Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po rituálu na zahnání víl, aneb nevěřím na víly se vše seběhlo nějak rychle, možná to bylo únavou, možná tím, že jsem byla vyděšená k smrti. Pobrala jsem co se dalo i s tím, že mi byly navráceny všechny zoubky. Spokojeně jsem si olízla čelist a zjistila, že ani jeden nechybí. Podívala jsem se na mamku, která teď už taky vypadala mnohem klidněji a sledovala dění kolem, bylo tu spoustu vlků a já si ani nevšimla kdo všechno tu je, nikdy jsem cizí vlky neviděla, děsili mě? Byli v mých očích jiní. Do mých oček se dostala i socha jezevce, kterou jsem neměla ráda. Odfrkla jsem a podívala se zpět na svou rodinu. Kývla jsem na mamku, že je dobře, že už jdeme a pomalu se rozťapinkala za nima. Byla jsem příliš unavená, než abych dělala nějaké hlouposti jako vždycky. Svěsila jsem hlavu a ocásek za sebou jen táhla. "Už abychom byli doma," špitla jsem spíše pro sebe a ještě se koukla na podivnou sochu jezevce, která strnule stála a mě stejně přišlo, že se chce pohnout a zas spustit chaos. na víly jsem neměla vůbec hezkou vzpomínku a tak jsem znechuceně odcházela.

>>> Po postech Neyteri až do Sarumenu

Vážně jsem doufala, že je tohle všechno jen zlý sen, nebo hodně nepovedený žert. Zoufale jsem se motala spolu s bráchou mamce pod nohama a po očku sledovala Larryho. Povzdechla jsem a to jsme už byli zase na přesunu. V dálce jsem uviděla nějaké další zvíře, které mluvilo jako mi. Zaujatě jsem sledovala, jak komanduje víly, ze kterých si dělá poskoky? Jakto, že jeho poslouchají a ještě ke všemu mu slouží, vždyť je to jen nějaký jezevec. To nás by se měly bát, ne jeho! Vlků! Ne, že bych tím chtěla říct, že vlk je nějaké zlé zvíře, kterého je třeba se bát, ale oproti jezevci, snad takové majestátní zvíře musí mít víc respektu.
Držela jsem se u mamky, když v tom se to zvíře dalo do pohybu a rozhazovalo kameny, moc jsem ani nestihla zaregistrovat předání té jeho podivné hole a tak, protože jsem se snažila uhýbat. Bohužel jsem jednu schytala do hýždě a tak jsem trochu upadla, ale v zoufalství jsem se hned vydrápala na nohy a běžela dál. Asi jen škrábanec, teď na to ale nebyl čas se tomu věnovat. Koukla jsem po Rannathovi, který nevypadal tak vystrašeně jako já, ale i tak nevypadal dvakrát šťastně. Už jsem vážně chtěla pryč. Nemělo to smysl.

<<< Středozemní pláň

Zmateně jsem koukala kolem a bezmocně sledovala krajinu, která byla tak daleko od mého domova. Strašně jsem se bála a to mi začalo docházet, že těch potvor je tu najednou víc, že tu mají nějaký slet. Ovšem tamty už zdálky vypadaly jinak, ty víly byly takové, jak to jen říct? Jiné, už jen ta barva. Očividně ale trápili spoustu vlků, protože na jednu pahorkatinu, tu bylo hodně tlapek. Zachvěla jsem se a když mamka zavelela, poněkud divně, že máme být u ní, ještě blíž jsem k ní přiskočila a ani mě nenapadlo se od ní odlepit. Bráška byl o něco statečnější, za to já byla jak solný sloup. Sledovala jsem Sallarého, který zrovna doběhl a doufala, že se připojí k obraně. Skrčila jsem se a znovu zachtěla. Očka jsem měla skleněná a bylo mi do breku. Byla jsem vyděšená a chtěla jsem domů, teď hned se probudit z toho ošklivého snu a vzbudit se v našem úkrytu hezky doma v klidu. Moje mládí bylo vskutku divoké. I když už jsem byla velká holka - skoro, tak jsem se cítila pořád jako malý špuntík. Rozhlížela jsem se a cítila bezmoc všech přítomných. Mamka už neměla snad ani jeden zub a já jsem si jich jazykem taky moc nenašla, i když nebyla jsem na tom pořád tak zle jako ona. Co ale dělat? Nic mě nenapadalo, mluvit se s nima nedalo, nic po nás nechtěly, jen naše zuby, ale takhle to přeci nemá být ne? Prostě si vzít zuby a odejít? Tohle není fér! Už už jsem chtěla naštvaně vylézt z poza mamky, ale zarazila jsem se a zase dostala strach. Teď už mi bylo nanic i z toho, že jsem takový srab. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku - chci domů!

Situace začala nabírat poměrně znepokojivé obrátky. Už se mi ani trochu nelíbila, protože zuby mě začaly bolet. Smutně jsem zakňučela při malé bolístce, kterou mi způsobili a postupně bolest zesilovala, stejně jako moje kňourání. "Bolí," pískla jsem a do očí se mi vhrnuly slzy. Začala jsem kňučet, protože celý skupina jen zmateně pobíhala a já si uvědomila, že ta roztomilá stvoření nejsou na hraní, ale mám podléhat panice. Rozutekla jsem se směrem jako mamka a kňourala jí pod nohama. Ani jsem se nesnažila zuby získat zpět. Smutně jsem pískla a koukala na ně. "Jak to, že je jejich alfa tak zlej, že nás takhle nepadl, to od něho není vůbec hezké, mami, řekni mu něco," pípla jsem a utíkala dál. Protože nikdo nic neříkal, očividně nikdo neměl řešení co s těma otrapama dělat. "Nemůžeme je nějak nahnat do tornáda a rozmetat někam jinam?" štěkla jsem zoufale, protože už jsem vážně nevěděla co. Běžela jsem za ostatníma a ani si neuvědomovala, že jsme daleko od smečky a stále se vzdalujeme. Nenapadlo mě ani, že už nejsem doma a že bych měla mít strach. Byla jsem hodně nesvá za hranicemi lesa. Byla jsem tam taková princezna a za Sarumenem, jako bych to ztratila. Teď jsem na to neměla ani čas, běžela jsem dál, i když stíhat rozeběhlou mamku dalo vážně zabrat.

>>>Středozemní pláň

//Sarumen

Uháněla jsem s ostatními. Tahle hra na honěnou mě pomalu začala nudit a taky trochu otravovat. Nechápala jsem účel toho všeho a tak jsem začala pociťovat trochu únavu. Rannath byl očividně z běhu vyčerpaný taky, protože zakopl a spadl na zem. Ihned jsem se k němu starostlivě přihnala a jemně se o něj otřela čenichem, jestli je v pořádku. Víly konečně zpomalili a tak jsem mohl nabrat dech do plic. Podívala jsem se na Newlina, který se hnal k zubům. Mě už jich bylo taky pár ukradeno a tak jsem koukla na brášku a pak se vydala za těma potvorama. "Co budeme dělat?" zeptala jsem se. Zajímalo mě, jestli dospěláci mají nějaký plán co s rojem udělat, protože já jsem o těchto tvorech nic nevěděla. Rozhodla jsem se na to jít po svém. Jedna víla se mi prohnala těsně před čumákem a tak jsem na ní hledělala. "Co jste vlastně zač?" špitla jsem a zaměřila se na jejich pozorování. Na chvíli jsem se zastavila a zoufale odháněla těch pár co mě obletovalo. Neměla jsem ani tak zájem o své zuby, jako poznat účel těch malých mršek, co mi nedají pokoj.

//Nějak se - zase - ztrácím v pořadí, jak píšeme?

<<< Mýtina

Byla jsem asi jediná, kdo si tohle užíval. Po tom co jsem do sebe nasoukala veverku od mamky, udělalo se mi dobře a vesele jsem pobíhala mezi těma potvůrkama a smála se. Nevím jak to bylo možné, ale nedala jsem jim příležitost, aby se nějak výrazně dostali k mým zubům. Asi to bylo tím, že jsem sebou pořád šila, skákala sem a tam a cvakal zubama, protože mě bavilo je chytat do tlamy a pak plivat pryč řádně oslintané. No, tahle taktika nebylo nic moc a tak jsem po chvíli viděla, jak odlétají s jedním z mích zubů. Pořád jsem se smála ale na celé kolo, protože jsem nijak nebyla obeznámena s koloběhem růstu zubů. Vesele jsem dál poskakovala a házela hlavou sem a tam jak kdyby mi řádně hráblo. Kličkovala jsem mezi ostatními, kteří začínali být trochu nevrlý, protože jim něco trhalo zuby. Nějak mě ani nenapadlo, že se bez zubů asi jen těžko najím. "Kam jdete?" pískla jsem zaujatě a klusala dál s davem, který se snažil získat zpět své zoubky. Tedy možná krom mě, i když na druhou stranu, vůbec by mi nevadilo, kdybych si zuby uloupila zpět a přilepila do tlamy. Cítila jsem, jak mi rok okupuje další zub a tak jsem se snažila bránit tím, že jsem zavřela tlamu, pořádně do ní pustila sliny a začala hlavou kroutit na všechny strany, pak jsem jen plivla. "Vííí!" pískala jsem nadšeně a běžela dál.

>>> Kopretinová louka

//Skvěluper - se z tebe po- holka, tu brečím smíchy skoro :D - no možná za to může i to víno co piju - :D :D :D

Po tom co jsem se douvítala s ostatníma mi přistála v tlamě veverka Zaraženě jsem koukala na mamku, který vypadala docela naštvaně a to na mého oblíbeného strejdu! S veverkou vraženou v tlamě jsem pozorovala Newlinovo vyprávění o tom co jsme dělali. Počkat, tak to nebylo?! pomyslela jsem a ani mě nenapadlo, že Newlin to chce vzít za sebe. Než ho mamka stihla zakousnout, tak jsem vyplivla veverku a rázně vkročila mezi ně. "Ne!" řekla jsem a strhla tak na sebe svou pozornost. Sice můj hlásek nebyl tak drsný, ale za to se dostal do ouška každému z přítomných. "Mami," řekla jsem a smutně se otočila na mamku. Bylo vidět, že pořád nejsem ve své kůži - jo měla jsem pořád hlad. "Je to moje chyba, utekla jsem strejdovi a nerozvážně se napila z jedné tůňky," řekla jsem smutně. Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky, protože přiznat se k něčemu, to nebylo nic co by se mi líbilo. "Strejda za nic nemůže, to já," řekla jsem a krocla si na zadek, jako zbytej pes. Uši jsem svěsila a můj pohled sjel dolů. Moc velký obránce jsem nebyla, jak jsem tam tak seděla před Newlinem a snažila se, aby na něj mamka nebyla naštvaná.
Najednou s kolem nás cosi začalo hemžit. Zvědavě jsem zvedla uši a pozorovala drobný roj malých vlků? Je to možné? "Co to je?" pípla jsem natáhla tlapku k malým stvořením. Byla jsem tím zcela fascinována, dokud mě neobklopila. Přiskočila jsem k mamce. Ostatní jsem v tu chvíli moc nevnímala a tlapkama se snažila odstržit ty potvůrky z blízkosti čenichu. V tom mě začal zkoumat bráška, jestli mám všechny zuby - no ani jsem nevěděla kolik jich tak mám mít. Podívala jsem se na ostatní a Newlina se Sallarém to postihlo asi nejvíc, protože jim to vzalo zub. Zajímalo mě co se bude dít a tak jsem se zvědavě rozeběhla s davem.

>>> Sarumen

<<< Sarumen

Spokojeně jsem se pohupovala s Newlinově tlamě a můj stav se rapidně lepšil. Prohlížela jsem si mýtinu, na které jsem se necítila 2x dobře, takový otevřený prostor se mi moc nelíbil. Když v tom mě vytrhl hlas Newlina, který mě upozorňoval, že bych měla své očka zaměřit na něco před námi. Rozhlížela jsem se co to šlo a pak uviděla dva vlky, nebo spíš vlka a půl. "Máma!" pískla jsem a cítila, jak mi stéká Newlinova slina podél páteře - ovšem, to mi bylo celkem buřt. Vysmekla jsem se mu, ještě než mě pořádně stačil položit na zem a hopinkala jsem za svou rodinou. Ihned jsem skočila mamče po hrudníku a zeširoka jí objala. "Mamíííí!" pískala jsem a pak se ve vteřině odlepila a skočila po Rannathovi. "Íííí!" pískala jsem nadšeně a povalila vlčka na zem, protože takovou bombu asi nečekal. Šťastně jsem se s ním pomazlila a ocásek div mi neupadl, jak rychle jsem s ním kmitala sem a tam. "Je tu táta?" zeptala jsem se a najednou mi hlava vyletěla a hned jsem se rozhlížela kolem a kolem, jenže tátu jsem nikde neviděla. Posadila jsem se mezi brášku a Newlina a smutně svěsila ouška. Stýskalo se mi po něm moc. Koukla jsem po Newlinovi a pak na Sallarého, který se už také připojil (asi). Strejda zatím hledal veverky, byl jimi docela posedlý. Já ho neznat, tak si myslím, že je trochu magor. Koukla jsem se kolem a nevěděla co dřív, takže jsem zůstala na místě - jak jinak.

Jako vždy mě Newlin začal zásobit spoustou a spoustou slov, která mi plula hlavou a lehce se vznášela v mých myšlenkách. Povzdechla jsem a když jsem zaslechla něco o lovu, trochu jsem sebou zaujatě trhla. Lov? pomyslela jsem a nastražila zvědavě uši. Ovšem dle jeho slov to vyznělo spíše tak, že já budu sedět na místě a on slízne všechnu smetanu. No tak to teda, teda ne to! pomyslela jsem a odlepila se od něj, abych na něj viděla. Začal něco o mamče, což mě zaujalo ještě víc. Podívala jsem se na něj a když začal o tom, že má velký plán, musela jsem se zvesela ušklíbnout. Pořád mi nebylo nejlíp, ale tahle slova jako by pomalu ale jistě všechny nechuť odstraňovala. Lehce jsem se usmívala, když v tom opět strejda spustil něco o veverce o které mi vyprávěl. Zmateně jsem na něj koukla, protože tahle pohádka pro mě byla vážně matoucí.
Než jsem ale stihla cokoliv říct, postavil se nám do cesty strejda. Lehce sem pohodila ocasem a usmála se. "Strejdo!" pískla jsem zvesela, i když bylo vidět, že zas tak veselé to není, protože mi bylo pořád trochu šoufl. Když Sallarému ale začal líčit, že jsem neposlušná, tak jsem se tak smutně zatvářila jako zbitej pes. Svoje skleněná zlatá očka jsem vyvalila na oba vlky a stáhla ouška. Vypadala jsem přímo andělsky. Takovému šklebíku by jste neupřeli ani vraždu a všechno by jste odpustili.
Nakonec se ale dohodlo, že půjdeme na takovou menší výpravu. Chtěla jsem se zvednout, ale opět si to vzal nastarost strejda a moje osobní taxi mě už neslo pryč ze smečky. Byla jsem trochu nesmělá, neměla jsem to ráda za lesem. Mýtina se jevila tak nahá, nikde nic na ukrytí. Navíc rodiče a bráška v nedohlednu. Nasucho jsem polkla a trochu se bála toho, co tam na nás čeká.

>>> Mýtina

//tak stane se, nemůžeš být nejlepší chůvák na Galli :D :D

Nebylo mi nijak líp, ani po tom, co mě Newlin vzal a odnesl jinam. Vůbec se mi pít nechtělo. Podívala jsem se na strejdu a naznačila pohledem, že nechci, ale on mi svým pohledem přemluvil. Naklonila jsem se nad hladinu a zabořila do ní čenich, abych se trochu ochladla a pak začala pomalu pít. Lezlo to do mě pomalu, ale přeci jen jsem něco vypila. Úplně jsem oněměla a nebylo mi vůbec do řeči. Po chvíli pití jsem se převalila na druhou stranu a opřela se o Newlina. Zachumlala jsem se do jeho kožíšku. "Bolí mě bříško a hlava," pípla jsem a zavřela oči, protože se mi trochu zamotala hlava. Pořád jsem měla takovou divnou pachuť na jazyku. "Kde je maminka?" kníkla jsem po chvíli a ještě víc se nalepila na šedého vlka. Jeho kožíšek mi poskytl komfortní úkryt, ale to jsem moc nevnímala. Začala jsem možná trochu přehánět, protože mě Newlin svou přehnanou péčí trochu děsil. Tvářil se tak jako bych měla za chvíli umřít. "Kde je táta?" kníkla jsem po chvilce a přimhouřila oči. Udělalo se mi trochu šoufl, možná to ale bylo tím, že jsem měla hlad, protože už to bylo trochu dýl, co jsem měla naposledy něco v tlamě. Rozvalená u Newlina jsem nebyla schopná vstát, možná se mi ani nechtělo. Možná jsem vypila vážně něco špatného a možná na mě ještě dolehla únava. Kdo ví?

<<< Skalisko

Protože jsem se odpovědi ohledně medvěda nedočkala bylo naším úkolem dle strejdy sehnat mi něco k jídlu a k pití. "Takže půjdeme lovit?" zeptala jsem se nadšeně a vesele pohazovala ocasem, zatím co jsem se snažila běžet vedle Newlina, který byl přeci jen o něco rychlejší - no fajn o dost rychlejší. Nechtěla jsem se ale vzdávat a snažila jsem se ho držet jako klíště. Vedl mě k jednomu z jezírek, abych se mohla napít. Rošťácky jsem ale zamířila k jinému a vesele kličkovala mezi stromy asi 10 metrů od něj, kde jsem se konečně zastavila u jednoho z jezírek a hltavě jsem začala pít, dřív než cokoliv stihl udělat. Měla jsem vážně velkou žízeň a tak jsem ve vteřině stihla docela dost upít. Voda mi ale vůbec nechutnala a tak jsem instinktivně odskočila. "Bléé!" kníkla jsem a pohodila hlavou. Jezírko nevypadalo moc čistě a když jsem trochu zpozorněla i trochu podivně zapáchalo. Oklepala jsem se, jako bych chtěla tu podivnou pachuť setřást, ale moc to nepomohlo. Kysele jsem kroutila obličej a jazyk vyhazovala z tlamičky, jako bych to chtěla setřást i z něj, ale moc to nešlo. Krocla jsem si na zadek, svěsila čenich mírně k zemi a začala si o něj třít tlapkou. Trochu jsem zakňučela protože ta voda byla fakt hnusná a jo jsem cíťa! "Fuj!" flusala jsem a vyplazovala jazyk - bylo to docela komické, ale kdo ví co v tom vlastně bylo.

Probralo mě až Newlinovo střeštěné pokřikování. Nějak jsem si nepamatovala, co se dělo předtím a tak jsem na něj jen zamžourala a líně se převalila. Mumlal něco o tom, že mám vstávat. "Strejdóó," zamumlala jsem a líně se převalila. Do uší se mi dostalo ale cosi o tom, že se něco plánuje. Rozpláclá na boku zády k němu jsem však zvědavě zvedla jedno ucho a naslouchala jeho slovům. "No strejdo!" řekla jsem a znělo to docela naštvaně. Ihned jsem se začala zvedat. "Jakto, že mě budíš až teď?!" štěkla jsem a začala se culit jak největší andílek.
Do jeskyně foukl slabí studený vánek. Trochu jsem se zachvěla a v tom přišla sprška dotazů. "Zima? Asi ne, možná bych něco zakousla a napila se trochu," řekla jsem a zaskočeně na něj koukala svýma ohromnýma očima. "Medvěd? Co je medvěd?" zeptala jsem se, protože jsem to nikdy neviděla, jen jsem o tom cosi slyšela. "Asi se mi nic nezdálo, jak to mám vědět, když jsem spala?" řekla jsem stále trochu zmateně nakonec a začala se protahovat. Pohodila jsem hlavou a vzpomněla ještě na jeden dotaz. "Určitě jsem vyrostla o 5 tlap!" řekla jsem a začala se trochu komicky prohlížet, protože to byl opravdu detailní výzkum. "Určitě jsem vyšší!" řekla jsem a natahovala hlavu vzhůru, jako bych se chtěla dotknout stropu jeskyně. Pak jsem se najednou z ničeho nic sebrala a rozeběhla ke vchodu. "Tak jdem ne?" zavelela jsem na Newlina, jakoby s údivem kde se fláká a vykutálela se ven.

>>> Hvozd

Strejda řekl, že bych ho neměla tak děsit. V hlavě jsem si přehrála slet posledních událostí a musela jsem uznat, že jsem se asi nevzbudila nějak ohleduplně. "Tak promiň," špitla jsem a udělala na něj smutná očka. I přesto jsem se díl věnovala sama sobě, trochu selfish, ale to malé vlče nepozná. Prý mi poporostly nožky. "Vážně?! Myslíš?" vyjekla jsem na celý úkryt a začala si prohlížet černé nohy. "Hm hm, určitě jo," řekla jsem vážným hlasem jak kdybych byla největší nohodborník a dál si zkoumala všechny čtyři sedíc na zadku velice podivně. Prohlížela jsem snad každý chloupek a každý záhyb. Já tak hezky rostu! pomyslela jsem a koukla zas na oba vlky. "Jóó půjdeme lovit!" vykřikla jsem, i když jsem ještě nikdy nic nelovila, hrozně jsem se na to těšila. "Ulovím nějakého ohromného jelena s ohromným paroužím!" řekla jsem rázně a vstala. Nějak mě nazajímalo, že vlče a jelen, no... Ani dospělý vlk by na to neměl, ale mě to bylojedno, já prostě chtěla ulovit jelena vlastníma tlapama. "Jdem? Jdem? Jdem?" začala jsem nedočkavě poskakovat a zubila se na oba.