Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// také děkuji a žádám o drahokamy - bylo to moc fajn :))

Očí jí pod víčky kmitaly ze strany na stranu. Ve svém snu totiž prožívala opět vzpomínky z věže, které sice některé byly pozitivní, ale ty negativní se jí ve snu ještě více zhoršily. Dalo by se říci, že momentálně prožívá svou noční můru, ze které se však brzo probudí.
Prudce otevřela oči, její hruď se nadzvedávala v rychlých nádeších. Podívala se rychle kolem sebe, zda jí nikdo neviděl. Byl tu sama ponořená do tmy. Tohle mě asi bude strašit ještě nějaký ten čas. Smutně přiznala fakt, že se nějakou dobu ze setkání se svým dokkonalým já nedostane.
Trocha spánku jí velice pomohla nabrat nové síly. Protáhla se, zakmytala ušima, ocasem prohodila a zvedla se. Vyrazila tedy na cestu, kterou měla před sebou. Myslím, že ten Život žije hned vedle hvozdu. V těch kopcích, odtušila Darkie, když si matně vzpomínala na setkání se Sigym. Překračovala kořeny, narážela tělem do větví od keříků a prodírala se dál za svým cílem. Zavyla, aby dala vše vědět, že na chvilku zmizí opět z území. Hned se vrátím. Slibuji. Jen si potřebuji pár věcí ujasnit, odpověděla v duchu ostatním, kteří by si o ni mohli dělat starosti.

>> Nárrské kopce

<< Kopretinová louka

Darkie přiběhla k hvozdu a optrně vstoupila do hvozdu. Byla tak moc ráda, ale zároveň tak moc unavená, že netušila, co by měla udělat dříve. Vzpomněla si však hned, že povinností vlků ze smečky je, aby oznamovali návrat či odchod z hvozdu. Proto se Darkie nadechla velice zhluboka, aby vůbec v sobě našla sílu vyloudit nějaké to vytí. A podařilo se. Darkie zavyla na znak příchodu. Poté se kolem sebe rozhlédla. Nechtěla jít moc do středu hvozdu za smečkou. Chtěla zůstat na okraji, aby mohla hned po probuzení pokračovat v cestě.
Když tedy tak našlapovala, očima hledala perfektní místo na kratšího šlofíka. Kořeny vytvářely zajímavé splétance, až narazila na takový, který vytvářel něco jako hnízdo. Jo, to vypadá jako postel přímo pro princeznu, musela se nad tou myšlenkou pousmát. Došla tedy k místu, udělala jedno kolečko, aby zjistila, jak moc se bude natáhnout a pak se sama stočila do klubíčka. S úsměvem na tváři se oddala krásným snům.

<< Náhorní plošina

Darkie přešla již druhou řeku za svou cestu, ovšem nikdy nebyla tolik nadšená z přecházení řeky, jako nyní. Cítila ve vzduchu, že se již blíží ke své domovině. Že je již blízko. Tahle myšlenka rozpumpovala poslední síly, které Darkii zůstali v těle. Začala tedy běžet, protože už viděla vrcholky stromů, které poznala. Sarumenský hvozd, můj domov! řvala v hlavě. Vyplázla jazyk, jak už byla unavená, ale zároveň běžela, takže potřebovala rychle oddechovat. Už stačil jen kousek a byla tam, avšak ona nakonec měla jiné plány. Přijdu do Sarumenu a tam si někde pod stromem na chvíli ulehnu a pak budu pokračovat dál. Jsem opravdu unavená, souhlasila sama se sebou. Cítila různé pachy všemožných druhů zvířat. I těch vlčích, ale nevěnovala jim pozornost. Konečně byla doma.

>> Sarumenský hvozd

<< Kamenná pláž

Jakmile Darkie zdolala kamenitou překážku, ocitla se na obrovské louce. Tedy, alespoň tak jí to přišlo. V nohách už cítila jistou bolest, jelikož byla na cestě už nějakou dobu a stále se nepřibližovala. V tom jí však silně zakručelo v břiše. Kdy jsem vlastně naposledy jedla? Snažila se rozpomenout, ale marně. Očima tedy zapátrala po trávě, zda neuvidí alespoň nějakého malého hlodavce, kterého by si dala k snědku. Hladově pokračovala v cestě dál, avšak cíl se v její mysli trochu změnil. Teď bylo důležité najít jídlo.
V dáli zahlédla pohyb. Trochu se skrčila k zemi a našlapovala potichu. Pomaličku se začala přibližovat ke zdroji její potravy. Hraboš byl asi slepý, jelikož se směrem k Darkii ani jednou neotočil. Pokud by tak udělal, neměla by šanci ho chytit. Byla dost daleko a on stále na místě svého domovního otvoru. Naštěstí se po chvilce Darkie dostala dostatečně blízko, že stačilo jen skočit a hraboš byl její. Zlomila mu vaz a hned se do něho pustila. To je panečku mňamka. Já už fakt nejedla dlouho, přemýšlela mezitím.
Jakmile dojedla, rozhodla se pokračovat ve své cestě. Doufám, že již domů dorazil taky zbytek. Maple, Allairé a taky Nokt, Wolfganie, Amnesia a tak. Doufám, že jsou v pořádku, její myšlenky zabloudily k její smečce a k rodině. Musím hned své rodiče navštívit. Potřebuji zjistit, jak je na tom moje maminka, cítila se ustaraně a reálně pocítila vlnu strachu, která jí procestovala tělem. Když se však tak zamýšlela, pomyslela i na svého kamaráda Sigyho. Jak ten se vlastně má? Asi se toulá světem. Možná navštívil své dávné kamarády, či se šel setkat se Smrtí a Životem? V tom se však Darkie zarazila a uvědomila si menší fakt. Neříkal Sigy, že hned vedle hvozdu sídlí Život? Třeba by mi mohl pomoci nějakým způsobem překonat ten strach z neznámého. Však já se v té věži málem zbláznila. Mohl by mi říct, co se děje mé mamince, protože ta mi vše popře, pokud se s ní setkám. Ta nikdy nepřizná, že se s ní něco děje, kývala si při tom. Rozhodně se koukla do dáli. Čekala jí ještě dlouhá cesta, ale nový adrenalin jí začal proudit v žilách. V dáli zahlédla řeku. To místo jí přišlo povědomé.

>> Kopretinová louka (přes Středozemku)

<< Křovinatý svah

Když Darkie přešla řeku, ocitla se na místě, kde se vyskytovalo velké množství kamenů. Ovšem díky řece, která vypadala, že často mění svůj tvar a hladinu, se kameny již na pohled zdály velice kluzké. Darkie tedy zvažovala každý sůvj krok a než přenesla veškerou svou váhu na kámen, asi desetkát se ujistila, že to místo, na které pokládá tlapku, neklouže. Co jí ovšem vadilo bylo, že kolem ní něco bzučelo. Když se rozhlédla, viděla snad všude komáry a všechny možné létavé potvory. Je jich tu na mě až moc. Radši odsud rychle zmizím. Jen pevně doufám, že jdu správně, pomyslela si. Čím se však vzdalovala od břehu, tím bylo bezpečnější se postavit na kameny, ale i tak neubrala na opatrnosti.

>> Náhorní plošina

<< Stepní pláň

Kráčela dál, až se dostala na místo, které jí přišlo povědomé. Rostlu tu spousta keřů a zvláště takhle daleko od řeky byly keříky pěkne k sobě nasáčkované. Sotva viděla na cestu. Opatrně našlapovala, i když jí sem tam nějaká větévka do nohy škrábla, nebylo to nic hrozného. Čím ale blíže postupovala, tím se hustota keříků nezdála býti taková, jako nahoře. Přejdu jen řeku a pak bych se měla snad ocitnou blíže domovu. Alespoň od tamtud jsem přiletěla, si myslím, ale kdo ví, jak reálně jsem daleko. Nevzdávala se a pokračovala dál. Počasí se však nejevilo příznivě. Uvědomila si, až když opatrně došla k řece, která byla na březích hodně zabahněná, že není takové teplo, jako když vstupovala do věže. To počasí se rychle změnilo. Pak už nastane jen zima, pohlédla na mračno. Mírným zatřesením hlavy dostran si tak Darkie nechtěla nadále lámat hlavou nad zbytečnostmi a očima hledala spíše vhodnou cestu, kde přes řeku přejít. Na určitém místě, se jí zdála mělčí, ale jelikož byla zima, bála se nachladnutí a hledala, kde by mohla přelést přes strom. Bohužel v okolí stromy nerostou a Darkie postupně ztrácela trpělivost hledat nějaký padlý strom. Ovšem, štěstí jí přálo. Jeden přes řeku ležel a ona v klidu mohla přejít na druhou stranu.

>> Kamenná pláž

Postava se zaměřila na Awaraka, který se snažil obhájit svou svobodu. Jeho slov doléhala do uších Darkii a ona se snažila jim naslouchat. Povídal krásně a slova, která vyslovil, nesla v sobě velice hlubokou myšlenku. Alespoň takhle to z nich Darkie cítila. Jakmile však dokončili konverzaci, otočila se na Darkii. ,,Oba dva máte značné důvody, proč tu nebýt. Oba dva jste do svých slov vložili srdce a vaši upřímnost jsem vyslyšela. Netěší mě mé rozhodnutí, které učiním, ale a't se stane," s těmito slovy se Darkie ocitla venku, před věží. Stála tlapkama na trávě, o které si byla jistá, že je pravdivá, a že není jen pouhou halucinací. ,,Sbohem," slyšela Darkie jakoby v dáli, avšak postavu neviděla. Byla štěstím bez sebe, že je konečně z té věže pryč. Byla opravdu nadšená, ale chvíli jí trvalo, než jí to vlastně celé došlo.
Věž zmizela a sní i strasti, které tam pociťovala. ,,Jinak, jsem lidská bytost. Ne víla, milá Darkie," zaznělo jí v mysli. Darkie se zalekla jejího hlasu, který slyšela jakoby uvnitř sebe, ale zároveň vnímala, že hned odešel a s tím ani nepociťovala nadále její přítomnost. Otočila se tedy na Awaraka, na jediného vlka, který tu s ní byl až do konce. Vesele mávala ocasem a přicupitala k němu. ,,Tak jsme to dokázali. Oba dva jsme se z té věže dostali!" řekla se značnou radostí v hlase, avšak jí to nevydrželo dlouho. Kde jsou ostatní? Kam se poděli? Rozhlížela se, snažila se do čenichu nasát pachy... Našla stopu. Maple nemohla odejít daleko. Ještě jí cítím. I Matali, uleveně si oddychla, avšak v tom jí došla další spousta věcí. Jako například to, že vlastně vůbec neví, kde jsou, a že by se co nejdříve měla vrátit ke své matce. Podívala se Awarakovi do očí. ,,Doufám, že se necítíš špatně za ty věci, co se děli ve věži. Já rozumím tomu, že to jsme nebyli my, takže se prosím za nic neomlouvej. Také nemám co odpouštět, protože vím, že tys to nebyl," letmo se usmála. Chtěla mu dát jasně najevo, že se nezlobí, a že vůči němu necítí žádnou zášť. ,,Ráda jsem tě však opět viděla. Asi máme na sebe štěstí při zvláštních situacích, hehe," zasmála se s myšlenkou na ježka, kde je vlastně potkali poprvé. Přišlo jí zábávné, že tohohle vlka potkala zatím jen dvakrát a zatím vždy při něčem hodně zvláštním. Ovšem na Maple nemá. S ní jsem zatím byla u všeho. Což mi připomíná, že chci hned domů, připomněla se v duchu. ,,Každopádně už bych ráda šla zpátky domů. Nerada jsem na místech, které neznám, a které jsou daleko od mého domova. Potřebuji najít cestu zpátky," řekla s omluvným tónem a trochu couvla. ,,Doufám, že se příště potkáme za normálních okolností. Zatím sbohem, Awaraku," rozloučila se s vlkem, sklonila na chvíli hlavu a pak se otočila celým tělem. Vyběhla směrem, který si myslela, že by mohl vést k ní domů.

>> Křovinatý svah

//Ty jo, myslela jsem si, že si to ty, ale já nikdy nerada tipuji. Každopádně moc skvělá osudovka. Hodně se mi ten nápad zalíbil, opravdu děkuji, protože jsem se fakt mohla konečně rozepsat O:)

Vnímala, jak se její tělo stalo lehčí. Uvědomovala si, že jí opouští život a ona nemohla nic udělat. Postupně se ponořovala do hlubšího a hlubšího spánku a temnota jí měla pohlcenou již skoro celou, jenže to by se nemohlo stát to, co se stalo. Darkie se probudila. Byl to ovšem zpomalený proces, kdy ze začátku dokázala vnímat cit ve svých tlapkách, čenichem zachycovala známé pachy a uši jí začaly zachycovat zvuky okolo. Cítila opět tu těžkost jejího těla. Těžkost života. Postupně otevřela oči. Pomaličku zamrkala, jelikož jí stále nedocházel sled událostí, kterých byla součástí. Točila se jí trochu hlava, pociťovala závratě. Pokusila se pomalu opět nabrat do svých nohou síly a postavit se, což se jí podařilo až o nějakou chvíli později. Trochu zatřášla hlavou, zakmitala ušima a pak se podívala na ostatní vlky. Když však spočinula pohledem na Awaraka, zděsila se. Co jsem to provedla? Nikdy už se mnou nepromluví. Co mě to popadlo? stekla jí jedna slza po tvářích, ale ona věděla, že tohle neudělala vědomě. Někdo jí musel ovládat. Spolkla návaly slz a rozhodla se vykročit a omluvit se.
Přešla k Awarakovi se sklopenou hlavou a s ocasem staženým, jelikož se bála jeho reakce. ,,Já... omlouvám se. To jsem nebyla já, kdo zaútočil. Nikdy bych na tebe nezaútočila. Odpusť," pozvedla na okamžik hlavu, aby se mu podívala do tváře a mohla vidět jeho reakci. Cítila se nemožně. Za to může tahle věž. Poslala mě proti mím kamarádům. Takovou zlost jsem v sobě nikdy nepociťovala. Tahle věž je zlá, pomyslela si, když opět odvrátila pohled.
Ucítila pach neznámého a otočila se tím směrem. Zvláštní bytost k nim kráčela. Bez srsti na těle, chodící po dvou, celá bílá. Vypadala jako obrovská víla, avšak bez křídel. Vyzařoval z ní klid a bezpečí, který potřebovala cítit. I bez křídel vypadá krásně, pomyslela si. Víla začala mluvit a s jejími slovy zmizeli ostatní vlci. Šokovaně hleděla na místo, kde už nebyli. Ubrala život? Oni se prostě rozplynuli jako prach! Maple, Matali, chlupáči. Co se s nimi stalo? Otočila opět hlavu na bytost s nádechem, že se jí zeptá, co s nimi udělala, ale Víla však pokračovala dál a na otázky nebyl evidentně čas. To, o čem mluvila dál, dokázala Darkie plně pochopit a proto jen přikyvovala. To samé se váže na naše vysněné já. Já měla možnost poznat své dokonalé já, údajně, ale to není "konec", kterého chci dosáhnout. Chci zůstat taková, jaká jsem. Nedokonalost není špatná, chyby nejsou zbytečné a alespoň se mám stále čemu učit. Být dokonolá neznamená výhru. V mém případě vůbec ne, zamyslela se, když víla povídala dál. V tom se však přesunula a místnost se proměnila v les. Darkie si na tohle měnění nemohla zvyknout.
V tom ale Darkii zaujala slova, která pronesla. Měla pro ně úkol a to ten, aby jí přesvědčili o svobodě. Darkii se přitom rozzářily oči, jelikož svoboda pro ni znamenala rodina. Přesvědčit ji však byla asi ta těžší část z toho všeho. Důvody měla již dávno ve své hlavě, ale netušila, jak by je měla přesně podat, aby jim víla uvěřila. Když však se svým monologem skončila, otočila se Darkie nachvíli na Awaraka a smutek a bolest se zračila v jejích očích. Moc jí bolelo, že mu ublížila, i když ona si toho nebyla zcela vědoma. Poté se otočila zpět na vílu. Vypnula hruď, zhluboka se nadechla a elegantně usedla na zem.
,,Dovolte, abych vám vysvětlila, jak jsem se dostala do věže," začala jako úvod svého dlouho monologu, který si postupně připravovala ve své hlavě.
,,Ve hvozdě, kde žiji se svou smečkovou rodinou, se udála nevídaná věc a má maličkost se stala ještě menší. Byla jsem vlčetem a jako vlče jsem byla velice zvídavá a drzá. Tyto vlastnosti mě přinutili se podívat do věže, která zářila všemi barvami. Pro vlče je normální být zvídavé, ovšem já byla tvrdohlavá a chtěla jsem si poklad nechat pro sebe. Kdybych sem vešla jako dospelá vlčice, kterou jsem nyní, nikdy bych tak neučinila. Bojím se neznámého, kameny a bohatství mě nezajímá. Jediné, čeho si velice vážím je m rodina," dívala se víle přitom do očí, aby vnímala její upřímná slova. ,,Svobodu bych nikdy nezaměnila za lesklé věci, které pro mě nemají hodnotu. Jediné, co chi, je být opět u mé nemocné matky, se kterou bych správně měla být." ,,Ale nejsi. Opustila jsi ji, protože jako vlče sis těchto věcí nevážila. Myslíš, že si zasloužíš za svou drzost a neomalenost svobodu tím, že začneš hrát na mé city s nemocnou matkou?" její slova Darkii zaskočila. Její slova bolela, ale Darkie si byla vědoma své chyby. Sklonila hlavu. ,,Ne, nechci hrát na city. Přiznávám, že jako vlče jsem dělala spoustu chyb a i jako mladá vlčice chyby dělám stále. Přiznávám, že jsem matku opustila, jelikož jsem chtěla zjistit, co se děje s mým domovem. Měla jsem zůstat s ní a nic z toho by se teď nemuselo stát, avšak nikdo není dokonalý, a jak jste sama říkala - vrchol je jen konec, po které vede cesta dolů - a vaše slova jsem si převedla na svou osobu. Nejsem dokonalá a nedosáhla jsem svého vrcholu. V této věži jsem mohla své dokonalé já potkat a to je něco, čeho nechci dosáhnout. Radši budu dále neomalená s chybami, než se stát takovou, která odpuzuje všechny okolo." ,,Musím přiznat, že se mi líbí, když někdo dokáže uznat své chyby. Tvá interpretace vrcholu je také zajímavá, ale v životě toho vrcholu každý někdy dosáhne a ty dosáhneš toho svého. Ze setkání ses mohla poučit, ovšem do jaké míry ses upřímně poučila? Pokud se tvá dokonalost objevila tady, objeví se i v realitě," s těmito slovy došel Darkii dech. Zrychleně zamrkala, jelikož si nechtěla přiznat, co jí bylo řečeno. Odmítala si v hlavě připustit, že by se stala takovou zrůdou. ,,Ale stále si mě nepřesvědčila o tom, abych ti dala svobodu. Je sice hezké přiznávat chyby, ale tohle ke svobodě nestačí," zazněl její hlas přísně. Darkie se opět vzchopila. Nebyl čas si lámat hlavu s dokonalostí.
,,Vílo, tohle místo hezké může býti, ale pro mě se tak nejeví. Já se cítím nejlépe s rodinou. Tam kde je rodina, tam patřím a tohle místo to není. Nemám ráda nová místa od té doby, co jsem se ztratila. Co mi věž dala? Dala mi možnost nahlédnout a mé dokonalé já, které bylo monstrem a to je pro mě jediné pozitivum tady, jelikož jsem mohla prozřít a uvědomit si, kdo jsem a čím opravdu chci být, ale do téhle chvíle mě věž posílala proti mým přátelům. Však jsem zaútočila na Awaraka," s vyslovením jeho jména se na něho otočila s lítostí v očích. ,,Tohle místo mi nepřijde dobré. Nač být na místě, kde nemám pocit bezpečí? Kde nemám svou rodinu? Kde mě nutí útočit na své kamarády? Každý postupně mizel. V každém patře někdo a já už toho mám dost. Nevím, co se s nimi stalo. Bojím se a chci být s nimi. Tohle místo je zlé a ještě bych mu měla sloužit? Omluvte mě, ale tohle není to, po čem mé srdce touží." ,,Jak se opovažuješ nazývat mou nádhernou věž takto ohavným způsobem? Víly jsou zde šťastné, zvířata tu žijí v harmonii. Vy jste procházeli zkouškami, které byli vytvořené speciálně pro vás. Rodinu si zde můžeš vytvořit a pocit bezpečí? Že tu není? Co to je za nesmysl," zněla naštvaně. Darkie sklopila hlavu. Asi jsem to přehnala.
,,Ovšem vezmu v potaz tvůj důvod. Je vidět, že ti hodně záleží na rodině, na domově a přátelích," souhlasně přikývla, když hleděla na Darkii, která se momenátlně bála, zda dostane svou svobodu. Pohlédla na Awaraka a pak zase zpět na ni. ,,Myslím si upřímně, že jsem vyslovila vše, co je v mém srdci. Svobodu bych chtěla přesně z důvodů, které jste vyslovila," a tímto ukončila své odůvodnění.

// já jsem spoko xD

// jen mu dej :D

Všichni konečně spočinuli na společném místě a Darkie byla moc ráda, že všechny vidí, i když tváře ostatních jí byly neznámé. Avšak jedna vlčice se představila. To byla ta, které se Darkie zeptala, zda je v pořádku. Matali, to je zajímavé jméno, pomyslela si a jen se usmála na její představení. Měla ovšem nutkání si popovídat s otatními o dobrodružství, které zažila, avšak to by si musela být jistá, že je po všem. Na chvíli však, jakoby se uzavřela do sebe. Uvědomuješ si ale, že jsi na nezmámém místě, prožíváš tyhle nebezpečné věci? A víš proč to je? Protože nejsi doma! Co když už nikdy rodinu neuvidíš, ty hloupá? Chceš se na rok zase vypařit? promlouva jí hlásek v duši, který byl stále vyděšený z toho všeho, co se dělo kolem a pomalu se opět probouzel k životu. Darkie ho nechtěla poslouchat, ovšem její strach z neznámého jí začal pomalu pohlcovat. To, že tu máš svou kamarádku ze smečky neznamená, že by ses měla cítit s ní jako doma. Tohle není tvůj domov! Darkie postupně couvala a vrtěla hlavou. Hodně jí ta slova bolela. Chtěla se jich zbavit, ale moc dobře věděla, že nedokáže. A kde je Allairé? Umřela, byla zabita? Co se s ní stalo sama nevíš! Co když ji nikdy neuvidíš? v tom ovšem otevřela oči, která měla zalité slzami. Ostatní vypadli zaneprázdněni jinými věcmi, jelikož se opět začalo něco jít. Darkie byla ponořena do vlastní bolesti, až jí zcela ušlo, co se tady děje. Její strach se prostě nemohl projevit jindy.
Dále, co si pamatuje jen, že přes slzy viděla padat růžový prášek, který padal na její tmavý kožíšek. Projela v ní vlna silného krvelačného pocitu umocněný také díky strachu. Vycenila zuby, postavila se do obranné pozice a sledovala ostatní. Všimla si však, že vedle ní se obrazily symboly živlů. Zrovna se ocitla vedle ohně. Když zahlédla ale vlčici, která tím proběhla, zopakovala to samé a ona pocítila nával nové energie. Chvíli se snažila užít tu novou energii, tu novou moc, která ji byla dána a pak se podívala na ostatní. Bohužel, prvního, koho zahlédla byl Awarak. I když věděla, že ho zná, chuť boje jí říkal něco jiného. Pocítila nutkání mu rozpárat hrdlo. Rozutekla se s myšlenkou, že ho zabije. Využij ten oheň, připomněl jí hlásek v hlavě a ona se tedy začala soustředit. Vedle ní se vytvořil něco jako ohnivý oštěp, který chvilku vedle ní povlával a jakmile byl perfektně zhotoven, letěl přímo na Awaraka. Darkie nepochybovala o přesnosti, ale právě to se jí stalo osudným. Minula svůj cíl, ale díky tomu na sebe upozornila a vlk měl čas zareagovat. ona se však nedržela zpátky a vrhla se mu po krku. Začal mezi nimi tedy boj, který pro Darkii nevypadl vůbec dobře. Awarak byl silnější, a i přes Darkiinu skvělou taktiku se mu podařilo ji během chvíle skolit a Darkie tedy boj prohrála.

// dávám možnost Awarakovi se více rozepsat okolo boje :D

Když držela své druhé já pod krkem, ani se nesvíjela. Jako by věděla, že nad pravou a jedniou Darkii nemá žádnou šanci a moc. Ovšem v tom cítila, jak se její stysk stal lehčí. Pohlédla na mizejícího vlka., který jí věnoval poslední mrknutí a slova. ,,Já jsem ty, ta jsi já,"pak už se vypařila úplně. Darkie rychle zamrkala, zavrtěla hlavou a sedla si na zadek. V hlavě měla prázdno, protože stále nedokázala pořádně pochopit, co se vlastně stalo. Ovšem v tu chvíli vše kolem ní zčernalo a ona se následně ocitla úplně na jiném místě. Zase.
Stále cítila to teplo, které Slunce vyzařovalo. Uklidňovalo jí to, ale co ještě více byla přítomnost ostatních vlků, teda zejména Maple. Konečně, konečně!! Radovala se, její ocas byl smyslu zbavený a vyběhla za ní, jenže najednou zmizela v dáli. A postupně za ní odešla další vlčice. Co tam je? až posléze si všimla, že se zeď za nimi začala pohybovat. ,,Pozor všichni!" otočila se na zbytek. Když však na všechny pohlédla, neviděla Allairé. Co se s ní stalo? strach nad ní nachvíli převzal kontrolu. Viděla však Awaraka, což jí uklidnilo. Ostatní neznala. Pohybující zeď je však nutila se pohybovat a ona neměla čas přemýšlet, co se stalo s Allairé. A tedy pokračovala.
Před ní se objevily levitující kameny. Pod nimi ovšem nebyla zem, ale něco tekutého. Láva? pomyslela si. Nezbývala jí jiná možnost, než skočit. Pohlédla na kameny, které už od pohledu vypadaly stabilně. Popošla k nim blíže, postavila se do pozice a s rychlými dvěma kroky se odrazila a byla na prvním kameni. Jak spárvně uhádla, nijak se nekývaly a byly stabilní. Proto bez problému přeskákala všechny. Byla si dost jistá, že tohle má v malíčku. Dobře, tak co dál? Když dopadla na zem, přešla k další překážce. Musela přejít žebřík, který ovšem už toliks stabilně nevypadal. Pod ním byly kůly a všude okolo kosti. To rozpumpovalo Darkii krev v žilách. Teď hlavně velice opatrně! pomyslela si. První tlapku položila na dřívko a okusila jeho pevnost. Trochu se prohnulo a zároveň s další tlapkou se začalo pomali kymácet. Tohle není dobrý, soustředěne hleděla na tlapky, které se třásly. Zhluboka se nadechla a pak vydechla a pomaličku postupovala vpřed. V tom jí však tlapka uklouzla a ona ztratila balanc. Myslela si, že spadne, avšak naštěstí její tělo zůstalo na žebříku , ovšem jen přední tlapky jí viseli. Zkusila praovu zvednout nahoru, což se jí povedlo až na druhý pokus, kdy se opřela a opatrně, celá rozklepaná díky tomu, jak se to hýbalo a bylo nestabilní, se zvedla a dokončila lávku. Tohle nebylo vůbec vtipný, ohlédla se za sebou.
Pokračovala tedy dál. Ocitla se před obrovskou houbou, která měla v sobě vstup. Na otázky nebyl čas a na dumaní, proč to tak je a co to je, taky ne. Vyběhla tedy dovnitře, kde jí čekaly schody. Ve spěchu je vyšla všechny a ocitla se na lávce. Tu měla přejít. Když na ni pohlédla, nepochybovala o tom, že by to nezvládla, protože nevypadala tak stranšně. Až an tu výšku pod ní nebyly žádné kůly, což byl velký plus, ale kdo vlastně čekal, že v tom spěchu udělá chybu a ona spadne? Ona rozhodně ne. Při pádu vypískla, myslela si, že umřela, ovšem v tom, jako by se rozplynula a s blikáním se objevila opět na startu. na začátku levitujícíh kamenů. Co to...? Co se to se mnou stalo? Já žiju? otáčela se za svým oceasem, prohlížela si tlapky. Ta víla říkala něco o hře a životech, takže teď jsem zmařila jeden život? Kolik jich mám? Začala trochu vnitřně panikařit, ale na to nebyl čas. Zeď už byla nebezpečně blízko. Rozhodla se tedy znovu vše přeskákat, žebřík zdolala lépe než na poprvé a pak ta houba. U lávky si dala větší pozor a opatrně našlapovala. Nakonec došla ke stromu, kde byla skluzavka a hezky se po ní svezla.
Když uviděla vlaječku, myslela si, že je to konec. Přiběhla k ní, ta se protočila a zahrála melodie. To je vše? avšak v tom si všimla další překážky. Houpaček, které visely ve vzduchu a pod nimi jisto jistá láva. Okay, klid. Mysli Darkie. Vypadá to, že teda musíš vyskočit na tu houpačku, přejít na druhou stranu, skočit na druhou houpačku, tu taky přejít a pak skočit na zem. Snadné že? Nebýt té lávy, tak určitě. Zavrtěla hlavou a odhodlaně hleděla na houpačky. Promýšlela si kroky, protože se bála, že ztratí další život.
Skočila. Docela se to s ní kymácelo, ale udržela rovnováhu. Opatrně přešla na druhou stranu, kde vyčkala na správný okamžik a odrzaila se, jenže použila moc síly, houpačka se více rozkymácela, ztratila balanc a padala přímo do vroucí lávy.
Objevila se u vlaječky. Jakmile se její tělo zhmotnilo, sedla si na zadek. Tohle je jak noční můra. Má to konce? Tohle je děsivé, bilo jí rychle srdce a také zrychleně dýchala. Nemohla však otálet. Věděla nějakým způsobem, že to musí co nejrychleji dokončit, a proto se rozeběhla a přišla na taktiku "rychlá akce". Vyběhla, skočila na houpačku, kterou bez otálení přeběhla a skočila na druhou. Tam ovšem opět ztratila balanc, ale naštěstí to vyvážila a stála nohama pevně na houpačce. Krev jakoby jí hučila v uších. Měla toho dost. Jedním skokem se ocitla na zemi. Rozhodla se nad ničím nepřemýšlet a běžela prostě dál. V tom se před ní rozžhavilo, jakoby někdo chrlil oheň. Málem si totiž toho želé draka nevšimla. Zamračila se a použila taktiku "kličkování", kdyby se náhodou nějakým způsobem na ni zaměřil. Když doběhla k jeho tělu, neviděla cestu, kudy by mohla projít. Možná musím projít srkz něj? naklonila halvu nastranu, jak si ho prohlížela. Přešla tedy blíže a strčila do něho hlavu, ovšem to nepomohlo. Sice jí to na pár kroků dopředu pustilo, ale dál ne. Odrazilo jí to a ona spadla na zadek. Avšak se nevzdávala. Musela nějak pokračovat. Tedy natáhla k němu tlapku a škrábla do něho, což udělalo rýhy. No jasně, budu si muset vyrobit cestu, došlo jí. Použila tlapky a zuby. Želatina jí nijak nechutnala, nějaké kousky spolkla, ale spíše vše nechávala na zemi.
Ocitla se na druhé straně. Jak byla ráda, že tuhle prácičku má za sebou. Byla popravdě docela unavená, ale to ovšem nic neznamenalo, když si potřebovala zachránit krk. Tak snad už žádné jiné nástrahy, pohlédla před sebe. V dáli se v rytmu obměňovali špičaté hroty. Pomaličku se Darkie k nim přiblížila, aby mohla zjistit, kdy se objevují a kdy ne. Střídali se, což bylo fajn, takže mohla postupovat postupně, avšak ve stejném rytmu, který bylo důležité zjistit. Doufám, že tohle už je fakt poslední! pohlédla na chvíli nahoru, jakoby jí měl někdo vyslyšet. Tlapkou si vydupávala vteřiny, aby věděla, kolik času má. Zjistila, že pět vteřin. V duchu si to začala počítat. Chvíli se tím ještě zdržela, když v tom vyběhla. ,,Raz, dva, tiř, čtyři, TEĎ. Raz, dva, tři, čtyři, TEĎ," říkala si pro sebe nahlas, aby se neztratila v tom rytmu. Překonala poslední ostrý hrot a konečně byla na druhé straně. Když se ocitla na konci, opět hrála muzika, obejvil se velký pohár a hlavně, co jí zajímalo, byly ty dvě vlčice. Jednu neznala, ale druhou až moc dobře.
,,MAPLE! Já jsem tak ráda, že tě vidím. Zvládla jsi to v pořádku? Jak ti je?" přiběhla k ní a starostlivě si Maple prohlížela, zda si náhodou něco neudělala. Bylo by však nezdvořilé nejevit zájem i u druhé vlčice. Proto se na ni otočila a s unaveným úsměvem pronesla. ,,Doufám, že se ti taky nic nestalo a jsi v pořádku. Jsem Darkie, mimochodem," prohodila ocasem a sedla si. Tohle vše bylo pro Darkii vyčerpávající.

// menší dotaz - mohu prostě psát, kdy chci a pořadí nebrat v potaz?