Gallirea - Příspěvky uživatele

Její skupinka souhlasila s plánem, který jim přednesla. Všichni se tedy rozešli směry a ona vyšla též. Ovšem předtím jsme si všichni popřáli k úspěchu, avšak Darkie se ještě otočila za svým otcem. Smutně hleděla na jeho mizející záda. Kéž bych ti byla lepší oporou. Smutně svěsila hlavu, ale na tohle neměla čas. Rychle zatřepala hlavou do stran a rozhodně se vydala směrem, kam měla. Snažila se při svém poloběhu být co nejtišší, aby nevzbudila příliš pozornosti. Cestou ovšem pozorovala, co se děje kolem. Maple odváděla excelentní práci a upouvávala pozornost srn, takže Darkie mohla v klidu přeběhnout na své stanovisko.
Když už byla dost blízko, uviděla, jak se srny podívaly směrem, kde byl otec. Chvilku strnula na místě, ale otce nikde neviděla. Přišlo jí to zvláštní. Každopádně se rozhodla využít příležitosti. Pohlédla na místo, kde je Maple, které už nevěnovaly pozornost a rozhodla se zapojit svou magii. Cítila pomocí magie přítomnost Maple a mohla tak přimět kořeny, aby jí poklepaly na tlapku. Tím tak upozornila Maple a Darkie z dálky kývla, přikrčila se a s prvním odražením do toho dala všechnu svou sílu. Rozeběhla se a začal tak hon na srny. Ty v překvapení chvilku nevěděli, co udělat. Tohle byl ideální moment, protože v panice začaly utíkat všemožnými směry, hlavně aby byly od nás pryč. Tím tak nechaly slabé články pozadu. Zejména ta poraněná, jak Darkie s přesností předpověděla, se sotva belhala. Byla blízko místa, kde se skrýval otec. Doufala, že její otec využije příležitosti a zaútočí.

//omlouvám se, jsem totálně busy - musím řešit dva projekty, které se rozjedou na začátku roku a do toho musím být aktivní jako VP naší organizace, ale dneska napíšu hned, jak budu moci

<< Řeka Tanebrae

Přichytila se při tom, že myšlenkami byla jinde a jen slepě následovala smečku. Vnímala zvuky, vnímala to povídání, ovšem vůbec nepochytila, o čem se ostatní baví. Upřímně jí to bylo jedno, jelikož se momentálně soustředila na všechno, co se stalo a co se dít bude. Své oči zaměřila na bílou pokrývku, která byla ideální pro vystopování zvěře. Stačila jen chvilka pozorování a ona se zaměřila na srnčí stopy ve sněhu. Jedna, dva, tři, čtyři, ... Máme tu stádo. Odtáhla se trochu od skupinky a přiběhla blíže k stopám. Pohlédla na ně a zjistili pro ni užitečnou informaci. Všechny stopy vypadaly pravidelně, až asi na jednu srnu, jelena, nebyla si přesně jistá, ale věděla jistě, že ve stádě bude jedinec, který bude zranitelnější. Ušklíbla se. Otočila se a skupinka už postoupila, takže jí jen musela doběhnout. Zastavili na jednom místě, kde měl otec krátký proslov o rozdělení skupin, přičemž pobídl Darkii přejít dopředu. Otočila se na Ganie a usmála se. ,,Přeji úspěšný lov," promluvila k ní a otočila se na svého otce a na Maple. Vybídla je, aby popošli směrem, kde byla cestička vyšlapaná stádem srnek, což jim umožňovalo snažší přesunutí se k nim. Stáli na dokonalém místě, protože podle větru stáli proti němu, takže se k nim pach nemohl dostat, když budou u nich blízko.
,,Při cestě sem jsem si všimla stop. Tuším, že jedna srna je z nich poraněná či má něco s nohou. Kroky byly nepravidelné. Budou jí teda mít zejména uprostřed. Rozdělila bych to následovně. S otcem támhle to menší stádo obklíčíme, přičemž ty Maple budeš mít důležitou roli. Upoutáš na sebe pozornost, aby se nerozhlíželi okolo sebe," kývla na ni a vkládala do ní důveru. Upoutat pozornost bude velice důležité. Věděla jistě, že na tohle se Maple ude hodit. Otočila se poté na otce.,,Šla bych zleva a ty zprava. Budeme pozorovat, kde je ta slabá srna. Budeme se k nim blížit pomalu a jakmile se začne blíže posunovat Maple, objevíme se my a vyvoláme paniku. Oni se rozeběhnou a podle toho, jakým směrem poběží, poběží za nimi první. Ta slabá bude pozadu, takže bude hned jasné, na kterou se vrhneme." Pověděla jim svou strategii a dívala se na ně s vážností a odhodlaností. Tiše vyčkala na jejich souhlas či poznámky a byla ochotna již vyrazit.

<< Sarumen

Bolestivá a smutná atmosféra panovala všude kolem. Cítila to, jak to bylo tíživé a jaké je to všechny stahovalo dolů. Když hleděla do otcových očích, jakoby se mu z nich vytrácela zář. Setřel jí slzy a sám jí obejmul. Pevně, až cítila jeho tlukot srdce. Byli v harmonii. Pak ovšem ucítila cosi dopadat na jějí kožíšek. Něco... mokrého. V ní, jako kdyby se zastavilo. Ostatní to sice nemohli poznat, ale ona to moc dobře vnímala. O to víc jí to bolelo. On je zlomený. Když se posléze odtáhl, hleděla na něho. V těle se jí míchali pocity, ale ona věděla jedno. Musí se usmát a povzbudit otce. Vše zase bude dobré. Uvidíš. Vše bude v pořádku. Budu navždy po tvém boku. Nebudeš tu sám. Neboj se. Ta temnota tě nepolapí.
Slova ostatních Darkii hřála na srdci a jako kdyby jí to dodalo novou sílu. Ohlédla se po všech a vřele se na ně usmívala. Tahle chvíle pro ni byla magická. Spojila je všechny. Spojila jí s otcem. A ona v tuhle chvíli v srdci udělala rozodnutí. Budu pro vás silná. Vy jste má rodina. Kolovala v ní síla a oan to začala pociťovat. Začala vnímat odhodlání dát do smečky vše. Setřela si tlapkou své poslední slzy a v očích měla momentálně odhodlání. ,,Matka je všude kolem nás, ale hlavně. Je v nás všech. My nejsme pouhá smečka, jsme rodina." Pro ní tenhle menší proslov, který pronesla, znamenal hodně. Jako kdyby přede všemi stála jiná Darkie. Silná tělem i duší.
Otec pronesl návrh o lovu a Darkie nemohla reagovat jinak než vřelým úsměvem. Naprosto souhlasila s tímto nápadem, jelikož to všechny přivede na jiné myšlenky. Věděla moc dobře, že nikdo se přes to nedostane rychle. Zejména její otec. Ona už to ví kolik dní a stále se přes to nepřenesla. Ovšem tento okamžik jí dal mnohé. Uvědomila si, jak je smečka důležitá. ,,Ano, určitě se ráda připojím. Přeci jen zastávám funkci lovce juniora, tak bych byla ráda konečně užitečná." Věděla, že otec se snaží být před smečkou silný a po lovu se stáhne a bude chtít být sám. Měla takové tušení, že se to stane a proto mu dala pusu na čelo. ,,My to spolu zvládneme. Nebudeš v tom sám," pošeptala mu do ucha a usmála se. Otřela se něžně o jeho tvář a pak pohlédla na zbytek smečky a zejména na Maple. Mrkla na ní.

>> Tmavé smrčiny

// seznam poslán a co se týče kreslení, nic neslibuji, ale pokusím se (moje kreslící skilly stojí za prd) heh

Sníh dopadal pomalu na její kožíšek. Sedla si a pozvedla hlavu. S úsměvem zavřela oči a přestala o všem možném přemýšlet. Svou mysl tak uzavřela před negativními myšlenkami. Snažila se vnímat okolí a tu zimu,která jí uklidňovala, ale v tom ticho prořízl křik. Sob, spíše mládě, s hrůzou v očích běžel k Darkii. Skočil a dopadl za vlčici. Schoval se za ní a rozklepaně hleděl dopředu. S těžkostí přes to všchno bílé kolem mohla vidět, co malého tak vyděsilo. Strašpytlovi samou zimou stékala po nose nudle, takže Darkie chvilku přemýšlela, zda mu není jen chladno. Samo mládě se k vlčici přitulilo, jako by hledalo nějaké bezpečí. Spadla na ně hromada sněhu ze stromu a vypadalo to, jako by na ně někdo vylil bílou polevu. S otřesy, které přícházely z dáli, hrozilo že na ně spadnou špičaté rampouchy. ,,Se mnou zůstaň a budeš v bezpečí," pověděla mu potichoučku a utekli k jinému stromu, který vypadal bezpečně. Sužovala je hrůza, jelikož otřesy byly čím dál tím hlučnější a silnější. Sem tam v dáli uviděla Darkie, jak se stromy ohýbají. Stromy. Snad to není žádné monstrum. Samou hrůzou udělal sob několik bobečků. Smrad se linul po lese a dostal se do výšin. Svůj čenich si Darkie musela srčit do sněhu, protože by jinak omdlela. Slyšela však, jak monstrum nasálo ten pach a s výkřikem se rozeběhlo pryč. Štěstím si sobík poskočil a olízl Darkii ucho. Smích oživil celý les. Sakra, co tohle bylo? Šokem hleděla před sebe, když v dáli spatřila otisk obrovské tlapy ve sněhu. S rychlostí tam doběhla, aby se mohla podívat, jaké monstrum je navštívilo. S těžkostí popadala dech. ,,Snad to nebyl... Yetti?"

Slyšela hlasy okolo sebe, ale ona jen vnímala přítomnost svého otce. Cítila se slabě, ale v jeho přítomnosti jí to nevadilo. Sice si nikdy nepřála, aby před svými rodiči kdykoli ukázala svou slabou stránku, jak je křehká. Chtela být vždy tou silnou, která zvládne všechno a je nad věcí, ale tohle byla naprosto jiná situace. Nalhávala si, že se přes tuto relitu přenesla... že je nad věcí. Není. Matko. Odtáhla se od otce, který byl zmatený jako všichni okolo, co to slyšeli. Jeho tělo bylo zpěvněné a sama cítila, jak jeho srdce rychle buší. Nedokázala se mu podívat do očí, které vyžadovali vysvětlení a byli plné strachu a zmatku. Sedla si a vypadala jako hromádka neštěstí. Sklopené uši, shrbaná, sklopená hlava. Byla slabá mu to vysvětlit, ale musela. Musela to být ona.
Polkla a pohlédla na svého otce. ,,Byla jsem u Života. Sdělila jsem mu své starosti. Bála jsem se o matku, ale znáš jí, ta nikdy nic nepřipustí. Je to bojovnice," a takovou já bych chtěla být, ale jsem příliš moc slabá. Odpusť. Uchechtla se trošku, ale pohled zabodla k zemi, když se o tomhle zmínila. Cítila na sobě pohledy všech. Ohlédla se na jejich zraněné pohledy. Pohledy plných strachů a bolestí. Musela být silná i za ně. Nemohla projevit slabost. Letmě se usmála, chtěla jim dodat odvahu. Chtěla tak moc jim říct, že se nic neděje. Ovšem nemohla. Otočila se opět na otce. ,,Život mi sdělil, že... Matka... matka již není mezi živými a stala se patronkou našeho hvozdu. Stale se ochránkyní nás všech. Ani... nedokážeš si představit, co... Já, nevěřila a běžela hned sem. Vešla jsem do úkrytu a ona... je... je tam. Mechová socha mé přenádherné matky. S úsměvem na nás hledí. Vypadá majestátně a... šťastně." Slzy se jí kutálely po tváři. Usmívala se, ale bolest jí kolovala celým tělem. Její srdce se tříštilo, ale vší silou se ho snažila zase skložit dohromady. Pro otce, pro smečku. Musela být silná.

//Sarumenské skalisko

Opouštěla jeskyni s Therionem, avšak ten se rozhodl jinam vydat. Teď však musela dlouhou cestu k otci zdolat. Pokývla hlavou a jiným směrem se dala. Po cestě však smutně vzdychala. Bolest jí stále v žilách koluje, ale setkání s ní jí pomohlo tu krutou realitu přijmout. K jeho tělu chci jen přilnout. Nechtěla čekat dlouho a rozeběhla se. Přeskakovala, zakopávala, potácela se. Blížila se blíž a blíž. Uvědomila si, že otec není sám, ale ona s ním chtěla být jen spíš.
Utíkala, co jí síli stačily. Nemohla dýchat, jakoby jí emoce škrtily. Viděla v dáli hlouček vlků a mezi nimi on. Proč je okolo něj tak velký shon? Zpomalila, nabrala dech. Musela se zbavit pocitů všech. Ale oči za ní mluvily, hlas se klepal. Pravda musela ven, jinak on by jí sám hledal. Všichni přítomní to na ní mohli vidět, že něco důležitého a strašlivého sdělit jde. Došla pomalu ke skupince a udělalo se jí mlde, ... ale ustála. Zamrkala rychle, pohled upřený na něco. Jsem přece dcera jeho. Musím to být já. Nejlíp ze všech mě zná. Polkla.
,,Otče, já... jsem... Otče!"
Sama sebe šálila, že to zvládá. Na tohle však byla slabá. V slzách k němu doběhla a hlavu na týl položila. Myšlenka na matku jí v hlavě proběhla. Z té tíhy situace se málem složila. Vzkyly byly hlasité a ona poprvé veřejně ukázala, jak se cítí slabá. Tohohle okamžiku se hodně bála.
,,Matka... ona...sochou se stala."

Atmosféra kolem byla pochmurná. Naplnila celou jeskyni, až přinutila Nokta odejít. Sledovala jeho mizející záda. Chápala jeho pocity a neměla mu to za zlé. Sama neví, jak moc si vlci ve smečce byli s její matkou blízcí. Má právo to vstřebat v soukromí. Pohlédla na Theriona, který na chvíli vypadal uvolněně a klid mu byl vidět v očích, ale po odchodu bratra opět spadl do pochybností. Bylo to na něm vidět. Darkie mu chtěla pomoci. V tu chvíli ovšem promluvila Wolfganie, která situaci nesla také těžce. Nejsi v tom sama. Nikdo v tom sám není. Ona nechce, abychom prožívali bolset. Chce, abychom žili. V hlavě, jako kdyby se jí tvořily věty, které by matka říkala. Samy přicházely na povrch a ona je nemohla ignorovat. Těžkost na hrudi z ní opadla, ale prasklina v její srdci setrvá věčně. Ona pro ni byla vším. Byla jedinou, která o ní věděla vše. Téměř.
Pohlédla na Wolfganii a usmála se. ,,Ne, neodejdu od vás. Nikdy. Spíše se tady všichni utápíme tou atmosférou a moc dobře vím, že ona by to nechtěla. Nechtěla by nás vidět se trápit. Proto pojďmě pryč," vyšla směrem k východu, ale ještě se zastavila, když položila otázku. ,,Já... upřímně nevím, zda o tom otec ví, ale myslím, že by bylo správné, kdyby se to... Kdybych mu to řekla já," občas se během vět odmlčela. Vlk se nemůže tak rychle dostat přes něčí smrt. Není mrtvá! Není. Ona je sochou a dohlíží na nás. Bylo to stále těžké přijmout. Otočila se na Theriona a usmála se. Pohled věnovala matce. Vyzařoval z ní klid. Povzdechla si, a pak jen vyšla.

>> Sarumenský hvozd

//v pátek mám zkoušku, tak uvidím, zda mezitím napíšu, když tak to očekávejte v Pátek

Když Darkie usedla vedle vlčice, dokázala cítit tu směsici pocitů, která v msítnosti panovala. Bylo to všechno takové ponuré a něco jí říkalo, že by to takové být nemělo. Neměli bychom truchlit a být smutní. Vím, že by si to má matka nepřála, aby takováto atmosféra byla okolo její sochy. Měli bychom všichni odejít a smutek vyjadřovat jinde. Ostatní vlci, kteří Ney znali, se Darkii omluvili. Spíše pocítili lítost. Nemohla nic nedělat, nereagovat, a proto vstala a došla k soše. Hlavou se otřela o tu její a usmála se. ,,Neboj se mami. Všichni budeme zase šťastný." Odstoupila od ní a pohlédla na ostatní.
Až teprve teď si všimla postavení vlčice vůči Therionovi. Polkla. Přešla místost a postavila se po boku jejího kamaráda. Věnovala mu úsměv. Byla vnitřně velice spokojena, že souhlasil, aby byli přátelé, protože jí přišlo, že by to tak být mělo a ne jinak. Ohlédla se posléze na Wolfganii. ,,Já vím, že není od nás ze smečky, ovšem je tu se mnou a beru za něho veškerou zodpovědnost. Velice mi pomohl s touto situací, takže mi nepřišlo nesprávné ho sem vzít, i když je to vlastně proti smečkovým pravidlům. Každopádně velice děkuji za tvou ohleduplnost." Vysvětlila situaci a usmála se směrem k Wolfi.
Než však se mohla prosét další slova, Therion vypadal značně plaše, když se řešila tato situace. Pohlédl svými modrými oči na Darkii a ona v nich hledala tu prosbu. Prosbu, aby odcházet nemusel, aby tu mohl zůstat déle. Neříkal to, ale jeho mysl za něho mluvila skrz oči. Viděla na něm, že nechce být přítěží, ale zároveň viděla ten chtíš toho, být tu déle. Usmála se. ,,Nikam jít nemusíš. Ráda s tebou budu trávit ještě chvíli, ovšem je to čistě na tvém uvážení. Moc ti děkuji," pronesla jeho směrem a pak se otočila na ostatní. ,,Já si myslím, že bychom měli odejít všichni. Pro naše dobro a pro to její," otočila pohled na matčinu sochu.

//asi bych to pořadí teda dala Nokt, Therion, Wolfi a já?

To teplo, které na ten okamžik sdíleli jí pomáhalo se uklidnit. Měla pocit, jako kdyby usnula. Therionova slova vnímala s citem, kterým to pronesl, ovšem ona byla schopna jen přikývnout a nic nedělat. Hlavu měla položenou na tlapkách a přítomnost jejího kamaráda jí velice uklidňovala. ,,Ty, Therione. Uhm, myslíš, že bychom mohli být přátelé?" zeptala se, mumlajíc do své tlapky. Víčka se jí pomalu přivírala, ale otočila hlavu přeci jen, aby mohla vidět jeho reakci. Pomohl si mi jako nikdo předtím a našeho přátelství bych si vážila jako klenotu. Jak vlk dokáže rychle přilnout k někomu, koho před pár hodinami ani neznal.
Jak jí víčka postupně klesala z všeho toho stresu, brečení, nervozity, strachu, z všech těch emocí, které prožívala v kuse několik dní, byla opravdu velice unavená. Až tak, že necítila pachy příchozích vlků. Když však uslyšela matné zavolání Therionova jména a posléze tiché "ahoj", rychle zamrkala a pozvedla hlavu. Její kamarád se vedle ní pohnul, takže to donutilo Darkii se trochu narovnat. Když pohlédla na příchozího, trvalo jí pár vteřin, než jí to celé došlo. ,,Ach Nokte. Zdravím. Našla jsem asi tvého brášku. Spíše jsme se našli navzájem," pronesla, když se otočila na okamžik na Theriona. Cítila z něho radost a povznešení, díky přítomnosti Nokta a musela přeci jenom na okamžik pozvednou koutky.
Pak vstoupila vlčice, která jí byla velice povědomá. Není to ta.. eh, Wolfganie? Tuším, že takhle bylo její jméno. Než však stačila něco pronést, všimla si její reakce na sochu. Vypadalo to, že se každou chvíli sesype a Darkie reagovala rychle. Vstala prudce, čímž trošku drcla do Theriona, připravená pomoci, avšak vlčice si sedla a podívala se jejím směrem nevěřícně. Darkie svěsila uši a sklopila pohled. Udělala pár kroků směrem k vlčici a sedla si vedle ní s pohledem na sochu. Chvilku se dívala své matce do tváře, ale pak se jen zhluboka se nadechla a opět hlavu sklopila a zavřela oči. ,,Ano, je to ona," pronesla tiše tato slova, jelikož nic jiného řečené být nemuselo, aby každý chápal.

Chvíle uběhla, možná uběhly minuty a Darkie měla stále položenou hlavu na soše její matky. Vzlyky ustály, dech už měla normálnější, bolest sice nepřešla, ale byla čím dál menší. Už tolik netlačilo na hrudi, už začala realitu plně přijímat. Povzdechla si a s hlubokým nádechem odstoupila. Navždy budeš v mém srdci. Vím, že tohle si nepřeješ, abych to tolik hrotila, protože jsi splynula s přírodou a je ti takhle lépe. Já to chápu, ale musíš uznat, že mě to moc bolí, tvůj odchod. Ale neboj se, brzy se zase vzchopím a budu zase normální, protože vím, že na mě dohlížíš. Mluvila s ní ve své mysli, musela si to urovnat. Když však pomalu otočila hlavu, viděla Theriona, který se ze všech sil snažil zakrýt uši a co nejvíce se přimáčknout ke zdi, aby splynul a nebyl tady. Šokem zvedla oči a srdce jí na chvíli zastavilo. Určitě, určitě se cítí špatně, že tu je. Cítí se nevítán, kvůli mě. Cítí tu bolest, chce, aby to přestalo. Co jsem to jen udělal. Sklopila uši, sklonila pohled a jak spráskanej pes k němu pomalu došla. Therion jí pravděpodobně nemohl moc slyšet, snažila své kroky mít tak tiché, jak to jen šlo. Lehla si hned vedla něco, hlavu dala na své přední packy. Opírala se o něho tělem. ,,Olouvám se. Způsobuji i bolest tobě," řekla tiše s obrovskou lítostí v hlase. Cítila se provinile. ,,Mrzí mě to, opravdu. Ale abych trochu pozvedla náladu, cítím se již docela uklidněna. Realitu přijímám a cítím se volně. Jako kdyby má duše měla každou chvíli uletět. Spadl mi obrovský kámen ze srdce a to díky tobě, protože díky tobě jsem měla odvahu sem vstoupit. Děkuji. Má matka na mě dohlíží, je stále se mnou a vím, že nechce, abych se déle trápila a tak i učiním. Budu žít dál, jak ona by chtěla."
Leželi takhle vedle sebe, sdíleli teplo. Nevěděla, zda je to Therionovi pohodlné, ale doufala, že pochopí, že jí je to líto a chce, aby se cítil v bezpečí a ne aby cítil tu bolest, kterou prožíval.

Tak tohle je zajímavá věc.

Já bych dala k Darkii asi song od Keshy https://www.youtube.com/watch?v=sd5dcjXzuGk. Darkie je taková pozitivní a sama si myslí, že se zlepšila ze svého mladšího já. Prošla stádiem, kdy se kompletně změnila a tohle jí tak nějak vystihuje.
Poté písnička Running with the Wolves https://www.youtube.com/watch?v=06ht9MyJLT4 by dokonale vystihla momenty, kdy ona loví. Miluje běh, miluje lovení a tohle by byl přesně song, který by v tu chvíli ona poslouchala.
Ovšem momentálně je docela dost v háji. Její mamka se proměnila v mechovou sochu a ona je hodně vyděšená a prochází nesnesitelnou bolestí, takže Hurt https://www.youtube.com/watch?v=wwCykGDEp7M a písnička See you again https://www.youtube.com/watch?v=RgKAFK5djSk jsou momentálně hodně vystihující.