Gallirea - Příspěvky uživatele

HOLA HOLA SARUMENŠTÍ
máme tady další oznam a akcičku

Jak se všichni máte? Už je tady březen. Je to neuvěřitelné, jak to rychle utíká. Je to přesně dva měsíce, co jsme s Maple vašemi novými alfami. A už tady nastalo spousta změn a další se jen hrnou (bohužel i ty špatné).

MĚSÍČNÍK:
Hned na začátek bych vás všechny chtěla pochválit za neuvěřitelnou aktivitu v Sarumenu. Jak jste si všimli, neuniklo to ani AT a byli nám dány odměny. Keep going!! Za sebe i za Maple vám všem strašně moc děkujeme, že jste se do toho ponořili po hlavě, ač situace v Sarumenu je velice smutná (ale ono se to zlepší, nebojte!). Jsem moc ráda, že se nám mafiáni a Marion po delší době vrátili domů. Doufám, že se tu na nějakou dobu zdržíte, než vás zase toulavé nožky budou prosit o dobrodružství mimo les. Zejména velké díky patří Wolfi, která jako úžasná beta značkuje naše území o stošest (musíš nás to naučit, okay?) + jako úžasná lovkyně a mamina zaučí svého syna Kenaie, abychom tady měli ty nejlepší lovce. --> chtěla bych vás požádat, abyste se domluvili mezi sebou a uspořádali smečkový lov do konce dubna (asi bude lepší tohle rozebrat v chatu na fb). A poslední dík patří naší úžasné nové hráče Eowyn! Doufám, že tě elán neopustí

A teď ty smutnější zprávy. Bohužel za svou dlouhodobou neaktivitu opouští náš domov vlčice Aseti a Shadow. Daly jsme jim oběma několik šancí, ale nikdo se nám neozval, tudíž to bereme už jako definitivní rozhodnutí. Dále tady máme vlčici Derian. Po domluvě nás opustí v blízké budoucnosti sama, ovšem po 4 měsících neaktivity nám nezbývá nic jiného, než jí oficiálně odebrat ze smečky. A jako poslední tu máme našeho beťáka Nokta, který nám momentálně umírá v Sarumenu. Jeho smrt zasáhne kde koho a budeme ho dlouho oplakávat.

Velice nás s Maple mrzí, že nás tyto vlčice a Nokt opouští, ale nedá se nic dělat. Doufám však, že se alespoň vlčice nějak vzpamatují a mohou třeba později zkusit zažádat o domov opět v Sarumenu, ovšem jejich aktivita by se musela velice zlepšit. A hráče za Nokta přejem jen to nejlepší. Ať se jí daří

Tak, to bychom měli všechno ke členům. Ještě bych sem ráda dodala naší společnou domluvu ohledně neaktivity. Nechtěly jsme s Maple vytvářet pravidla sami bez názoru vás ostatních, takže jsme dlouze debatovaly o pravidlech kolem neaktivity, která zní takto:

// wow, děkujeme

Bylo vidět, že jsou oba unavení a oba si lehly na mechovou pokrývku. Přeci jen byla dostatečně velká, aby jsme se na ni vešli všichni. Jídlo odmítli, ale rozhodně jsem mohla přinést ještě další přikrývku pro Pippu, ale neučinila jsem tak hned, protože jsem chtěla vidět, že vlček opravdu sní ty bylinky, jak má. On tak učinil a já se usmála. Párkrát zakašlal, což se mi nelíbilo, ale věděla jsem, že byliny rychle zaberou a jeho kašel bude zase v pořádku, spíš žádný, až se probere. A kdyby náhodou to nezmizelo, měl tady dostatečnou zásobu bylinek, které mohl pak opět přežvykovat. Otočila jsem se na Pippu, která se mě zeptala na sochu. Prohodila jsem hlavou směrem, odkud jsme vešli. ,,Je vlastně skoro na začátku. Až si odpočinete, můžeme se tam na chvíli podívat," pravila jsem. Rozhodně nebyl dobrý nápad je tam tahat rovnou. Museli si nejdříve odpočinout. Vlček začal něco mluvit o tom, že nám pomůžou, že se zavázal, ale já jsem určitým částem jeho proslovu nerozumněla. Avšak i tak to ve mně pohnulo a já se mile na něho usmála. ,,Jsi moc hodný. Cením si toho," řekla jsem jako odpověď. Rozhodně jsem však chtěla vědět, jakou řečí to mluví a zda by mě mohli něco naučit, ale to muselo počkat. Jejích víčka se postupně zavírala. Trochu se mi ulevilo. Rozhodně toho na nich muselo být hodně a určitě přišli z dálky, takže museli být unavení. Vlček mi řekl své jméno a já se širove usmála. ,,Dobrou noc, Alfredo," řekla jsem pak už jen tiše, protože se jeho očka rychle zavřela. Nakonec jsem obrátila zrak na Pippu, která vypadala, že neusne hned. Řekla něco o tom, že je můj otec slaboch, že to na mě jen tak hodil. Nezlobila jsem se na ní, protože z ní mluvila jistá zkušenost. A já netušila, co všechno musela prožít. Jak jsem tam seděla, podívala jsem se na svou růži, která velice slabě problikávala. ,,Smutek je silná emoce, kterou má každý. Každého zaplaví a každý na to reaguje jinak. Někdo silně pláče, někdo se uzavře do sebe a nemluví, jiný mají smutek takový, že se naštvou a ubližujou nejen sobě, ale i těm okolo," řekla jsem dívajíc se na mojí růži. Nakonec jsem zrak pozvedla a podívala se Pippě do očí. ,,Přiznat si smutek není nic slabého. Ve skutečnosti je slabochem ten, kdo neumí projevit soustrast anebo přiznat si svůj vlastní smutek," řekla jsem a postavila se. Pousmála jsem se na Pippu a už radši nic nerozebírala dál. ,,Přinesu ti taky kožešinu," oznámila jsem jí tiše, když jsem kolem ní prošla, s úsměvem na tváři. Snažila jsem se být potichu. Zašla jsem do vedlejší místnosti a podívala se, jak na tom jsme. Bety u sebe nic neměli a tudíž jsem musela zajít do úkrytu pro alfy, kde byla moje matka. Zarazila jsem se a podívala se na sochu. Byla tam jen ona. Proč se k ní nepřidal ještě otec? V tom se její oči zaleskla a moje růže také. A já pochopila a usmála se. ,,Děkuji," špitla jsem a slza mi stekla po tváři. Sama jsem se jí zalekla a rychle zatřásla hlavou. Uviděla jsem poslední přikrývku. Znepokojilo mě, v jak bídném stavu tady máme zásoby. Budeme se muset hodně snažit a nalovit spoustu zvěře a kožešin. Chytla jsem kožešinu do tlamy a odtáhla jí směrem, kde leželi ti dva. Přikryla jsem Pippu srní kožešinou. Spokojeně jsem se podívala na oba dva a nakonec si dovolila taky lehnout. Vlastně od té doby, co se všechno řešilo jsem si nedovolila usnout. A tak nějak to všechno na mě spadlo a já rychle zavřela oči.

<< Sarumen

Dávala jsem pozor, aby se mi ti dva neztratili cestou a následovali mě, ač jsem měla momentálně mysl v jednom kole. Odbíhala mi od otce k Noktovi, od jedné situace k druhé, od nedovyřešených věcích k chybějícím vlkům. Bylo toho strašně hodně a já nevěděla, co dělat dřív. Nejdřív pomůžu tomu vlčkovi, aby se uzdravil. Vykouzlím mu byliny. Zůstala tam určitě ta mechová pokrývka s tou kožešinou, zabalím ho, vybavovala jsem si v hlavě, jak to vypadalo uvnitř. Oba dva mluvili nějakou divnou řečí a pak i tou, které jsem rozumněla. Oba dva reagovali na zprávu jinak. Pippa se mi zdála naštvaná. Její rekace tomu i tak odpovídala, zejména její slova. Byla bolestivá, zasáhla mě, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ne teď, když jsem pospíchala do úkrytu k uzdravení vlčka. Ten zase byl tichý, nic moc neříkal možná i kvůli kašli. Nakonec oba měli takovou pochmurnou náladu. Bylo mi jich líto. Ani jsem vlastně nevěděla, jaká je jejich minulost, jak se zde objevili.
Došli jsme dovnitř. ,,Půjdeme do zadu. Mám tam pro vás mechovou podestýlku a kožešinu," řekla jsem rychle a šla co nejdál. Opravdu to nezmizelo a čekalo to na nás. Hlavou jsem ukázala, kam si má vlček lehnout a jakmile tak udělal, vzala jsem přikrývku a přikryla ho a pak se vedle něho soustředila. Z mechu začaly růst asi tři druhy květin. Staly se z nich dokonce keříky a vyrostly celkem rychle, jakmile jsem tak učinila, utrhla jsem je a dala před toho vlčka. ,,Tohle teď prosím žvýkej. Je to jitrocel," ukázala jsem tlapkou na jednu bylinu. ,,K téhle, až dožvýkáš, si přišichni. Pomůže ti s odkašláváním. Jmenuje se tymián," pověděla jsem a ukázala na další bylinku, která před ním ležela. ,,A tuhle, žvýkej jako poslední. Nepamatuji si jméno, ale měla by v tobě vytvořit takový sliz, který ti zjemní průběh kašle a zmírní ho úplně. Přestane tě to dráždit," vysvětlila mu a nakonec si sama sedla. Podívala jsem se opět na něho a doufala, že se mu uleví. ,,Pokud máte hlad, přinesu vám klidně veverky. Pár se jich tu ve hvozdě válí," řekla jsem ještě rychle ustaraně. Sjela jsem je pohledem, kdyby náhodou ukazovaly nějaké náznaky vyhladovění. Nevím ani, kde byli, co se dělo, co zažili. Bylo mi líto, jak málo jsem věděla o jejich životě, jak málo jsem se do teď o všechny zajímala. Povdzychla jsem si a nakonec se otočila jen k Pippě. ,,Víš já, já ho nemohla zachránit. On totiž ani zachránit nechtěl. Moje maminka, stala se z ní socha Sarumenu. Možná jste jí viděli. Je v místnosti pro alfy. Hned na začátku jeskyně," řekla jsem a obrátila hlavu tím směrem, jako kdybych jí pohledem chtěla přitáhnout a ukázat jim. Ale nemohla jsem. ,,Otec byl od té doby smutný. Snažil se to skrývat a celkem mu to i šlo, ale byl neuvěřitelně osamělý a prázdný. Nikdo tu prázdnotu nemohl zaplnit. Ani já, jeho dcera, ani smečka. On chtěl odejít a teď je spokojený. Je s mamkou a jsou navždy se mnou," pri dodatku, že jsou se mnou, se mi růže na hrudi rozzářila mírným světlem, což byl jediný zdroj světla tady v jeskyni. Usmála jsem se. Pohlédla jsem na růži a v tu chvíli jsem cítila nával energie v mým těle. Cítila jsem je v sobě, jejich přítomnost, jejich něžné dotyky, které říkaly, že to zvládnu. Záře pohasla a já se opět podívala na oba dva. ,,Je to těžký pro nás všechny, ale my to zvládneme. Možná nevypadám silně a ano, já se stala alfou spolu s mojí Maple, ale já pro vás všechny žiju a udělám vše, co bude v mých silách. Sarumen nenechám an pospaz, já vás nenechám na pospaz. Všichni to spolu zvládneme. Začátky budou těžký, ale uvidíte. Opět to tu bude žít a všichni se zase budeme smát," povzbudivě jsem se na oba podívala. Můj pohled byl pevný, sebejistý, ale taky konějšivý. Museli oba dva ve mně vidět, že svá slova myslím vážně a hodlám dodržet. Už jsme několikrát společnými silami ochránili smečku, uděláme to znova. Ať už je nás méně nebo více, oddechla jsem si. Obrátila se na konec na vlčka. ,,Omlouvám se, ale zapomněla jsem, jak se vlastně jmenuješ," řekla jsem omluvně a doufala, že si to nevezme nijak k srdci. ,,Copak jste vlastně dělali, že máš takový kašel? Kde jste všude byli?" začala jsem se ptát, aby konverzace nestála a já mohla o nich něco trochu zjistit.

Všichni nakonec za mnou dorazili. Hlavou mi stále běhaly různé myšlenky ohledně toho, jak bych to měla těm mladým říct, jenže když jsem se na ně podívala, prostě už to nebyli malá vlčata a mluvit s nimi v kódech byl rozhodně nesmysl. Trochu jsem doufala, že mi Wolfi pomůže, ale ta z nějakého mně neznámého důvodu měla takový podivně smutný výraz v očích. Řekla mi jen stroze, co se stalo a pak mi oznámila, že odskočí označkovat území. Samozřejmě, že Kenai šel s ní. Asi to všechno na ní postupně doléhalo. Smutně jsem hleděla na její mizející záda. Ale zase, když bude s Kenaiem, třeba přijde na jiné myšlenky, pomyslela jsem si. Z přemýšlení mě vytáhl kašel toho vlčka. Pippa mi hned řekla, že by bylo dobré jít do úkrytu a proto jsem nehodlala nic zdržovat. Jak jsem si jen mohla nevšimnout, že kašle a ještě má takový trhaný kašel? Musí ho to bolet. Mohla bych mu vykouzlit nějaké dobré bylinky, které by mohl přežvykovat a nebo, pokud je Maple v úkrytě, mohla by ho trochu zahřát. Ach jo, musím taky získat oheň a vodu! zamračila jsem se, ale moje mračení spíš bylo plné starostí než zloby. ,,Já... ach, tohle je těžký," hlesla jsem a podívala se na oba dva. Nadechla jsem se a nabrala opět sílu. ,,V lese se mezitím, co jste byli pryč, událo hodně změn. Já s Maple jsme se staly alfy této smečky, protože... můj.... můj otec odešel," řekla jsem a smutně odvrátila zrak. Oči se mi leskly a já si nemohla dovolit opět plakat. Hlavně jsem se divila, že mám vůbec ještě v sobě co vybrečet. Zamrakala jsem rychle a opět se na ně otočila. ,,Zemřel," řekla jsem pak už jen tiše. Ale abych tu nepodněcovala smutnou náladu, pousmála jsem se. ,,Ale nebojte. O vše se tu s Maple postaráme, aby zase smečka plně fungovala. Vše bude zase v pořá-" zarazila jsem se, když jsem uslyšela tiché zavytí v lese. Opravdu slabé, ale přeci jen ke mně dolehly poslední tóny. Možná díky tomu, že jsme byli na správné straně lesa? Každopádně ty tóny byly samy o sobě bolestivé. Co se to... najednou jsem ucítila silný pach Wolfi, Kenaie a Marion. Zděšeně jsem hleděla do dáli. ,,Nokt," hlesla jsem tiše. Něco muselo být ve velkém nepořádku a vůbec se mi nelíbilo, jaký pach se začal linout Sarumenem. Pach, který jsem nedávno cítila, který prostupoval vším živým. V den, v momentě, kdy otec umíral. Rychle se mi rozbušilo srdce. Našlápla jsem směrem, že bych za nimi běžela, ale měla jsem tu ty dva a vlček nevypadal, že by zvládli dojít sami do úkrytu. A jako alfa jsem se o ně potřebovala postarat protože nikdu jiný tu v lese nebyl. A to byl další důvod, který mě bodl u srdce. Všichni zmizeli. Duncan se neobjevil od smrti táty, Jenna taky, Newlin s Amny taky zmizeli. Derian, o té ani nevím, zda tu vůbec někde je... kam se všichni poděli? Proč tu nejsou? Proč jsme tu jen já, Maple a Wolfi na vše sami? Kenaie a Marion ještě nikdo nezaučil. Potřebujeme učitele, pečovatele, někdo, kdo se o vlčata postará, tohle nedokážeme zvládnout ve třech, zkousla jsem zuby a potlačila chuť křičet. Vykřičet ty pocity ze sebe. Vyplakat se. Utéct a zmizet, jak toho bylo moc. Bylo toho moc. Mé tělo se začalo klepat, ale já si nemohla dovolit být slabá. Pohlédla jsem na ty dva a pokynula jim hlavou, ať jdou za mnou. ,,Dovedu vás do úkrytu. Postarám se o vás," řekla jsem se smutným úsměvem. Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, abych vypadala věrohodně. Že všechno zvládneme, jenže Sarumen se mi rozpadal pod tlapkami.

>> Úkryt

// s Pippou se Darkie viděla nedávno, když byla s Duncanem a Darkie musela řešit Elisu na území T_T

Stála tam a čekala, co jí vlk řekne, popřípadě se ozvou ti dva. Nakonec se však první ozval dospělý vlk, který se i rovnou představil, což jsem mu dala za menší bezvýznamné plus, protože řečení svého jména už jasně dává najevo, že nemyslí nic špatného. Rovnou se i omluvil, přičemž do toho Pippa řekla, že byli jen na procházce. Nehodlala jsem to s ní nějak více řešit zejména před cizincem, ale ještě nebyli dospelý a tyhle vělký toulky nebyly ještě nejlepší. Ale na to jsem názor mohla mít jakýkoli svůj. Přeci jen mají právo poznávat, jen ve mně se ozýval ten strach z neznámého. Otočila jsem se opět na toho Kessela, který potvrdil moji myšlenku a já jen přikývla. ,,Moc ti tedy děkuji, Kessely. Ač už oba celkem vyrostly, přeci jen jsou to stále vlčata a měl by je někdo doprovázet, jen mě mrzí, že to nebyl někdo z našich členů," přiznala jsem trochu chybu našeho počínání. Já opravdu neměla takový přehled o naší smečce a to se muselo velice rychle napravit.
V tom jsem ucítila přítomnost Wolfi. Otočila jsem se k ní a usmála se. Posadila se stejně, jako nově příchozí, ale něco mi tu nehrálo. Sice vypadala, že se asi tolik nic nestalo a nechala na mě, abych situaci vyřešila, ale Wolfi byla normálně více výřečná a řešila s námi vždy věci. Copak se stalo? bylo tu však moc vlků, abych to řešila. Do toho se ozval ten druhý, jehož jméno jsem zapomněla, ale přívětivě jsem se na něho usmála a poslouchala. Zeptal se, zda by tu mohl cizinec zůstat. Bohužel jsem ho musela zklamat, tudíž jsem si pozvdechla a podívala se na cizince. ,,Jak jsem řekla, jsem velice vděčná, že jsi oba doprovodil do lesa, avšak tě musím požádat, abys odešel. Ráda bych ti dovolila tu zůstat a pořádně si odpočinout, avšak nemohu," řekla jsem a s tím se otočila na vlčka, který mě vlastně požádal, aby tu Kessel zůstal. ,,Neměj mi to prosím za zlé, ale za chvíli pochopíš," řekla jsem a smutně se pousmála. Pak jsem se opět otočila na vlka. ,,Každopádně, pokud někdy půjdeš kolem, jsi vítán. To je bohužel zatím jediné, co ti za tvoji velkorysost mohu poskytnout," a čekala jsem jen na rozloučení. Pak jsem se otočila a přešla k Wolfi. Zkoumavým pohledem jsem na ni hleděla a všimla jsem si, že sem přišel i její syn, který měl stejnou starost. ,,Kdo to byl? Ten, co tu vyřvával?" zeptala jsem se přímo, ovšem nemohla jsem se plně věnovat tolik Wolfi a musela jsem se otočit na ty dva. ,,Bylo by lepší se přesunout trochu víc hlouběji do lesa a neřešit takové věci zrovna na hranici. Prosím, pojďte všichni za mnou," řekla jsem a podívala se na všechny přítomné. Pak se vydala hlouběji do lesa, abychom se hranicím vzdálily. Totiž, co kdyby sem zase někdo nevítaný vtrhl mezitím, co bych mladé obeznamovala se smrtí Morfeuse a se změnou postavení. Polkla jsem, protože už to bylo po několikáté, co jsem tohle musela říkat a řešit. Kéž by tu byly všichni a já jim to všem mohla říct jednou. Prožívat tu bolest znovu a znovu a znovu, ach. Nakonec jsem zastavila a otočila se. Čekala jsem, až se kolem mě postaví všichni.

<< Úkryt

Běžela jsem co mi síly stačily a že už jich moc nebylo. Přeci jen mě tohle vše vyčerpalo a to jsem toho moc nedělala, ale i ta psychika, která má na tom podíl, neustále energii vyžírá. Nakonec jsem musela zpomalit. Použila jsem svůj čich. Cítila jsem Wolfi a toho nově příchozího s někým z naší smečky. Musí to být někdo z těch maličkých. Už si moc nepamatuji, jak se jmenují....ehhh...Pippa a ten druhý byl...Adolf? Uh, potkala jsem se s nimi snad jen jednou, vůbec netuším. Ale to mohlo jít sranou. Důležité bylo, že je někdo cizí u toho vlčete a Wolfi byla celkem stranou. Asi ještě neměla čas na to si jich všimnout.
Cítila jsem je více a více. Mlha mi pomáhala a postupně se rozestupovala. Nakonec jsem se před cizím vlkem zjevila z čista jasna, protože mlha byla hustá a nemohl vidět tolik do lesa. Uviděla jsem u něho už skoro vyrostlá vlčata. Málem jsem se nepoznala. Mile jsem se na ně usmála, ale pak jsem se otočila na toho cizího vlka a řekla. ,,Jsi na území cizí smečky, ale to už si myslím, poznal. Tuším, že jsi šel ve společnosti těchto dvou," zkusila jsem odhadnout situaci, protože vedle něho vypadali oba celkem spokojeně. Stejně mě však zajímalo, zda byl jen doprovod a nebo má něco na srdci, ale poslední větu jsem ve vzduchu nechala viset spíš jako otázku. Pohlédla jsem na ty dva. ,,Dlouho jsem vás neviděla, kdepak jste byli?" zkontrovala jsem je rychle pohledem, zda jim nic není, zda nemají nějaké škrábance, jizvy, ale nevypadalo to, že by jim cokoli bylo. Takže přavděpodobně s tímhle vlkem opravdu byli za dobře, což mi spadl velký kámen ze srdce.

Ležela jsem tu a koukala se na obě dvě. Připomnělo mi to trochu časy, když tu byl Kasius malinký nebo Yanlin. Pořád mě však trápilo, že jsem nevěděla, co se s tou maličkou stalo. Ale oproti tomu, co se dělo ve smečce teď to byla jen krátká mišlenka a starost. Ostatní věci bohužel převažovaly a byly aktuálnější. Prohodila jsem ocasem, aby se mi lépe leželo. Věnovala jsem pohled Maple a pozorovala jí tiše, když zrovna maličké vysvětlovala magii iluzí. Píchlo mě u srdce, že jsme ještě neměly pořádně možnost být samy a pořádně to všechno procítit, vyřešit. Už to byla zase nějaká chvíle, kdy jsme měly tu možnost mít čas pro sebe a rozhodně to bylo až v daleké budoucnosti, protože z každého kouta na nás řvaly pocinnosti. Nevadilo mi to, vůbec. Ale, chtěla jsem jí obejmout, olíznout čumák a říct, že to zvládneme, že se postaráme a bude to dobré. Běžet někam na rozkvetlou louku, lehnout si do květin a jen se ohřívat na sluníčku, smát se a užívat si čas společně.
Zatřepala jsem hlavou, když se mě zeptala maličká s otázkou mířenou na mou osobu. Asi si i Maple musela všimnou, jak jsem na ní koukala. Odvrátila jsem pohled rychle k maličké a usmála se. ,,To uvidíme, jaké budeš mít očka. Můžeš mít modrá, zelená, červená, bílá, žlutá a nebo i fialová," řekla jsem a zastřihla oušky. Hned na to však trochu posmutnila, že nemá jméno. Bylo mi jí líto, protože nikdo z nás jí v tomhle nemohl pomoci a Maple pohotově zareagovala, jenže když vysvětlovala, ozvalo se další zavytí. Zbystřila jsem. Cítila jsem pořád Wolfi, ale už těch vlků bylo nějak hodně. Netušila jsem, zda ten vetřelec tam je stále, tudíž by musela mít Wolfi plné ruce práce. A věřím že by jí Kenai pomohl, ale je čerstvě dospělý a rozhodně nebude vědět, jak si tohle pošéfit. Postavila jsem se na nohy a podívala se na Maple a pak na maličkou. ,,Musím vás opustit děvčata. Jdu se kouknout za Wolfi," nahnula jsem se k Maple a otřela se o její tvář. Něžně jsem se na ní pohlédla a pak vyrazila za Wolfi.

>> Sarumen

Netušila jsem, jak dlouho tady vůbec zůstaneme, protože jsem ale rozhodně chtěla, aby se maličká měla co nejdříve dobře a zvykla si. I když jsem se trochu bála, co bude s tím jídlem, protože tady opravdu nic nebylo. Ale to jsem měla na krku jak já, tak i všichni okolo. Pořádně jsem se tady o to nestarali a to jsme museli opravdu rychle začít napravovat. Wolfie mi přímo mluvila z duše. Kývla jsem a pousmála se. ,,Všechno tady dáme dopořádku," řekla jsem naplněna trochou nadějí, protože přesně. Máme úžasné členy. Všichni jsme rodina a my se o sebe postaráme. Věřila jsem v to. Jen mě mrzelo, že se musela stát taková katastrofa, aby nás to všechno víc stmelilo a my si uvědomili, co všechno tu schází.
V tom jsem slyšela pronikavé řvaní, ale absolutně jsem nedokázala pochytit, co kdo řve. Zamračila jsem se a mé tělo se napnulo, jenže Wolfie řekla, že se na to půjde kouknout a pak s Kenaiem pořeší Nokta. Opravdu jsem doufala, že se mu nic nestalo. Hlavně všem nám záleželo na tom, aby všichni byli v pořádku a on už byl opravdu dlouho na cestě. Ach, co se to jen děje, nedovolala jsem si povzedchnout, či na sobě nějak ukázat, že mě něco trápí.
Nakonec jsem věnovala veškerou pozornost maličké, jakmile Wolfi odešla a já jen k jejímu odchodu pokývala. Ptala, co znamená vykouzlila. ,,Víš, každý vlk je magický. Vidíš jaká mám hezké zelené oči? Ovládám zemi a mohu ti třeba tady vykouzlit, nechat vyrůst kytičku," pousmála jsem se a koukla se na místo, před jejími tlapky. Soustředila jsem se na místo a v tom místě vykvetla krásná žlutě zářivá květina. Polevila jsem na své magii, protože jsem cítila, jak mi dochází energie. Což jsem nechtěla, abych tady odpadla. Maple se naštěstí chopila trochu řeči, takže jsem mohla jen hezky poslouchat. Zrovna se chytla toho, že by se jmenovala princezna. ,,Ne, to je taková hezká přezdívka. Jméno to není, ale na to si určitě vzpomeneš," povzbudila jsem jí.

Jak jsem tam tak ležela, snažila jsem se být vedle ní, ale zároveň nebýt úplně blízko, abych v ní zbytečně nevyvolala strach. Kasius se úplně do povídání neměl, tudíž jsem se jen usmála a dala si hlavu na tlapky a měla nastražené uši, kdyby kdokoli vešel do jeskyně. A taky jsem dlouho nemusela čekat. Objevila se jako první Wolfi a já zvedla hlavu a vděčně se na ni usmála. ,,Klidně jsi dál mohla být u svého syna, Wolfi. Ale každopádně moc děkuji," pověděla jsem jí hned, co přiběhla. Wolfi byla rozhodně skvělá beta a otec udělal dobře. Zajímalo mě, kde je Nokt, protože se už dlouho neobjevil, a pokud jsem zaslechla dobře, měl by nést srnku ještě z lovu. Snad se mu nic zlého nepřihodilo. Wolfi přikryla maličkou jednou z našich kožešin. Došlo mi, že jako alfa bych měla trochu ohlídat, jaké zásoby tu vůbec máme a že jich bylo žalostně málo. Vděčně jsem se zase usmála, když se hned zeptala, co by mohla ještě zařídit. ,,V pořádku Wolfi. Trochu si odpočiň. Jedno malé vlčátko snad ještě zvládnu ohlídat. Hlavně podle toho, jak klidně oddychuje to vypadá, že jí je už lépe," podívala jsem se na malou. V tom přiběhla i Maple a můj ocas se sám od sebe pohl. Ráda jsem jí viděla. Maple položila větvičky a zapálila je. Hned jsem pocítila to teplo, který nám ten plamen dával. A jako kdyby mi četla myšlenky, otočila se na Wolfi s otázkou, kde je vlastně Nokt. Souhlasně jsem přikývla. ,,Věřím, že si musíš dělat starosti, Wolfi. Takže tohle klidně nech na nás a zaběž za ním. Doufám, že se mu nic nestalo. A můžes sebou vzít Kenaie. Z toho, kolik členů nám zbylo ve smečce, potřebujeme dalšího lovce. Tudíž ti teď může pomoci srnu s vaší pomocí dotáhnout, případně může po cestě ulovit zajíce, pokud se mu to podaří. Kožešin i jídla tu máme žalostně málo," řekla jsem a div jsem se nezastavila. všechno mi docházelo. V jakém stavu je vlastně Sarumen. Já tohle vše naprosto ignorovala. A hodně mě to teď bolelo. Měla jsem mu více pomáhat, povzdechla jsem si, když v tom se malé tělíčko pohnulo a já zpozorněla. Otočila jsem zrak k ní. Její první reakce ale naštěstí nebyla nijak lekavá, jen byla zvědavá a já tlapkou projela po mechu. ,,To je mech. Nechtěla jsem, abys ležela an studené zemi, tak jsem ti vykouzlila pohodlnější postýlku," řekla jsem a mrkla na ni. ,,Spalo se ti dobře?" optala jsem se.

Sama za sebe bych vám chtěla poděkovat! Doufám, že na Galli budete vzpomínat jen v dobrém. Věřím, že za tím vším, co jste pro Gall udělaly stálo mnoho hodin, sil a radosti. Snad se někdy uvidíme

Galli se pro mě stala důležitou součástí života, ač třeba mám takové vlny aktivity, že jsem někdy jak fretka, někdy jak želva, ale zůstávám tu, protože tohle je můj únik do reality (a tuhle hru miluji natolik, že mám v plánu tetko se svými chary ). A věřím, že nejsem jediná, kdo o téhle hře takto smýšlí. --> tohle jen byla moje osobní vsuvka abyste viděly, jaký ta hra má třeba na mě dopad

Jen mě mrzí, že je v příspěvku tolik zmiňována špatnost naši komunity. Já jsem většinou spíš takový pozorovatel, který se sem tam připojí do diskuze a ano, ač mi to taky někdy přišlo vyhrocené, nepřišlo mi, že by to bylo až tak špatné, ale nechci tím nějak naznačovat, že to co píšete není valid. Otázkou taky samozřejmě je, co se všechno mohlo dít kolem a já neviděla. Ale rozhodně si nemyslím, že naše komunita je nějak špatná (ale nezpochybňuji nijak to, že prostě jste se z toho cítily špatně). A mrzí mě, že se označuje komunita hromadně, protože věřím, že když už tohle píšete, myslíte spíš asi konkrétní lidi, kteří se asi ozývají více. Mezi námi jsou tu nováčci, lidi co třeba na discordu ani nejsou (protože hlavně tam se vše rozebírá, že), tudíž prostě jen... mě mrzí, že nás označujete takhle všechny, kam patří i lidi, co mi přijde, že se nikdy neohlásili. Přijde mi to vůči nim nefér (já rozhodně k ním nepatřím - jak jsme zmínila, sama jsem se občas připojila do diskuze a tudíž se omlouvám, zda třeba tohle bylo míněno i na mou osobu).
Lidi se snaží komunikovat, najít jednodušší cesty jak si hru užít, zpestřit, vymýšlí se akce, nápady a konečně to na Galli pořádně žije.

Pomáháme si, alespoň tak to vidím já jako hráč.

A zároveň bych chtěla tímhle postem moc poděkovat za snahy Elisy. Protože Sav a Skyl už v příspěvku zmíněny jsou (a jim také děkuji), Elisa si rozhodně zaslouží svůj moment poděkování. Komunikuje hodně s námi hráči, dělá úžasné akce, pomáhá je schvalovat, řeší s námi různé nápady, návrhy a dodává jak pohled admina, tak i svůj, za což jí neskutečně děkuji, protože dělá neuvěřitelnou práci.

To je jen mé menší vyjádření k tomuhle. Rozhodně to, co píši, nemyslím nijak zle, jen jsem sem chtěla dodat svůj pohled jako hráče.
Doufám, že se vám v životech bude dařit a budete si užívat (až po březnu) pořádné procházky s pejsky

<< Sarumen

Bok po boku jsem šla s Kasem a v tlamě držela tu maličkou. Naštěstí nijak neprotestovala, ale to, jak byla klidná, toho jsem se upřímně bála nejvíce, protože to byl důkaz velkého vyčerpání a snad jen toho. Pokud by bylo vlče nemocné, rozhodně bych zkusila všechno, co znám, abych tu maličkou udržela při životě, ale nevěděla jsem, co jí je. Mít tak nějakou magii, která odhadne nemoc a hned jí léčí, nebo cokoli na tenhle způsob. Bylo by to moc fajn. Vlastně mi tak docházelo, jak jsem celkem se svou jednu magií zbytečná na pozici alfy. Alfa, by měla být ta silnější, ta schopnější a já nebyla zdaleka ani jedno. Maple mi neustále pomáhala a bez ní by to tady celé šlo do kopru. Se svou magií země dokážu úplný prd. Už dvě zimy po sobě je taková kosa, že bez ohně to nejde. Vsadím se, že se přírodní katastrofy budou jen hemžit každým rokem. Měla bych nasbírat magie zejména přírodních živlů. Vodu, vzduch, on někdo tady i kontroloval to počasí, měla bych o tom taky zauvažovat. Ach, je toho hodně. Celé mé tělo bylo naplněno starostmi a otázkou: "co budu dělat?" a nejhorší je, že jsem nemohla zastavit. Musela jsem jít dál.
Dorazili jsme v pořádku do úkrytu. Ke konci jsem už trochu přidala, protože maličká stejně vypadala, že moc nevnímá, tudíž to pohupování jí nemuselo vadit, ale snažila jsem se být stabilní, aby zase celým svým tělíčkem nezmítala. Vzala jsem jí radši do naší prostornější místnosti, aby se nás tam mohlo vejít více. Přeci jen Wolfi říkala, že přijde a Maple asi taky. Tu rozhodně budu potřebovat pro oheň, pomyslela jsem si. Šla jsem tedy do místnosti, kde jsem spala do teď taky. Než jsem položila maličkou na zem, použila jsem svou magii. Soustředila jsem se na místo, kam jí chci položit a nechala vyrůst krásně měkký mech. Dívala jsem se dál, abych vytvořila takový koberec, kde se může natáhnout tak další tři vlci. Vyčerpalo mě to, protože jsem přeci jen dlouho nepoužívala svojí magii, ale ne mně teď tolik nezáleželo. Položila jsem maličkou na zem a hned si vedle ní lehla. Podívala jsem se na Kase a šeptem jsem mu řekla. ,,Doufám, že jí nic není. Takhle nepoznám, co se s ní děje," a tiše jsem si povzdechla. Vypadala tak křehounce. Nerada jsem viděla maličká vlčátka takhle trpět. Ne jenom je, kohokoli. Nechtěla jsem, aby kolem mě vlci trpěli. Hlavně, já naprosto znala všechny ty emoce být někde pryč, v cizím a tu touhu vrátit se domů. Podívala jsem se opět na Kase. ,,Jak...jak se ti daří?" zeptala jsem se potiše a trochu se pousmála.

Prvního, čeho jsem si všimla, bylo jak se změnilo kolem nás rapidně počasí. Muselo to být za pomocí někoho z nás a když jsem se rozhlédla, došlo mi, že tohle není činnost ani Maple a ani Wolfi. Zkusila jsem nasát trochu pachu z okolí a došlo mi, že je tu poblíž Kenai a někdo další. Kasius! mé srdíčko zaplesalo a já zvesela prohodila ocasem. Byla jsem moc ráda, že je tady a že se vrátil. Jenže teď jsem musela řešit to, co se dělo tady přede mnou. A počasí teď dát stranou a poděkovat dotyčnému později. Maličká zopakovala po mně jména. moc jí to nešlo, ale já se povzbudivě usmála. Maličká řekla, že své jméno nezná, nebo neví a já jen pravila: "To nevadí, nijak se k tomu nenuť. Na jméno si určitě vzpomeneš později." V tom k nám došel Kasius a Maple se o něho láskyplně otřela. Kasius to vzal velice rychle do svých tlapek a komunikoval s maličkou. Vlastně až teď mi došlo, že zejména od něho dostane plného pochopení a že bude tady mít někoho, kdo zažil podobné. Vlastně by mě zajímalo, co se stalo s Yanlin. Byla tu jen chvíli a tak moc mi přirostal k srdci. Kdyby alespoň řekla sbohem, napadlo mě, ale myšlenku jsem hned zahnala. V tom jsem uslyšela hluk a Maple byla rychle pryč. Řekla ještě, že bychom mohly maličkou spolu s Wolfi odnést, protože nebude používat svojí magii takhle na dálku, což jsem pochopila a proto jen kývla. Wolfi byla taky rychle na nohou. Asi pravděpodobně kvůli nečekané návštěvě jí došlo, že by bylo fajn znovu přeoznačkovat hranice. Ten puch z našeho značkování se rychle vytrácí. To to asi budeme muset dělat častěji. Maličká vypadala, že se každou chvíli sesype. Musela jsem jednat rychle. Sice jsem na Wolfi chtěla čekat, ale pokud malá potřebovala teplo a být zabalená v kožešinách, muselo to být hned. Věděla jsem, že půjde za námi a pomůže mi. A doufala jsem, že i Kas půjde se mnou. Podívala jsem se na něho a konečně si dovolila k němu přiblížit a otřít se o jeho tvář. ,,Kas je velice dobrý společník, že?" pravila jsem k té maličké a usmála se. Pak jsem se zaměřila na Kase. ,,Kasi, já teď maličkou vezmu do úkrytu. Byla bych moc ráda, abys šel se mnou, protože... je spousta věcí, které bych ti chtěla říct," při posledních slov mohl vidět v mých očích tu tíhu, kterou nesu v srdci a kterou potřebuji, aby věděl. Omluvně jsem na něho hleděla. Musela jsem se mu omluvit za vše, co se mnou zažíval a hlavně, teď díky tátovi a jeho síle budu moci být mezi nima o něco déle.
Moje růže opět slabounce zazářila a já se usmála. Otec věděl, že na něho myslím. Každopádně jsem zastřihl uchem a sklonila se blíž k maličké. ,,Teď se prosím nelekni, maličká. Vezmu tě opatrně za kůži na krku, abych tě rychleji a bezpečněji mohla odnést do úkrytu," řekla jsem a z boku nahnula tvář tak, abych mohla tlamu v klidu otevřít a maličká to tak nemusela vidět. Když se bála, že jí sníme, nechtěla jsem v ní ten strach opět vyvolat. Jemně jsem vzala za její kůži a narovnala se. Podívala se ještě naposledy na Kase a vydala se pomaličkým klusem směrem k úkrytu. Nechtěla jsem zase tolik běhat, aby maličká s sebou neházela, ale zároveň jsem si nemohla dovolit úplně pomali chodit.

>> Úkryt

// Srdečně vítám nově členy a doufám, že se tu hezky ubytují a bude se jim mezi námi líbit

Věděla jsem, že jakmile tu maličkou přinesu k Maple a Wolfi, pomohou mi. Já jsem se svou magií země nemohla udělat nic. Měla bych se v magiích zlepšit a vlastnit jich více. Alespoň jako alfa bych si to měla dovolit. Nikdy jsem nechtěla být vlkem, co používá více magií a jen se prostě oddat té jedné jediné, což v mém případě byla země, ale bohužel má realita se drasticky měnila a měla bych i změnit přemýšlení o magiích. Ale nebyl teď čas nad tím více uvažovat. Wolfi hned napadlo zahřát to malé tělem a Maple postupně začala oteplovat vzduch, aby to pro její tělíčko nebyl šok. Já se dívala na všechno z povzdálí. Díky rychlé reakci nás všech to vlče bylo zachráněno. Tělíčko se pomalu začalo hýbat, třást a i dech se zrychlil. Bylo vidět, že přichází ke svým smyslům. Maple prohodila něco o tom, že mám dobrý čich. Jen jsem pokývla a dívala se na tu maličkou, která se probouzela. Byla zmatená. Klepala se nikoli zimou, ale strachem. Schoulila se do klubíčka, čímž Wolfi musela trochu uhnout a dát tomu vlčeti prostror. Udělala jsem pár kroků k vlčeti. Drkotalo zubama a říkalo něco o tom, abychom ho nesnědli. Pousmála jsem se. ,,Neboj se maličká. Nikdo tě jíst nebude," řekla jsem a podívala se na Wolfi a hlavou jí trochu pokynula, zda by šla na stranu. Ne, aby mi uvolnila prostor, spíše, aby vlče si nepřipadalo ztísněně. Sama jsem zůstala tam, kam jsem došla a jen si sedla. Seděla jsem před vlčetem, ale o dva kroky asi dál. Hlavně by mě zajímalo, co se tomu vlčeti stalo, že jeho první myšlenka byla o jezení vlčat, podivila jsem se. ,,Jmenuji se Darkie a jsem alfa této smečky. Ta, co tě teď zahřívala je Wolfi a ta druhá, co ohřála hezky vzduch okolo je Maple, takdy alfa. Jakpak se jmenuješ?" mluvila jsem pomalu a žřetelně, aby mě vlčátko chápalo a rozumělo všemu, co říkám.