Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Darkie se probrala z dlouhého spánku. Pomalu rozevřela svá víčka a dlouze zívla. Jazyk se jí zkroutil, tělo se jí napnulo. natáhla před sebe tlapky, několikrát je zabořila do vody. Eh, voda? To jí přimnělo rychle otevřít oči a podívat se kolem sebe. Ležela v menším úkrytu, který sotva schová jednoho vlka. Nebylo to nic hlubokého, ale pro spánek na jednu noc to bohatě stačilo. Ovšem díky počasí, které tu panovalo, se všude kolem objevila voda, dík roztátému sněhu. Vody bylo tolik, že se to dostalo i do skrýše, která byla na vyvýšeném místě. Darke vstala a vystrčila hlavu ven. Začalo se stmívat. Takže jsem spala docela dlouho. Vítr byl mrazivý a silný. Stromy naproti ní se kymácely do rytmu. Vyšla ven. Co krok, to vetší nános bláta na tlapkách. Fuj, to je hnus. Zkoušela skákat na místa, kde bláta tolik nebylo, ale vzhledem k tomu, že skoro všude byla voda, to bylo zcela nemožné. Voda i bláto se jí díky skokům dostala i na srst na hřbetě. Její nová hnědá barva se jí začala pěkně rýsovat na jejím černém kožíšku. Bílá skoro nebyla vidět. A to jsem vlče alf. Vypadám jako tulák. Nejradši by se někde opláchla, jenže byla dost zima na to, aby skočila do vody, a hlavně taky špinavá, aby se očistila. Pokračovala v chůzi dál. V mysli se smířila s nečistotou a se vzhledem, jaký má díky počasí. Stejně začíná být tma a nikdo by to stejně nepoznal. Rozhlédla se kolem a začenichala. Poblíž ucítila spoustu neznámých pachů. Některé možná znala, ovšem nedokázala si rozpomenout. Jeden pach jí byl ale znám. Matka. Sklopila trochu uši a pohlédla na zem. Zastavila se. Bylo jí to líto, ale nakonec zatřepala hlavou. Rozhodla se, že by to nadále neměla řešit. Co se stalo stalo se.
Rozhodla se, že se vydá prozkoumat svůj domov. A dala se do kroku.

>> Ohnivé jezero

Potom, co vlčice oznámila své matce, co se jí přihodilo, co způsobilo, že byla dlouho mimo smečku a svou rodinu tedy dlouho nebyla schopna vidět, její reakce byla taková, že její matka na ní zůstala koukat. To vlčici značně znepokojilo, jelikož doufala v nějaké jiné rakce, ale v duchu nad tím zavrtěla hlavou, jelikož by se vlci neměli řídit podle očekávání, které je často následováno zklamáním. Co však nečekala, bylo to, že utekla. Prostě se otočila a utekla od své dcery pryč. To doslova vlčici posadilo na zadek. P-proč? Chvíli se dívala směrem, kde svou matku viděla běžet, ale pak se obrátila a utíkala opačným směrem. Dlouho, dlouho běžela. Po tlamě jí stékaly slzy, které díky mrzu hodně studily. Sotva viděla, jak se jí díky slzám zamlžovaly oči. Měla v hlavě zmatek. Nevěděla, co si má přesně myslet. Má se zlobit? Má se zhroutit, že se o ní matka nezajímá? Má si začít všechny věci vyčítat? Nedokázala pořádně myslet. Nechtěla v tu chvíli nikoho vidět. Celkem jí to ublížilo. Celkem dost.

Kráčí pomalu. Kroky má jisté, i přesto se trošku klepe. Kolem je jen však les plný jehličnatých stromů, které jsou ale holé, což jí nahání menší hrůzu. Kam jsem se to ale dostala? pomyslela si Darkie v duchu a na to znejistěla. Krůček po krůčku si pomalu začala býti nejistá, zda vkročila někam, kde by měla být. Kde vlastně jsem a co je to za místo?
Křup..
Kamenem by jí mohl nazvat kdokoli, kdo by teď kolem prošel, jak jí tělem projel šok a hrůza z toho, co náhle uslyšela. Když ale nastražila uši a chvílí stála na místě, neslyšela nic než šumění větru. Kolem sebe necítíla žádnou jinou přítomnost, než tu svojí, ovšem i tak jí tohle místo nahánělo menší hrůzu. Kéž by tu se mnou někdo byl. Kdo ale, když nikoho moc neznám a rodina je...pryč? Kam všude se podívala, nic jiného nemohla spatřit, než jen ty holé stromy. Kolik tak minut tam mohla stát jak přimražená, sama netuší, ale co ví moc dobře je, že se tu necítí bezpečně. Kupodivu rychle zatřásla hlavou, vlastně celým svým tělem a dala se do rychlé chůze. Krotit své myšlenky o tom, že tu není určitě sama nijak nezvládala, i když jim mohla být vděčná, jelikož jí hnaly rychle dopředu. Kmyt křídel, který svými uši zachytila, jí ovšem opět přiměl zastavit a pohlédnout směrem, odkud si myslela, že ptáka letět slyšela. Kudy jen letěl? Kde teď je? Koukat se mohla, jak chtěla, ale za nic na světě ptáka, o kterém si myslelal jistě, že ho slyšela proletět, nespatřila. "Krucipísek, prosím! Kdo tu je? Kolem ale nikde nikdo. K tomu všemu jí začala být trošičku zima, jelikož její srst nebyla natolik hustá, aby jí mohla v začínajících mrazech dostatečně ochránit. Klepat se nemohla přestat, jenže věděla, že zima na tom podíl má nejmenší. Kmeny stromů, jakoby se samy začaly měnit, či se hýbat. Klid, klid, klid, klid.. Ke všem těm věcem, co se tu nálhle dějí, neměla, co by řekla, jen oči hrůzou jí vytřeštily, div z očí rovnou nevypadly. Kolečko rychlé udělala, jak se snažila ve spěchu najít cestu, po které přišla a rozeběhla se tak rychle, jak jen dovedla.

//snad v pořádku

Sledovala vlčici naproti ní, jak bude reagovat. Sama si ovšem sedla, jelikož tím chtěla naznačit, že povídání bude na delší dobu, ale co bylo důležitější, nachodila toho docela dost a Darkie si potřebovala odpočinout. Když její vlčí mamina zareagovala na oslovení, které Darki pronesla, provinile sklopila oči a uši jí přilehly k hlavě, ale pouze na okamžik. Ona totiž byla zvyklá na zdvořilejší oslovení u Mythi. Chápu, že to může znít divně. Asi bych se měla naučit mluvit trochu...jinak. Popřemýšlela, že by svůj přehnaný zdvořilý způsob omezila, alespoň částěčně. Její mamka jí následovala a posadila se taky. Darkie se napřímila a prohodila vesele ocasem, jelikož byla připravená mluvit. Věděla, že by měla začít od incidentu, kdy se vlastně ztratila, ale napadlo jí, že by začala trochu jinak. ,,Víš mamko," začala s oslovením, který jí sama pobídla, aby jí říkala, ,,já jsem tak trochu změnila, což si nemohla poznat úplně, ale jsem teď jiná." Chtěla zdůraznit tu změnu, jelikož to je tou hlavní náplní toho to příběhu. Už to není drzé vlče, ale vlčice plná důvtipu. Podívala se na svou vlčí mamku. ,,Já se totiž před nějakou dobou, už přesně nevím, jak dlouho to je, zde ve hvozdu ztratila. Jo, celkem srandovní věc se tu ztratit, ale stalo se. Byla tma, bouře a ty víš, jak já se bojím, když přijde na tuhle kombinaci. Upadla jsem. To je poslední, co si z té noci pamatuji. Pak už jsme ležela někde v jeskyni a tam potkala Mythi." Darkie pohlédla vzhůru, když se vzedmul vítr a počechral jí jemnou srstr. Jako kdyby jí chtěl něco našeptávat a trochu přivřela oči. Asi by jí považovali za blázna, ale jakoby cítila něčí dotyk. Ne ten, co udělá vítr, když jí pročísne srst, ale vyloženě něco cítila. Něčí dotyk. Možná to, že o Mythi bude hovořit, možná to Mythi ví a tím jí dává náznak, že slyší. Přesto žádné varování, nic, co by jí zakazovalo v tom pokračovat. ,,Nic mi neudělala, starala se o mě a...změnila mě. Jedná se totiž o vlčici, která je stará jako Země samotná. Řekla bych že mýtická bytost až. Popravdě si nic nepamatuji. Jak dlouho jsem s ní byla, co vše mě naučila, co vše jsem s ní prožila, jen vím, že když mě doprovodila k hranicím Gallirei, cítila jsem v žilách, že tato vlčice mi je velice blízká, že jsem se od ní hodně naučila a prožila s ní chvíle, které bych nechtěla zapomenout, jenže má mysl mi neumožńuje si ty chvíle vybavit." Darkie se to snažila nějak vysvětlit, co jí teda postihlo za tu dobu, co byla pryč. Tajně doufala, že jí její mamka pochopí. ,,Doufám, že to nění tak zmatené, i když i já se v tom ztrácím. Mythi sama zařídila, aby se nestalo, že bych někomu prozradila kde je, co se dělo, i když mi věří a byla mi velice blízká, teda, mám ten pocit. Přesto chce asi žít v utajení." Dodala posléze a jen doufala, že jí mamka alespoň trochu pochopí.

Cestou hvozdem, která nebyla vůbec krátká, se rozhlížela všude možně. Rozpomínávala si na místa, která si ve hvozdu oblíbila a v hlavě si vybavovala každičkou cestu k daným místům. Dokonce při cestě narazila na svůj oblíbený kopeček, dalo by se říct. Samým štěstím se rozutekla k němu a nasávala čenichem tu vůni přicházejícího podzimu. Vyběhla na kopeček, odkud měla rozhled na rozprostírající se hvozd. Přišlo jí to nádherné v každém ročním období při každé chvíli, když sem zavítala. Usmála se a tlapkou vesele hrábla do vlhké trávy. Na chvíli se posadila a užívala si odpočinek. Zavřela svá víčka a zaklonila hlavu. Zaposlouchala se do hudby větru, který použil listí jako svůj hudební nástroj. Uklidňovalo jí to. V takových příjemních momentech, jakoby cítila propojení její magie s tím listím. Jako by ta hudba hrála v ní. Užívala si ten zvláštní pocit, když se soustředila na svou magii, která jí kolovala v žilách. Nakonec otevřela oči a nasála pořádně vzduch. Zavětřila a poznala jeden pach, který byl velice blízko. Rychle se postavila na své tlapky, zašmikala ušima a rozhlédla se. Zavětřila znovu a vydala se rychlým krokem směrem, odkud by měl přicházet původce pachu. Její srdce bilo vysokou rychlostí. Byla nervózní, netrpělivá, šťastná a nedočkavá. Tak moc už se chtěla vidět se svou rodinou. Hlavně s matkou, kteoru každou chvíli uvidí. Náhle se vlčice před ní vynořila a Darkie ustanula v pohybu. Nemohla ani pořádně zaostřit, jak byla šťastná, že svou matku vidí. Nemohla zaostřit kvůli slzám. Její matka vlčice si jí prohlížela. Za celou dobu, což Darkii připadalo jako věčnost, nedokázala pořádně polapit dech. Její nohy se mírně třásly, jak byla plná emocí, které se ale snažila ovládnout. Ovšem, to nestačilo.
"Matko! Tak... tak ráda tě zase vidím," s těmito slovy svou hlavu nadšeně položila na její zátylek a otřela se o matčinu hebkou srst. Tento moment ovšem netrval moc dlouho a pohlédla své matce do očí. Usmála se. "Než ti vše povím, věř mi, prosím, jelikož to, co ti asi řeknu bude znít šíleně," začala ujišťovat svou matku s tím, jak by to pro ni mohlo vypadat. Byla si vědoma toho, jak celá tahle věc může šíleně znít, ale své matce důvěřovala ze všech nejvíc. Já moc dobře vím, že mě vyslyší, že mě pochopí. Moc dobře vím, že si to nechá pro sebe, protože tenhle příběh...kdo jiný by tomu asi tak uvěřil? Tajemství o Mythi je u ní v bezpečí, to vím jistě. Ocasem několikrát zavrtěla, jelikož byla moc šťastná, že je doma u své rodiny, prostě zpátky.

//Kraj světa

Chlad, který s tímto období přišel, se dotýká jemně srsti staro-nově příchozího. Ovšem díky silnému kožíšku, který tato vlčice měla, to pomalu ani nepocítila. Z trysku, ze kterého před chvíli doběhla na vyvýšené místo, byla v celku zadáchaná, ale úsměv jí z tváře nezmizel. Ba naopak. Spíše se rozšířil. Všudem kolem ní se rozprostíral hvozd. Ten hvozd, který ona tak moc dobře znala, ten hvozd, jenž jí byl domovem. Ten hvozd, který jí tolik chyběl. Dívala se na jeho otevřenou náruč. Jakoby jí sám říkal "Vítej". Srdce se jí silně rozbušilo. Naráželo silně do její hrudi, div jí nevyskočilo před její tlapky. V tom si všimla, že pláče. Díky náhlému a prudkému větru, který kolem ní prosvištěl a načechral jí tak srst, jí na tváři zastudilo. Slzy štěstí a radosti. Úlevy a útěchy. Konečně jsem doma! V návalu všech emocí, co jí proudily v žilách, které jí roztančily srdce, měla neskonalou chuť zavýt, skákat, prostě skotačit, či smát se nahlas radostí. Dokonce jí napadla i šílená myšlenka. Co kdybych začala křičet, že jsem doma? Slyšel by mě odsud někdo? Ale to ihned zavrhla. V mysli je jí vynořil obrázek každého člena její rodiny. Popravdě si smečku moc nepamatuje, ale svou rodinu ano. Maminka, bráška a nakonec otec. A právě obrázek otce jí přinutil tyto myšlenky dát sranou. Co kdyby mě uslyšel on? Co by si pomyslel? Akorát by si potvrdil to, že jsem vnitřně stále vlčetem, ale to už já nejsem. Nejsem taková, jakou znali. Jsem už jiná. Sklonila hlavu ke své pravé přední noze a otřela si obě strany svých tváří, aby mohla setřít sneposedné slzy. Vztyčila hlavu a zatřásla s ní, aby si vyčistila hlavu od myšlenek, které jí zamořovali mysl. Zhluboka se nadechla a vydechla. Pak udělala krok vpřed a pomalu dál pokračovala k hvozdu. Rozhodnuta se tu objevit s tou novotou, s jakou přišla. Díky Mythi je taková, jaká je teď. To ona jí dopomohla se stát takovou, jakou je a nemá nejmenší výčitky. Je spokojená, a to je dobře. Svým ladným krokem pokračuje dál. Čenichem nasavá všechny vůně, kterým hvozd oplývá a jen se usmívá. Ať už je zná, či nezná. Je už doma.

chtěla bych se přihlásit

//Děkuji za akci, moc skvělá :D prosím * do obratnosti :D

Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem uhodla hádanku, úplně jsem vypla svou "vznášející" hruď a cítila se na vrcholu sil. Ostatní ale měli rychle plné tlapky práce a tak jsem i já musela zapomenout na svých pár sekund slávy a pomoc s problémem. Podívala jsem se kolem a byla ráda, že se Smrt trochu klidnila - konečně. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, když v tom najednou odkudsi přiskočil bílý vlk. "A tohle je zas kdo?!" štěkla jsem zmateně a sledovala toho ohromného vlka, při pohledu na něj jsem ale měla dobrý pocit, ten vypadal, že nám chce opravdu pomoc. Podivné ale bylo, že Smrt oslovoval "sestro". Proč? "To je jako její brácha Zabiják, nebo co? dodalala jsem k Newlinovi hned za svou prvotní otázkou. Vlci se už chystali udělat nějakou klec, ale mě to přišlo hrozně nefér vůči Smrti, ona přece musela být ta špatná a nezasloužila si ubližovat. Každý musíme někdy zemřít, ji přeci do klece šoupnout nemůžeme. "A nestačilo by jí jen vyhnat?" pípla jsem při pohledu na černou vlčici, která neměla asi před svým bratrem moc šanci. Vlk vypadal velmi mocně, mocněji než jeho sestra. Klec mi nepřišla správná.

Natočila jsem hlavu a sledovala Newlina, který do mě začal hustit něco o to Smrti. Koukala jsem na ní a byla čím dál víc naštvaná. Ještě ke všemi když po ní skočil taťka a ona ho pokopala těmi blesky. "Tati!" vykřikla jsem a všimla si, jak mu odpadly drápky. Skočila jsem k němu, ale pořád byl nabitý tou zlou energií a tak jsem se bála se ho jakkoliv dotknout. "Ty!" zavrčela jsem na Smrt velmi, velmi, velmi rozzlobeně, ale jeden pohled o jejích očí mě po pár sekundách zas uzemnil a já podřízeně couvla. "Tatínku, co ti to udělala," zakňourala jsem smutně a oči se mi zalily slzama. Pomyšlení, že můj táta, nebo kdokoliv jiný z rodiny trpí mi bylo víc než proti srsti a ranilo mě, jako by bolest zasáhla i mě, jen přímo do srdce. Možná jsem byla přecitlivělá, ale na mojí rodinu se prostě nesahá a už vůbec ne nějaká Smrt!Kdo si myslí, že je?!
Do dění se opět vložila ta Mlhahule. Portál se pomalu začal uzavírat. Srdce mi bilo až v krku a já už cítila, jak strašně moc chci pryč nebo puknu vzteky. Teď tu byla další hádanka. Tak dobře, uhodl to Larry, tohle uhodnu já... musím... pro tátu... řeknu si a v hlavě si přehrávám ta slova co řekla. Cože? Co to je za nesmysl, ach jo, tohle nikdy snad nedám dohromady, pomyslela jsem zoufale a koukala na ostatní, kteří se očividně upíchli na nějakou jinou věc, letmo jsem zaregistrovala nějaké uvízlé zvíře. Jen jsem si tak pod vousy zavrčela: Jak mohou řešit tohle, když ta bestie ublížila tatínkovi, jejich alfovi! Přišlo mi to od nich nefér a pomáhat něčemu co bych za jiných okolností lovila. Lovila? rozsvítilo se mi najednou. Lovit, lov, jako vlk, jaký je vlk, vlci nejsou zbabělci. Lov. Lov," pořád jsem si v hlavě přemítala to slovo, nemohla jsem od toho slova "lov" opustit. Lov, lov, běh, rychlost, ne ne to se vzdaluju. Lov. Proč lov? Proč lovit? Lov... Hlad? Hlad! pomyslela jsem protože, to vážně sedělo. Hlad jako vlk, hlad bolí, bříško bolí! pomyslela jsem rozjařeně a vesele poskočila. "Je to hlad!" vyštěkla jsem hlasitě, že mě nemohl nikdo přeslechnout. Plná energie jsem byla odhodlaná se postavit jakékoliv další výzvě. Otočila jsem hlavu k vydře a mlsně se olízla. Podívala jsem se zpět na Mlhahuli a pak zas na vlky, kteří řešili ono stvoření. Myslím, že místo pomáhání by mohla být sváča!

Sledovala jsem přítomné, kteří z oné Smrti byli pěkně zmatení. Údajně tak nevypadala. "Smrt? Smrt je vlk?" řekla jsem k Newlinovi, které malému vlčeti jako jediný věnoval pozornost. Udělala jsem k němu ještě pár kroků, protože to byl přeci můj ochránce a sledovala tu podivnou vlčici. Nevypadala nijak hrozně. Vlastně jsem nikdy o smrti nepřemýšlela a teď tu předemnou tancovala. Nevypadala jako smrt. Smrt by mě měla děsit ne? Nechci přece umřít, ale ona byla tak-. Najednou se ale obraz změnil a já skočila za Newlina a nožky se mi roztřásly - ano Darkie byla malej srábeček. Vystrčila jsem hlavu a koukala na ty blesky. Mlhahule nám řekla něco, čemu jsem ani zamák nerozuměla. Asi to byla nějaká hádanka. Vlčice, kterou jsem moc neznala něco začala plácat, ale já se jen dál krčila za Newlinem a koukla na Larryho, který vykřikl ticho. Ano, to dávalo smysl. Trochu jsem se uklidnila a povylezla blíž k dění. Koukala jsem ne vlčici před sebou. Proč mě najednou tolik neděsila? "Já se tě nebojím," řekla jsem a tiše zavrčela. Srdce mi prudce bilo jako dostihovému koni. Podívala jsem se na smečku. "Náš hvozd ničit nebudeš!" zavyhrožovala jsem znovu, protože jsem se cítila silnější s každým vlkem co tu stál. Už jsem nebyla to malé bezbranné vlče, už jsem byla velká Darkie, která se nemohla jen schovávat za ostatními. Byl čas bojovat.

Sledovala jsem vlky, kteří vypadali zmateně, ale mě se tohle vážně líbilo. Možná to bylo tím, že jsem si neuvědomovala vážnost situace. Nejlepší byl Newlin, který se ke mě přišoural, nebo spíš přilevitoval a začal zas něco mlít. Zasmála jsem se svým tenoučkým hláskem a pořád si užívala poskakování. "Strjedo!" špitla jsem k němu, ale v tom zaznělo slovo ticho a já skoro zkameněla na místě. Zase mnou projel mráz a srst na zádech se naježila. Sledovala jsem lady Mlhahuli. Mlhahule, hihi, pomyslel jsem a při jejím hlase se dusila smíchy. Snažila jsem se to v sobě držet, ale tváře se mi po chvíli nafoukly a já vážně nevěděla, zda nebouchnu. Když ale přišla k Newlinovi blíž, najednou jsem přestala a měla chuť vrčet. Něco ve stylu "nech mého kámoše být!". Místo toho jsem se jen zamračila a nahrbila. Něco se Newlinovi zatřpytilo na krku - prý na potom. Udělala jsem pár kroků k němu a v tom se vše dalo do pohybu. Jen jsem zmateně koukala co se děje a snažila se jako vždy držet krok. "Páni!" hlesla jsem a najednou uviděla nádhernou vlčici. Byla krásné černá s tou zelenou. "Jé!" vyšlo ze mě jen a pohodila jsem ocáskem. "Strejdo, víš kdo to je?" usmála jsem se a pozorovala její kroky. Byla tak magická, že jsem z ní nemohla spustit zrak. Pohodila jsem hlavou, ale nešlo to, pořád jsem jí musela hypnotizovat pohledem. Výraz ostatních se mi ale moc nepozdával. "Jaká smrt?" zeptala jsem se zmateně našeho hloučku a čekala vysvětlení, které mi asi stejně jen tak někdo nepodá. Nezbývalo než čekat.

//Máme nějaké pořadí, nebo je to zas jedno? :O (asi jsem nedávala pozor)

Zastavila jsem se kdesi v lese a sledovala okolí, pořád jsem měla ten příjemně klídný pocit. Jé, táta! pomyslela jsem, když jsem jeho černý kožíšek zahlédla mezi stromy blízko mě. Rozešla jsem se k němu, když v tom se stalo něco podivného. Nastolené ticho mi nahnalo strach a přejel mi mráz po zádech, až jsem se bála oklepat. Sledovala jsem okolní dění a odvážila se udělat jen jeden nesmělý krok dopředu. V tom mi ale mlha začala olizovat nohy, chtěla jsem uskočit, ale v tom mě ta potvora přitáhla k zemi. "Tati!" pískla jsem vystrašeně, až se mi vlily slzy do očí. Dostala jsem hrozný strach, srdce mi div nevyskočilo z hrudního koše. "Tatíí," pískla jsem tiše, když mi začala Mlha olizovat nožky. Strachy mi stekla slza z jednoho oka a skoro se mi až podlomily nožky. Najednou jsem tam stála a za chvíli se snad o vznášela, zcela mě to zaujalo, že jsem přestala vnímat okolí, ale najednou...
Otočila jsem hlavou a uviděla samu sebe, jak ležím pod sebou. Cože? pomyslela jsem zmateně a koukla na své nové já, které jen tak levitovalo ve vzduchu a jako by mě půl chybělo. Mlha se usadila nedaleko odemně na jedné vlčici, se kterou jsem zatím neměla tu čest. Sledovala jsem jí, ale opouštět mé tělo se mi nechtělo. Zrakem jsem sjela sama k sobě a sledovala jsem jak vypadám. Zaujatě jsem pozorovala každý proužek, každou skvrnku na těle a přemýšlela, jestli jsem hezká nebo ne. Pak jsem zvedla hlavu a zkoušela co všechno můžu. Lehce jsem se odrazila a najednou se pomalu vyšvihla nahoru, výš než obvykle a trochu zpomaleně. Zalíbilo se mi to a tak jsem zkusila salto vzad. Povedlo se mi, začala jsem pohybovat mlžným ocasem a měla ze sebe radost. Tohle mě bavilo!

Probudila jsem se pod jedním ze stromů a pokojně jsem se začala protahovat. Spokojeně jsem zamlaskala a napadlo mě, že bych nově nabytou energie nemohla využít líp, než zajít s někým na lov. Přeci jen, musela jsem se začít učit. Doprotahovala jsem hřbet, když v tom jsem zahlédla pohyb nedaleko odemně. Vyrazila jsem tím směrem s velmi dobrou náladou - ohledně jako vždy - a přitom jsem měla na tváři rozzářený úsměv jak sluníčko. Zastříhala jsem svýma velkýma ušima a v tom si všimla, že se Sarumen nějak halí do mlhy. Nevěnovala jsem tomu nijak velkou pozornost a ťapkala jsem dál. Opodál jsem zahlédla Sallarého, ihned jsem se za ním rozešla s vesele pohazujícím ocáskem. Chvíli mi to trvalo, než jsme do hlavy pustila něco jiného, než myšlenky na to, jak strašně moc chci umět lovit a že pokecám s kamarádem Larym. Přeci jen, moje mysl nebyla tak silně ozbrojená a mámení Mlhy se mi také nakonec dostalo do povědomí. "Co je to?" špitla jsem pro sebe zmateně a polil mě strach, který rázem vystřídal příjemný klid. Nasadila jsem opět spokojený výraz a zcela omámeně kráčela za tajemným hláskem, který mě vedl po hvozdu. Říkejte tomu jak chce, náhoda, osud, štěstí - ale při procházení kolem jedovatých vod jsem neměla ani tušení, jak může být toto místo nebezpečné, takže jsem prostě jen následovala ten klid. Byla jsem úplně mimo, nechala jsem do sebe všechno to pěkné vstoupit. Až po chvíli jsem si všimla přítomnosti ostatních vlků, kteří tu také tak omámeně bloudili. Tlapky mě nesly kolem každého nebezpečí v podobě vody a já jen lehce kráčela kolem. Všechno nebezpečí mě tak míjelo a já se o to víc cítila jistější, že následovat ten hlas je dobré. Pohlídla jsem na Sallarého a neznámou vlčici, která ale byla členem smečky, protože už jsem jí tu nejednou zahlédla a na mysl mi ani nepřišlo, jakto, že tu není někdo z rodiny. Prostě jsem jen kráčela a v hlavě měla prázdno.

//na poslední chvíli, ale přece