Gallirea - Příspěvky uživatele

Neřešila jsem, že jsem se vyloženě tělo na tělo tiskla na Duncana a že by to mohlo vypadat divně. Já jsem jen byla nadšená, radostí bez sebe, že žije. Není mrtví. Nezabila jsem ho. Co když Nokt taky neumřel? To by bylo skvělý a otec... s touto myšlenkou jsem se odtáhla a opatrně z Duncana slezla. V očích jsem měla nevyřčenou omluvu. Celý tohle bylo hrozně zmatečný. Vím, že jsem se v jednu chvíli cítila, radši asi na to nebudu ani vzpomínat, ale teď? Ano, přišla jistá úleva, ale jak dlouho ta bude trvat?
Zeptal se mě, jak to vypadá ve smečce a mě opět poklesly uši. Podívala jsem se na tlapky. ,,Víš, já ani moc nevím. Sarumen je každým dnem prázdnější, mi přijde. Nic jsem za celu tu dobu neudělala. Wolfi hlídala hranice, Maple byla na lovu a... vlastně nějak netuším, kdo ve smečce ještě zůstal," řekla jsem mu upřímně a stočila ocas kolem svých tlapek a opět se pomaličku nořila do toho prázdného pocitu. Jak špatná alfa já jsem. Utápěla jsem se v bolesti, v prázdnotě, odháněla od sebe Maple. Jsem hrozná alfa, ale o to horší partnerka, povzdychla jsem si a podívala se na Duncana. ,,Poslední měsíce byly pro mě těžké. Od chvíle, co jsem se dozvěděla o tvé smrti, o Noktovi. Amny se prý vrátila z říše mrtvých, ale nedokázala jsem tomu uvěřit. Všichni kolem mě umírali a já si to dávala za vinu. Nikoho jsem nedokázala zachránit, neumím udržet smečku ani pohromadě," řekla jsem mu vše, co jsem měla na mysli. Potřebovalo to ven. I kdyby na to nereagoval, nemohla jsem tohle déle držet u sebe, jinak bych byla zpátky na samém dně, a to jsem si nemohla dovolit. Ne, když se mi před zraky objevilo světlo na konci tunelu. Krásný pocit, příjemné pohlazení na duši, že je vše v pořádku a není tak zlé, jak si kreslím, ale... realita prostě byla pochmurná. ,,S Maple jsem od té doby ani pořádně nemluvila. Spíše jsem před ní utíkala. Troska se ze mě stala. V její přítomnosti jsem se cítila ještě více zbytečná, protože ona...ona je dokonalá," vydechla jsem a opět pohlédla na svoje tlapky. Přesně tak. Ona by tohle unesla na svých bedrech sama, ale ty jí přiděláváš ještě starosti. Ten hlásek v mé hlavě prostě nechtěl utichnout.
Nakonec jsem se ale pousmála. ,,Nevím, zda jsi to byl ty, nebo jak to, že se cítím teď mnohem lépe a věřím, že je stále naděje pro Sarumen."

Ta iluze Duncana, jako kdyby mi rozuměla co říkám, ale místo toho, aby ke mě napochodoval, vzal mě za smrtí, stáhl uši a ocas. Nechápala jsem, co se děje, ale nehodlala jsem nad tím nijak více přemýšlet. Doufala jsem, že ať už to dělá kdokoli, Život či Smrt, teda... věřila jsem spíše tomu, že tohle jsou hrátky Smrti, protože Život byl na mě hodný, že tohle skončí a ukáží mi nějakou milosrdnou stránku. Tohle mě ničilo. A vlastně bylo dobře že cítím tuhle emoci, protože to byla jediná emoce, která mě naplňovala, která mě udržovala při životě a nechala mě vnímat všechno kolem. Všechno to, co jsem způsobila.
Duncan něco mluvil, teda jeho iluze. Nesouhlasil se mnou a vyvracel má slova. Zamrakala jsem několikrát a zacukala uchem. Zdálo se mi to, nebo ne? Proč by se mnou iluze takhle jednala a bránila mě, když jsem se já sama rozhodla přestat bránit? Než jsem však cokoli stačila říct, jako kdyby se něco ve mě přetrhlo. Slyšela jsem silné křupnutí, praskání nějakých provazů. Podívala jsem se na své tlapky. Ten pocit mi šel po tlapkách nahoru, rozléval se po celém těle, ale hlavně se zakotvil v růži, která mírně zablikala. Začala trochu hřát. Cítila jsem z ní slabé, velice slaboučké teplo. A emoce? Něco se změnilo, nevěděla jsem, co přesně, ale cítila jsem se povznešeně. Poslední slza odkápla na zem a já viděla Duncana před sebou. Zastavilo se mi srdce. Byl to on. On byl živý. ON BYL ŽIVÝ. Prudce jsem se nadechla, sebrala veškeré své síly, odrazila se a velice rychle překonala tu mezeru mezi námi a povalila ho na zem. Musel to být šok a něco, co nečekal, protože jinak bych neměla možnost na něho spadnou. Jen jsem na něm ležela, nalepená. Svou tvář jsem měla přitisknutou na té jeho. Zavřené oči. Vnímala jsem jen jeho teplo. ,,Ty žiješ....ty opravdu....žiješ!" odtáhla jsem se a podívala se na něho. Nějaká menší část mě zpochybňovala. Ten pocit prázdnoty, bolesti. Pořád tam byl a dožadoval se pozornosti. Nevím však, jaktože byl utlumen, ale byla jsem ráda. Protože jsem ho mohla vidět, mohla jsem vnímat a cítit, že je živý. Opět jsem se na něho nahnula a jen se tiskla. Nezajímalo mě cokoli jiného. Byl tu, on byl živý.

Moje smířené srdce se pomalu začalo zklidňovat. Má mysl byla totálně prázdná. Na nic jsem nedokázala myslet, nic cítit, jen příchod spravedlnosti. Umřít jsem měla dávno a radši umřu s tímto pocitem, než tu dále přežívat a topit se v té velké bolesti, ve které poslední dny, měsíce žiju. Doufala jsem, že Duncan po mě skočí, zakousne se. Smrt od přítele by byla pro mě vysvobozením, ač jsem si zasloužila něco horšího. Zasloužila jsem si hnít někde v propadlině. Pokud nevyjde toto, vím kam směřovat. Avšak netušila jsem, zda tato halucinace Duncana mě zvládne zabít. ,,Proč tě posílá Smrt? Proč nepřišla sama a nevzala si mě? Nebo mě za ní hodláš dovést?" mlela jsem dál své, ač můj společník byl zmaten a něco žvatlal. Hlavně jeho poslední slova jsem postřehla. Usmála jsem se. Přesně takhle mluvil Duncan. Tohle byl Duncan, jakého jsem znala, který tu už není. Sklopila jsem zrak, sklopila jsem uši. A opět začala brečet. Nezvlykala, jen mi tekly proudem slzy. ,,Ani jsem se s tebou nedokázala rozloučit. Ani s Noktem. Oba dva jste odešli, zmizeli z tohoto světa a já vás nestačila zachránit. Proč jste jen byli se mnou, byli u mě. Dostal se na vás můj jed," říkala jsem spíše potichu sama pro sebe. Zvedla jsem hlavu a stále tam byl. Čekal. ,,Však jsem měla umřít. To já měla umřít. Matka mě na to připravovala. Byla jsem připravená, protože jsem věděla, že to zvládnete. Jenže umřel nejdřív otec, dal mi zbytek své životní energie a ten jed, co jsem chovala k sobě, se přenesl na vás ostatní a postupně...všichni...postupně všichni umíráte!" mé tělo se třáslo, můj hlas se třásl. Teď se mnou zmítaly vzlyky. Nedokázala jsem to kontrolovat. Něco, co ve mně bylo upozaděno, schovávano, se dralo silou ven. ,,Já nejsem silná. Jsem nicotná, k ničemu. Maple...Maple je alfa, já jsem nic. Postradatelná schránka, která neochrání ani své blízké, své nejmilovanější," šeptala jsem to, protože jsem neměla sílu mluvit nahlas, jak moc se mi lámal hlas a vše se kolem točilo. Srdce mě bodalo, tělo vypovídalo službu a tak jsem si jen sedla. ,,Prosím..." začala jsem větu s trochou kontroly, co mi zbývala. ,,Už mě dál netrapte halucinacemi, iluzemi. Já vím, že jsi mrtvý, Duncane. Já vím, že je mrtvý... A pokud je možnost si to s ním vyměnit, vyměním. On je....důležitý!" hleděla jsem na tu iluzi Duncana, který tu stál a usmívala se. Tak moc jsem ho chtěla naposledy obejmout a říct mu své sbohem, které jsem nemohla.

Jen jsem tam seděla a hleděla dopředu. Tam, kde se objevili siluety všech, které jsem zabila. A postupně se vytráceli, jako se vytratili z mého života. Sklopila jsem hlavu a podívala se na své tlapky. Kéž bych si s nimy mohla vyměnit místo. Kdybych to byla já, bylo by to lepší. Možná by je to taky bolelo, má smrt, ale... bylo by to pro všechny lepší. Jsem postradatelná, kdežto oni...Má matka, otec, Nokt a Duncan. Všichni byli pro smečku nesmírně důležití a co jsem udělala já? Zabila je, opět jsem nedokázala cítit nic než prázdnotu, která mě sužovala. Má růže, cítila jsem jak i ona chladne. Je to kvůli tomu, jak mi v žilách proudí jed? Jed, který zabíjí.
Z myšlenek mě vyrušil něčí hlas. Jak jsem byla do všeho ponoře, ani jsem nedokázala pach a hlas identifikovat. Když jsem však zvedla zrak, spatřila jsem Duncana. Kráčel si to ke mně. Nezastavoval se a šel blíž a blíž. Tohle se mi ještě nestalo. Vždy někde stáli, nebo spíše šli ode mě. Proč ke mně přichází a ještě se svým úsměvem. Tělo se mi začalo nekontrolovaně třást. Postavila jsem se a udělala pár kroků do zadu. Něvěřícně jsem na něho hleděla. Dál nic neříkal, jen se nadechl. Začaly mi téct slzy z očí. Necítila jsem je však, ani jsem nemrkala. Padaly sami. ,,O-o-omlouvám se, já..." řekla jsem stále klepajíc se. ,,Ne-nech-nechtěla jsem tě z-za-zabít," opět jsem couvla nespouštíc z něho zrak. Přišel si pro mě? Vyměnit si se mnou své místo? Bylo to jediné vysvětlení, proč tu byl. Nakonec jsem mrkla a najednou se usmála. Vyrovnaně. ,,Vyměním si to s tebou. Půjdu místo tebe, proto jsi přišel, že?" dodala jsem a třas mě přešel. Byla jsem vyrovnaná s tím, že se mi Duncanův duch pomstí a vez mě mě za ním, nebo si s ním to místo vyměním.

<< Sarumen

Po velice dlouhé době jsem vytáhla tlapky ze Sarumenu s odhodláním se již nikdy nevrátit. Při běhu mi tekly slzy proudem, ale nezvlykala jsem. Byl to tichý, avšak silný pláč, který jsem dlouho udržovala v sobě. Emoce, které jsem v sobě měla, zda se tomu tak dalo říkat, protože poslední dobou jsem pochybovala i o této stránce mého já. Jsem vůbec schopna něco cítit? Jak pojmenuji pocity, které cítím? Hlavně strach a nicotu. To bylo to, co mě naplňovalo. Ale proč brečím? Je to úleva nebo je to jiná emoce, kterou nějakým způsobem nedokážu identifikovat? Nechala jsem to však být.
Nevnímala jsem cestu, ostatně já to tu moc neznala. Uběhla už opravdu dlouhá doba, kdy jsem naposledy vyšla pořádně ven. A tuším, že to byla osudová zima. Jinak jsem neodcházela ze Sarumenu. Vzpomínky na zimu mě přemohly. Nym, Therion. Dva vlci, které jsem dlouho neviděla a u kterých jsem doufala, že je spatřím. Ale musí být dostatečně ode mě daleko, jinak je zabiju a nebo... nebo bude opravdu lepší spíše zmizet a chovat je v srdci jako vzpomínku celkem krásnou, než je chovat v srdci jako můj odkaz zabíjení. Zatřepala jsem hlavou a hned na to opět polkla. Zemřít. Něco, co se mi mělo stát, ale díky otci nestalo. Kdyby mi tak kousek sebe nikdy nedával a nechal mě zemřít, bylo by to lepší. Jenže teď je to víceméně v mých rukách a žádné hrátky osudu, tak...jak se tohle dělá? Jak vlk vlastně umře? Měl by mě někdo napadnout, zabít? Ne... i když. Asi by to byla správná cesta. Zasloužená cesta. Za všechny ty...úmrtí. A před očima se mi opět zjevila matka, otec, Duncan a Nokt. Zastavila jsem velice prudce. Netušila jsem, kde jsem byla, ale přísahala bych na všechny svoje tlapky, že jsem je viděla. Přede mnou, jenže tím prudkým zastavením, jako kdyby se vylekali a zmizeli.

Přítomnost toho vlka mě jistým způsobem znervózňovala. Nechtěla jsem ho ignorovat, protože byl na našem území a ač teda vypadal, že zná Maple asi hodně důvěrně, dodal hlásek v mé hlavě, když jsem sklouzla očkem k přívěšku, který se normálně pohupoval na krku mé drahé. Mé drahé? Opravdu, podívala jsem se jinam, když se opět přiblížil a zkoumal mojí růži. Chtěla jsem tak moc pryč. Utéci odsud hodně daleko a přestat způsobovat všem problémy a přinášet smrt, kamkoli vkročím. Opět jsem udělala pár kroků stranou. ,,No ona...jo, ano. Poblikává," pousmála jsem se, abych na sobě nedala znást tu smesici myšlenek, která se mi honila hlavou. Utéct, musím utéct.
Uslyšela jsem zavytí. Akortá v momentě, kdy vlk pronesl, že bychom mohli jít společně za Maple. Ne, za tou nepůjdeme. Ona...si vystačí beze mě. Nepotřebuje mě. Jsem jen přítěž všem v okolí. Jsem nicotná. A jako kdyby tomu osud chtěl, její pach se k nám blížil. Mé srdce se rozpumpovalo a já udělala pár kroků dozadu. Dívala jsem se tím směrem, odkud šel její pach. Růže začala mírně poblikávat, až nezřetelně, protože vše v ní přeci jen už pohaslo díky mému jedu. Maple se objevila a něco začala mluvit, ale jak kdyby mě něco ohluchlo. Přišla jsem si tak nicotná, malinká, beze jména vedle ní. Ona tak zářila, byla silná, velká... Bude jim všem lépe beze mě.
Polkla jsem, podívala se Maple do očí a otočila se na místě. A utíkala jsem. Utíkala jsem tak rychle, jak jsem dokázala. Pryč odsud, pryč od ní. Nechci způsobit další smrti, další trápení. Všem bude lépe, když tu nebudu. Možná bych měla svůj život ukončit ve prospěch ostatních, byla myšlenka, se kterou jsem opouštěla hranice hvozdu a utíkala někam...do dáli.

>> Louka vlčích máků (ohnivé jezero)

vlk byl opravdu moc milý a hodný. Věřím, že kdyby se v mém životě vyskytl dříve, budu to považovat za léčku, jak mě nalákat ven mimo hvozd. Nevím ani proč mi v hlavě vyskočila vzpomínka na minulost a na mé úplně první putování mimo hvozd. To jsem potkala Sigyho, jak ten se asi má? Každopádně to ve mně nevyvolalo moc žádné emoce, jen se ohlásila zvědavost. V tom mi svítil nápad. Když přeci jen tady způsobuji traumata, smrt, možná bych mohla odejít a zjistit, zda to platí i jinde. Zdržet se na jiných místech a zjistit, zda tu kletbu nesu s sebou, či jen platí pro Sarumen, protože pokud bych byla prokletá jen tady v Sarumenu, bylo by jasné to, že musím pryč. Pokud by to bylo všude...je jasné, že... Vytrhl mě z přemýšlení jeho hlas. Děkoval za informaci. Zajímalo by mě, zda tu slečnu měl tedy na starosti, či byla jeho dcera? Každopádně se nakonec rozloučil, na což jsem kývla a dodala slovy. ,,Taky se měj a doufám, že tu slečnu brzo najdeš," pousmála jsem se, co to šlo a koukala na jeho mizející záda. A v tom to na mě dolehlo. Co teď? Co mám teď dělat, kam jít? Zmizet? Radši zmizet a nedat vědět ostatním? Zůstat a riskovat životy ostatních? Nedokázala jsem se rozhodnout, ač jsem před tím měla záblesk nápadu. Přeci tohle byl jen můj domov. Píchlo mě u srdce a růže opět trochu probleskla, ale nic jsem z ní necítila. Žádnou energii, žádnou přítomnost svých rodičů. Můj jed je musel zabít. Zabít ty poslední zbytky. Mé tělo se rozklepalo.
Jenže v tom jsem ucítila přítomnost jiného vlka. Na jednou se přede mnou vynořil a měl hlavu nalepenou u mé růže, která akorát dohasla a byla zase normální. Zkoumal jí a něco říkal. Měl úsměv od ucha k uchu. Byla jsem tou celou situací zaražená. Kdo to je? Odkud se vzal? Další cizinec? Mluvil o mé růži, jako kdyby o ní měl už informace od někoho. Na jeho otázku jsem jen zakývala hlavou na styl "ne". Nějak jsem se nemohla rozmluvit, jak to bylo vše najednou, rychlé a nečekané. Potřebovala jsem se nadechnout. Chci zmizet, utéct pryč. Co když k mé růži načuchne a dostane se do jeho těla jed, co ho zabije? Co když přesně proto otec umřel? Byla jsem u něho, když umíral. A Duncan? Ten mě utěšoval, byla jsem na něho nalepená... přeneslo se to na něho, určitě. A co Nokt? Ten...k němu se to muselo dostat...třeba se to přeneslo na Wolfi a Wolfi to nějak dostala ně něho? Proto umřel. Určitě za to můžu já, moje růže je nasáklá mým jedem. Udělala jsem proto rychle dva kroky zpátky, aby u ní nebyl tak blízko. Možná bylo pozdě, možná jsem ho zachránila. Polkla jsem. ,,Promiň, já... Ona ta růže je citlivá na blízkost ostatních," vymyslela jsem si velice rychle nějakou lež, aby se už nepřiblížil a věděl, že u ní nemá být.
Kývla jsemna srozuměnou ohledně jeho jména. Vysvětlil, že mu Maple o mě říkala. Co říkala? Jak jsem nicotná alfa, která je slabá a způsobuje smrt ostatním? Říkala by totiž jen pravdu... Nenenene, Maple není přeci zlá, nic takového by nikdy přeci neřekla. Ona, však i před chvílí byla starostlivá, chová mě ve svém srdci stále? Nevím, možná je to z povinnosti. Ale ona by nikdy neřekla o nikom nic špatného. Určitě by mě obhajovala a to dokazuje, jak je její srdce velké a čisté... oproti tomu mému. Zkaženému, jedovatému, které způsobuje bolest ostatním a zabíjí všechny okolo. Však mě ani můj hvozd nechce. Co budu jen dělat? ,,Maple není daleko. Můžeš za ní doběhnout, jestli chceš," řekla jsem pouze s pokusem o úsměv. Pokud znal Maple znamenalo to, že o něm asi ví, že je tady, nebo teprve přišel a není postrachem pro hvozd. Každopádně já potřebovala pryč. Někam daleko... zmizet.

Bylo vidět, že vlk přemýšlí, kdo jsem a tak podobně. Jeho oči nedokázaly lhát, ale ty moje to zvládaly bravurně. Ukazovaly život, duši mladé vlčice, která se stará o svou smečku, ač opak byl pravdou. V mých žilách život nekoloval, jen prázdnota a samota. Způsobovala jsem si to sama? Možná, ale to jsem si neuvědomovala. Ne, však jsem přeci byla nicotná schránka, která neměla žádnou sílu a jen vlky kolem sebe zabíjela. Otec, Nokt, Duncan.... Otec, Nokt, Duncan....
Vlk promluvil. Na mé tváři se objevil slabý úsměv. To bylo asi mé maximum, které jsem mohla zahrát a nějakým způsobem té lži dodat pravdu. ,,Neomlouvej se. Pokud potřebuješ, klidně si odpočiň. Mrzí mě, že jsme ti minule za tvé služby nemohli dopřát pohodlí," řekla jsem a v hlase se mi opravdu ozývala jistá lítost. Lítost, že jsme nemohli pomoci více vlků, poskytnout jim domov. Jak asi, když jsem ve hvozdě stále já, ta, která akorát tuhle smečku sebou bere do záhuby, která způsobuje smrt svému okolí? Vlk vypadal mile, ale přeci jen by bylo lepší, kdyby se tu déle neukazoval. Co když má kletba přejde na něho?
Musela jsem zavrtět hlavou. ,,Bohužel, tohle jméno jsem neslyšela a už vůbec ne takovou slečnu. Kéž bych mohla více pomoci, ale nemám vůbec tušení," řekla jsem s lítostí teď v očích. Byla to opravdu lítost mířená na něho?

Stál jsem na hranicích a dívala jsem se ven, ignorujíc přítomnost Maple. Měla totiž navíc. Kdo jsem byla, abych se jí mohla podívat po tom všem do očí? Nebyla jsem toho schopna. Vítr ke mně zavanul spoustu různých pachů. Členy naší smečky, ale taky neznámé. Hodně jsem cítila Wolfi. Pravděpodobně se starala o hranice mezitím, co jsem se tady topila v myšlenkách a sebelítosti. Opět jsem nic nezvládla, opět jsem nic nedokázala. Jen stát, někam čumět a nechat postupně všechny tady vymírat. Co budu dělat? stanula mi otázka v hlavě. Necítila jsem se býti alfou, necítila jsem se, že bych patřila do tohoto lesa. Však samotná mlha mě odmítala, samotný les mě chtěl odsud vyhnat. Můj domov mě nechtěl, matka a otec se semnou nedokáží spojit, napojit se na mé srdce, protože je plné jedu... umřelo.
Ze všeho mě vytrhlo olíznutí. Maple byla hned vedle mě a olízla mi tvář. S šokem v očích jsem na ní hleděla. Její slova se mě nedokázaly dotknout. Couvla jsem. Co to dělá? Proč to dělá? Však si neuvědomuje, že bych jí mohla zabít? Že jsem zabila všechny okolo? Že tahle smečka vymřela? Neuvědomuje si, co jsem způsobila? Sám hvozd to poznal, jakto že ona dál hraje, jako bychom stále byly partnerky? Však moc dobře ví, jaká nicka jsem! Nicotná, budižkničemu. Slabá, neschopna kohokoli uchránit. Viděla jsem, jak se jí hýbe tlama, že mluví, ale její slova ke mně nemohla dosáhnout. Jenže v tom mi do čenichu udeřil další pach. Pach, který jsem už někdy cítila, ale nedokázala si ho spojit. Potřebovala jsem pryč. Dál od Maple. Potřebuji dál od tohoto lesa, abych už nezpůsobovala nikomu smrt. Otočila jsem se na místě a vyloženě vyběhla směrem, kde se nacházel onen pach. Naštěstí to nebylo nijak daleko a ještě ke všemu opačným směrem od Wolfi. Nechtěla jsem narazit na žádné členy naší smečky.
Zpomalila jsem, až jsem přešla do kroku. Dívala jsem se na zem, v mém srdci bylo zmatení, ale žádná další emoce se nehlásila. Možná tak strach. Strach, že čím déle tu budu, tím narůstá procento další možné smrti. V tom jsem ten pach ucítila hodně silně. Pozvedla jsem hlavu a uviděla toho vlka, co přinesl Alfieho s Pippou. Došla jsem k němu a musela nahodit masku. Masku, která zakryje vše. ,,Vítám tě. Jdeš navštívit Alfreda s Pippou?" zeptala jsem se rovnou s milým tónem, nebo alespoň jsem se o to snažila.

<< Mýtina

Nevnímala jsem okolí, jen jsem prostě šla dál a doufala, že to bude rychle za námi. Povzbuzující slova Maple jsem nějak přešla, jen jsem kývla, ale to bylo vše. Co bych jí na to měla odpovědět? Že dělám jen své minimum, proč bych za to měla být chválena? Dělám naprosté minimum...evidentně tady jsem všem pro smích, protože nikdo ode mě neočekává, že budu pomáhat, dělat zázračné věci potom, co jsem vlastně pomohla k zabití otce, Duncana a Nokia. Chválí mě za to, že vůbec něco dělám, že alespoň něco dělám. Oči jsem měla upřené před sebe a měla jen jeden cíl. Odhodit královnu a... a co pak? Netušila jsem. Jsem přeci alfa a měla bych něco dělat, ale berou mě tak stále ostatní? Nemůžou, protože jako alfa jsem všechny zklamala.
Zaznamenala jsem rychlejší krok Maple a její povzdechy, jak se snažila udržet svojí magii. Vidíš to, jak je silná? Dává do toho vše a co děláš ty? Držíš vosu a to je všechno. Ona tě tu brání, chrání před štípanci a sama je dostává. Jsi k ničemu, nicka. Nikoho nedokážeš zachránit, jen všechny kolem sebe zabíjíš! Polkla jsem a snažila se přidat. Naštěstí jsme se docela rychle blížily k hranicím, což byl taky náš cíl, evidentně.
Bariéra nakonec úplně vymizela. Maple byla vysílena, bylo to vidět. Lapal po dechu a snažila se mě stále podpořit. Věnovala jsem jí pohled. Svůj prázdný pohled, ve kterém nebylo nic přečíst. Co jsem cítila za emoci? Cítila jsem něco? Podívej se na ni. Pořád se stará, o všechny se stará, má v sobě tolik síly, tolik magie, tolik lásky pro všechny. Ty nemáš nic z toho. Ona je alfou, ty jsi NIC. Naprosté nic, bez života. Jen prázdná schránka. Jak ti mohl otec svěřit do rukou takovou starost, když jsi zklamala už v momentě, kdy umřel? Zklamala jsi všechny, zničila jsi všechny.... ZABILA JSI JE! Nakonec jsem se otočila a vyloženě doběhla k hranicím. Celou dobu působila má magie, která udržovala královnu stranou od všech ostatních.Vysvobodila jsem jí. Vosa, jako kdyby pochopila, odletěla a letěla i se svými pomocníky někam pryč. Dívala jsem se na ně, jak odlítají. A já jen doufala, že zmizím jako ony.

Chtěla jsem umřít.

Udělala tak, jak jsem řekla. Ještě ale než vytvořila jakousi pomyslnou bariéru, odehnala ode mě zbytek vos. Neřešila jsem už nic dalšího a vyšla směrem mimo les po boku Maple, která mě svou magií chránila. Vidíš, co vše dokáže? Vidíš, jak je silná? Je očividné, že je unavená. Všechno řeší, o vše se stará, však i Kasius má s ní mnoho krásných vzpomínek a co jsi udělala ty? Ani ses pořádně o něj nestarala, jenom si pomalu umírala a nestarala se o vlky kolem sebe. Chtěla si zbaběle od všeho utéct mezitím co tvá Maple vše řešila...počkat, tvá Maple? Je stále tvoje? Miluje tě? Takovou nicku, jako jsi ty? To těžko. Ona jen dělá, že se stará, protože jste obě alfy. Měla bys mít alespoň v sobě kousek vlhkosti a říct jí, že odcházíš, zmizet a nikdy se nevrátit. Nechat to tady na ní, všechno jí přenechat, zbaběle zdrhnout a ukázat tak všem, co doopravdy jsi. NIC. Polkla jsem, ale nedala jsem na sobě nic znát. Byla jsem jen prázdná schránka, která se soustředila, aby došla na místo, někam dala královnu vos a tím tak zmařila jejich další bodance vlků v této smečce. Popravdě jsem ani netušila, kam tu královnu mám dát. Mám hledat nějaké další vosí hnízdo, nebo jí jen vyhodit? Možná bude lepší jí prostě pustit a ona si někam uletí, někam snad hodně daleko. Ovšem bylo by dobré vosí hnízdo zničit, aby se do něho nevraceli, tudíž jsem povolala magii země, aby hnízdo spadlo na zem a roztříštilo se, což se taky podařilo. Ale na nic více jsem se nezmohla. Na nic. Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... silně jsem stiskla víčka. Moje hlava mi opět ukazovala jejich siluety. Když jsem je otevřela, měla jsem pocit, že stojí v mlze tři postavy a dívají se naším směrem. Vykulila jsem očí tím směrem, mé srdce vynechalo úder, ale v tom se mlha rozestoupila a nikdo tam nebyla. Maličko jsem zatřásla hlavou a měla co dělat, abych potlačila další slzy, zhroucení. Vlastně šlo se vůbec ještě nějak zhroutit? Celé mé já bylo rozbité na několik kousků. Na kousky, které už nikdo nikdy neslepí.

>> Sarumen

Cítila jsem, že už to dál tady nezvládnu. Nikdo nepřicházel, nikdo tu nebyl na pomoc. Byl jsem tu jen já s vosami, které mě neustále bodaly a dělaly neskutečně velký hluk. Všichni totiž vědí, jak jsi zbytečná a méněcenná, proto ti nikdo nepřijde pomoci. Odešli a už nikoho ve své smečce nemáš. Maple? Ha, ta taky určitě odešla, protože jsi jen zbytečná nicka, která neumí nikoho ochránit a to máš vést smečku a být alfou? Radši to vzdej a nech se ubodat. Moje myšlenky začaly být čím dál tím horší a horší. Černota mi zaplňovala celé tělo, prázdnota byla nahrazena. Bodance jsem už pořádně necítila, protože to, co bylo uvnitř mě samotné bylo mnohonásobně horší a zabíjelo mě to spolehlivě. Růže však trochu ozářila prostor kolem mě. Podívala jsem se dolů mezitím co jsem se se svou magií stále snažila držet tu královnu. Opět se ve mně hlásila ta energie otce a přítomnost matky. Ale jediný, co jsem dokázala cítit, byla lítost. Nedokázala jsem jakkoli přijmout tu pozitivitu, kterou se snažili do mě dostat. Proto asi ta růže zářila, ale v mém nitru se vytvořila už dostatečná bariéra.
V tom jsem zaslechla někoho mluvit. Otočila jsem se a byla tam Maple, ale... necítila jsem žádnou radost, žádné potěšení. Ani jsem ho nedokázala projevit, protože moje hlava mi jen neustále připomínala jednu věc. Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Vím, že byla u toho, když Amny říkala, že povstala z mrtvých. Což byl zázrak. Ale ani tu jsi nedokázala ochránit, otočila jsem se na úl. ,,Uhm... bude potřeba jí odnést. Zvládnu to nějak sama, ale... asi... asi by bylo dobré mě chránit nějakým vzdušným obalem, aby do mě nebodaly?" přemýšlela jsem za pochodu a vyhýbala se jejím očím. Věděla jsem, že to dokáže. Ona byla prostě ta lepší. Uměla všechno, dokázala všechno, dokázala by každého ochránit, jenom tu...nebyla. Čas nehrál v její prospěch, což jí nemám za zlé. Ale já tu byla a já mohla, mohla jsem cokoli udělat, zabránit tomu. Opravdu bys to dokázala? Akorát bys pošla, jen co bys něco zkusila. Jsi tak slabá a tvá mysl taky. Však jsi chtěla umřít! Smrt jsi přijala tak rychle, ani tě to vlastně tolik nebolelo. Chtěla jsi to hodit na ostatní, ale karma ti to vrátila. Umřeli všichni kolem tebe a ty tu musíš zůstat a přemítat nad tím, jak zbytečná vlastně jsi. Podívala jsem se někam do lesa. Pokynula jsem hlavou, že tam bych šla a zkusila královnu pak dát na nějaký strom, ať si uletí někam kamkoli bude chtít.

<< Sarumen

Čím víc jsem se blížila, tím větší hluk to byl. Bylo celkem špatně vidět, ale jak se postupně rozednívalo, mohla jsem lépe zaměřit a zaostřit na tu hrůzu, která se tu na mýtině děla. Na krásném javoru se usídlily vosy a jejich hnízdo bylo obrovské. Hrůzou jsem zastavila. Na tohle jsem samozřejmě neměla, abych je zvládla sama. Byla jsem slabá. Na těle i na duši. Avšak něco se prostě udělat muselo a toho hnízda se zbavit. Nebyla jsem u nich ani blízko, ono moje místo dost stačilo, protože ten hluk byl ohlušující. Čím blíže byl byla, určitě by mě bodly a taky bych přišla o sluch. Rychle jsem zamrkala. Nenechám přeci Sarumen sežrat vosami. Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... moje hlava nepřestávala. Jak asi budeš schopna zachránit ostatní, když si nedokázala zachránit ani svoje nejbližší? bylo mi na nic. Polkla jsem a zaměřila se na zem. Musela jsem použít svojí magii, přeci tam by dokázala něco vytvořit. Jenže v tom mi došlo, že každé hnízdo má královnu a já se tedy pustila do jejího hledání. V tom jsem ale dostala několik bodanců. Bolestně jsem si odsekla. Měly tu drzost do mě bodat i přesto, že jsem nic neudělala a stála docela daleko. Jsou agresivní, musím jednat rychle...musím? Však koho zachraňuji? Sebe? Sarumen? Přeci oni se sem dostaví, zbaví se toho raz dva a opět ti jen dokážou, jak jsi zbytečná. Moje magie polevila, jak jsem byla vyrušena a tak jsem se do toho pustila znova. Soustředila jsem se na hnído a na všechny ty vosy tam a hledala. Postupně hledala každou jejich skulinku, až jsem přítomnost té vosy cítila. Pomocí stavby toho hnízda jsem kolem ní vytvořila stěnu, takže jsem byla schopna ji oddělit. Hluk se asi ztrojnásibil. Vosy šílely, protože se nemohly dostat ke královně, jenže co teď? Co mohu dělat? Ty bodance děsně bolely a...já byla opět naprosto zbytečná.

Cítila jsem tu spoustu pachů, ale zároveň nikoho. Bylo to hrozně zvláštní. Jak jsme s Kasem oba leželi, bylo vidno, že nás to jídlo uklimbalo. Teda, já nic nejedla a možná z toho důvodu, jak jsem měla málo energie, ale moje srdce neustále poplašně bilo, potřebovalo trochu odpočinek. Každopádně jsem se probudila a nechala Kase ležet. Neodvažovala jsem se k němu přiblížit. Nechtěla jsem, abych tu ničila další život. Nechtěla jsem ho olíznout, otřít se, protože jsem se bála, že ten jed, který mám v sobě, se přenese na něho. Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Rozhlédla jsem se po lese. Bylo tu strašně...mrtvo. Polkla jsem. Co bych mohla udělat? Kam mám jít, co mám dělat? Jedna má část chtěla prostě utéct. Opustit to všechno tady. Mlha mě nesnášela, moji rodiče umřeli, byla jsem alfa, ale strašně k ničemu a slabá. Neuměla jsem nic. A právě ta druhá část ještě měla část naděje. Maple, Kase a smečku, ty ostatní, co přežili. Má cenu za ně bojovat, ale mám vůbec sílu? Stojí o mojí pomoc? Byla bych vůbec nějak užitečná? Asi ne.
Oklepala jsem se a vydala jsem se směrem, ani jsem netušila moc kam. Až po chvíli mi došlo, že jdu směrem k mýtině. Pravděpodobně moje nožky prostě jen někam chtěli jít a projít si to tu všechno, abych viděla v jak naprostém stavu je vlastně celý hvozd. Jenže v tom jsem slyšela strašně hlasité bzučení. Až moc hlasité, aby to byl jen nějaký nevinný roj včeliček. Vycházelo to z mýtiny. Zalekla jsem se, co se děje. Ve hvozdě se poslední dobou stalo tolik věcí, že i normální stromy, které se jen ohýbaly ve větru mi přišly jako zvěst něčeho špatného. Hlavně jak se postupně rozednívalo, všechno vypadalo nebezpečněji. Nelíbilo se mi to. Možná tohle je pro mě šance jak alespoň někomu dokázat, že jsem k něčemu?.... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... oklepala jsem se. Nemělo to cenu. Moje vnitřní já bylo jasně rozhodnuté, jak moc k ničemu jsem, ale omrknout jsem to musela.

//omlouvám se :((

Pomáhalo mi, že byl Kasius tak vářečný, ale stále to nepomáhalo pozastavit ty myslenky, které jsem měla. A ten fakt, že jsem byla k ničemu, zbytečná nicka, co rozhodně byla postradatelná. Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... zastřihla jsem ušima a zvedla hlavu dívajíc se na Kase. ,,Určitě, Maple bude ráda. Tuším, že hlavní lovkyní je Wolfi a jako další tu máme Kenaie, ale ten na lovu není. Rozhodně budeme potřebovat posily," pousmála jsem se. Kas bude rozhodně skvělým lovcem, skvělým vlkem, který by dokázal vést lov a starat se. Neměla jsem sílu ani přemýšlet nad tím, kdo tu všechno zbyl, kdo tu vůbec byl. Nedokázala jsem ani cítit kohokoly pachy okolo. Jen já a Kas. Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... Otec, Nokt, Duncan... myšlenky prostě nedokázaly zastavit ten kolotoč, ty obrázky, jak tam otec ležel a postupně se měnil na Duncana a Duncan na Nokta. Všichni mrtvý.
V tom se Kas zeptal na Morfeuse. Věděla jsem to, že myslí jeho. Musel myslet jeho, koho jiného, ale já jen nahla hlavu na stranu a zeptala se. ,,Kdo?" chtěla jsem oddálit vše, co jsem mu musela říct. Všechno, co nevěděl. Nevěděl o Morfeusovi, Duncanovi, Noktovi a Amny. Umírající smečka, sedla jsem si. On začal vyprávět o tom lese a pak o Auronovi a já se jen usmívala a kývala. Kývala na srozuměnou. ,,Ano, zažiješ určitě spoustu dobrodružství," mimo smečku, mimo nás, mimo mě. Odejdi, dokud můžeš. Uteč, ať na tebe nespadne osud, který se nás tu drží. Všichni kolem mě umírají...