Gallirea - Příspěvky uživatele

Zimní putování s Wizku bylo něco, na co budu jako stará prašivá bába vzpomínat a to, že jsem si k ní cítila něco opravdu hlubokého, nebylo lehké přehlížet. A tak když mi prozradila, že to cítí podobně a že by odsud nikdy neodešla, něco ve mně pookřálo. Ať už to bylo to, co vše jsme si prožily, to, jak skvělá Wiz byla, nebo do toho ještě k tomu všemu hrála ta atmosféra, bůh ví. „Já taky...“ načala jsem a zbytek věty jen tiše vydechla, když mi před očima Wizku zmizela. Chvíli jsem celá zkoprněná stála, pak se začala zmateně rozhlížet, zda ji někde nezahlédnu, ale prostě byla pryč. Zase. „No jo. Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Že já jsem vůbec překvapená,“ zamumlala jsem si pro sebe nabroušeně. Ne na Wizku, ne na to, že jsem ji poznala, ale na celý vesmír. A to se dost blbě zlobí na něco neuchopitelného, co mi rádo překopává život.
V horách jsem se pak držela dalších pár měsíců, asi z principu, že alespoň jeden z nás dvou své slovo dodrží a nikdy odsud neodejde. Nebo že bych tajně doufala, že se sem vrátí, když mě tu nechala a věděla, kde mě najde? Během toho času, co jsem tu strávila, jsem to stejně zapomněla. Ale ta samota, která tu panovala, mi jednoduše začala lézt na mozek a já prostě odejít musela.

Kierb (přes Sněžné) >>

<< Křišťálová louka (přes Sněžné)
23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš

Jen co jsme se obě vynadívaly, zamířily jsme v téhle chumelenici do hor. Což se asi nezdálo jako nejlepší strategie, když jsem tak pozorovala ten hustý sníh, jak padá z nebe. Ale já tušila, že se na samém vrcholu hory bude letos opět skrývat Vlčíšek. A co by to bylo za zimní putování bez toho, abychom viděli vlka, o kterém ty svátky celé jsou? Jen jsem už teď tajně doufala, že toho nebudeme moc litovat. Najít cestu nahoru a dolů asi nebude až takový problém. Horší bude se v tý vánici zorientovat a dovézt Wiz domů. „Docela nám přituhuje, co?“ zafuněla jsem, až se mi od úst táhl hustý ledový obláček páry. Jelikož jsem ale věděla moc dobře, že největší eso v rukávu je pro mne magie počasí, mohla jsem nám trochu píchnout a podmínky pozměnit. Zasoutředila jsem se tedy na sněhové mraky a pokusila se počasí ovlivnit. Vločky po chvíli přestaly tak hustě padat, dokonce i vítr nebyl už zdaleka tak hrozný. Výšlap se už nezdál až jako takový problém. Sama jsem se ale ke změně počasí nepřiznávala, neměla jsem náladu se nějak vytahovat. „Minulý rok jsem tu něco potkala, o co nemůžeme přijít,“ vysvětlila jsem důvod směru, ale bez jasné odpovědi co na nás v horách čeká, to muselo být asi furt stejně šílené. Bude si muset bohužel počkat na velké odhalení.
Nahoru to byla pořádná cesta, ale než se slunce vyhouplo nad naše hlavy, byly jsme na samém vrcholu a skutečně tam na nás bílý vlk čekal. „Ah, jedni z posledních letošních návštěvníků? To mám radost, kolik vlčků se tu za zimu ukázalo. Rád tě zase vidím, Dipsi,“ uvítal nás hned. „Musela jsem se jít ujistit, jestli tu jsi zase. Minulý rok jsem byla teda skeptičtější, ale nějak jsem vyměkla,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem. Pak jsem se ale otočila na Wiz: „Co ty, taky už věříš na Vlčíška?“ I bílý přesunul svou pozornost na mou společnici a čekal, co z ní vypadne.

<< Skvělé místo pro Život (přes Kierb)
11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným

Když jsem se Wizku otevřela o svých rodinných vztazích, měla jsem trochu pochybnosti o tom, jestli to přinese nějaké dobro. Nerada jsem takhle ostatní zatěžovala vlastníma problémama, které jen tak nikdo nerozuzluje. Navíc to byl docela zabiják vánoční nálady, kterou jsme se snažily kompenzovat zdobením stromečku. Nikdy by mě ale nenapadlo, že právě díky téhle konverzaci příjdu na to, že mám kamarádku i teď. Ne, že bych v to celou tu dobu nedoufala, ale tohle ujištění bylo asi to nejhezčí, co jsem mohla na Vánoce dostat. „Pro mě ta úplně nejlepší,“ usmála jsem se na ni nejen vděčně, ale i celkem dojatě. „Kamarádky, s garancí toho, že si ze života bez rozloučení nezmizíme,“ zazubila jsem se. Když už jsme na to měly obě smůlu, měly jsme jistotu, že to jedna druhé neprovedeme taky. A jestli naše přátelství mělo takový potenciál jako naše ozdobené veledílo, tak máme vyhráno. I Wizku stromek ohodnotila jako nekrásnější v širém okolí. „Tak to máš zatraceně pravdu,“ oplatila jsem jí spokojený úšklebek na zmínku, že my jakbysmet.
Když mi ale začala vyhrožovat s kopírováním mého škádlení, upřímně jsem se rozesmála, hezky se zakloněnou hlavou dozadu, aby bylo vidět, jak moc jí to nevěřím. „Ha, tomu uvěřím až mě dostaneš. A jestli se ti to podaří, splním ti cokoliv, co si vymyslíš,“ popíchla jsem ji trochu, jelikož jsem se na to hrozně těšila. Wizku na to bylo až moc velký zlatíčko. Následovala nás ale cesta na zamrzlou louku, ne kterou má společnice nabídla, že mě sveze na kůře. Nejdřív jsem nadzvedla jedno obočí, jestli to myslí vážně, ale pak si ochotně nasedla. Takový fancy odvoz se nenabídne každý den, musela jsem toho využít. A tak mě po sněhu Wizku tlačila až na ono místo, kam jsem navigovala.
U řeky jsme ale zastavily a zbytek musely přejít po ledu pěšky. Když jsme na louku došly, byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala. Všude kolem nás tančily všemožné ledové květinky. Bylo to pohádkové, jen jsem si tu připadala jako slon v porcelánu. S každým krokem hrozilo, že nějakou nechtěně zašlápnu a rozlomím na kousíčky. „Tak co, je to hezký i na vlastní oči?“ mrkla jsem po Wizku zvědavě.

Zubatá hora (přes sněžné) >>

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Zatímco jsme se bavily, Wizku se začala po lese procházet. Nechodila moc daleko, a tak jsem stála a se zájmem sledovala její počínání ve snaze pochopit, co má za lubem. Netrvalo to ani moc dlouho a mě trklo, že se jala zdobení stromečku. Wizku nashromáždila hromadu listí a zajímavě kroutících se větviček, které na jehličnan posadila. I já jsem vyrazila po okruhu, kde jsme se navzájem dobře slyšely a poohlížela se po dalších možných ozdobách. Se svou skromnou sbírkou jsem se pak vrátila ke stromku a začala jej zdobit. Nechyběly rudé šípky, ptačí pírka a různorodé odlomky kůry, které měly zajímavé tvary. „Co naděláš, rodinu si nevybereš. Naštěstí jsem tam měla skvělou kamarádku, díky které jsem to období přežila ve zdraví,“ prohodila jsem, abych téma trochu odlehčila. Své ozdoby jsem pak začala sázet na strom a pečlivě vybírala místečka, kde by se jednotlivé věcičky hodily. Jen co jsme byly hotové, mohly jsme se kochat svým dílem a být na sebe fakt pyšné, protože to byla krása. „Máme ho hezký, ne?“ optala jsem se se spokojeným úsměvem. „Hrozně se mi líbí tahle větvička,“ ukázala jsem tlapkou na ozdobu, kterou vymyslela Wiz.
Vypadalo to, že mi to Wizku sežrala, nebo minimálně ze začátku. Zklamaný kukuč nahradil úšklebek, který jasně mluvil o tom, že mě prokoukla. „Hmmm, skoro to vypadalo že jo. Třeba příště,“ vyplázla jsem na ni špičku jazyka. Dělalo mi radost už jen to, že už Wizku nacítila můj smyls pro humor. Bylo pak poznat, že před ní fakt můžu být sama sebou, bez jakýchkoliv přetvářek. „Nezamíříme na sever? Ukázala bych ti tu zamrzlou louku, jak jsem slibovala,“ navrhla jsem, jelikož už to odsud nebylo až tak daleko.

Křišťálová louka (přes Kierb) >>

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)

<< Kierb (přes Převrácenou planinu)

Wizku se taky podělila o svou zkušenost, která se docela podobala té mé. Já sice nebyla s nikým fyzicky spoutaná, jak Evelyn vzápětí demonstrovala, ale od tý doby jsem jí nemohla dostat z hlavy. Delší dobu v mém životě nebyl než byla stejně napáchala hroznou škodu. Kdyby si tak raději amorek hleděl svého, mohla jsem být v klidu a spokojeně zapomenout, že jsem ji kdy potkala. Sebevíc jsem na chvíle s ní vzpomínala ráda. „Uuf, tak to koukám máme stejně prekérní situaci,“ ušklíbla jsem se. Mrzelo mě, že jí někdo srdce zlomil, ale byla tak nějak uklidňující vědět, že jsem nebyla jedinej zoufalec s nezavřenýma rankama. „Taky by je nezabilo se rozejít aspoň v dobrým. Děs,“ ulevila jsem si s pobaveným úšklebkem.
Její brácha podle všeho asi zaparkoval do první smečky, která mu přišla pod čumák. „Eh, jestli mu stač k rozhodnutí tak málo, třeba nebude těžký ho trochu zpracovat a přetáhnout do Borůvky. Stejně jsou ty lesy v podstatě stejný. Rozdíl tak maximálně v tom Borůvčí, když už ho máte v názvu,“ zauvažovala jsem nahlas. Jestli si tak rozuměli, pro svého sourozence by mohl být ochotný změnit smečku. „Mohlo by to být fajn tam mít nějakou známou tvář, která tě jen tak nezapře.“ Když se ale otočila otázka zpět na mé sourozence, chvíli jsem váhala, kolik toho sdílet. Nakonec jsem ale rozhodla pro upřímnost. „Spíš si víc rozuměli s kamarády, kteří mě těžce nemuseli, než se mnou. Do bodu, kdy se v některých srandičkách na můj účet aktivně podíleli. Nikdy jsme si k sobě nenašli cestu a i kdyby z týhle ubohý potřeby se kamarádům zavděčit vyrostli, asi bych jim to měla vždycky za zlý,“ přiznala jsem. O tomhle tématu ale nebylo tak snadný vtipkovat, jelikož to bylo něco, co mě odjakživa celkem dost žralo. Jeden by myslel, že se přes to konečně přehoupnu a ono nic.
Téma naštěstí nezůstalo dlouho moc seriózní, když jsem na vyznání Wizku přiznala svůj zlomyslný záměr. Vlčice to naštěstí brala s vtipem, v což jsem doufala. Teď už bych jí nelhala, ale kdybych se měla vrátit v čase a mít možnost jí říct pravdu a nasměrovat ji přímo do Borůvky, pravděpodobně bych to stejně neudělala. Riskovat, že by jen poděkovala a zmizela, místo tohohle toulání? Nešla bych do toho. Naštěstí to cítila stejně, ale když chtěla něco dodat, její pozornost si ukradlo něco jiného. Byl to bílý jelen, bez jediného odlišně zbarveného chloupku. Čistý jako sníh. Moc dlouho jsme si ho ale prohlížet nemohly, protože vzápětí mrknutím oka zmizel. „Na co to koukáme?“ dělala jsem blbou, jako bych si jelena vůbec nevšimla. Trochu poškádlení mi snad odpustí, protože já se náramně bavila.

<< Kančí remízky přes Travnatý oceán
28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Bylo to opravdu dávno, co jsem se s Amorkem měla tu radost osobně setkat. Možná mou zkušenost dost ovlivnily ty otravné blechy, které opravdu dokázaly lézt na nervy, nebo byl možná rys opravdu divnej. „No, dělal bordel ve vztazích. Rozsypal na mě a pár dalších vlků nějakej podivnej prášek, po kterém ses ohledně vlka, na kterého ses prvně podívala, cítila jinak. A nevím jak ostatní, ale myslím si, že to mělo trvalý následky, který nepřestaly, i když mi ta vlčice zmizela ze života,“ pronesla jsem tak nějak napůl pobaveně, napůl frustrovaně. Bylo to tak pitomý, až to bylo vtipný. „Takže pokud nestojíš o zlomený srdíčko, bílým rysům je lepší se vyhejbat velkým obloukem,“ neodpustila jsem si radu, která z mého popisu asi byla víc než zřejmá. Asi Eve zakoukala do někoho jiného, nebo na ni nehodil dostatek toho prachu. Jinak by takhle náhle nezmizela. Nu, co bylo, bylo.
Wizku to měla s rodinou trochu míň komplikovaný. Od poslechu se to vlastně zdálo být splněným snem. Vycházet se sourozenci a mít je takhle blízko. Jen sestra se tu krátce protočila. „To zní skvěle. Máš kliku, že ho máš takhle nedaleko,“ pousmála jsem se upřímně. „On v Borůvce nechtěl být?“ napadlo mě. Já bych sice rodinu ve stejné smečce mít nechtěla, sebevíc bych je měla asi ráda, ale Wizku by to třeba pomohlo se tam necítit tak cize.
Pomalu jsme se přes řeku mířili k nedalekému lesu, který od pohledu vypadal nějak víc lákavě než ty jiné. Něco na něm asi bylo, když i Wizku k němu takhle sebevědomě vykročila. Zatímco jsme ale šly a chvíli mlčely, Wiz prolomila ticho a oslovila mě jménem. „Hm?“ koukla jsem po ní zvědavě a čekala, co bude mít na srdci. Tak trochu jsem čekala další hlubokou otázku týkající se nějakých životních strastí a traumat. Tak trochu jsem v to doufala. Sebevíc bylo zvláštní otevírat tyhle rány, bylo hrozně osvěžující se o tom s někým takhle otevřeně bavit. Nedržet se jen hloupých témat jako počasí a magie, ale šáhnout po nějakém tom tabu. Místo toho mě Wizku odzbrojila upřímným svěřením pocitů, které z našeho setkání měla. Až mě to vlastně dost vykolejilo a já na ni jen vykuleně civěla, zatímco se mi na tváři roztahoval upřímný úsměv. „Uh, já taky? Jsem hrozně ráda, že sis o radu směru vybrala zrovna mě. I když jsem tak trochu přehodila světové strany, abych tě mohla líp poznat. Ups,“ zazubila jsem se, když jsem ze sebe vydolovala pravdu. „Dlouho jsem si s někým nerozuměla jako s tebou a už teď vidím, jak na tuhle zimu budu každý rok, jen co napadne první sníh, vzpomínat,“ pousmála jsem se a když mi došlo, jak hrozně vyměkle mluvím, skoro jsem se až lekla. „Do háje, Wizku. Ještě jsme se ani nerozloučily a já už teď vidím, že mi budeš strašně chybět,“ rozohnila jsem se trochu, ale v dobrém, doprovázené smíchem. Vnitřně mě to už teď ale začínalo rozesmutňovat, protože jsem věděla, že to jednou příjde. Další vlk, ke kterému si najdu cestu, který předčasně odejde. Jen tentokrát to snad bude alespoň s rozloučením a v dobrém.

Skvělé místo pro život (přes Převrácenou planinu) >>

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Jen co jsme si obě v duchu něco přály, prase se na nás významně podívalo a odpochodovalo si směrem, odkud se zjevilo. Prostě puf, bylo fuč. V rychlosti mě napadlo, čím to je, že ho za ten rok nic neulovilo, nebo minimálně nezkusilo ochutnat, když se na slunci tak lákavě blýskalo. Ale kdo ví, třeba je to jen přelud, který by se při pokusu o nějakou nekalost rozplynul. Vlastně by mě to ani nepřekvapilo. Wizku byla evidentně po letech na Galliree připravená na všechno. „To mi povídej. Já tu dokonce už zahlédla jednorožce a bílého rysa a růžovýma očima, který se prezentoval jako Amorek. Oba pár dní po sobě. Takžeee…. Mě už nepřekvapí asi nic,“ zazubila jsem se. „A jo, jednorožec, jakože kobyla s rohem z čela,“ doplnila jsem, aby náhodou nebylo pochyb o tom, co tím mám na mysli. Nebo jestli si náhodou nedělám srandu, nebo že jsem úplně ťuk ťuk. „Uvidíme, jestli se nám přání vyplní. Ale mám takové podezření, že se přání plní tak maximálně vlčatům, která si přejí jednoduše splnitelné věci. Ach, svět je nefér,“ povzdychla jsem si, možná trochu dramaticky, natož že šlo celkem o nic. Minimálně nám z toho zůstane ten podivný zážitek.
Brrr, je tu fakt dobrá zima, napadlo mě. Kdo ví, jestli to bylo poklesem teploty, nebo tím, že jsme delší dobu postávaly na místě. I Wizku nadhodila přesun. „Jasnačka, šup šup, ať jsme zase v pohybu. Začíná celkem fučet,“ přitakala jsem a vykročila směrem, který udala Wiz. Nohy se ale dál propadaly skrz sníh, až mi tlapka ujela pod skrytým povrchem a projela mi tělem náhlá bolest. Aaaaaa, au au au, zamračila jsem se a rychle nabrala balanc, který jsem při přešlapu ztratila. Uf, takhle náročnou si tu cestu sněhem nepamatuju, pomyslela jsem si. Wizku se náhle zeptala na mou rodinu. „Oh, jsem tu, co tak vím, jen já. Zbytek zůstal asi ve smečce, z které jsem odešla. Se sourozenci jsem ale neměla zrovna dobré vztahy, takže je to tak lepší,“ shrnula jsem mimo jiné i své komplikované pocity, co se mé rodiny týče. „Co ty? Předpokládám, že ses v Borůvce nenarodila. Takže hádám stejný případ? Rodina moc daleko, nebo ztracený případ?“ odtušila jsem, ale kdo ví, jestli jsem nebyla úplně vedle. Třeba na sebe jen neměli štěstí, ztratili se a bum, zůstala tu sama.

Kierb (přes Travnatý oceán) >>

<< Tenebrae (přes Travnatý oceán)
24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

Wizku podle všeho zažila dost nepříjemnou zimu, předpokládám jako smečkový vlk, ale i tak to na ni muselo mít dopad. Obzvláště, když si to s sebou nesla dodnes. Ale jak sama řekla, jedna špatná zkušenost nemusí nutně znamenat, že je špatné vše. „Pod to bych se drápkem podškrábla,“ zazubila jsem se. Bylo fajn, že si začínala hledat cestu k optimističtějšímu a svobodnějšímu pohledu na zimu. „Ale je fajn ty zkušenosti nezahazovat a být raději trochu opatrná. Vždycky se to může podělat, ale nemusí nám to ovládat celej život,“ doplnila jsem, abych úplně neznevažovala to, čím si prošla.
Pomalu jsme se dostaly do takového prapodivného lesíku. Byl teda víc zablácený než zasněžený, i stopy zvěře nasvědčovaly tomu, že tu něco bydlelo. Což jsme velice brzy na to zjistily na vlastní oči. Divočáci, uvědomila jsem si, když jsem zahlédla tohle nepředvídatelné prase, které si spokojeně rylo v blátě. Wiz ale koukala trochu jiným směrem. Stačilo natočit hlavu a do oka mi padl zlatavý odlesk. Zlatý čuník vykoukl ze svého úkrytu a vyrazil si to přímo k nám. Chovalo se úplně jinak, než zbytek jeho tlupy, bandy, nebo jak že seto skupině divokých prasat říká. Konečně mi secvaklo, že to tady jsem ho minulou zimu viděla. Ale to Wizku vědět nemusela, mohl to být nový zážitek pro nás obě. A tak jsem si přála, abych našla způsob, jak být spokojenější. Ať už sama se sebou, tak i se stylem života, který vedu. Ať už to znamenalo cokoliv, zlatý čuník to bude muset rozluštit za mě. „Vidím, tak nám bude přeplo v bedně oběma, nebo je to fakt opravdový,“ zazubila jsem se, úžas v očích. „Doufám, že sis něco přála. Tohle se asi jen tak nevidí.“

<< Ohnivé jezero (přes Plamínek)
16. Dováděj ve sněhu

Wiz se rozhodla nechat se unášet proudem, což bylo vlastně možná to nejlepší. Nechtěla jsem, aby z naší výpravy byla taková divná okružní procházka po místech, které jsem už sama odhalila. Takhle jsme mohly nacházet zajímavá místa spolu, nahodile. „Překvápka já nejraději, s radostí ti vedení nechám až než se každá vydáme po svém,“ nadzvedla jsem jeden koutek v úsměv.
Jen co jsme ale vyrazili od jezera, velice rychle jsme zjistily, kolik sněhu stihlo napadat. Oběma se nám začaly tlapy propadat do hluboké pokrývky, Wizku po kolená, já měla sníh pomalu u hrudi. Dobře, to jsem trochu přehnala, ale jestli se sníh trochu neumoudří, nedivila bych se, kdybych měla problémy se sněhem dlouhodobě prodírat. Když se mi propadla tlapka poprvé, nic jsem si z toho nedělala. A čím dýl to pokračovalo, tím víc mě to začínalo štvát. Už už se ve mně začínala sbírat zlost na tohle roční období, než jsem uslyšela smích Wizku. Ta se z týhle nepříjemnosti spíš radovala. Začala hned ve sněhu blbnout a stačilo ji malou chvíli sledovat, než mě totálně nakazila. Měla recht. Proč se kabonit, když tu energii můžu vyblbnout? A tak jsem se přidala. Rozverně jsem začala poskakovala, nořila se do sněhové pokrývky a pořádně v ní vrtala čumákam. Sem tam jsem udělala sudy, snažila se netknutý bílý povrch co nejvíce narušit a u toho se potrefeně smála a funěla. Bilý obláček se mi líně nesl od dokořán otevřené tlamy, která se roztahovala do širokého úsměvu a já hleděla na čistě bílou oblohu, ze které se snášel bělostný první sníh. Vlk u toho zapomene, jak krutá zima dokáže být a že jde vlastně o život. Až na Wizku, které to spíš připomnělo. Po její poznámce, jak je zima úžasná padla otázka na to, jestli jsem zažila hladomor. Překvapeně jsem vypoulila oči a musela se upřímně zasmát. „Oof, to je luxusně plynulý přechod na nové téma,“ neodpustila jsem si a trochu si ji dobírala. „Zažila jsem jednu zimu, která k tomu měla fakt blízko. Mezi vlky panovala neuvěřitelná sounáležitost a snažili se pomáhat i úplně cizím, ale nebyl to vůbec med. Co vím, nikdo neumřel, ale nikdo na tu zimu asi nevzpomíná v dobrém. Byla jsem pak kost a kůže, dokonce i žaludek se mi stáhl tak, že jsem do sebe měla pak problém dostat normální porci jídla. Ale to bylo fakt dávno, krátce po tom, co jsem vypadla z domova. Vůbec bych se nedivila, kdybych byla takhle zakrslá právě proto,“ zazubila jsem se, abych trochu zlehčila téma. Bylo to fakt dávno, jen matně jsem si na tu dobu vzpomínala. „Ty?“

Kančí remízky (přes Travnatý oceán) >>

21. Zkus postavit Iglú

Sněhové koule létaly snad ze všech směrů, sebevíc jsem se snažila vyhýbat. A že měla Wizku opravdu podezřele dobrou mušku! Nebo jsem byla opravdu mizerná v uhýbání. Snažila jsem se útok co nejvíce vracet, ale když začala budovat jakousi sněhovou hradbu, velmi originálně jsem její vizi okopírovala a začala stavět to stejné. Ve výsledku se pak koulovačka plynule přehoupla do soutěže o nejlepší stavbu, ale to ničemu nevadilo. Tu a tam jsem ještě nějakou tu kouli hodila, ale ta se většinou rozplácla o sněhovou hradbu. Párkrát se mi podařilo ji přehodit a dost možná Wizku trefit, protože začala své stavbě budovat i střechu. Nespadne to náhodou? Napadlo mě skepticky, ale nápad to byl dost dobrý. Druhá strana by pak neměla absolutně žádnou šanci. Pomalu jsem se dala do plácání střechy i u sebe, než jsem uslyšela žuchnutí. Překvapeně jsem vykoukla zpoza své hradby a viděla jen Wizku. Celé se jí to rozpadlo, z čehož jsem vypukla v smích. „Souhlas,“ zazubila jsem po chvíli, než jsem se přestala smát. Moje kopule sice tak úplně střechu neměla, ale co se dalo dělat. Na iglú jsem jednoduše neměla.
Wizku zavelela a my mohly vyrazit dál. Celkem mě zajímalo, kam nás zavede. Nemusela jsem to celé táhnout sama, mohla sama udávat směr a volit místa, která by ji zajímala. Pohledem jsem sama projížděla okolí a snažila se zorientovat. Minulou zimu tu bylo dost podivných věcí, od Vlčíška až po zlatá prasátka. Ale za boha jsem si nemohla vzpomenout, v kterém že to lese bylo. Všechny teď vypadaly úplně stejně. "Co by tě lákalo podniknout teď? Napadá tě něco, nebo se necháme překvapit?"

Tenebrae (přes Plamínek) >>

13. Zúčastni se koulovačky

Že bych opravdu jen nenašla své vlky, jak tvrdila Wizku? Znělo to až moc jednoduše, daleko příhodněji se mi své problémy shazovaly na sebe. Ale třeba na tom něco bylo. Třeba jsem byla nepříjemná jen jako reakce na okolí, kterému jsem za nic nestála. Nevěděla jsem moc dobře, jak na její slova reagovat. Žádná reakce, která mě napadla, nezněla dostatečně dobře a nevypovídala o tom, co jsem vnitru cítila. A tak jsem se na ni jen upřímně, vděčně usmála. Někdy asi nebylo potřeba slov, jeden pohled mluvil za vše. „Vlků s nefalšovaně dobrým srdcem je ve světě žalostně málo. Už jen tím, jaká jsi, jsi jedinečná. Ale určitě v sobě skrýváš víc, než jen to dobré srdce. Cítím to už teď a to se známe fakt krátce,“ zazubila jsem se. Už teď jsem věděla, že z tohohle krátkého zimního toulání odejdu jako docela jiná vlčice. Že mi to ale trvalo zbytečně dlouho, než jsem k tomuhle bodu došla.
Stavění vlkuláků dopadlo asi tak, jak se dalo čekat. Naprosto do očí bijící prohrou. Pokud ale můj chabý pokus o vlkuláka dokázal rozesmát roztomilou vlčici, byla to výhra sama o sobě. Wizku začala vymýšlet lore, jak k tomu můj vlkulák přišel, až jsem se nad tím musela přitrouble culit. „No jo, úž to vidím. Z těch očí sálá krvelačnost,“ pokývala jsem hlavou a jejímu vlkulákovi přilepila nad očka dvě malé větvičky. Teď už se vlkulák opravdu naštvaně mračil. Když jsem se ale vracela k tomu svému, abych něco tématicky doplnila i u něj, přistála mi na zádech sněhová koule. V rychlosti jsem se otočila, očka podezíravě přivřená, ale tlama mi cukala v úsměv. Nevinně házela tenhle útok na vlkuláka, ale když přistála koule další, otočila jsem se celým tělem. „No počkejte. Ten můj sice nevidí, ale pomsta je pomsta,“ ujistila jsem ji a začala pohotově tvořit sněhové koule, které jsem střídavě mrskala jak po Wizku, tak po jejím výtvoru. To aby si náhodou nezáviděli. Byly jsme jak malé, ale takhle poťouchle jsem se nehihňala fakt roky.

5. Postav vlkuláka

Doufala jsem, že si má slova Wizku nevyložila jako nějaké obecné utěšení, ale jako opravdovou nabídku. Ale vypadalo to, že si to vzala k srdci. Její otázka mě ale zarazila, dlouho jsem se nad svým chováním takhle nepozastavila. „Ha, takhle by mě popsal málokdo,“ zasmála jsem se. Většina mě měla za zlomyslnou povrchní blbku, která si za svým jede přes mrtvoly. Když jsem ale byla s Wiz, bylo to jako bych se vrátila v čase. Dávno do doby, než šlo všechno do háje. „Doluješ ze mě to, jaká jsem byla, než jsem se zkazila. Ani jsem netušila, že to je vůbec ještě možný,“ ušklíbla jsem se. „Spíš by mě zajímalo, čím jsi ty tak speciální. Ale já na to příjdu,“ uculila jsem se.
Jestli jsem si ale od téhle zimy něco slibovala, rozhodně to nebylo zpívání koled za úsvitu. Byla jsem hrozně vděčná, že jsem to mohla zažít, protože jsem nic takhle osobního dlouho nezažila. Cítila jsem, jak mě vnitřní pocit hrozné radosti šimrá po celém těle. Přitom to bylo tak nevinné, ale tak hrozně osobní záležitost. Když ale bylo po všem a slunce se vyhouplo nad obzor, rozhodly jsme se pro další aktivitu. „Ohoho, platí!“ zazubila jsem se na návrh závodu. Byla jsem hrozně soutěživá, ale měla jsem víc myslet na to, jak špatně dopadla má předchozí díla. Moje 3D představivost byla naprosto žalostná a zručnost neexistující. Sebevědomě jsem se ale vrhla do sněhu a začala čenichem formovat sněhové koule všelijakých tvarů a velikostí. Některé byly pěkné, jiné, hlavně teda ty větší, na sebe začaly nabalovat i všelijaký přírodní bordel, který se nacházel pod sněhovou vrstvou. Mimo kusy trávy, listí a větviček se samozřejmě obarvily i do hněda, což mi radost opravdu nedělalo. Musela jsem tak trávit drahocený čas tím, že jsem sněhovou kouli tlapkami čistila. Honem honem jsem je pak začala stavět na sebe, tvořit vlkulákovi tlapky a uhlazovat povrch. Když ale zvolala Wiz, že má hotovo, v momentě, kdy jsem se na její dílo ohlédla, tomu mému upadla hlava. S pořádným žuchnutím, samozřejmě, aby se to nedalo jen tak zachránit. „Já koukám taky,“ pronesla jsem ironicky a musela se nad tou svou hrůzou ušklíbnout. „Bezkonkurenčně jsi vyhrála, je fakt boží,“ zazubila jsem se. Sice taky nebyl úplně v top stavu, ale minimálně bylo poznat, co to mělo být. A žrala jsem, jak šišoidně měl očka. Měl takový osobitý šarm.

4. Zazpívej někomu koledu.

Wizku dost váhala, hlavně proto, že se na život tuláka necítila. „Hele, nikdo není ukázkovej tulák, který ví, co dělá. Nikdo to neví. Zapadla bys naprosto dokonale,“ pousmála jsem se povzbudivě, i když jsem věděla, že tohle zrovna nenamotivuje. Jsme tvorové, kteří spoléhají na jistoty a tu já jí dát neuměla. Ale pocit, že se životem bojujeme všichni, možná trochu uklidní.
U jezera jsem trochu nastínila o své minulosti, což jsem snad nezmínila od doby, co jsem ztratila Mae. Wizku ale osamělost cítila konstantně, až se mi srdce trochu sevřelo. Bylo to, jako by mi někdo nastavil zrcadlo a já hleděla na sebe. Stejně zoufalá ze své situace, stejně osamělá a životem zapomenutá. „Ani nevíš, jak ti rozumím,“ povzdechla jsem si a sledovala mihotající plamínek na hladině. „Je to roky, co jsem narazila na někoho, kdo se obtěžoval trochu zdržet. Jeden pak přemýšlí, jestli jen nemá absolutně štěstí na vlky, nebo je něco špatně s ním,“ postěžovala jsem si stejně tak. Do teď jsem mohla působit jako vlčice, která má zajímavý dobrodružný život. Ve výsledku jsem na tom byla ale stejně bledě modře. „Možná jsi jen nenašla vlky, kteří s tebou dokáží držet tempo,“ pousmála jsem se opatrně a koukla se jí do očí. Nechápala jsem, proč neměla větší štěstí. Vždyť byla naprosto skvělá. „Já s tebou klidně počkám. Stejně ten svět nikam neuteče,“ uchechtla jsem se.
Když se ale Wizku dala do zpěvu, zprvu jsem s úsměvem jen poslouchala. Když jsem si ale uvědomila, že text písně z dětství znám, rozhodla jsem se přidat také.
„…Tichá noc, přesvaté noc, náhle v ní jásot zní,
vstávej, vlku můj, tmu z očí střes,
v zemi Galliree Život zrozen dnes,
z lásky se vlkem stal, z lásky se vlkem stal.
Tichá noc, přesvaté noc, stín a mráz vůkol nás,
v hloubi srdce však Gloria hřmí, dík, že hříšník se s důvěrou smí
u svaté rodiny hřát, u svaté rodiny hřát."
Nikdy jsem s nikým nezpívala, ale v tenhle moment to přišlo tak nějak přirozeně. Strašně se to k téhle noci hodilo a já se jednoduše nechala unést. Když jsme ale zmlkly, vysvitlo i denní světlo. „Nikdy bych to do tebe neřekla, že tak krásně zpíváš. A pak že nejsi dost dobrá, pche,“ zazubila jsem se. Než ale stihla cokoliv zmínit o mém zpěvu, začala jsem se zvedat na nohy. „Co takhle si postavit vlkuláka? Čerstvý sníh je na to nejlepší,“ navrhla jsem pohotově s pohupujícím se ocasem.

<< Ježčí plácek
3. Pusť lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

Wizku se od Života evidentně nedočkala poučování, ale minimálně jednu věc měly společnou – neschopnost odejít. „Že jo?! Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam zkejsla, ale odejít byla výzva. Nabručená jsem až teď, ale na těch kopcích jsem byla jak vyměněná. Jde z něj taková divná aura, nebo nevím jak jinak to popsat,“ přimhouřila jsem podezíravě očka. Neměla jsem v oblibě, když jsem měla pocit, že se mnou cokoliv manipuluje. Alespoň, že jsem ten pocit neměla jako jediná a byla to součást těchto návštěv. A zatímco já Wizku mohla tajně závidět její teplý suchý úkryt, vždy zaplněný něčím na zub, ona zase záviděla mě tu svobodu a absenci zodpovědnosti za cokoliv, krom svého vlastního života. Tráva byla vždycky na druhé straně zelenější. „Pokud to není to co to bývalo a víc tě láká svoboda tuláka, tak s ní prašti,“ vypadlo ze mě naprosto klidně. Víc toxickou radu asi dostat nemohla. Vybodni se na všechny jistoty, které v životě máš a pojď se se mnu, prakticky cizinkou, toulat a dělat random voloviny, který nám budou připadat vtipný. Jak si zaručeně zničit život, patentováno Dipsi. „Teda, až po zimě. Někdy bývaj fakt náročný, vím o čem mluvím. Až tak spontánně do těch rozhodnutí skákat nemusíme, že,“ zasmála jsem se. Ale vlastně to neznělo úplně marně? Mít možnost si to ozkoušet na vlastní kůži a přijít na to, co vlastně od života chce. Vždycky se může rozhodnout pro něco nového, případně zjistit, že to změna životního stylu pro ni není to pravé.
Pomalu jsme dorazily k ohnivému jezeru, u kterého nebylo tak úplně pusto. Seděla tu menší skupinka vlků, kteří si povídali podél břehu jezera se leskla prazvláštní světýlka, která se s větrem mihotala. „Hele, to jsem tu nikdy neviděla. Pěkný,“ pousmála jsem se a usadila se také. Nemusely jsme furt někam uhánět a před takovým výhledem se fakt neutíká. Chvíli jsme mlčky pozorovaly hladinu, než jsem promluvila. „Smečky jsou přeceňovaný. Všechno, co vlk k životu potřebuje, najde i mimo ni. Jen je fajn mít přátele, na které se dá spolehnout. Já ve smečce byla jen jednou a ve výsledku jsem si tam připadala víc osaměle než za celý život jako tulák. Nebyla jsem ve smečce zrovna populární. Vlčata umí být dost hnusná, mnohdy v podstatě bez důvodu. Jídlo i střechu nad hlavou si najde vlk vždycky. Zbytek už je o preferencích a taky asi dost o štěstí.“ Prackou jsem projela trávu pod sebou a narazila na kus skořápky. Kdo ví, kde se tu vzala. Jestli se veverky před zimou pořádně nacpaly a roztahaly to všude možně. Každopádně jsem skořápku vzala a opatrně ji popošoupla na hladinu jezera, po kterém se začala pohupovat dál od nás. Když se dostala dostatečně daleko, objevil se v jejím vnitřku drobný plamínek. „Helemese, tak to jsou ty světýlka,“ zamrkala jsem překvapeně. Pořád jsem ale úplně netušila, jak se to stalo a proč.

<< Pahorkatina dlouhých uší
18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Wizku se představa zmrzlé louky zalíbila, až sama navrhla, že ji tam jednou musím vzít. „Platí. Když nestihneme letos, někdy si tě v Borůvce vyzvednu,“ slíbila jsem s úsměvem, vnitřně celá spokojená, že se mi tenhle vztah celkem hezky rýsuje. Neměla jsem na takové vlčice moc štěstí, a když jo, nějakým způsobem se to vždycky podělalo. Ráda bych, abychom se po téhle zimě rozešly po svých a už nikdy na sebe nenatrefily. Mrzelo by mě to a pokud by s tím byla Wiz v pohodě, ráda bych se jednou za čas ukázala a něco s ní podnikla. Život byl moc krátkej na to, aby ho trávila na jednom území. S mým smečkovým životem už to bylo komplikovanější, jak se černobílá postupně dozvídala. „Dědek na písčitých kopcích je pěknej šmírák, kterému hledění si svého nic neříká. Můj sociální život poslední dobou nebyl zrovna… k chlubení. A jelikož to podle všeho sleduje z první řady, vyhodnotil, že to potřebuji. Ale tak, jestli to má někdy přijít, tak na to dojde přirozeně. Nezavrhuji to, vyzkoušet se má asi všechno,“ dodala jsem ještě k tématu, než jsme se daly do bobování. Které mimochodem bylo fakt skvělé, že si to i Wizku užila. Sice to neměla bez pár kotrmelců, ale podle výrazu na tváři se náramně bavila, stejně jako já. „Už celkem chápu, co na tom ti ušáci vidí,“ zazubila jsem se. Nedalo mi to a znova se vrátila k tomu, co říkala naposledy ohledně smečky. „To s tou smečkou mě mrzí. Stačí málo a jeden si pak připadá, jako by svět pokračoval bez něj. Ale vsadím se, že tam musíš mít něco fakt skvělýho, co tě tam celý ty roky drží,“ nadhodila jsem se zvědavým kukučem, jestli se pochlubí tím, co má na té smečce tak ráda.

Ohnivé jezero >>