Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Mýtina

Čím blíže byli, tím těžší bylo pro Darkii udělat krok vpřed. Pokračovala dál, ale cítila se, jako kdyby nesla obrovské množství kamení na zádech. Potřebovala se té tíhy zbavit a věděla to, že to odpadne, jakmile... jakmile svou amtku uvidí. Therion jí následoval, avšak když už byli u úkrytu, jako kdyby na jeho přítomnost na chvíli zapomněla a ona začala lapat po dechu. Prosím, prosím,... Netušila, co přesně si přeje, ale stále doufala, že se jí to nějakým způsobem celé vyvrátí.
Otočila se na Theriona, kývla a vešla do úkrytu. Věděla, kam jít a proto se ani nezarážela. Mechem obalené vstupy a otvory, vůně jehličí, která se tu držela, nic z toho jí nepřišlo momentálně podstatné. Její korky směřovaly rovnou doleva, ke vchodu do msítnosti, kde by měla matka být. Před vstupem do místnosti automaticky zavřela oči a zastavila se. Prodce otočila svou hlavu dozadu a podívala se na Theriona. V očích strach, smutek, ale i kousek naděje, že je všechno klam. ,,Therione, prosím. Mohl... mohl bys být vedle mě?" zašeptala, div jí Therion mohl slyšet, jak se jí klepal hlas. Potřebovala cítit jeho přítomnost hned vedle sebe. Viděla v něm svůj zdroj odvahy a potřebovala to cítit teď nejvíce.
Společně vstoupili do místnosti. Nebyla vůbec cítit vlhkostí. Byl hezky suchá. Když se však podívala na stranu jedné místnosti, přestala dýchat. Nedokázala se pochnout, vše se v ní zbořilo nadobro. Náhle upadla na zem, lehla si a svou hlavu dala do svých tlapke. Schoulila se do klubíčka a svým tělem tlumila nával vzlyků. Na jedné straně místnosti byla opravdu mechová socha její matky. Světlé lístečky zbodily její ornamenty na chodidlech, dokonce jí na krku stále vysěl její náhrdelník. Usmívala se. vřele a něžně, jako kdyby věděla, že taková chvíle nastane a své rodině, své smečce chtěla dodat odvahy. Její socha, jako kdyby sem odjakživa patřila. Byla připevněna ke stěně.
Darkie tam jen ležela. Chápala, že pro Theriona tohle muselo být hodně zmatečné a chápala, pokud by se rozhodl odejít, protože by nevěděl, co dělá, ale Darkii se zbořil svět. Doslova. Po chvíli zvedla hlavu a podívala se na matku. Jjeí vřelý úsměv jí dodal odvahy, aby se postavila a čelila realitě. Vstala, oklepala se trochu, ale slzy jí tekly proudem a nechtěly se zastavit. Její tělo lomcovalo pod náporem návalů dalších vzlyků, ale plakala potichu, alepsoň se snažila. Přišla k ní a hleděla jí do očí. ,,Matko, proč?" zeptala se pouze. Svou hlavu položila na její zátylek, jako kdyby se jí snažila obejmou. Zavřela oči a tiše brečela. Potřebuji to ze sebe dostat. Je to strašně těžké. Již nemám matku. Nemám tu svou nejlepší kamarádku, které bych řekla všechno. Proč je to tak kruté? Slibuji, že budu silná, jen mi prosím dej chvíli být slabou a citlivou. Tak moc tě miluji.

Když se podívala prosebně na vlka, uvědomila si, že on s ní prožívá to samé. Cítí to, co cítí ona, reaguje tak, jak reaguje ona. Je jí trochu líto, že tohle Therion podstupuje a je toho součástí, protože jedna její část já jí hlodá. Kdyby mě nepotkal, určitě by měl větší klid, než teď. Kvůli mně, na mou žádost - ne spíše jsem ho k tomu donutila, bude muset se mnou jít někam, kde to vůbec nezná a kam by vlastně neměl jít. Nevystavuji ho zbytečně nebezpečí? Jenže druhá část byla opaného názoru, jelikož ta druhá část byla rozdrobená a nedokázala se vzpamatovat. Ne dokud neuvidí svou matku. Spíše sochu.
Therion souhlasil s ní, že tam půjde. Nemohla se však zbavit pocitu, že ho nutí. Nenápadně, ale nutí. Sklopila hlavu. Styděla se za sebe a za své chování. Však ona by to zvládla určitě sama, proč do toho tahá i Theriona? Sama netušila, ale potřebovala jakoukoli podporu, cokoli. Bála se nejhoršího a toho, že to prostě nezvládne a zblázní se. Každý den umírá spousta vlků, kteří měli nějaké potomky a určitě se s tím vypořádávají lépe a důstojněji. Co jsem to za vlka? Za dceru, že nemohu k matce přijít a vyrovnat se té pravdě sama? Styděla se za sebe tak moc.
,,Stydím se za sebe, Therione. Co jsem to za dceru, že jí nemohu čelit sama? Myslíš, že je to špatné, že se bojím, že bych se každou chvíli měla zhroutit, protože jsme už kousek od úkrytu? Myslíš, že je špatné, že sev takové chvíli chovám sobecky a tahám tě s sebou?" povzdychla si a zvedla hlavu. Chtěla se mu koukat do očí, protože alespoň něco jí tady uklidňovalo. ,,Ach, kdybys mě nepotkal, nemusel bys teď zažívat tohle. Odpusť," ovšem byla mu vděčná, protože i když předtím potkala Izara, který jí nějakým způsobem rozumněl, nebylo to ono. U Theriona to cítila jinak a byla mu vděčná. Za všechno, co zatím udělal, a to bylo, že zůstal s ní.
Otočila se a pokračovala tedy dál v cestě. Nohy se jí každým krokem začaly klepat více a více a vnitřnosti se jí kroutily nervozitou a strachem. Zrychleně dýchala a oči se jí leskly. V mysli panikařila, ale šla dál. Musela. Byla si jistá, že až jí uvidí, neudrží se, ale to je asi normální. Co když je tu nějaká naděje, že žije?

>> Sarumenské skalisko

<< Sarumenský hvozd

Oba vlci procházeli hustým hvozdem, kde na ně čekali nástrahy v podobě vyčnívajících kořenů. Darkie naštěstí zdolala všechny překážky úspěšně, ovšem její společník občas zakopával, ža se Darkie musela občas pousmát, jaké nemehlo to bylo. Ovšem fakt, že Mýtina byla na dosah, její úsměv postupně povadal. Ne, nesmím být plná smutku a žalu. Nesmím. Jdu navštívit matku. Jdu uctít její památku a s těmihle pocity tam nesmím jít. Musím se cítit milovaná, musím cítit lásku. Nesmí poznat, že pro ni truchlím, že mi to zlomilo duši. Ona by si to nepřála.
Došli na kraj hvozdu a před nimi se otevíral prostor. Mýtina a její oblíbený javor, který tam hrdě stál, uprostřed mýtiny a tyčil se do víše se svou červenou korunou. Milovala toto místo a stále miluje, bohužel přes toto místo vede cesta do úkrytu, tam, kde je její matka. Zastavila se opět na okraji hvozdu a počkala na Theriona, který nebyl daleko. Otočila se na něho, když byl u ní a v tom jí odpověděl na otázku. Překvapeně pozvedla obočí. ,,Nokt? Noktisiel? Pokud myslíš tohohle Nokta, tak ten je členem naší smečky!" řekla překvapivě radostně na to, že její vnitřnosti se jí v těle drolily strachem. Vrtěla náhled ocasem, protože jí tělem na okamžik projel hřejivý pocit. Bratrské shledání. Našla jsem bratra Nokta. Našla jsem bratra Therionovi. Musí se vidět. Musím mu pomoci, aby se viděli! Její mysl byla na okamžik pohlcena touto informací. ,,To je neuvěřitelné. Určitě ti pak pomohu ho najít, slibuji!" usmála se na něho s neskrývanou radostí, avšak tak za okamžik zmizela.
Jakoby jí reality udeřila do žeber, nemohla se pořádně nadechnout. Vykročila tedy dál, aby si pospíšila. Aby to měla nejrychleji za sebou a mohla pomoci Therionovi najít bratra. Snažila se dýchat, ale šlo to stěží. Občas jí přitom píchlo v žebrech. To musí být kvůli tomu strachu. Co se stane, až jí uvidím? Zhroutím se? Ne, nesmím. Nechci aby to matka viděla, ale mé tělo mě neposlouchá. Proč mě neposlouchá. Darkie, ty vůbec nepřemýšlíš logicky. Je jasný, že poslouchat nebude, ale proč mě teď zrazuje?
Prošli okolo stromu a blížili se opět k hvozdu. Od něho už to bylo kousek k jejich úkrytu. Jako kdyby věděla, kde je přesně. Samy tlapky jí tam táhly. Otočila se na Theriona. ,,Za chvíli tam budeme, už je to kousek. Avšak, nemělo by se to, už jen ze smečkovských důvodů a pravidel. Neměla bych tě tahat, tebe, pro smečku neznámého vlka k nám do úkrytu, někam, co je jen nás smečky," sklopila pohled. Nechtěla, aby to vyznělo špatně, doufala, že to pochopí. Že pochopí, jak to myslí, avšak pak pohled zvedla a podívala se mu do očí. ,,Ale, potřebuji tě u sebe Therione. Já, bojím se, že to nezvládnu. Mé vnitřnosti, jakoby se rozpadaly tím strachem, že jí tam uvidím a realita bude přede mnou stát v plné kráse. Bojím se, že to neunesu a zhroutím se. Chápu, že se neznáme. Sotva o sobě něco víme a cítím se, jako kdybych... jako bych tě nutila, ale to nechci věř mi, já... zase moc mluvím. Ach, má nevymáchaná tlama. Omluv mě. Já, moc se bojím, Therione. Chtěla bych tě tam mít, prosím," hlesla poslední slova. Její tělo se klepalo, protože vědělo, co bude následovat.

<< Kopretinová louka

Therion se na Darkii usmál a pokračoval za ní. Když se objevili na začátku, Darkie na chvíli zaváhala, zda má vstoupit, avšak po boku měla někoho, kdo jí hodlal v těchto chvílích pomoci a ona nemohla začít přemýšlet nad tím, že by tuto chvíli oddálila doufajíc, že se stále jedná o lež, i když věděla, že je to pravda pravdoucí. Zhluboka se nadechla a sebrala veškeré síly, aby udělala ty dva kroky, kdy překročí pomyslnou hranici. A ona tak po chvilce udělala. Jakmile byla ve hvozdě, musela se opět zastavit, jelikož cítila neznámou těžkost na její hrudi. Stahovalo se jí hrdo a srdce měla jako kámen. Pomalu, ale jistě jí přepadávala hrůza, protože hodlala přijmout tuto pravdu a realitu, jaká se jí tu ukázala. Pohlédla na Theriona, který v jejích očích mohl vidět, s čím momentálně zápasila, avšak nechtěla pomoci. Tohle musela zvládnout sama. S těžkostí zavyla, aby ostatní členové věděli, že je zde. V tom vytí byl náznak bolesti. Otočila se na Theriona. ,,Nevím, zda si někdy byl ve smečce, ale mi si dáváme vždy signály, pokud přijdeme či odcházíme, aby alfa mohl vědět, kdo tu je a není." Otočila se zpátky, aby mohla pohlédnout do hvozdu a na cestu, která jí čekala. Rozhodla se pokračovat dál. ,,Vítej tedy v Sarumenském hvozdě."
Oba dva si museli dávat pozor na vystouplé kořeny, avšak Darkie jako kdyby předvídala, kam šlápnout. Ostatně, byl to její domov a měla ho zmapovaný. ,,Opatrně, aby sis něco neudělal. Kořeny vyčnívají ze země a mohou sloužit jako dobrá past na zachycení tlapky," otočila se na něho, aby ho upozornila. Ovšem nehodlala pokračovat dál v tak tíživém tichu. Potřebovala řešit jiné věci. ,,A Therione? Ty máš nějaké sourozence? Rodinu? Pověz mi prosím něco o sobě. Ráda bych věděla i kousek tebe," opět se ohlédla a usmála se. Celou dobu se tu rozebírám já. Ví i o tom, že jsem se ztratila. Ví to vlastně vůbec smečka? Hledali mě? Jenom matka s otcem ví, že jsem byla ztracená. možná i bratr, ale pravděpodobně nikdo jiný. Therionovi jsem to řekla hned. Proč jsem to tak udělala? Slabá chvilka? Ne, nevíčítám si to. Therion je hodný vlk, ale proč jsem to vlastně řekla? Mírně zatřepala hlavou, aby odehnala nežádoucí myšlenky.
Míjeli strom po stomu a dostávali se hlouběji. Stromy tu byli blízko u sebe, až skoro museli mezi nimi kličkovat. Ušli kus cesty, přičemž většinu času se oba ztráceli v myšlenkách, avšak Darkie zažívala těžkost na hrudi více a více. Přibližovali se k mýtině a ona moc dobře věděla, co následuje po ní. Jejich úkryt, kde se nachází matka.

>> Mýtina

Odvrátila pohled, když zaregistrovala jeho nepatrné chování. Opět to přeháním. Mluvím hodně a pomalu myslím, akorát tím ostatní jen otravuji. Už bych měla přestat a nevnucovat se všem. Sice jí poděkoval, ale ona moc dobře věděla, že se mu tohle nelíbí. Povzdechla si tiše nad svou hloupostí a kdyby mohla, dala by si alespoň facku aby se probrala. Ovšem, ona se vlastně probrat stejně nechtěla. Neměla z čeho, protože tohle nebyl sen a moc dobře to věděla. Měla bych si někde poznamenat, abych se neznámým vlkům nevnucovala a přemýšlela před tím, než vypustím ze sebe nějakej filozofickej žblept, sklonilla hlavu a hleděla na své tlapky, které byly trochu od bahna, jak si stále pohrávala se zemí.
Therion vyslyšel její příběh. Měla pravdu. Viděla, že on je dobrý posluchač a vnímal každé její slovo. Dokázala to vyčíst z jeho pohledu. Byl naplněn lítostí k Darkii, jenže ona litovaná být nechtěla. Bolelo to, byla to pro ní velká rána, ovšem nechce být litována. To ovšem Therion vědět nemohl. Myslel to dobře a chtěl jí podpořit. Usmála se, když poznamenal, že to nemohla tušit. ,,Máš pravdu. Takové věci přijdou nečekaně. Nikdo se na ně nikdy nedokáže připravit. Jen pokud by sám dotyčný chtěl," nechala poslední větu vyznít do prázdna. Podívala se Therionovi do očí. Měl je tak hezky modré. ,,Ale nemusítě to mrzet. Opravdu. Sice je tohle bolestivá situace, ale zůstala se mnou. Je stále v mém srdci. A Gallirea je kouzelná země, takže věřím, že se s ní znovu setkám a budu jí moci říct své sbohem," a omluvit se. Odvrátila hlavu a pohlédla směrem na hvozd. Zvedla své tělo ze země a hleděla na ty stromy, která jí otevírali náruč, i když je pohlcovala tma.
Poté se otočila na vlk, který jí měl dělat společnost při návštěvě matky. Myslím, že to zvládnu lépe. Therion se zdá jako hodný vlk. Sice vedu na území smečky někoho kompletně neznámého, ale kdyby chtěl, už by mi ublížil. V hlavě se přesvědčovala, že dělá správnou věc. Sice se bála, že by to mohlo být vůči amtce nepatřičné, ale ona potřebovala nějakou podporu. Potřebovala. Pohlédla na vlka a usmála se. ,,Dobrá tedy. Věřím ti. Následuj mě. Alespoň poznáš krásy mého domova."

>> Sarumenský hvozd

Zaměřila se na přítomnost Theriona. Věděla, že by měla truchlit pro svou matku, ale zároveň jí něco říkalo, že tohle by si nepřála a spíše by chtěla, aby Darkie žila poklidně dál. Mám ale právo truchlit. Jen, jen si to asi odložím na příště. Možná, možná bych měla dojít za otcem a sdělit mu to, abychom oba byli při tom. Nebo by se to měl dovzědět sám? Další věc, kterou řešit. Nebo to už možná ví. To je tak smutné. Povzdechla si, ovšem nemohla si dovoli v tom tolik utápět. Sledovala tedy Theriona, co dělá. Občas uhýbal pohledy, občas se jejich pohledy střetly a ona měla možnost nakouknout do jeho krásých modrých očí. Takhle hezky modré oči jsem zatím u nikoho ještě neviděla, zamyslela se. Velice se jí líbila ta barva, která nesla v sobě klid. Sice stavbou těla vypadá nejistě a možná i tím, jakým způsobem mluví, a že hodně přemýšlí nepůsobí nijak sebejistě, přesto v jeho očích vidí klid a jistou harmonii.
Musela však zamrkat a trochu se zastyděla, když mu tak hleděla do očí. Vlk se přiznal, že ho nic netrápí. ,,Opravdu tu není nic? Teda, nechci nijak moc vyzvídat a nutit tě mluvit, pokud nechceš, nevadí mi to, ovšem nemyslím si, že by existoval vlk bez trápení a problémů. Opravdu, zda máš něco velice těžkého na hrudi, čeho se chceš zbavit, jsem tu pro tebe, i když se ještě zcela neznáme," mile se usmála. Nevěřím, že yb ho něco netrápilo. Každýho vždy něco trápí, ať už je to blbost. Ráda bych ho vyslechla a řešila něco jiného, než sebe a moji situaci. Vlk se ovšem posléze na ní obrátil se stejnou myšlenkou. Povzdechla si. ,,Já... Byla jsem u Života se jen podívat, kdo to je, jak vypadá a zjistila, že je to velice moudrý vlk, ovšem sdělil mi tu nejhorší věc, jakou jsem kdy mohla uslyšet. Moje matka... ach, moje drahá matka umřela a stala se z ní mechová socha našeho Sarumenského hvozdu. Stala se patronkou. Asi bych neměla tolik truchlit. Umřela určitě bez bolestně, jenže... ona si ublížila, hodně. Měla zlomenou nohu a krvácela, jenže já jí opustila. Ujistila mě, že to nic není a já prostě odešla. Měla jsem zůstat s ní a být u ní při posledních výdechů. Hlavně, přes rok jsem byla pryč, ztratila jsem se jako vlče a ani jsem neměla šanci říct své matce, co jsem zažila. Tolik jsme toho zameškaly spolu," stékla jí jedna slza po tváři. Bylo jí to všechno tak moc líto a jak o tom mluvila, bolest se prohlubovala. Nechtěla nad tím moc přemýšlet. ,,Naštěstí s otcem si rozumím teď více, doufám a svého bratra jsem od té doby, co jsem přišla neviděla," uvědomila si. Pohlédla na Theriona, který jí poslouchal a pokusila se o úsměv, jenže jí koutky jen zacukaly a ona musela silně stisknout čelist. Moc to bolelo o tom přemýšlet. V tu chvíli se však Therion nabídl s něčím, co neočekávala. Pozvedla překvapeně zrak. ,,Ty bys... Ty bys to pro mě udělal? Já... nechci, nechci tě do ničeho nutit. Neznáme se a možná to děláš z lítosti ke mně, ale ty bys... ty bys mi pomohl tam jít se mnou? Opravdu?"

// "na druhou srandu s ním byla docela sranda."

love it

//jojo, je to Darkie jako růže :D

Myšlenky o její matce jí stále kolovaly v hlavě, ale když semtam zatřepala hlavou do stran, jakoby je na tu chvíki odehnala. Nohy se jí třásly méně a ona se začala uklidňovat. Byla ve společnosti a nemohla si dovolit takové chování.Na to mám spoustu času až budu sama. Mohu pak plně prožít ten pocit, ale teď nemohu. Nesmím si to dovolit. Neustále se v hlavě napomínala, až málem zapomněla, že vlk promluvil. Jeho odpovědi byli sekané a dlouho nad nimi přemýšlel. niajk jí to nevadilo. Momentálně to docela vítala, takže si nijak nestěžovala. Ostatně proč taky. Každý je nějaký a vlk může být jen nesmělý. Třeba jsem první vlčice, kterou po letech potkal. může to být cokoli. Komplex z dětství. Trochu přemýšlela nad tím, proč se může takhle vlk chovat. Neměla mu to za zlé. Řídila se pravidlem: "nesuď vlka podle kožichu". Hodlala se toho držet.
Pokývala hlavou. ,,Ano. To máš pravdu, jenže si zatím necítím připravená. Nejradši bych měla nějaký doprovod, abych an to nebyla sama, ale na druhou strnau bych měla být sama, abych citům nechala prostot." Podívala se na své tlapky a zaryla je opět do země. Tohle poslední dobou dělá často. Uklidňuje jí to. Pak si však uvědomila jednu věc. Pořád jen tady melu o sobě, o svých problémech. Co když ho něco také trápí? Zvedla svůj obličej a koukla se mu do očí. ,,A pověz mi ty něco. Trápí tě něco? Chtěl by ses o něco podělit? Vyzpovídat se někomu? Jsem dobrý posluchač, takže tě vyslyším, aby se tu nemluvilo jen o mně," usmála se ke konci aby mohla dodat vlkovi nějakou tu odvahu. Nechtěla ho nutit, ale zeptat se musela, aby nevypadala, že se zajímá pouze o sebe, ale že jí záleží na tom, jak se má vlk.
Představil se. Therion, hezké jméno. Zastřihala ouškama. ,,Ráda tě poznávám, Therione."

Nechtěla vypadat nezdvořile, když tu měla společnost. Sedět z boku či zády nebylo vhodné a proto se zvedla a přesunula se. Spíše se otočila, aby mohla vlkovi věnovat pozornost, protože věděla, že potřebuje nutně mluvit. Jedno o čem, hlavně aby mohla mluvit a nemyslet na hvozd, který k ní natahoval stíny a škádlil její duši, aby se do temnoty vrhla. Ne, nepůjdu tam. Ještě ne. Všechno je to moc rychlé. Hledala výmluvy, kde se dalo. Věděla to, ale nechtěla to řešit. Ne teď a ne tady. Bolest na hrudi byla pichlavá. S každým nádechem to bodlo. Do srdce. Ještě chvíli, prosím. Chtěla čas, chtěla ještě tu informaci kompletně vstřebat, i když věděla, že k tomu došlo. Jen oddalovala ten moment, kdy se jí to potvrdí se vším všudy. A opět jí necháváš samotnou, bez rozloučení.
Vlk promluvil a omluvil se. Pozvedla obočí, načež se snažila mile usmát. ,,Nevítaný? A to mi řekni, kdo ti tohle vnuknul do hlavy? Tohle není nikoho, není to území smečky. To začíná za těmihle stromy," ukázala čumákem k hovzdu a opět se otočila na vlka. Až teď si všima, že se jí třesou nohy. Nenápadně, ale přeci jen. ,,Tady to není nikoho a každý je tu vítán. Každý tu může projít, ležet, chytat srny, zajíce," vysvětlovala mu dál a snažila se v něm probudit něco pozitivního, protože to momentálně trochu postrádala sama. Dívala se na něho a prohlédla si ho. Až teď si všimla jeho ukousnutého ouška. Přesto vypadal roztomile. ,,A hlavně, mně tvá společnost nevadí. Sice mi je líto, že mě potkáváš za těchto okolností. Já,.." nedokázala pořádně doříct větu. A comu vlastně chci říct? Mám mu něco říct? možná pochopil, co jsem tím chtěla sdělit, možná ne. Nebude vadit, když jen tak někomu řkenu, co se děje v mém životě? Sklopila pohled. Potřebovala se nadechnout. ,,Jak si asi dobře pochopil, žiju tady. V tomhle hvozdu, avšak když v kročím na území, kterému mám říkat domov, potvrdí se jistá věc. Něco, co vím, že je pravdou, ale připustit si to nechci. Spíše se bojím toho, že se to akorát potvrdí," mluvila a bylo jí jedno, zda dává smysl nebo ne. Posmutněle mu hleděla do očí a pak pohlédla opět na hvězdy.
Vlk reagoval dál a Darkie se musela usmát. Začalo jí trochu docházet, co on může být za vlka. Nesmělý a stidlivý? Možná, každopádně doufám, že mu moje okecávání nevadí. Tušila, že vlk jí odpovídat nebude v douhých větách, ale nijak jí to nevadilo. Naopak. Takový vlci jsou nejlepší v naslouchání. ,,Děkuji ti. Jinak, mé jméno je Darkie. Těší mě. Jak se jemnuješ ty?"

V hlavě měla prázdno, jen vzpomínky se jí promítaly jedna za druhou. Jako film, který se pustí a vy na něho koukáte bezmyšlenkovitě. Takhle si připadala, když hleděla směrem na hvozd. Neposedné slzy se opět vydraly na povrch a ona jenom zase sklonila hlavu. Najednou si taková citlivka, najednou tě to zrozně moc mrzí, ale abys tam byla pro ni, když to potřebovala, odešla si. A opět to začalo, jako před Izarem. Její mysl byla pomatená. Chvilku se litovala, pak shazovala, pak si chtěla dodat sebevědomí a pak zase zkoušela myslet racionálně.Sakra už se konečně dokopej k tomu, abys přišla na správnou myšlenku. S Izarem to šlo v pohodě, proč, když jsem sama v tom mám takový zmatek? proč nemohu nabít toho sebevědomí a jít se tam podívat? Nikdy v takové situaci nebyla, nikdy se jí něco takového nestalo. Normálně měla myšlenky utříděné a uzpůsobené, ovšem teď nedokázala říct, co opravdu chce. Ráno by toho schopna byla. Kdybych teď u sebe měla nějakou podporu. Tátu, bratra, kohokoli ze smečky. Nechci tam jít sama.
Počasí bylo pochmrné, hodně foukalo, ale za to obloha byla krásně čistá. Mohla vidět hvězdy a měsíc ji svítil na cestu. Na hvozd, který se utápěl v temnotě, protože jeho světlo tam nedosáhlo. Povzdechla si a když chtěla zaklonit hlavu a podívat se na hvězdy, všimla si, že není sama. Ucítila neznámý pach. Otočila hlavu, jenže vlk už promluvil. Vypadal, že se zdráhá a bojí cokoli říct. Pokusil se o úsměv. Všiml si, v jakém jsem stavu? Ani noc nic nezarkyje. Lehce se se smutným obličejem pousmála a podívala se na hvězdy. ,,Obloha nádherně černá doplněna hvězdy, které jí nedělají tak strašidelnou. Dávají nám naději a s měsícem nám září na cestu, ale vidíš? Tenhle hvozd se noří do temnoty, protože tam světlo nemůže dopadnout přes husté listí. Chtěla bych se ponořit a splinout s ní, ale bojím se vejít. Bojím se vkročit do mého vlastního domova, protože tam na mě již světlo nečeká," poslední slovy hlesla a sklopila hlavu. Zevnitř jí to trhalo. Bolest cítila nejvíce na hrudi. Cítila, že byse potřebovala vyřvat, všechno ze sebe dostat, ale musela se uklidnit. Musela. Byl tu cizí vlk a ona nechtěla opět dělat chudinku a trosku před dalším vlkem. Už ne.
Zhluboka se nadechla a s výdechem otevřela oči a otočila se na vlka. Zkusila se usmát. ,,Omluv mě. Doufám, že ti nějak má přítomnost nevadí a že jsem tě nevyrušila ze spánku," podotkla. Ze své dřívější zkušenosti se chtěla poučit.

<< Řeka Tenebrae

Nedokázala vrkočit nohou do hvozdu. Pořád v ní koloval ten strach. Šla stále podél hvozdu, až se nakonec zastavila a sedla si. Hleděla do dáli, jakoby chtěla vidět matku, jenže věděla, že jí neuvidí, protože byla v úkrytu. Tam se z ní staal ta socha. Když jí uvidím, co se stane? Potvrdím si jen fakt, který je už dávno skutečností. Přemítala v hlavě tuto myšlenku, aby nabrala odvahu vstoupit. Nechápala, proč jí to takhle popadlo, když ještě dopoledne byla relativně v pohodě. Nerozumněla tomu. Konverzace pomoci může, ale jakmile je vlk takhle osamotě, myšlenky ho přemůžou. Nemohu se divit, že se bojím. Vedla rozhovor sama se sebou. Seděla tam jako troska s pohledem v zemi. Vlastně se nedívala. Oči zavřené a jen jí podél tváře padaly horké a slané slzy. Nemohu to tkahle oddalovat, to prostě nejde. Musím jí vidět a rozloučit se s ní. Život by o něčem takovém nevtipkoval, nebo ano? Co si nalhávám. Život ví, když už ve vlčím těle nekoluje život a je prázdnou schránkou. Zaryla tlapky do země. Nahlas vydechla s plačtivým zvukem. Byla sama, nikdo jí neviděl, ovšem nehodlala ze sebe dělat chudinku. Vlci umírají, je to normální, ale tohle bolí. Moc to bolí. Proč musela odejít teď? Ani jsem se s ní nerozloučila, posteskla si a pohlédla směrem do hvozdu. Tlapkou si setřela slzy a jen se tam dívala. Proto bych tam měla jít a rozloučit se, jak jsem plánovala, jenže tělo jí neposlouchalo a seděla tedy na místě.

My žijeme na vesnici, nijak extra to neprožíváme. Děti (sourozenci 6 - 8 let), aby se neřeklo, tak si na okno nalepily jednu čarodejnici a to je všechno. Venku máme dýně, ovšem nijak nejsou vyřezávané a prostě tam jen stojí - takže vlastně nemám co poslat z vlastní výroby :D
Každopádně já halloween nijak nikdy neřešila, ale poslední týden koukám na horrový seriály a prostě miluji horrory, i ty nejvíce špatný, protože je to bžunda :D

Jinak chci pochválit tvůj výtvor, je to fakt pěkný ;)

<< Narrské kopce

Držela se okraje, sledujíc každý strom, který míjela. Styděla se a cítila ze sebe zklamání. Sice vnitřně už byla jaksi v pořádku a mysl byla naorientovaná tak, aby přijmula tu krutou realitu. Konverzace s Izarem jí sice pomohla a cítila se uvolněně a zase svá, ale jakmile se vzdálila od společnosti, myšlenky na matku jí začaly zaplňovat hlavu. Slzy měla na krajíčku, jak kráčela podél hvozdu se strachem do něho vstoupit, protože si tuhle pravdu nechtěla připustit. Její tělo bylo opět ponořené v bolesti a každý krok jí namáhal. Nechtěla nikoho vidět, ale zároveň věděla, že to potřebuje, aby měla myšlenky zaneprázdněné něčím jiným. Takhle si akorát dělaly, co chtěly a to se jí nelíbilo.
Překročila řeku přes kládu. Držela se stále okraje hvozdu. Slzy jí stékaly po tváři, když hleděla na každý strom a cítila pach její smečky. Hledala v sobě tu odvahu vstoupit. Ještě kousek a pak tam vkročím. Ještě chvilku, říkala si pokaždé, když přešla o kus dál.

>> Kopretinová louka

Neskrýval nijak na sobě, že mu již to kecání všude okolo nudí a Darkie, ač věděla o sobě, že to takhle někdy dopadá a stále jí je to nepříjemné, nehodlala si to nijak brát osobně. To vše, co říkala, myslela upřímně a nehodlala na tom nic měnit. Izar vypadal přeci jen potěšeně z komplimentů, který mu dávala a nepřišlo jí, že by to tohle setkání nějakým způsobem poznamenalo špatně na duši. Ostatně oba odejdou odsud s novou známostí. Kamarádi asi ne, ale alespoň při dalším setkání budeme vědět, o koho se jedná. Měla z toho přeci jen dobrý pocit.
Počkala, jakmile se Izar rozloučí, neměla potřebu cokoli dodávat. ,,Potěšení je i na mé straně, sbohem," usmála se ke konci, než se Izar otočil a šel pryč. Třeba někdy příště, pomyslela si a otočila se směrem k Sarumenu, ovšem jejím tělem projel strach. Přiblížila se k hvozdu, ale nenašla odvahu do něho vstoupit. Přijmout pravdu bylo těžké. Teda, ona ji již přijmula, ale spíše tu realitu chtěla ještě oddálit. ještě chvilku. Sklopila pohled a šla podlé hvozdu, hledajíc odvahu do něho vstoupit.

>> Řeka Tenebrae