Gallirea - Příspěvky uživatele

// já jsem předtím totiž netušila o té věci s Ney, a ptala jsem se proč si smutná a pak mi to došlo a zapomněla smazat to "že mě něco zaráží", pardon

//ahooojkyy! skvělý nápad akcičky, ovšem úplně nevím, zda bych se zúčastnila foto-soutěže, každopádně mě můžeš připsat, ale s otazníčkem u jména :D
co se týče toho drabble, tak to by mohla zvládnout, ovšem co mě zaráží je....

// já se moc nesnažila, no xDDD

Ležela a oddychovala s pocitem, že snad brzy bolest přejde. Zvířata byla pořád na místě a škubání už taky vzdala. Vypadala, že samou únavou snad usnula a Darkie měla ten pocit pomalu taky. Všechno jí to unavilo až do takového stádia, že jí pomalu klesaly víčka. Když v tom najednou se před ní zjevila třpytící se víla. Pisklavým hláskem Darkii pozdravila a začala okolo jejího těla kroužit. Zdá se mi to? Mám už z té únavy halucinace? pomyslela si unaveně, když se koukala směrem, kudy víla poletovala. Trochu se opřela do předních tlapek, aby se narovnala, ale sykla, protože pohnula zadní levou nohou. Bolestivě se narovnala a podívala se na vílu. ,,Ehm, ahoj. Já jsem Darkie," zkusila promluvit, i když stále nevěděla, zda se jí to zdá. Jak poletovala, nechávala za sebou jiskřivý jas, který opisoval její cestu. Její zelené šatičkyve větříku povlávaly a vypadaly tak jemňounce. Měla chuť si na ni sáhnout. Poté se víla zastavila a promluvila na ni. Darkie zpozorněla, napnula ouška a vděčně se usmála. ,,Velice si cením tvé pochvaly, i když to nebylo moc jednoduché. Ovšem příroda kolem mě byla velice nápomocná a já jí děkuji, že mě vyslyšela a pomohla," podívala se směrem na zvířata, když v tom jí to došlo. ,,Počkej, jaká hra? Jaký život? Vždyť mám jen jeden, ten svůj," byla velice zmatená. Víla vyletěla výš, zatočila se s úsměvem na tváři a zamířila k hadovi. Úplně zapomněla na ten drahokam, co měl na hlavě. Víla mu ho opatrně sundala, vyhodila ho do vzduchu a on se rozplynul. Přidal se k Darkiiním dalším kamenům. Zrychleně zamrkala, protože stále nechápala, o co jde. V tu chvíli zmizela i ostatní zvířata a ona cítila, jak se jí hojí noha. Šokovaně hleděla na to, jak rána pomalu mizí. Co to, co se to... pohnula hlavou a zvedla jí, když v tom ucítila jemný dotek na oušku. Víla se na ní usmála a najednou se ocitla někde jinde.

Darkie se kolem sebe rozhlížela v úžasu. Všude kolem byla zelená, bylo to velice příjemné místo. Darkie měla pocit, že tady by si mohla konečně odpočinout. Třeba je to odměna za tu odvahu, co říkala ta víla. Je to tu opravdu krásné! Darkie přešla dál s úmyslem si někde lehnout, jelikož sluníčko, co na ni zářilo, bylo příjemně teplé, když v tom se před ní někdo objevil. Rychle zamrkala, aby zaostřila a málem šokovaně omdlela, když na ní promluvilo druhé já. ,,T-t-to jsem já?" couvla dozadu, když v tom zakopla a sedla si. Její druhé já stálo na místě a pousmálo se. ,,Vítej v zeleném králoství. Krajina je tu okouzlující, že? Všude zelená tráva, vodopády, květiny. Vypadá to tu jako v pohádce," proneslo její druhá já, které se rozhlíželo mezitím kolem. Pak spočinulo pohledem na vyděšenou Darkii, která stále nepobírala situaci. Vznešenými kroky k ní pomalu došlo. Stálo naproti ní s vypnutou hrudí. Její druhé já vypadalo tak majestátně, hrdě. Šokovaná Darkie z ní nespouštěla oči. ,,Tohle se mi zdá, že?" stále nechápala, co se děje. Zbláznila jsem se snad? Druhé já zakroutilo hlavou s úšklebkem. ,,Neboj se Darkie, nejsi blázenem. Tohle je skutečnost. Já jsem skutečnost, stejně jako ty, protože já jsem tvé dokonalé já," řekla velice hrdě. Pomalu začala obcházet Darkii. ,,Ovšem, naše setkání jsem si představovala jinak" zkoumalo Darkii pohledem. Od hlavy až k jejím tlapkám si jí prohlédla, což Darkii docela znervóznilo. ,,Myslela jsem, že konečně dospěješ, ale v tobě stále třímá to neohrabané vlče. Už jenom z postoje vlk pozná, jakou nemotornou vlčicí vlastně jsi, a ta nejistota v očích? Ty, že se máš stát moudrou vlčicí? Že my dvě jsme jedna? Omluv mě, ale docela mě tvé setkání zklamalo. Čekala jsem někoho, kdo bude už krůček od dokonalosti, ale ty jsi kilometry daleko," Darkie zatřásla hlavou a postavila se. Se zamračením a s nechápavostí v očích ji naslouchala. ,,Co, prosím?" ,,Ale, nedělej, že slyšíš špatně. Moc dobře rozumíš," usmálo se a sedlo si. Stále její druhé já bylo napřímené, hruď vypnutá. Jako by bylo někdo. Darkie se postavila. ,,Pokud jsi mé dokonalé já, tak se musím omluvit spíše já. Takou se opravdu nepředstavuji. Drzá a hrdá. Jako bys byla někdo, ale kdo ty vlastně jsi?" ,,Jsem dcera alf! Samotná princezna sarumenského lesa. Vlci mě ctí, pějí na mě chvály, protože to já jsem předurčena je spasit," pohlédla s vážností na Darkii. ,,Ty a spasit vlky? To těžko. Víš koho mi vlastně připomínáš? Ano, mě, ale mé hloupé, nevyspělé vlčečí já, které si myslelo, že vlastní svět, což ovšem není pravda. Ale já vyrostla a dospěla. Mé sny se změnily. Ten, kdo tu nedospěl, jsi ty," zhnuseně se otočila od svého druhého já pryč. Vyšla pomalými kroky, jelikož neměla náladu se vypavovat s někým, kdo tvrdil, že je dokonalý, když dokonalost ze vše postrádal nejvíce. Odmítala přijmout, že něco takového v ní třímá. Že někoho takového si ona reálně vysnila. O tomhle já sním? Být vznešenou a respektovanou, to možná ano, ale ne drzou a hrdou. Upřímnou a vřelou, ale ne namyšlenou a hnusnou, pomyslela si, když v tom před ní skočilo její druhé já. Vrčelo. ,,Ty na mě budeš otáčet své ohavné pozadí? Jak se opovažuješ? To tě nikdo nenaučil se chovat k vznešeným a urozeným s respektem. Jsem tvé dokonalé já a mě by sis měla vážit a ctít. Takovou se jednou staneš, protože jsi k tomu předurčena, tak se s tím smiř. Takovou jsi vždy chtěla být!" Darkie však vypla svou hruď a snažila se na ni hledět z výšky. ,,A kdo je tu neohrabaný teď? Kdo se tu chová jak smyslu zbavený? Ty nejsi mé dokonalé já. Jsi nikdo, kdo akorát svou namylšeností odpuzuje ostatní okolo. Není divu, že si naháníš ego všemožnými kecy, protože to je jediné, co umíš. Nemáš kolem sebe nikoho, ale já jsem si už našla přátele. Již nejsem sama a pro mě je důležitější být pro ně někým, než pro svět namyšlenou "princeznou". A co, že moji rodiče jsou alfy? Dělá mě to někým? Ne! Jsem obyčené vlče, obyčejná vlčice, co chce žít obyčejný život a tebou se v životě nikdy nestanu. mrkla na ni. Vše pronesla velice klidným tónem, jelikož ji chtěla ukázat, kdo se tady chová nedospěle. Věděla, že toto její druhé já vyprovokuje. Dokonalá? Leda tak ve snu. Pokud jsem někdy o tobě snila, tak přijmi mou hlubokou omluvu, ale o takové zrůdě bych nikdy nezavadila ani myšlenkou!" to však byla pro její druhé já poslední kapka. Zaútočilo na ní. Ohnalo se po jejím krku, ovšem Darkie brzy uskočila. Podle jejího postoje Darkie věděla, že se jí bude snažit ublížit a to hodně. Nevypadala na to, že by jí chtěla kousnout jen za vyučenou. Ona měla v očích lesk zabijáka. ,,Tohle byla poslední kapka, slečinko. Přijmi realitu, nebo umřeš!" Darkie se však postavila do útočné pozice taky. Vycenila své tesáky a zavrčela. Obě dvě začaly chodit dokolečka. Každá sledovala pohyb té druhé a čekaly, kdo udělá ten první krok. Přijde mi to docela vtipné. Bojovat proti svému dokonalému já a ukázat mu, že jsem již takovou, jakou bych doopravdy chtěla být a k dokonalosti se přibližovat nemusím. Pokud takhle vypadá dokonalost, radši v sobě nechám třímat to vlče a stanu se neohrabanou. V tom její druhé já vyběhlo. Darkie využila momentu, odrazila se na tlapkách tak, aby jí pomohly trochu do vzduchu. Napřáhla přední tlapku a škrábla jí přes obličej. To donutilo druhé já zakňučet. ,,To bolí. Taková bolest. Auuuuuu," Darkie opět stála na všech čtyřech, opět v útočném postoji s úšklebkem na tváři. ,,Ty že jsi mé dokonalé já? To těžko. Tak nemotorná v bojích a v lovech nejsem a už ne vůbec tak slabá. Pokud moje dokonalost zapudí schopnosti, ve kterých jsem nejlepší, od čeho je teda ta dokonalost mi řekni?" její druhé já leželo na zemi a plakalo bolestí. Darkie přestala býti napnutá a uvolnila svůj postoj. Nahnula hlavu dostrany a dívala se na své druhé já. Přehnala jsem to? Vždy jsem jí jen sekla. To tolik nebolí, pomaličku k ní přešla s ustaraným pohledem. ,,Já, omlouvám se. Nechtěla jse-" najednou se její druhé já převalilo v takové rychlosti, že se zubiskami ohnalo po její přední noze a svalilo jí na zem. Teď stálo její druhé já nad ní. ,,Ty jsi tak naivní. Ty nikdy dokonalou nebudeš. Tou budu já," chtělo po ní opět skočit. Darkie využila momentu, kdy se druhé já odváželo ke skoku, převalila se na záda a do svých nohou vynaložila veškerou sílu, aby jí odhodila. Rychle se postavila na nohy a skočila na ni ještě v tu chvíli, kdy se její druhé já nemoho vzpamatovat z nárazu. Darkie otevřela tlamu a stiskla jí krk, ovšem ne tolik pevně, aby jí nijak neublížila. Nesnížím se na její úroveň!

//Doufám, že nevadí, že jsem z příjemného místa udělala menší bojiště xddd to se stává, když nejste moc nadšeni z toho, co by se z vás jednou mohlo stát

// upříímně jsem z téhle osudovky hodně nadšená. Opravdu se mi to moc líbí a to jsem za posledních pár měsíců byla jen na osudovkách. Tahle je velice unikátní svým nápadem a našemu "tajnému osudu" musím velice poděkovat! Situace pr každé patro jsou skvělý. Jsem zvědavá, co nás čeká dál. Chci to nechat na uvážení našeho osudu, jak s námi naloží a jak dlouho to bude pokračovat. Mě to velice baví.
Co se týče strhávání životů, já si nemohu zatím stěžovat xddd Každopádně mně to vždy nakopne hned psát a je fajn, že každý to zatím tak dodržuje a "pokud nenapíšeš, život dolů". Nemyslím si teda, že je to nějak demotivující! Díky

//o téhle magii jsem také přemýšlela ;) good choice

// pročpak, pročpak?

Ostatní vlci přiběhli bojovat s divným mužíkem, mezitím co Darkie zápasila s kořeny. Nějakým záhadným způsobem jí na magii neposlouchaly, takže se jich musela zbavit svými tesáky. Ovšem jeden vlk k ní přiběhl a začal jí pomáhat.,,Děkuji mnohokrát," poděkovala stále v podobě vlčete. Když ovšem překousla poslední větve, které jí bránily v cestě, dopadla všemi čtyřmi na nohy. Při dopadu ale pocítila mravenčení po celém těle. Vnímala změnu. Náhle viděla svět trochu z větší výšky, mysl se jí vyčistila a její tělo se zvětšilo. Už to byla opět normální Darkie!
Zvesela si poskočila, i když stále v dálce probíhal boj. Zavrtěla ocasem, poklepala o podlahu svými tlapkami a zazubila se na vlka, kterého poznávala. Nejmenuje se nějak na A? zamyslela se. V mysli jí proběhla událost v jejím hvozdě, kde potkala Lady Mlhahuli a musela se smát. Byla to zábava, to rozhodně, ale vlastně... Já teď nejsem doma. Já jsem úplně někde, nevím kde, a tu se svádí boj. Darkie trpěla strachem z neznámého, ovšem jako malé vlče jí tohle tolik netrápilo. Ne v takové míře, jako momentálně. Začali se jí klepat nohy, vyděšeně otevřela oči. Dívala se na svou kamarádku Maple, viděla i Allairé. Uklidni se. Ony jsou tady s tebou. Ony tě pak dovedou domů, těď se musíš zbavit toho vtipálka, zhluboka se nadechla, zavřela oči a s velkým výdechem celé tělo uvolnila, jelikož byla díky strachu napnutá.
Pohlédla na vlka, který pravděpodobně musel být trochu zmatený. Pokusila se o úsměv. ,,Já jsem Darkie, pamatuješ? Setkali jsme se na Ježčí mýtině. Ty jsi Awakar, že?"snažila se rozpomenout si na jeho jméno. ,,Eh, omluv, pokud jsem to řekla špatně," sklonila trochu hlavu na vyjádření omluvy. Když se však koukla na situaci, již vše bylo vyřešené a malý mužík zmizel. V to si všimla, jak se otevřela truhla a zní vyletěly blyštivé věci. Drahokamy různých druhů. Páni, to je nádhera? pomyslela si Darkie. Pak si všimla tří obrázků, na kterých byla vyobrazena její hlava. Nechápala, co to je, ani proč se tam objevily drahokami.

Náhle se ocitla na jiném místě. Rychle zamrkala, aby se ujistila, že nemá halucinace. Ta změna místa byla tak ryhclá a náhlá, že ani nepostřehla fakt, že je sama. Když pohlédla před sebe, viděla spousty stromů, jako by se nacházela v nějaké oáze. Ptáci zpívaly a v dáli slyšela šum vodopádu. Na chvíli jí to do duše přineslo klid. Tráva byla měkkoučká až to úplně lákalo si lehnout a usnout. Ovšem to by se nemohlo přihodit to, co právě přicházelo. Po zemi se plazil had, ktery měl na hlavě drahokam. Samozřejmě se Darkie lekla, takže na chvíli zapištěla. Jeminkote, kde se tu vzal? V tom se ale mezi stromy vynořilo obrovské zvíře. Nevěděla, co konkrétně to je za zvíře, protože takové nikdy neviděla. Zuřivě oddechoval a kopytem hrabal do trávy. Vedle něho se objevilo další zvíře, ovšem to s barvou pralesa málem splynulo. To také Darkie nikdy neviděla, ovšem něco jí říkalo, že jí nepřišli přivítat s otevřenou náručí.
,,Ehm, ahoj?" začala Darkie možnou konverzaci, i když pomaličku ustupovala někam dozadu.
Náhle k ní velkou rychlostí připlazil had. Instinktivě zvedla přední tlapku, když se k ní přiblížil a hodlal zaútočit. Tou tlapkou po něm sekla a odhodila ho nastranu. Ti ostatní dva tam stáli a nic nedělali. Co se to děje? Koutkem oka opět zaregistrovala pohyb hada. Darkie se na okamžik začala soustředit na energii, která vycházela z trávy. Vnímala hadův pohyb po půdě a zaměřila se na to. Stébla trávy se obtočila okolo jeho těla akorát v okamžiku, kdy otevřel tlamu, aby Darkii kousl. Tak mu zamezila v pohybu a aby zajistila, že neuteče, stébla zpevnila. Had byl tak zaseknutý, nedokázal se pohnout a Darkie od něj rychle odskočila. Drahokam nějakým způsobem ignorovala.
,,Teď jsem na řadě já," uslyšela Darkie někoho mluvit, když v tom na ní vyběhlo to velké zvíře. Na poslední chvíli odskočila, takže se vyhla nárazu. Nemlěa čas přemýšlet, kdo mluvil. Zaměřila své soustředění na to obrovské zvíře, jelikož jí nahánělo největší strach. V tom se kolem ní objevily světlušky. Co to? nechápala, ale nijak to neřešila. V tu chvíli ovšem cítila jistou bolest. Věděla ale, že není její. Nějakým způsobem ale odtušila, že je od hada, protože je velice na pevno svázaný. Zmateně zamrkala, když v tom do ní to zvíře narazilo a Darkie chvíli letěla vzduchem. Dopadla do keříků, takže náraz na zem byl utlumen, ale i tak jí bolely žebra. ,,Jau, to bolí," postěžovala si a zvedla se rychle na nohy. ,,Ten náraz ti patřil, slečinko. Vstupovat mi na moje teritorium bez dovolení? Tomu se říká slušné chování?" Darkie se zamračila. ,,Já se teda velice omlouvám, že jsem sem přišla bez dovolení, ale někdo mě sem nedobrovolně poslal pane...? Kdo vy vlastně jste?" začala mluvit, protože měla dojem, že těm zvířatům nějakým způsobem rozumí a že za to mohou ty světlušky. Velké zvíře se zarazilo. Bylo vidět, že je zmatené. Rychle zatřáslo hlavou a opět si odfrklo. ,,Znělo to, jako by mluvila na mě." ,,Také, že ano!" zaujala postavení. Zvíře naklonilo hlavu do strany. Přemýšlelo a pak pomalu šlo k ní.
,,Inu dobrá. Tak mi rozumíš, ale to nic nemění na situaci. Vždy, když se někdo objeví, nám chce narušit naši harmonii. Ukrást vše, co tu je, ale to my už nedovolíme!" řekl rázně s hlubokým hlasem. ,,A milá zlatá, vidíš před sebe stát bizona a samotná mě neskolíš. Viděl jsem tě používat ty tvoje čáry máry s trávou. To na mě neplatí!" a s poslední větou se k ní opět rozeběhl. Darkie vynaložila veškerou energii do nohou a při přiblížení bizona vyskočila. Odrazila se od jeho hlavy a skončila mu na hřbetě, kde se mu zakousla. Bizon bolestí zařval a ona tu bolest ucítila, až se odchytla a odskočila. Oba dva se na sebe otočili. ,,Tak a teď mě poslouchejte. To kousnutí bylo varování, já vám nechci ublížit. Nemám v úmyslu vám cokoli krást, já nevím proč tu jsem. JÁ CHCI DOMŮ! Tak přestaňme na sebe útočit a pojďme se nějak rozumně domluvit," řekla s vážným tónem Darkie. Ovšem bizon si posměšně odfrkl. ,,Ta samá písnička stále dokola. Já už vám na to neskočím," a opět se za ní rozeběhl. Tím skokem, co Darkie provedla si způsobila větší bolest v žebrech a potřebovala odpočinek na chvíli, ale nemohla si to dovolit. Proto se rozhodla zakročit jinak. Když tráva nepomůže, pomůžou kořeny a liány! Darkie se zaměřila na nejbližší kořen, který díky ní vylezl na povrh. Svou magií ho ještě více zpevnila, aby zapříčinila, že bizon zakopne a spadne, což se také stalo. Očkem si všimla okolních lián, které využila k tomu, že se pomalu spustily k bizonovi, obtočily se okolo něj všemi různými způsoby a jejich sevření zpevnila. Bizon nepříjemně zakřičel a ona to vnímala. Ta bolest nebyla velká, ale vnímala to nepohodlí. ,,Nechci vám ublížit, nechci vás zabít. Na to nemám srdce, ale nedáváte mi jinou možnost, než vás takhle uvěznit, protože vy byste mě zabili," bizon naštvaně odfrkl se zatnutými zuby. Vypadalo to, že něco chce říct.
Když se ale Darkie podívala směrem, kde mělo být to třetí zvíře, tak nebylo. V tom ucítila kousnutí do její zadní levé nohy. Naštěstí ucukla a nějakým způsobem se z jeho sevření dostala, protože to zvíře jí hodlalo povalit na zem a nohou zakroutit. Byla to pelkná bolest, Darkie až bolestí vypískla, ale nemohla to teď řešit. Třetí zvíře útočilo konstantně. Darkie přešla na taktiku vyhýbání se. ,,Na mě slečinko nemáš. Já jsem krokodýl a tyhle tvoje čáry se zemí mě nijak nezastraší. Mám silný stisk, takže vše překousnu," řekl jí, ovšem Darkie neměla čas na vybavování se. Byl velice agresivní. Rozhodla se, že využije toho, že má dlouhé čtyři, teda tři nohy a dá se do útěku. Sice kulhala a krokodýl jí byl v patách, ale dokázala mu zmizet v houští. Rychle přemýšella, co udělá. Žebra mě bolí, noha krvácí. Určitě mě díky kapičkám krve na zemi najde. Co ale teď? Energie mi dochází, jak využívám tolik magie, snažila se najít nějaké východisko. Pak jí něco napadlo při pohledu na obrovký balvan. Ještě našla dostatek energie na to, aby se soustředila k vytvoření keříků okolo balvanu. Udělala je dostatečně vysoké, aby nebyl balvan vidět a ne moc husté, aby krokodýl prolezl, avšak balvanu si nevšiml. Darkie se nadechla, sebrala zbytek sil a vyšla z úkrytu. Krokodýl jí zmerčil. ,,Smířená se smrtí?" ,,Nikdy!" a vyběhla tím směrem. Podle plánu, jak zamýšlela, jí krokodýl následoval. Už ztrácela síly, on jí doháněl, ale už byla kousek. Vyskočila nad keříky a odrazila se od balvanu.
Když dopadla na nohy, svalila se na zem, jelikož se jí nohy podlomily. V tom uslyšela silnou ránu. Neměla čas brečet nad bolestí z krvavé rány. Rychle se sebrala, nakoukla směrem, kde se válel krokodýl a hlava se mu točila, jelikož se praštil do balvanu. Z posledních zbývajících sil využila okolních keříků, aby ho připevnila k zemi. Silně mu obvázala tlamu, aby neměl šanci kořeny překousat.
Světlušky zmizeli a s tím i pocity ostatních zvířat, které pociťovala. Bizon se v liánech zmítal. Vypadalo to, že shodí všechny stromy a liány každou chvíli zpřetrhá, ale Darkie ho uvázala pevně a lián nebylo málo. Had byl zaseknutý na místě a nedokázal se odplazit. Krokodýl projistotu netušil, co se děje a kde je.
Darkie si lehla na místo, aby na všechny viděla. Zadní levou nohu natáhla. Kousance nebyly velké, ale pěkně bolely a teplá krev se z rány stále řinula. Už neměla sílu nechat vyrůst bylinky, aby si ošetřila ránu a proto si nohu začala lízat, aby se zbavila špíny. Hlasitě oddechovala a sykla vždy, když se dotkla rány. Ach joo, do čeho jsem se to zase dostala, a valstně. Kde jsou ostatní? vyděšeně zvedla hlavu v náhlém uvědomění.

// využila jsem speciální magie od Derian s názvem Světlušky --> proč? inu, říkala jsem si, že pro boj by bylo dobré konverzace, aby Darkie rozumněla slovům útočníkům. Magii jsem však plně nevyužila, protože Darkie s ní není tolik ztotožněna a tak nevěděla jejich slabiny. Jen jim rozumněla a cítila bolest.

Vlci byli zmateni, co se kolem děje. Možná všichni byli znaveni, jen Darkie se trochu směje. Když ohlédne se za ocáskem, spatří záchranu. Hledí na ní s radostným v očích leskem, a říká: ,,S tebou Maple od teď zůstanu!" Radostně si poskočí, ocáskem zavrtí, když objeví se vlčice druhá, která jí na okamžik vyděsí. Allairé měla v očích strach, nechápala, co se s ní stalo. ,,Nežiješ v žádných snách, a neboj, tohle není nastálo," uklidnila jí.
Ouška zpozorněla, zazněl zvonivý zvuk. V tom celá zkameněla, když ozval se strašlivý a skřípavý zvuk. Chloupky se jí naježily, tlapky do země zabořily. ,,Co to je? Kdo vydává ten hrozný zvuk?" Očima zamžourala a v hloubi duše cítila tu chuť okusit neznámého. Do veselého rytmu se pomalu kolíbala směrem vstříc tomu svitu přátelského. Vstoupila a ocitla se v obrovské, kulaté místnosti. ,,Jakého de*ila nenapadlo dát rohy?" zanádávala si. I takto malé vlče s prořízlou hubou, nemělo však hlavinku tupou. Uprostřed stála truhla a v hlavě se jí vynořil plán: Nebudu nikdy nikomu dlužna, ušklíbla se a přešla sál. Její cíl byl tedy všem jasný. Získat truhlu pro sebe a vyhnout se pohledů nesouhlasných.
V tom se zem zachvěla, kroky jí znejistily a dveře se s hlukem zavřely. Oči měla plné hrůzy, když mužíčka spatřily. Obří hlava, ruce slouhé až na zem. ,,To je dobře, že nejsem sama," pravila s chápajícím hlasem. Ovšem mužíček nebyl hodný a hrát si nechtěl. Darkii odmítl. Truhly se nikdo dotknout nesměl. Ale provokoval, malý hajzlík. Drahými kameny Darkii chvíli ozařoval. To on je ten vlastník. Rozěbehl se jí zbít, to ale nevěděl, že je Darkie naprdnutá s odhodláním se mu mstít. ,,Dej sem ty klenoty, ty jedna malá obludo," skočila a dopadla na nohy, když v tom zemí bylo trhnuto. Darkie svým hněvem překvapila všechny záchvěvem. Otevřela podlahu a našla odvahu svázat mužíčka dlouhými kořeny. ,,Ostatní tě sežehnou plameny!"
Avšak to Darkie nevěděla, že tolik s magií neuměla a jí to svázalo nohy. Cítila se tak nedospělá. Však hej, jsem jen dítě, a užitečného asi tak nic neudělá.

// víte co, musím brát v potaz, že je vlčetem :D

<< Křovinatý svah (//Darkie je momentálně malým vlčetem s obří hlavou a očima)

Ťapkala tak rychle, jak jí to nožičky dovolily. Snažila se i o svižný běh, ale to věděla, že kolem keříků nepůjde. Hnala se za pachem, protože to bylo jediné, co jí zajímalo, ale nemohla si nevšimnou té obrovské věci, která se každým krokem stávala větší a větší, zejména pro tak malé vlče.
Do čumáku jí udeřily další pachy, ale jeden jí přišel povědomí. Kdo to asi je? Že by někdo ze smečky? Jak byla malinká a blbá na svůj věk, nedokázala odhadnout o koho se jedná. Tou přeměnou tak nějak pozapomněla na svoje potenciální kamarády, které si vytvřoila, když byla vlčí dámou. Ovšem, tohle ona netušila a očíčka jí zazářily štěstím, že se tam objeví někdo, koho přeci jen zná. Rozhodla se svého nápadu nevzdat. Jakmile najdu někoho, kdo mě dopraví domů, půjdu rovnou domů, to dává smysl, ne? Hlavně se nebát! říkala si sama pro sebe v duchu.
V tom ale na zemi viděla barevné odlesky, které se různě třpytily. Pozvedla hlavu, aby se koukla na zdroj těch barev a zjistila, že to vychází z té obrovité stříbrné věci. Vevnitř té věci totiž bylo spoustu třpytivých věciček, které nedokázala Darkie identifikovat. Lady Mlhahuli zase neeeee vnitřně trochu panikařila, ale když se kolem sebe ohlédla, nikde jí neviděla, ale co bylo důležitější, ani necítila. Takže, když to není Lady Mlhahule, co se tam tedy třpytí? zamyslela se. Nachvíli pocítila zvědavost se tam kouknout, ale když v dáli uviděla pohyb, rázem jí to přešlo a opět se hodlala držet svého plánu.
Vyběhla naproti vlkům. Jazyk jí vlál vedle tlamy, nožičky poskakovaly, protože se snažila o rychlejší běh, který jí moc nešel. S veklýma očima pohlédla na všechny vlky. Ucítila, že vlk naproti ní je ten, kterého pronásleduje už od keříků. ,,Dobrý den. Nějakou chvíli vás pronásleduji," zamračila se a zarazila se nad svými slovy. Tohle se Darkie nesluší říkat, že je sleduješ. Takhle se jejich pomoci nedočkáš, napomenula se. Usmála se a prohodila ocasem. ,,Ehm, tedy. Ztratila jsem se a ráda bych našla cestu domů. Pomohl by mi někdo z vás?" mluvila nejdříve na svého potenciálního zachránce, který se jevil jako vlčice. Nebyla si zcela jistá. Neměla možnost si to ověřit, ale pak se otočila na další dva vlky, co už vypadaly více jako kluci. Jeden z nich jí přišel povědomí, ale nedokázala si ho s nikým spojit. Odkud ho jen znám? Když však pohlédla na hnědo-béžového vlka, hrozně se jí zalíbil. ,,Jéééééé, ty vypadáš krásně. Proč máš více chloupků na krku? Aby si pohodlně mohl večer spát?" zeptala se okouzlená Darkie s velkými oči.

<< Mýtina (mám prášek, co mi umožnil se přesunout)

Letěla obrovskou rychlostí, až to pro vlče nebylo zdravé. Ve vzduchu se různě točila, i když se ze všech sil snažila nalézt polohu, ve které by se jí v této rychlosti pohodlně přesouvalo. Tekly jí slzy, jelikož se jí tahle situace nelíbila a už chtěla být doma. ,,Proč?" byla jediná otázka, kterou dokázala vyslovit nahlas při letu. Ona totiž nedokázala ani otevřít tlamu, jak se do ní opýral vítr. V uších slyšela šumění. Přála si, aby to už skončilo. Co jsme Lady Mlhahuli udělali, že nás ten prášek musí brát v takové rychlosti?
Náhle se prudce zastavila a pomalu se snesla dolů. Darkie to ani nepostřehla. Vypadala jako zraněné, opuštěné vlče, které se ztratilo. Schoulila se do klubíčka a tiše vzlykala. Celé tělo se jí třáslo. Svou velkou hlavu ani na tlapky pořádně nemohla položit a v tu chvíli si uvědomila, že je něco špatně. Proč mám tak velkou hlavu? Že bych byla na borůvky alergická? No to snad ne, nenene. Borůvky miluji, ale co se teda děje? koukla se na své packy. Ty vypadaly v pořádku a v obstojné velikosti. Za to může určitě ta vydra. Doufám, že to co nejrychleji zmizí. Chtěla bych být opět normální, pomyslela si. na tu chvíli vypustila, že se nachází na zcela neznámém místě a vyděsila se. ,,Kde-kde to jsem? Co-co tady dělám?" postavila se na nohy, když jí akorát tekly poslední slzičky. Rozhlédla se kolem sebe. Všude samé keříky, rostlinky. Vypadalo to tu hezky, to Darkie musela uznat. Slyšela nedaleko téct vodu. Měla docela žízeň, ale něco jí říkalo, aby tam nechodila. Zavětřila a ucítila pach nějakého vlka. Zalekla se znovu. Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Musel tudy někdo projít před chvílí. Ten pach je docela silný, zamyslela se. Rozhodla se však vydat za tím pachem. Co když je to někdo, kdo je taky ztracený a potřebuje pomoci? Budeme ztracený oba, souhlasila se svým nápadem.
Když tak našlapávala, narazila na hnízdo ptáčků, co sídlily v keři. Připadalo jí to roztomilé, možná by se nachvíli zdržela, ale radši pokračovala dál v cestě. V tom ale ucítila jemný záchvět země. Zamračila se, zvedla hlavu a najednou uviděla to podivno, co asi způsobilo ten záchvět. Do nebes se tyčila obrovská divná věc, kterou Darkie nikdy v životě neviděla. Je to nebezpečné? Co to je? Už z dálky to vypadalo majestátně a důležitě. Ve vlčeti se vzbudila touha zkoumat a poznávat, ale držela se zpátky. V mysli jí hlasáek našeptával, aby se snažila najít cestu domů, jenže jak? Je malým vlčetem, sama na opuštěném místě a jediné co ví, že tu byl nějaký vlk. Třeba by jí mohl pomoci najít cestu domů a proto ho musí najít.
Když zavětřila, pach vedl směrem, kde se blýskala ta obrovská věc. Darkie měla strach, ale přinutila své tlapky, aby následovaly toho vlka. Doufám, že je hodný a pomůže mi, a s touto myšlenkou vyšla za pachem.

>> Stepní pláň

// já bych se ráda připojila. na ty dva týdny si vždy nějak udělám každý den čas. mám fakt chuť hrát trochu svižnější hru a pokud se tohle povede, tak se ráda zúčastním

EDIT: Darkie bude jeden Gallirejský den ještě vlčetem (ze smečkové akce), co má velkou hlavu a velké oči, tak jen pro ostatní ;)

// omlouvám se, že předbíhám, ale už jakou dobu tu čekám na pořadí a mám chuť hrát dál :) jinak díky za skvělou smečkovou akci

Lady Mlhahule na chvíli věnovala pozornost Darkii, jelikož jí asi připadalo, že ocásek na fialovo bude Darkii slušet. Ale, to by mi neladilo k mým krásným očím! To ne, to radši zelenou, přemýšlela Darkie. Utíkala, co jí tlapičky stačily, ale jak byla malinká, byla dost nemotorná a dřív nebo později by se začala válet na zemi. Což se vlastně stalo v tuhle chvíli. Darkie zakopla o svou přední nožičku a spadla na svou tlamičku. Jakoby toho padání nebylo málo, skousla zuby a trochu sykla, protože to byla rána. Když se však otřepala zjistila, že už po ní Lady Mlhahule nejde, že je už někde pryč. než se však zorientovala, přistál před ní kopeček borůvkové zmrzliny. ,,Studené borůvky!" vykřikla pro sebe nadšeně a natáhla svůj jazýček, aby si mohla olíznout.
V tom však uslyšela Noktův hlas. Rychle vyskočila na nohy, i když zmrzlinu teda nedojedla, otočila se tím směrem a celá š'tastná k němu běžela. Zrovna se přetahoval o nějakou lesklou věcičku s tou vydrou, vyhrála, ale to Darkii bylo jedno. Byla ráda, že je její kamarád v pořádku, živý a zdravý. ,,Nokteeeeee," přiběhla k němu. Měla v plánu na něho skočit, ale zabrzdila jen tak tak, protože kdo ví, s čím se on tam musel vypořádat. Stála před ním, ocásek jí rychle kmytal ze strany na stranu a usmívala se od ucha k uchu. ,,Jsem ráda, že jsi v pořádku!" vyhrkla natěšeně ze sebe, ale to by jí nesměl přehlučit hlásek jiného vlčete. Něco se zase dělo s tou vydrou. Máchla nějakým klacíkem. Asi se o něco pokoušela, ale to Darkie netušila, že se snažila je přeměnit zpátky. No, jaksi to nešlo. Jenže v tom na ní dopadl kousek prášku. Co... to je? To se hezky třpytí! zaujalo Darkii.
Najednou se jí zvedaly tlapky do vzduchu. Rychle máchala hlavou ze strany na stranu, protože nevěděla, co se to děje. ,,Co - já chci na zem! Co se to-" začal se jí zvedat zadek a zadní nožičky. Vznášela se. ,,HEJ! Já bych ráda dolů, prosím," jenže ten prášek jí neposlouchal. Ve vzduchu se převrátila vzůru nohama. Uši jí vlály v tom vzduchu a ona rychle zamrkala. Koukala na ostatní vlčata, která se potýkala se stejnými potíži. V tom se začala smát. ,,To je bžunda, vlčata!" smála se.
Přišlo jí vtipné, že visí ve vzduchu, vzhůru nohama a nemá absolutní kontrolu nad tím, co má dělat, ale to netušila, co přijde potom. Náhle se ve vzduchu napřímila, doslova to s ní švihlo, zastavila se a najednou obrovskou rychlostí někam zmizela. Ostatní vlčata mohla jen slyšet její vyděšené ,,Mamíííííííííííííííííííííííí."

>> Křovinatý svah

// děkuji moc za pohodovou akcičku! byla to švanda a děkuji za pěkný obrázek (já se na ty vlčata nemohu vynadívat, jak jsou cute)

těším se na další osudovky pro naši smečku

// ehm, já se radši k mému učení na maturitu nebudu vyjadřovat