Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maple byla u mě, Kasius byl u mě, všichni se nějak shlukli kolem nebo stáli opodál, ale já nebyla schopna vnímat ničí přítomnost, jen svoje pocity. Vnímala jsem svoje tělo a změny v něm. Kdy se to tak zhoršilo? Kdy moje srdce tak rychle zesláblo? Nemá mi snad růže pomoci být na živu? Minule mi matka řekla, že růže mě zachrání a mé slabé srdce podpoří, ale vypadá to, že ta růže..slábne taky? Nechápu to, co jsem udělala špatně? Neběhala jsem tolik, záchvaty mě vždy přemohly, ale to jsem nemohla ovládat. Co... co jsem udělala špatně? Přes slzy jsem neviděla. Nechápala jsem svůj stav. Cítila jsem, že se to všechno nějak zhoršilo. Cítila jsem se slabá, nedokázala jsem nic udělat. Cítila jsem se k ničemu a zbytečná. Jak mohu pomáhat smečce? Jak mohu být s tímhle tělem prospěšná? A co můj Kasius? Jak mu budu ukazovat věci, učit ho, když nic nezvldnu? Co otec a Maple? Co mý přátelé? Budou se o mě pořád strachovat. Už nejsem tak silná, nemám v sobě tu sílu, kterou jsem měla v té jeskyni. Chtěla jsem být silná. Vstát, oklepat se a žít dál, ale nezvládla jsem to. Ne teď.
Moje tělo se chvělo strachem, bolestí. Dala jsem hlavu ke kořenům a vnímala to chvění stromu. Aniž bych nějak chtěla, moje magie se ke stromu napojila a cítila všechno i za něj. Moje růže vydala prudkou zář, já zvrátila hlavu a bolestně zavyla. Cítila jsem tu nemoc a bolest stromu, který krvácel. Vnímala jsem však i přítomnost malého vlčete, na jehož jméno jsem si nebyla schopna vzpomenout. To byl jediný vlk/vlče, které jsem vnímala. Ostatní pro mě neexistovalo. Zasekla se tam a bylo nutné ji pomoci. Někdo jí musel pomoci, ale já jsem vypadla ze hry. V ten moment jsem otevřela oči a pomalu se koukla kolem sebe. Zrychleně se mi zvedal hrudník, vypadala jsem unaveně, nemocně. Stále jsem byla napojena na strom a cítila tak všechno za něj i za sebe. Bylo to těžký. Tohle mě oslabí na hodně dlouho. Tohle spojení mě... pravděpodobně zabije. Podívala jsem se na Maple, Kasiuse. Oba vypadali zděšeně a plakali. Nerada jsem je takhle viděla, proto jsem se jen usmála. Pokusila jsem se o to, ale stálo mě to síly. ,,P-pomozte to-tomu vl-vlčeti. Te-ten s-strom u-umírá," vydechla jsem tiše, ale naštěstí má slova byla slyšet alespoň těmi, co byli blízko mě. Pak jsem však ztratila kontrolu nad svým tělem a omdlela jsem, přičemž moje hlava silně naraila do kořene stromu. Růže přestala tak silně zářit a už jen poblikávala slabým světlem. I chvění přestalo. Prostě, jako kdyby vyplo. Můj pulz byl slabý, ale žila jsem. Zatím jsem žila, ale všechno mě oslabilo. Strach z bouřky, náhlé uvědomění si mojí slabosti a mojí blízkosti se smrtí, spojení s tím stromem. Všechno hrálo svou roli v tom, v jakém jsem momentálně byla stavu.

// my dvě jsme fakt helpful se mi líbí, jak ze záchrany stromu to bude "zachraňme Darkii"

Ahojky, může se jednat o jakoukoli vzpomínku, třeba i za dob Silmu? Či se má jednat jen o něco, co se stalo tady na Galli jen mým vlkům, které mám tady?

//předem upozorňuji, že jsem v Jižní Koreji a mám tu časový posun o +7 hodin. takže pokud večer všichni napíší a bude to stát u mě, vždy odepíšu následující den brzo ráno :D jen abyste to věděli

<< Sarumen

Než jsme se s Maple pustili do rozhovoru ohledně Yanlin, ještě mi popsala, co vše s Kasem zažila. Usmívala jsem se, i když mi bylo těžko. Těžko z toho důvodu, že jsem tam nemohla být s nimi, zažít to dobrodružství a být hlavně s Kasem a prohloubit tak náš vztah. Místo toho jsem zase musela upadnout do hlubokého spánku. Vlastně, přišlo mi, že se můj stav zhoršuje. Náhlé záchvaty bolesti, nemožnost dýchat a velká bolest u srdce, objevovalo se to nějak moc často a nelíbilo se mi to. Cítila jsem, že si budu potřebovat promluvit s matkou. Nevěděla jsem však, zda mám opět za ní zajít a nebo jen třeba se zkusit usnout, aby mě zkontaktovala sama. Lepší bude se vidět. Chci ji vidět.
Když Maple řekla, že by nás oba chtěla vzít na její oblíbené místo, š'tastně jsem zavrtěla ocáskem. ,,To by bylo moc pěkné. Jsem zvědavá, jaké je tvé oblíbené místo," podívala jsem se na ni a v hlavě si začala představovat, jak to její místo asi tak vypadá. Rozhodně tam bude mnoho květin. ,,Každopádně bych ráda s tebou a s Kasem poznávala svět. Moc Gallireu neznám a ráda bych jí ještě stihla poznat," řekla jsem. A nějak jsem si neuvědomila, jak jsem slova formulovala.
Pak se však atmosféra kolem nás stáhla a byla ponurá. To kvůli tomu, že jsem se zmínila o Yanlin. I Maple byla z toho všeho smutná. Jemně jsem se o ní otřela a byla tak mnohem víc po jejím boku. Aby vnímala mojí přítomnost, i když jsem to byla já, na koho by se měla hodit vina. Povzdychla jsem si. Maple mě začala ujišťovat, že to je naše společná vina, že jsme pochybili, ale zároveň věřila, že je Yanlin v pořádku. Zmínila se i o mém ztracení a když jsem nad tím začala tak přemýšlet, došlo mi, že má vlastně pravdu. ,,Já se jen bojím, že její představivost vzala na obrátkách a její rytíř jí někam zavedl. Ne její rodiče, ale její rytíř," řekla jsem nahlas svoje obavy. ,,Ale opravdu doufám, že jí někdo z její rodiny našel a je teď zase zpátky doma mezi svými. Moc by se mi ulevilo, vědět to. I když za tu krátkou dobu jsem ji už brala jako součást naší malé rodinky, ale... tam jí bude lépe. Byla ještě malinká a vystrašená na to, aby se přizpůsobila nové rodině. Bylo to pro ni moc čerstvé," řekla jsem zahleděná do dáli. Smutně se usmívala. Snad je v pořádku.
Vítr se začal zvedat a bouřka v dáli mi přišla, jako kdyby se začala objevovat nad mojí hlavou a můj ztracený strach se najednou objevil. Zastavila jsem se a mé tělo se začalo chvět. Vzpomněla jsem si na den mého ztracení, na ten blesk, který zahřměl a udeřil nedaleko mé malé osůbky, což způsobilo to, že jsem spadla a zkutálela se ze sráze. Měla jsem to vše před očima. A moje tělo si vzpomnělo na ten strach na tu bolest. Zavřela jsem oči, uši sklopila k hlavě. I přes silně zavřená víčka se mi po tvářích začaly kutálet velké slzy. Ale musela jsem se přemoci. Rychle bijící srdce jsem musela uklidnit, jinak bych se tu na stoprocent složila a měla další záchvat, další lapání po dechu... byla bych opět blízko smrti.
Otevřela jsem prudce oči a můj pohled směřoval na krvavý javor, na krvavou trávu. Přišlo mi, že se mi to zdá. Že je to předpověď mého osudu. Všude krev. Panikařila jsem. Díky tomu mě tak silně píchlo u srdce, že jsem zařvala. ,,Aaaaaaah!" křikla jsem tou bolestí a všimla si, jak mi moje růže na krku silně svítí a zelné žilky s ní. A bylo to tady. Slyšela jsem divné vrzavé zvuky. Netušila jsem však, že to není mnou, ale tím javorem, který se začal chvět, jako by mu byla zima. Ztěžka jsem dýchala. Potřebovala jsem dojít k tomu stromu a u něho si lehnout nebo cokoli. Tohle bylo šílený. Všechno co se se mnou dělo, co se dělo tady. Bouřka, moje srdce, krev všude. Udělala jsem posledních několi kroků směrem ke stromu a Maple nevnímala. Mohla na mě mluvit, říkat cokoli, ale já byla mimo. Neslyšela jsem jí jakkoli blízko ke mně byla.
Došla jsem ke stromu a viděla tu díru. Jako kdyby představovala mě, jako kdybych v sobě díru měla tu stejnou a já krvácela a ten strom představoval přesně, co se mi děje. Ne, ne, ne, ne, ne. To nechci! Nechci.... umřít! Strach, panika, smutek, bolest... to vše jsem plně cítila a to vše mě skolilo. Podlomily se mi kolena a já plakala. Neslyšela nikoho kolem sebe. Ležela jsem před tím stromem, před tou krvavou dírou v něm a plakala. Silně, bolestivě. Já... umírám.

//shrnutí pro vlky, co hrají osudovku: Darkie leží před tím stromem, tam kde je trhlina. podlomila se jí kolena, je mimo. její růže, která je srostlá s jejím tělem, září. brečí a její tělo se chvěje, jelikož prožívá vnitřní bolest. nebude vás slyšet ani vnímat pachy.

Moc mě mrzelo, že mě Maple musela vidět takhle a zažívat se mnou ty stavy. Štěstí jen bylo, že se mi neudělalo tak špatně, jako se mi dělává. Nehodlala jsem jí však něco moc říkat. Nehodlala jsem jí dělat starosti. Jen jsem spokojeně zaplula hlavou do kožíšku a dýchala. Zhluboka a pomalu. Užívala jsem si tak její blízkost. Popojela jsem hlavou nahoru k temeni hlavy a olízla jí hned na to ouško, přičemž sem se oddtáhla. Usmála jsem se na ni. Dívala jsem se do jejich očí, které byly hluboké, plné života a lásky. Milovala jsem ji. Tak moc, nešlo to ani popsat. ,, Jak ses měla na svých cestách? Kasius mi předal květinu a chvíli jsme byli spolu a říkal mi, jaká dobrodružství zažil," vzpomínala jsem na vše, co mi řekl, když v tom mě opět přepadl smutek. Sklopila jsem uši a podívala se jinam. ,, Hledali jsme Yanlin, ale ta nikde není. Zmizela. Kvůli mně," dodala jsem slabě. I přesto, že z toho byl táta tak v pohodě, i přesto, že se nemuselo nic stát, vzpomínka na ni a na fakt, jak špatná jsem matka mě vždy dokázala položit. Povzdechla jsem si. Měla jsem těžké srdce a bylo opět jen otázkou času, kdy se z toho složím. ,, Pojď, půjdeme se projít," pobídla jsem ji něžně a rozešla se směrem k Mýtině. Cítila jsem Wolfi, Nokta, otce a Shadow. Ale, nějak jsem nechtěla kolem nich být.

>> Mýtina

//post z mobilu ????

// já si dovolím taky komentář.

Sice to je už dávno, ale když jsem hrála na Silmu, tak si pamatuji, že vlk ještě ke všemu musel mít postavení vyšší než kappa, aby mohl mít vlčata. Když Venstr postoupil na Deltu s Moonshine, zároveň jsem to využila jako možnost, aby mohli mít konečně vlčata. Takže ano, sice vlčata byly lákadlem smeček, ale aby je hráč měl, musel pro smečku něco udělat, musel být aktivní a musel mít vyšší postavení. Neříkám, že tomu taky je i teď, ale pořád se toho nějak drží, tudíž si myslím, že by změna tolik nevadila. Nebo, alespoň já se přikláním k tomu, aby tuláci (třeba za nějaký poplatek, že si "koupí" úkryt + že jim umře nějaké to vlče, protože ano, budou na to jen oni dva) mohli mít vlčata. Hlavně si nemyslím, že by se s tím roztrhl pytel. Opět by se muselo jednat o aktivní hráče, o vlky, co třeba mají dostatečné hvězdičky ve vlastností atd. Prostě by se to umoznovalo opravdu těm, co si to zaslouží.

Ještě předtím, než sem dorazila Maple, mi Duncan řekl, že se sám ve svých lží ztrácí. Docela mě to zaujalo. Proč by takový vlk měl potřebu lhát? I když je pravda, že Duncana tolik neznám a zatím mi přijde jako vlk, co se s ničím nemastí a prostě tu věc udělá. Nebo řekne, proto mě docela zaráží, že by lhal. Spíš mi přijde jako vlk, který prostě řekne, co si o druhým myslí a řekne to tak upřímně, že to dokáže zabolet, ale ke mně je hodný. Zamyšleně jsem na něho hleděla. Docela bych ráda s tímhle vlkem trávila více času a poznala tak více jeho osobnost. Ano, je možný, že se mi nějaké vlastnosti a názory na něm líbit nebudou, ale tak co? Každý jsme nějaký a to že mě se to nelíbí hned neznamená, že je to úplně špatně.
Usmála jsem se, když se Maple hned na Duncana otočila a zeptala se ho nadšeně na oheň. Bylo na ni vidět, že mu opravdu chce pomoci. Duncan reagoval velice pozitivně, takže si nešlo nevšimnout, že jsem sama nadšeně z jejich pozitivní interakce byla taky veselá. Vrtěla jsem ocasem. V tom mi do čumáku udeřil pach otce s tou vlčicí, co byla u nás v úkrytu. Pořád jsou spolu. Možná to vypadá, že máme novou členku? Nechtěla jsem si v hlavě dělat závěry, ale přišlo mi, že když už otec takhle s někým tráví čas a bere ho na naše území, asi už to bude vážnější a oficiálnější, než kdyby to byla jen tulačka.
Jak jsem se nad tím zamyslela, málem jsem se Duncana lekla, když se ke mně přiblížil. Pošeptal mi otázku, která zněla hodně zvláštně. Než jsem zareagovala, postupně se oddaloval a vypadal velice tajnuskářky. Zamrkala jsem několikrát, trochu překvapená z toho, co mi řekl, ale rychle jsem mu odpověděla. ,,Ano, byla bych smutná. Je mi s tebou fajn! Doufám, že si někdy zase takhle hezky pokecáme," vykřikla jsem skoro. Otočil se a zmizel. Docela mi to vrtalo hlavou. Co by se mu mělo stát, co si chce udělat? Já nechci, aby si ublížil. Měla bych jít za ním? Nene, tím bych mohla nějak něco narušit, ale... bojím se. Proč tohle říkal? Udělal mi v hlavě bordel. Zatřepala jsem hlavou. Jak se mi díky tomu, že jsem měla o Duncana strach, rozbušilo srdce, růže několikrát problikla a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Už zase? Ne! silně jsem přivřela víčka. Nehodlala jsem mít další záchvat takhle rychle za sebou. Pomalu a zdlouhavě jsem dýchala, abych nějak to svoje chabé srdce uklidnila. Evidentě stačí jen menší změna nálady a je to v háji. To nevypadá dobře. Otočila jsem se na Maple s těžlým oddechem a otřela se o její tvář, přičemž jsem nasála její vůni. Bylo mi tak dobře. ,,Chyběla jsi mi," zašeptala jsem a hlavou se jí opřela o její zátylek a chvíli tak hodlala zůstat.

Duncan vypadal, že ho moje otázka zaskočila, nebo spíše informace o tom, že mi vlastně neřekl pravdu o vlčatech. Moc jsem nechápala, proč se za to stydí, nebo proč mi vlastně řekl lež, ale třeba k tomu měl důvod? Bál se, že bych ho odsoudila? Usmála jsem se na něj. Sice mi to bylo zvláštní, ale kdo já jsem? Jsem snad někdo, kdo by ho měl soudit? A co, že nemá rád vlčata. Hlavně, že jim třeba neubližuje. To by pak ve smečce nebyl. ,,Duncane, asi si měl svůj důvod, proč si mi to neřekl hned, ale není nic špatného na tom, že nemáš rád vlčata. Sice nechápu proč, ale každý je nemusí mít rád," řekla jsem jen a zastřihla uchem.
V tom jsem uslyšela zavytí a otočila se tím směrem. Její hlas bych poznala všude. Můj ocas začal automaticky mávat ze strany na stranu a i v mých očích se zablýsklo. Maple. Měla jsem jen v hlavě. Chtěla jsem jí hrozně jít naproti, teda spíše běžet, ale zároveň jsem nechtěla jen tak rychle zmizet Duncanovi, který teď zmínil něco o tom, že mi mohl otec číst myšlenky, aniž by to vlastně chtěl. Otočila jsem se zpátky k němu a zamyšleně se podívala na oblohu, která opět zacházela. Blížila se další noc. Wow, docela jsme se zakecali. Pokývala jsem. ,,To je taky možné," souhlasila jsem. Nikdy mě však tahle možnost nenapadla.
Pak padla zmínka o Newlinovi a já se zasmála. ,,Šikanovat, to snad ne," řekla jsem. Vlastně by mě zajímalo jaký má Duncan vztah s Newlinem, i když jsem nemohla pochybovat, že by Newlin měl s někým vlastně špatný vztahy. On byl prostě chodící veselí. Musela jsem se pousmát při představě, jak tu je a poskakuje okolo. Klasický Newlin, ale v tom jsem ucítila její pach. Byl blízko a blížila se. Otočila jsem se nadšeně jejím směrem. Duncan jí zaznamenal až po chvíli. Maple pozdravila a sedla si ke mně, přičemž se otřela o můj bok a já slastně přivřela oči. Bylo tak moc krásné ji mít po svém boku po tak dlouhé době. Optala se, zda neruší a Duncan odpověděl, že jsme si povídali o ní, ale teď je tady, takže vlastně to už tolik nepůjde. Zasmála jsem se. ,,To je sice pravda, ale povídala jsem mu, že bys mu vlastně mohla někdy pomoci ohledně magie, konkrétně s ohněm," mrkla jsem na ni a mile se usmála. Věděla jsem, že to nebude problém.

S novým dnem naštěstí přišlo lepší počasí a teplota a já jsem tedy nemusela mít hlavu plnou toho, že přichází vlastně zima. Ještě špetka naděje ve mě žila, že bude dlouho hezky.
Duncan mě však vytáhl z de facto zbytečného přemýšlení, když se mě zeptal, proč mě otec degradoval. Trochu jsem na něho v šoku koukala, zvláště potom, co řekl, že by se za to zabil. ,,Počkej, neříkal si náhodou, že máš rád vlčata? Proč by ses zabíjel?" řekla jsem mu hned, než jsem reagovala na to, proč to asi udělal. Vlastně jsem sama nevěděla. Udělal to, protože mi četla myšlenky a nebo prostě to měl v plánu a byla to jen shoda náhod, že mi to řekl dřív, než já to chtěla říct jemu? No, netušila jsem úplně. Každopádně moje tělo asi zaznamenalo změnu v mé náladě a růže trochu začala poblikávat a já to čekala. Čekala jsem to stažení hrdla. Ne, už znova ne, Stále jsem nemohla přijít na to, zda je to náhodné nebo to má nějaký dopad na fakt, že jsem prostě smutná? Má to nějaké spojení? No, nebyl čas na to přemýšlet, protože jsem se potřebovala zhluboka nadechnout. Udělala jsem pár kroků zpět, zaklonila hlavu a snažila se dýchat. Tlapky zaryla do země. Zelené žilky pulzovaly a rudá růže zářila o něco víc. Bolelo to až tak, že to dýchání nepomáhalo a já začala lapat po dechu. Odvrátila jsem se od něho tak, aby mě neviděl, i když mi bylo jasné, že mě celou dobu pozoruje. S hlavou svěšenou dole jsem lapala po dechu. Hrdlo měla stažené, srdce bolelo tak, jako kdyby mělo každou chvíli puknout. Ale pak to přišlo. Úleva. Z ničeho nic. Zrychleně jsem dýchala a naposledy jsem se hodně nadechla.
Otočila jsem se k němu, omluvně se na něho podívala a snažila se alespoň usmát, ale vypadala jsem vyčerpaně a možná i teď na mě bylo mnohem více vidět, jak nemocně vypadám a jak hubená jsem. Tyhle momenty to vždy ještě zvýraznily. Odkašala jsem si. ,,Ehm, no. Asi jak si viděl, moc bych jako lovec nepomohla. Miluji běhání, miluji taktizování a hrozně jsem lovcem ve smečce chtěla být, ale s mojí kondicí nemohu a... učit vlčata si myslím, že mě bavit bude. Ráda mluvím o magiích. A abych pravdu řekla, sama jsem mu to chtěla říct, jen mě překvapilo, že s tím přišel první," vyklopila jsem to vše před sebe na zlatý podnos. Rozhodně jsem mu ale nechtěla říkat co se mi stalo, jak se to stalo a co mi vlastně je. Zda to má společného něco s tou kytkou. I já mám věci, co nesdílím.
Byla jsem ráda, že se zmínil o Maple a Newlinovi. Stáhla jsem uši k hlavě a podívala se směrem, kde byly hranice našeho hvozdu. ,,Popravdě jsem dlouho neviděla ani jednoho. Nevím, kde moje partnerka je a už se mi stýdká a... Newlin taky netuším," řekla jsem, otočila jsem se na něho a s otázkou v očích ho vyzvala, proč pak ho hledá.

Přišlo mi, že noc přišla a odešla hrozně rychle. S tím i náhlá změna teploty. Přes den mi bylo hezky teplo, ale takhle večer teplota docela klesla a to o dost. Popravdě já neměla problém se zimou, ale pravěpodobně si moje tělo pamatovalo vražednou zimu a trochu se rozklepalo. Co b-blázníš? Je teprve podzim a taková změna není. Možná mě rozhodil ten náhlý propad teploty? Zastřihla jsem ouškama a trochu zaťala tlapky. Klepat jsem se přestala.
Duncan se najednou ptal mého otce, zda může být můj kamarád. Musela jsem se zasmát. Přišlo mi to roztomilé, ale i vtipné zároveň. Jak kdyby přerostlé vlče skákalo okolo mého obřího otce a dožadovalo se svolení. O což vlastně šlo, ale situace byla o něco jinačí. Otec se však obrátil na mě s tím, že to musím dovolit já a já na to jen pokývala souhlasně hlavou.
Jenže v tom, když už se měl Duncan dozvědět, co by měl přesně dělat, otec se otočil na mě a řekl mi, že bych neměla být nadále lovcem. Šokovaně jsem tam stála. Četl mi myšlenky? Ale to by si nedovolil mi jen tak vstoupit do hlavy. Teda, je to otec. Nevadí mi to, ale já to s ním chtěla vyřešit. Hlavně vysvětlit. Povzdychla jsem si a zrovna jsem se nadechovala, že mu k tomu něco řeknu, ale otec se rozloučil a mířil do úkrytu. Dívala jsem se za ním nějakou chvíli, ale pak jsem jen odvrátila zrak a podívala se na Duncana. Polkla jsem, protože jsem měla docela knedlík v krku. Měla jsem opravdu velkou potřebu za ním běžet a říct mu o to, proč nemohu vlastně být lovcem.
,,Takže delta. Tím, že se jedná o něco vyšší postavení než je kappa, tak máš nějaké povinnosti. Častěji se vyskytovat ve smečce, protože už nejsi jen tak ledajaký člen, vypozorovat, zda je něco udělat a nabídnout pomoci třeba při lovech. Ač nejsi lovcem, nějaký zajíc do úkrytu navíc se hodí. Pokud si všimneš, že nejsou označené hranice, tak je označíš," říkala jsem z hlavy vše, co mě hned napadlo. Kappa prostě takové věci tolik dělat nemusí, ale aby se z kappy dostal někdo na deltu, musí být taky víc aktivní. A od delty se to už docela vyžaduje.

Já jsem taky pro, i když já asi budu jediná s touhle žádostí. Tím, že jsem v Koreji, tak tady je o sedm hodin více než u vás (např. u vás sedm ráno je u mě dvě odpolodne). Tak, jen zda by to mohlo být v nějakou kloudnější hodinu? Ofc, že se vám ráno nebude chtít, ale třeba ve vaše dvě odpoledne bych dávala :D Tak...zda by to šlo, tak se ráda připojím

Než přišel otec, zůstali mi v hlavě dvě věci. Fakt, jak se výhýbavě na mě koukl, když jsem zmínila průsery. Opravdu by mě zajímalo, co za průsery dělá, ale rozhodla jsem se do toho více nerýpat. Evidentně mu to nebylo pohodlné, aby mi otevíral i tuhle stránku jeho osobnosti a já to brala. Přeci jen jsme se viděli poprvé a teprve se poznávali. Pokud je tu nějaká stránka, kterou spíše otevírá ostatním postupně, tak jsem to brala. Jen jsem se usmála a nechala to tedy být. Aby se náhodou necítil utlačován nebo nepohodlně v mé společnosti.
Další věc byl to, jak mi zašeptal do ucha a vypadal velice vážně. Nestačila jsem se ho zeptat, co to má znamenat, protože do toho přišel otec a nechtěla jsem to rozebírat před ním. Ale co tím myslel? Co je to nebezpečí? Nebo teda to něco divného? Na Galli se vždy dějou divný věci, ale jeho tón hlasu... nezněl, že by to bylo Gallireou? Nebo se pletu? Hlavu jsem měla plnou otázek, takže jsem na okmažik vyřadila z provozu i soustředění se na to, co se děje kolem.
Probrala jsem se až v momentě, kdy mi otec dal hlavu do srsti. Několikrát jsem zamrkala a v očích měla na okamžik zmatek, protože jsem prostě přemítala nad tím, co říkal Duncan předtím. Ale hned jsem se na to usmála a otřela se o otcovy tváře, když se oddálil. Počkám si, až bude moci být sám. Nechi rozebírat moji neschopnost běhat před Duncanem.
Táta mu řekl, že bude mít muset nějaké povinnosti. Uchechtla jsem se pobaveně a na Duncana mrkla. ,,Já si ráda s tebou taky častěji pokecám než jednou za čas," dodala jsem, abych si taky do něho dloubla, protože se prostě mohlo. Měla jsem nějakou hravější náladu a věděla jsem, že Duncan je ten typ, co to nevezme útočně.

Počasí si z nás vyloženě střílelo. Večer to vypadalo, že ráno bude pršet. Všechno to tomu nasvědčovalo, ale jakmile se noc přehoupla v den vysvitlo sluníčko a mraky nikde. Fakt jsem se na okamžik podivila, co to mělo znamenat. Očekávala jsem déšť a docela se něj těšila, ale ono nic. Podívala jsem se na Duncana, jestli ti toho taky všiml, ale pak jsem jen zastřihla ušima a nechala to být. Věnovala jsem se svému společníkovi.
Nevěděla jsem už tolik, co bych mu měla na magie odpovídat a tudíž jsem jen pokývala hlavou. Jediný, co mě zaujalo, že měl pravděpodobně oheň po dědovi. Zamyslela jsem se. ,,Je pravda, že se objeví nějací vlci, co mají magii pro prarodičích nebo i až z dalšícho kolene. Geny si umí pohrát," řekla jsem s úsměvem. Naše těla byla velice zajímá. Stejně jako příroda. Všechno kolem fungovalo tak nějak, jak bylo, ale kdy byli úplně první objevy všechny věcí, nás? Jak jsme se vůbec vyvinuly? Možná bych někdy mohla jít za Životem a zeptat se ho. Prohodila jsem a nahla zase hlavu na stranu. Na okamžik jsem se uchechtla, když řekl o elektřině, že může někomu napálit do zadku. Ale hned jsem se zase uklidnila. ,,No, pokud si to ten vlk zaslouží, tak proč ne," zauvažovala jsem. Vlk se občas prostě musí bránit proti vlkům, jen já měla to štěstí, že se mi to tolik nestáválo. Vlastně se mi to stalo jen jednou. Povzdechla jsem si, ale jen potichu.
Poslouchala jsem, co říká o svém domovu a o své rodině. Omluvně jsem se na něho koukla. Má dedukce byla chybná. moje oči jasně říkaly promiň. Jen jsem tedy kývla. ,,Uhm, děláš průsery? Jestli průser je to, že se tady třeba tolik nevyskytuješ, tak to se ještě dá," řekla jsem s tichým uchechnutím a nejasností v očích. Byla jsem zvědavá, zda mi to více vysvětlí.
Pak už jsme mluvili o kamarádství a i když vypadal, že nechce být tolik kamarád a říkal věci, která by mě možná mohli odradit od toho ho poznat blíž, jen jsem se usmála. Dělala jsem, že jsem neslyšela tu větu, co řekl mezi zakašláním. Je fajn, že mám tak dobře vyvinutý sluch. Dál už jsem opět nic neříkala, ale na jeho poslední větu jsem přeci jen reagovala. ,,Stalo se mi jednou, že jedna vlčice mi chtěla ublížit. Bezdůvodně, nic jsem neudělala. Jen existovala a to jí vadilo. Oni jí vadili všichni, ale na mě si to asi chtěla vybít. Myslím, že jsme se trochu porvali, ale už si matně pamatuji, abych pravdu řekla," řekla jsem zamyšleně. ,,Ale nic víc se nestalo," řekla jsem. Jediný, s kým jsem měla střety, byly magické věci a ne vlci.
Pak jsem ucítila pach a v tom ho uviděla. Mého otce. Zvedla jsem se na všechny čtyři a nadšeně máchala ocasem. ,,Zdravím otče," řekla jsem mu na oplátku. Až si Duncan vyřeší svoje, řeknu mu o tom lovení. Zakroutila jsem hlavou, když se mě zeptal na Shadow. ,,Neodešla ještě. Přišla mi taková... mimo. Moc nereagovala. Asi usnula," řekla jsem. Neměla jsem starost, že by něco způsobila v našem úkrytu. Pak už jsem se jen podívala na Duncana a dala mu náznak, ať si jde řešit svoje.

Duncan mě upozornil na změnu počasí, načež jsem jen kývla hlavou. Déšť mi nijak nevadil, abych pravdu řekla. Bylo to občas příjemné být mokrá po dešti. Nebyla naštěstí ani nějak velká zima, která se každou chvíli měla opět dostavit, takže jsem usoudila, že by mohl být déšť příjemný. Doufám, že zase nebude taková krutá zima, jako byla. Vzpomínky na úkryt, Nym a Theriona. Zamrazilo mě a viditelně jsem se ošila. I v mých očích byl poznat smutek, ale mihlo se to tak rychle. Nedala jsem možnost svým pocitům, aby se projevily. Zastřihla jsem ušima a vrátila se zpátky do přítomnosti k Duncanovi.
Po mém dlouhém monologu o magiích však měl Duncan otázky v očích a některou i vyslovil. Já se jen usmála a chystala se vysvětlit. ,,Ano, je to moje vrozená. Tvá vrozená magie se dědí, nebo prostě koluje ti v žilách. Moje maminka měla magii země a otec má myšlenky. To znamená, že ti může jen tak uslyšet myšlenky nebo ti mluvit v hlavě, manipulovat s myšlenkami. Ale jen jedna se převede na tebe. Mohla jsem mít myšlenky, ale dostala jsem magii země. Nevím, co způsobilo to, že mám tuhle magii, ale jsem opravdu ráda," usmála jsem se. Na to mi Duncan řekl něco o jeho magii. Přikývla jsem, i když mě zarazilo, jak se vyjádřil o svém otci. Je pravda, že spousta vlků nemusí mít tak dokonalý vztah se svými rodiči, jako já, každopádně to stejně pro mě bylo záhadou. ,,Hmmm, možná by bylo fajn si najít tady někoho, kdo by ti mohl s ohněm trochu pomoci. Vlastně, o někom bych věděla," usmála jsem se se zastřihnutím oušek. ,,Maple ovládá oheň a myslím, že ta by ráda s někým tuhle magii probrala," oznámla jsem mu. Maple sice řekla, že s ohněm už to nějak zvládá, pokud mě moje pamět nezklamala. Vzpomínala jsem si na to povídání, kdy velice dlouho nedokázala oheň ani "cítit". Povzdechla jsem si. ,,Ale, nemusíš mít jen jednu magie. Máš jednu vrozenou, která je prostě tvoje. Ovšem můžeš získat i další, které mohou být na úrovni tvé vrozené magie, můžeš se s nimi spojit, ale nikdy to prostě nebude takové, jako tvá vrozená. Vždy se s vrozeno budeš cítit mnohem více propojený... ale to mluvím jen ze zekušeností ostatních. Já mám jen zemi a to mi stačí. Nic dalšího nechci a nepotřebuji," zazubila jsem se a máchla ocasem. Pak mi řekl, že obdivuje fakt, že jsem se vrátila. Pokývla jsem hlavou. Taky to byl docela boj, ale hlavně Mythi mi moc moc pomohla s nalezením domova. Já už o ní tak dlouho nepřemýšlela. Jak se vlastně má? Zadívala jsem se někam za Duncana na okamžik a pak jemně zatřepala hlavou. ,,Ale chtěla jsem se zeptat. Zní, to, že jsi neměl moc dobré vztahy s rodinou. Možná i to je ten důvod, že nedokážeš najít svůj domov. Třeba tvá mysl tě nechává bloudit v kruzích, aby ses nevrátil, jelikož tě tam nečeká nic dobrého? Ach, omluv mě. Jen tak blábolím. Nevím nic o tvé situaci a je možné, že jsem teď plácla naprostou blbost," nervózně jsem se pousmála a sklonila trochu hlavu v náznaku omluvy. Přeci jen bylo ode mě hloupé a paličaté dělat závěry z pouhých malých vět, který Duncan udělal. Je možné, že se naprosto pletu, ale taky ne.
Když se zeptal na věk, musela jsem hodně přemýšlet. ,,Popravdě... řekla bych že jsou mi čtyři nebo pět, ale já eh, nějak nad tím nepřemýšlím," řekla jsem. Bylo pro mě zvláštní si hlídat, kolik zim už jsem prožila, ale když jsem zapojila všechny mozkové závity, přišlo mi, že reálné číslo bude čtyři. ,,Ano. Byla jsem ještě vlče. Vyběhla jsem ven, když hodně pršelo, že ani hvozd mě předtím neuchránil. Do toho začala být bouřka, já se lekla a zabloudila. Pak blízko mě udeřil blesk, já se skutálela někam, nevím kam a upadla do bezvědomí. Probudila jsem se na úplně cizím místě, kdy mě zachránila vlčice jménem Mythi," velice rychle jsem mu převyprávěla můj příběh o ztracení. A když nad tím přemýšlím, vlastně ani otec pořádně neví, co se mi stalo. Nepřišlo mi to smutné, otec se nikdy nezeptal a já neměla potřebu o tom vyprávět, protože je to už minulost, i když Mythi dlužím hodně a pořád o ni smýšlím jako o druhé matce, ale... je to už tak dávno.
Pak začal mluvit na konto toho, že by podpálil ocas těm, co by měli řeci k mému vztahu. Usmála jsem se a stydlivě opět koukla do země. ,,To jsi hodný Duncane, i když bych nerada, abys někomu ublížil kvůli mě, každopádně... zatím jsem se setkala s přijetím. Je normální, že budou mít vlci otázky, ale zatím to všichni vzaly docela pozitivně," usmála jsem se tak, že mi byli vidět všechny zuby. Bylo to moc příjemné, že nikdo neměl nějak větší problém s tím, že mám partnerku. Hlavně jsem chtěla, aby vlci kolem mě byli spokojení. Což se mi asi zatím dařilo.
Zasmála jsem se a přikývla. ,,Ano, její kožíšek je strašně krásný a nebu lhát, že to byla jedna z prvních věcí, která mě zaujala. Ale její osobnost je o to mnohem nádhernější," básnila jsem zamilovaně. Stýskalo se mi, už jsem jí opět dlouho neviděla. Kde se vlastně toulá? Ale nehodlala jsem se zlobit nebo být nějak extra smutná. Má svůj život a ač jsme partnerky, nehodlám jí držet na jednom místě. Má dobrodružnou povahu a s tím bohužel jde i to, že mi občas zmizí. Ale vždy se ke mně vrátí.
V tom Duncan začal vysvětlovat, že se nechce seznamovat, nechce mít kamarády a tak. Přivřela jsem oči, naklonila halvu na stranu. Mluvil i o tom, že si s tolika vlky tady nesednul, maximálně s Newlinem. Což mě moc mrzelo. ,,Bolí mě slyšet, že si tu moc s vlky nerozumíš, ale to se asi někomu holt stane. Nic nemůže být dokonalé. Ani tahle smečka, i když ji miluji a každého zvás beru jako člena rodiny. Bohužel i rodiny mohou mít mouchy," řekla jsem trochu zamyšleně se stále hlavou danou na stranu. V mých očích mohl vidět pochopení. ,,A pokud se nechceš s někým kamarádit, tak jaktože my dva jsme už na dobré cestě kamarádství, ne-li už kamarádi?" usmála jsem se. Chtěla jsem ho povzbudit a doufala jsem, že to pomůže. ,,To, jak to popisuješ mi přijde, že ti smečka moc nedává, spíše bere," můj hlas zněl smutněji. ,,Je tu něco, co bychom třeba mohli udělat lépe, aby ses tu cítil dobře? I když, obě strany by se měli snažit, samozřejmě. Ale nechci tvrdit, že vina je třeba jen u tebe. I my, jako smečka, se můžeme stále zlepšit," říkala jsem své myšlenkové pochody nahlas. Kdyby se třeba více zapojoval, vlci by ho snadněji přijali, i když nevím, kde je problém. Duncan mi přijde jako naprosto v pohodě vlk. Ale možná tam je nějaký zádrhel. Třeba není tak komunikativní, jako teď se mnou? Je možný, že má jeden z lepších dnů, ale potkat ho jindy, třeba by se mnou takhle nemluvil. Z nějakého důvodu mě ta myšlenka píchla u srdce.

Zdálo se mi, že si začínáme rozumět. Vlk se choval opravdu mile k mé osůbce, takže moje nálada se podle toho taky tak projevovala. Usmívala jsem se. Přijde mi, že v našem hvozdě jsou samí milí vlci. Je to fakt jako požehnání. S nikým tady otec nemá problémy, což jsem moc ráda. V tom zavál chladný větřík a já se podívala na oblohu. Už byla noc, i když spíše to vypadalo, že se blíží další den. Bylo chladněji, ale ne nijak výrazně, každopádně už bylo asi všem jasný, že letní dny odchází a nastává podzim. Moje oblíbené období, zamyslela jsem se a na okamžik zavřela i oči. Bylo to moc příjemný. Ve vzduchu se nesla vlhkost. Bude pršet, otevřela jsem oči a vrátila se k Duncanovi. Duncan zrovna vypadal, že přemýšlí nad magiemi. Zamyšleně i vyslovil to, co jsem řekla. Dala jsem hlavu na stranu. Přišlo mi, že moc nerozumí magiím. Bylo zajímavé vidět vlka, co se v magiích nevyzná. Nevím jak moc, ale zkusím mu víc vysvětlit. Třeba mu to nějak pomůže. Než jsem stačila však zareagovat, řekl, že má oheň, ale zněl tak nejistě. Dokonce mi přišlo, že by magie rád neměl, hlavně teda tu svoji. Musí to mít těžký. ,,Moje magie je spojená se zemí, s přírodou. Mohu ovládat kořeny, mohu nechat vyrůst všechno od trávy až po strom. Mohu ale taky vytvořit prasklinu v zemi, nebo třeba i zemětřesení. Vsadila bych se, že dokážu vytvořit i bažinu. Každopádně mohu manipulovat se vším, co je v přírodě, co je příroda. Ale nikdy jsem s magií nikomu neublížila. I když možná tomu hadovi, ale ne vlkovi. Vždy se spíše snažím pomáhat a využívat magii k prospěchu ostatním. Hlavně svoji magii miluji. Miluji přírodu," nostalgicky jsem se usmála s pohledem někam do dáli. Myslím, že jsem měla štěstí v několika ohledech. Mám magii, co mám ráda, dělá věci, které vytvářím ráda. Měla jsem tak v srdci klid, tudíž jsem moc nedokázala pochopit, jak to může mít Duncan a zda jsem vůbec jeho reakci pochopila dobře. ,,Ale každá magie může mít své pro a proti. Důležité je magii prostě přijmout jako součást nás sebe. Samozřejmě, že se mi to říká jednoduše, když ke své magii chovám takové pocity. Ale znám vlka, který svojí magii v minulosti nesnášel a nedokázal se s ní ztotožnit, ale nakonec jí akceptoval. Čelil té nenávisti a operoval s magií. Poznával ji a nakonec zjistil, že dokáže být taky užitečná. A..zrovna to byl oheň taky," řekla jsem a v hlase měla pochopení. Oh, doufám, že to nepochopí špatně. Doufám, že se nebude zlobit, že mu takhle o tom vyprávím a vlastně mu říkám, co by mohl dělat. Povzbudivě jsem se usmála.
O magiích jsme už mluvili dlouho. Byl čas změnit téma. Ujal se toho sám, když mi říkal, že údajně své pozice využíval až do dospělosti. Docela by mě zajímalo, jak to vypadalo, co přesně si z toho odnesl nebo co přesně dělal, ale když mě pochválil, stydlivě jsem se podívala do země. Snažílek... Nemyslela jsem tak o sobě. ,,Víš, já vlastně to musela udělat. Jako malá jsem se ztratila a pak se po dvou letech vrátila zpátky. Musela jsem se snažit," pronesla jsem s tím, že jsem se pak opět podívala na Duncana. Popravdě jsem nevěděla, komu všemu jsem to říkala nebo vyprávěla svůj příběh mimo Maple. Moje paměť je fakt špatná. Samozřejmě většina z hvozdu věděla, že jsem se ztratila, teda ti starší členi, kterých tu tolik nebylo. Ale mnoho z nich ani nevědělo, co se mi stalo.
Pak jsem se ale zasmála, když řekl, že má štěstí, že jsem jeho kamarádka. ,,Prosím tě, otec to pochopí, ale kdyby něco, ráda pomohu," mrkla jsem na něho a usmívala se dál. Nemyslím si, že by to byl nějaký velký problém. Ale když jsem o tom začala přemýšlet... ,,Ale bylo by lepší, kdyby ses tu ukazoval častěji, to určitě," dodala jsem.
Ovšem další věc mě velice rozesmála. Jeho reakce na to, když jsem řekla, že mám partnerku. Takovou reakci jsem nečekala, ale z nějakého důvodu mi byla příjemná. ,,Popravdě to je poprvé, co někdo takhle zareagoval. Vlci se často diví a mají otázky, ale tohle... To mě tak pobavilo. Jsi vtipný, Duncane." Myslela jsem to upřímně. Každopádně pak mi přišel zmatený, když jsem zmínila beta pár a Maple. Dokázal říct Marion, že je dcera beta páru, ale fakt, že si nebyl tolik jistý ukazovalo na to, že se tu moc nepohybuje. ,,Hm, mohu ti říct, kdo ve hvozdě žije, ale mnohem lepší by bylo, kdyby si členy potkal sám. Nemusíš se s nimi poznávat, ale rozhodně by to mohlo udělat do budoucna lepší dojem na otce, kdybys někdy náhodou zase řešil, že se ve hvozdě tolik nezdržuješ." Něco mi říkalo, že Duncan je prostě ten typ vlka, co je ve smečce, ale radši stále chodí na výlety mimo ní. Což ale nevadilo, jen prostě bude muset si trochu zlepšit image člena. Poznat trochu ostatní a častěji se zde ukazovat než třeba jednou za rok. To si nemyslím ale, že dělá. No, já jsem mu to však za zlé zatím neměla.