Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Omlouvám se, byla jsem pryč :/

Moje sny byly vskutku divoké. Zdálo se mi, že běhám se srnkami a pak jak skáču s veverkami a pak taky něco o mamce. Prostě maglajz. Každou chvíli jsem kopla nožkou a možná jsem párkrát kopla do Newlina. Každopádně, když jsem se vzbudila, ležela jsem u Sallarého. Jen jsem líně zívla a protože nebyl ani jeden vzhůru, rozhodla jsem se ještě zavřít očka. Musím ještě růst! pomyslela jsem a znovu usnula. Když jsem se probrala podruhé, byla jsem zamotaná kolem Newlinova zadku a předníma tlapama jsem objímala jeho ocas, jako by to byla nejmilejší hračka. Vzbuzení bylo trochu - jak to říct? Děsivé? "Hoří!" štěkla jsem najednou a zatáhla prudce Newlina za ocas a zadní jsem mu zaryla do hýždí. Strnule jsem zůstala koukat a velice, velice pevně jsem svírala v tlapkách jeho ocásek. Zrychleně jsem dýchala, ale když jsem si uvědomila, kde jsem, tak jsem ocásek pustila a úplně v klidu se zvedla a usmála se na všechny. "Jak jste se vyspali? Já skvěle!" prohlásila jsem a začala se protahovat. "Myslíte, že jsem větší?" zeptala jsem se hned zvědavě, zatímco jsem se protahovala a měla zrovna zadek nahoře s ocáskem vytaženým až ke stromu, takže na mě trčel jako vlajka. Pomalu jsem zvedla hrudník a zas dala níž zadek - nu klasické to protažení. Koukla jsem se na oba a posadila se. "Co teď?" zeptala jsem se. Cítila jsem se odpočinutě a plná energie i za tu chvíli co jsem naspala. Podrbala jsem se za uchem a rošťácky na ně koukala.

Když jsem tak rozdivočeně poskakovala kolem vlků a poslouchala, jak mi fandí, byla jsem spokojená. Tak spokojená, že jsem zase zívla. Podívala jsem se s úsměvem na oba a v tom se mi podlomily tlapky. Měla jsem takový ten spokojený výraz na tváři a zase mi spadla víčka. "Velká Dakr!" řekla jsem ještě a položila hlavu na tlapky. "Musím růst," pípla jsem ještě a cítila, jak se mi uvolňuje tělo, které se zapřelo o Newlinovo hrudník a břicho. Ještě jednou jsem zívla na plnou tlamu. "Velká," zamumlala jsem a najednou už byla mimo, takže to o čem se pak bavili jsem absolutně neslyšela. Začala jsem spokojeně oddechovat a instinktivně se namáčkla k teplému vlčímu tělu, které mě hřálo do zad. Vlastně jsem nikdy nespala sama a tak jsem si z Newlina prostě udělala na chvíli mamčin kožich. Spokojeně jsem mlaskla a převalila se najednou na záda. Velice pomalu, ale nečekaně. "Běž, běž," mumlala jsem si ze spaní a lehce pohupovala tlapkama. Trochu jsem se zkroutila do U, jakože hlavou k zadku a bok jsem vystrčila ještě víc k Newlinovi. Asi to vypadalo nepohodlně, ale mě se tak spalo moc hezky. Chvíli jsem spokojeně spala a pak zas pohodila tlapkama, jako bych běžela. Zdálo se mi, jak se honíme po louce s bráškou, ale já už jsem velká a svalnatá. Spokojeně jsem ještě párkrát kopla, ale pak zas v klidu odpočívala stále na zádech.

Byla jsem ráda, když strejda souhlasil s tím, že pohádku poví. Nastražila jsem ouška a zvedla hlavu. Zaposlouchala jsem se do příběhu o veverce, který zněl zpočátku trochu drasticky. Přeci jen umírající veverka a nenaplněný sen. Moc jsem to nechápala a tak jsem podiveně natočila hlavu a sledovala jak mluví a mluví. Byla jsem uplně mimo. Podiveně jsem koukala na Newlina, který zakončil příběh velmi podivně. "To nechápu," řekla jsem jen a koukla na Sallarého, který se snažil nesmát, ale moc mu to nešlo. Pak jsem se podívala na Newlina a opět jsme byla plně při smyslech. "Jak poznala, že je pařez smutný?" zeptala jsem se asi na jedinou věc která mi neseděla. Přeci jen jsem byla vlče a dokázala jsem si představit svaly jako Newlinova hlava, ale tohle mi prostě nesedělo. "A to pařezu narostly nožičky?" zeptala jsem se ještě a zastříhala ušima. Zvedla jsem se a vyskočila na Newlina. "Narostou mi taky?!" štěkla jsem a prošla s emu po zádech, pak jsem seskočila a hupsla k Sallarému. "Budu taky tak velký vlk?" zeptala jsem se a začala se poměřovat s Larrym. Dala jsem zadní mírně dozadu a vysoko zvedla hlavu, jako bych se chtěla o metr vytáhnout do výš, takže moje záda udělala krásný oblouček, zakončený mírným záklonem. "Budu ta nejsilnější vlčice a budu vládnout slunci a mrakům a a a a všemu!" řekla jsem a dala přední na Sallarého hrudník, abych vypadala ještě vyšší. "Velká Dark!" řekla jsem hrdě stále s hlavou nahoře. "Budu kouzelnice a budu ovládat přírodu!" zakončila jsem a dohopkala zase k Newlinovi, vedle kterého jsem si sedla a zase trochu rozdivočele na něj koukala.

// Hvozd

Začala jsem se smát, když Newlin začal něco plácat o nohách a nožkách. Byla s ním vážně sranda. Poskočila jsem a pak mě konečně vzal a dal si mě na záda. Zadní nohy jsem roztáhla po jeho hřbetě, jako bych jela na koni - líp se mi tak držela stabilita. přední jsem lehce pokrčila a udělala si pohodlí. Hned jsem měla větší rozhled. "Už chci být velká!" pískla jsem pořád vesele a zase zívla. Najednou jsem sjela předníma tlapkama a v tom ležela na jeho hřbetě a pomalu usínala. Jen tak jsem se pohupovala na jeho hřbetě a to mě kolébalo ke spánku. "Veverka, pařez u řeky," zamumlala jsem při usínání Newlinovi do uší a v tom byla tuhá, jejich rozhovor jsem vůbec nevnímala.
Pak ale zrychlil tempo a to nadskakování mě zas trochu probralo, ne uplně, ale trochu jo. Odlepila jsem očka, která se jen na pár minut zavřela a uviděla, jak kluše do skaliska. "Áááá!" zaječela jsem když tam vběhl a zaryla mu své malé drápky do hřbetu. Lehce jsem nadskočila a sjela mu trochu víc k zadku. Napadlo mě, proč mě vlastně nenese za kůži za krkem, ale teď jsem měla jiné problémy, třeba nesjet z něj uplně. Zaryla jsem mu zadníma drápky do zadku a předníma se chytla u páteře. Asi ho to trochu zabolelo. "Strejdo!" okřikla jsem ho, ale přitom velmi veselým tónem. "Ještě!" řekla jsem a vydrápala jsem se mu zase ke krku. Vlilo se do mě trochu energie, ale byla jsem hrozně unavená. Když se Newlin upelešil, opatrně jsem mu sjela kolem krku k předním tlapkám a zase zívla. Přišla na mě zase únava, která jasně signalizovala - hej tohle vlče potřebuje spát! "Pohádku?" zeptala jsem se vlka prosebně a lehla si k jeho boku. Lehla jsem si na břicho vedle jeho žeber, takže jsem u jeho hlavy měla své natažené tlapky a vesele házela ocáskem. Doufala jsem, že ze sebe něco vysype, i když stačí pár vět a budu mrtvá. Koukla jsem se po Sallarém a zazubila se. Měla jsem ho ráda, ale u Newlina to bylo jistější. Položila jsem hlavu na tlapy a dělala vzornou vlčici, aby mi řekl něco na dobrou noc, pak si tu mohli povídat jak chtěli.

I když mě mamka ujistila, že se tátínek brzo ukáže, tak jsem po ní tak nespokojeně koukla, že ho chci vidět hned. Stáhla jsem uši a vykulila své zlaté oči. Musíte uznat, že takové vlče je prostě k sežrání. "Tak jo," řekla jsem jen a v očích se mi zaleskly slzy. Proč tu není? pomyslela jsem smutně. Nějak jsem to nedokázala ovlivnit, prostě se mi stýskalo.
Jak to tak vypadalo, do skaliska s náma nešla mamka ale chůvák. Nevadilo mi to. Teda jo, chtěla jsem být s mamčou, ale Newliho jsem měla ráda a tak mi jeho společnost byla milá. Podívala jsem se na brášku, který vypadal docela unaveně a asi si nějak nechtěl zapojovat do debaty. Podívala jsem se na Newlina, který vypadal pořád plný energie a zas nastražila svá docela velká ouška. Sallaré se měl k odchodu s námi. Ještě jsem udělala pár kroků k mamce a skočila jí po rameni, tedy tak vysoko jsem skoro nedosáhla, ale předníma jsem se k ní opřela o bok a kus hrudního. Jakoby jsme jí objala a pak odskočila k Newlinovi, který už vykročil směrem k úkrytu. Připadalo mi to tam děsně daleko. "Strejdó," zakňourala jsem, zatímco jsem se za nima táhla jak smrad. "Mě bolej nožičky," zakňourala jsem a zase udělala ten prosebný pohled. Zvedla jsem pravou přední a jemně mu naznačila, že chci nosit. Ouška spadla dolů unaveně a mě už se nechtělo udělat ani krok.

//Skalisko

// Řeka Kiërb, přes Kopretinovou louku

I když mě Newlin horečně přesvědčoval o tom, že mě se nic takového nemůže stát, napadlo mě, že má asi pravdu. Neviděla jsem žádný důvod, proč bych měla smečku opustit a už vůbec ne proč bych měla opustit svojí rodinu. "Proč by se jí u nás nelíbilo?" zeptala jsem se když přišla řeč na novou vlčici. Vnukl mi do hlavy ale ještě nějaké to zamyšlení. "Jiných smeček?" zeptala jsem se udiveně, měla jsem představu, že kolem naší smečky široko daleko nic není a tak nějak mě ani nenapadlo o tom dřív uvažovat. "Ty jsi z některé z nich?" zeptala jsem se ještě, protože teď už jsem věděla, že Newlin není prostě odtud. Olízla jsem si čenich a koukla po béžové vlčici, ke které jsem měla ještě spíše odpor. Podívala jsem se na brášku, který se mlčky držel mamky. Zastříhala jsem ušima a znovu líně zívla.
Když jsme se konečně dostali do hvozdu, chtěla jsem jít najít tátu. "Přijde tatínek?" ptala jsem se zase, protože se mi po něm stýskalo. Měla jsem ho moc ráda, ale čas který semnou není se čím dál víc prodlužoval a kdyby to takhle pokračovala, malá vlčice by k němu mohla ztratit tak vřelý vztah. Rozhlédla jsem se a nikde ho neviděla. Byli jsme na okraji smečky a mamka zavyla. Natočila jsem hlavu a chtěla to zkusit taky. "Auuiiuuiiiauuu!" zakníkala jsem pisklavě, že to snad všechny vlčí uši muselo podráždit. "Jéé!" pískla jsem potěšeně a vlilo se mi trochu energie do těla. "Auuuiiuuu!" zkusila jsem to znovu tentokrát o mnohem, mnohem lépe. Trochu mi uprostřed přeskočil hlas, ale neznělo to tak děsně na první vytí. "Teď ty!" štěkla jsem po strejdovi Newlinovi a skočila mu po noze a trochu do něj drcla. Pak jsem zas dopadla na všechny čtyři a s trochu větším elánem pokračovala. Netrvalo to dlouho a dostali jsme se k "centru" smečky. Mamka se zeptala, jestli chceme už jít odpočívat. Za mě rozhodně ano, byla jsem nějak unavená, jako kdybychom strávili u vody roky. "Já bych si šla hajnout," řekla jsem a znovu unaveně zívla. Přišlo mi, že už neudělám ani krok. Posadila jsem se a přimhouřila unavená očka. Podívala jsem se ještě jednou po taťkovi, ale nikde jsem ho nezaregistrovala, možná to bylo taky tím, že jsem už byla opravdu grogy.

Vysvětlování Newlina bylo poněkud složité a moc jsem tomu nerozuměla. "Takže," řekla jsem pak. "Jednou budu taky osamělý vlk bez rodiny?" zeptala jsem se vyděšeně a svěsila uši. Byla pravda, že Sallaré s námi taky nebyl, ale v tu chvíli jsem si prostě jedna a jedna nedala dohromady. "Takže ty jsi byl taky cizí vlk, co byl sám a stejskalo se mu po nás?" zeptala jsem se ještě a podívala se na Sallarého, možná jsem ho podvědomně trochu řadila mezi ty víc cizí, protože nejblíž mi byl asi chůvák Newlin, který nás i konec-konců dostal na starost. "Takže ona je vlastně taky smutná, že nemá rodinu," napadlo mě. "My jsme rodina, už by nebyla smutná," řekla jsem strýčkovi a koukla po vlčici, která se snažila na mě a na bratra zapůsobit, ale já jí tak trochu ignorovala, protože jsem byla zabraná do rozhovoru se strejdou. Chtěla jsem za ní jít a říct, že jsme rodina a že i když není zajímavá, tak k nám může patřit, že lepší dojem udělá třeba jindy, ale strach mi to nedovolil. Pořád to pro mě byl cizí vlk a Newlina bylo přeci jen lépe.
Do oušek se mi dostal hlas mamky směrovaný ke mně a mému bratrovi. Ihned jsem k ní přiklusala od Sallarého, který mi ještě zůstal po boku. Vesele jsem pohazovala ocáskem. "Vezmeme si Seu domů?" zeptala jsem se. Byla jsem trochu natěšená, že jí "pomůžeme od trápení", ale zároveň to byl pořád někdo cizí. Pohodila jsem hlavou a celým tělem. Byli jsme tu snad věčnost. Protáhla jsem se pod kožichem mamky a kývla na ní. "Bude tam na nás čekat taťka?" zeptala jsem se a při pomyšlení na něj jsem zase začala házet ocasem. Už se mi po něm moc stýskalo. Podívala jsem se na Newlina s úsměvem, stejně jako na zbytek vlků ze smečky. Pak jsem koukla na mamku a dala se do chůze, byla jsem už pěkně unavená a tak se mi ani nechtělo hopkat mezi vlky. Ťapala jsem si to mezi strejdou a mamkou a při tom trochu líně zívla. možná že jsem se mnohem víc těšila na pelíšek. Najednou jsem svěsila i svůj tmavý ocásek a cítila se vyčerpaně. Střídala jsem s těží tlapky a najednou trochu přestala vnímat okolí.

>>> Za mamkou (Asi stačí napsat přechod rovnou do smečky, ne?)

I když mě uklidňování vlků nijak neuklidnilo, snažila jsem se alespoň trochu přestat klepat a myslet na něco lepšího. Vlčice tu pořád byla a moje mamka se postavila "do čela" a debatovala s ní. Obdivovala jsem bratrovu odvahu, když stál u matky a neklepal se jak já. Povzdechla jsem. Kéž bych i já byla tak statečná, pomyslela jsem a ještě víc se schoulila do klubíčka. Chtěla jsem jít za Setií, protože ona vypadala tak statečně na to že byla vlčice. Pohodila jsem hlavou a tiše zakňučela. Škoda že jsem nebyla vlčice jako moje mamka, ani jako teta Seta.
Jediná pozitivní myšlenka přišla od Newlina. Můj oblíbený strýček na mě začal mluvit. Nejdřív to nijak nepomáhalo, jako u Nata a tak jsem jen mezi ním, Newlinem a Sallarém jen mžikala vyděšeným pohledem. Trochu jsem se přeci jen uklidnila, protože jsem v nich cítila oporu a rodinu. Možná to nebyla moje krev, ale byli to strejdové a tety. Pořád byl pro mě číslo jedna Newlin! To co pro mě udělal teď ho jen vystřelilo vysoko nad ostatní strejdy. Když do mě začal hučet všechny ty nesmysli, že vlastně není čeho se bát, pomalu se mi začal na tvářit tvořit široký úsměv, až jsem se při jeho posledních slovech chcichotala. "Strejdóó," řekla jsem protáhle pobaveně. "To není legrace, to je jako vážný," upozornila jsem ho, ale pořád se smála. Koukla jsem se na našeho svalouše, který stál hned vedle a pak sjela pohledem na Sallarého. Vylezla jsem a nebojácně se zařadila mezi vlky. Ohlédla jsem se po nich ještě jednou. "Možná nebude tak zlá," řekla jsem nahlas a podívala se na nově příchozí vlčici. "Proč chce aby jí mamka přijala? Takhle je nás tam akorát a nebyla by z lesa, je to cizí vlčice, ta k nám nemůže patřit," řekla jsem směrem ke třem vlkům, kteří stáli u mě. "Takhle jsme tam rodina, tak na co brát do smečky nějaké cizí vlky?" dodala jsem, protože jsem měla v hlavě, že takhle už všichni ve smečce byli. Nikoho z vlků kolem mamka ani taťka nepřijali, prostě tam tak byli. Nepřemýšlela jsem nad tím doteď, prostě jsem to tak vnímala, že jsou součástí lesa a vždycky byli.

Čvachtání ve vodě se zdálo jako velice příjemná činnost. Mmm, to budu muset podnikat častěji, pomyslela jsem a celá nadšená pozorovala svého mokrého bratra. Docela se mi ve vodě líbilo, ještě víc, když se k mému rochnění přidal bratr. Vesele jsem pískala a cákala vodu co to jen šlo. Plavat mi opravdu nešlo, ale nějakým zvláštním způsobem jsem se tím vším kopáním na hladině přeci jen udržela. "Mamíííí!" pískla jsem a všimla si, že k mamče přišla teta Seta s rybou. Vzpomněla jsem, že jsem vyhrála soutěž a tak když mamka pronesla, něco ve stylu, že je vlastně moje, neváhala jsem ani chvilku. "Díky teto Seto!" štěkla jsme a plácala se z vody za nima. Musel to být opravdu komický pohled, protože jsem se plácala skoro na místě. Poskakovat ve vodě prostě nešlo a tak jsem se hrozně rychle vyčerpala. Když jsem se konečně vyplácala k břehu. Zůstala jsem sedět na mělčině. otočila jsem se a pyšně se pochválila, jak "rychle" jsem těch pár metrů ušla. Oklepala jsem se a vyčerpaně se znovu posadila. Vzala jsem si rybku a nejprve jí důkladně očichala. Byla jsme si jistá, že se ta věc jí, ale vůbec mi to nevonělo. "Hmm," zamručela jsem zamyšleně. Odkud se to asi kouše? napadlo mě a prostě jsem do toho kousla a kousek si utrhla. "Není to-" chtěla jsem říct, že to není špatné, ale v tom se mi do patra zarazila nějaká mrňavá kůstka. A hned vedle další. "Blé," řekla jsem a snažila se to konečně polknout. Ten nepíjemně pichlavý pocit při každém kousnutí a ani ta chuť nic moc. "Seto... Promiň, mě to nechutná," řekla jsem omluvně. Nechtěla jsem vypadat nevděčně, bylo mi až skoro líto, že jsem takhle odmítla po tom co se to snažila ulovit. "Rannathe!" zavolala jsem. "Ochutnáš rybu?" zeptala jsem se a kus odstoupila. Až na to jedno malé kousnutí, nevypadala nijak zle. Usmála jsem se ne bratra a trochu se napila.
Než ale bráška stačil přijít, objevila se tu nějaká vlčice. Hrozně jsem se bála, protože se najednou všichni tak nějak naježili, jako by se na ní měli vrhnout. Stáhla jsme ocásek mezi nohy. Ihned se předemně postavil Nate a Newlin. Ani jsem to nechtěla vidět. Ani nevím, proč jsem se jí tak bála, vyděsilo mě, jak se k ní staví ostatní, jako by to byla velká hrozba a tak jsem jí taky brala. Couvla jsem a vrazila do Newlina. "Strejdo," pípla jsem k němu a celá se začala chvět. "Ona nám ublíží?" zeptala jsem se a koukla i po Natovi. "Že nikomu nic neudělá?" pípla jsem a zakňourala. Nechtěla jsem aby se mamce něco stalo. "Bráško," pípla jsem k němu, když jsme ho viděla jak běží směrem k vlčici, ihned se zamnou ozval i hlas Sallarého, ale naštěstí šel jen k mamce. Chtěla jsem jít taky, ale byla hrozně daleko. Znovu jsem zakňučela. "Mamí," pískla jsem přidušeně, chtěla jsem k ní, ale hrozně jsem se bála. Skrčila jsem se pod Newlinem a stále se trochu klepala. Všechno to na mě působilo, hrozně děsivě. Neuměla jsem si představit, že by skočila na mamku a něco jí udělala. Doufala jsem, že brzy odejde a nechá nás být.

Celá naše parta se shromáždila do vody a vlci mě začali lákat do vody. Všichni mi řekl, že není čeho se bát, ale přeci jen, ano bylo. Je to voda a byla mokrá a co když mě vcucne a já jí budu mít plný čumáček. Nervózně jsem přešlapovala. Jako první jsem se chtěla vrhnout za Natem, už jsem byla odhodlaná, když v tom promluvili i ostatní. Teď jsem se nemohla rozhodnout ke komu vlastně poplavu. Nejraději jsem měla Newlina, ale i Nata a Sallareho jsem si oblíbila. Pohlédla jsem na mamku, která mlčky stála vedle mě. Byla jsem najednou tak nervózní, až se mi do vody skoro přestalo chtít. Pak se ale všechno rozhodlo za mě. Slova mého brášky mi byla jasným signálem nejen kam mám běžet, ale i že je to bezpečné. Rozeběhla jsem se k němu a udělala několik poskoků, které spíše připomínaly běh, na tváři se mi vykouzlil široký úsměv a já se vší kuráží skočila do vody. Skok to byl na malé vlče opravdu slušný. Skočila jsem kus za Rannatha a docela ho nahodila, stejně jako vlky v blízkém okolí. Byl to krásný, nerozvážný a trochu děsivý placák. Otevřela jsem oči a trochu mě do nich štípla voda. Držela jsem dech a rozhlédla se pod vodou, zatímco jsem kopala instinktivně packama. Podívala jsem se vzhůru a začala trochu zběsile kopat. Moc to nepomáhalo, ale přeci jen jsem se nad hladinu dostala. Ještě aby ne, když byla jen pár centimetrů nademnou a země pár centimetrů podemnou. Ale dalo mi to zabrat. Vyplavala jsem vedle Sallareho, který stál a chladil se. Zalapala jsem po dechu a snažila se dotknout země, ale byla jsem na to prostě ještě moc malá. Počkat? pomyslela jsem. Já jsem plavala! Normálně jsem se pomalu pohybovala na hladinou a kopala nožkama o sto šest. "Já plavu!" pískla jsem vesele a kopla jsem omylem Sallarého, protože jsem si to namířila směrem k bratrovi. Pár velice podivných kopnutí a konečně jsem se dotkla země a skočila jsem vesele po Rannathovi. "Je to super! Pojď taky," řekla jsem a začala poskakovat v mělčině. Pištěla jsem při tom potřeštěně a moc si to užívala.

// Kopretinová louka

Běžela jsem za Newlinem co mi jen síly stačily, ale nebylo jich dost. Vlk se mi s každým krokem čím dál víc vzdaloval. Tráva kolem mě byla hrozná, motala se kolem mě a mě jen ztěžovala cestu. Snažila jsem se jak nejvíc to jde, ale přesto mi strejda utekl a než jsem doběhla k řece, on už tam vítězně stál a pyšnil se svým vítězstvím. Už trochu volnějším tempem jsem doběhla k němu a byla trochu zkleslá. Jak jsem se mohla rovnat dospělému vlkovi. Pohlédla jsem na něj snad těma nejsmutnějšíma očima co jsem mohla. Stáhla jsem ouška dozadu a bylo vidět, jak si mi do mých zlatých oček vlévají slzy. Smutně jsem povzdechla a uslyšela zasebou i ostatní vlky. Smutně jsem se zvedla a odešla ke břehu, kam se hrnul Sallaré. Bylo mi tak nějak divně, byla jsem smutná a přitom docela naštvaná. Bylo to prostě nefér, ale i tak jsem chtěla vyhrát. Podívala jsem se smutně na vodu, která byla pár metrů odemně a zaslechla rozhovor Newlina s mamkou, kteří řešili něco o stárnutí, moc jsem to nevnímala, protože jsem byla fascinována lesklou hladinou.
Ve vodě byl jako první Sallaré a zahlásil, že je voda teplá. Podívala jsem se na mamku, od které jsme s bráchou dostali povolení do ní skočit. Otočila jsem se tedy čelem k vodě a udělala k ní několik zdráhavých kroků. Pomalu jsem ťapala, jako bych se spíš plížila ke kořisti. Docela jsem se bála. Už jsem sice ve vodě byla, ale ne v takhle velké řece. Když jsem byla blízko zastavila jsem a pozorovala hladinu. Udělala jsem ustrašený krok zpět. Notak Darkie, to zvládneš! pomyslela jsem a udělala zase několik velmi pomalých a opatrných kroků k vodě. Když jsem stála u hladiny, podívala jsem se na ní a uviděla svůj odraz. Zvedla jsem přední tlapku a naklonila se nad tu vodu. Opatrně jsem jakoby ťukla tlapkou na hladinu a při prvním kontaktu s hladinou jsem uskočila a zkoumala svou mokrou špičku tlapky. Pak jsem se znovu vrátila k hladině, ale tentokrát jsem do ní strčila čumák a trochu se napila. Voda byla přijemná, taková teplá, přesně jak popisoval Sallaré. Zvedla jsem opět hlavu chtěla už jít do vody, ale hrozně jsem se bála. "Já mám strach," špitla jsem k vlkům vedle mě a stáhla uši. Chtěla jsem tam jít se smočit, ale bylo tak těžké udělat první krok.

Sledovala jsem Newlina, který mi pogratuloval. Zazubila jsem se a zaryla jsem do něj drápky asi trošku, abych se pořádně chytila. Nebylo mi to moc platné, protože mě Newlin stejně shodil. Žuchla jsem na zem a trochu vyčítavě po něm koukla. Mamka přiklusala a pobaveně ještě podotkla, že to není první pád. Střelila jsem po ní pohled, že tu výzvu přijímám a zvedla jsem se do sedu. Líně jsem si přejela tlapkou po čumáku, který jsem měla ještě trochu od hlíny a olízla si ho. Natovu přítomnost jsem nijak nekomentovala, nějak mě ani nenapadlo, že tu chvíli nebyl. Sledovala jsem brášku, který nevypadal moc nadšeně. Pak jsem koukla na mamku, která se nás zeptala, co uděláme jako první. Představila jsem si les a všechno prostředí kolem. Moje myšlenky zavítaly ke slíbené odměně za chycení vlků."Dostanu odměnu?" hádala jsem a koukla tázavě po mamce. Pak jsem jen koukla po Newlinovi, díky kterému jsem získala kýženou odměnu. Jak se má asi taťka? Zahnal už vlky? napadlo mě, protože mi tu nějak chyběl, ale bylo tu tolik co zkoumat, že jsem si to ani nějak neuvědomovala, že tu něco chybí. Rozhlédla jsem se po vlcích. Z mého dumání nad černým vlkem mě vytrhl strejda, který nás vyzval k závodu. Nečekal na odpověď a vyrazil. "Strejdooo, to neplatí!" štěkla jsem po něm a snažila se vyrazit za ním, ale místo toho jsem se nějak zamotala do svého sedícího těla a svalila se na zem. Byla jsem na zemi nějak často, častěji než bych chtěla. Ihned jsem se zvedla a vypálila za ním. Běžela jsem co mi síly stačily, i když se mi pořád značně pletly. Ani jsem nečekala na souhlas mamky. S Newlinem jsem se cítila chráněná. Ani jsem nepohlédla na bratra. Viděla jsem před sebou cíl a chtěla ho chytit. "Dostanu tě!" štěkla jsem po něm běžela plná štěstí a radosti za strejdou.

// řeka Kiërb

// Sarumenský hvozd

Sledovala jsem Setii a mamku, které mě lehce pokáraly, ale nic hrozného. Když Setie mluvila o tom že je větší, tak jsem se jí zahleděla na zuby a o krok couvla. Vypadaly o dost, ale jako o hodně dost větší než ty moje malé jehličky. Udělala jsem ještě krok zpět a svěsila smutně svá ouška. "Promiň Seto," řekla jsem smutně a udělala takový ten roztomilý omluvný kukuč, skoro se mi až valily slzy do očí, kárání jsem očividně neměla ráda. Ještě chvíli jsem byla u Setie, ale pak jsem zas vystartovala.
Louka, která se rozkládala před námi se mi moc nelíbila, ty kytky kolem, byla tu hrozně vysoká tráva a tak jsem toho moc neviděla. Jo a to mě štvalo, chtěla jsem mít přehled. Držela jsem se raději u mamky, která nás po chvíli vyzvala ke hře. Začala jsem pohazovat ocáskem, ale než jsem se nadála, bráška byl v trapu. Ještě jsem se změteně koukla na mamku a pak vystřelila jak blesk na druhou stranu než můj drahý sourozenec. Musím vyhrát! říkala jsem si a běžela co mi síly stačily. Ty pitomý kytky se mi ale zapletly pod nohy a já čumákem zaryla do hlíny. "Aíí!" kníkla jsem a hned se zas začala zvedat. Čumák a půlku bílé tváře jsem měla celý od hlíny, ale na žádné krvavé zranění ani odřeninku to nebylo, prostě jsem si jen obarvila xichtík na hnědo. Rychle jsem uháněla dál a chtěla najít Newlina, protože dle mamky, on byl ten vhodný na hraní. Měla jsem vážně štěstí! Jeho i Sallarého jsem našla jako první. "Mám tě!" pískla jsem hlasitě na celou louku, až jsem vyplašila nějakého ptáka nedaleko, který se vznesl a já ho zahlédla jak mi prolétá míle nad hlavou. Soustředila jsem se na vlky a skočila Newlinovi po krku, kde jsem se mermomocí snažila udržet. "Chytila jsem vodiče i strejdu Sallarého!" pískla jsem znovu a nadšeně vrtěla ocasem. Strčila jsem hlavu do jeho srsti, která byla tak hebká a dál se vesele radovala. Pořád jsem měla plno energie a možná že i Newlin mohl cítit, jak mi divoce bije srdce a jak jsem rozdivočená, možná až moc.

Konečně jsem se dočkala! Vlci se nakonec shodli, že defakto půjdou všichni, začala jsem pohazovat ocáskem. Moc toho nenamluvili. Teta Seta mi přišla trochu otrávená a tak jsem se rozhodla, že jí zvednu náladu. Když jsme se dali do kroku, chvíli jsem se držela vedle mamky, ale pak mě to nějak přestalo bavit a tak jsem se od ní kousek vzdálila a pak zase a zase, až jsem začala kličkovat mezi vlky. Newlin se mi začínal zamlouvat, byl takový, nevím, cítila jsem v něm kámoše. Vběhla jsem mu pod tlapy. "Ty jsi vodič?" zeptala jsem se ho najednou a vyběhla mu podél boku. Měla jsem se spíše koukat na cestu, než na vlka, protože jsem zabrkla o vlastní nožky a spadla na čumák. Šok. Trochu to zabolelo, alebyla jsem tak plná elánu, že jsem hned vyskočila a poposkakovala kolem dál. Rozjařeně jsem doskákala k bráškovi a od něj za Setií. Pořád mi přišla taková nijaká a tak jsem trochu zpomalila a jak tak předemnou šla a pohupovala ocasem, nedalo mi to a skočila jsem po něm, bohužel, zas tak dobrý lovec jsem nebyla a tak jsem jí jen zatahala za chlupy a slítla na zem. Mohlo jí to asi trochu bolet, protože mi pár chlupů zůstalo v tlamě, ale jedním flusnutím jsem se jich zbavila. "Hihi," zahihňala jsem se roztomile. Jukla jsem po mamce a přiklusala pro změnu zas k ní. Chvíli jsem se jí pletla pod nohama a pak zas utíkala k Newlinovi. Když jsem si uvědomila, že je konec lesa na chvíli jsem zastavila. Moc se mi nechtělo, cítila jsem se trochu nechráněně. Cizí území. Nevím proč, ale měla jsem trochu strach. Všichni mě už stihli předejít a já se tak vyjukaně rozhlížela se staženýma ušima. To se mi nelíbí, pomyslela jsem a rozešla se za mamkou. Cítila jsem se u ní v bezpečí a teď na neznámém místě mi to přišlo vhod dvojnásob. Se staženýma ušima jsem poslušně ťapkala vedle ní a trochu bázlivě zkoumala okolí, které se vynořilo za hranicemi lesa.

// Kopretinová louka

Byla jsem ráda, že mi konečně opět věnuje pozornost mamka. Né, že by se mi u ostatních nelíbilo, obzvláště Setia se mi zamlouvala, ale přeci jen - mamka je mamka. S rozzářenýma očkama jsem se na ní koukla jako největší nadílek a čekala, až něco dořeší s taťkou, který měl očividně jiné záležitosti než nás s bráškou. Vzorně jsem se posadila pod její mohutné tělo, které bylo oproti mě ohromné a mihotala zrakem mezi vlky kolem. Moc jsem se těšila, až vyrazíme k vodě, co všechno nového tam asi najdu? Začínala jsem být trochu nedočkavá. "Mamí, už půjdeme?" špitla jsem tiše k mamce, když v tom zazněl opět hlas maminky, která na procházku pozvala i Setii a Sallarého. Ne, že by Newlin nestačil, moc se mi líbil jeho takový žíhaný kožíšek. Třeba je to nakažlivé, možná, že to někde chytil a budu mít proužkovici i já?! pomyslela jsem zděšeně, protože žádný z vlků co jsem znala takové pruhy neměl. Podívala jsem se na tetu Setii, kterou jsem si hned prostě oblíbila. "Jo teto Seto, pojď!" přitakala jsem k mamce, možná jsem její jméno trochu zkomolila, ale toho jsem si vůbec nevšímala. Radostně jsem zvedla zadek pohazovala nedočkavě ocáskem. Koukala jsem na Setii i na Sallarého, kterého jsem se ještě trochu bála, a pak zpět střelila pohled na mamku. "Mamí!" kňourala jsem nedočkavě a přešlapovala z nožky na nožku na jednom místě. Koukla jsem i na Rannatha vedle, který vypadal taky zaujatě, ale rozhodně ne tak nedočkavě jako já. Jaká asi voda je? Unese mě? Co když mi na ní plavat nepůjde? zděsila jsem se a svěsila najednou uši. Ne ne, určitě to půjde! řekla jsem si, opět ušiska zvedla a dál vrtěla ocáskem.