Gallirea - Příspěvky uživatele

Já se asi taky spíš připojím k těm jedincům, co si pamatují více z Galli, jelikož vše, co znám o Silmu, tak už se nějak vypsalo (jop, pamatuji si toho málo) a nebo nevím, zda je to fakt pravda, takže tu nechci šířit nepravdivé informace. Ale pamatuji si na osudovku, která byla tuším v roce 2018, kdy se vlci dostali do věže a v každém patře (skoro v každém), plnili různé úkoly. Třeba si pamatuji, že byli v džungli, nebo že v jednu chvíli museli bojovat proti sobě a dostat se přes rozpadlé mosty atd. Byla to fakt zábava (vm, že tam byla Maple, Kessel a ostatní už si nějak asi nevybavím :D). Já takové osudovky moc ráda, když jsou takhle rozdělené na úrovně, vždy něco vlk musí řešit O:)

Já, věděla jsem, že tahle zpráva bude pro všechny těžká a každý bude potřebovat mít čas to všechno vstřebat. V ideálním světě bych pravděpodobně ještě někdě ležela a oplakávala ztrátu. Ano, ač s myšlenkou, že mu je dobře, otce jsem milovala a jeho odchod mě velice bolel, ale nežiju v ideálním světě. Žiju v realitě, která nečeká, až se každý vybrečí a sám v sobě najde ten klid, který potřebuje. Ne, já musím věci vzít do svých tlapek a řešit momentální situaci, ve který se nacházíme. Ale to nemohu vyžadovat po ostatních. Oni bohužel v mých tlapkách nejsou. Nebo spíše...bohudík? Newli reagoval jako první. Nebo spíše se projevila nejdříve jeho magie, kdy kolem nás bylo spousta květin různých barve. Za normálních okolností bych celkem žasla, ale teď jsem se jen smutně usmála. Začal o něm hezky mluvit a jako první na něho reagovala Maple. Já jen kývla a přitakala. ,,Použil si moc hezká slova, Newline. A moc děkujeme," snažila jsem se o hezčí úsměv. No, nějak rychle povadl hned, jak řekl, že musí odejít. Amny celou dobu jen říkala, že jí je to líto a že se omlouvá. Zakroutila jsem hlavou. ,,Za nic se omlouvat nemusíte. Běžte," řekla jsem ještě, nežse zvedli a odešli z hvozdu. Kdo nám tu vůbec zbyl? Všichni odešli. Dunčí, Jenna a teď i Newlin a Amny. Je tu jen Maple, Wolfi a její syn. Kde je zbytek? Cítila jsem se tu moc prázdně. Má vůbec náš hvozd naději na obnovu? Jakto, že jsem si nevšímali, jak moc je...v ohrožení? Jak moc je tahle smečka vlastně rozpadlá? Ale všichni jsme rodina a držíme při sobě, nebo ne? Wolfi zůstala a jen smutně hlesla, že tu zůstane. Maple jí povzbudila a objala jí. Maple se na mě koukla, zda se přidám a... udělala jsem krok v před a přátelsky se opřela o ty dvě. Nedokázala jsem nic říct, cokoli slovy vyslovit. Nešlo to. Jen jsem zavřela oči a dýchala. Zhluboka se nadechla a vydechla. Zvládneme to, promluvila moje mysl. Jenže v tom, když jsem se nadechla, cítila jsem cízí pach. A hodně slabý a hlavně nasládlý. Vlče? odlepila jsem se od nich a zběsile zkoumala okolí. Chytla jsem pach. Otočila jsem se na Maple a pak i na Wolfi. ,,Vlče," hlesla jsem hned a dala se do běhu. Vlče nebylo daleko, ale už podle pachu bylo zesláblé. Naše mlha mi pomohla a ukázala mi cestu, kudy mám běžet, takže jsem u toho maličkého byla hned. Zastavila jsem se a opatrně k tomu tělíčku přistoupila. Sklonila hlavu a jemně do něho šťouchla. Cítila jsem srdíčko. Ještě bylo, ale mělo co dělat, aby udrželo to vlče naživu. Opatrně jsem ji vzala za kůži do pusy a běžela zpátky za Maple, protože vím, že ovládá oheň. Snad není pozdě, zrychlila jsem krok, abych u ní byla co nejdříve a taky se tak stalo. Došla jsem k nim a vlče opatrně položila na zem. ,,Sotva tomu vlčeti bije srdíčko. Je celá promrzlá. Pomůžeš jí?" řekla jsem Maple a podívala se údýchaně na ni.

Dlouho mezi námi bylo ticho a já to naprosto chápala. Očekávat od ní okamžitou reakci, to prostě nepřipadalo v úvahu. Tiše jen opakovala, co jsem jí řekla a vyslovila tak náš úděl. Objala mě a byla mi snad ještě blíž, než kdy mohla být, protože pak vyslovila to, co jsem potřebovala slyšet. Že to zvládneme a že se o to tady postaráme. Doufala jsem, že v ostatních najdeme pochopení pro tuhle situaci, ale nemohu zase očekávat, že to bude jak procházka růžovým sadem. To vůbec. Je možné, že nás i opustí a my se zmenšíme a budeme mít hodně práce, abychom vůbec....existovali. Přála jsem si však, aby k tomu nedošlo, jenže nemohu rozhodovat za všechny a prosit je o to, aby tohle trpěli s námi.
A jak na zavolanou sem postupně všichni přiběhli. Newlin, Amny, Wolfi a pak i jeden z dětí Wolfi. Nevěděla jsem přesně, zda je to Kenai nebo Cass. Musela jsem se postavit. Přeci sedět, když bych říkala tohle všem by bylo dosti nepatřičné. Newlin jako vždycky začal mluvil páté přes deváté, ale bohužel jsem nedokázala úplně vnímat, co vše mi říká. Jeho slova mi rezonovala v hlavě a pak se vytrácela někam do prázdna. Ale nechtěla jsem vypadat neslušně a pokusila se o jemný úsměv, ač to bylo těžké. A v tom se zeptal. Ne jen on, ale i na Amny bylo vidět, že má otázky. Přidala se i Wolfi a já se začala mírně třást. Pak jsem si uvědomila, že mám stále na sebe krev. Zaschlou, která voněla po něm. Jako kdyby se ta vůně snad zdvojnásobila. Chtělo se mi zvracet, ale potlačila jsem to. A v tom jsem uslyšela hlas Maple. Podívala se na mě a já ji v tu chvíli nemohla být víc než vděčná. Pochopila jsem, proč to udělala, ale přeci jen...jsem k tomu musela něco dodat. ,,Věřím, že je teď šť-sťatný po boku...maminky," dodala jsem a pohlédla vzhůru. V tom, jak kdyby nás uslyšel, se zvedl vítr, který jak kdyby mě pohladil. Usmála jsem se a naklonila hlavu tak, jak kdyby jsem se otírala o něho. Chyběl mi, ale věřila jsem tomu, že mu je teď mnohem lépe. ,,Je možné, že ho uvidíme v úkrytu po jejím boku," dodala jsem spíš už jen tiše sama pro sebe. Vlastně by mě zajímalo, zda tam je nebo není. Zda se s ní spojil a jsou teď spolu mechovou sochou Sarumenu. To by totiž... bylo kouzelné. Nadechla jsem se a vydechla. Bylo to těžký, to vše vstřebat, ale já se přestala třást a rozhodla se být prostě v tuhle chvíli silná. Podívala jsem se na všechny přítomné. ,,Ale nebojte. Já, totiž... my nenecháme Sarumen napospas. Sarumen je mým domovem a upřímně nevím, kam bych měla jít, pokud by... zanikl. Na přání otce se stávám já i Maple vašemi alfami a moc doufám, že tyhle těžké čas společně překonáme," řekla jsem s jiskrou odhodlání v mých očích. Stála jsem vedle Maple a připadala si tak silná a sebejistá, ale věděla jsem, že se jedná o chvilkový závan této emoce. Ovšem nemohla jsem po nich chtít, aby do toho šli se mnou. Takže jsem se opět na všechny podívala a dodala. ,,Avšak nám je jasné, pokud se rozhodnete odejít. Bránit v tom nikomu... nebudeme."

Už jsem radši ani na nic nereagovala. Její poslední poznámku o tom, že se vrátí na rozdíl od Duncana jsem přešla, jako kdybych jí neslyšela. Zůstala jsem tam sama a okolo mě byly spálené veverky. Některé ještě nespokojeně křičely na stromě, ale to jsem úspěšně ignorovala. Jen jsem tam tak stála a koukala někam do dáli. Krev, kterou jsem stále měla na sobě mi pomalu zasychala. Popravdě jsem na ni zapomněla, kdyby mi závan větru nepočechral srst a závan pachu nepřinesl před můj čumák. V mysli jsem měla prázdno. Celá já jsem najednou byla jaksi prázdná. Nedokázala jsem prostě nic cítit, na nic myslet. Jako kdybych upadala do temnoty a jen se nořila dál do toho černa, které bylo prázdné, bez duše. Nechtěla jsem ani nic dělat. Měla bych někam jít, ale nevěděla jsem kam. Jako kdybych na okamžik i zapomněla, kdo vlastně jsem, jak se jmenuji a kde se nacházím. Jenže to vše přestalo v momentě, kdy se vedle mě objevil někdo, jehož hlas mě zpátky přivedl na světlo. Zamrkala jsem, jako kdybych právě přišla mezi živé. Celé mé tělo jako kdyby se z ničeho nic probralo, srdce začalo zrychleně bít, růže začala mírně poblikávat a já se zachvěla. Cítila jsem nečí hlavu ve svém kožichu. Trvalo mi, než mi došlo, že se jedná o Maple. Náhle mi bylo těžko. Jak mám začít, co ji mám říct? Ostatní alespoň viděli... Duncan i Jenna viděli, co se stalo. Jenže, jak to mám... bez řečí jsem začala plakat. Před ní jsem mohla. Mohla jsem být zranitelná, mohla jsem si dovolit plakat a trochu polevit všem těm pocitům, které mi opět zaplnily mysl a celé mé bytí. Tiše jsem vzlykala. Cítila jsem ten pohled, tu její starost o mě. Jenže já nevěděla, kde začít. Posadila jsem se, protože jsem cítila, že mě nohy každou chvíli zradí a já potřebovala najít stabilitu, když mám něco takového říct. Sklopila jsem hlavu a popotáhla. Nevěděla jsem, zda na ta ková slova budu mít vůbec sílu. Zvedla jsem zrak a pohlédla na Maple. ,,Otec...odešel," řekla jsem slabým hlasem, protože jsem v něm neměla sílu, jak mě opět přemáhaly všechny ty pocity. ,,My... my jsme.... jsme alfy."

Přála jsem si, aby se Jenně dostalo pořádného přivítání a tak nějak jsem i na ní viděla, že možná měla o něco větší očekávání, ale bohužel. Nešlo to. ,,Ještě jednou se omlouvám. Normálně vítáme nové členy jinak, ale tahle situace prostě... snad pozdeji," řekla jsem omluvně. Chtěla jsem to jen dát na pravou míru, aby se necítila zanedbaně nebo jen tak hozena do takové polorozpadlé smečky. A já bych měla asi lépe zapracovat na tom, jak vypadat jako alfa. Nemohu být prostě pořád měkká a přidružovat se druhým. Měla bych být trochu ráznější a dohlížet na chod naší smečky. Tohle bude ještě docela těžké, pomyslela jsem si. Jenna mě vytrhla z myšlenky, když řekla, že by se mohla o ty veverky postarat. Zadívala jsem se na ně. Pořád nás otravovali. ,,A víš co? Jen hezky do nich. Alepsoň si na nich pochutnáme, když už tak vehementně nám chtějí otravovat život," zamračila jsem se na ně. Zvíře, jako zvíře. Nač dělat rozdíly, když jsou tak malinké? Veverku jsem vlastně snad ještě nikdy neměla.
Pak nastal chvíli klid. Takové ticho, až na ty veverky. Jenže Jenna mi řekla něco o vlcích, co nemají rádi magie. Šokovaně jsem se na ni podívala. ,,Cože? Oni tu jsou nějací takový vlci? Tys je nějak viděla?" byla jsem překapená. Však na Galli je každý vlk magický a magie tu prostě žije všude. Jak je možné, aby někdo vyloženě nenáviděl? Ač je teda pravda, že Dunčí taky nemá rád svou magii, ale nemyslím si, že by to byla nenávist. On jen se s tím nedokázal ztotožnit. Což je ale v pořádku, ale znělo to tak, že ti vlci v sobě mají daleko více, než jen nenávist. Hlavně je specifikovala. "od té doby, co tu jsou ti vlci" to je nějaká skupinka? Měla bych asi víc cestovat za ty hranice, jenže...teď jsem alfa. Pak mě ale požádala, zda by mohla být sama a já.... já jen přikývla. Kdybych mohla mít tu možnost, utéct a schovat se někam, ráda bych to též udělala, ale povinnosti jsou povinnosti a já nemám nějak čas na to vstřebat to všechno. Seběhlo se to tak rychle. Ty změny, to všechno. Moje srdce stále bolelo a opět jsem cítila, jak mě začal pohlcovat ten podivný pocit prázdnoty. Pozvdechla jsem si a jen se mile usmála na Jennu. Už jsem radši ani nic neříkala. Nevěděla jsem totiž, zda by mě hlas nezradil.

Pomalu jsem se blížila k Jenne. Bylo mi celkem na nic, ale musela jsem se přeci jen vzchopit a rychle vzít do tlapek všechno, co se tady děje. Doufala jsem, že se k nám přidá, protože vypadala celkem statně a že by i zvládla spoustu věcí. Hlavně jí otec věřil, tudíž já taky. Ale nijak jsem na ni nechtěla tlačit. Moc dobře věděla, do čeho jde. Jde do smečky, která tak nějak sotva funguje. Otcova smrt...jako kdyby prostě jasně ukázala, že tahle smečka tak stabilní není, ač jsme jedna velká rodina. Zajímalo by mě vlastně, jak na tom jsou ostatní smečky, pomyslela jsem si. Zároveň mě napadlo, že by asi bylo i dobré třeba oznámit, že jsem, tedy jsme nové alfy? Ale k čemu by to asi bylo. Nikdy jsme si s ostatními smečkami blízcí nebyli. Povzdychla jsem si. Je toho hodně, nad čím budu muset ještě přemýšlet.
Došla jsem tedy k Jenne a už jen fakt, že nikam neodešla vypovídalo o tom, jaké asi bude její stanovisko a proto jsem se předem usmála, i když přede mnou prolítla šiška a na okamžik jsem se zamračila a podívala se nahoru. Ta zatracené veverky, s čím mají problém? Fakt není vhodná doba na to, aby takhle šílely. Stočila jsem však zase zrak k Jenně. Řekla, že zůstává a že je vlastně zavázaná mému otci. Přikývla jsem. ,,Tak tedy vítej v naší rodině. Úkryt ti ukážu když tak později, protože tyhle veverky asi nehodlají dát pokoj," řekla jsem hned, co po mě další chtěla mrsknout šišku. Začalo se jich tu sbíhat několik, už jsem fakt na to neměla nervy. Ale nehodlala jsem se prostě tím ovládnout. Zkusila jsem povolat svojí magii. Konce větví se začaly protahovat, až se z nich staly něco jako liány a snažily se zachytávat veverek. Některé se mi podařilo chytit, jiné zase ne. Soustředila jsem se, abych jich pochytala co nejvíce a musela se celkem zasmát. Asi frustrace, nevím. ,,Musím říct, že tyhle poslední dva dny jsou... zajímavé," prohodila jsem jen tak. Mrzelo mě, že jsem jí nemohla do naší rodiny pořádně přivítat a hned jí to tu ukázat a mluvit o Sarumenu. Měla jsem bohužel spoustu věcí, co na práci. Snad to tu dáme zase brzo do pořádku.

Byla jsem zvědavá na jeho reakci. Co udělá, jak se jeho osobnost k této informaci postaví. Ale jak jsem mohla a tu dobu poznat Duncana, věděla jsem, že mě nenechá na holičkách. A taky že nenechal. Zezačátku musel po mně zopakovat to slovo Gamma. Nemohl tomu uvěřit, bylo to vidět v jeho očích. Jasný, dávalo smysl, proč ho to tak šokovalo. Přeci jen on, takový vlk by asi těžko ve smečce stoupal nějak nahoru. Takhle, já mu opravdu věřila, ale pokud o sobě říká to co říká a je to pravda, takového vlka prostě normálně alfa povýšit chtít nebude, ale situace si vyžadovala své a hlavně, já mu opravdu věřila. Usmála jsem hned následovně, když nahodil výraz, jak kdyby najednou byl on vlkem, co bere vše vý'ážně a s poctou. Bylo to vtipné, jak se mu občas divně pohl obličej a zacukal. Udělal mi radost, když řekl, že to bere a že někomu rád rozbije držku. Trocuh jsem pozvedla obočí, ale za to jsem spokojeně zamávala s ocasem. I když v hlavě jsem stálem měla ty černé myšlenky a v těle pocit po smrti otce, protože... prostě to bylo čerstvé a věci se měnili hodně rychle. Jsem zvědavá, kdy dokážu popadnout dech. ,,Ještě jednou ti moc děkuji, ty náš...poldo. Já si teď asi odběhnu za Jennou vyřešit, co bude dál s ní," pousmála jsem se na něho a hlavou se mírně poklonila. Pak jsem na něho mrkla a otočila se. Co udělá dál bylo na něm. Nemusel tu být a zdržovat se pak na ohlášení té "novinky". Přeci jen někde chtěl být a už takhle hodně pomohl.
Takže jsem od něho odběhla, cestou ho tak nějak přátelsky praštila ocasem do boku a mířila si to za Jennou. Doufám, že si to nějak rozmyslela.

// počkám na post od Jenny a pak budu reagovat

//mega moc se omluvuji!!!

Vlčice něco mluvila, ale nějak jsem jí nevnímala. Koukala jsem se na ní a kývala, aby to nějak nebylo poznat, ale duchem jsem prostě byla mimo. Přemýšlela jsem o všem, co musí teď nastat. Musím svolat vlky, musím to říct Maple, oficiálně se musím stát alfou, požádat Dunčího, zda by mi nebyl v téhle době trochu pomocí. Nebo...mám to vůbec udělat? Já vlastně nevím. On přeci se rád potuluje a hlavně, co by mi měl pomáhat, moje myšlenky se ubíraly mnoha směry, nedokázala jsem to zastavit.
Poté se Jenna zmínila, že mě slyšela z vyprávění. Pousmála jsem se. ,,Vidíš, ani mě netrklo, že jsem se nepředstavila a ty znáš mé jméno," řekla jsem trochu zasněně. ,,Každopádně mě těší, že tě mohu poznat," řekla jsem a hlavu jsem na okmažik svěsila dolů v "pokloně". Dumala jsem nad tím, co mohl tak o mě otec říkat, ale to se asi nedozvím a tahat to z ní nehodlám. Oh, já asi budu muset nakonec posilnit a mít ani více magií, abych mohla ubránit les taky sama. S pomocí nově nabytou silou od otce bych mohla mít i místo na- Proletěla kolem mě šiška. Podívala jsem se na horu. Zrovna Jenna mluvila o tom, že se tu něco děje. A zmínila Maple. ,,To by mě zajímalo, proč po nás hází šišky," pomyslela jsem si prvně, než jsem se nadechla, abych cokoli řekla k Maple, ale to už dorazil Duncan. Vypadal, že byl na delší procházce. Přeci jen Hvozd je prostě veliký na očůrání a označkování lesa. Usmála jsem se. ,,Děkuji ti za pomoc," řekla jsem, než jsem zareagovala na jeho vybízení ohledně setkání se. ,,Určitě, to musíme vyřešit. Hlavně teda to říst asi Maple," povzdechla jsem si a znova se otočila na Jennu. Pousmála jsem se, když zmínila, že se otec snažil o to jí nabrat do smečky. ,,Asi by si každý pomyslel, že otec bral do smečky kde koho, ale on bral jen ty, ve kterých něco viděl," řekla jsem. Podívala jsem se jak na Jennu, tak i na Duncana. On prostě se bral hrozně negativně a ač říkal, co o sobě říkal, ač tvrdil, že prostě tu jen je, protože prostě chtěl mít někde místo a ostatní ho nezajímají, má velké srdce a není mu jedno, co se kolem děje. Kdyby byl tak chladný a takový šikanátor, jak o sobě říká, ani by za mnou neběžel a nepomohl by. Nenabídl se s pomocí. Prostě... něco v něm je, ale on sám to jen popírá. Otočila jsem se na Jennu zpět. ,,Ráda tě poznám blíž a určitě tě tu také ráda přivítám. Nová posila do smečky by se asi teď celkcem hodila, nebudu lhát. Ale tedy, pokud mě prosím omluvíš, s Duncanem jen něco rychle proberu a pak se k tobě vrátím. Pokud tedy hodláš s námi zůstát," usmála jsem se a dala jí tak prostor na promyšlenou. Další veverka mě v tom trefila do čela. Zamračila jsem se a pomocí magie ty dvě nezbednice, co byly na větvi nade mnou, jsem uzavřela do takové klecovité věty složené z větví. Pousmála se a došla k Dunčímu. Nic jsem neřekla, jen jsem prohodila hlavou, ať jde za mnou.
Tiše jsme šli kousek dál do hloubky našeho hvozdu a pak jsem se zastavila. Ztěžkle jsem si povzdechla a otočila se na něho. ,,Těžko se mi to říká a ještě těžce přiznává, ale naše smečka není zdaleka tak stabilní a silná jak se zdá. A abych to tu mohla nějak pozvednout a udržet, potřebovala bych od tebe pomoci," spostila jsem a podívala se mu důvěrně do očí. ,,Já vím, že rád cestuješ, jsi mimo hvozd většinu svého času a já tě nechci v tomhle nijak omezovat. Ale potřebovala bych tu teď mít chvíli někoho, kdo mi pomůže s ochranou našeho lesa. A tím pádem bych tě ráda na nějaký čas prohlásila Gammou naší smečky. Já vím, zní to hodně... hm... že ti to trochu omezí život, ale věř mi, že to není rozhodně mým účelem. Nemusíš tu být 24/7. A chápu, že zrovna teď asi budeš mít mnohem větší chuť na chvíli vypadnout a vše to promyslet. Já jen, prostě potřebují takhle na začátek pomoci a... popravdě moc nemám koho bych se zeptala," sklopila jsem uši. Já nerada nějak omezovala vlky naší smečky a chtěla bych vše vyjít vstříct, ale asi jako alfa bych takhle dlouho nepochodila. Jenže zároveň neumím být drsná, neumím být rázná a protstě štěkat okolo a říkat, co mají dělat. Ne, to by bylo ode mne velice ošklivé. A hlavně táta..ani nevím, zda nastal pro něho podobný moment, jako teď pro mě. Zda musel takhle žádat o pomoci. Většinou uděloval postavení za zásluhy. Ale ono se to určitě zlepší.

Zhluboka jsem dýchala a vydechovala. Fakt jsem se potřebovala zklidnit a hodně rychle hodit do pohody. Bylo to ale opravdu těžké. Maminčina smrt bolela, ale za ty roky jsem se s tím smířila a vlastně, růže je tak nějak její součástí. Slabě problikla, jen tak. Podívala jsem se na ní jako na formu útěchy, jenže růže mi žádnou útěchu nedávala. Spíše o to více rozvířila můj tok myšlenek. Ale já sama tady dlouho nebu- Miláčku, buď v klidu. Táta ti pomohl. Předal ti svojí životní energii, která tvojí nemoc potlačila na nějakou dobu. Budeš žít má drahá. Vykulila jsem oči a rázem se mé tělo zklidnilo, jelikož ho pohltila zvláštní hřejivá energie. Nikdo nic nemohl vidět. Maximálně si ta nová s Duncanem mohli všimnout, že jsem se zázračně zastavila třást. Tupě jsem zírala někam do dáli a pak se podívala znova na růži. Takže já... neumřu? Otec mi... děkuji, usmála jsem se jen. Vím jak pro matku bylo složité se mnou vůbec navazovat tyhle rozhovory. Tudíž jsem si toho nesmírně vážila, že mi to takhle sdělila. Ovšem to neměnilo na faktu, že mě neskutečně náhlý odchod otce bolel. Ale byl tu nadále se mnou. Přítomen.
Duncan se najednou nabídl, že pomůže označkovat les. Tušila jsem, že mu tohle bude nepříjemné a bude se chtít vypařit. Omluvně jsem se k němu otočila. ,,Omlouvám se ti, Duncane. Budu moc ráda, když mi teď takhle pomůžeš. Je možný si pak trochu promluvit, až tak učiníš?" zeptala jsem se ho se sklopenými uši.
Otočila jsem se na nově příchozí, když řekla, že bych mohla truchlit i při něčem jiném. Chápala jsem, že mi chce pomoci, ale z nějakého důvodu mi přišlo, jako kdyby mě kárala, že prožívám tímhle způsobem svůj žal. Ale spolkla jsem slova, která se mi drala na jazyk. ,,Ano, vím," řekla jsem pouze a postavila se. Bylo zvláštní cítit zase po dlouhé době stabilitu v nohou. A pak se představila. Řekla, že to byl její dlouhodobý přítel. Bylo mi to líto, že i jeho kamarádi, který jsou tu ve hvozdě, budou hodně strádat. Povzdechla jsem si. ,,Bude nás to asi všechny ještě hodně bolet, ale máme tady spoustu nevyřešených věcí," řekla jsem a rozhlédla se po lese. Okay, zaměstnám si mysl a budu řešit věci teď a tady. Truchlila jsem sice asi chvíli, ale zanechal mi tu smečku, kteoru mám teď vést já.

Můj pláč nechtěl a nechtěl přestávat, ale přešlo to už ve škubání mého těla. Křik už nebyl tak slyšet. Musela jsem se krotit, přeci nemohu vypadat jako troska, když bych měla vést smečku. Však já nevím, jak se to dělá, co bych měla dělat, co za povinosti všechny mám. Ale rozhodně jsem nesměla ukázat, že si nejsem jistá a že nevím. Tenhle fakt mohla vědět maximálně Maple, protože v tomhle teď byla se mnou. Ale pro ní to musí být taky šok, že najednou bude se mnou vést smečku a nebo možná vést nebude chtít a odejde, protože to bude moc velká zodpovědnost a já jí nechci tahat do něčeho takového. Měla jsem silně zavřené oči, které už neměly sílu produkovat další slzy, takže jsem jen popotahovala a třásla se. Snažila jsem se o hluboké nádechy a výdechy, abych se zklidnila. Duncan byl tak moc hodný a zůstával u mě dál se slibem, že nikam nepůjde. Přivinul se ke mně blíž a já to velice vítala. Potřebovala jsem prostě mít pocit bezpečí, pocit, že nejsem prostě sama. Dunčí vrčel a bylo to jedno znejhlubších vrčení, co jsem kdy slyšela. Cítila jsem, jak to vychází z jeho hrdla a rezonovalo to celým mým tělem. Netušila jsem, co se děje a nechtěla jsem to řešit. Ale věřila jsem, že kdyby to byla velká hrozba, Dunčí by vystartoval.
V tom jsem uslyšela jiný hlas. Stále jsem s sebou škubala, jak se můj záchvat nemohl zklidnit. Podívala jsem se na příchozí vlčici. Voněla jako on. To musela být ta vlčice, se kterou byl, pomyslela jsem si hned, ale víc myšlenek jsem tomu nevěnovala. Sama vypadala ztrhaně. Já jsem radši ani nechtěla vidět, jak vypadám. Musel to být žalostný pohled. Já a alfa. Nechala jsem jí mluvit, co vše měla na srdci jsem si já vzala k srdci. Kývla jsem. ,,Já... já vím. Je-je m-mu mnohem l-lépe. Jj-e spokoj-spokojený," hlas se mi zasekával, jak jsem stále měla záchvat a mé tělo se škubalo, ač už jsem nebrečela. Všechno, co říkala, jsem moc dobře věděla. A já mu to moc přála. Teď byl konečně tam, kde chtěl být celou dobu. Ale...,,Moc t-to bolí," řekla jsem jen a sklonila opět hlavu. Ale rozhodla jsem se posadit, protože už i Duncanovi muselo být tohle nepříjemné. Otočila jsem se na něho a s tichým díky jsem se tedy posadila. Rozhodně mu tohle budu muset někdy vynahradit.
Jediný, co mě teď pořádně čekalo bylo, abych se dostala dohromady a svolala všechny kolem sebe. Protože nastanou změny a to hodně velké.

Ležela jsem tam v klubíčku a absolutně netušila, co mám dělat. Odešel mi otec. Umřel a já tu zůstala sama. Na celou smečku. Ač jsem tu měla Maple a věděla jsem to, že mi rozhodně pomůže, momentálně jsem nedokázala myslet na ni. Byla jsem momentálně sama obklopena ve svých myšlenkách, které nebyly pozitivní. Co budu bez tebe dělat tati? Co mám dělat? Vzlykala jsem tak nahlas, že jsem pomalu neslyšela ani svoje vlastní myšlenky, ač se zdály býti hlasité. Měla bych být šťastná, protože táta se usmíval a konečně je s mamkou. Jsou spolu a jsou tu pořád kolem mě. Cítím je a hlavně v sobě cítím změnu, kterou nemohu identifikovat. A vlastně ani nemám pořádně čas na to se tím zabývat. Mám jiné věci, co potřebuji řešit. Jak to řeknu ostatním? Plakala jsem a plakala. Nešlo to zastavit. Moje srdce se rozpadlo na milion kousků.
V tom jsem ucítila kolem sebe teplo a hlavu na svém těle. Trochu jsem pozvedla hlavu a podívala se po očku, kdo to je, ale přes slzy jsem sotva poznala, kdo to je. Moje tělo se klepalo a třáslo. Hlavně se konstantně škubalo, protože jsem měla záchvat pláče. Ani noc nefungoval, abych zachytila pach. Byla jsem jako troska. Ale v tom ten někdo promluvil a já věděla, že je to Duncan. V tom momentě jsem se otočila tak rychle, že si to nemohl všimnout a svou hlavu mu položila pod tu jeho a vyloženě se přitulila. Bylo mi jedno jak moc jsme si byli blízcí nebo nebyli. Potřebovala jsem cítit, že nejsem sama. Potřebovala jsem vědět, že nejsem sama. ,,On... umřel. On..tu...on..." nemohla jsem pořádně mluvit. Zasekávala jsem se, bylo to fakt složité. Chtěla jsem toho říct víc, ale nemohla jsem. Nešlo to, nebylo to v mých silách. Hlavně jsem měla v hlavě taky moment, co jsem zjistila o matce. Všechno tohle se mi honilo hlavou a nedokázala jsem to dostat pryč. Věděla jsem, že se z toho dostanu, že budu muset být zase pro ostatní silná, ale tohle jsem už nezvládala. Tohle už bylo moc.
Přitiskla jsem se k němu víc a stále se třásla a mé tělo s sebou škubalo. ,,Neod-neodch-cházej," řekla jsem s přiškrceným hlasem, protože tak jsem se cítila, jak mé hrdlo bylo stažené. Hlavně se vsadím, že si mohl všimnout krve, co byla na mém hřbetě mnohem více viditelná a která mě hřála. Jeho krev.

Dívala jsem se bezmocně na něho. Nechtěla jsem, aby se dělo to, co se dělo. Proč se to hlavně dělo a proč... proč moje rodina. Proč musela odejít matka? Proč odchází otec? Já odejdu taky. Chci jít s nimi. Nechci tu být sama..... Maple. Bolelo mě tak moc srdce. Plakala jsem, hodně jsem plakala a vše mě bolelo. Měla jsem vyloženě záchvat pláče, nedokázala jsem to zastavit. Hlavně když řekl s takovou bezmocí moje jméno. Otřela jsem se o jeho tvář, jelikož jeho oči jako kdyby byly nepřítomné. V tom se ale odhodlal vstát a posadit. Trochu jsem se posunula, aby měl lepší prostor a možnost tak učinit, ale já se nezmohla na nic víc. Moje nohy se třásly a neměly žádnou sílu. Jenže on na tom byl stejně a pak s sebou bohužel flákl do sněhu. ,,Tati," řekla jsem tiše, bezmocně. Nemohla jsem nic udělat. Sama jsem byla bez síly a hlavně. Moje růže tak silně zářila, až ozařovala vše kolem nás. Pokud to znamenalo, že teď a tady odejdu s otcem, brala bych to. Maple, bolela mě myšlenka na ní.
Otec natahoval tlapku, kašalal krev. Vyloženě se mu řinula z tlamy. Já jen na něho hleděla. Snažil se mluvit, říkal, že musí jít. ,,Ne..ne," šeptala jsem tiše a přitiskla se k němu. Bylo mi jedno, že kašle krev na mojí srst, chtěla jsem mu ještě pomoci, alespoň takhle ke konci, aby to nebylo pro něho moc těžký. Pak se rozmluvil. Říkal, jak je na mě moc pyšný, jak mě má rád. A já jen brečela, neschopná slova. Olízla jsem mu tvář, která byla tak ledová. Ledovější než samotný led. ,,Taky tě mám ráda, tati," odpověděla jsem. Dál kašlal, dál se třásl. Pak řekl, že se mám o ně postarat, jenže jak? Však sama umírám. Sama tu dlouho nebudu, o nikoho se postarat nemůžu a o tovíc mě to bolelo. Táta tohle neví, odchází s myšlenkou, že všechny opouští, ale přenechává v mých tlapkách. Ale já... já nemohla. Nemohla jsem nic udělat. Všechny jsem zklamala. A v tom jeho tělo, z ničeho nic, bylo úplně bezvládne. Naposledy vydechl. Dívala jsem se mu do očí, které ztratily ten lesk, který v sobě měly. ,,NEEEEEEEEE!! Tati neeeee! Neodcházej! Ta--ttati," rozkašlala jsem se sama. Najednou jeho tělo jako kdyby bylo lehčí a lehčí. Rozzářilo celý les, až jsem musela zavřít oči a jak náhle jeho tělo zmizelo, ztratila jsem balanc a čumákem narazila do sněhu. Rychle jsem zvedla hlavu. A v tom jsem je uviděla. Mamku a tátu. Spolu. Usmála jsem se. Ač mě vše tak moc bolelo, usmála jsem se. Byli spolu a byli tak moc šťastní. Táta se po dlouhé době usmál jako nikdy předtím. A v tom jsem ucítila nějakou zvláštní energii. Něco do mě vstoupilo a bylo jako pohlasení po duši. Bylo to přátelské, něžné a tak povědomé. Netušila jsem, co se děje, ale moje růže slabě zablikala a její světlo pohaslo. Nevěděla jsem, co to má znamenat. Pohlédla jsem výše a uviděla motýli. Dál jsem už neměla sílu se dívat. Stočila jsem se do klubíčka a jen tiše plakala. Utápěla se ve svých slzách. Ztratila jsem oba rodiče. Co budu dělat?

<< Louka vlčích máků (středozemní pláň)

Nevím, kde jsem v sobě tu sílu běžet našla, ale věděla jsem, že si tím zadělám na velkých problémech. Jenže to mi momentálně bylo jedno. Pokud jsem cítila dobře, pokud mi moje magie nelhala, můj otec už... Ne, nemohla jsem si být prostě jistá, dokud ho neuvidím. Je možný, že tím jak jsem slabá, tak prostě moje magie funguje blbě a podává mi špatné informace. Je možný, že je jen vyčerpaný, ale že je jinak v pořádku a nic mu nehrozí. Prosím, prosím, prosím... na nic jiného jsem nedokázala ani myslet. Musela jsem ho prostě vidět.
Růže mi zářila opravdu hodně. Nohy vypadaly, že každou chvíli vypoví službu, ale musela jsem se silně kousnout a držet se. Pře slzy jsem skoro nic neviděla. Neumírej, neumírej... moje srdce neskutečně bolelo. Bylo těžké se nadechnout.
Zastavila jsem se a rozhlédla jsem se. Celé tělo se mi klepalo, špatně jsem dýchala a díky tomu, jak jsem musela vynaložit všechnu sílu k běhu a jak se mi stahovalo hrdlo, se mi rozostřilo vidění. Kde je?! rozhlížela jsem se jak smyslů zbavená a v tom... jsem zahlédla. Černý velký flek. Rychle jsem zamrkala a zaostřila. Byl to on a ... Nečekala jsem na nic. Vystartovala jsem směrem k němu. ,,Tati!" zakřičela jsem. Hlas zastřený pláčem. Při běhu jsem zakopla, takže jsem hodila s sebou do sněhu. Narazila jsem si tak spodní čelist o kořen. Pěkně to bolelo, ale nehodlala jsem se tím zastavit. Rychle jsem zase vstala na nohy, ač se mi klepaly a byly slabé, takže jsem při prvním pokusu zase spadla na sníh. ,,Do háj..." zanadávala jsem si tiše. Stiskla zuby a vstala. Už byl kousek, takže jsem jen k němu rychle došla a měla co dělat, abych vůbec u něho byla, ale jak jsem byla slabá, vše mě bolelo a moje nohy už prostě nemohly, spadla jsem na zem vedle jeho těla. Byl ke mně zády, takže jsem se přeplazila na druhou stranu, abych ho mohla vidět. Plakala jsem a začala mu olizovat jeho tvář. ,,Tati. Otevři oči, prosím! Neopouštěj mě!!!" řekla jsem a snažila jsem se do něho čumákem šťouchnout. Aby zvedl hlavu nebo cokoli. Ne, ne, ne, ne!!! měla jsem to být já! Ne on!

//promiň Dunčí, já radši už odběhnu (ale děkuji moc za hru!)

<< Louka vlčích máků

Sněhu bylo opravdu hodně. Musela jsem se velice snažit, abych zvedala nohy. Hlavně jsme celou dobu byli jen na sněhu, ne na zemi. Nemohla jsem se jí dotknout. Což bylo zajímavé. Ten sníh byl fakt pevný a ne takový ten poprašek. Líbilo se mi to.
Duncan tak nějak pořád nemohl uvěřit, že já miluji Sarumen. Ale nějak jsem si to nebrala. Prostě pro mě to byla věc jasná. Necestovala jsem a tu potřebu jsem neměla. Hlavně to bylo místo, které založili a našli rodiče. Ta smečka existuje díky nim. Měla bych si pokecat zase s taťkou. Pousmála jsem se při myšlence na něho. Bylo mi moc líto, že pravděpodobně odejdu dříve a on bude muset prožít bolest o to dvakrát větší. Povzdechla jsem si. Život prostě někdy není...fér.
V tom mi Dunčí začal říkat o tom, proč se přidal do smečky. A... bylo to pochopitelné. Potřeboval prostě místo, kam se na jednu stranu vrátí a bude tam mít úkryt, jídlo. ,,Ale moc doufám, že tě Sarumen zaujal i něčím jiným," mrkla jsem na něho. Vsadila bych se, že tam ještě nějaký důvod bude. Přeci jen tu jsou další tři, čtyři smečky.
Zasmála jsem se. ,,Ano, to jsi říkal. Rád otravuješ...ne, to bylo jiné slovo. Šikanuješ vlky, že? Takže jdeš upustit páru ven, aby smečka netrpěla?" zeptala jsem se. Chtěla jsem prostě o něm vědět víc. Přeci jen on byl naprosto opačným vlkem, než jsem já. Co ho k tomu vede a jaká místa navštívil na svých cestách? Vsadím se, že má procestovanou Galli.
V tom jsme se zastavili a zastavili jsme se na místě, kde jsem se dotkla země. Sníh tu jaksi nebyl tak hluboký. A moje magie se z ničeho nic zaktivovala sama. Lekla jsem se, takže jsem trochu s sebou škubla. Moje magie někoho našla a ten někdo byl otec. Cítila jsem ho v Sarumenu. On... byl slabý. Hodně slabý. Zavrtěla jsem hlavou a začala couvat. Moje oči se okamžit zaslzely. ,Ne...to...ne..." řekla jsem tiše. Moje srdce rychle bilo a má růže silně zářila. Cítila jsem silnou bolest na hrudi, ale ta bolest byla naprosto malinká oproti té, která stahovala moje srdce. ,,Táta...umírá," řekla jsem jen a podívala se na Duncana. ,,Já...já m-musím," couvala jsem a kroutila hlavou. A na nic jsem už nečekala. Ač mě bolelo všechno tělo, vynaložila jsem zbytek svých skoro neexistujících sil a začala utíkat. Každý pohyb bolel a každý pohyb pro mě znamenal zkrácení doby, co jsem zde mohla žít. Ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem za otcem. Hned.

>> Sarumen (přes středozemní pláň)