Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsme tady seděly, vlk mi přišel pohodlnější v mé společnosti. Byla jsem ráda a moje srdíčko zaplesalo. Dělalo mi moc radost být si blízko se všemi vlky, co jsou v naší smečce. Však každý z nich je členem rodiny. Mojí rodiny. Prohodila jsem ocasem ze strany na stranu a poslouchala, co měl za otázky. Přišlo mi zvláštní, že ještě z mých očí nedokázal uhodnout, co mám za magii. ,,Moje oči jsou zelené, protože mám magii Země," usmála jsem se. Pro ěm to byla magie jak ušitá. Nedokázala jsem si představit, že bych měla jinou. A hlavně víc než jednu. Připadám si tak mnohem víc jedinečná. Všichni kolem mají těch magií několik, zastřihla jsem ušima. ,,Ale nedokážu určit, co ty máš za magii. Máš víc jak jednu?" zeptala jsem se ho taky, takže jsem tím zavedla konverzaci o něco dál.
Na okamžik nastalo ticho, jelikož jsem začala mluvit o matce, ale nehodlala jsem se sama do toho ticha ponořit. Ignorovala jsem to a jen jsem mu dala chvilinku, aby vstřebal všechny informace. ,,Jo. Jako malá jsem toho dost využívala, ale pak když jsem dospěla, tak jsem prostě se sama brala jako normální členka. Nebo, necítila jsem se nějak víc než ostatní a rozhodně tu nemám žádná privilegia. Jsem v hierarchii na gammě, protože jsem si to zasloužila a z toho jsem moc ráda," rozkecala jsem se mu trochu. Jenže pak nastala další otázka. Líbilo se mi, jak se zajímá. Dělalo mě to fakt šťastnou. ,,Tak, beta pár asi znáš. Jejich ratolesti by už měli být dospělé. Ve smečce máme jedno ztracené vlče, které jsem si vzala na starost se svou partnerkou. Jo... mám partnerku, Maple, zda znáš?" řekla jsem a naklonila hlavu na stranu. I když tu byl už nějakou dobu, nevěděla jsem, zda tu zná ostatní nebo ne.

Vlk byl n okamžik zmatený a zaražený. Netušila jsem, čím by to mohlo být způsobeno, tudíž jsem jen pozvedla obočí a čekala na jeho reakci. Poslední dobou jsou asi vlci více zamlklejší a odtažití. Mají problémy se socializovat? I když mi to ze začátku u tohohle vlka nepřišlo. Snažila jsem se pochopit jeho reakci, jeho body language. No, ale nějak rychle to i zase zmizelo, takže to mohl být jen nějaký výpadek. To zažívá každý vlk.
Snažil se mi asi vysvětlit, proč ho hledá, jenže jsem ho svou magií pravděpodobně vyrušila a tak mu utrhla nit myšlenky, kterou mi chtěl sdělit, protože pak jen zmateně koukal, když jsem řekla, že vím kde je. Usmála jsem se a zvesela prohodila ocasem. ,,Moje magie totiž umí i extra věci, který ostatní neznají a neumí. Já dokážu vyhledat vlky, které znám a mohu odhadnout kde jsou. Cítim to v tlapkách, jelikož země mi tím ukazuje jejich polohu a vzdálenost," podívala jsem se na své tlapky a hravě je trochu nadzvedla jednu po druhé. Překročila jsem tak z jedné na druhou. Podívala jsem se zpátky na vlka. Mojí větu pochopil, protože se posadil a já učinila též. Brala jsem to jako možnost se lépe seznámit s tímhle vlkem, který v naší smečce už nějakou dobu byl, ale nikdy jsem neměla možnost ho pořádně poznat. ,,Nevím s kým tam přesně je, ale vnímala jsem přítomnost jiného vlka. Někoho, koho neznám," řekla jsem zadumaně. Zda je to vlčice nebo vlk mi nějak bylo jedno. Hlavně, že otec je teď s někým jiným. Každopádně jsem musela odpovědět na druhou větu. Smutně jsem se pousmála. ,,Měl, ale bohužel jeho partnerka nežije. Stala se mechovou sochou našeho hvozdu. Můžeš jí vidět v úkrytu," poznamenala jsem se sklopenýma ušima a oči jsem zabořila do země. Snažila jsem se rychle zahnat myšlenky a tak jsem jen zamrkala a podívala se s letmým úsměvem na něj. ,,Já jsem dcera Morfeuse a Neyteri. Narodila jsem se v tomhle hvozdě. A co ty? Odkud jsi ty a... kdo jsi?" zeptala jsem se stejně se zájmem se o něm dozvědět více. Natočila jsem tedy hlavu na stranu a poslouchala.

(když tak předem informuji, růže není přívěšek, ale je přirostlá k hrudi a lze vidět i zelené žilky, které jakoby dokazují ten srůst růže)

Fascinovaně jsem si prohlížela svojí růži. Vlastně až při bližším koukání a zkoumání jsem si uvědomila, že jsem se na ni takhle ještě zblízka nedívala. Bylo to docela těžké. Přeci jen jsem ji měla na hrudi a pohnout s ní nešlo, abych jí lépe viděla, ale když jsem nahnula hlavu na stranu, bylo to lepší. Přesto jsem v té pozici déle nezůstala. Já ale hloupá. Lepší bude, kdybych narazila někde na nějakou křišťálově čistou vodu. Tam už ji lépe uvidím. Prohodila jsem ocasem. Cítila jsem se dobře a moc moc jsem doufala, že to tak i nějakou dobu zůstane. Další úzkostné stavy na nějakou dobu nechci mít. Ale už jsem měla tušení, jak to zachytit a případně tomu pomoci předejít, i když jsem ještě zcela nevychytala techniku, aby to pomohlo vždy a na 100 %.
V tom jsem ucítila neznámý pach. Zvedla jsem hlavu a dívala se na přicházejícího vlka. Ačkoli jsem si pach nemohla zařadit, nebyl tolik neznámý. Byl vonět domovem. Ne protože by do něho teď vstoupil, ale členové naší smečky vždy voní jinak. Přišel a rovnou se mě zeptal na otce. Začal pomrkávat a pak se omluvil a představil. Bylo to tak rychlé, že jsem jen zamrkala a chvíli potřebovala zpracovat, co se děje. Mírně jsem zatřepala hlavou a usmála se. ,,Mé jméno je Darkie, těší mě. Jinak, před chvílí odešel z úkrytu. Kam ale poté šel nevím. Ale taky bych ho potřebovala vidět," řekla jsem mu s omluvným pohledem, protože jsem mu vlastně nemohla pomoci. Ale vlastně, já to mohu zjistit. Svitlo mi v hlavě. Úplně bych zapomněla, že mám tuhle možnost, že tohle zvládám udělat. Zvesela jsem prohodila ocasem. ,,Počkej chviličku, hned to zjistím," řekla jsem mu, trochu udělala krok zpátky a začala se soustředit. Soustředila jsem se na své tlapky a v hlavě jsem měla obrázek svého otce. Zavřela jsem oči a jen vnímala, kde se nachází. Zem pod mými tlapkami začala zeleně poblikávat, jelikož přijamala mojí energii a moji zprávu o tom, že vlastně hledám otce. A našla jsem ho. Byl docela blízko a nebyl sám. Měl společnost. Otevřela jsem oči, přestala se soustředit a moje magie též vyprchala. Koukala jsem se na své tlapky. Byl to úžasný pocit. Úplně jsem na to zapomněla. Jak já svou magii milovala. Podívala jsem se na Duncana. ,,Je docela blízko, ale má tam společnost," řekla jsem s mírným náznakem, že bychom neměli spěchat. Určitě se jedná o někoho, koho otec zná. Hlavně je mimo smečku a vůbec nevím, o koho jde. Každopádně bych ho nechala, ať si užije i něčeho jiného než jen alfování.

<< Úkryt

Cestou jsem však přemýšlela o jiných věcech. Když jsem Shadow popisovala funkce a hierarchii, došlo mi totiž, že bych si měla se svým otcem promluvit. Díky své kondici nemohu pořádat lovy, nemohu lovit a běhat. Stále nevím, kolik toho snesnu. Lehké běhání nebo běh na menší vádlenost bych asi snesla, ale to je všechno. Větší námahu prostě nezvládnu. Hodně mě to tížilo, protože jsem běh milovala a hlavně fakt, že jsem alespoň nějak mohla být prospěšná naší smečce. Nechtěla jsem se své funkce jen tak vzdát, ale musela jsem. Rozhodně tady jsou vlci, co mají větší potenciál pro lov. Ale, třeba bych mohla být i jinak prospěšná. Třeba bych mohla mít funkci učitelky. Kasius je ještě malý. Mohu mu ukázat a povědět o spoustě věcech. Nebo tak nějak. I když pochybovala jsem o tom, zda bych měla mít na to funkci. Tohle jsou věci, co asi dělá normální rodič, ale je pravda, že rodiče ve smečkách měli vždy pomocnou tlapku, pokud nezvládali. Nevěděla jsem, zda jsou tu nějaké páry, kteří by čekali vlčata či se o to pokoušeli, ale kdyby v budoucnu byli, mohla bych vlastně pomoci. Ale jedná se o funkci, která se tolik nevyužívá. Ach jo. Pozvdechla jsem si nahlas a podívala se na svou růži, která zářila jen slabě, tak jako normálně září. Žilky mi prosvítaly přes kůži a pulzovaly. Bylo to takové zvláštní. Stále jsem si na to nemohla plně zvyknout. Ale líbilo se mi to. Ostatně zelená barva je moje oblíbená.

Zavládlo tu nějaké ticho. Vlčice se dlouho nevyjadřovala. Pravděpodobně není prostě zvyklá se socializovat a být v přítomnosti více jak jednoho vlka. A já nehodlala být zdrojem jejího nepohodlí. Jemně jsem se usmála, kývla na ni a doufala, že se z toho dostane. Chtěla jsem následovat otce, který odešel asi před chvíli. Doufala jsem, že s jeho odchodem se to zlepší a Shadow bude pohodlněji, ale mýlila jsem se, a proto jsem radši nehodlala dělat zle.
Přešla jsem k soše své matky. Usmála jsem se a něžně se o ni otřela. Ten mech byl tak příjemný, skoro jako pohlazení od ní samotné. Stýskalo se mi, ale díky růži, která zářila mnohem více, pravděpodobně díky přítomnosti sochy, jsem jí cítila mnohem častěji. Věděla jsem, že mi dala část sebe. Sama mi to říkala. Bylo to moc příjemné. Povzdechla jsem si, když jsem se koukala do těch mechových očí. Někdy tě zase navštívím. Otočila jsem se a šla ven. Nechala jsem vlčici tady samotnou. Třeba jí trochu samoty prospěje a pak se za námi přidá ven, pomyslela jsem si.

>> Hvozd

Nechápala jsem, proč jsem měla takový pocit strachu s tím jít za otcem, když je tak chápavý a zároveň znalý. Ukliďňoval mě a vlastně sám mi potvrdil, že v tom rozhodně nejsem sama, i když jsem se tak cítila. Vlastně, kde je Maple? Bude reagovat taky takhle pozitivně nebo bude mohem více na mě naštvaná? Je sice pravda, že jsme v tom byly obě, když jsme odešly, ale přijdu si, že je to jen a jen moje vina. Každopádně jsem jen pokývala hlavou na srozuměnou. Hodlala jsem si vzít otcoval slova více k srdci. Hleděla jsem na něho, když zrovna stočil zrak za mě. Otočila jsem se, protože jsem myslela, že přichází Shadow, ale to nebyl ten případ. Byla tam socha mé matky. Možná i z toho důvodu žilky zářily více zeleně, než kdy jindy. Ani jsem si to pořádně neuvědomila. Při pohledu na ni jsem cítila mnohonásobně více její přítomnost. Zvláštně hřejivý pocit jsem začala cítit na hrudi, kde byla růže. Podívala jsem se na ni a jemně problikla. Necítila jsem se blbě, nebo že bych měla mít záchvat. Matka. Usmála jsem se. Otec ještě prohodil poslední slova a já mu řekla své tiché díky a položila mu hlavu na zátylek. Bylo to takové malé objetí. Do jeho srsti jsem se hezky hlavou zachumlala, zhluboka nadechla a pak se odtáhla.
V tom už přišla Shadow a nesměle k nám přistoupila. Ptala se na hierarchiii a otec jí to velice stručně rozvinul. Já celou dobu jen přikyvovala. Pak stočil zrak na mě a já pochopila, že mám pokračovat. ,,Ano. V naší smečce existují funkce jako je ochranář, lovec a učitel. Ochranář je vlk, který jednou za čas obnoví hranice, aby nám neznámí vlci věděli, že vstupují na území smečky. A zároveň, kdyby se něco stalo, což se naštěstí zatím nikdy nestalo, jsou to ti, co jsou silnější a budou smečku bránit," popsala jsem první funkci. Byla jsem moc ráda, že tady v naší smečce nemusel nikdo zažít nějaký útok, teda kromě těch magických věcí, ale s tím jsme si poradili všichni. Jinačí by to bylo, kdyby na sebe útočily smečky. Zvláštní to představa. Proč bychom si to dělali? ,,Lovec je ten, kdo je rychlý a rozumí perfektně taktice. Vede smečkové lovy, či vždy přinese nějaké jídlo do úkrytu. A učitel je ten, kdo zaučuje vlčata, pokud jsou ve smečce, novým věcem. Aby toho nebylo moc na rodičích a hlavně... tady jsme všichni jedna velká rodina." Usmála jsem se a střihla ušima. Miluju to tu! Tohle povídání mi jen víc a víc připomíná, jak to tu mám ráda. Jak ostatní mám ráda.

//ten náhrdelník vlastně není náhrdelník. je to růže přirostlá k její hrudi (proto ty zelené žilky, jako že tam drží)

Shadow vypadala stále vyděšeně a nejistě. Možná má problémy s cizími vlky. Zajímalo by mě, co se s ní děje a třeba jí pomoci. Potěšilo mě však, že se alespoň letmo usmála, když jsem jí řekla ať si jde vzít kus masa. Směle pak odešla. Asi dokázala přečíst atmosféru a nechtěla být přítěží. To by rozhodně nebyla, protože tou jsem já. Povzdychla jsem si a otočila se opět směrem na otce.
Ten mě začal ukliďňovat a hlavně, co mě překvapilo, nevypadal vůbec naštvaně. Spíše jako kdyby chápal mojí situaci. Snažil se mi i namluvit, že je možný, že jí našla její rodina. Ale to by se určitě rozloučila, nebo ne? Zasmutnila jsem. I přes to, že jsem ji znala jen maličkou chvíli, přirostla mi neskutečně k srdci. Hlavně Kasius by mohl mít další "sestřičku".
,,Ale stejně jsem selhala jako matka, i když náhradní. Odešla jsem a vlastně ji nechala bez dozoru," přiznala jsem se a cítila jsem se jak ten největší zloduch pod Sluncem. Jsem vůbec hodna být matkou? Do toho se ve mně ozíval ještě strach o Kasiuse. nejradši bych je měla celou dobu u sebe, abych věděla, co dělají, kde jsou. Ale tím bych jim vlastně nedopřála svobodu poznávat.
Z myšlenek mě vytrhla jeho další otázka. Podívala jsem se na něho a zamrkala. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, nže na Yanlin a na to, jak špatná jsem vlastně ve výchově. I přes to, že jsem dokázala přečíst, co tím možná myslí, nebyla jsem schopna mu odpovědět jinak než,: ,,Nene, nic jiného se neděje, jen... Mám prostě strach," řekla jsem a potupně se podívala na svoje tlapky. Asi myslí můj stav, moje zdraví, ale já mu nemohu nic říct.

Otcovi oči se rozzářily, jakmile jsem vkročila do místnosti. Bylo to na jednu stranu velice uklidňující, jenže jsem prostě byla smutná z toho, co mu hodlám říct dál. Ale v tom jsem zahlédla vlčici, která se velice vyklepaně oddáthla do jiné místnosti, jako kdyby chtěl utéct a zmizet. Jako kdyby se mě bála a já byla nějaké monstrum. Sama jsem se toho zalekla. Otec ale reagoval rychleji. Zaběhl za ní a promluvil s ní. Jak jsme nebyl už skoro nikdo v jeskyni, mohla jsem jim rozumět. Uklidňoval ji, že ji neublížím. Hodně mě zajímalo, co se vlčici dělo a proč se mě tak bála. Neznám ji, nikdy jsem odsud nevyšla. Osobní to být nemůže, to rozhodně ne. Co se jí ale v životě stalo, že má takový strach z vlků? A otce zvládá v pořádku? Možná má něco proti vlčicím? Všechny možné otázky mi běhaly hlavou. Chtěla bych ji moc pomoci a ukázat, že tady je v bezpečí.
Když oba přišli, otec se o mě otřel, ale já tam jen stála a přijmula jeho blížkost. Ptal se, jak se mám. Já, nemohla jsem ani tu tlamu otevřít, jak jsem se začala vnitřně třást, což nebylo vidět tak na venek. ,,Já... já asi ztratila Yanlin," ta slova byla tak těžká říct nahlas, protože více a více obepínala tu těžkou realitu. ,,Prostě tady nikde není," řekla jsem smutně a plačtivě, ale slzy jsem zahnala.
Otec představil vlčici. Pokývala jsem. ,,Velice mě těší. Doufám, že se pořádně nadlábneš. Máme tu masa dostatek," pousmála jsem se alespoň na tu chvilku.

Kasius měl otázky ohledně mé růže. Popravdě jsem sama neměla ponětí, ale jen jsem mohla tušit, co to znamená. ,,Moc nevím, ještě na to musím přijít," řekla jsem s pohledem na ni. To, co jsem si myslela, že to dělá, jsem se radši u něho nehodlala vyslovit nahlas.
Kažopádně hned na to Kas začal brebentit, že o tom, jak jsem královna a Marion je princezna. Musela jsem se smát, protože to bylo moc roztomilé. Ten je tak roztomilý, jsem zvědavá, jak bude vypadat až vyroste.,,Dobře, ty můj dobrodruhu," řeka jsem a mrkla jsem na něho. A jeho další vyprávění jsem poslouchala s napětím. Trochu jsem se bála a velice by mě zajímalo, kdo byl ten rytíř. ,,Teda, to muselo být nebezpečné! Ještě, že tam s tebou ten rytíř byl," řekla jsem se značnou úlevou.

Jakmile jsem dorazili do jeskyně a já uviděla malinká vlčátka, začala na mě mluvit, ale jiným jazykem a já byla velice zmatená. Koukala jsem na ně oba, jako kdyby spadli z nebe. Jenže v tu chvíli jeden z nich promluvil a představil se. Já se usmála. ,,Mluvíte velice zajímavou řečí. Krásně zní," řekla jsem na začátek. Nikdy jsem se s tím nesetkala. Tak ještě aby, skoro jsem ani venku nebyla než okolo hvozdu. Co se asi musí nacházet všude kolem? ,,Já jsem Darkie. Členka téhle smečky, těší mě," řekla jsem a pak přenechala všechno na Kasiusovi. Aby se seznámil. Mrkla jsem na něj a pak se věnovala Newlinovi a Amny.
Začal na mě mluvit ohledně kytiček a o mé růži. Pokývala jsem. ,,Ano, mám speciální růžičku od speciální vlčice. Je momentálně součástí mého srdce," řekla jsem. Spíše jen tak tiše pronesla poslední větu. Když jsem se ale pořádně podívala na něho, až pak jsem si všimla jeho krásné čelenky. ,,Wow, Newline. To vypadá úžasně. Moc ti sluší!" pronesla jsem nadšeně a měla chuť si ji prohlédnout blíž. Jenže Newlin mluvil dál a nějak nedokázal přestat. Ani jsem nemohla pořádně začít mu vyprávět, i když popravdě jsem nevěděla, co mu vše říct a jak vynechat spoustu věcí, aby to neznělo špatně. Nechci, aby měl starosti. Když jsem se koukla na Amny, pořádně nic neprohodila. trochu smutně jsem pozvedla obočí. Bála jsem se, co by se mohlo asi stát, že je taková zamlklá, ale newlin v tu chvíli začal mluvit o sestřičkách, které hledají pro Alfreda a Pippu. ,,Doufám, že je najdete. Ale bohužel... já taky někoho hledám. Yanlin, znáš vůbec Yanlin? Malá vlčečí slečna, která se stala součástí naší rodiny celkem nedávno," pronesla jsem smutně a rozhlédla se. Uviděla jsem Kasiuse s nimi a usmála se. ,,Kasi, klidně s nimi běž. Já se po ní podívám klidně sama," pronesla jsem potiše a pokrčila jsem se, abych se mohla otřít o jeho tvářičky. Pak jsem se narovnala a popřála všem. ,,Užijte si výpravu!" A mě čekalo hledání Yanlin. Budu muset prolézt jeskyni skrz na skrz, protože oni by ji určitě viděli, ne?

Otočila jsem se a šla místnost po místnosti a díky tomu si nevšimla, že přišel otec s někým novým. Mysl jsem měl zaměstnanou, protože Yanlin nikde. Co jen budu dělat? panikařila jsem a otec byl ten poslední, koho jsem chtěla vidět. Věděla jsem, že bude ve mě zklamaný. Jenže, neunikla jsem tomu. Narazila jsem na něho, jak ležel ve velké místnosti. Naše pohledy se střetly. Na okamžik jsem odignorovala tmavou vlčici. ,,Otče.." hlasla jsem a jen se posadila. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Lhát jsem nedokázala, to bych si otci nedovolila. Co mám dělat?

<< Sarumen

Byla jsem moc ráda, že Kasius je plný zážitků, který mi může sdílet, jelikož jsem byla ponořena v myšlenkách, ale snažila jsem se vnímat a kývat, usmívat se, kdykoli bylo třeba. Měla jsem však strach. Myšlenky se mi v hlavě bouřily a má nálada pomalu klesala, ale nemohla jsem to dát tolik znát. Hlavně ne před Kasem. Já jsem tak špatná náhradní matka, a co kdybych byla opravdovou matkou? Odejdu z hvozdu, ani nedám pozor zda odešla do úkrytu, zda by ji měl kdo pohlídat. Odešla dobrovolně nebo se jí něco stalo? Ale co by se ji taky mohlo stát, když tohle je domov? Tady ji nikdo neublíží. Ale doufám, že je v úkrytu. Pokud nebude... jak jen dokážu čelit otci? Jsem tak neschopná. Povzdechla jsem si, ale hned jsem to zahnala zatřepáním hlavy.
,,Oh, netušila jsem, že tu už máme ve hvozdě princeznu. Natož, že Marion se tady narodila, popravdě ji tolik neznám. Hloupá to já. Ale chceš něco slyšet? Kdysi jsem já byla princeznou Sarumenu, ale... už jsem vyrostla a je ze mě Darkie. Prostá vlčice," usmála jsem se a jemně do něho při cestě drcla.
,,Ano, jen mi povídej o svém rytíři. Velice mě to zajímá," povzbudila jsem ho k dalšímu vyprávění. Dělalo mi to radost. Opravdu, jen bych si přála mít v klidu myšlenky a lepší náladu. Doufala jsem, že Kas nic nepozná. Jediný, co mu mohlo přijít divný, růže začala jemně poblikávat. Čím více jsme se blížili k úkrytu, tím více mi tlouklo srdce a já cítila tlak. Oh, ono mě to upozorňuje, uvědomila jsem si a snažila se zhluboka nadechnout.
Když se Kas rozeběhl, nahlas jsem se zasmála a popoběhla za ním, ale nemohla úplně běžet. Ani tohle si se mnou neužije. Růže začala nabírat na silnější záři a já věděla, že je zle. Zastavila jsem se, zhluboka se nadechla a vydechla. Zavřela oči a myslela na Maple. Kde vlastně je? Když jsem oči otevřela, naštěstí byl Kas už vevnitř. Oddechla jsem si. Kdyby tohle viděl, jen by se opět strachoval.
Vešla jsem do úkrytu a do čumáku mě praštili nové pachy. Zpozornila jsem, ale zároveń zvědavě pozvedla obočí, když jsem uviděla Newlina a Amnesii se dvěmi vlčaty. ,,Oh, zdravíčko. Copak to tu máme?" řekla jsem překvapeně na všechny přítomné.

Borůvky jsme úspěšně dojedli snad všechny. Moc mi to chybělo a byla jsem velice potěšena, že Kasovi taky moc chutnaly. Popravdě jsem netušila, zda chutnají taky Maple a nemohla jsem si vzpomenout, zda jsme je někdy spolu ochutnávali. Ale to jsem nechtěla teď nějak řešit. Poslouchala jsem další vyprávění, kdy mi popisoval, jak vlastně vylezli na stromy. Nedokázala jsem si to tolik živě představit, ale pokud Maple tohle uměla a Kase to naučila, možná dobrá věc. Kdyby se cokoli stalo a on neměl čas na to utéct, možná by ho tohle mohlo zachránit. Sama jsem netušila, zda by mi nějaké lezení vůbec šlo, ale ani jsem to tolik zkoušet nechtěla. Až moc jsem se bála jakékoli fyzické zátěže. Povzdechla jsem si, ale zahnala jsem to úsměvem, aby to Kas tolik neslyšel.
,,Rozhodně to zní jako něco, co se ti bude v budoucnosti hodit," přitakal jsem. Na to spustil, že máme každý nějakou roli v naší dobrodružný výpravě. Má role se mi zalíbila. Zní to, jako bych byla jejich ultimátní maminka a Maple spíše maminka, která zastává i otcovskou funkci. Musela jsem se nad tou myšlenkou zasmát. ,,A Yanlin by byla princezna, ta by byla zase můj zástupce, co říkáš. Ale opravdu by mě zajímalo, kam se poděla. Přijdu si takhle jako špatná maminka, že nevím, kam odešlo mé vlče," sklopila jsem uši a posmutněla jsem. Možná je v úkrytu- Ale to by tam byla celou dobu sama. Hlavně jsem se styděla takhle před Kasiusem, že ukazuji, jak špatná vlastně jsem. Díky své nemoci jsem vytuhla a nevěděla nějakou dobu, co se tady kolem mě dělo. Nevěděla jsem ani kde pořádně je Kas s Maple, natož abych věděla, kde je Yanlin. ,,Ale rozhodně si nemyslím, že by od nás odešla, nebo že by nás měla ráda," řekla jsem hned Kasovi, když položil otázku. ,,Co kdybychom podnikli menší dobrodružství a šli se podívat do úkrytu, zda tam náhodou Yanlin nespí? Třeba se strachuji zbytečně a ona tam jen spinká," pousmála se a moc moc doufala, že se má slova naplní. Takhle by jen viděl, jak špatná maminka jsem. Šťouchla jsem ho jemně do tělíčka a pokynula hlavou, aby mě můj hlavní dobrodruh vedl.

>>Úkryt (přes Mýtinu)

Cítila jsem vedle sebe pohyb. Kas se pomaličku probouzel. Očkem jsem sledovala, jak ta svoje otevírá, zívá a staví se na nohy. Jeho pohled byl velice roztomilý, když zjistil, že jsem také vzhůru. Překvapení, radost, ale také náznak strachu proběhly přes jeho tvář. Vrhl se ke mně a začal mě oblizovat. ,,Dobrý ráno i tobě, zlatíčko."Musela jsem se zasmát, ale zároveň jsem v sobě neudržela výraz překvapení. Nejsem zvyklá na tyto věci. Zatím ještě ne. Je to naše vlče a vlčečí pusinky jsou prostě na dením pořádku. Začal zvesela vrtět ocáskem a provolávat radost, že jsem se vzbudila. Což mi vehnalo do hlavy myšlenky ohledně toho, jak dlouho jsem tu vlastně spala. Smutek a lítost se chtěly drát na povrch, ale Kas je úspěšně zlikvidoval.
Květinu, kterou jsem zahlédla víceméně hned po probuzení byla květina, jež měla vyjadřovat jeho city ke mně. Málem jsem se rozbrečela, co si budem. ,,Já... nemám slov, Kasi. Ty jsou tak nádherné, děkuji," řekla jsem upřímně, otřela se o jeho pravou tvář a oblízla ho. A pak se to dostavilo. Jeho klasické převyprávění všeho. Zvedla jsem se a sedla si s kytičkami vedle mých pacek a poslouchala jeho dobrodružství. Občas povytáhla obočí. Maple jsem moc záviděla, ale zároveň z toho byla nadšená, protože se Kasius alespoň necítil mimo a měl tady tu jednu maminku, která ho naučí všem kouskům. Doufala jsem, že toho budu moci být taky součástí, ale nestalo se tak. Mrzí mě to, ale z důvodu toho, že mám ty stavy, které mám a tudíž mi zabraňují v trávení času se svou rodinkou. ,,Páni. Tomu říkám pořádně dobrodružství. Jak se vám podařilo vylézt na stromy? Jste fakt šikovní," řekla jsem. Když mi pověděl o tom oblíbeném místě, vůbec jsem netušila, kde to je a jak to místo vypadá. Měla bych tam někdy zajít s Maple. Taky bych to ráda viděla.
Při zmínce ale o oblíbených třešních jsem se rozhodla, že vedle Kasiuse nechám vyrůst keřík s borůvkami. Soustředěně jsem se dívala na místo vedle Kasiuse, které se pomalu začalo zvedat. Z větívky tu najednou vyrostl keř a na něm krásné, velké a šťavnaté borůvky. Jednu jsem si hned utrhla. ,,Tohle jsou borůvky. Ty jsou zase moje oblíbené. Dej si, jsou fakt šťavnaté!" mlaskla jsem si. Moje tlama začala nabírat červeno-fialovější barvy, jelikož jsem začala trhat borůvku po borůvce. Ach, tak dlouho jsem tuhle mňamku neměla.
Kasiuse jsem poslouchala dál a přikyvovala. ,,To se ještě doučíš. Času je dost. A co se týče lovu, já vlastně ani nevím, že se na lov šlo," což byl problém, protože jsem byla jeden z lovců v naší smečce a já se lovu neúčastnila. A ani jsem nemohla, kvůli své kondici. Budu muset požádat o odebrání funkce. Moc mě to mrzí, ale nelze jinak. A v tom mě trkla další věc. ,,A nevíš náhodou, kde je Yanlin?"

Byla jsem na louce. Na té, kde jsem se naposledy setkala s matkou, která mi pomohla od nemoci, jenž mě měla zabít. Stála jsem tam a dívala se z toho malého kopce do dáli, kde se rozprostíral obrovský les, který přímo zářil zelenou barvou. Prostupovaly skrz něho paprsky, jako kdyby se mě snažil lákat. Rozhlédla jsem se. Doufala jsem, že tady na mě bude někde čekat matka s další zprávou. Minule mě totiž upozornila na fakt, že kdyby se něco přívěšku stalo, tak mám jen dva dny na přežití. Polkla jsem. Nikde však nikdo nebyl. Jen ten zářivý les. Mám do něho vstoupit? Chtěla jsem udělat pár kroků dopředu, ale v tom se zjevila. Přímo přede mnou. ,,Ne!" křikla jen a já byla posazena na zadek. Vykulila jsem oči a rozhlížela se jak divá. Kam zmizela? Proč nemohu jít dál? Moc otázek. Co to znamená? V realitě jsem zrychleně dýchala, jelikož jsem nemohla popadnout dech, a spalovala mě horečka, ale při zasažení matky, jako kdyby se mi zázrakem udělalo dobře a já mohla v klidu dál dýchat.

Pomalu jsem se probouzela. Začala jsem vnímat realitu. Už ani nevím, jak se to přesně stalo, ale usnula jsem. Pamatuji si jen, jak nás Shao navštívil, ale vůbec nevím, co se stalo potom. Omldela jsem? Upadla jsem z ničeho nic do hlubokého spánku? Co se to děje s mým tělem? Otevřela jsem oči a na chvíli zamžourala. Přede mnou byla květina a hned na to jsem ucítila tichounké chrápání. Otočila jsem hlavu a tam uviděla Kasiuse, který vedle mě ležel a svou hlavičku měl na mém hřbetě. Povyrostl od minule. Dlouho jsem ho neviděla. Na okamžik jsem pocítila smutek a zlost na sebe, že jsem se mu nevěnovala tolik, kolik bych asi měla. A co Yanlin? Kde vůbec je? Jsem špatná matka. Ale usmála jsem se. Bylo moc hezký vědět, že stále chce být po mém boku. Jak dlouho jsem vlastně spala? Položila jsem opatrně hlavu zase zpátky na zem a dívala se do dáli. Byl tu nějak moc velký klid. Kde jsou všichni?

<< Ohnivé jezero

Maple se přidala k pokládání otázek. Podívala jsem se očkem na ni a pousmála se. Jo, tohle jí šlo. Vlastně, ona je ochráncem, že? Musím jí pak otci vychválit. Což mě ale přivádí k tomu, že bych mu měla říct, že lovce být nemohu, na okamžik jsem posmutněla, protože to znamenalo, že nemohu být smečce prospěšná, že nemohu běhat a lovit a využívat svou taktiku pro lov. Ale jen jsem zatřepala ušima a bylo to pryč. Otočila jsem se na Shaa, který vypadal sklesle, když zmínil svou smečku. Když nám ale pak řekl důvod, jelikož se ho Maple zeptala, lítostně jsem se na něho podívala. ,,To mě velice mrzí. Chápu, musí to být pro tebe citlivé téma," řekla jsem mu. Mé srdce ztěžklo. Nedokázala jsem si sama sebe představit v podobné situaci. Kdyby na nás někdo zaútočil. Sice věřím tomu, že bychom to zvládly. Máme poměrně silné vlky, teda alespoň myslím. Otec určitě silný je, já byl mohla pomoci jen se Zemí. Ale pryč s těmi myšlenkami. Kdo by na nás asi tak mohl zaútočit?
Na to se optal na naši alfu, usmála jsem se. ,,Je to můj otec, to abych jen řekla na začátek. Jmenuje se Morfeus a jako alfa je spravedlivý. Pochopí situaci, ve kterých se vlk nachází a dokáže ho vyslechnout. Popravdě bych řekla, že on je takový otec nás všech. Nikdy jsem ho ale neviděla naštvaného," řekla jsem zamyšleně. Což ale bylo dobře, protože je vidět, že jeho jen tak něco nevytočí, ale vlastně ani od nikud nevím, jak moc dokáže být táta silný. To je jeho aurou. ,,Hlavně když ho uvidíš, nezalekni se. Je vyšší než mnoho z nás. Vypadá majestátně, a jako kdyby nepropustil k sobě nikoho, ale má velké srdce," dodala jsem pyšně a prohodila ocasem.
Nacházeli jsme se na hranicích. Dál jsem radši nešla. Cítila jsem spoustu pachů a hlavně jsem cítila domov. Tady mi bylo prostě nejlépe. Mlha, která se nahustila, protože jsme tu měli cizince, se kolem mě obmotala, jako kdyby mi dávala objetí. Přivřela jsem oči a představovala si matku. Slastně jsem se usmála. Tohle miluji.

Celá tahle situace byla zmatená. Vlčice, která nejdřív Shaa chtěla mít jen pro sebe zmlkla, Maple začala svádět náš nový úlovek a ten se našim prosbám podvolil. Hodlal s námi jít do hvozdu a prozkoumat si ho. Chtěla jsem nadšeně přikývnout a začít mu vyprávět o mém domově, jenže v tom jakoby se mi rozsvítilo v hlavě. Vedu do hvozdu někoho, koho absolutně neznám. A na základě toho, že má krásný kožíšek tam nebudu tahat jen tak někoho. I když nevypadá, že by pro nás představoval nějaké nebezpečí, zapřemýšlela jsem. A v tom mi začalo vše docházet. To jak jsem se do téhle doby chovala. Měla jsem chuť se propadnout. Podívala jsem se na Maple, protože v tomhle jsme byly vlastně obě. V očích jsem na okamžik měla provinění, ale vlastně, za co? Tohle jsem neudělala vědomě a hlavně k ničmeu nedošlo. Ale stále jsem se cítila celkem nesvá.
No, oklepala jsem se, jako by se mým tělem prohnala husina. ,,Ano, nemám problém ti ukázat hvozd, ale bylo by také fajn i něco málo o tobě zjistit. Jaké máš zatím zkušenosti se smečkou?" začala jsem, abych to uvedla na nějakou neutrální rovinu. Prohodila jsem ocasem a otočila se směrem k hvozdu. Tak když už jsem o tom začala mluvit, alespoň ho k hranicím můžeme dovést. Přeci jen to není daleko. A seznámí se s mlhou. Počkala jsem na Maple a vyšla tím směrem.

>> Sarumen

(trochu nás odsud odklidím)