Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo to tady. Jako pokaždé Darkie mluvila více než bylo třeba a znudění mohla vypozorovat i na jeho tváři. Pocítila, že z jeho strany mu její slova už přišli přehnaná. Poznala to, měla něco jako šestý smysl, který se vždy spustil při těchto momentech. Nemohla popřít, že se sama za sebe styděla, ovšem nemohla popřít také svoji podstatu. Tohle byla ona, ať se to ostatním líbí nebo ne. Sice nevypadá, že ho to vyloženě vytáčí, ale asi už by nepotřeboval slyšet více. Neuniklo jí popíchnutí, které zaznělo z jeho slov. Ušklíbla se protože jako by věděla, že to přijde. ,,Ovšem, že ne vždy se vše stane, jak si naplánuješ. Stane se něco nečekaného a věci se změní. Klasika, jen chci říct, že je dobrý plán mít zvláště u tak důležitých věcech," uznala tím jeho názor, jelikož pravdu měl, ale nemohla opomenout popíchnutí také. Mrkla proto na něho a usmála se.
Izar se postavil a přesunul na místo, což Darkii připomnělo, jak dlouho už tu tráví čas. Ve příjemné společnosti, to ano, ovšem sama cítila, že by se tu neměla zdržovat dlouhou dobu. Chtela vidět matku. Její tělo opět bylo ponořeno do smutku a ona sama na chvíli svěsila hlavu. Bylo to ještě čerstvé, aby zapomněla a ne zajímala se. Když si Izar pohodlně usedl, vstala. Nejdříve se trochu protáhla a Izar měl možnost si jí prohlédnout celou. Stála směrem k hvozdu a k Izarovi z boku. Povzdechla si a otočila se mírně na jeho stranu, aby mu pohlédla do očí. ,, Moc ti děkuji za příjemnou společnost. Vím, že to říkám už po několikáté, ale opravdu jsem ti vděčná. A cením si té možnosti, že si ke mně byl vstřícný," dodala s lehkým zasmáním. Přeci jen musela uznat, že na to, jak se popisoval se jí jevil jako jiný vlk. Byla ráda, protože pokud by se k ní zachoval jinak, asi by to nedopadlo dobře pro její psychiku. ,,Avšak nemohu jen tak zapomenout na to, že mi Život řekl o mé matce. Sama tě již déle nechci zdržovat. Možná máš jiné věci v plánu a nebo budeš jen improvizovat. Každopádně si myslím, že bych se měla podívat do svého hvozdu. To je ten, co je před námi. Chci jí vidět a přesvědčit se na 100%," v průběhu mu koukala do očí a usmívala se" očima". Chtela, aby z ní viděl tu upřímnost, který se protínal s nemizejícím vnitřním smutkem. Třeba se naše cesty protnou jindy, nebo ne. Avšak doufám, že se mu bude dařit dobře a bude teď volný a sen si splní. Opět pohlédla směrem k hvozdu. Studený vítr jí čechral srst a ona zavřela oči.

Všimla si na Izarovi, že její vysvětlení k jeho snu a její pohled ho zaujal. Bylo jí příjemné, že má takovou společnost, která dokáže taky naslouchat, jelikož ne každý disponuje takovou vlastností. Ono se jednoduše řekne, že vlk umí naslouchat, ale naslouchání je těžší. To není jen poslouchání, ale reálně přemýšlení nad věcí, co říká ten druhý. Na vlkovi bylo vidět, že reálně dává váhu jejím slovům. A to říká, že se k ostatním nechová přátelsky. Na mě působí rozhodně jinak. Po jejím vysvětlení se Izar chopil jeho verze. Darkie pak pochopila, co tím teda myslel a jak to má zatím uspořádané. Ona byla vlčicí, která v tom chce mít jasno a pořádek, a když už nějaký sen, tak promyšlený, ale nikomu nebrala snění o něčem, co by se mohlo stát. Kývla na srozuměnou. ,,Chápu tě, ovšem jakmile budeš cítit, že ten čas přijde, nezapomeň tyhle faktory, které je dobré promyslet, a hlavně na ně dávat pozor, protože jsou důležitou součástí," řekla s vážností v očích ale s úsměvem na tváři. Neměla pochyb o tom, že by Izar o tom nepřemýšlel,a že by to nevzal v potaz, avšak jen mu to chtěla jistým způsobem zdůraznit. Potom padla otázka. ,,Já jsem totiž dcerou alf, ale možná by o to ani tolik nešlo. Já jsem je stejně zažila jen jako malé vlče a nemohla chápat tomu, co dělají a teď jsem tam pouhý rok. Tohle mi však ale přijde přirozené. Teda myslím tím to, vyznat se v tom. Protože, jaký trdlo by to vzalo lehkovážně? Pokud někdo sní o něčem tak důležitém, tyhle faktory by mu hned měli alarmovat v hlavě. Pokud ne, není hoden býti alfou. Myslím si, že je to něco, co by měl vědět každý, že obnáší," odpověděla mu. ,,Ale nemýslím to nijak proti tvé osobě, to nikoli. Spíše to myslím tím způsobem, že by mě zarazilo, kdyby existoval nějaký vlk, jehož by překvapilo, že alfování něco takového obnáší," zazubila se. Doufám, že jsem to svým kecáním nějakým způsobem nepokazila. Ono, asi až moc nad věcmi uvažuji a přijde mi logické takhle přemýšlet, a proto bych asi nechápala, kdyby se mě třeba teď zeptal, že o tom neměl tucha. Neměla pochyby o tom, že Izar ví, co to obnáší, ovšem měl to spíše jako sen než něco, nad čím by trávil dny přemýšlením. ,,Omluv, pokud mým přílišným přemýšlením a filosofováním znám třeba... pohrdavě či tak. Nemyslím to nijak špatně, jen mám tendence hodně uvažovat nad věcmi. Sny jsou spíše pro mě plány, jakým způsobem jich dosáhnu, ale popravdě žádný sen nemám. Ne momentálně, ale pokud bych měla, spíše bych ho plánovala, jak ho docílit," přiznala se mu a zároveň doufala, že neudělala špatně a Izar jí pochopí. Měla pocit, že tomu tak i bude, ale vlk si nikdy nemůže být 100% s tím, jak se vlk zachová. I když třeba o druhém víme hodně, nastanou situace, kdy nepředpokládáme reakci, se kterou přijde. Doufala, že Izar jí oznámí, že vše dobrý a ten pocit v ní vzkvétal. Věřila mu, i když to byla docela krátká chvíle, co si začali takto povídat. Možná by bylo taky skvělé umět číst ve druhých, jak to umí on.
Izar posléze začal Darkii odpovídat na její otázku, co se týkalo jiného přístupu a příjemně jí překvapila jeho odpověď. Byla velice polichocena, až opět plaše odvrátila pohled jinam a tlapkou opět trochu zahrabala do hlíny pod sebou. Ocas jí začal bouchat o zem a její tělo prostě reagovalo samo, aniž by sama pořádně chtěla. ovšem cítila, že mu musí odpovědět a proto zvedla pohled. Izar se velice mile usmíval, což uvedlo Darkii opět do rozpaků a na chvíli sklonila hlavu dolů. Musela sebrat trochu odvahy, aby mu odpověděla. ,,Ehm," začala, nadechla se a zvedla hlavu. Proč je to najednou tak těžké mu hledět do očí?,,je milé slyšet, že jsem na tebe takovým způsobem zapůsobila. I když oba víme, že první dojem ze mě nebyl ten nejlepší, vypadala jsem jak troska, ovšem jsem ráda, že nakonec máš na mě takový názor. A jasný, možná přítomnost Života, který vlastně není vůbec daleko, ti dodal odvahy se mnou mluvit," mrkla na něho a zasmála se taky. Přišlo jí to pohodlné a přirozené. Takhle by konverzace měli plynout. Přátelsky a cítit se otevřeně, což momentálně cítila.
Otočila se jeho směrem, aby hleděla na tu nádheru. Oba vlci seděli vedle sebe a hleděli na východ slunce. Nechtěla v konverzaci o jeho rodině pokračovat, protože si nemyslela, že yb to mělo nadále nějaký smysl. Hlavně ho nechtěla zatěžovat myšlenkami, které mu určitě teď výřily hlavou. Prožil si toho dost a zbytečně tu vedeme konverzaci, které by se asi už účastnit nechtěl. Darkie si užívala výhledu.

Nápad se mi velice líbí a souhlasím s roztažením dnů. Snažím se apelovat na změnu dnů, ovšem často se stává, jak píšeš, že hra trvá několik dní reálně a je těžké to potom kontrolovat, zda je noc nebo ráno, protože třeba vlci jsou uprostřed důležité debaty (můj případ).
Zatím bych asi souhlasila s tvým návrhem, že by to bylo pro ten jeden týden, s čímž by se dalo docela slušně naložit a myslím, že i hráči by reálně na to dávalai větší pozor. Takže jsem PRO!

Na Halloween se docela těším, takže jsem zvědavá s čím přijdete snad se nakonec pokusím něco nakreslit, kdyby to bylo kreslící, ovšem co jsem tu četla nápad od Asty, tak ten by mohl být docela slušný. Mohlo by se to udělat jakoby mimo herně. Někteří třeba mají s někým něco rozehraného, chtěli by se zúčastnit, ale třeba to nějakým způsobem prostě nejde, tak zda by třeba šlo udělat to, že by byl vlastně vlka na dvou místech... Třeba v mém případě by mi to vyhovovalo lépe, ale nevím, jak moc jde tohle udělat :)

A taky bych chtěla veřejně poděkovat Cernunovi za krásné zpestření Gall! :3

// já byla teď stejně na konferenci, takže to nevadí :D

Konverzace s tímto vlkem probíhala velice plynule. Vlci si měli o čem povídat a Darkie se přichytila při myšlence, že jí je to velice příjemné, jeho přítomnost. Doufám, že by z nás mohli být dobří přátelé. Přeci jenom by nebylo na škodu mít dalšího kamaráda, řekla si v duchu, když se vlk připravoval představovat. Bylo z jeho postavení vidět, že se docela rád chlubí tím, kým je a nad tím se v duchu musela Darkie zasmát. Kývla, když uslyšela jeho jméno, ale zároveň trochu překvapivě nadzvedla k němu oči. Z rodu Assassinů? Ony jsou nějaké rody? Zajímalo by mě, zda od nějakého taky pocházím, zapřemýšlela na chvíli. Potom, co však dodal, že by chtěl být samotným alfou smečky se pousmála. Když si Izara, jak se představil vlk, prohlédla, zapřemýšlela chvilku nad tím, jakým by mohl být vůdcem smečky. ,,Tvá myšlenka je kouzelná a ráda vidím vlky, co mají své cíle a jdou si za nimi, ovšem jsi připraven na to, co to postavení obnáší? Být vůdcem je skvělé. Jsi autoritou pro všechny, musejí tě poslouchat a máš své vlastní území, kterého jsi pánem, avšak není to tak jednoduché. Starat se o členy, hlídat, zda jsou zásoby, udržovat smečku při životě, být oporou pro ostatní. Vlk by měl mít z tebe respekt a neměl by si nic dovolovat, avšak bys měl být zároveň někým, kdo se postará, kdo jim ukáže cestu a kdo je vyslyší. Myslíš, že jsi na něco takového připravený? Já bych asi nebyla, upřímně," rozpovídala se, jelikož jí velice zajímalo, do jaké míry o tom přemýšlel, do jaké míry má své další kroky promyšlené. Sny jsou krásné, ale mělo by se spíše konkrétně přemýšlet nad tím, jak jim dosáhnout a co všechno je k tomu potřeba udělat. Představovat si v hlavě vizi toho, jak je někdo vůdcem není špatné, ale vlk by si měl představit, jak toho pomalým postupem dociluje.
Izar se poté rozpovídal na otázku ohledně toho, proč si myslí, že si ho ostatní necení tolik. Jeho odpověď byla zajímavá a Darkie naslouchala. Byl v ní vidět ten neskrývaný zájem, když jí odpovídal. Cítila se uvolněně a hodně svá. Cítila se dobře. Dlouho si takto s nikým nepopovídala, dlouho takhle nepřemýšlela nad věcmi a to jí dělalo dobře. Ovšem to, jak odpovídal jí nějakým způsobem zahřálo na srdci. Na ostatní není hezký, ale ke mně byl, zamyslela se. Zapřela se o přední tlapky a posadila se. Trochu se propnula, natáhla krk, prohodila ocasem, aby mohla pohodlně sedět. Tělo jí trochu bolelo od předešlé dlouhé procházky. ,,Líbí se mi tvá upřímnost, protože to je něco, čeho si nejvíce cením. Nač lhát a balamutit ostatní, když bychom měli říkat to, co si myslíme. Pak jsou věci jednodušší, i když jsou bolestivé. Pokud jsi však ošklivý, nebo teda spíše ne tolik přátelský, je docela opodstatněné, aby si tě necenili. Hlasvně z toho, co povídáš, mi přijde, že ke mně si měl přeci jen jiný přístup. Chováš se ke mně mile, a i přesto, že si na začátku tohle nezamýšlel, mou maličkost si nenechal a jistým způsobem se staral. Čemu vděčím za takové milé chování?" zazubila se vděčně. Chtěla vědět, proč k ní je takový, když se popisuje jinak. Spíše jeho setkávání s ostatními. Hlavně bylo vidět, že Izar nedává moc na city, což i potvrdil další větou, ale Darkii to nevadilo. Spíše takhle, ona si to moc nemyslela a nepřišlo jí to tak.
Izar jí jistým způsobem řekl kompliment a v Darkii se trochu projevil stud. Sklonila mírně hlavu při jeho poznámce a vyslovila tiché ,,děkuji." Ovšem Izar byl taktéž potěšen tím, jak mu Darkie pochválila vzhled až z jeho nadšení musela vrtět ohonem taky. A následoval další kompliment. Bylo vidět, že se stává nesmělou a trochu se stydí. Přední packou začala hrabat do trávy a měla skloněnou hlavu. Líbilo se jí to slyšet, ale neuměla moc komplimenty přijímat. Bylo to příjemné, ale hodně se styděla. Ovšem když Izar zase začal povídat a vyprávět, co se dělo, pozvedla své oči a naslouchala mu. Bolelo jí to slyšet, protože si nedokázala představit, že by takový vztah měla se svými rodiči. Trochu jí píchlo u srdce, protože si opět vzpomněla, že její matka tu není, ale uvědomila si jednu věc. Při rozhovoru s Izarem na to úplně zapomněla. Byla už v pořádku.
Dopověděl svůj příběh, který nebyl nikterak veselý. ,,Mrzí mě, že jsi musel prožít takové dětství a mít takový vztah se svými rodiči, protože takovou situaci bych asi já nezvládla. Ale pokud tě tomu naučila matka, není se čemu divit, že to dopadlo takto. A ty nakonec můžeš být rád, že jsi konečně od nich pryč. Zbavil ses toxického vztahu s nimi a ty tak můžeš být konečně volný," snažila se znít trochu povzbudivě, i když jistým způsobem věděla, že to potřeba není.

// během dneška napíšu ^^

// do 17.10. jsem v Berlíně, takže asi neodepíšu, ale přes den bych se mohla připojit a zareagovat, nic však neslibuji

//děkuji za pidislevu - počty mi nikdy nešly :DD

Kdyby si před chvílí připustila, že bude vést relativné normální konverzaci s neznámým vlkem, asi by se sama sobě vysmála. Je možné, aby se z toho tak rychle dostala? Myslím si, že jakmile je vlk velice raněn, psychicky, pomáhá mít někoho kolem sebe, aby se vypovídal, protože to pak bolesti pomůže odeznít, přemýšlela na okamžik, proč vlastně se tak rychle uklidnila. Jiné vysvětlení se ovšem nenaskytovalo, než to, že mluvení opravdu pomáhá. Samozřejmě to tu ránu nemohlo vyléčit úplně, ale přineslo jí to pocit uvolnění, sdílení bolesti a celkově klid. Za což byla velice ráda. Hnědý vyvrátil její slova a nahlas uznal, že mu nepříjde situace divná. Musela se pousmát. Jak zvláštní ale tohle celé je. Ani jsme se nepředstavili, došlo jí. Posadila se, sice se jí trochu rozklepaly nohy, jak byla z všeho toho brečení vysláblá. Musela jsem brečet minimálně půl dne, rychle zamrkala, když si uvědomila, jak dlouho brečela. Zastřihala ušima a dlouhe zívla. Byla opravdu vyčerpaná. Jak psychicky, tak fyzicky, ale nechtěla spát. Sice zívání ukazovalo něco jiného, ona se tak necítila. ,,Omluv mé nezdvořilé zívnutí. Celkem mě to brečení unavilo, ale spát se mi nechce, divné že?" zasmála se sama sobě nad tou myšlenkou. Dala hlavu na stranu, přičemž mohla působit směšně, roztomile. Pak se však narovnala a jak bylo jejím zvykem, sklonila hlavu, čímž prokazovala úctu. ,,A jak nezdvořilé ode mne musí být, že celou dobu mluvíš s někým, jehož jméno neznáš. Jmenuj se Darkie a žiji v Sarumenském hvozdě se smečkou," pozvedla hlavu a čekala na jeho představení. Vrátila se zase stará dobrá Darkie. Když však pohledem opět zavadila o hvozd, píchlo jí v srdci. Však jakmile si dopovídáme, půjdu tě navštívit, matko. Vím, že si odešla v klidu, vím, že náš domov teď chráníš. Budeš navždy v mém srdci, i když navždy nebude úplné. Bez tvé přítomnosti nebudu úplná, ale budu to stále já. Budu žít spokojeně a myslet na tebe. Však mi se potkáme a budu ti tak moci říct své sbohem, sklonila hlavu po dlouhém monologu ve své hlavě. Rozhodla se, že nad tím nebude více přemýšlet. Truchlení bylo dost a rozhodla se plně věnovat hnědému. Když už se setkaly za takových okolností, mohla by ho přeci jen lépe poznat.
Jeho reakce Darkii velice potěšila. Byla moc ráda, když potkala vlky, kteří taky upřednosťnují myšlení než fantazírování. Nad jeho dodatkem se musela zasmát. ,,Ano, to máš pravdu. Přemýšlení a racionalizace nad věcmi není nikdy na škodu, ovšem tady to jde občas stranou. Mně se zase stalo, že jsem se stala vlčetem s velkou hlavou. Nebo pomáhala obřímu ježkovi, který chtěl snís jednu vlčici," připomněla si tyhle události. Zakroutila nad nimi hlavou. Jak směšně to muselo znít.
Když se však zmínila o své matce, jeho tvář se změnila a ona i tu změnu mohla vnímat. Viděla na jeho očích zaskočení a zmatenost. Darkie usoudila, že pravděpodobně něco takového, jako byla její situace, nezažil. Nezažil tak milující rodiče, což tím i potvrdil její myšlení tím, co řekl. Nechtěla ho však litovat, nechtěla, aby se cítil špatně. Litování nebylo na místě, či utěšování, protože... neštěžoval si. ,,Soudně podle tvého výrazu a tím, co říkáš si asi neprožil nejhezčí dětství. A jak sám tvrdíš, osud si nevybírá, my si nevybíráme. Rodiny a ani místo si nevybíráme. Jsme prostě narozeni tam, kde máme být, ať se nám to líbí nebo ne. Bohužel, někdo to štěstí nemá. Já měla báječnou matku. Musela se určitě o mě ten rok strachvoat a ano, hezké vzpomínky mám, i když... není jich zase tolik, ale jsou," usmála se. Tajně doufala, že se jí hnědý rozpovídá o jeho rodině, ale nemohla po neznámém vlkovi chtít tolik. Zároveň věřila tomu, že použila dobrá slova, aby nezněla lítostivě.
Kývla hlavou, aby dala na znamení, že si bere jeho slova k srdci. Má pravdu. Sice jsem tam mohla zůstat, ale sama mě ujistila, že se cítí v pořádku, abych se o ni nestrachovala. Ona věděla, co se děje, ale nechtěla, abych byla u toho. Chtěla mě ušetřit toho utrpení. Není to má vina, zopakovala si v hlavě, aby se ještě více utvrdila v tomto tvrzení. S hnědým se jí velice dobře povídalo. Cítila se uvolněně. I on vypadal, že je její přítomností potěšen, jelikož jí neuniklo, že se občas pousmál. Třeba také po dlouhé době může s volností vypustit myšlenky, aniž by ho někdo odsuzoval, pomyslela si. Což opět potvrdila jeho slova. Zasmála se. ,,Ale, pročpak by si někdo necenil tvé přítomnosti? Je pravda, že nemohu nic moc říct, jelikož se neznáme a nemohla jsem tě ještě zdaleka poznat na to, abych tu něco tvrdila, ale první dojem hraje taky důležitou roli a na mě si zapůsobil dobře. I když vím, že ze začátku si ke mně přišel, abych spíše zmkla a vím, že sis nevěděl rady, co si počít se zlomenou duší, jako jsem byla před chvílí já, ale tvá slova pomohla. Někdy nemusíš být odborník na to, co říkat v daných situací, ale už jen to, že si mě vyslyšel, mi pomohlo se uklidnit. Takžeee... mi pověz, proč by tebe jiní neocenili?" zeptala se ze zvědavosti. To, co říkala, myslela upřímně. Nechtěla mu nijak lézt svými komplimenty do zadních částí. Proč také. Ona měla ráda upřímnost a proto jí sama říkala.
Padla řeč na jeho ucho, které si po dobu, co vysvětloval událost, prohlížela. Nepřipadalo jí to zlé a na eleganci mu to nijak neubíralo. Zarazila se však, když pověděl, že to byl jeho otec. Otázky jí začaly zaplňovat hlavu, ale musela je utřídit. Bylo by nevhodné se začít hned ptát. ,,Upřímně si nemyslím, že ti to kazí image. Posobí to drsně a nebojácně. Když se vlk zakouká více, jsou tam vidět stopy po zubech, to ano. Každý si z toho může vyvodit své. Na mě to působilo jen, že to musela být pořádná rvačka, zaprvé, a za druhé, že to nijak nekazí na tvé eleganci, spíše jí to dodává šmrc. jak jsem říkala. Působíš nebojácně a jistým způsobem i jistěji. Za věcmi si stojíš. Takhle to z toho vyčtu. Omluv mě, zda se pletu," dodala s úsměvem, ale nemohla nepokračovat otázkou. ,,Chápu, že to je asi více osobní, ale, co se mezi vámi stalo?" zajímala se.

Řečení toho slova nahlas se Darkie přibližovala k postupnému přijetí samotné pravdy. Bylo to však v tomhle stavu možné? Umřela, umřela, umřela,... myslela jen na tyto slova a na chvíli přítomnost hnědého ignorovala, jako kdyby tady vůbec nebyl, neexistoval a vypařil se. Brečela tiše, protože neměla vůbec sílu vydávat nějaké brečivé zvuky. Už jí to unavovalo, nebavilo, bolelo. Ona tu opravdu už není. Zatraceně Darkie, vzchop se. Smrt je běžná věc, tak tolik tady nekňuč, napomínala se v duchu, ale ničemu to nepomáhalo. V ní nebojovali jen dvě části, ale bylo jich tolik, až se snažily jedna druhou překřičet. Byla to tvoje matka. Jen breč, vybreč se, co to jde. Je to normální, říkala v ní jedna část, která naprosto chápala situaci z emocionálního pohledu. Ty jsi ta nejhorší dcera. Opustila si jí, když si měla být s ní, kárala jí další čast. Semkla víčka, zatla zuby. Její tělo se klepalo pod náporem všech těch hlasů. Zakroutila hlavou. nejdříve nenápadně, pak rychleji. Možná si hnědý musel myslet, že je blázen nebo tak něco, ale ona v tem moment vypustila jeho přítomnost z hlavy. Pak se však zhluboka nadechla a vydechla. Nahlas, jakoby se snažila všechno vypustit ze sebe pryč. Pak si uvědomila, že tu je. Rychle zamrkala, čímž zahnala poslední zbytky slz. ,,Já, moc se omlouvám. Musí to být pro tebe všechno velice divné. Přijít na místo, odpočívat a být vyrušen někým takovým, jako jsem zrovna já. Celá tahle situace je strašně zvláští. Jsi zahrnut do světa neznámého vlka a ještě v takové chvíli. Naprosto chápu, jak nepříjemné a divné tohle vše musí být," pověděla mu upřímně. Tohle byla Darkie. Mluvení, yvsvětlování, filosofování. To byla ona a musela se uklidnit. Když se hnědý snažil najíš nějaké vysvětlení k tomu, že se její matka stala sochou, musela se usmát. Bylo to od něho hezké, že se snažil, i když bylo očividné, že vůbec netuší, co dělat. Bylo vidět, že nic takového ještě nezažil. Snažila se v poklidu dýchat, aby zabránila dalšímu se klepání. Hlasy v její hlavě stále zaznívaly, ale tlumily se díky hnědému. Zbyl tam jen ten jeden, ten její jediný. Přikývla. ,,Máš pravdu. Nebyla to žádná drastická smrt, stala se jen patronkou našeho hvozdu," pohlédla do dáli na hvozd, od kterého byla jen několik kroků a nostalgicky na něho chvíli hleděla s úsměvem na tváři. Vlastně by se měla usmívat, protože její matka musela odejít na onen svět v pokoji. Sklonila hlavu. ,,Já normálně se snažím věci racionálně vysvětlil, přemýšlet a spekulovat. Snažím se nedělat unáhlené závěry. Ovšem tohle bylo něco jiného. Jedná se o mou matku, někoho, kdo mi byl nejblíže a kdo mi rozumněl," začala povídat. Netušila, zda to hnědý chce slyšet a vlastně jí to nějak bylo jedno. Chtěla to říct, nahlas, aby si urovnala ve své hlavě myšlenky, protože si myslela, že takhle dojde k poklidnému řešení situace. Bolelo to, stále. Nejde to jen tak hodit za hlavu, jako by se nic nestalo, ale mohla se uklidnit a řešit to v klidu. ,,Jako vlče jsem se ztratila a byla daleko od domova přes rok. Už je to nějaou dobu, co jsem se sice vrátila, ale neměla jsem čas o všem říct své matce. Tolik věcí jsem měla na srdci, protože vím, že ona by mě pochopila a vyslyšela. Ale teď je to vše pryč. Ta možnost s ní trávit čas jako matka s dcerou," smutně se pousmála a pohlédla svýma očima na hnědého. Naklonila hlavu na stranu. Snad pochopí tomu pocitu, tomu, co tu říkám, protože jsem si vědoma toho, že ne všichni mají takové rodiče, jako já. Doufám, že jeho potkalo taky to dobré, pomyslela si, než začala pokračovat. ,,Co mě ale však mrzelo nejvíce, že jsem jí opustila, když jsem viděla, že jí není dobře. Měla jsem se o ní postarat, být s ní delší dobu," přiznala se mu a při konci věty si zhluboka oddechla. Bylo tak osvobozující to říct nahlas. Kdyby se neobjevil, asi bych to stále v sobě dusila. Děkuji, řekla v duchu, když mlěa sklopené oči a postupně si uvědomovala co se děje. Bolelo to, ale už to nebylo tak bolestivé, jako na začátku. ,Já, vlastně děkuji, že jsem ti to mohla říct, i když nevím, jak moc tohle bylo ve tvém zájmu. Možná ani ne. Ale to nevadí. Děkuji, že ses zepta, protože se cítím mnohem lépe, než před chvílí. Asi bych to dál v sobě dusila," usmála se. Opravdu byla ráda, i když jí upřímně moc nezajímalo, zda jeho tohle zajímalo, ale byla ráda. Mohla to někomu říct a ulehčit si. ,,Stala se patronkou, umřela pokojně. Třeba se s ní někdy setkám," řekla nahlas, když zaklonila hlavu a dívala se na oblohu. Byla temná noc, zakrytá mraky. Přímo počasí pro tuhle atmosféru. Usmála se. Byla vlkovi vděčná, že jí jistým způsobem utěšil, protože to jí pomohlo si věci ujasnit. I když bylo vidět, že si nevěděl rady, na jeho první pokus, jak Darkii uklidnit, to bylo celkem dost působivé. Opět pohlédla s úsměvem na hnědého. Její tělo se neklepalo, byla klidnější, i když se stímhle bude vypořádávat delší dobu, tenhle vlk jí pomohl to přijmout jako dobrou věc. Pak se však zaměřila na to ucho a párkrát zamrkala. Bylo hodně potrhané. Možná, že když mluvil o slze, mluvil o svém uchu. Vypadá to dost bolestivě, zamračila se na chvíli, ale nechtěla, aby na její tváři byla zračena nějaká lítost. Jen se v ní samotné vyzdvihla zvídavost. ,,Dost už povídání o mně, nebo spíše o téhle situaci. Ale co tobě se stalo? Proto jsi uronil slzu?" pokývala hlavou směrem k jeho uchu. Třeba mi taky řekne více, nebo mávne packou a odejde. Ale, to si nemyslím, že se stane.

Jako hromádka neštěstí se sesypala nedaleko na zem, kde se opět zabalila do klubíčka. Sama nechtěla být rušena a sama nechtěla nikoho rušit. Moc dobře tušila, jak jsou takové chvíle, jak vlastně dokážou být velice zvláštní. Zejména pro neznámé vlky. Brala na vědomí, že se vlk musí cítit trapně, nepříjemně a zmateně, ovšem bylo jí to jedno. Jediné, co jí zajímalo... Vlastně jí nic teď nezajímalo. Bála se. To byla asi největší emoce, která v ní přebývala. Bála se vstoupit do svého milovaného hvozdu, bála se přijmutí reality, bála se, že je to vše opravdu pravdou. Smrt je součástí života, jedná se o běžnou věc, se kterou se musí počítat, ale tohle... To bylo tak nečekané. Proč? Darkie byla chytrou vlčicí, ovšem přijmout něco takového pro ni bylo těžké. Smrt nikdy nebrala v potaz. Smrt brala něco, co je hodně vzdáleného, neočekávala ji, ale ona stejně přišla. Pokud by to nebyl nikdo blízký, jako v tomto případě její matka, filosofovala by nad tím a uvažovala, ovšem tohle bylo něco jiného. Tady nelze zapojit nějakou racionální myšlení. Tady převládá emoce. Darkie už nebrečela, byla z toho velice unavená. Bolela jí hlava, oči pálili. Cítila se slabě a neměla sílu už dál truchlit. Teď se jen bála.
Vnímala stále přítomnost vlka, ovšem co nečekla bylo, když si k ní přišel přisednout. Pozvedla k němu hlavu, jakmile začal mluvit. V očích mohl vidět tu bolest, ale i strach. Nechtěla působit takovým dojmem, ne před cizincem, ale jako kdyby na tom záleželo. Má pravdu, řekla si pro sebe a musela se na chvíli ironicky pousmát. ,,Berou z tebe energii a ještě bolest umocňují. Jenže někdy je lepší se vybrečet, protože ta bolest pak rychleji přejde, alespoň doufám," hlesla se sklopenou hlavou, ovšem pak jí zvedla opět k vlkovi. Ptal se a vyzvídal, co je s Darkií. přišlo jí to milé, ale zároveň trochu nucené a ne upřímné, ovšem to mu neměla za zlé. Sama ho dostala do téhle situace. Být na jeho místě, asi bych odešla, ale to není z morálního hlediska přirozené. Podívala se do dáli, na hvozd, kde byl její domov. Odvrátila rychle pohled. Pohled na domov bolel i z dálky. Jedna část v ní křičela, aby to tak neprožívala, protože je to běžná věc a nemělo by to nijak ovlivnit chod života, i když akceptovala fakt, že se z toho bude vzpamatovávat dlouho, druhá část chtěla utéct, odejít a už se nevrátit. Vyhýbat se tomu místu. Možná, kdybych si s ním promluvila, pomohlo by mi to... nějakým způsobem. ,,Ne neztratila a ani se nezranila, děkuji za optání," promluvila po chvíli ticha. Otočila hlavu na své tělo, které se pořád nekontrolovatelně klepalo. Ne zimou, ale tím, jak slabá byla. Snažila se zhluboka nadechnout. Snažila se uklidnit, ale nešlo to. Srdce jakoby bylo na milion kousků. Tak moc to píchalo. Sykla. ,,Já, jen... zjistila jsem," začala s vysvětlováním. Nové slzy se draly ven, avšak ona pozvedla hlavu, zatřepala s ní, rychle zamrkala, když se podívala na zamračenou oblohu. ,,Už žádné slzy. Jsou to mrchy," zopakovala slova po vlkovi. Polkla a pohlédla na něho. ,,Zjistila jsem, že mi moje..." bylo to pro ni velice těžké vyslovit. Vyslovit to nahlas, protože tím by si to akorát více potvrdila. ,,Stala se sochou,"pověděla tiše, když mu hleděla do očí. Slzy se však vydraly bez jejího povolení ven. Silně stiskla víčka k sobě. Tak moc to bolelo. ,,Umřela," hlasla ještě tišeji a s každým slovem se více stahovala do sebe. Do klubíčka. Omlouvám se hnědý, že tě vystavuji takovéhle situaci.

Bolela jí hlava, celé tělo. Naříkání trvalo docela slušnou chvíli na to, aby z toho byla řádně vyčerpaná. Slzy už netekly, nebylo z čeho, jelikož vybrečla ze sebe snad i ten pot. Psychicky se vyšťavila, což mělo dopad i na fyzickou část. Schoulená v klubíčku jako hromádka neštěstí kňučela stále dál. Nevnímala nic, než tu bolest, kterou prožívala. To, že už vlastně bylo ráno a začal nový den jí nezajímalo. To, že někomu mohla narušit spánek svým brekem jí taky nezajímalo. Neměla náladu na nic. Připadala si jako tělo bez duše.
V tom někdo ale skočil před její hlavu. Bylo to tak blízko, až zem pod ní zavibrovala. Vzhlédla překvapeně ke zdroji. Byl to vlk s hnědým zbarvením. Všimla si i jeho ouška, které bylo natrhnuté. Něco na ní mluvil, jenže ona mu nerozuměla. Smysly jako by jí vypnuly a ona jen omámeně koukala na neznámého. Doufám, že to nebylo důležité, avšak z jeho postavení a výrazu ve tváři poznala, že to nebyla nijak pozitivní poznámka. Usoudila, že svým brekem přeci jenom někomu ten spánek narušila. Hleděla na něho s ubrečenými oči, bez sil. Vlk mohl na ní vidět, že vypadá slabě a ona se i tak cítila. Jako kdyby jí tou "novinkou" odešly všechny síly, všechna energie a chuť pokračovat dál. Ona věděla, že pokračovat musí a tohle je běžný cyklus života, ale nebyla na to připravená. To nikdy nikdo.
Vynaložila veškerou svou sílu, které nebylo moc, na to, aby vstala. ,,Omlouvám se za vyrušení ze spánku. Odeberu se někam jinam," promluvila na něho lámavým hlasem, jelikož jak moc brečela, nedokázala pořádně ani mluvit. Vlk jí přesto určitě slyšel. Snad mu nebude vadit, že mu nechci vysvětlovat, proč brečím. Hlavně mu tímhle alespoň umožním, aby měl klid, pomyslela si. Se svěšenou hlavou, s oesem staženým mezi nohy okolo něho prošla a velice pomalým krokem se šourala dál. Její tělo se klepalo. Tohle zrovna nebyl hezký pohled na zuboženou vlčici.

<< Narrský vršek

Utíkala dolů nejrychleji jak jen mohla. V mysli měla prázdno, pokud se to tak dá říct. Nedokázala o ničem pořádně přemýšlet. Prostě jen běžela uslzená. edokázala přestat, vlastně ani nechtěla. Srdce jí bolelo, tělo bylo v jednom ohni, oči unavené od brečení, ale nedokázala přestat. Život jí pověděl něco, na co nebyla připravená, na co není nikdy nikdo připravený. Její matka již neni na tomto světě. Stala se mechovou sochou. Nedokázala prostě přijmout realitu. Tohle není pravda. Není, není! křičela si v duchu. Běžela, občas klopýtla, ale běžela z kopce dolů. Dostala se z něho a před sebou měla už jen pár kroků, dlouhých kroků k Sarumenu. Zastavila se a s hrůzou hleděla na hvozd. Bála se do něho vstoupit, protože se bála, že jí uvidí a realita se stane skutečnou. Nechtěla si to připustit. Chtěla to setkání oddálit. Ale jaké setkání? Tohle bylo o přijetí pravdy, které chtěla vehementně oddálit. Svě tělo v hlasitých vzlycích položila na zem. Její život se jí hroutil. Já jsem ani neměla čas si s ní pořádně popovídat, co se dělo ten rok, co jsem zmizela. Odpusť mi, prosím. Odpusť mi to, mami, plakala. Své tělo schoulila do klubíčka. Úplně ignorovala cizí pach. Nedokázala přemýšlet nad něčím jiným než nad bolestí, kterou prožívala. ,,Odpusť mi," řekla vzlykavě nahlas.

// Objednávka

ID - V01/obratnost/2*– 10 kytek
ID - V01/vytrvalost/3*– 15 kytek
ID - V01/rychlost/4*– 20 kytek
ID - V01/síla/1*– 5 kytek
ID - V02/taktika/3* = 150 drahokamů
ID - V02/obratnost/1* = 50 kytek
ID - V02/vytrvalost/1* = 50 kytek
ID - V02/síla/1* = 50 drahokamů

Celkem:
200 drahokamů (140 ametysů + 20 safírů + 40 opálů)
150 kytek (20 pomněnek + 80 kopretin + 50 vlčích máků)

Po 15% slevě:
Drahokamů odebrat 170 (130 opálů + 10 safírů + 30 ametysů)
Kytek odebrat 127/128 (7/8 pomněnek + 70 kopretin + 50 vlčích máků)

>> Nárrské kopce

Musela uznat, že dostat se až na samý vrchol byla dřina. Netušila zda to přičíst k tomu, že posledních prá dní jen cestovala a byla unavená, či prostě zrácela fyzičku. Cítila, jak se jí svaly napínají při každém dalším kroku a už volají po odpočinku. Ještě kousek, říkala si sama pro sebe. Věděla, že tam musí vyšlapat za každých okolností. V tomto případě, i když je noc. Pevně věřím, že Život nebude nijak nevrlý, že jsem jdu v tuto hodinu, doufala.
Tlapky se jí zastavily, oči vykulily. ,,Jsem tu však správně?" vyslovila nahlas pochybujíc, zda jde na správné místo. Uvědomění si, že možná vyšlapala celou tu cestu skoro nahoru zbytečně, jí velice zabolelo. Ale nehodlala se vzdát. Přece nezastaví a jen na základě hloupé, pochybující myšlenky nebude pokračovat dál, ne? Musela zjistit, že je na správném místě. A jako kdyby jí někdo slyšel. Když vyšlapala nahoru, kde byl nádherný výhled na okolí, i když mraky schovaly měsíc, který tak nemohl Darkii posvítit, začala vnímat magii okolo ní. Cítila, že toto místo v sobě nese kouzlo. Rozhlédla se tedy kolem, zda nenajde nějaký zdroj té magie, samotného Života, ale ve tmě nemohla zcela zaostřit jak by chtěla. I přes vítr uslyšela vodu. Nemohla to být řeka, protože proud byl velice slabý. Šla za zvukem, protože ne jednou slyšela radu: "Kde je voda, tam je cesta". A nemýlila se. Cítila pod nohama, že přišla na cestu, která již musela být vyšlapaná předchozími návštěvníky. Šla tedy více do nitra kopců.
Přes mračna, která znemožňovala Darkii pořádně vidět, kráčela opatrně dál. V tlapkách vnímala, že se stále drží cesty, i trochu mohla vidět, ovšem nebylo to vidění jako za světla. Kdybych tak mohla alespoň trochu ostřeji vidět, bylo by to lepší, pomyslela si na okamžik, když v tom, jako by jí opět znovu někdo slyšel. Mračna se začala stahovat a měsíc vykukoval ve své plné kráse. Vítr, který jí doprovázel cestou nahoru taky ustal a nastalo příjemné ticho. Takové ticho, který každý vítá a nebojí se ho. To ticho její zmatené myšlenky uklidňovalo. Pohlédla tedy před sebe a mohla vidět, že se nachází blízko mostu, který vedl na druhou stranu. Při tomto světle si mohla všimou jeskyně, která nezapadala do okolní krajiny. Tam pravděpodobně sídlí Život, zapřemýšlela nad funkcí jeskyně.
,,Teď se ti kouká lépe, že, mé dítě," pověděl hlas, který zněl velice příjemně. I přes něžnost hlasu se přeci jen lekla a otočila se. Před ní stál nebesky vypadající vlk, jako oblček, avšak jeho přední tlapky nesly černou barvu. Jeho oči připomínaly divokou řeku, která však jistým způsobem přinášela klid a bezpečí. Vypadal velice, avšak ne mohutně. Stavbou těla spíše připomínal běžce, něco jako byla sama Darkie. Jeho přítomnost vyvolávala v Darkii samé pozitivní emoce. Musela se ze široka usmát. ,,Ano, velice děkuji, a pokud se nemýlím, ty jsi Život, že ano?" optala se zdvořile, a jak bylo jejím zvykem, sehnula hlavu dolů a Životu projevila úctu. ,,Taková přivitání nemám tak často, ale nemusíš se namáhat, mé dítě. Jsem Život, to ano, ovšem mysli o mně jako o příteli, který tě hodlá vyslyšet," úsměv se objevil i na jeho tváři. Byla velice potěšena jeho přístupem a své doteď napnuté tělo o něco povolila. ,,Velice ti děkuji." ,,Však já ještě nic neudělal. Uvidíš později, co všechno dokážu," mrkl na ni a vykročil k ní. Bokem do ní drcl a hlavou jí pokynul, aby ho následovala. Darkie stála ještě na místě, protože ten dotek byl velice příjemný a ona pociťovala teplo ve svém těle. Takové, které uklidní a při kterém se jen chce lehnout a spát. Zatřepala hlavou a rychle vyběhla za ním.
,,Upřímně, když mi bylo řečeno, že v naší zemi Gallirejské žije Život a Smrt, má mysl si nedokázala představit, jak budete vypadat. Nedisponuji schopností fantazírovat a vymýšlet si. Já se radši držím reality, kteoru znám," začala s povídáním Darkie a vesele se tak usmála na Život. ,,To mě velice těší, protože nejednou byli vlci šokováni, že vypadám jako vy. Jako vlk. Spoustu z nich jsem i dokonce zklamal, že nejsem na mráčku," otočil hlavu a na obličeji měl výraz, který říkal: "Ne, fakt nekecám". Darkie se začala smát. Nechtěla nijak Život urazit, ovšem obrázek Života na mráčku jí přišel velice vtipný. Život se smál s ní a Darkii přišlo, jako by ho znala delší dobu. Jeho přítomnost jí začala býti velice příjemná, pohodlná, až měla chuť si jen lehnout a klábosit. ,,Ale upřímně. Někdy bys to zkusit mohl," navrhla Darkie pobaveně.
Společně přešli most a ocitli se na druhé straně, a tím pádem blíže k jeho jeskyni. ,,A abych pravdu řekla, místo jsem si představovala jiné. Neměl by být život obklopen... životem? Písek mi nepřipadá moc reprezentativní, i když každý si může zvolit, kde chce žít.",,Rozumím tvé myšlence a plně souhlasím. Sice tady žiji, ale většinu času trávím v jeskyni, která by se mohla podobat tvým představám. Chtěla bys nakouknout?" zeptal se s úsměvem Život, když se pomaličku k jeskyni začali přibližovat. Darkii kolovao nadšení v žilách. Moc jeskyni chtěla vidět. Věděla, že její očekávání se naplní. Když se s leskem v očích otočila na Život, zvesela prohodila ocasem a on pochopil. Vykročil tedy k jeskyni a nechal vejít Darkii první.
Tlama otevřená, v očích skoro slzičky. Takovou nádheru spatří málokdo. V hlavě to místo vypadalo větší, avšak i tato skromná verze její srdíčko potěšila. ,,To je taková nádhera. Těch květin a ta křišťalově čistá voda. Jakobych zde už někdy byla," a v tom jí to došlo. Toto místo se velice podobalo tomu, kde potkala své dokonalé já a nadšení opadlo. Život se objevil vedle ní a viděl, jak její hlaa poklesla. On však stočil hlavu na vodopádek, který ve své jeskyni měl. ,,Vím co tě trápí a vím, proč si za mnou přišla, milá Darkie. Strach je naším obrovským nepřítelem, který komplikuje život nás všech," začal se svou řečí. Darkie pozvedla hlavu, jelikož byla překvapená, co jí tady říká. Neměla by být, měla to očekávat, ale přeci jen byla. ,,Ale jedno ti povím, mé dítě," otočil se k ní a pohlédl jí do očí. Cítila, jako by nahlédl na její duši, která tou něhou byla pohlazena a uklidněna. ,,Měli bychom ten strach přijmout a přívítat ho jako starého známého. Vím, že se mi to říká lehce a představa, že bys něco takového měla udělat, ti zní absurdně, ale jakmile plně přijmeš svůj strach, bude se ti žít lépe," usmál se na ni a ona jen stála a jeho slova pomalu absorbovala. Úžasle zamrkala. Cítila se lehčeji. ,,A ty už jsi to zvládla, ani o tom nevíš. Strach z neznámého? Koukni, kde všude jsi byla. Strach ze svého budoucího já? Však si ho skolila v boji. Jsi silnější než si myslíš, jen o sobě moc pochybuješ a necháváš strach řídit tvé budoucí kroky," dopověděl Život. V očích měl tolik pochopení, až Darkie bylo do pláče.
Jeho slova byla plná pravdy, ona to cítila. Spolkla ten knedlík, který se jí v krku utvořil, jelikož opravdu měla chuť brečet. Cítila se více odhodlaně a motivovaná prokázat, že opravdu na to má. ,,Tvá slova mi dodala odvahu přijmout i ty pozitivní stránky než jen stále přemýšelt nad negativem a pochybovat, jak si sám řekl. Měla bych se naučit koukat na věci i z té druhé stránky. Myslela jsem si, že to umím, a že to zvládám, ale zjišťuji, že u sebe spíše kladu větší důraz záporu," přiznala se a svou pozornost přesunula na vodopád. Prohlédla si květiny kolem a v mysli přehrávala scénu se svým budoucím já. ,,Měla bych v sebe více věřit.",,To rozhodně. Darkie, jsi velice chytrá na svůj věk a skvěle taktizuješ. Přemýšlíš o věceh způsobem jako nikdo jiný, ale sama sebe podceňuješ. To pak pomáhá strachu býti silnější, což ani jeden nechceme, že?" otočila se na něho a s úsměvem sklonila hlavu, jako by se styděla. ,,Ne, máš pravdu," zvedla hlavu, aby mohla tak vidět jeho potěšený výraz. Vykročil opět k ní a znovu jí drcul, ale tohle bylo povzbudivé drcnutí. ,,Děkuji ti Živote, že jsi mi dodal odvahu. Cítím se velice sťastně. Podobně, jako když jsem uviděla po dlouhé době svou matku,..." zarazila se. Opět, jako předtím a v očích měla opět pocit smutku.
Sklonila hlavu. ,,Asi víš, co mě trápí, ale ráda bych to vyslovila sama. Když jsem viděla svou matku naposledy, byla velice zraněná, ovšem odešla jsem, abych provedla hvozdem novou členku. Mám v sobě pocit, že jsem jí neměla opouštět a nemohu se toho pocitu zbavit. Bojím se, že s ní něco je, ale je to moje mamka. Ta mi nikdy neřekne pravdu, co jí je. V tomhle jsem po ní," trochu se uchechtla. Zvedla hlavu s obavou v očích a prosbou, kterou vlastně ani pořádně neřekla, ovšem Život poznal. Život věděl. Teď i on sklonil hlavu a Darkie, jako kdyby chápala. Srdce jí málem samým šokem přestalo bít. Teplo, které pociťovala, jako by jí pálilo a rozpumpovalo krev v žilách. Začala vrtět hlavou. ,,Ne, ne," říkala tiše, avšak Život se neměl zatím k řeči. Vnímal její bolest, kterou v sobě Darkie cítila. Couvala, pomaličku couvala a horlivěji vrtěla hlavou. Život pohlédl na zraněnou vlčici a povzdychl. ,,Nerad jsem poslem špatných zpráv, mé dítě, věř mi," šel k Darkii, která začala brečet, aniž by si to zcela uvědomovala. Zastavila se, netušíc proč, ale potřebovala si sednout. Život k ní došel a sedl si naproti ní. Naklonil hlavu na stranu a svou hlavou se přiblížil k jejímu šokovanému obličeji. Setřel jí nosem slzu, která jí stékala po tváři. Darkie využila jeho milého gesta a svou hlavu položila na jeho krk. Nechala své tělo, aby se poddalo smutku a bolesti. Nahlas vzlykala. ,,Ona je stále s tebou. Je ve tvém srdci, odkud nikdy neodejde. Chrání váš domov a bude nad váma všemi dohlížet. Stala se totiž mechovou sochou v samotném hvozdu, aby tam mohla být navždy s vámi." Věděla, že jí chce uklidnit a pomoci jí, ovšem jeho slova bolela a více si tak uvědomovala realitu, kterou přijmout nechtěla. Odtáhla se a omluvně na něho pohleděla. ,,Já - já se velice omlouvám. Já - já," nedokázala pořádně říci, co měla na srdci. Nedokázala to přes její vzlykání. Opět polkla. ,,Moc ti děkuji, že jsi mě vyslyšel a žes mi nabídl rámě. Nemám moc, co bych ti na oplátku mohla dát, ale něco jsem cestou přinesla, abych - abych nepřišla s prázdnou, ale já - já musím. Musím pryč, musím za matkou. Musím domů," bylo těžké pro ni akceptovat, že tu není. Určitě je to kvůli mně. Je to kvůli mně, měla v mysli jen tyto slova. ,,Já chápu, že je to pro tebe těžké. Netěší mě, že jsem musel býti já poslem těchto zpráv, jenom si to nedávej za vinu, Darkie. Nemůžeš za to. Tvoje matka by si nepřála, abys o něčem takovém vůbec přemýšlela. A jsi velice hodná, ale nech si to. Pomohl jsem ti rád." ,,Bylo by to ode mne nezdvořilé. Prosím, nech si to," naléhala se slzami v očích. Potřebovala hned pryč. ,,Dobrá tedy, ale vezmu si jen trošek. Zbytek si nech," usmál se na ni povzbudivě a Darkie jen sklopila hlavu. ,,Jen utíkej, mé dítě. Přijdeš někdy jindy. Teď musíš domů," pověděl jí. V jeho hlase znělo tolik něhy a pochopení. Darkie se zmohla jen na přikývnutí. Chtěla mu tak moc poděkovat, ale na další slova neměla sílu. Bála se, že se její hlas zlomí úplně či zcela vytratí. Musela se přesvědčit sama. Sice věděla, že Život nelže, ale tato informace byla pro ni natolik bolestivá, že nevěděla, co je vlastně pravda a co ne. Matko... plakala při běhu.

>> Nárrské kopce

<< Sarumenský hvozd

Cesta byla dlouhá a kdyby šla bez přestávky, asi by padla únavou, ovšem ona potřebovala jít dál. Potřebovala, protože její hlava byla doslova v jednom ohni. Myšlenky se phlušovaly jedna přes druhou a ona již potřebovala vše někomu říct. Zeptat se na otázky, které věděka, že někdo ji jen tak neodpoví. Je nějaká možnost, abych se změnila? Do když se stanu tou, kterou jsem viděla? Způsobí můj strach, že potlačím v sobě tu vlčici, kterou opravdu chci být? Čím chci být? Neměla však jen tyhle problémy. Když ještě byla ve hvozdě, její myšlenky směřovaly na domov. Na rodinu, na matku. Já vím, že něco tají, že nebyla předtím v pořádku. Měla jsem s ní zůstat.
Směřovala dál do kopce. Občas přidala do tempa, kdy téměř běžela. V žilách se jí míchaly všechny možné emoce, které vlk mohl pociťovat, až z toho všeho byla vlastně zmatená. Kopce, po kterých stoupala, byly z písku. Zvláštní to místo pro Život. Představovala jsem si vodopády, i když okolí tvoří náš hvozd, což je velké plus, snažila se přemýšlet nad něčím jiným, než nad problémy.

>> Vrchol