Gallirea - Příspěvky uživatele

Tiše naslouchala svého společníka, avšak myšlenkami byla stále trochu mimo. Nevěděla, zda je to na ní tolik poznat, avšak se snažila těm doterním myšlenkám nedávat tolik pozornosti. Věděla, že je to neslušné, ale díky zvoleným tématům se vzpomínky ozvaly a žádaly si pozornost. Byla proto ráda, že se začali oba bavit o tom, jak utíká čas. Pohlédla na oblohu, která byla pořád ponořena v peřinách temných mraků, přes které se snažil prosvítit měsíc. Vítr vanul poměrně klidně. Občas Darkii pošimral po srsti, až to skoro zalechtalo.
,,Sdílím tvoje pocity. Sama mám ten pocit, že tu čas utíká neuvěřitelně rychle. Vlk zamhouří oko jen na chvíli a když ho otevře, je jiný den," přidala se k němu a k jeho teoriím. Spočinula na něm pohledem, když mluvil o spánku. Darkie se necítila unavená, i když teď ušla docela dlouhou cestu, spinkla si předtím na delší dobu, takže jí to nechybělo. Usmála se. ,,Já jsem také docela odpočinutá. Spala jsem celkem dlouho, takže te'd spíše potřebuji energii vybít," uchechtla se nad tím slovem. Když se jí Sigy zeptal na magii, prohodila tiše ocasem. ,,Bohužel, nemám. Ostatně moje oči jsou dozelena, takže bych tu dokázala jedině tak udělat klacík." Možná ani to ne, dodala si pro sebe v hlavě. Když se však podívala do očí svého společníka, měl je hezky žlutě jantarové. Přímo takové, jaké je měla ona, jako vlče, akorát více do žluta s určitou dávkou zkušeností. Co má asi tak za magii on? Nevěděla, zda se má zeptat, avšak už tu padlo slovo o magií, proto neváhala a svou otázku vyslovila nahlas. ,,Mohu se optat, jakou máš magii ty?" zkoumavě mu hleděla do tváře.

Sigy se posadil a sledoval Darkii, když povídala, což se vlčici moc líbilo, jelikož z jeho gesta, které udělal dal jasně najevo, že v konverzaci hodlá pokračoval. Darkiina dušička byla pohlazena a uklidněna již doslova. Než dorazila na tohle místo, vadilo ji, že nemá společnost. Několik dní byla sama a zároveň po čerstvém návratu do své smečky chtěla být přivítána a obskakována. To na mě zapomněli? Pomyslela si na chvíli, když domluvila, ale myšlenky hned zahnala a naplno se věnovala společníkovi naproti ní. Jeho gesto po něm zopakovala a sedla si též. Sigy reagoval na její názor o překonávání svých strachu. Souhlasně při jeho názoru kývala hlavou a na chvíli se zahleděla do dáli. Sigy má určitě pravdu, že by se do toho nemělo skákat po hlavě. Takhle bych si to přesně představovala. Samozřejmě ze mě nebude hned ten největší dobrodruh. Prohodila ocasem, který se jí obtočil zlevé strany. Při zahleděném pohledu si všimla, že obloha není již tmavá jen díky mrakům, ale že už nastala temná noc. To už je takhle pozdě? pomyslela si. Avšak si nijak unavená nepřipadala. Poslední dny toho naspala hodně, ale netušila, jak je na tom její společník. Přesto se rozhodla mu odpovědět na jeho názor.
,,Určitě máš pravdu v tom, že bychom strach měli překonávat postupně. Samozřejmě neočekávám sama od sebe, že bych se stala z ničeho nic bůhví jakým dobrodruhem," zasmála se. ,,Ale nesouhlasím s tím, že by se to mělo nechat ležet ladem. Zastávám názoru, že by se vlk během života měl zdokonalovat a zkoušek se překonávat. Zjiš'tovat, čeho je schopný. Rozhodně by to měl zkoušet, a pokud přitom zjistí, že nemá tu sílu na to něco změnit a usoudí, že mu bude lépe, aby bylo vše takové, jaké bylo, potom ano, ale zkusit by se to mělo. Zkusit se má vše," sdělila mu plně svůj názor. Měla ráda takové konverzace, kdy si dva vlci vymění názory, a i když nesouhlasí, usoudí i názor druhého jako příhodným a možným. Darkie rozhodně nebyla vlčicí, která zastávala jen svůj názor a rozhodně by ho prokazovala. To ne. Brala názory i druhých, i kdyby s nimi tolik nesouhlasila, věděla, že každý má jiný pohled na danou věc, proto by se to mělo brát v potaz a nikomu nic nevnucovat.
Sigy jí pak pověděl ohledně cestování a položil Darkii pár otázek ohledně její smečky. Trochu znejistila. ,,Eh, já jsem se tu vlastně taky narodila. Jsem dcerou alf Sarumenské smečky, avšak znám jen náš místní hvozd a, no to je vlastně vše," nervózně se usmála a ocasem začala do sněhu mírně bubnovat. ,,A chápu to s těmi přáteli. Že se objeví a zase zmizí a dlouho je nevidíš, vzhledem k tomu, jak si mi popsal, že je tato země obrovská. Co se týče mé smečky, popravdě netuším, jelikož já vlastně byla ta, co zmizela, ale vrátila se," na slovíčku zmizela dala určitý výrazný tón. Sklopila hlavu a tlapkou začala trochu hrabat do sněhu. Vzpomněla si na tu noc, kdy se jí to stalo. Byla bouřka, zpanikařila a běžela někam, nevěděla kam, jenže tam byl sráz a ona padal- Prudce zatřásla hlavou a trochu se na místě ošila. Nenene, na to teď myslet nesmím. Zvedla hlavu a na Sigyho se mile pousmála. ,,Celkem rychle se zatáhlo a stejně rychle tenhle den uběhl. Netušila jsem, jak se dokáže takhle vlk ponořit do konverzace, až téměř nevnímá čas okolo sebe," tím mu dala kompliment za dobrou společnost a konverzaci. Zakmytala ušima a své tlapky si začala ve sněhu protahovat ,,Nejsi náhodou unavený?" zeptala se ho.

Vlk svým přátelským působením nabral plusové body na žebříčku nově potkaných vlků. Ovšem zaujímal u ní speciální místo, jelikož byl první na tomto žebříčku. Darkie věděla, že by si měla na cizí vlky dávat pozor a neházet všechny do jednoho pytle, jelikož ne všichni se mohou ze začátku chovat takto přátelsky jako zmiňovaný Sigy, který na ní udělal dobrý dojem. Ovšem začala se vnitřně uklidňovat a zaujímat svou normální pozici důstojné vlčice, která již není vlčetem, ale dospelou, bystrou dámou.
Pochytila v Sigyho slovech a výrazech, že se o zmiňovaném snu moc rozpovídat nehodlá. Zdálo se Darkii, že ta 'šiška', o které mluvil, není vlastně tím původním snem, který se mu znál, ale nehodlala se v tom dál nimrat. Chápala, že asi neznámému vlku nebude popisovat svůj sen, který měl pro určitého vlka asi nějakou cenu. Takovýhle stupidních otázek se musím příště vyvarovat a dopředu promyslet, jaký dopad to pro druhýho může mít. I když nevypadá, že by byl nesvůj, každopádně se neznáme a otázat se ho na sen není zrovna dobrým začátkem. V mysli si zapisovala, aby nezapomněla tento bod v příštím setkání s nějakým vlkem. Po položení otázky, ze které si sama Darkie nebyla jistá, jí vlk odpověděl celkem zeširoka, za což byla nesmírně ráda. Alespoň si nepřipadala špatně. Při popisování a vyjmenovávání jednotlivých smeček se jí oči vždy zvětšovali vzrušením, překvapením, neuvěřením. Wow, tolik smeček. Borůvková? Narvinijská? Asgaarská? Kolik je tam asi tak vlků? Jak je velká tahle země? V mysli se jí vynořovalo více a více otázek, na kteér by byla ráda, aby měla odpověď, avšak to po Sigovi chtít nemohla. Postoj a ocas to však říkal za ní. Byla plná překvapení, dychtila po nových věcech a i když cestování a dobrodružství nijak v povaze nemá, teď by poznávala s radostí. K určitým připomínkám ke smečkám se Darkie uchechtla a koutky se jí ještě více rozšířily.
,,Tohle všechno zní tak zajímavě. A vypadá to, že si toho hodně procestoval. Já nemám ponetí vůbec o tom, jak tahle země vypadá, jak je velká a vlastně, kolik by tu mohlo být vlků? Do teď jsem jen tak žila ve své smečce spokojeně uzavřená ve svém domově, ale okolnosti mě vyvedli se porozhlédnout kousek od hvozdu," začala trochu vyprávět, jelikož celou dobu vlka jen naslouchala a nechtěla ho nechat mluvit jen celou dobu, aby si nemyslel něco špatného. Ovšem Darkie spíše ráda poslouchala, ale s mluvením problémy, ostatně jak mohl Sigy slyšet, neměla. Svůj zrak spočinula do dáli, kde byla její smečka, tam, kde začínal hvozd. Pak se opět otočila na Sigyho. ,,Ale s tím, co mi tu říkáš, mám větší chuť se přeci jen trochu po okolí po rozhlédnout, i když strach po určitém momentu ve mně pořád vězí a nechce se pustit, přesto bychom se měli překonávat, a tím se tak zdokonalovat," pronesla opět něco moudrého. Nemohla si pomoci. To byla prostě ona. ,,Cestoval si hodně, Sigy? Máš hodně přátel?" vybízela ho k dalšímu vyprávění. Naklonila hlavu na stranu, lehce kmytla ušima a ocas prohodila. Nevěděla, zda mu její zvědavost nějak vadí, ale ráda by se dozvěděla co nejvíce. Prahla po nových informacích.

Uslyšela smích, což přimělo Darkii zvednout oči a pohlédnout na vlka, který si z jejího filosofického proslovu nic nedělal, nebo to spíše nedával najevo. Vlastně jí určitým způsobem pochválil, že svou roli zvládá. Vlčice se napřímila a pousmála se s vděkem v očích. Kdyby byla na kůži holá, nejspíš by jí vlk spatřil, jak je do růžova rozpálená stydem. Ach jo, Darkie. Proč se tak chováš. Buď svá. Akorát tomu neznámému vlkovi ukazuješ, že si nemotorná. Tohle vůbec není tvoje povaha. Kárala se v duchu. Popravdě Darkie by se na základě svých vlastností a povahy zachovala jinak, ovšem byla to dlouhá doba, co naposledy potkala neznámého vlka a zejména na neznámém území. Zpravidla nevycházela ze svého hvozdu, ze svého domova, kde se cítila býti důstojnější, dokonce i s určitým respektem. Cítila se tam mnohem jistější, avšak byla hozena do jí naprosto neznámé situace, se kterou ještě neměla možnost se setkat. Nejspíše proto jí vadí, jak se zachovala.
Vlk mezitím vyprávěl svou vlastní příhodu a Darkie naslouchala. Pootočila hlavu nastranu a vnímala jeho slova. Soustředila se a snažila se je pochopit. Mluvil s přátelským tónem a vypadal od pohledu velice mile. Darkii se tak ulevilo. ,,Jaký sen se ti zdál, pokud ti nevadí, že se ptám?" zeptala se se zvědavostí. Na to, se vlk představil a trošku vykulila oči. Věděla, že tu budou poblíž nějaké smečky, avšak neměla ponětí o jejich existenci, což jí celkem překvapilo. ,,Sigy, zajímavé jméno. Já jsem Darkie a jsem ze Sarumenské smečky, která je tady nedaleko směrem na jih," dodala, avšak pár otázek měla na jazyku, ,, a teda, Sigy," usmála se a prohodila mezitím trochu ocasem, ,,nejdříve omluv můj zvláštní dotaz, ale pořádně okolí neznám, vlastně vůbec, jelikož jsem z hvozdu naší smečky moc nevycházela, ale je tu v okolí hodně smeček? Potkal si nějakou?" zeptala se, i když v mysli nevěděla, zda je taková otázka vhodná. Nevěděla proč, měla jen ten dojem, že by se takto ptát neměla, ale zvědavost byla větší. ,,Vlastně si první vlk mimo smečku, kterého jsem potkala," přiznala se vzápětí.

Spořádala celého malého zajíce během chvilky, což dost naznačovalo tomu, jaký měla hlad a jak už dlouho nic neměla. Tlamu měla od krve a přední packy taky. Jazykem si olízla čumák. Potřebovala to ze sebe nějak smýt, ale nevěděla teď jak. Voda nevypadala nebezpečně a zároveň byla daleko, což Darkii se nechtělo jít tak daleko. Po jídle vykazovala vždy menší dávku aktivity. V tu ránu jí ale napadl geniální nápad. Však sních je jen zmrzlá voda. Mohu se utřít do něho. Vesele si poskočila a začala packama hrabat do sněhu. Sníh létal na všechny strany, částečně zbarven do červena. Barva pomalu z jejích tlapek mizela a byla proto řada na její tlamu. Přikrčila se a začala hlavou zběsile kmytat ve sněhu. Tohle je srandaaaa! Vnitřní, nedospělé vlče se v ní probudilo. Když však zvedla hlavu, zapotácela se. Touhlavou máchala nějak moc. Chvíli se rozhodla stát na místě a uklidnit svou zamotanou hlavu. Zavřela oči a soustředila se na to, aby se zase stabilizovala a hodila do normálu. V tom se však zapotácela znova, ale ne díky své pomatené hlavě, však kvůli neznámému vlku, který do ní strčil. Otočila se a pohlédla vykuleně na něho, jelikož se ho lekla. Vlk začal mluvit, pravděpodobně se pouze omlouvat, že do Darkii vrazil, avšak v Darkii se probudila plachost a mentálně začala trochu hysterčit. Co mám dělat, co mám dělat? Ve společnosti jsem nebyla už dlouho. Celou dobu na něho hleděla trochu rozpačitě, jelikož vnitřně sváděla boj. Darkie uklidni se. Tohle není u tebe normální. Je to jen vlk, co do tebe omylem strčil. Tak se chovej normálně. Hluboce se nadechla a vydechla, a pak se jen usmála a v klidu pronesla. ,,To je v pořádku. Však se nic hrozného nestalo," ubezpečila vlka, že může být v klidu. Prohodila ocasem a chvíli tam jen tak stála. Ach jo, jsem hrozná an konverzace. Vůbec nevím, jak začít. A mám něco říkat? Co když se mnou nechce mluvit a prostě jen do mě drcnul? Darkie toužila už nějakou dobu po společnosti a byla přece jen ráda, že na vlka narazila, i když byl pro ni úplně neznámý a nevěděla, zda se s ní vlk bude chtít zdržovat, chtěla tomu dát šanci. ,,Eh, no, já nejsem moc dobrá v konverzacích," začala rozpačitě a uhnula pohledem, ,,vlastně jsem v nich hodně špatná a abosolutně nevím, co bych měla teď říkat, protože vzhledem v jaké jsme situaci se nedá moc očekávat, že by nějaká konverzace mezi dvěma náhodnými vlky měla proběhnout, jelikož to vypadá, že jsi šel jen kolem, přesto se to stát může, a když taková konverzace nastane, začnu trochu zmatkovat. Já jsem spíše dobrá posluchačka, takže vlastně radši naslouchám než mluvím, jelikož uměním mluvit moc nedisponuji, spíše více nad věcmi přemýšlím a ta-" v tom se Darkie zarazila a vylekaně hleděla na vlka, co stál naproti ní. Její tělo bylo napnuté, jak si uvědomila, co vlastně se teď stalo. Rychle se předklonila, dala hlavu na zem a pevně zavřela svá víčka. ,,Moc se omlouvám," řekla rychle a doufala, že tak vlka svým dlouhým proslovem neunavila. Ach jo, proč se mi tohle stává? Když jsem nervozní a nevím, co bych dělala, tak se z věcí vykecávám a začnu nad tím moc přemýšlet. Tohle se budu muset naučit. Takhle se schopnou a důstojnou vlčicí nikdy nestanu. Hlavu měla plnou myšlenek, ovšem čekala na vlka, jak zareaguje.

<< Řeka Tenebrae

Poklusem běžela od řeky až na otevřenou pláň, ze které bylo krásně vidět všude kolem. I přesto, že to tu bylo zasněženo, Darkii toto místo přišlo něčím kouzelné. Musí to tu být opravdu nádherné, když je jaro. Šla kousek dál, když se zastavila. Uviděla v dáli pár srneček, které pod sněhem hledaly trávu. Darkie se snížila a při pohledu na ně se ozvalo zakručení v břiše. Dívala se na ně a v duchu odhadovala situaci a možnosti, které by mohla mít. Dlouho jsem nelovila a zároveň je to tu moc otevřené. Vzdálenost mezi námi není sice velká, avšak i přes mou rychlost by si mě všimli dostatečně brzo na to, aby utekli. Podívala se kolem a tiše sykla. Neměly by to daleko od okraje lesa, takže tohle nemá cenu. Budu si muset počkat na lepší příležitost. Nerada sobě přiznávala, že by neměla na lov, avšak podmínky k tomu nebyly vhodné a byla sama. Rozhodla se proto popojít blíže k menšímu lesíku, který byl poblíž řeky. Vlastně se svým způsobem vracela zpátky, ale směrem nahoru, což bylo dál od jejího hvozdu. Dala se do běhu, aby tam byla dřív. Díky tomu si jí srnky všimly a rozutekly se. Ušklíbla se. Alespoň jsem stále dobrá v odhadu situace. Soustředila se však na běh, aby tam byla dřív s myšlenkou, že by mohla narazit na nějakého zajíce. Když se dostala blíže, zpomalila a přikrčila se. Uši měla nastražené a ocas se jí vklidu vznášel ve vzduchu, avšak při pohybu strnul a celé její tělo se napnulo. Zastavila a očima hledala viníka. Našla menšího zajíce. Chvíli čekala, co zajíc udělá. Nebyl sice daleko od ní, ale vypadalo to, že zajíc tuší, že je Darkie poblíž zajíce. Měla to štěstí, že doběhla těsně k začátku lesa, takže se mohla ukrýt za strom. Když zajíc stál na zadních a svým čenichem čuchal nebezpečí, Darkie využila situace, když se podíval na druhou stranu. vzdálenost není opět velká, díky stromům však bude těžké se k němu dostat, avšak při správném načasování bych k němu mohla dorazit dřív než by stačil něco udělat. Avšak je tu možnost, že si mě všimne. S velkou pravděpodobnosí zahne doprava, do hloubky lesa. Pokud bych přeskočila tamten pařez, mohla bych se mu dostat do cesty. Tohle má cenu. Musím to zkusit. Lepší, jak ty srnky. Když byl zajíc otočen, vyběhla. Opřela se do všech pacek a rozěběhla se tak nejrychleji, jak uměla. Zajíc se během okamžiku a spatřil blížící se Darkii, která byla v tu chvíli už jen dva skoky od něj. Zajíc se vyděšeně opřel do zadních tlapek a v momentu skoku vyskočila i Darkie a polapila ho to tlamy. Zajíc se však obratně kroutil, snažil se i přes krvežíznivé zuby vyprostit, avšak Darkie silně stiskla tlamu a zajíc svůj boj vzdal. Pyšná Darkie položila svou kořist do sněhu, který se kolem zajíce zbarvil dočervena. Oddychovala s úsměvem. Byla na sebe pyšná. Za tohle by byl na mě otec hrdý, pomyslela si, ale v tu samou chvíli sklopila oči ke kořisti a úsměv pohasl. Nedělám to přece kvůli němu. Okřikla se v duchu a pustila se do jídla.

<< Kopretinová louka

Tmavá obloha připomínala spíše noc než-li den, avšak Darkii se to líbilo. Ve sněhu zanechávala své stopy, a díky běhu tak sníh létal všemy směry. Cítila se šťastná, i když netušila moc proč. Možná to je tím místem. Způsobil to, že mám těď klid na duši, zapřemýšlela si v duchu. Zpomalila, protože běžela už nějakou chvíli. Díky svému odychování se jí kolem pusy tvořila pára, která pomalu stoupala vzhůru a ztrácela se ve výškách. Zastavila se a schválně se snažila, co nejvíce oddechovat, aby té páry bylo více. Vrtěla přitom vesele ocasem a radostí jí i zakmytali ouška. Postoj měla takový, že vystrčila svou zadní část do vzduchu a hlavu měla téměř položenou na natáhnutých, předních tlapkách. ,,Tohle je sranda!" řekla nahlas. Za chvíli se narovnala a povyskočila do výšky. Nevěděla, proč to dělá, ale zalíbilo se jí to. Prostě je teď jistým způsobem šťastná. Nakonec zavrtěla hlavou a došla k řece. Nebyla tolik divoká, ale díky svému silnému proudu nezamrzla. Měla tmavou vodu, jako obloha nad vlčicí. rozhlédla se kolem, jelikož Darkie chtěla přes řeku přejít. Chtěla trochu prozkoumat území za řekou. Když se podívala doprava, kde začínal její hvozd, uviděla několik spadaných stromků, které tvořily něco jako lávku. Doběhla k nim a zhluboka se nadechla. Teď se musíš soustředit Darkie. Využij svých schopností a pečlivě našlapuj. To zvládneš. Uklidňovala sama sebe. Naskočila na strom, který vypadal nejvíce pevný. Přiblížila se ke břehu řeky a začala pomalu, avšak s opatrností přecházet řeku. Občas trochu zavrávorala, ale nebylo to tak zlé, aby se na stromě neudržela. Při posledních krocích se po stromu rozeběhla a na druhý břech skočila. Dopadla na všechny čtyři. Ohlédla se za sebe a pousmála se. Tak to by bylo. Ufff. Oddychla si a vydala se dál na cestu.

>> Ježší mýtina

<< Osamělý strom

Slunce vycházelo na obdzor. Byla to velice nádherná podívaná. Darkie zpomalila a vychutnávala si ten pohled, který ji bylo dopřáváno. Zasněžená krajina, kam dopadají hřejivé sluneční paprsky, avšak ne tolik, jelikož sníh se držel a nerostával. Přesto v dáli viděla temné černé mraky, kteér se hnali vysokou rychlostí, aby krajinu pokrali do temnoty, což se jim také během chvilky podařilo. Darkii fascinovala příroda, počasí, země. Byla neskutečně moc vděčná, že v jejích žilách koluje magie země. Jemný větřík jí pročecal srst, a vtom momentě se opět dala do rychlejšího běhu. Užívala si ten vítr a usmívala se od ucha k uchu. Tahle menší svoboda jí přišla moc dobrá.

>> Řeka Tanebrae

Probrala se z krásného snu. Byl jednoduchý, ale byl stejně příjemný jako tohle místo, na kterém ležela. Přece jenom není nic špatného na tom vyjít z hvozdu a prozkoumat území. Nikdy bych o takovém místě nevěděla. Přemýšlela o tom, jaká pozitiva cestování má, avšak v mysli se jí vynořila vzpomínka na den, kdy se ztratila a na pocity, když byla nalezena. Ten strach jí opět proudil v žilách. Rozhodla se tedy, že obejde místa jen okolo jejího hvozdu, aby nebyla moc daleko a mohla se kdykoli v pořádku vrátit zase zpátky. Sama netuší, jak je tahle země obrovská a kolik překvapení by jí mohlo čekat. Tolik dobrodružství a přátelství, tolik neznámého, ale Darkii to zatím moc nelákalo. Musela by jít s někým, komu věří na 100% a to zatím není nikdo. Ani její matka, jelikož tam je ta 0,01%, které si není jisté. kde si není jistá. Protáhla si packy, zívla, a v tom se jí sroloval jazyk. Zatřepotala ušima a prohodila ocasem. Je na čase se vydat dál. Vstala, napřímila se a s úsměvem vyběhla vstříc mlze, která na ní čekala. Už neměla takové potíže jako předtím. Jako by mlha věděla, že jí již prošla, a proto jí nevyvolává žádné vzpomínky. Byla spokojená. Teď jí nic nezastaví.

>> Kopretinová louka

<< Mýtina

Sneklidem v duši utíkala dál od oblasti, která ještě spadala pod jméno její smečky. Dokázala cítit přesné hranice, kdy opouštěla území. Zastavila se a ohlédla se za sebe. Nohy se jí rozklepaly. Cítila se hrozně osaměle, vyčerpaně, ale s hlavou vztyčenou vykročila dál. Vlastně opět se rozběhla. Silně se rozsněžilo, vločky jí zabránili skoro v cestě dál, ale ona potřebovala zmizet dál. Cítila v žilách proudit adrenalin. Tohle je podruhé, co opouští území. Vzpomněla si na svůj slib, kdy si řekla, že jakmile se vrátí domů, neodejde za žádnou cenu, jenže ani na jednou místě nemohla být. Otce se bála a amtku nechtěla momentálně vidět, takže jí nezbývala jiná možnost. Musela to udělat a porušit svůj slib.
I přes husté sněžení pokračovala dál. Slunce zapadalo, ale věděla, že to není sněhem, že náhled nevidí na svoje packy. Byla obklopena mlhou. Co se to děje? Proč je tady ta mhla. Snažila se rozhlédnout, ale nedokázala vidět dál než na svůj čumák. Mlha byla hustá a obestoupila jí ze všech stran. Si zklamáním nás všech. Nemilovaná dcera, která se nad všemi povyšuje. Ošklivé myšlenky jí zaplňovaly hlavu. Věděla, že nemůže polevit, že nesmí podlehnout a jít dál. S odhodláním a neústupností pokračovala dál v cestě. Mlha začala slábnout. Nikdy nebudeš jako Mythi. Tak dokonalá, tak majestátní. Na nic nemáš. Zatřásla hlavou a tiše zavrčela. Chtěla ty pochybovačné hlasy odehnat. Jsi slabá. Tvé mladší já v tobě stále žije. Nezměnila ses. Jsi pořád vnitru drzá, nad všemi by ses nejradši povyšovala. Nemáš v sobě špetku dobroty. Rozeběhla se. Mlha pomalu mizela a ona viděla místo bez sněhu, krásné místo nabité pozitivní energií. Potřebovala se tam dostat hned. Chtěla se těch hlasů zbavit.
Nakonec packou spočinula na čerstvé trávě. Všude byly krásné květiny, čerstvá tráva, motýly, jako kouzelné místo. Zastavila se a hleděla na ten obrovský barevný strom, který k ní vysílal pozitivní energii. Potřebovala si odpočinout. S úsměvem, že zvládla překonat pochybovačné myšlenky si lehla ke stromu. Stočila ocas kolem ní a pohlédla do dáli na mlhu, kterou překonala. Oddychla si a zvedla hlavu. Hodně jí to uklidňovalo. Tahle krásná, magická příroda. Potřebovala si odpočinout.

3

Vlčica vkročila na neznáme územie. Netušila vobec, kde sa nachádza, na ktorom je miestě, prostě len nasledovala svoje kroky a svoje srdce. Keď v tom sa okolo ní objavila hmla. Stáčala sa okolo ní, ako nějaký had, ktorý túžil po koristi. Zdvihla hlavu a zalapala po dychu. Cítila sa, ako by ji niekdo skrtil, stahoval jej hrdlo. Začala sa bať o svoj život. Potrebovala sa rychlo nadychnuť. Avšak sa nadychla, vdychla tu hmlu do svých plúc. Zaštípalo jí to v jej těle. Keď prudko otovrola svojej oči, zjistila, že sa nic nestalo a hmla zmizola. ,,Takže som, AHHHH!" leklo sa svojho hlasu. Byl iný. Hovorila akosi inak. Mala vysoký hlas a hlavňa hovorila úplno inými slovami. Čo sa to do hája děje? pomyslola si. Snažala sa začít skákat, triásť se sebou. Nieko ze soba ten hlas vytriásť. ,,Biež preč! netušiala, čo by mala robiť. V tom prilietěl vtáčik, posadil sa na vietívku, pozeral na ni a začal sa nahlas smiať. Darkia voboc nechápala, čo sa děje. Priečo sa ji ten vtačik směje. Zrazu okolo seba mala spoustu zvieřat, ktorá sa jí posmievala. ,,Všici priestaňte, toto není vtipný!" slzy mala na krajičku. Netušila, čo sa jí vlastně stalo s hlasom. Bola zmatená, chcela pryč. Stiahla ušiska, pohlédla dolů, položila hlavu na priedné tlapky a vyšpulila zadok. Klepala sa. Chcela pryč. Ten smích jí dovádzal k šílastve. Vedela, že to už nesnese. "Já za nič nemůžem. Prečo mám takový hlas? Prečo sa mi všieci posmívajú?" plakala. Nedokázala zadržet slzy. Zvedla sa a utiekala. Utiekala pryč, daleko, kam len mohla s vierou, že sa jej hlas vrátí k normálu.

1

Směsice pachů která štípla Darkii do nosů se jí znelíbila. Věděla, že se děje něco nekalého v její blízkosti. Cítila to v kostech, jelikož celým tělem jí procházela určitá vibrace. Občas se to Darkii stávalo, když se ocitla na místě, na kterém být neměla. Zvedla hlavu do výše. vločky kolem ní padaly a vítr s nimi dělal malby po obloze. Byl to krásný pohled, celkem uklidňující, ovšem i toto malé odreagování jí však nestačilo k zastavení jejích vnitřních pocitů. Neměla bych tu být. Radši zmizím, ale kam? Chvíli přemýšlela. Věděla, že kdyby se vrátila do Sarumenu, setkala by se s matkou se kterou se momentálně vidět nechtěla. Její poslední chvoání jí překvapilo a zabolelo, avšak v hloubi duše věděla, že jí již dávno odpustila, že to vlastně byla blbost. Takhle by mladá a důstojná vlčice nereagovala, pomyslela si. Přesto teď chvíli v přítomnosti své rodiny býti nechtěla, ale kam jinam by se vydala. Co takhle překonat strach z cestování a pro jednou se porozhlédnout? Ne daleko, ale jen okolo tvé smečky? radil jí hlas v hlavě. Na okamžik se jí rozklepaly nohy, jelikož myšlenka, že by se vzdálila jí děsila, ale ten hlas měl pravdu. Tím bych i mohla prokázat sama sobě, že jsem přeci jen nebojácná, až na bouřky, teda. Zápasila v mysli sama se sebou, až nakonec udělala první kroky, které se proměnili v její milovaný běh. Dovůdy pro byl i ten pocit, že by tu neměla být, takže radši rychle zmizela.

>> Osamělý strom

<< Sarumenský hvozd

Chvíli Darkie trvalo, než se dostala na toto zajímavé místo. V mysli zabloudila ke starším vzpomínkám, ovšem ty se nijak k tomuto místu nepojily. Často tu nebyla, proto mělo pro ní toto místo zvláštní kouzlo. přišlo jí ještě neprobádané. Věděla o něm jen z doslechu jisté příběhy. Chtěla to vzít postupně a projít nakonec celé jejich území. Ovšem přepadl jí z ničeho nic pocit samoty. Není ten typ, co by vyloženě vyhledával společnost, ale k její osobnosti se to úplně nehodí. Takto sama už dlouho nebyla. Poslední dobou totiž trávila v přítomnosti někoho, v tomto případě zejména Mythi. Chtěla trochu pozornosti, chtěla toho málo. Ach, Darkie vzchop se. Jsi dcera alf. Vyzdvihni hlavu. Na co potřebuješ společnost? vystačíš si sama. Jsi chytrá vlčice. Určitě něco vymyslíš. Darkie se po svých myšlenkách vzchopila, zatřásla hlavou. Když zavětřila, ucítila nějaké pachy vlků, dokonce i svého otce. Jakmile jeho pach prošel čenichem Darkie, zpozorněla a snažila se ho vyhledat. Ale pak to vzdala. Nechtěla se doprošovat jeho pozornosti. Věděla, že by to bylo k ničemu. Vykračovala si pomaličku tím sněhem dál.

* oprava

>> Mýtina