Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ohnivé jezero

Zima přituhovala a s ní i začal foukat docela silný vítr. Měla jsem co dělat, abych s ním mohla nějak udržet krok, protože moje nožky nebyly tak silné. Ale ony ani tak nevypadaly. No, byl to můj boj. Chtěla jsem poznat krajinu i za okolností, že umírám. Tudíž jsem musela prostě zatnout zuby a nestěžovat si. Což bych vlastně ani neudělala.
Chvíli jsme jen tak mlčky šli vedle sebe a bojovali s větrem, protože co jsem si mohla tak všimnout, Duncanovi to dělalo problém celkem taky. Ač nevypadal, že by ho vítr každou chvíli mohl přenést na jiné území, celkem se mračil, což mi i přes moje mračící oči přišlo vtipné. Trochu jsem se, ale opravdu velice slabě uchechtla, takže se to ztratilo ve větru. A v momentě, když jsem mu zmínila, že jsem byla venku jen dvakrát, skoro zastavil a stala se zněho zmrzlá socha. Musela jsem se zasmát. ,,Jojo. Miluji svůj domov," řekla jsem mu. Já prostě nepotřebovala cestovat. Ano, poznávání mě lákalo, ale doma prostě bylo doma. Měla jsem tam vše a to místo milovala. ,,No, už nevím, zda jsem se tobě o tom zmiňovala, ale jako malá jsem se ztratila a pak domov našla. Tudíž to mohl být tak rok? Rok a půl?" přemýšlela jsem. Ale popravdě jsem netušila, jak moc rychle čas ubíhal nebo neubíhal. ,,A pak jsem vyšla ven párkrát, dvakrát to nebylo, ale nedošla jsem moc daleko, vždy jen o dvě, maximálně tři území dál a pak hned zase doma," zaculila jsem se.
Pak mi přišel, že ho něco tíží na srdci, protože měl takový nepřítomný výraz. Hlavně mi pověděl, že se tak moc venku neděje. Ale takhle mi dal možnost nás poznat více a já prostě měla velikou chuť se ho zeptat. ,,Dunčí, oh, pokud nevadí, že ti tak říkám. Co tak vím, rád trávíš život mimo les. Proč ses přidal, nebo co tě vedlo k tomu být ve smečce a ne jen tulák? A co tě táhne na tom cestování? Rád poznáváš, touláš se? Nerad se... zavazuješ k něčemu?" zkusila jsem a mile se na něho usmála, ač to přes ten vítr nešlo. Doufala jsem, že to nebude brát jako, že bych chtěla do něho šťourat. Chtěla jsem to vědět, opravdu mě to zajímalo.

>> Náhorní plošina

<< Sarumen

Ani jsem nemusela tolik popobíhat, protože na mě Duncan počkal. Mile jsem se na něho usmála a jen jsem mu pokývala na náznak díku. Hned se však zeptal, kam mířím a zda jdu s ním, tak jsem jen zastřihla oušky a opět pokývala s leskem v očích. ,,Pokud ti to nevadí?" řekla jsem hned a usmála se. Vlastně nejen, že jsem chtěla poznat trochu místní kraje, ale i tohohle vlka. Přišlo mi, že ač říká, jak je moc zlí, dokáže být hodný. Přeci jen na mě si zatím nic nezkusil. Takže v něm dobro být musí být. A hlavně otec nebere do smečky neřády. Musel v něm něco vidět, že mu dovolil se přidat k naší rodině. Švihla jsem ocasem. Byla celkem zima a přituhovalo. Trochu jsem se klepala, ale moje zdraví už tak dost bylo narušené, že tohle prostě už nemůže můj průběh úmrtí zrychlit. Takže musím jen zatnout zuby a jít prostě dál. ,,Abych pravdu řekla, mimo Sarumen jsem byla pořádně jen.. dvakrát asi? Třikrát? Takže tuhle zemi vlastně vůbec neznám," přiznala jsem se provinile. Doufala jsem, že se toho chytne a ukáže mi tím pádem nějaké krásné oblasti.
Když jsme dorazili k jezeru, věděla jsem, že hřeje. Otočila jsem se k němu a jen rychle naznačila, že si ohřeju alespoň tlapky, protože jsem pořebovala cítit alespoň nějaké teplo. A stálo to za to. Z tlapek šlo teplo až po celém tělu, postupně, pomalu, ale hezky to hřálo. Kdybych mohla, zůstanu tu snad pořád, ale... utíkal mi čas a já opravdu moc chtěla poznat okolí. Růže trochu více zablikala a já byla připravená se zhluboka nadechnout a přečkat píchání u srdce. Neboj, na tebe fakt nezapomínám. Pak jsem se uvolnila, oklepala se a šla opět za ním.
,,Nového. Od té doby, co jsi odešel se... zas tak moc nestalo," nervózně jsem se uchechtla. Neumím lhát a o to víc neumím skrývat věci. Jenže jsem nevěděla, jak bych Duncanovi měla popsat, co mi vlastně je a co se vlastně stalo.

>> Louka vlčích máků

//omlouvám se za zpoždění T_T

Jen co mě Duncan probodl pohledem, věděla jsem, že mi tím chce říct, abych si dala s nimi taky. Přeci jen těch ryb tu bylo opravdu hodně a já celkem dlouho nejedla. Taky jsem dlouho neměla vůbec žádnou chuť k jídlu potom, co se tady vše stalo. Trochu jsem se oklepala a zakousla se do ryby s velkou chutí. Bylo mi tu moc dobře. Oheň hezky plál a i přes počasí, jaké bylo, pořád hřál a udržel se. I Duncan vypadal velice spokojeně a to mě zahřálo na srdíčku. Ráda jsem dělala vlkům kolem sebe dobře.
První rybu jsem zhltla, vlk ani nestačil zavýt a už jsem se pustila do druhé. Jo, měla jsem fakt pořádný hlad, ani jsem si to neuvědomila. Duncan mezitím spustil, že si neměla dovolovat. Polkla jsem. ,,Ona si zas tolik nedovolila, ač její přístup vypovídal o opaku. To musím uznat. Ale pravděpodobně se jen bála, kdyby přišla zase ta strašná zima, abychom si nevyžrali stáda," řekla jsem a spolkla poslední sousto. Vlastně to dává smysl. Přeci jen nepřiběhne alfa jiné smečky se slzami v očích a nebude prosit. Alfy si musí asi udžet nějakou tu svojí image velikosti a váženosti, no ne? To by asi nebylo nic pro mě. Zastřihla jsem ušima.
Duncan se pak otočil na Pippu, aby odběhla do úkrytu a schovala se. Vzala si rybu a odběhla. Sama jsem se na ní usmála. ,,Bude to pro tebe lepší, zlatíčko," řekla jsem a doufala, že poslechne, protože já poprvé v životě se rozhodla být rebel a udělat něco proti smečce. Já sice slíbila, že tu zůstanu a pohlídám hranice, ale... hodiny mi tikaly. Musím trochu poznat svět. Podívala jsem se na Duncana, který mi věnoval pohled a mávnutí ocasem. Brala jsem to jako vybídnutí, abych šla za ním. Nadechla jsem se a vydechla. To, co hodlám udělat jde úplně mimo mě. Doufám, že toho nebudu litovat. Ale proč bych měla litovat? Stejně za pár měsíců umřu a nebudu tady, věnovala jsem pohled své růži, která slabě poblikávala.
A rozeběhla se za ním.

>> Ohnivé jezero

// ještě jednou se moc omlouvám za svou neaktivitu, teď toho bylo fakt hodně

Vlčice se vypařila rychle jak i přišla. Vypadala velice nepříjemně, ale nijak jsem si to osobně nebrala. Nemohla jsem přeci pořítat s tím, že všichni budou na mě hodní a zlatí. Tušila jsem, že se po světě budou pohybovat takové duše, jako byla ona. Jen jsem si říkala, že její smečka to musí mít docela těžký, pokud s takovým přístupem chodí za všemi. Povzdychla jsem si. Až zahlédnu otce, tak mu řeknu tyhle novinky, ale nemyslím si, že by to bylo nějak hrozně moc důležité, abych za ním hned běžela. Normálně přeci lovíme na jiných územích, takže to nevadí. A pokud tam jsou teď naši vlci, tak to nevadí, protože přišla až teďkon.
Najednou se zvednul prudký vítr. Musela jsem přivřít oči. Bylo docela těžké vůbec někam jít takhle s přivřenými víčky. Moc jsem neviděla kolem sebe, jak všude bylo bílo a že toho sněhu taky bylo. Kžadou chvíli se to zvedalo a ten vír to jen pomáhal rozšířit všude. Zkusila jsem zaměřil pohled někam dál, abych zahlédla Duncana a mohla se mu omluvit, že jsem ho takhle vyhnala. Oh, měla by s ním být ta malá vlčanda. Snad bude v pořádku v takovém vichru. Udělala jsem pár kroku, jenže jak jsem byla hubená a bez síly, docela jsem neměla sílu to ustát, takže jsem se potácela ze strany na stranu. Muselo to pro ostatní vypadat celkem vtipně, ale já fakt měla potíže. ,,Ach jo," řekla jsem si tiše a zkousla zuby, abych zatla svaly a mohla se držet na místě. No nakonec se mi podařilo jít i celkem rovně. Zahlédla jsem hnědý flek a šla za ním. Věděla jsem, že je to Duncan až po pár krocích. Zmerčila jsem i ohýnek, který u sebe měl, tedy vlastně oheň, ale jak jsem mžourala, nebylo to moc poznat. Hlavně jsem sama začala drkotat, jaká zima mi byla. Ono možná jak jsem minulou zimu prochladla, tak jsem asi více náchylná. Došla jsem k nim a sedla si hodně blízko ohně. ,,A.ahojky," pronesla jsem jen a čekala, až mě trochu plamínky zahřejou. Oklepala jsem se a divila se, jak se ten ohýnek hezky drží i při takové vichřici. ,,To je tvoje práce, hádám," otočila jsem se na Duncana a pokusila se usmát. Možná bych mohla okusit svoje síly, velice mě to lákalo, i když jsem věděla, že mě to na chvíli docela oslabí. Povolala jsem svoje síly země a nechala ze země vyrůst kořeny a větve, které udělali takové menší stavení okolo ohně, aby se mohl oheň držet a chytnout. Aby se více rozhořel. Usmála jsem se a trochu mé tělo povolilo, takže jsem měla co dělat, abych nespadla a nesvalila se na stranu, ale dobrý. Podařilo se a já mohla v klidu dál sedět. ,,Ta vlčice už odešla. Byla to alfa jedné smečky. Myslím, že se zmínila o Asgaaru. Přišla s informacemi, že smečka v močálech zanikla a že by se s námi ráda domluvila, na jakých územích bude jaká smečka lovit, abychom si nevyžrali stáda, což chápu," řekla jsem, protože určitě oba dva moc chtěli vědět, proč museli odejít. Vlastně nevím, co bylo pro ní tak nesmírně důležité, že to řekla jen mně, ale už jsem se tím nechtěla zabývat. ,,Omlouvám se, že jsem vás musela takhle vyhnat," řekla jsem omluvně a stáhla ouška. V tom jsem si všimla, že má Duncan kolem sebe spoustu ryb, ale jak foukal vítr, nedokázala jsem přesně určit, jak moc jich bylo. ,,Wow, kde jsi tohle všechno sehnal?" a jen co jsem dořekla větu mi zakručelo v bříšku.

Dívala jsem se na Duncana, jak celkem neochotně odcházel, ale bylo to to nejlepší v téhle situaci. Vlčice sama vypadala, že kdyby mohla, zaútočila by na něho a to by nebylo dobrý. Nejlepší je vyvarovat se takovým situacím hned na začátku. Hlavně to malé vlče vypadalo, že Duncanovi celkem věří, když se ho tak drželo u nohy, takže jsem věřila, že on pomůže vyřešit tu šlamastiku s malou. Znovu jsem se otočila na tu šedivou a čekala od ní jakoukoli reakci. Jakmile si byla vlčice jistá, že je Duncan z dohledu, spustila. Já jí jen poslouchala a snažila se všechny informace pečlivě vstřebat. Takže je alfa? Tohle se jen tak nestává, aby alfa přišla a měla zájem o to, jak se nám daří. Za tím bude něco více. Mlčela jsem dál, jen jsem zastřihla uchem a pozvedla trochu překvapivě obočí s tím, co dál říkala. Chtěla, abychom si rozdělili území na lov. Popravdě s tímhle jsem neměla zkušenosti. Ani nevím, o jaké náhorní plošině mluví. Ale tušila jsem, že to bude území blíže jejím směrem. A co tak vím, tak nedaleko je i jeden les, kde se často srny a jeleni zdržují. Kývla jsem na znamení, že chápu. ,,Děkujeme za informaci. Popravdě je to asi poprvé, co nás takhle navštívila alfa jiné smečky s takovou to novinou," řekla jsem pro začátek. "Co tak vím, na lov využíváme okolní louky a nedaleký les, tudíž si nemyslím, že bychom kdy chodili k té plošině. Ale rozhodně předám informaci alfě," řekla jsem a usmála se. Vlastně dávalo smysl, proč sem přišla a dohodla se, kde kdo bude lovit. Vzhledem k tomu, co se dělo letos v zimě to bylo až očekávané.
V tom se na mě ohradila s úšklebkem, který jasně značit znechucení. Omluvně jsem se na ni podívala. ,,Údajně je to rozšířené po celé Galliree," řekla jsem a zastřihla ušima. Musela jsem co dělat, abych odolala poškrábání.

Cítila jsem tu rostoucí naptí mezi vlčicí a Duncanem. Už z dálky, než jsem k nim došla, bylo poznat, že se nejedná o jen tak přátelské přivítání, ale nehodlala jsem z toho dělat zbytečně větší drama. Spíš zjistit, o co jde, a pokud bude problém, určitě se nějak vyřeší.
Vlčice se na mě podívala a celkem neutrálním tónem jen vysvětlila, že s někým potřebuje mluvit, ale nemůže to být leda tak někdo. Duncan na to měl hned narážku, že ona musí být přeci jen někdo. Stočila jsem pohled na ní a pozvedla obočí. Chtěla jsem vědět, kdo to je a bylo správné se tedy taky představit. ,,Jsem Darkie, Gamma této smečky a taky dcera alfy, Morfeuse. Věřím, že jsem ta kterou hledáš, ale samotnou mě zajímá, s kým mám tu čest?" zeptala jsem se a pousmála jsem se. Hodlala jsem tu mít kolem sebe příjemnější atmosféru, i když to nešlo tak těžce.
Tušila jsem, že si vlčice bude spíš o mě myslet, že jsem jen nějaká kappa, protože nevypadám nijak silně. Kdežto vlčice vypadala, že toho měla hodně už za sebou. Mluvily za ní tak její oči, ve kterých jsem mohla vidět spoustu zkušeností a let. I když vůbec nevypadá staře. V tom mě ale z myšlenek vytrhly blížící se krůčky a naštvané brebtání. Otočila jsem pohled na příchozí malou vlčandu. To je jedna z těch vlčat, co byla s Newlinem. Jak se jen jmenuje? povzbudivě jsem se na ni usmála, ale až pak si všimla, že má na čumáku krev. Jenže nevypadala sama z toho nějak vyvedena. Hlavně si přitáhla rybu, která byla vedle Dunčího. Pohlédla jsem na svého parťáka a mile se usmála. ,,Prosím, vezmi malou stranou a koukni se jí na ten škrábanec na nose. Já už to tady vyříím," povzbudivě jsem mrkla na malou a věnovala nakonec pohled Duncanovi. Sice jsem se lépe cítila v jeho přítomnosti, ale věřila jsem, že vlčice není žádnou hrozbou.

Dlouho se nic nedělo. Otce jsem pořád cítila v určité části lesa s pachem, který jsem neznala, ale jinak nic nového. Nevím ani, zda uběhl den, nebo jen přešel den v noc. Jak jsem byla ponořená do myšlenek, čas prostě neměl přesně stanovenou hranici. Slepě jsem se dívala někam do dáli a přemítala nad vším, co se mi za můj docela krátký život vlastně stalo. Usmívala jsem se, byla smutná, občas i uronila slzičku. Celé mé tělo se ponořilo do krásné melancholické nálady, kterou umocnil i fakt, že se ochladilo a sníh kolem mě jen tančil v různých kruzích a dělal zajímavé kreace.
Je možný, že pach neznámé mě vykopal na nohy, je možné, že jsem jen už byla unavená z toho ležení a nic nedělání. Hlavně dkyž vím, že mi tolik času nezbývá. Ucítila jsem ale zároveň i Dunčího, který se podle pachu pravděpodobně šel postarat o nově příchozí. Přeci jen jsem Wolfi slíbila, že se tu o to postarám, tak než odejdu, mohla bych pomoci Duncanovi s nově příchozí. Ač mé tělo nebylo na nějakou takovou interakci stavěné, šla jsem. Byla jsem zvědavá, jak zvládnu dlouhé putování světem, když zároveň vím, že čelit vlkům mě rozhodně skolí. Proč jsem tak negativní vůči nově příchozím? Co když jsou hrozně milý, jako tomu bylo doposud? Odkud beru myšlenky, že na nás chtějí všichni zaútočit? Nerozumněla jsem sama sobě. Povzdechla jsem si.
Přiblížila jsem se k těm dvěma. Všimla jsem si, že se jedná o vlčici, která vypadala velice statně a odhodlaně. Jejich konverzaci jsem neslyšela, ale podle jejího výrazu asi Dunčí úplně neřekl milá slova. Stejně jsem se na oba mile usmála. Má růže slabě poblikala, jeko kdyby mi říkala, že je připravená na vše. ,,Zdravím. Je zde vše v pořádku? Co tě k nám přivádí?" řekla jsem směrem k vlčici. Stoupla jsem si vedle Duncana a mila na něho mrkla. Hodlala jsem tady vedle něho být a vyřešit situaci s ním. Zajímalo by mě, co tu vlčice hledá, protože sama o sobě vypadá, že asi spíš nehledá pobyt ve smečce.

Ani jsem se nenadála a Wolfi s Maple odešli. Na chvíli se připojil i Nokt, ale já byla trochu mimo své myšlenky, že jsem ani nestačila reagovat. Blechy mi v kožichu dělaly bordel, občas jsem se bezmyšlenkovitě podrbala za uchem a v horší momenty si začala kousat kůži na boční straně, ale jinak jsem byla celkem mimo. Vlastně, jak bych mohla ve svém stavu hlídat hranice. Jsem vyhublá, skoro jak kost a kůže, chodící mrtvolka. Kdyby se nedejbože cokoli stalo, jak budu moci ochránit smečku? Však to vůbec nezvládnu. Ne s tímhle slabým tělem. Povzdechla jsem si a jen si lehla. Hlavu jsem položila na tlapky. Neměla jsem chuť někam chodit, ani do úkrytu, protože jsem cítila, že by mě moje nohy dokázaly zradit. Ještě jsem se tolik z toho kómatu nevzpamatovala. Avšak, strašně moc bych chtěla za Kasem, jenže on byl mladý vlk a já tušila, co takový mladý vlci většinou dělají. Chtějí být sami a ač mi tikaly pomyslné hodiny, nechtěla jsem na něho nějak tlačit a zbytečně tak nutit sama sebe do jeho osobního prostoru. Proto jsem nehodlala za ním jít a zkontrolovat ho. Potřebuje čas na to, aby vstřebal všechny emoce. Nasála jsem pach a vůni mého domova. Cítila jsem stále svého otce, neznámou vlčici a další mně tolik neznámé pachy míchané s pachy našich. Nebylo tu tolik vlků, ale přesto... co já vlastně zmohu? Jenže nemohu tu takhle ležet pořád, nemohu se pořád litovat. Mám poslední rok, možná jen šest měsíců života. A... já ho nechci promarnit lítostí sama nad sebou. Musím jít něco dělat a zima mě nezastaví. Nesmí mě zastavit žádný z mých strachů a proto... potřebuji se vydat na výpravu sama. Odejít na chvíli z domova, protože pak tu budu... napořád. Ani jsem si to neuvědomila, ale z očí mi stékaly velké kapky slz. Občas jsem s sebou zašila, kvůli blechám, ale jinak jsem tiše vzlykala. Tak moc mě to mrzelo, ale neměla jsem teď sílu cokoli udělat. Hodlala jsem proto tady ještě chvíli zůstat a... pak se třeba vydat na cestu. Maple nebude ráda. Mrzelo mě, že jsem slíbila, že tu zůstanu a pomohu pohlídat smečku a vlastně místo toho zmizím, ale momentálně jsem si připadala jako slabý článek mojí rodiny a hlavně, potřebuji si ten poslední rok užít a překonat sama sebe. A to se nestane jen tak. Bohužel.

Popravdě jsem moc dlouho nevydržela stát. Cítila jsem svoje nohy, že ztrácí sílu. Tudíž jsem si sedla, jenže jsem byla tak nemotorná a udělala jsem nenápadné "žuch". Nevinně jsem se podívala na Maple a pousmála se. Pak jsem se jen otočila na Wolfi, která se na nás usmála, i když něco na jejím výrazu říkalo, že by úplně nechtěla, abych tu byly? Ale rozhodně to nebylo protože bychom jí znechucovaly. Spíš, že se asi něco dělo? Ale nedokázala jsem tolik číst v její tváři a uhodnout, co se vlasně dělo. Ale taky jsem se v tom nechtěla tolik topit samozřejmě. Třeba jí jen něco trápí a nechce být úplně v naší společnosti. Na okamžik jsem se koukla na Maple, která se pousmála. Pak se ale Wolfi prozradila s jejím lovem, jak to má v plánu. Bylo mi jasný, že já nebudu moci až tolik pomoci, tudíž bylo od ní moc milé, že vlastně neřekla úplně "nic nedělej", ale řekla, že bych tu měla být s otcem. Ovšem z ničeho nic jsem se úplně necítila na setkání s otcem. Před ním bylo pro mě nejtěžší mít tajemství. Hlavně, aby mě takhle viděl. Ještě v horší kondici než jsem byla předtím. Už předtím měl smutný pohled. A ten jsem vidět znova nechtěla. Stačila mi brečící Maple a Kasius. Doufám, že se hezky prospí a bude v pořádku. Asi jsem ho neměla úplně opouštět. Povzdychla jsem si, ale hned jsem se na to usmála. ,,Dobře. Mezitím, co budete lovit, bych mohla pohlídat hranice a nebo.. pokud se tu opět objeví ty malá vlčata, pohlídám je," poslední větu jsem řekla tak nějak pro sebe. Já jsem ani tolik neznala ty její děti. To to tak rychle uteklo.
V to jsem ucítila kousnutí na zádech. Ošila jsem se. Ohlédla jsem se za sebe ve snaze najít, o co šlo, jenže v tom Wolfi opět začala něco říkat a zmínila se o blechách a mě to došlo. Popravdě jsem snad nikdy neměla na sobě blechy a tohle bylo... poprvé. Zvláštní to pocit. ,,V pořádku. Snad to nějak odejde, nebo... nevíš, jak se jich dá zbavit?"

// Děkuji moc za akci. Fakt se mi to líbilo a bylo fajn přemýšlet nad vlkami trochu i jinak

Darkie: 20 kytiček + křišťál + 5 mušlí (zda se to bere jako obrázek)

Zakar: 15 drahokamů + 5 mušlí

Norox: 20 oblázků+ 5 mušlí

PŘIDÁNO

<< Mýtina

Docela se mi klepaly nohy, protože přeci jen moje tělo bylo velice vyčerpané potom, co jsem prožila. Přesto jsem se nehodlala zastavit. Po té informaci, kterou mi dala matka jsem prostě nemohla "nic nedělat". Věděla jsem, že smečkový lov by mě jen dorazil a uspíšil průběh mé nemoci. To jsem prostě riskovat nemohla, ale taky jsem se nedokázala smířit s tím, že bych nic, prostě nic nedělala. To bylo rozhodně těžký.
Šly jsme docela pomalu. Začínalo se pěkně ochlazovat. Měsíc nám krásně svítil na cestu, a když jsem otočila hlavu směrem k Maple, její oči, ač vypadaly unaveně, vyčerpaně a skoro bez duše, zářily. Protože je měla lesklé od pláče. Bylo mi smutno, ale letmo jsem se jen usmála. Nechtěla jsem jí takhle vidět, způsobovat jí bolest. A to horší bylo, že jsem mohla trochu ochutnat, jaký to asi bude za rok. Srdce mi ztěžklo. Ale... nemohla jsem na to myslet. To bych poslední rok svého života jen porsmutnila a neužila si ho s blízkými. Musím z posledního roku vytěžit co nejvíc. Mohla bych...poznat svět. Otočila jsem se na Maple a otřela se jí láskyplně o tvář. ,,Vím, že teď smečce prospěšná nebudu. Vsadím se, že se ani rozeběhnout nezvládnu," uchechtla jsem se na fakt, že se mi stále třesou nohy. ,,Ale ty budeš nepostradatelná. Jsi skvělá lovkyně. Já nějak... pomohu okolo," řekla jsem s úsměvem. Netušila jsem však, co budu dělat a rovnou se vrhnout a procházku světem by taky bylo padlé nahlavu. Hlavně přichází zima a to by prostě nebylo nejlepší rozhodnutí. Nechci, aby se opakovala minulá zima kvůli které jsem dopadla...takhle. Vlk by si řekl, že budu vystrašená ze zimi, z cestování, být někde sama. Ano, docela jsem, ale... chci si toho užít, co nejvíc mohu. A hlavně se svou rodinou. Jít někam s Kasiusem by mě velice pozvedlo. A samozřejmě chci vidět oblíbené místo mé lásky.
Do čenichu mě praštil pach všech vlků, co se tu zdržovali. Ovšem i nějaký cizí, který se míchal s otcovým. Tušila jsem, že je pravděpodobně s tím cizincem. Netušila jsem, zda by bylo vhodné za ním přijít. Rozhodně by poznal, že se něco děje. Že se něco stalo a já nevím, zda už mu to bylo řečené nebo nebylo. Hlavně... asi už nikomu neuniklo, jak moc jsem zhubla a byla celkově taková křehká. Sama jsem se tak cítila. Ale žila jsem a měla jsem sílu dožít ten rok s úsměvem. Směřovaly jsme však za Wolfi, která nebyla ale daleko od otce. Stejně je nemožné, aby si toho nevšiml, že se něco stalo. Opět. Jednou by to k jeho uším dolehlo. Nemohla jsem se tomu vyhýbat, když už mě viděla většina smečky. Zastřihla jsem ušima a o bok se otřela o Maple. Jen tak. Abych jí povzbudila. A v tom jsem Wolfi zahlédla. Pousmála jsem se. ,,Wolfi, už se nějak řeší lov? Sice moc nepomohu s mým...stavem, ale je něco, co mohu udělat?"

Byla jsem obklopena láskou, svým domovem. Ale hlavně Maple, která se na mě s obrovskými slzami vrhla do pomyslného objetí. Otřela jsem se o její krk, hurď, cokoli se mi naskytlo v cestě, abych jí tak byla blíže. Potřebovala jsem jí, nutně. Všechnu, u sebe. Jen pro sebe. Olízla jsem jí tvář a následně se otřela o její druhou stranu. ,,Vždy budu s tebou," řekla jsem tiše do jejího ouška. A moje slova byla pravdivá. Navždy budu u ní. V jejím srdci. Oddálila jsem se, abych jí mohla pohlédnout do očí, které se leskly. A až tehdy jsem si všimla Wolfi, která byla nedaleko a reagovala na moje probuzení. Usmála jsem se na ni a jen kývla v náznaku díku, že tady byla s mojí vlastní rodinou. Odešla hned následně s tím, že uspořádá lov. Na okamžik se mi zasteklo po této funkci. Chtěla jsem jí pomoci, ale věděla jsem, že nemohu. Ale nehodlala nad tím smutnět a mít špatné myšlenky. Byla tu Maple a můj syn. Otočila jsem se na Kasiuse a olízla ho, otřela se o jeho tvář a s láskou mu projela čumákem srst na krku. ,,Slibuji, že už bude lépe," řekla jsem sim a doufala, že i já budu moci věřit svým vlastním slovům, ale...nemohla jsem, přesto jsem se dál usmívala. ,,Měli bychom se přesunout víc do lesa a pomoci Wolfi," řekla jsem a pomalu se stavěla na nohy. Trochu se mi třásly, ale tak s tím se muselo počítat. Ale jinak jsem byla v pořádku, přišlo mi.

// Sarumen

Svítilo slunko tak jasně, že jsem se musela probudit a vstát. Nedokázala jsem ležet pod tak přímým světlem. Bylo to až nepříjemné. Když jsem však byla na nohou, málem jsem upadla. Nenašla jsem v nich vůbec stabilitu, takže jsem se zapotácela, ale naštěstí jsem nijak nezakopla, nijak nespadla. Celou dobu jsem však měla zavřené oči. Nedokázala jsem je otevřít, protože když jsem chtěla, to světlo bylo tak prudké, tak bolestivé. To nemohlo být od sluníčka. Vlastně ani nijak nehřálo.
Každopádně, jakmile jsem našla rovnováhu, odhodlala jsem se ty oči přeci jen nějak pootřevřít a klidně bolestí začít i brečet. Nebyla jsem tolik vedle. Oči mi začaly slzet a já si tedy mohla všimnout, že to světlo, které mě obklopuje, je červené. Přesně takové, na které jsem zvyklá a které vidím často. Byla to moje růže. Sklonila jsem hlavu. Nemohla jsem ji tolik vidět, ale všimla jsem si, že mé tělo je prolezlé zelenými žilkami. Nemohla jsem zaostřit kvůli tomu světlu ani na své tělo, ale ta zelená byla tak jasná, že jsem skoro neviděla žádný chlup na svém těle v černé nebo bílé barvě.Byla jsem z toho všeho zmatená. Udělala jsem pár kroků dozadu, jako kdybych chtěla předtím utéct, ale nemohu přeci utéct před sebou samotnou. To nejde. ,,Co se to děje?" vyslovila jsem nahlas. Oči mi slzely a neustále jsem mrkala. To světlo. Ráda bych, aby to přestalo. Pokusila jsem se opět silně zavřít oči a pak je prudce otevřít, ale to bolelo snad ještě víc. ,,Proč?" vyslovila jsem tiše. ,,Ach mé dítě," řekl hlas nedaleko ode mě. Mé srdce se zastavilo, všechno kolem jako kdyby se zmrazilo. Byla to ona. Věděla jsem to. Přišla za mnou a ač jsem jí chtěla vidět, chtěla jsem se s ní setkat, stýskalo se mi, věděla jsem, že nepřichází s dobrou zprávou. Netušila jsem kde je, ale ucítila jsem jemný dotek na hrudi. Jako kdyby dala čumák na růži? Netušila jsem, co udělala, ale vnímala jsem, že světlo pohaslo?
Pomalu jsem otevřela oči. A konečně jsem viděla. Podívala jsem se však nejdřív na sebe. Zelené žilky nebyly už nikde. Byl to jen sen? Byla to jen nějaká halucinace, jenže když jsem se podívala před sebe, stála tam ona. Věděla jsem, že to nebyla halucinace. Že se to stalo. ,,Co tohle...",,Tohle bylo znamení," nedořekla jsem ani svoji otázku a hned mi odpověděla. Dívala jsem se do její ustarané tváře. Vypadala tak mrtvě, ale jen díky tomu, že koukala na mě. Jak kdyby koukala na smrt. ,,Umíráš a teď je to nevyhnutelné. Růže ti už nedokáže tolik pomoci. Sama slábne, já slábnu. má duše není dostatečně silná, aby dokázala..." zasekla se a sklopila pohled k zemi. Viděla jsem, jak jí ukápla slza. Já, tohle vše věděla. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem to přijmout. Nedokázala. Však.... a v tom mi to došlo. S vystrašenýma očima jsem na ní pohlédla. ,,Jsem teď mrt...",,Ještě ne. Ještě máš nějaký čas, ale už ti ho tolik nezbývá. Ach, má dceruško," povzdechla si, došla za mnou a dala mi hlavu na zátylek. Plakala. ,,Myslela jsem, že jsem tě zachránila," pověděla smutně a otřela se tváří o mou srst. Já jen tupě hleděla do dáli. Po tváři mi tekly slzy velké jako hrách. Ulevilo se mi. Ulevilo se mi, protože to znamená, že ještě rodinu uvidím. Že uvidím Maple, Kasiuse, tátu, Duncana, Newlina, celý sarumen... a možná někdy Theriona, Sigyho, Izara. Chtěla jsem je všechny ještě jednou vidět. Alespoň jednou, než...umřu.,,Kolik mám času?" řekla jsem s hlasem, který se mi tříštil, ale rozumět mi bylo. Matka se odtáhla a podívala se mi do očí. Jak mi moc chyběly.
Nastalo mezi námi ticho. Dívaly jsme se jedna na druhou a nechaly atmosféru, aby nás v tom momentě pohltila. Dívaly se do očí a tiše plakaly. ,,Maximálně rok," řekla po chvíli tiše. Zhluboka jsem se nadechla. Mé nadechnutí bylo trhané, ale chtěla jsem zůstat silná a přijmou tu zprávu. ,,Minimálně?",,Půl roku," řekla hned bez zaváhání. Moje srdce velice rychle bilo. Tak rychle, že jsem se divila, že jsem nespadla do náruče samotné smrti hned. ,,Půl roku," šeptla jsem a podívala se kamsi dodáli. Do teď jsem si neuvědomila, kde stojíme, ale byly jsme doma. V Sarumenu. Tam, kde to mám nejradši. Tam, kde sídlí zbytek duše mojí matky a proto se mi mohla ukázat takhle celá, takhle....zhmotněná. ,,Jak se to mohlo stát? Snažila jsem se... Snažila jsem se být v klidu, nedělat nic těžkého," můj hlas se lámal. Sklopila jsem pohled a podívala se na své tlapky. Zkusila jsem s nimi pohnout. Taková maličkost a rozplakalo mě to. ,,Já vím. Moc dobře to vím. Však jsem celou dobu byla s tebou, ale...tvoji nemoc jsem podcenila. Růže sice pomohla a pomáhá, ale... Myslela jsem si, že podrží tvoji nemoc navždy, nebo alespoň na delší dobu, ale tvoje nemoc rostla dál a dál i ve přítomnosti růže. Ne tak rychle, ale ani ne nijak pomalu. Odpusť mi!",,Za nic nemůžeš, mami. Ty za nic nemůžeš," řekla jsem rychle, otočila se k ní a udělala jen dva kroky, které mě od ní dělily. Otřela jsem se o její tvář, která byla mokrá od všech těch slz. Usmála jsem se a ona na mě. ,,Ale dost už řečí. Musíš se vrátit, Darkie. Musíš se vrátit za svou rodinou. A jakmile přijde tvůj čas, budu vedle tebe, aby tě nic nebolelo. Staneme se tak obě součástí tohoto nádherného hvozdu, co říkáš?" usmívala se. Tak široký úsměv od ní jsem už dlouho neviděla. A já se usmála taky. Zastavily jsme se někdy v tom pláči? Nemyslím si. Každopádně jsem s radostí kývla na naší dohodu. ,,Budu součástí Sarumenu, jako ty," řekla jsem, zavřela oči a... Zalapala jsem po dechu a hned na to se silně rozkašlala. Moje tělo s sebou cuklo. Pomalu jsem otevřela oči. Trvalo mi, než jsem dokázala zcela zaostřit, ale věděla jsem, že přede mnou leží Kasius. Pozvedla jsem trochu hlavu nahoru, abych mohla očima najít Maple a zahlédla jsem i... Wolfi. Moje rodina. Prolétlo mi myslí hned. Jejich tváře vypadaly velice ustaraně. Nevěděla jsem, co se vlastně stalo. Co přesně, že jsem skončila tady na zemi. Matně jsem si pamatovala, že jsem cítila silnou bolest a že mi pulzovala růže. Podívala jsem se pomalu na svoji hruď. Růže slabě zářila, tak jak normálně. Oddechla jsem si a opět se podívala na Kasiuse. ,,Moc se omlouvám, ale... jsem zpátky," řekla jsem slabě s letmým úsmevem.

//s Darkii zareaguji zítra, tak na mě teď prosím počkejte

//bohužel ne. jedná se o smečkovou akci a na tu mohou jen vlci, co patří do smečky