Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po traumatickém zážitku, kterým byla koupel v tý hnusný vodě, jsem se rozhodla, že není lepšího řešení mé situace než to řádně zaspat. A že teda jako fakt řádně. Jeden by ani nevěřil síle mého ducha, když jsem zvládla léto prakticky prospat a vzbudila se na podzim. A nebýt toho štiplavého puchu, asi bych spokojeně spala dál. Znechuceně jsem nakrčila čenich a zadržela dech v naději, že to odejde. Neodešlo. S dalším nádechem jsem se začala dusit a to mne zaručeně postavilo na nohy. Zmateně jsem se rozhlížela, odkud ta horda kouře přišla a nechápala, že se samozřejmě musela zjevit na místě, kde jsem spala. No nic, nezbývalo mi nic jiného, než se sebrat a odtáhnout smůlu o kus dál. To by v tom byl čert, abych se tý smůly nějak nezbavila. Musí existovat nějaké řešení. A tak jsem pokorně s ocasem mezi nohama a plícemi podrážděnými tak, že jsem se dusila jak starý kuřák, odebrala rychlou chůzí pryč.

Zrádcův remízek >>

Jelikož jsem ňouma a neumím číst, tak tedy edit :D
350 bodů na magii příkazu s 5 hvězdičkami
20 bodů na 15 drahých kamenů

510 bodů dělím takto:
350 bodů na magii příkazu s 5 hvězdičkami
30 bodů = 25 mušliček
120 bodů = 90 drahokamů
10 bodů = 3 křišťály

Za akci fakt moc děkuji. Byla naprosto super, i když mi to časově moc nevycházelo a těžce jsem herní úkoly nezvládala :D Nejraději jsem měla SDÚ, protože mě fakt přiměly vylézt ze své comfort zóny a zkusit věci, které by mě jindy vůbec nenapadly. Takže se moc těším, až něco podobného bude znova :)

<< Magický palouk

Byla to nádhera. Přesně takové, jaké jsem si to představovala a přitom úplně jiné, než ta pláž, u které jsem vyrůstala. Pomalu jsem procházela kolem vody a nechávala větřík, aby si pohrával s mým kožichem. Blaženě jsem přivřela oči a nasála vůni mořské soli, vodních řas a- „Au!!!“ vyjekla jsem bolestivě, načež následovalo ublížené kňučení. Tohle jsem si nezasloužila, pomyslela jsem si a mrskla s ocasem, na kterém se stále pohupovala ta věc. Kazí mi to. Bylo by to jinak tak krásné, zamračila jsem a mít moje oči uškvařit něco zlobou zaživa, tahle černá potvora už by se smažila v plamenech pekelných. Ale to já neuměla, musela jsem si tedy poradit jinak. Žije to v poušti, tudíž by bylo efektivní použít pravý opak, ne? A pravý opak je… přemýšlela jsem, v tom mi to ale došlo. „Ale ne,“ na sucho jsem polkla. Kdybych to ponořila do vody, mohlo by se to pustit. Ale voda je ohavná. Hezký je na ni pouze pohled. Je odporná, špinavá, plná bakterií, nemocí…. ryby se do ni vyměšují, pro pána! Voda je nejhorším přenašečem nemocí. A to poslední, co nyní potřebuji, když jsem takto oslabena z běhu, je chytit nějakou smrtelnou chorobu. Bylo mi ale jasné, že pokud nebudu jednat rychle, ta věc mě bude žrát zaživa. „Jen ocas. To zvládnu. Je to jen ocas. Kdo kdy chytil bacil přes ocas, hm? Nikdo. To. Zvládneme. Šup,“ pobízela a přemlouvala jsem se. Nedokázala jsem udělat ale ani krok. Hrdlo se mi z té představy stáhlo, srdce se divoce rozbušilo a mě bylo na omdlení.
„Šup,“ zopakovala jsem, když jsem nebyla schopna se hnout. A přeci jen se dala jedna tlapa do pohybu. Následovala druhá, třetí, čtvrtá a pak už to šlo skoro samo. Stála jsem po kotníky ve vodě, můj tep stoupal, ale pokoušela jsem se nepoddávat úplné panice. Dělala jsem to pro sebe. Budu v pohodě. Neochotně jsem se otočila zadkem k moři a nechala ocas, aby se ponořil pod hladinu. „V pohodě, to zvládneme,“ uklidňovala jsem se roztřeseným hlasem. „Zdravá jako rybička. Nic mi nebude,“ opakovala jsem si. Cítila jsem, jak se mě ta věc pouští, ale místo toho, aby si někam odplavala, nebo padla na mořské dno, mi začala lézt po ocase až na hřbet. „Aaaaaa!!!“ ječela jsem jako smyslů zbavená, skákala a divoce se točila na místě, jen abych tu věc setřásla. A jak jsem tak panikařila a hystericky ječela na celou pláž, něco ve mne zavelelo, já zadržela dech a celá se vrhla pod vodní hladinu. Ani jsem nevěřila, že bych toho kdy byla schopna. Trvalo to pro mne snad celou věčnost, ale nakonec se to pustilo a já světelnou rychlostí vystřelila z vody ven.
Srdce mi bušilo tak divoce, že bych přísahala, že mi každou chvíli vyskočí z krku ven. Celá jsem se panicky třásla, oči měla vypoulené v naprosté hrůze, co vše jsem musela chytit za nemoci. Instantní reakcí samozřejmě bylo veškerou přebytečnou vodu otřepat, až jsem zůstala načechraná jako koule vaty. No a až mi došlo, co vše mi za nebezpečí hrozí, když mě ta věc kousla do dvou míst na těle, způsobila mi otevřené rány, do kterých se dostala ta nechutná voda, jednoduše řečeno jsem vyklopila celý obsah svého žaludku tam, kde jsem zrovna stála. Byla jsem zničená, unavená, rozcuchaná, poblitá a k smrti vyděšená. Byla jsem přesvědčena, že něco chytím a nebude to nic hezkého. Už nikdy víc.

<< Zlatavý les (přes údolí morény)

Jak jsem tak běžela s víčky pootevřenými na nezbytné minimum, které mi dovolovalo vidět pouhé obrysy objektů, abych do nich nenaběhla, cítila jsem, že bouře polevuje. Nejhorší bylo za mnou a stačilo jí ještě chvíli utíkat. Což nebylo tak snadné, jak se zdálo. Ne pro mne. Nohy se mi podlamovaly, sípala jsem, lapala po dechu a obecně působila spíš jako raněná a k smrti vyděšená srna, která neviděla vodu jedinkrát v životě. Jen co jsem cítila, že je bouře téměř u konce, svalila jsem se na zem a nechala vítr, ať si s mým bezvládným tělem dělá, co chce. Já se už nedokázala ni hnout. Tlapy mi pulzovaly a pálily mě tak, že bych si je nejraději uhryzala zaživa. Nebylo snad nic, co jsem nesnášela víc. A celé to byla jejich vina. Jen a jen jejich.
Kdo ví, jak dlouho jsem se tam válela. Dost pravděpodobně jsem upadla únavou do nějakého kómatu. Když jsem se probrala, celý můj kožich byl pod jemnou vrstvou písku, který se s jediným pohybem začal sypat k zemi. Rozespale jsem zamžourala a ihned začala prohlížet okolí, zda mne nenašli. Ale byla jsem naštěstí sama. Až teď mi ale došlo, že jsem doběhla až k moři. S jiskřičkami v očích jsem pozorovala, jak se v dáli pohupují vlnky. Vše špatné bylo k něčemu dobré. Našla jsem ho. Jen co jsem ale vstala na všechny čtyři, palčivá bolest v ocasu mne vytrhla z dojetí. Ta věc! Stále se mě držela!!! Zavrčela jsem protivně. Budu se jí muset nějak velice rychle zbavit.

Přímořské pláně)>>

<< Ohnivé jezero

Podělanej běh. Podělaný agresivní a neslušní blbečci, kteří mi dělají ze života peklo. Podělané počasí, které se totálně zbláznilo. A podělanej svět, že mi tohle všechno způsoboval. Počínaje tou noční můrou zakouslou do mého ocasu, která se držela mého kožichu urputněji, než kdejaká blecha. A že jsem měla zkušeností s blechami! Mé nohy bolely, pálily, ba skoro až hořely. Neslo mě dál jen čiré zoufalství a smrt v očích. Měla jsem pocit, že každou chvíli padnu únavou. Neměla jsem na to běžet dál. Nedokázala jsem to. Z hluboka jsem oddychovala, lapala po dechu a vdechla tolik písku, až jsem se začala dusit.
Sotva jsem doběhla do lesa a kličkovala mezi pár stromy, zastavila jsem za jedním velkým, který mne chránil před písčitou pohromou, co se hnala východu a navíc mne schovával před těmi pošuky. Tušila jsem, že o mne už ztratili zájem, ale jeden nikdy neví. Krčila jsem se za stromem a snažila se popadnout dech. Nabrat sílu na poslední únikový manévr a už nikdy je nemusela vidět. Ale ani tady nebylo bezpečně. Větve lítaly kolem jako seschlé listí na podzim a se silou větru udeřilo i jednoho nešťastníka, který to dal jasně najevo. Stromy se nakláněly tak, že vypadaly, že se vyvrátí, nebo zlomí. Pár takových už tu kolem leželo. Musela jsem utéct. Nemohla jsem tu zůstat. S ušima přilepenýma až k hlavě jsem vyběhla pryč. Daleko od všeho, co mne pronásledovalo za neštěstí.

Magický palouk (přes údolí morény) >>

// Miluju tě, Osude. Tohle je skvělý

Stále pohodlně usazená, s oháňkou hezky obtočenou kolem tlapek jsem na ně shlížela s hlavou natočenou do strany a bradou lehce do výšky. Kazili mi den, náladu a kdo ví co ještě. Byli pro mě momentálně totálním odpadem. Škoda jen, že se k nim připletl i Auron. Jeden z nich se na mou poznámku pokusil odpovědět rádoby vtipně. „Chm,“ uculila jsem se kysele. „Kdo řekl, že mi to tu patří? Nepatří a ani nebude. Na co ale právo mám, drahý zlatý, je klid na odpočinek. Říká ti něco empatie? Slušné chování? Hm? To je to, že když vidíš, že tu někdo odpočívá, půjdeš si klábosit s kamarádíčky někam JINAM,“ poslední slovo jsem prakticky vyprskla. Srst se mi začínala ježit. Jako další se přidala stará bába, která se v tomhle jezeře pravděpodobně vykoupala, protože byla úplně stejně divně zbarvená. A co víc, byla i úplně slepá, protože kdyby nebyla, všimla by si že jsem kost a kůže. Kdo tady po zimě jako tulák nebyl? „Tak to pozor, tetko,“ zamračila jsem se, hlavu sklonila a odhalila tesáky. „Až si najdeš brýle a vyřešíš si bolavý klouby, můžeš mi tady dávat rady na hubnutí jak chceš. Do té doby, pšt,“ olízla jsem si čumák a opět se narovnala na dalšího chytráka.
Jenže to už ten první začal vyhrožovat, že vyženou oni mne. A že to působilo podivně agresivně! Na moment jsem znejistila. Kdyby chtěli, mohli by. Většina vlků se ale jen tak snadno vyprovokovat nenechala a co víc, já tu byla v právu. Kdyby byli na mém místě a nějaký neurvalci je rušili ze spánku, taky by z toho nadšení nebyli a nenechali si to líbit. To já tu byla ta oběť! Pomaloučku jsem se zvedla na všechny čtyři a udělala o krok zpět. Pro jistotu, že jo. Protože jen co to nadhodil jeden, další se přidali. "To třeba nebude," pronesla jsem podstatně mírněji. Nervózně jsem přejela pohledem i Aurona, který doposud držel jazyk za zubama. To je necháš? signalizovala jsem mu zaskočeně. Vypadalo to, že budu muset utéct. A ne jen kvůli nim, ale i kvůli té pohromně, která se sem hnala. Poslední kapkou byl nějaký ohavný černý tvor, který se mi zakousl do ocasu a odmítal se pustit. „Aaa! Co to do háje je?!“ ječela jsem v panice a snažila se tu věc setřást. Momentálně jsem ale měla horší starosti, na které tentokrát poukázal už i Auron. Frustrovaně jsem zavrčela, vycenila zuby a začala neochotně utíkat. Před vší tou smůlou, která se na mě lepila.

Zlatavý les >>

Pomalu jsem rozlepila oči a začala se dezorientovaně rozhlížet po okolí. Kde to jsem? Pomyslela jsem si snažila se rozvzpomenout, co že se stalo, než jsem usnula. Byla jsem stále u toho rudého jezera, u kterého jsem potkala Cynthiu. Pak nastalo bombardování a- Nic. Mlha, prázdno, v mozku vygumováno. Věděla jsem, že někde v hlavě tu vzpomínku mám, ale ne a ne ji chytit a vytáhnout ji na povrch. Frustrovalo mě to, ne že ne. Chtěla jsem si vzpomenout, co se stalo pak. Ale jelikož to opravdu ale opravdu nešlo, rozhodla jsem se sebe přesvědčit o tom, že mne prášek uspal. Kdo ví, jak dlouho jsem se tady válela, protože mě bolela každičká kost v těle. Každý sval skřípal a naříkal. Očka vypovídala službu a já viděla podivně rozmazaně. Svět se mi točil jako na kolotoči. No hrůza.
Jen co jsem si na denní světlo trošinku přivykla, zjistila jsem, že se u jezera rýsuje hned několik siluet. Jedna z nich byla stejné barvy, jako Cynthia. Že by neodešla? Napadlo mě. Zvědavost mi nedala, musela jsem to jít okouknout. A tak jsem rozklepanou chůzí vykročila. Když jsem ale přišla blíž, zjistila jsem, že to byl Auron, což mne trochu zklamalo. Chtěla jsem zjistit, co se nám to s Cynthiou stalo a přestože byl Auron v pohodě, odpovědi na mé otázky neznal. Mimo něj tu byla ještě banda jiných vlků, které jsem vůbec neznala. „Ehm, ehm, ehm,“ odkašlala jsem si hlasitě, abych přitáhla pozornost všech, kteří tu žvatlali. „Nechci vám kazit plány, ale pokud jste si nevšimli, někdo tu před vámi už byl a co víc, dost rušíte. Takže si laskavě zvedněte ty svý zadky a táhněte odkud jste přišli. Díky,“ oznámila jsem jim stroze, všechny mimo Aurona si přejela přísným pohledem a usadila se na zadek, abych jim dala jasně najevo, že já na rozdíl od nich nikam nejdu. Na Aurona jsem hnusná být nepotřebovala, ale zas si kvůli němu nebudu kazit image před cizáky.

Tak to vypadalo, že jsme se obě trefily do stejnýho magora. Že by byl zdejší bílý rys známou osobností, která kazí život zdejším obyvatelům? S čumákem, který strká do věcí, do kterých mu nic není, bych se fakt nedivila. „Ehm,“ odpověděla jsem dost neurčitě. Po mém dotazu dokonce vyšlo najevo, že se do jejího života montuje už delší dobu. Než ale stihla větu dokončit, v periferním vidění jsem zahlédla, jak se na nás něco řítí a jen tak tak stihla uhnout. Jen co se to ale dotklo povrchu zemského, všude kolem se vyvalil růžový dým. Ale ne, už zase! Ne zase! naříkala jsem v duchu. „Táhni do p*dele, úchyle!“ zaječela jsem hystericky a snažila se zadržovat dech, abych se tý s*ačky nenadýchala. Doufala jsem, že jen co mlha padne, bude po všem a já vyváznu bez újmy, ale nedokázala jsem tak dlouho zadržovat dech. Nakonec jsem se přeci jen poddala, nadechla se a začala se tím práškem dusit. Následoval záchvat kašle, který nebral konců, až mi i slzy začaly téct. Jen co jsem ale v dýmu rozeznala Cynthiin nas*aný výraz, obohatila mě stížností, s kterou jsem fakt neměla co dělat. „Vypadám snad, že já ty hnusný malý koule chci?!“ štěkla jsem rozčíleně, načež jsem zase začala kašlat. Vlčice mě ale evidentně nevnímala, protože chvíli na to začala básnit o tom, jak si pořídí vlče a zachrání svůj skomírající vztah s Ilenií, která se vyklubala být její partnerkou. Dokonce podle všeho měly vlče, které raději nechci vědět, kde sebraly. Vypadalo to navíc, že má v plánu někomu ukrást další. Ale co, bránit jim ve štěstí nebudu. I když si dovedu představit lepší život. Bezdětný. V tom to začalo v hlavě šrotovat i mě. Taky bych chtěla partnera. Mít někoho, kdo by se o mě staral. Mít rodinu, vlčátka, hezký úkryt vystlaný měkoučkým mechem, do kterého v brzkých ranních hodinách dopadá sluneční světlo a hned udělá den hezčím. Chtěla jsem být stejně šťastná, jako ona. A jak krásný by bylo mít malou kopii mě? Dokonalost v kapesním balení! Na obličeji se mi postupně roztahoval zasněný, i když trochu šílený, úsměv. Z tranzu mě vytáhl až povel Cynthie, která se hodlala vydat na cestu a na nic nečekat. „Jdeme!“ souhlasně jsem kývla a vykročila odhodlaně za ní. Ale úplně špatným směrem, takže jen co zabrzdila aby nenakráčela přímo do jezera, vrazila jsem jí přímo do zadku. S jasným cílem v hlavě mě takový omyl ale vůbec nerozhodil. Jednoduše jsem se otočila a obě jsme vyrazily tentokrát doopravdy. „Kde bys chtěla nějaké vlče ulovit? Mohly by se zdržovat někde v okolí smeček. Mohly bychom počíhat někde u hranic a nějaké nalákat,“ navrhla jsem. „A třeba tam narazíme na nějakého pěkného vlčka, ideálně v šedých odstínech. Perfektní genetický materiál na perfektní malá vlčátka,“ napadlo mě nahlas a já tak nevědomky dala Cynthii najevo, co mám za lubem já.

Louka vlčích máků >>

Nimrání se ve starých jizvách jsme tedy naštěstí uzavřely a přehouply se na dost zajímavější téma, které jsme snad asi jako jediné měly společné – naše ztracené vlčice. Sdělily jsme si popis vlčic se vzkazem, který měla ta druhá ztracené vlčici předat v případě, že na ni narazí a obě si oklikou sdělily jméno. Pobaveně jsem se nad tím ušklíbla a na zprávu přikývla. Začala se ve mně vzbuzovat zvědavost, jaký vztah k té vlčici má. Jsou to sestry, nebo jen dobré kamarádky? Třeba s ní má stejně zamotaný romantický vztah, jako já s Ev. Ale většina vlčic, na které jsem za svůj život narazila byla hetero, tak jsem na to moc nesázela. A přestože mě zvědavost žrala, tušila jsem, že by mi na mou osobní otázku s největší pravděpodobností ani neodpověděla, tak jsem to nechala být.
Místo toho jsem vlčici navrhla, že bychom se po nich mohly jít společně podívat. „Navíc více očí a čenichů toho víc najde,“ pokývala jsem hlavou na její poznámku, že je to pořád lepší, než osamělé hledání. Než jsme ale stihly kamkoliv vykročit, vybafla na mě dost divnou otázku. Myslela tím toho bílého ryse? Žádného jiného bílého troubu jsem neznala. „Jestli myslíš toho magora, co je posedlý rozmnožováním zdejších vlků natolik, že se je snaží dát dokupy pomocí divnýho prášku, tak fakt doufám že ne,“ nakrčila jsem čenich znechucením. Ne, že by se mi vlčice nelíbila, to ne. Měla pěkné žíhání kožichu a voněla po šeříku, což je vždycky plus. Ale asi by mi velice rychle začala lézt na nervy. Navíc jestli si ten blbec fakt myslí, že ze dvou vlčic vzejdou malí zablešenci, tak mu není pomoci.„A jiné bílé trouby neznám, takže můžeš být asi klidná.“ Bílých troubů tu může pobíhat spousta. Na rozdíl od popisu její vlčice byl tenhle popis dost nijaký. „Proč?“ optala jsem se ještě, jelikož mě to fakt dost zajímalo. Čím přesně ji toho troubu připomínám?

Aha! Takže trefa. A taky jak by nemohla? Možná by si těch ozdůbek měla pořídit víc, když od nich chce odpoutat pozornost. „Ten mě asi fakt moc nebere,“ odsouhlasila jsem její poznámku o tom, že si svůj tragický příběh nechá pro sebe. Stačilo mi, když tu fňukala. Další kolo jsme ani jedna neměly zapotřebí a jestli je její příběh o jizvě tragičtější než nějaká pipka, která jí zlomila srdíčko? To by byla asi celkem jízda, pomyslela jsem si a přejel mi mráz po zádech.
Já neznala její vlčici, ona neznala mou. Byly jsme na tom dost podobně. „To ano,“ pokývala jsem hlavou. Evelyn byla opravdu jedna z milionu. O to debilnější bylo, že se vypařila. A její poznámka tomu taky moc nepomáhala. „Chm, tak to jsme asi obě dost v háji,“ pronesla jsem polohlasně. „Kdybys ji přeci jen potkala, vzkaž jí, že ji Dipsi hledá. Ona bude vědět kde mě najít,“ nenápadně jsem jí sdělila své jméno, protože by bylo fakt tupé se teprve teď představovat. Ale ani jedna jsme se moc k odchodu neměly a pokud spolu máme trčet, bylo by fajn vědět, jak se ta druhá jmenuje. „Asi moji pomoc nepotřebuješ, ale kdybys o to stála, můžem je jít spolu hledat,“ nadhodila jsem, jen tak mimochodem, aby řeč nestála.

To, že je tu něco zajímavějšího, než ona samotná se jí podle všeho nezdálo. Teď už fakt ne, zhodnotila jsem při pohledu na jezero, kde už se nic nedělo. Asi je tím svým pindáním vyděsila. Na mou otázku jen jednoslovně namítla, že nepřijde. „Chm, tak se asi neshodnem,“ pokrčila jsem rameny. „Zajímavé. Tu velkou jizvu sis v tom případě vykousla sama? Když si na tebe jen tak nikdo nepříjde,“ nadzvedla jsem obočí. Její poslední poznámku jsem ale ignorovala. To, že ji nepotřebovala neznamenalo, že mě vyhání. Mohla se stejně tak sebrat ona a odejít. Nastala tedy chvíle ticha, kdy jsme obě jen přitrouble seděly a asi čekaly, která z nás se sebere a odejde jako první. Místo toho ale promluvila a začala se mě vyptávat na vlčici, na kterou pravděpodobně předtím nadávala a kvůli které vlčela. „Dobrá duše možná, ztráty a nálezy fakt ne. Žádnou takovou vlčici jsem nikdy nepotkala, ale kdybych na ni natrefila, nasměruji ji za tebou,“ pronesla jsem nezaujatě. „Když už tady probíráme ztracené vlčice... Říká ti něco šedivá vlčice, hnědá ouška a pruhy na zádech? Taky má páry křídel na každé nožce. Dost ukecaná a společenská,“ nadhodila jsem, když už byla příležitost a s už větším zájmem vyčkávala na odpověď.

Seděla jsem v totální tichosti kus od vlčice, aby neměla po probuzení tendenci po mě skočit, ale zároveň ne moc daleko, aby to nevypadalo jako úplný omyl. Sledovala jsem vlky, které se na hladině tvořily rybkami, které ozobávaly všelijaký bordel, který do vody napadal. Nebýt líná a nebýt já, úplně by se nabízely. Přímo by se naservírovaly na talíř a nezapomněly se samy osolit. Mlsně jsem se olízla, ale pokoušela se je vnímat jako zábavu. Nic víc, než jen a pouze zábavnou podívanou.
Jen co jsem uslyšela, jak se vlčice budí, nasměrovala jsem na ni ucho, které k ní bylo nejblíže, aby mi nic neuniklo. Pohledem jsem o ni ale nepřejela. O to divnější byla její poznámka. Jejím chraplákem zabručela cosi o tom, že na ni úchylně čumím. Pomalým, skoro až líným a nezaujatým stylem jsem až teprve teď k ní natočila i celou hlavu. „Vypadám snad, že mám potřebu tě očumovat?“ zamručela jsem. „Mám tady zajímavější věci, na který čučet,“ konstatovala jsem, mlaskla a nebránila se menšímu úšklebku. „Nepříjde ti trochu padlý na hlavu usínat takhle všem na očích? Být nějaká krvelačná bestie, máš o jizvičku víc,“ oplatila jsem ji stejně blbou otázku a pohled od ní zase odvrátila, zpět na vodní hladinu. „Nemám žádné nekalé úmysly. Hodlala jsem ti jen dělat společnost, než se probudíš. Samotná spící vlčice vypadá jako jednoduchá oběť. Na dvě už si nějaký blbec netroufne,“ vymyslela jsem si nějakou random výmluvu, proč vlastně tu sedím. Upřímně? Chtěla jsem jen společnost, ať už byla jakákoliv a tenhle důvod byl pěkně ohranej. „Vlčice by měly držet při sobě, no ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu a nadzvedla obočí, jako bych vůbec nevěděla, v čem vlastně vidí takový problém.

<< Kopretinka

Instinktivně jsem vyrazila směrem, odkud jsem cítila potenciální společnost, a to v podobě jedné vlčice, která tudy těsně přede mnou musela procházet. Jen byla taková tma, že jsem fakt h*vno viděla. Jen co jsem se ale vzdálila od Aurona tak, aby na mě neviděl, začala jsem do sebe hladově soukat obě veverky. Vůbec jsem se s jejich kožichem neprala. Kostičky měly tak malé a křehké, že i ty mě nijak netrápily. Nezůstalo po ní ani památky. Tedy až na ocásky, z kterých jsem si udělala kousací hračku. Zatímco jsem žvýkala, doléhal ke mně hlas vlčice, která posedávala opodál na břehu jezera. Soudě podle toho, co jsem zaslechla a toho, jak tam brečela, procházela si asi dost blbým životním obdobím. A jelikož jsem měla žaludek po dlouhé době plný, mohlo mi to být u zadku. Ba jsem ji dokonce mohla jít prudit, což mi dělalo fakt radost. Její kňučení mi totiž fakt lezlo na nervy. A tak jsem se zvedla, pomalou chůzí k ní došla a už otevírala tlamu s nějakou jedovatou poznámkou. „Drahoušku, nemohla bys jít fňu-„ načala jsem, ale nedokončila, jelikož tu mezitím usnula. „Huh?“ naklonila jsem hlavu na stranu a nakrčila čenich. Takhle na ráně? Kdokoliv by mohl dojít a dát jí dost do kožicha. Což se právě dělo, jen jsem úplně neměla v úmyslu po ní jít. Ne fyzicky teda, spíše slovně. Měla jsem takhle ale fajn příležitost si ji pořádně zblízka prohlédnout, abych mohla usoudit, do čeho jdu. Pochroumané ucho, dost velká rána na rameni,… No buď není radno ji moc dráždit, nebo takhle debilně na očích usíná často a někdo toho vícekrát zneužil. Usoudila jsem tedy, že si rýpavou nechám na někoho jiného a místo toho se budu tvářit jako dobrák. Posadila jsem se o kus dál a jen sledovala hladinu jezera. Až se vzbudí, nakecám jí, že jí tu dělám hlídku.