Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Sarumenský hvozd

Stále měla v merku tu malou zrůdičku, která už nebyla daleko, ale se svým dosti velkým náskokem měla Darkie co dělat, aby jí dohnala. V průběhu běhu si všimla, že se blíží k řece. Ale to snad ne. Musím jednat rychle. Pokud se dostane k řece dřív, snadno mi zmizí, a mohu pak dojít s nepořízenou. To se nesmí stát. Zatnula své zuby, které následně vycenila. Hnala jí myšlenka na jídlo, což způsobilo, že přestala vnímat své okolí a soustředila se jen na kořist. Dalo by se říct, že se proměnila na chvíli na velice divoké zvíře, které logicky nepřemýšlí, ale pak jí to došlo. Prudce zastavila a hleděla na tu vydru, která se stále snažila uniknout. Nehodlala dělat nějaké plány, nechtěla rozebírat situaci tak, jak to má ráda. Prostě jednala. Začala se soustředit. Vnímat okolí, zejména půdu. Díky svým polštářkům na tlapkách mohla doslova cítit, jak pod ní půda žije. Jemně stiskla víčka k sobě a zaposlouchala se do ní. Jakoby jí sama země posílala ozvěny, signály, kudy vydra běží. V mysli následovala tento zvuk, zaměřila se na něj a poslala tam kořeny, které byly poblíž. Ty se obmotaly okolo nohy malé vydry a uvěznily jí tak u země. Otevřela oči a její soustředení bylo fuč. Na chvíli si připadala velice unaveně. Ještě nikdy pořádně svou magii nezkoušela, ale jakoby věděla, že něco takového dokáže. Cítila to ve svých žilách, cítila tu moc, která jí tělem kolovala. Možná to bylo i tím během, ale využití magie si bralo taky své. Pomalu se dopotácela za chudákem, kterého uvěznila. Viděla to vyplašené zvíře, které se nehodlalo smířit se svým krutým koncem. Drápalo do kořenu, snažilo se vyprostit. Tráva kolem něho v malých kousích létala. Nechtěl se vzdát. Darkii přišlo moc kruté se na toho maličkého dívat, jak trpí, ale ona momentálně musela chvíli vstřebat energii, proto se posadila, až si nakonec lehla.
Všimla si, že je u řeky. Tou situací, co nastala si ani nevšimla, že je za hranicemi hvozdu a že je těsně u břehu řeky, kterou ani jménem nezná. Oddechla si a spočinula pohledem na vydře, která vypadala, že za chvilku umře sama. Rozhodla se, že jí ukončí trápení. Avšak byla dosti dravá. Fascinovalo Darkii, jak bojuje, jak se snaží přežít, jak se nevzdává. Její malé tělíčko se rychle nadouvalo. Musela prožívat šok, až se divila, že to ta vydra vydží, ten nápor reality. Darkii se zželelo. Hlad jí přešel a pro matku už jednu ulovila. Když otevřela tlamu, bylo na vydře vidět, že hodlá použít zbytek svých končetin, aby předešla sežrání, ale ona jí sníst nechtěla. Chybět překousla kořen, který nebyl nijak silný a ani pevný. Udělala to rychle a ze strany, jelikož věděla, že vydry mají drápy a nechtěla, aby jí podrápala. Vydra evidentně nechápala, co se stalo, ale nijak ne nad situací nepozastavila a rychle zmizela u břehu. Prostě řeknu, že jsem jí snědla a je to. Nakonec Darkie vstala. Došla ke břehu, s tím, že se napije, ale pak si uvědomila, jak tmavá je řeka a radši nic neriskovala, když v tu ránu jí něco trklo. Vnímala přes polštářky jemné vibrace, které byly nedaleko. Zmateně se podívala do dáli, přes řeku na louku, kde se setkala se svým přítelem Sigym. Copak se tam děje? zvědavost jí přemohla. Věděla, že daleko od hvozdu nebude, tudíž se tolike nebála, ale nehodlala nikam spěchat. Byl u hranic hvozdu, kde bylo spousty popadaných stromů přes řeku. Rychle jeden přešla a vydala se pomalu dál. Do čenichu jí udeřilo spousty neznámých pachů. Měla bych si dávat pozor.

>> Ježčí mýtina

// velice se omlouvám, ale chtěla bych s Darkií na akci. klidně ve hře pokračujte beze mě, já se pak připojím

Radost z dobrého úlovku bylo na Darkii dobře znát. Její oči doslova zářily štěstím, jelikož věděla, že se jí lov před otcem povedl. Svou kořist proto odnesla až před tlapky k otcovi a položila jí na zem. Věděla ale zároveň, že bude důležité jídlo odnést matce. ,,Nachytám toho více. Matka potřebuje energii a já mám též taky hlad," oznámila hned poté, co dala vydru na zem. Její srst okolo tlamy byla zbarvena jemně do červena. Když vydru překousla, krev jí stékala po tlamě, což byla příčina těchto skrvn. Kdokoli, kdo by jí momentálně uviděl, by si jí mohl rychle splést za krvežíznivou bestii. Svým zbarvením a leskem v očích tak snadno mohla ostatním dát o sobě jiný dojem, ale nikdo tu nebyl. Byl tu jen otec, se kterým si užívala lov, i když byl více méně na ni.
Na tlapkách se otočila, ale s pohledem na místo, kde se vydry vyskytovaly, bylo již prázdno. Ach, mohlo mě napadnout, že mezitím většina zdrhne, aby si zachránily život, dodala si v duchu. Když však zaostřila do dálky, uviděla malou šmouhu, která utíkala doslova o život. Už zdálky Darkie vyhodnotila, že její běh není nijak rychlý, za to je dostatečně daleko. Zkusila se porozhlédnout rychle kolem, ale nikde žádný pohyb nezaznamenala, proto se rychle rozhodla učinit tento krok. ,,Jdu si jí chytit," řekla spíše pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby dala otcovi najevo, že vyrazí za tou malou potvůrkou. Na první odraz vystartovala s vysokou rychlostí, jakou mohla momentálně vynaložit. Nohy se jí v rytmu běhu odrazovaly od země a synchronizovaně se míjely. Uši měla téměř podél hlavy a srst jí vlála v rychlosti, kterou běžela. Blížila se postupně za tou vydrou, která už byla téměř mimo hvozd. Darkie nějak nevnímala, jak moc se vzdaluje od otce. Hnala jí myšlenka na matku, která potřebovala jídlo, ale také hlad, jelikož její břicho se s ní moemntálně snažilo komunikovat. Ještě kousek a už tě budu mít!

>> řeka Tenebrae

//potvrzuji, ale dostavím se zítra ;)

// tvoje struggle bych chtěla mít, ty jo :DDD

//Pšššt, za týden mi začíná období praxí! Nech mě si užívat tu pohodičku, než mě za pár let sejme maturita. :D
Fal

Zatím se jí nestalo, že by lovila s někým, takže neměla úplně přehled o tom, jak by tohle mělo proběhnout, avšak věřila svému otci, že on jí nějak navede. Když byla momentálně vedle něho, pořád měla v sobě určitý blok, který jí chtěl držet stranou, který jí brzdil, aby se k němu moc nepřibližovala. Ostatně vedle ní byl dosti velký, jakýkoli vlk by se ho mohl zaleknout, jelikož vypadal důstojně a silně. Ale s těmito pocity by se akorát Darkie opakovala. přesto se nyní k němu cítila blíže než kdy jindy, což jí hřálo u srdce. Zejména jeho milý přístup. Možná jsem se spletla, pomyslela si na chvíli, ale pak myšlenku zahnala. Věděla moc dobře, že každý se projevuje jinak, když je s někým jiným, ale byla ráda, že je jeho chování vůči ní přátelské.
Otec jí odpověděl na její příběh, přičemž se usmíval. ,,Myslela jsem to, když jsem se sku-" zarazila se, protože nevěděla úplně, zda by mu měla nastínit celou situaci. Rychle zamrkala, ale pak jen jemně potřásla hlaovu. ,,Když jsem se ztratila v lese. Od té doby mám určitý strach z neznáma,i když tohle se mi stalo zde, ve hvozdě, který tak moc dobře znám, takový paradox, dodala si pro sebe v hlavě. Ale náhle její smysly zbystřily. Zaznamenala prudký pohyb. Nechala se konverzací rozpýlit a netušila tak, že se dostali k vydrám. Otec uhnul stranou, jelikož jí tím přenechal lov. Vydru dlouho neměla, ale věděla jedno jistě. Jsou to hbytá stvoření. Nebylo jich tu málo. Dalo se vybírat, ale Darkie měla v merku jednu nedaleko, což byla zrovna ta, která kolem nich proběhla. Divím se, že neutekla pryč, když ví, že jsme tady, přikrčila se, jelikož byli oba schovaní za stromi. Otce ignorovala a soustředila se jen na tu vydru. Její tělo se nepnulo, tlapky byly připravené kdykoli využít sílu ke skoku, jelikož tu viděla jako jedinou možnost. Z téhle dálky by skok byl nejlepší volba. Pokud bych vyběhla, akorát by to vydře dalo větší náskok. hlavně je tu hvozd, takže by se se svým tělíčkem mohli snadno prokličkovat a schovat. Plus ví o naší přítomnosti, což mě děsí, protože nezdrhla a dala mi tak možnost jí sníst. Takže vesměs pozitivní věc, ale teď. Musím matce sehnat jídlo, s konečnou myšlenkou vynaložila svou sílu do odrazu a skočila k vydře. Ta zaregistrovala pohyb, když byla Darkie těsně u ní, ale ještě nestačila doskočit. Vydra využila tohohle momentu a hbytě uhnula. Když Darkie dopadla na tlaky, prudce se otočila jejím směrem. Vydra byla sice hbytá a rychlá, ale za ten moment nestačila Darkii utéct. Stačilo pár rychlých kroků a měla jí Darkie v zubech. Prokousla jí krk, takže dušičku vypustila velice rychle. Nadšeně s kořistí v tlamě pohlédla směrem k otcovi, zda viděl její úspěšný manévr. Doufám, že jsem udělala dobrý dojem!

Překvapeně se na Darkii otočil, jelikož jí neviděl přicházet, což jí připadalo poměrně vtipné vzhledem k tomu, jak svého otce byla zvyklá heroizovat. Avšak s otázkou, kterou jí položil jako první, se sama přichytila nepřipravená a trochu překvapeně. Nevěděla totiž, jak přesně sformulovat slova. Však jsem ráda, to je jasný, avšak..., nadechla se, že by nakonec ta slova vyslovila nahlas, ale to už její otec vstal a s úsměvem jí povzbudil do kroku. Tohle gesto jí zahřálo u srdce a jí to dalo znamení, že udělala správně. Sama pro sebe si za jeho záda pozvedla koutky v úsměv. Zezačátku se trochu otec rozeběhl, i když to nebyl úplně běh, přesto nešli v poklidu. Darkie by se nejraději rozeběhla, aby mohla matce přinést jídlo, avšak musela začít přemýšlet a uvažovat takticky. Rozeběhnout by se nemělo smysl. Kořist by nás mohla uslyšet a schovat se, a hlavně si s ním mohu promluvit, když akorát dokončila své povídání si v hlavě, otec jí položil otázku. Přesunula se vedle něho, aby mu pořád nekoukala na chvost, když jsou lovit spolu. Svůj pohled měla však zaměřený na cestu, jelikož hvozd byl plný vystouplých kořenů. Polkla. ,,Já vlastně úplně nevím, kde jsem většinu svého pobytu mimo domov byla. Totiž, před rokem jsem se ztratila a jedna vlčice mě zachránila, teda doufám, že to byl rok, jelikož jsem v tom místě neměla pojem o čase," rozpovídala se Darkie. Vše co říkala, byla pravda. Pokud by se jí kdokoli zeptal, mohla by akorát odpovědět, že byla mimo území domova, ale kde přesně, to netuší. ,,No, ale od té doby, co jsem se vrátila, tak jsem byla jenom kolem hvozdu a pak jsem se nějakým způsobem ocitla v určité smečce, jejichž jméno začíná na M, tuším, ale nevzpomínám si. Jenže od toho incidentu se poměrně bojím vyjít z domova, nebo nechci chodit nikam moc daleko, takže jsem hned běžela zpátky sem a hodlám tu být, i když nemohu uplně lhát, že se mi trochu poznávat přírodu kolem nechce," přiznala se s úsměvem. Do nosu jí náhle udeřil pach kořisti. Cítila, že se blíží k vydrám, a že vůbec nejsou daleko. Proto zpomalila, takže trochu zaostala za otcem, a začala opatrně našlapovat. Své uši nastražila, aby mohla uslyšet kde jaký pohyb. Pach zesilovat. Jsou blízko. Měla bych se přikrčit.

Byla velice ráda, že se opět s rodinou po dlouhé době setkává, avšak vnímala tu zvláštní situaci, jež ona způsobila. Otec se díky tomu nabrušeně oddálil, aby ty dvě nechal na pokoji, avšak to Darkii nepřišlo správné. Vnitřně cítila, že by to tak být nemělo. Tímhle ho akorát zklameš ještě víc, když ho svým přístupem budeš odrazovat, napomínal jí hlásek v hlavě, ale ona mu nedávala tu sílu, aby si slova vzala k srdci. Když pohlédla na jeho siluetu u stromu, i přes jeho špatnou náladu ležel majestátně a v Darkii vzbuzoval respekt.
Otočila se na matku, jelikož již předtím nesouhlasila s jejím návrhem přejít k úkrytu, ale teď osvětlila proč to zmínila. Její slova jí proplouvala ušima a pomalu je vstřebávala, než pochopila jejich myšlenku. Trochu poplašeně zamrkala a její tělo se opět napnulo. Matka je ale ve špatné kondici. Z nějakého důvodu nevypadá, že by jí ta rána nějak bolela, ale kdo ví, zda to jen nepředstírá a vnitřně třeba bolestí křičí. Ta rána vypadá fakt špatně, očkem pohlédla na její zranění, když přemýšlela o jejím návrhu. Pohlédla na chvíli k zemi. Nechci matku nijak trápit, takže pokud má hlad, klidně jí něco ulovím, ale chápu, kam míří tím, abych šla s otcem. Je to přeci jen matka a ta chce mít všechny v rodině pohromadě spokojená, ale já nemohu za to, že mě dovádí otcova přítomnost ke strachu. Už jako malá jsem se tak cítila, jen jsem to nedávala najevo, jelikož jsem o mohla svést na to, že jsem byla vlčetem, zavzpomínala si na svá mladší léta. Věděla moc dobře, že otec za nic nemůže, jelikož jí nijak neublížil, ale zalekla se jeho síly a moci, což v ní vzbudilo nejen respekt, ale i strach, z neznámého důvodu. Byla jsem dlouho pryč. Sama jsem se mnohému přiučila a Mythi by na mém místě určitě zkusila, abych se strachu zbavila. Však to mi neustále říkala. "Strach je tvou slabostí a ty se jí musíš naučit překonat. Pokud to však nezvládneš zvykni si na ní a přivítej jí jako starou známou," v tu chíli se však ve svých myšlenkách zarazila, jelikož si opět vzpomněla na další útržek své minulosti s Mythi, ale nebyl čas se tím zabývat. Však celou dobu nechala matku v tichosti. ,,Já, velice se omlouvám. Nechci tě zdržovat, už vůbec ne v takovém stavu," omluvila se rychle, když se přesunula před ní. Byla rozhodnutá to přeci jen zkusit a dát tomu šanci. Musí přece otcovi ukázat, jak umí dobře lovit. ,,Dobrá tedy. Běž si odpočinout a já se domluvím s otcem a půjdeme společně na lov. Slibuji, že až se vrátím, povím ti vše, co budeš chtít vědět, a ty zas mně," usmála se a láskyplně do ní šťouchla čumákem. Do srsti u krku, kde však trocšku zavadila o její náhrdelník. Pak se stáhla. ,,Nebudeme dlouho pryč. Pokud se otcovi nebude chtít, chytím ti něco sama. Hlavně se moc nemáhej a běž si lehnout co nejdříve," podívala se na její tlapku která stále krvácela, a pak se jen usmála. Na to se očotila a šla za otcem.
Když k němu doběhla, stejně se držela trochu s odstupem, aby mu úplně nenarušila jeho komfortní zónu. Nadechla se a vydechla. ,,Tati? Matka má hlad, a díky své noze nic neuloví, ne teď, proto mě vyslala za tebou, abych se stebou dohodla. Byla by moc ráda, kdybychom spolu šli lovit," řekla to skoro na jeden nádech, avšak najevo nic nedala. Byla trochu napnutá, ale byla odhodlaná se svým strachem bojovat. Je to přeci jen tvůj otec, co by ti mohl udělat? Určitě tě miluje stejně, jako tvá matka. Nezklameš ho, nikdy. Hlásek byl stále v její hlavě silnější. Jako by to snad chtěl vykřičet do světa, ale tohle bylo určeno jen jí. Hleděla tedy na otce v naději, že s návrhem bude souhlasit, a s tím, že matka říkala pravdu. Popravdě se trochu začala těšit.

Rána byla vyčištěna, a díky tomu mohla vidět, jak moc vážné to je. Vyděšeně vykulila oči a chvíli na zranění pouze hleděla, i když v mysli měla bordel. Ptala se na otázky, které nechtěla vyslovit nahlas, protože matku nechtěla zatěžovat něčím takovým. Měla chuť se zeptat, jak a proč se jí to stalo, ale věděla, že by jí to sama řekla. Proto suše polkla a nedělala radši nic, jen se usmála. Na to začala její mamka odpovídat. V hlase Darkie poznala náznak smutku a vyčítek, když jí oznámila, že by si se svou dcerou ráda promluvila. ,,Nejsi sama. Taky ti toho mám co povědět," řekla s úsměvem, když hleděla matce do očí, ,,a prosím, neomlouvej se. Neřešme, co se stalo." Darkie nechtěla tu situaci rozebírat, ale věděla, že její matka chce odčinit své chování, a proto jí Darkie umožní to napravit. Otočila se směrem k otci, který byl skoro vedle ní, takže byl dosti blízko. Když jí pozdravil nazpátek, slyšela v tom hlase odměřenost. Zamrzelo jí to, že se k ní takto chová, ale věděla, že sama na tom není o nic lépe s přístupem. Vnímala v jeho přítomnosti tu sílu, tu majestátnost, až jí to nutila se schoulit do klubíčka, stáhnout ocas, přikrčit uši a ani očkem na něj nehledět. Přesto mu chtěla dokázat, že i ona má v sobě tu důstojnost po něm. Chtěla by mu dokázat, že by měl být na ní hrdý, ale i když k němu vzbuzovala tolik respektu, i když jeho slova jsou pro ni něco posvátného, má z něho i strach. Bojí se, že cokoli, co udělá, bude špatně a v jeho očích klesne. Povzdechla si, tiše, avšak její tělo bylo napjaté. Otevřela tlamu, že by chtěla něco říct, ale slova ji nešly na mysl. Co, co mám vlastně říct? Jsem v pořádku? Jak se máš? Nene, to ne. Já... nevím.Měla prázdno, avšak v ten moment její mamka pronesla k ní otázku, a proto se opět otočila k ní. Tělem jí projel hřejivý pocit, když jí mamka čumákem projela srst. ,,Ano, jistě. Já moc z hvozdu nechci vycházet, takže rozhodně se tu zdržím," odpověděla Darkie na její otázku. Zahleděla se na její tlapku, kterou musela držet ve vzduchu. Ani si nedokázala představit, jak by jí to mohlo bolet. ,,A nechceš třeba jít do úkrytu? Lehnout si? Vypadá to, že bys potřebovala odpočívat. Ta rána nevypadá pěkně a stát tě celou dobu nenechám," řekla jí rozhodně Darkie s tím, že si stoupla vedle ní, aby jí mohla dělat ze strany oporu, pokud by chtěla. Očkem koukla na otce. Věděla, že není slušné ignorovat dalšího člena, zejména jeho, ale ona jednoduše nevěděla, co má říct, a co má dělat. Sklopila na chvíli hlavu a podívala se na svoje tlapky. ,,Chyběli jste mi, oba," řekla trochu nejistě, a když pozvedla hlavu, dívala se na něho. Promiň.

Cítila, jak její kožíšek úspěšně oschl a ona na sobě již nevnímala to chladno. Osušila se akorát včas, jelikož světla taktéž ubývalo. Měla štěstí, protože s takovou by schla celý večer. Nachlazení však tak rychle nezmizí a ona stále cítila to nepříjemné šimrání v čumáčku. Zkusila kychání zadržovat, avšak když se jí tak podařilo, ještě více se jí chtělo. Vždy musela na tu chvíli zastavit, rychle přivřít víčka a nakrčit čumák. Tohle je tak nepříjemné. kéž bych tu měla nějakou bylinku, nebo něco, co by to pomohlo zmírnit. Třeba ten bez, který měla u sebe Mythi, pomyslela si. V tu chvíli musela pomalu zaklánět hlavu, jelikož šimrání bylo velice silné a ona věděla, že tohle bude hodně silné kýchnutí. Když však kýchnula, nějakým způsobem se jí aktivovala její vnitřní magie a s kýchnutím před ní vyrostl keřík, který rychle rozkvétal a tvořil na svých malých větvičkách bobulky. Byl to černý bez. Když Darkie otevřela oči, všimla si, co způsobila, teda vlastně jí nejdříve nedošlo, že to udělala ona, ale věděla, že za tak krátkou chvíli nevyroste nic jen tak. Koukala na to nadělení před sebou a obešla poměrně velký keř dokola. Byl plna úžasu, jelikož vůbec nevěděla, jak to udělat, čím to bylo vzpůsobeno, a v tu chvíli si vzpomněla. V mysli se jí vybavila myšlenka, jež měla být ztracena. Byl to však jen zlomek minulosti, zlomek okamžiku, který trávila se svou druhou matkou, s Mythi, která jí zachránila život. Potom, co jí našla, se o ní postarala. Byla nachlazena, byla pohmožděná, ale ona jí vyléčila nejen pomocí své moci, ale i pomocí bylinek, a tam byl černý bez. Když opět procitla zpět do reality, uvědomila si, že jí stékají slzy. Bylo jí smutno, ale zároveň byla šťastná, jelikož se jí začínají vybavovat myšlenky. Pomalu a nijak úplné, ale přece. Nakonec neotálela a začala přežvykovat bobule v puse. Věděla, že jí to nepřejde jen tak hned, ale pomůže jí to usnadnit léčení a také ho zrychlit. Bobule jí velice chutnali, takže se celkem nadlábla, až měla okolo tlamy tmavě modrou barvu. Ona si to však neuvědomila.
V tu chvíli okolo sebe uviděla mlhu, jejich smečkovou mlhu. Že by někdo povolal magii? zamyslela se, a když zavětřila, uvědomila si, že je blízko svých rodičů. Okamžitě přestala dávat pozor keři, rychle otřela svou tlamu o trávu, co byla kolem a zaměřila se na mlhu, která jí vedla na hezky vyšplapanou cestičku. Usoudila, že by se po cestičce měla vydat a tak učinila. Krok měla ze začátku nejistý, ale pak postupně zrychlila, když jejich pach sílil. Nakonec doběhla k nim obou. ,,Matko!" řekla dosti nahlas, aby si jí všimla. Přiběhla k ní a zastavila se akorát na délku ocasu. Její ocas jí radostí kmytal, jelikož byla velice šťastná. Na jejich první setkání zapomněla, v duchu matce odpustila. Ona jen chtěla dát všem vědět, že je zpátky, že je zdravá, že je zase doma. Pomalu k ní došla a otřela se o ní. Jemně, a pak se odtáhla. Ustoupila a pohlédla na otce. Trochu polkla, napjala svou hruď a její tvář zvážněla. Ocas se uklidnil a ona pokývla hlavou. ,,Otče, vrátila jsem se," řekla k němu, avšak do čumáku jí udeřil pach krve. Otočila svůj pohled na matku a nemohlo jí uniknout, jak se z její zadní tlapky řine krev. Vyděšeně jí hledela do tváře a přešla k ní blíž, aby se mohla kouknout. ,,Co se ti u všech vlků stalo?" chtěla matce pomoci, ale nebyla si jistá, jak moc je to vážné. V hlase měla značnou starost. Nelíbilo se jí, když jí někdo velice blízký je raněn.

>> Mýtina

Darkie se běžela schovat před deštěm, ale když dorazila pod první strom, déšť ustal a mezi mraky, které se občas rozptýlily, vysvitlo Slunko, ovšem nedalo se říct, že by bylo slunečno. Darkie zustála na kraji a hleděla na oblohu. Husté pršení tak ustalo, ale její kožíšek byl stále mokrý. Rychle se jí nadouvala hruď, jelikož běžela velice rychle. Vítr však způsobil to, že jí bylo více chladno, než normálně. Díky mokrému kožíšku začala kýchat. ,,Hepčík... ach, to mi ještě chybělo," zabědovala pro sebe. Sklonila hlavu a obrátila se směrem, který vedl hlouběji do hvozdu. Díky Slunku, které občas vysvitlo, se vždy zdržela na místě, které svit propouštělo v naději, že jí pomůže dříve kožíšek usušit. Teplota se však nijak nezvyšovala, bylo stále chladno, abšak ta chvilka na Slunku stačila, aby se cítila lépe. Občas to pomohlo, občas to nestačilo. Nikam nepospíchala, jen se chtěla usušit, a zbytečným dalším běháním by se akorát více nachladila. ,,Hepčík," kychla si a zavrtěla rychle hlavou. Vnímala, jak se jí srst suší, jak začíná být teplejší. Prohodila svým ocasem a pokraovala dál v cestě. U těch kopečků, kde jsem byla se Sigym, tam prý sídlí Život. Zajímalo by mě, jak vlastně takový Život vypadá. Možná by mi pomohl zodpovědět pár otázek, které mě trápí, přemýšlela sama pro sebe, když se opět zastavila na dalším slunečným místečku, kam si na chvíli sedla. Přemýšlela, zda by se tam měla jít vydat hned po pořádném usušení, ale v tu chvíli jí udeřily do čumáku pachy, které tak důvěrně znala. Byl to pach její matky a otce. Otočila prudce hlavu tím směrem, kde by se asi měli oba nacházet. Nevypadá to, že by byli daleko, zakmytala ušima a vydala se tím směrem s občasnými přestávkami.

Otevřela svá víčka, avšak když zamžourala do dálky, téměř nic neviděla. Nejdříve se lekla, že je nějakým způsobem splepá, ale když se podívala lépe, dokázala vidět siluety stromů, trávy. Uvědomila si, že je noc, hluboká noc. Když se chtěla protáhnout, došla jí další věc. Silně pršelo a ona usnula na louce. Měla promočený celý kožíšek. Rychle vyskočila na nohy. Ježiši, já jsem ale trdlo. Rychle musím pryč, a při této myšlence vyrazila s útěkem k lesům, které pro ní znamenaly úkryt, jež hledala. Vítr jí však vůbec nepomáhal. Cítila, jak jí je zima, ale musela se dostat do hvozdu. Když běhžela, pod jejími tlapkami to velice čvachalo. Když se rozhlížela při běhu kolem, trochu byla v úžasu, že to všechno prospala. Musela jsem být vážně unavená z té cesty se Sigym. Dlouho jsem nespala, to je pravda, ale že bych zaspala tak silný déšť? Zatřásla silně hlavou a hnala se jen za jedním cílem.

>> Sarumenský hvozd

Moc děkuji za krásnou akci a odměny. Fakt mě to donutilo více psát, i když asi jsem měla i štěstí na období, protože teď mám hodně školy... Jsem spokojená s výsledkem, moc mě potěšil!
Takže, jelikož mám jen magii země, ráda bych požádala o doplnění hvezdiček u magie Země.
No, a plus tu slevu 15% si vezmu k Životu a těch 10 muškliček, děkuji!

Odměna přidělena :)
~ Sky

// loterie 41
//Sarumenský hvozd

Když běžela, stačila si všimnout, že nastává noc. Obloha kolem ní potemněla a ona se dostala na místo, které měla asi ze všeho nejvíce ráda. Mýtina byla v její rodině prosnulá tím, že vlk měl pocit, že nikdy není sám, ale ona věděla moc dobře, že je to povídačka a že jí zde nikdo nesleduje. Ona sem však chodila z jiného důvodu. Kvůli tomu javoru. Už jako malou jí velice strom ohromoval svou krásou a svou zvlášností. Vytékala z něho prapodivná tekutina, která měla temně rudou barvu. Jako krev. strom ráda pozorovala na podzim, kdy se i jeho nádherné listí zbarvilo do červené barvy. ona Darkie neměla ráda smrt, nebyla morbidní, ale tohle jí připadalo velice nádherné. Příroda umí dělat divy, a proto se tento strom stal jejím nejoblíbenějším. I když mu momentálně konkuruje ten strom, kde jsem se cítila jak v pohádce. Tam bylo tak krásně. Hrál všemi barvy, ale náš javor je náš javor. Okolo něj akorát prošla, když si všimla pohybu. Byla to veverka, která se k nektaru snažila přes tající sníh dostat. Prázdný žludek dal Darkii znamení, že by měla zakročit. Díky tmě a jejímu zbarvení se dokázala dobře maskovat. Naštěstí stála a byla potichu, takže veverka si dělala svoje věci a pohyb nezaregistrovala. Darkie se mírně přikrčila, natáhla se dopředu a pomalu našlapovala. Svou taktikou by se dala přirovnat nějaké kočce, než vlkovi, ale dělala vše, jen aby mohla tu veverku sežrat. Ocitla se v takové blízkosti, že stačil jeden skok, ale díky není nepozornosti šlápla na větev. veverka zvedla hlavu, zavětřila, ale než se stačila otočit k úprku, Darkie využila situace znejištění a skočila po ní. V tlamě jí prokousla krk a veverka byla mrtvá. Pustila se do své vydatné večeře.

// loterie 40

Proplétala se kolem stromů obratně, jak jen dokázala, avšak stejně občas párkrát zakopla či přešlápla. I když si často říkala, že hvozd zná nejlépe, nedokázala pořádně odhadnout, kde je jaká prohlubeň. Stejně se tutově ten les mění. Je začarovaný, pomyslela si dětsky sama pro sebe a musela se usmát. Občas nechala to své vlčečí já vstoupit do své mysli a propůjčit mu tělo. Dělala tak někdy blbosti, avšak se stále snažila býti tou dospelou, důstojnou a hrdou Darkii, kterou jí naučila býti Mythi. Je smutné, že těmto dovednostem, které má momentálně, připadá větší část vlčici, která není její krve, přesto nemůže vynechat vzpomínky na členy její smečky a na rodiče. Každé vlče se učilo od svých nejbližších a bylo by tomu nadále, kdyby se Darkie při té hrozné bouřce nevyplašila a ona nespadla ze sráze. Avšak za záchranu vděčí Mythi a je jí vděčná, že jí naučila, aby byla takovou, jakou je teď. Zapudila své drzé já a nechala volnost se rozvinout tomu dospělejšímu já. Navždy, pomyslela si a sklonila hlavu k zemi. Ukápla jí kapička slzy na přední tlapku. Nebrečela, protože by byla smutná, i když smutek taky cítila. Brečela, spíše vzlykala, protože byla šťastná. I když si nepamatovala přesně, co vše se dělo, co vše jí Mythi učila, stále v ní žil pocit a myšlenka jejich blízkosti, která se nikdy nevytratí. Není však kde, kdy by se nesnažila rozpomenout na jejich společné učení, jak díky ní našla svou magii, či co přimělo Darkii, aby byla takovou, jakou je teď a ne drzou a namyšlenou jakou byla. Povzdechla si a vykročila dál. Když nosem zavěřila, ucítila pach své rodiny. Konkrétněji Neyteri a Morfeuse, matky a otce. Při myšlence na otce se zachvěla. Ona přesně neví, proč má z něho... strach. Ona jen ví, že k němu chová respekt. Opravdu hluboký respekt, který se míchá se strachem. Se strachem, že zklame jako dcera, že udělá něco špatně a on jí bude považovat za dceru, která nemá budoucnost, která nedisponuje ničím vyjímečným. Která mu nestojí za to. Ve svých očích ho skoro až heorizovala, proto se asi tak bála. K matce měla dalo by se říci normální a běžný vztah, jako má dítě ke své matce, ale otce. Otce se bála a bát asi bude, pokud se ovšem něco nezmění. Dále ucítila pach ostatních členů. Některé znala, některé ji přišli velice nové. To bych si mohla rozšířit svůj list známých tváří, ale vlastně bych měla navštívit i ty, co znám, protože mě dlouho neviděli, pomyslela si. Rozeběhla se více na jih, jelikož momentálně měla pocit, že by si měla jít odpočinout.

//Mýtina

// loterie 39
// Kopretinová louka

Darkie se přibližovala rychlostí blesku. Celou louku přeběhla během okamžiku, jak jí štěstí proplouvalo tělem a hnalo jí kupředu. Je zvláštní, jaký vztah si vytvořila k tomu to místu. Kdyby byla neznámý vlk, asi by toto místo obešla oloukem. Na pohled se hvoz zdál příliš tajemný a temný, aby tam někdo žil. Jehličnaté stromy se táhly do výše a blokovali cestu nově příchozím. Svými větvemi zabraňovali jakékoli zvěři, aby vstoupila. Byli tak blízko u sebe, že se zdálky zdálo nemožné do hvozdu vejít, avšak Darkii toto místo bylo domovem, což už dosti vysvětluje tu lásku, kterou k místu chovala. Ráda se proplétala stromy, s větvemi byla kamarádka. Území si velice dobře pamatovala, i přes dlouhodobou absenci její přítomnosti. Bavilo jí, jak nerovnoměrný povrch hvozd má. Připadalo jí, jako by se neudtále, den co den, měnil a nikdy nezůstal stejný.
Doběhla k hranicím, kde jí vítaly první stromy. Zhluboka se nadechla. Do čenichu jí udeřil známý pach. Vůně domova. Slovy by nedokázala popsat, co vše se v té vůni míchalo. Nedokázala by jí specifikovat, ale tato vůně jí uklidňovala. Při výdechu otevřela prudce oči a ocas jí začal zrychleně kmytat do stran. Mluvil za ní. Pokud by někdo Darkii viděl, asi by si pomyslel, že se těší na setkání nějakého milovaného vlka, avšak tento pocit měla jen z návratu domů po dlouhé době. Když si v hlavě začala přemítat nedávné události, sama se divila, že vůbec dokázala vytáhnout tlapky z hvozdu. při vzpomínce, jak daleko od hvozdu byla, jí tělem projelo zachvění, až se musela oklepat. Určitě je na tom něco krásného a magického. Potkávat nové vlky, seznamovat se, poznávat území, znát svět vlastníma očima, avšak nejsem zcela připravena podstoupit takovou zkoušku. Ještě je moc brzy a na nějakou dobu se radši stáhnu, pomyslela si a s tou to myšlenkou vkročila do lesa.