Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// D) nechám ji být

Neměla jsem momentálně mentální kapacitu na to řešit, jak se na mne momentálně Lyl ksichtila. Měla jsem stokrát horší problémy, kterých se bát. Ztráta sluchu? Ta patřila v mém listu handicapů, kterých bych se chtěla vyhnout snad úplně na samý vrchol. Rakovina nebo taková stařecká demence se jen těžko trumfovala. Naštěstí na nás měla vliv jakási magická moc, která nám oblbovala mozky a já se tak dokázala na chvíli soutředit i na něco jiného, než strach z mého chřadnoucího zdraví. Měly jsme nějaký cíl, za kterým nás momentálně táhl onen tajemný hlas.
"To je divný," zamrmlala jsem stejně zamyšleně, jako zlatavá. "Třeba jsme to zase přešly a musíme se vrátit," zauvažovala jsem, protože tato strategie se nám posledně celkem vyplatila. I když se mi fakt nechtělo se tahat tam a zpátky jak blbec. Opět se ale Lylwelin připomněla s dalším podivnám nálezem. Tentokrát to byla nezdravě vypadající růžová houba, která ale brutálně dobře voněla. Z tak příjemné vůně se mi i spustily sliny a žaludek dával hladově najevo, že už nějakou dobu nepozřel nic, natož tak takhle dobrého. Mlsně jsem se olízla, abych zahnala tu hroznou chuť a sledovala, jak jej Lylwelin dobrovolně očuchává. Tohle musí být past. Zase. A o chuť fakt přijít nehodlám. Toho se má společnice ovšem asi vůbec nebála, jelikož začala houbu okusovat. "Já hlad nemám, a tak ti ji s radostí přenechám. I když teda fakt dobře voní," pronesla jsem upřímně. "Dobrou chuť," popřála jsem ještě vlčici a ustoupila raději o krok dál, aby mne vůně moc nepokoušela.

<< Louka vlčích máků

Absolutně jsem nerozuměla tomu, kam se zlatavá tak žene. Já totiž opravdu nic neslyšela a začínala jsem mít podezření, že se dost silně majzla do hlavy a teď slyší věci, které tu reálně ani nejsou. Evidentně ji to táhlo za oným zvukem tak silně, že mne stihla aktivně ignorovat, zatímco já se za ní hnala jak ta kráva. Nakonec se ale asi slitovala, zpomalila a dostalo se mi i odpovědi. Volání bylo ale fakt to poslední, co jsem teď slyšela. Její nápad, že přicházím o sluch mi ale nasadil brouka do hlavy. "Ty jo, asi fakt jo. Teď když to tak říkáš, tak cítím takový divný tlak v uších," okomentovala jsem zcela seriózně. Fakt se mi najednou přitěžovalo. Co když ohluchnu úplně? Co budu dělat pak? Zrovna sluch je takový důležitý smysl. Jak se bez něj jen vlk obejde? Úplně jsem cítila, jak mě v ouškách divně tlačí. Fakt hnusnej pocit. Dokonce jsem byla schopna zapomenout i na bolest v tlapek z toho všeho běhání.
"Je to aspoň blízko?" rozhodla jsem se nakonec téma raději odvrátit jiným směrem, aby mne panika z mého chřadnoucího zdraví tak neničila. Třeba to je jen tímhle magickým bordelem, který nás teď ovládal. Neměla jsem ten blbý šutr brát. Do té doby jsem slyšela normálně, zanaříkala jsem v duchu a vnitřně se proklínala. Snad to přejde samo a nebude se to rozšiřovat dál. Ne na Lylwelin, ale jako u mne. Na chuť, čich, hmat... To by byl fakt konec.

Nechápala jsem to, jak vůbec bylo fyzicky možné, že by někdo šel, narazil na močál a rozhodl se že jím projde, natož tak že se tam usadí a založí tam smečku. Fakt by mě zajímala mentální akrobacie kterou musel onen alfa pár předvést, než došli k smysluplnému důvodu, proč je to dobrý nápad. Protože mne nenapadal jediný a to jsem se o to fakt pokoušela. A dokonce vyšlo najevo to, že šlo o alfu jen jednu. "Koukám," vydechla jsem, stále v šoku. Místo toho se snažila zaměstnat onou třpytivou věcičkou, která se nám tu příhodně objevila. A vůbec mne nenapadlo, že by to nemusel být kdovíjak dobrý nápad. Jen co jsem ho však vzala do tlamy, něco, nebo spíše někdo mne zezadu drapl a táhl. "Aaaa," vyjekla jsem překvapeně. Následně mne čekala jen tvrdá rána a když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na zlatavé. Ta po mne hned začala vrčet, což jsem si fakt nedala líbit. "Já?! Vypadám snad, že se po někom chci dobrovolně válet?" vyštěkla jsem uraženě a začala se z ní sápat. Pche, těžká. Co mají všichni se zrakem? Většího kostitřase široko daleko nenajdou, pomyslela jsem si v duchu nad její nemístnou poznámkou a jemně zavrčela. Zlatavou jsem ale asi musela fakt dost pomačkat, když začala vymýšlet s tím, že slyší. Co slyšela jsem fakt netušila, ale já neslyšela fakt nic. "Ne. Co slyšíš?" odpověděla jsem chladně. Stále jsem byla z celé té divné srážky podrážděná. Tak jako tak mě ale zajímalo, za čím to vlastně chce běžet. Jenže sotva se zvedla a začala letět do onoho lesu, i mě to fyzicky začalo táhnout za ní. Doslova a do písmene mě to zvedlo na všechny čtyři a připadala jsem si, jako by mě někdo nasilu tlačil. No jo, vždyť jdu, zamručela jsem si pro sebe a pro jistotu se ohlédla, jestli do mě fakt nikdo nešije. Nikdo tu ale nebyl. Lylwelin ale přešla plynule do běhu a i mě tak nezbývalo nic jiného. To snad ne. Proboha, proč?! Nemůžeme tam v klidu dojít? Nesnáším to tu, nesnáším. "Proboha, kam letíš? Vždyť ti to neuteče," zvyšovala jsem na ni zoufale, ale vlčici jen těžko něco dokázalo zastavit. Začínala jsem se pomalu ale jistě smiřovat s tím, že tohle je nyní můj život.

Zlatavý les >>

//Straka Dipsi šutr krade

Konverzaci o nesnesitelnosti každé krajiny jsme nechaly za sebou a rozhodly se v tom dál nevrtat. Všude to stálo za h*vno, to každý věděl a bohužel s tím ani jedna nic moc nenaděláme. Jeden si fakt nepomůže. Tady byly na pořádku dne magické legrácky místních polobohů, zatímco jinde to vlkům ničilo den trochu jiným stylem. A upřímně budu raději tolerovat tyhle kraviny, než trpět sobeckost a ignoranci některých individuu, které jsem za život potkala. Čím dál jsem byla od míst, s kterými jsem měla spjaté tolik hnusných vzpomínek, tím líp.
"Huh? V močálech?!" nakrčila jsem znechuceně čenich, vyvalila nevěřícně oči a při představě toho ohavného puchu a bořících se tlap do s**ček, zcela vážně jsem bojovala se silným pocitem, že budu zvracet. Ještě že jsem dlouho nic nežrala, jinak bych už bývala byla vše vyvrhla. "Věřila jsem tomu, že se najdou opravdu velcí tupci na světě. A že jich je nezdravě hodně. Ale tohle? Tohle už je vrchol d**ence" odtušila jsem zcela znechuceně a pokoušela se tuhle informaci rozdýchat. Humus. Opravdový humus. "To tam jako fakt někdo dobrovolně žije?" zajímala se. "Já jen tak, abych věděla, kterým bytostem se obloukem vyhýbat. Být jen v jejich přítomnosti by mi sebralo řadu mozkových buněk," uchechtla jsem se s podlým úšklebkem. Pomlouvání cizích bylo něco pro mne.
To už jsme ale dorazily na místo a doufaly, že nás něco z tohoto pekelného snu probere. Místo toho se Lylwelin někam rozešla, načež jsem ji samozřejmě následovala. Zvědavost mi nedala. Vlčice musela něco zahlédnout. Šutr? zopakovala jsem si pro sebe, obešla vlčici a k věcičce se sehla, abych si ji lépe prohlédla. Neodolatelně se leskla a vypadala vážně překrásně. Jako poklad, kterého jsem se onehdy v tom sudu nedočkala. Ugh, podělaný blechy, pomyslela jsem si nad ohavnou vzpomínkou a celá se ošila. "Raději ho s sebou vezmu. Co kdyby se nám hodil," pronesla jsem rádoby nezaujatě a kamínek sebrala do tlamy. Mít kolekci takových hezkých věciček, reputace mezi místními by mě rozhodně neminula.

<< Ohnivé jezero

"Chápu," pokývala jsem souhlasně hlavou. Bylo to břímě, které si s sebou každý bývalý tulák nesl. Někteří podlehli tlaku okolí a někam se na silu přidali, zatímco jiní se té svobody vzdát odmítali. Taky proč? Trčet na jednom území zvládnu i sama a nemusím se zároveň namáhat s obskakováním cizích. Na nějaké ty povinnosti mě nikdy nebylo. "Daleko, díky bohu. Přitáhla jsem sem odjinud, ale hnůj to byl i tak. Asi to stojí za h*vno všude, tak jsem hledání vzdala," odpověděla jsem jí na dotaz a povzdychla si. A hlavně všude samí kreténi, na které nebylo možný se spolehnout. Jen marně hledá jeden vlka, s kterým by byl ochotný zestárnout. Který by se o něj postaral, když dojde na nejhorší. O koho se opřít. Ale to se v dnešní době nenosí. Všichni táhnout jeden za sebe a na ty slabší kusy se kašle. Na mou zvědavou otázku se mi ale dostalo i odpovědi. A byla celkem překvapivá. "Kupodivu jsem u té sopky kdysi byla. Celkem adrenalin, to zní jako zajímavý místo na smečku," uznala jsem. "Já se taky zdržovala jednu dobu tam na severu. V jednom lesíku o kus dál, takže jsme skoro sousedky," ušklíbla jsem se pobaveně. Nedovedla jsem si představit, že bych za Lyl chodila na návštěvy, ale nějaká ta známá tvář byla asi fajn.
Obě jsme se nakonec shodly, že jsme to přešly a tak jsme se otočily zase zpět. Byla jsem ráda, že nejsem jediná padlá na hlavu a i má zlatavá společnice to cítila stejně. "By mě fakt zajímalo, kdo v tom má prsty. Evidentně se ale dobře baví, protože takovou koninu normálí individuum nevymyslí," zamručela jsem otráveně. "Ale myslím, že jsme dorazily na správné místo," poznamenala jsem, když jsme vstoupily na pole, kde za pár měsíců pokvetou vlčí máky. "Co teď?" zeptala jsem se spíš jaksi do vzduchu. Nepředpokládala jsem, že by mi Lyl odpověděla. Ale upřímně jsem doufala, že nás ten pocit pustí a my budeme moct vypadnout.

<< Kopretinka

Lyl hovořila úplně stejně chladným tónem, jakým vypadala. Nebyla chladná jako led. Led byl na ni moc měkkej. Led tál. Ona? Ona byla chladná jako kus oceli. Upřímně vzbuzovala jakousi dávku respektu, kterou jsem dost dlouho k nikomu nepociťovala. Mohl si vlk hrát na sebevětšího frajera, stejně by mě ale nezastrašil a já bych ho dál spokojeně provokovala a s*ala. Ale u ní jsem na to fakt sílu nenacházela. "Ale? Dlouhé toulky?" otočila jsem na vlčici zaujatě pohled. "Taky jsem se v mládí na území smečky dvakrát nezdržovala. Nebyl nějak důvod," okomentovala jsem to zase svou zkušeností, aby se neřeklo. "Kde vlastně ta tvoje smečka sídlí?" nadhodila jsem příhodně nabízející se otázku.
Něco ve mne mi ale říkalo, že jdeme blbým směrem. Jak v takové té přitroublé hře na hoří a přihořívá. No a my se teď vzdalovali od toho, co jsme hledaly. "Hele, asi mě teď budeš milovat, ale asi jsme to přešly. Mám divnej pocit," zamručela jsem sama otrávená z toho, že jsme se tahaly někam zbytečně. "A už teď mě to nebaví," povzdechla jsem si, ale i tak čumák otočila a vykročila zpět. "Ty to taky cítíš?" napadlo mě se ujistit, jestli náhodou posedlá nebo miglá nejsem jen já. Pak bych se jí asi dost divila, že mne takhle slepě následovala. Vypadala bych totiž jako úplný blázen.

Vlčí máky >>

//Změna přechodu zpět na Ohnivé jezero :DD

<< Ohnivé jezero

Ticho bylo celkem dlouhé, ovšem mě to nijak zvláště nevadilo. Ve výsledku mi bylo dokonce i příjemné. Vlčice byla celkem fajn, nenutila mne nějaká potřeba s ní neustále o něčem tlachat a místo toho jsme dělaly společnost jedna druhé na cestě kdo ví kam. Vlčice ale trochu povolila a nadhodila otázku. "Asi tě zklamu, ale vůbec. Ale myslím, že se blížíme," prohodila a poohlédla se za místem, odkud přišly. Jestli nezahlédne někoho z původní velké skupinky, nebo tak. Místo toho ale zavadila o ozdůbku, kterou měla vlčice na zadní noze. Stejně tak o jizvy, které měla snad všude po těle. Asi je na ostatní celkem netykavka, podivila jsem se. Na mne zatím zoubky nevycenila, ale bylo dobré její šrámy brát s nějakým tím respektem. Opravdu nerada bych se něčím takovým taky pyšnila. "Moc daleko se netahám, většinou se držím v okolí nějakého snesitelného lesa, kde mám klid. Tak nějak nemám potřebu se tahat přes půl světa, což je v téhle situaci celkem ironické," ušklíbla jsem se. "Ty předpokládám někam patříš, co? Nebudou tě postrádat?" otázala jsem se na podobné téma.

Tenebrae >>

//Jen probíháme, netřeba na nás reagovat :D

<< Zlatavý les

Pomalu ale jistě jsem zjišťovala, že tahle zlatavá vlčice zrovna upovídaný typ nebude. Naopak, čím méně slov, tím lépe pro ni. O to víc mě ale zajímala. Byla jako záhada, kterou jsem chtěla rozluštit a přijít na to, co skrývá. Měla jsem pocit, že z ní cítím smečku, ale tím že se v nich moc nevyznám jsem fakt nedokázala identifikovat jakou. Stejně tak ten pach nebyl kdovíjak silný, takže je třeba čerstvě na vlastních nohách. Třeba ji vyhnali! Uuu, drama, zabljesklo se mi v očíčkách. Ale takové spicy info z ní asi jen tak nevytáhnu. A už vůbec ne po prvním seznámení. "Takže Lyl. Hezký jméno," broukla jsem spíše nezaujatě. Už jen po představení jevila, že je jí konverzace proti srsti, a tak jsem se rozhodla ji nedráždit a místo toho pro chvíli mlčela. Místo toho jsem si hleděla cesty a doufala, že o konverzaci projeví zájem sama. I ona musela mít nějaké otázky na mou osobu a já se nebála se s odpovědí pochlubit. Pomalu jsme zavítaly k rudému jezeru, které v momentálním počasí nesmírně svítilo. Jen škoda, že zrovna sníh urputně tál, takže jsme se momentálně procházely spíše v břečce, než sněhové pokrývce. Na druhou stranu se blížilo jaro, které já měla v oblibě a už jsem se těšila, až se někde vyvalím a vyprdnu se na nějaké blbé nahánění ničeho.

Kopretinka >>

<< Údolí morény

Bylo celkem dost podezřelé, že sice přišla většina sólo, ale valí se pryč po párech. Ostatně jako já a zlatavá. Stejně tak jako bylo divné to, jak mne instinkt táhl kamsi na východ. Cítila jsem, že mám konkrétní cíl, ale kdo ví jakej. Hledala jsem něco konkrétního. Ale nenechávala jsem se tím nějak vzrušit. Až to najdu, tak to určitě poznám. Do té doby si užiju ozdravnou procházku po zasněženém kraji s touhle cizinkou, která mi viditelně taky nemohla odolat. Nebo tomu výletu. "Skvělá volba," zazubila jsem se. I když jsem teda nevěděla, zda pro zlatavou, nebo spíše pro mě. "Vlastně ani nevím. Někam na východ mě to táhne a neumím úplně vysvětlit proč. Ale instinkt je instinkt," pokrčila jsem rameny. "A předpokládám, že ten instinkt zavelel i ostatním, když se tak hezky popárovali a táhli spolu kdo ví kam." Divné to ale každopádně bylo. "Jinak mi můžeš říkat Dipsi, když už jsi se mnou momentálně zaseklá. Tobě mohu říkat jak?" nadzvedla jsem obočí a mrskla oháňkou.

Ohnivé jezero >>

Vlčice z mého příchodu už od prvního vzájemného pohledu jedna na druhou jevila těžký nezájem o mou společnost. Lépe řečeno o jakoukoliv společnost. Kdyby byla sněhově zbarvená jako já, bývalo by jí to i zabralo. Její zlatavý kožich tu ale svítil na míle daleko. Ale jen co jsem se usadila o kus dál od ní a nadhodila konverzaci, viditelně přehodila výhybku a vyvinula alespoň nějakou snahu o dialog. "Máš pravdu. A ostatním to asi taky dochází," poznamenala jsem nezaujatě, zatímco jsem sledovala, jak spousta po dvojičkách odchází. "Asi na to taky kašlu a půjdu hledat štěstí jinde. Kdybys neměla nic lepšího na práci a nelákala tě zmrzlá p*del tak jako mě, jsi více než vítaná," nabídla jsem ji úmyslně nezaujatě a doufala, že na ni tahle obrácená psychologie zabere. V realitě jsem skutečně nechtěla zůstat zase sama a tahle vlčice vypadala, že by byla zajímavou společností. Ladně jsem se zvedla ze zadku a zamířila kamsi na východ, kam mne čumák táhl.

Zlaťák >>

Jak jsem správně odhadla, brzy se to tu začalo hemžit vlky, kteří měli potřebu zase zachraňovat svět. Nebo byli stejně zvědaví, jako já. Přímo touto energií vyzařovala jedna zlatavě vybarvená vlčice posedávající kdesi stranou a vyčkávající, co se bude dít dál. Že by parťačka na remcání a flákání? Hehe, ostatní to tu odedřou a my si budeme válet šunky, pomyslela jsem si zlomyslně. V tom se vedle mne ozval známý hlas. A do háje, protočila jsem očima, zatla zuby a pomalu se otočila za zdrojem hlasu s tím nejprotivněji miloučkým úsměvem, který jsem dokázala nahrát. "Nemám tušení. Zkus někoho jiného, hm? Socializuj se a nedělej nám oběma ostudu," šeptala jsem, zuby stále zaťaté. Na to jsem se rozhodla mu předvést, jak se to dělá a vykročila k oné zlatavé vlčici, ke které mě to divně táhlo. Žádné romantické pocity, nic takového. Asi mě prostě táhl pocit toho, že se nehodlá do dění zapojovat jak já a jen počkat, co jí z toho kápne. "Čauky," pozdravila jsem ji s mým typickým bad b**ch úsměvem, kterým jsem se pyšnila. "Tyhle sešlosti magorů, co si připadají jako největší hrdinové světa, fakt nesnáším. A od pohledu vypadáš jako nejmíň nesnesitelná ze všech tady, tak to tu s tebou jdu přetrpět," oznámila jsem ji důvod, proč se táhnu zrovna za ní a posadila se opodál tak, abych respektovala náš osobní prostor. "Já osobně jen čekám na to, co mi z toho kápne. Ty?" Byl to můj původní plán, ovšem teď mě něco v hloubi táhlo kamsi do háje na východ. Nedokázala jsem popsat co, ale musela jsem s tím fakt bojovat. Tam mě asi nečeká nic zajímavého. Tady bylo centrum dění.

<< Zrádcův remízek

Čumák mne viditelně vedl správným směrem. Směrem, kde byla trocha života a nebyla bych sama. Ale tak trochu jsem doufala, že narazím na někoho fresh. Někoho, koho jsem ještě nepotkala a kdo si o mne nestihl udělat jakýkoliv obrázek. A místo toho narazím na Cynthii, na kterou jsem celkem ne tak dávno štěkala a zažila s ní jakýsi divný stav u jezera, kdy jsme obě byly posedlý amorkem. A upřímně? Asi bych raději dělala, že se nic nestalo a že se vlastně neznáme. Obzvláště teď, když tu měla společnost, ke které se fakt měla. Bývala bych se tedy otočila na patě a šla oblbovat hlavu někomu jinému, ale to by tu nesmělo být to bzučení. A fakt se nedalo ignorovat, přestože jsem se snažila sebevíc. Bylo mi úplně jasný, že se tu něco stane. A když se tu něco stane, přitáhnou sem další vlci, kteří se budou pokoušet zachránit svět. Ne, že bych to měla v plánu já. Já spíš hodlala zneužít dobrou povahu někoho, kdo to v plánu má. A tak jsem se posadila, tvářila se strašně zmateně a doufala, že si mne někdo nový příjde zachránit. A hlavně – kdo by zvládl odolat tomu, jak navoňaný jsem měla momentálně kožíšek? Připadala jsem si tak sladce, jako bonbónek. A že mám dnes tak fajn den, pokusím se být úplně stejně sladká a k sežrání.

Byla poslední dobou jakási hrozně ospalá nálada. Bylo to asi spíš tím počasím. Věčně bylo šero, zim a vlka to prostě nebavilo. Ze spánku mě ovšem probral zvuk rolniček a zvonečků, které by mě za normálních okolností asi pěkně nas*aly, ovšem s tím, kolik jsem toho za poslední dobu naspala, to bylo konečně něco zajímavého. Překvapeně jsem se rozkoukala, odkud zvuky jsou, ovšem místo toho mě zaujala mne neskutečně příjemná vůně. Tak sladkou vůni jsem snad nikdy necítila. Samozřejmě že jsem neodala a vydala se po jejích stopách. Co když to byla nějaká krásná vlčice? Nebo vlastně cokoliv. Jak by mohlo být něco tak krásně vonícího špatné. A jen co jsem dorazila do samého středu remízku, narazila jsem na díru. Díru, která byla plná růžových bublinek, které vyzívaly ke koupeli. Tohle nebyla kdejaká špinavá voda. Tahle byla čistá a ztělesněním toho, v čem by se měl koupat každý. Nemusela jsem nad tím ani moc přemýšlet. Tlapku jsem ponořila do vody a když jsem zjistila, jak příjemně byla teploučká, celá jsem se zachvěla. „Tohle je paráda,“ zamumlala jsem si pod vousky šťastně a vklouzla mezi bublinky celá. Spokojeně jsem se tam rochnila třeba hodinu, než jsem usoudila že by to stačilo, vylezla a oklepala ze sebe vodu. V tom mne ovanul teplý vánek a srst mi vyfoukal tak, že by mi nikdo nevěřil, že jsem právě vylezla z vody. „Co je tohle za kouzla?“ podivila jsem se. Musela jsem ale uznat, že nic lepšího mě tento rok asi nepotkalo. Voněla jsem jako cukrová vata, srst se mi leskla jak nikdy dřív a dodalo mi to tolik sebevědomí, že jsem měla pocit, že ovládnu celý svět. A samozřejmě, že jsem si nehodlala mou líbeznou vůni nechat jen pro sebe. Musela jsem někoho svést, abych z toho taky něco měla. A tak jsem s lehkostí v kroku vyrazila pryč.

Údolí morény >>

<< Přímořské pláně

Z nejhoršího se mi za rychlé chůze podařilo uniknout a štiplavý kouř jsem nechala daleko za sebou. Fikaně jsem se schovala mezi hustě napěchované stromy tvořící celkem velký les, protože jsem se tu mohla konečně zhluboka nadechnout a vykašlat. Celá jsem ale smrděla jako starý kuřák a bude to trvat celé století, než ho z kožichu dostanu. Kytky teď neporostou, ovoce taky ne, takže momentálním nejlepším řešením bylo asi vyválení se v napadaném podzimním listí a trávě. Alespoň trochu bych tak zamaskovala tu katastrofu, do které jsem se probudila.
A tak jsem také udělala. Procházela jsem les tak dlouho, než jsem natrefila na hlouček listnatých stromů a vášnivě se začala válet v zlatavém listí a suché trávě. Nakonec jsem to zakončila otíráním se o kůru stromů, tudíž vůně tlejících listů a dřeva přebila štiplavost kouře. Nebo jsem si na něj mezitím tak zvykla, že už to můj čenich vůbec nevnímal. Na závěr jsem si spokojeně sedla do oné hromádky zlatavého listí a jako správná dáma si začala čistit kožíšek, který byl nyní plný kousíčků kůry a trávy.