Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo velice příjemný, když mě Maple nechala mluvit a poté teprve reagovala. Bylo to od ní velice ohleduplné, což mě přinutilo k úsměvu. ,,Zní to, jakože jí docela znáš." Musela jsem se zasmát, ale bylo to roztomilé, jak o tom mluvila. Popisovala to tak detailně, až jsem si sama mohla v mysli vytvořit obrázek této mýtické bytosti. Bylo to velice zajímavé a vzrušující zároveň, přesto jsem neměla chuť za ní chodit. Ne, ještě prostě ne. Možná nikdy, možná někdy. Zarazila mě však jedna věta, co řekla. Nebo, nezarazila, spíše mě nechala přemýšlet. A za jakým účelem vlastně nechává umírat ty mladé a zdravé vlky? Čím si to zasloužili takovýto nevděčný osud? Na jakém základě se Smrt rozhodne vzít život? Musela jsem nepatrně zakroutit hlavou, jinak bych začala přemýšlet moc a moje hlava by byla plná otázek, na které by se jen těžko získala odpověď.
Přesunuly jsme se zpátky k želvám. ,,Ty máš asi tato stvoření velice ráda, že?" Bylo velice příjemné se na ní dívat, jak se celá rozzářila okolo želv. Pak se však ozvala opět její hravá stránka a moje tělo automaticky reagovalo. Začala jsem vrtět ocasem. Následně mi předvedla její menší hru, která spočívala v překročení řeky za pomocí želv. Přeběhla to obstojně. Neupadla, což byl základ. Já jsem se tedy začala soustředit a hledat svoje želvy, které využiji. Nesměla jsem vynaložit moc síly do svých kroků, abych je moc neponořila, ale zároveň jsem musela být hodně rychlá. Vyhodnotila jsem situaci, soustředila se na všechny želvy, na které hodlám šlápnout a začala přeskakovat z jedné na druhou. Vlk musel být velice obratný a rychlý. Bylo to kluzké, s čímž vlk musí počítat, když je to ve vodě a proto jsem se velice soustředila dávat tlapku doprostřed tam, kde bylo méně vody. A přeběhla jsem. Usmála jsem se na Maple a vesele vrtěla ocasem. ,,Na první pokus dobrý, ne?"

// děkuji moc, bylo to zábavné a velice praštěné doufám, že jsem moc nezdržovala

<< Ohnivé jezero

Procházely jsem se v tichosti. Nebylo to zrovna moc obvyklá činnost, kterou bychom společně dělaly, avšak nikterak mi to nevadilo. Cítila jsem, že to ticho bylo přeci jen potřeba, aby se každé utřídily myšlenky a vstřebaly vše, co se děje kolem. Stejně mi to nedá. Magii beru za něco, co je naprosto normální, protože tady se každý narodí s nějakou vrozenou. nemělo by proto být divné, že existují na světě takovéto mýtické bytosti. Přesto je to tak, zvláštní? Život byl laskavý, takže si dokážu představit Smrt jako opak, jako černá a bílá, ale proč vlastně tu jsou? Abychom k nim chodili pro radu? Neříkám, že bych litovala setkání s ním. To vůbec, avšak co je jejich účel bytí na Zemi?
Z proudu myšlenek mě vyrušil Maplenin (//chjooooo, to skloňování) hlas. Rychle jsem zamrkala a pohlédla do jejích očí, když začala mluvit o Smrti. Na okamžik mě velice zmátla, protože jsem si myslela, že má možnost mi číst myšlenky. Začala tak najednou a zničeho nic, až jsem měla nutkání se jí zeptat, zda nevlastní i magii myšlenek, ale došlo mi z jejího výrazu, že jen chtěla navázat nějaké téme. Pohlédla jsem na cestu před námy. ,,Za ta léta, co žijeme na zemi a to myslím jakékoli zvíře, se vytvořil určitý stereotyp. Smrt vidíme jako něco zlého. Bere to život, chceme se tomu vyhnout, je to hnusné leč nevyhnutelné. A na Život hledíme jako na něco, co máme rádi, na co jsme vděčný. Většina z nás to tak má, i když žijí i výjimky. Proto si každý představí nechutnou obludu bez špetku soucitu. Mám však i za to, že se samotné bytosti tomu poddávají." Začala jsem opět mluvit v dlouhých a složitých větách. Necítila jsem však, že by to Maple nějak vadilo a konverzace plynula dál. ,,Myslím si, že si jedna z mála. Z mála těch, kteří by jí chtěli pochopit, poznat její podstatu," usmála jsem se na ni hrdě a při chůzi ji mírně drcla. I když podle popisu nevypadá jako někdo, kdo by se jen tak zlomil a najednou se s mojí přítelkyní kamarádíčkoval, ale rozhodně to musí zkusit.
Najednou se Maple rozzářily oči a šla svižněji podél řeky. Kde ta se tady objevila? Vždyť tu nebyla? Nedávala jsem po cestě pozor, jak jsem byla ponořena do konverzace a všech těch myšlenek. Náhle vykřikla a já se tedy odhodlala přidat do kroku. Řekla něco o želvách a hleděla přitom do vody. Došla jsem tedy k ní a spočinula vedle jejího boku. Některé byly na břehu, jiné pluy ve vodě. Takové živé kameny. ,,Vypadají roztomile."

//mám stále odpovídat? zrovna dneska bych měla čas napsat post

Bylo vidět, že jsem Maple svým proslovem o vrozené magii docela rozhodila, i když to na sobě nechtěla dát moc znát. Nechala jsem jí a počkala, co mi vlastně řekne. Upřímně, myslela jsem si že vznese protiargument k mému vysvětlení, ovšem místo toho jsem dostala samé komplimenty. Musela jsem se podívat k zemi, protože jsem cítila, jak mi hoří tváře. Bylo to od ní moc milé a cítila jsem se, že si to nezasloužím. ,,Děkuji," vyšelo ze mě tiše.
Nakonec mě pobídla, abychom tedy vyrazili za Smrtí. Přišlo mi to absurdní a nesmyslné. Celé tohle to. Život a Smrt, dvě mýtické bytosti žijí v této kouzelné zemi. Ha, ale už jsem viděla Život, Smrt musí být zajímavá též, ale... ne, ne. Ještě, ještě je na mě moc brzy. V myšlenkách se mi začalo objevovat veliké množství otázek, kterých bych se jí chtěla zeptat, ale nepřišlo mi vhodné to řešit. Protože, bála jsem se odpovědi, kterou by mi mohla říct. Rychle jsem zatřepala hlavou a koukla na Maple. ,,Tak tedy jdeme."

>> Řeka Midiam

1x zlatá Maple (na zadek)
1x stříbrná Morfeus (na čumák)
1x oranžová Therion (dostane po hlavičce - čelo)
2x modrá Sigy (na hruď)
3x zelená Noktisiel (mezi oči)
4x žlutá Newlin (na všechny čtyři tlapky)

Maple mi sdělila svůj názor na téma "další magie". Upřímně měla docela dobrý point, že znát od každého kousek nakonec může být docela dobrý a užitečný, ale sama jsem nijak nechtěla pošpinit svou podstatu přítomností jiné magie. Cítila jsem se natolik spřízněna s mou magií země, že jsem si nedokázala připustit, abych ovládala nějakou jinou. Dokážu pochopit záměry jiných, ale já si nehodlám své tělo míchat vším možným. Pak jsem se vlastně nad svou myšlenkou zamyslela. ,,Já to vidím takhle. Každý vlk byl stvořen s nějakou podstatnou. Mě připadla postata země, tobě oheň. To je to co nás tvoří, to je to co je naší součástí a je to naše silná stránka. Já osobně bych nedokázala svou podstatu změnit. Neříkám, že přítomností další magie nebudu odborníkem ne magii země, ovšem moje podstata by byla narušena a to nechci." Snažila jsem se jí vysvětlit, jak to vlastně vidím a proč nemám tu potřebu mít jinou magii. ,,Ale nikomu nehodlám cpát svůj názor a říkat, že je jediný oprávněný a tak. Náhodou mi to přijde hodně zajímavý, když umíš více magií. Vzduch? To musí být strašně fajn," pozvbudila jsem jí, aby si nemyslela, že jí snad provelkéhovlka kárám. Usmála jsem se povzbudivě na ní a mrskla ocasem.
V tom se zmínila o Smrti a moje zvědavost se zvýšila. Pozvedla jsem své obočí a naklonila hlavu na stranu. Nabídla mi, abych šla s ní a třeba jen na ni počkala. Zamyslela jsem se. ,,Asi je to hodně daleko, že? Ty jo, bylo by to nejdál, kde bych byla, ale když už jsme začaly, tak to taky skončíme s plnou parádou. Musím svému strachu nakopat zadek. Ale spíše na tebe počkám, necítím se na setkání se samotnou smrtí, i když otázek bych měla hodně," sklopila jsem uši a podívala se na stranu. Nakonec jsem zatřepala hlavou a usmála se.

Sluníčko vysvitlo a krásně nám hřálo kožichy. Bylo prostě nádherně. Začínalo jaro a všechno kolem žilo. Viděla jsem, jak kolem nás proletěl krásně barevný motýl. Zavřela jsem na chvíli oči a jen se usmála. Nemohla jsem se dočkat až se podívám na první květiny, které vyrostly. Ale vlastně, proč si neudělat nějakou květinu sama? Otevřela jsem oči a zaměřila se na místo vedle mě. Vedle ní začala růst krásná žlutá gerbera. Jakmile vyrostla do určité výšky, ukousla jsem jí a v tlamě jí přinesla k Maple. Pokusila jsem jí dát tu květinu za ucho, ale nějak to padalo. Nakonec se mi to však podařilo. ,,Ta žlutá ti velice sluší," zeširoka jsem se usmála. Nemusela jsem nijak dlouho přemýšlet, jakou barvu vlastně chci. Žlutá a oranžová. Tyhle dvě barvy k ní naprosto seděly, ale žlutá na ní více vynikala. Vypadala opravdu elegantně.
Cítila jsem, jako bych si potřebovala trochu smáchnout kožich. Proto jsem rychle vyběhla do vody a cákala za sebou. Už je to nějaká doba, co jsem si naposledy myla kožich. Smrad sice ze sebe necítím, ale nevyluuji možnost, že jsem si třeba na to zvykla a všichni sotva udržují návaly... S chutí jsem se ponořila do vody. Byla jsem celá mokrá. Odhodlala jsem se trochu zaplavat, ale nechtěla jsem nijak daleko. Cítila jsem, že dál bych už nestačila a mohla třeba ztratit sílu. Nakonec jsem se otočila a vyběhla ven ke břehu. Začala jsem s sebout zrychleně třást. Objemem jsem na okamžik vypadala jak medvídek. ,,Koukej, teď už je ze mě opravdová panda," zasmála jsem se sama sobě.
Nakonec však došlo mezi námi k vážnějšímu tématu, nebo alespoň jsem dokázala cítit, že Maple myslí svou otázku vážně. Usmála jsem se a bezváhání odpověděla. ,,Upřímně? Po žádné další magii netoužím. Vím, že tu svoji ovládám dokonale a Země se stala mou podstatou. Určitě je výhoda umět více jak jednu magii, vlk se cítí... mocný? Nevím, už jen fakt, že disponujeme něčím takovým z nás dělá mocné tvory. Nepotřebuji mých těch magií několik, abych si to uvědomila. Ovšem, nemám chuť se učit něco nového. Tohle mi stačí a jsem spokojená," odpověděla jsem jí s úsměvem, a když jsem se na ní upřímně podívala, vybídla jsem jí, aby mi sdělila, jak to vidí vlastně ona.

Uvažovala jsem nad tím, co mi Maple sdělila - os vých pocitech být alfou. Zamyšleně jsem se podívala do dálky. ,,Ne každý by se na to hodil, ale určitě nejsi sama, kdo má takové...pochybnosti o alfování. Je to neuvěřitelná zodpovědnost a málokdo si opravdu uvědomí, co to obnáší. Kdybych se stala alfou, nebyla bych hned odvážná, ale nechtěla bych to dát znát ostatním. Měla bych pochybnosti, zda dělám dobře. Takže tvé obavy jsou opodstatněné. Myslím, že je má každý, jen to dokážou lépe skrývat," podívala jsem se na ni, když jsem domluvila. Líbilo se mi ta zvláštnost téhle situace. Dokázaly jsem se bavit úplně ovšem a jen tak měnit téma a nijak to divně nevypadá. Cítila jsem se svobodně, protože něco takového mi přišlo prostě správné. Možnost mluvit úplně o každém tématu s vlkem, který je k nám nejblíže. Být otevřený.
Tlapky jsem více ponořila do bahna, prostě do zeminy, která byla pod vodou. Bylo to příjemné. Ještě příjemnější, když Maple stanula po mém boku. Pak se zeptala a musela jsem se pousmát. ,,Červená barva je způsobena červenými řasy, které leží na dně jezera a tak vytváří dojem, že je jezero červené. Koukni, když se pořádně zaměříš a zaostříš, uvidíš, jak se ty řasy pod hladinou hýbají," zvedla jsem svou levou tlapku, která byla blíže k ní a ukázala jsem do dáli jezera. Uchechtla jsem se.

// odpovím asi dneska ještě nebo zítra

<< Sarumen

Veselá nálada se nás držela jako klíště. Nedokázala jsem si představit, že bych s ní zažívala něco jiného. Avšak téma, které se tu objevilo bylo docela vážné, a i přes pozitivní myšlení, které měly obě, se stejně Darkie musela zarazit. Více jak rok jsem nebyl ve smečce. Sice jsou to skoro dva roky zpátky, pokud mě paměť neklame, měla by to být má druhá zima, ale moc jsem s otcem netrávila čas. Jen to jedno lovení, kdy jsem s ním byla sama. Mohu si být jistá, že nás nezavrhne? Mohu si být vůbec jistá, že mě ještě bude brát jako dceru? Tohle prostě není běžný u vlků, aby se... eh... pářili se stejným pohlavím. Ach, je to těžké. Utopená v myšlenkách jsem málem nepotřehla její povzbudivá slova. Nějak jsem prostě nemohla na to reagovat, protože se mnou otřásala nejistota. Nebyl to vůbec hezký pocit. Avšak vytrhla mě otázka, kterou mi Maple položila. Alfou? Já? Zvládla bych to vůbec? Hodila bych se na takovou pozici? Vůbec netuším, ovšem cítím, že v žilách mi proudí krev vůdce. Dokážu si představit, jak se starám o všechny, ale je to tak náročná práce. Nechtěla bych být na to sama. Chudák otec. Posmutněla jsem an okamžik. ,,No, musela bych se na to pořádně připravit, zaučit se, ale cítí, že bych asi smečku dokázala vést. Jen, nesměla bych být sama," podívala jsem se v naději, že pochopí.
Dorazily jsme k jezeru, ani jsem si nevšimla. Byla jsem tak ponořena v myšlenkách, že cesta prostě ubíhala a já nezaregistovala, kam vlastně jdeme a kudy. Jezero bylo velice zajímavé na pohled. ,,Wau, opravdu nese jméno podle své rudé barvy. A že je teplé? Oh, mám chuť si namočit tlapky." Nálada opět stoupla a já se zvesela rozeběhla pomaličku k jezeru. Dala jsem své přední tlapky do vody a musela jsem se usmát. Voda byla vskutku teplejší než teplota vzduchu. ,,Pojď taky Maple," usmála jsem se na ni. Její poznámku o tom, že tu vlastně ještě někdo je jsem nějak ignorovala. Spíše jsem jí vůbec nepostřehla a pachy okolo sebe prostě neřešila.

Její radost byla nefalšovaná. Ovšem, co mě velice zahřálo u srdce byla slova, která vyslovila. To, že na mě byla hrdá jsem jí věřila celým svým srdcem. Musím jí teď jen dokázat nač má být hrdá. Tahle planá slova nic neznamenají. Musí se převést do reality. Když však přistoupila ke mně a olízla mě, musela jsem se zvesela uchechnout. ,,Za chvíli ze mě slízneš všechny chlupy," dodala jsem pobaveně. Byla jsem velice šťastná, že máme kolem sebe takovou skvěle veselou atmosféru. Nedokázala jsem si představit, že bych se vedle ní chovala jinak. To ani nejde. Ten úsměv, ta dobrá energie jde sama od sebe. Když jsem kolem ní, vše špatné jde stranou. Pak něco řekla o ohnivém jezeru a já jen mohla nechat svou fantasii dělat divy. To jakože hoří nebo že je rudě zbarvené? Ale proč by bylo rudě zbravené? Jedině, že by bylo něco rudého na dně jezera, co by dělalo jezero červeným? Ale co je vlastně pravdy? Zmohla se ve mně vlna zájmu se podívat na to jezero, abych si mohla odpovědět na otázky. Díky přemýšlení jsem málem nezaregistrovala, že Maple už dávno vyšla napřed. Proto jsem rychle popoběhla, abych mohla být po jejím boku. ,,Ale je tu ještě jedna věc, kterou bychom měly vyřešit až se vrátíme. Sdělit tuhle šťastnou novinu otci, avšak se bojím, že moc rád nebude," řekla jsem jí své obavy.

>> Ohnivé jezero
//v pořádku, mám tady alespoň Zakara :D

Samozřejmě, že poznala, že mě představa se vzdálit znejistila. Samozřejmě, že si momentálně dělá starosti, jelikož jsem taková. Samozřejmě, že by se ráda vzdálila a vytáhla tlapky mimo smečkové území. Nemohu jí tu držet. Sklonila jsem hlavu potom, co se tak něžně snažila, abych nedělala rozhodnutí na základě toho, co chce ona, ale to, co chci já. Byla jsem si jistá, že ona by mě nedovedla nikam, kde bych se ztratila a nepoznala cestu domů. Vělice jí důvěřuji, možná více než to. Vím, že se nemusím bát, když budu po jejím boku. Něco jsem si u toho osamělého stromu řekla. Řekla jsem si, že budu pro ostatním vzorem, silnou vlčicí. Jak mohu být silná, když se stále budu bát tak nesmyslného strachu? Řekly jsme si obě, že se navzájem podpoříme a přemůžeme sami sebe. Musím jí ukázat, že pokud to dokážu já, dokáže to i ona. Vydechla jsem a pak jsem se jí podívala do očí. ,,Myslím, že jsem připravena s tebou cestovat. Ráda bych viděla místa, která si navštívila, poznala svět s tebou. Po tvé boku. Musím se naučit čelit strachu." Usmála jsem se, abych dodala na věrohodnosti. Opravdu jsem to tak cítila, jak jsem to říkala.

Obě dvě jsme se uklidnily do takové míry, kdy jsme se jen na sebe dívaly a vstřebávaly ten moment až do morku našich kostí. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči, ale když se ke mně opět naklonila a otřela se, přivřela jsem díky všé té něže oči. Při vyslovení jejích slov jsem jen zakroutila hlavou v nesouhlas. ,,To je v pořádku, já jsem z toho stále unečená, takže to naprosto chápu," usmála jsem se na ni. Jak nádherný to moment po dlouhé době zažívám. Doufám jen, že nejsou ve snu, protože se zaručeně z něho nechci probudit. Všechno je prostě tak krásné a ten pocit mě zcela naplňuje. Maple ze mě slezla a pověděla něco o sluníčku a procházce. Až teď jsem si uvědomila, že mi již není taková zima a že mohu v kostech cítit, jak na mě volá jaro. Souhlasně jsem přikývla na její nabídku. ,,Ráda s tebou půjdu kamkoli," pověděla jsem, až na to, že jsem se zarazila. Je pravda, že hvozd je veliký a Maple tu se mnou tráví dlouhou chvíli. Určitě by se chtěla projít mimo hvozd. Pokud budu s ní, určitě nějak budu v pohodě, ale... Jsem an to připravena? Znejistila jsem na okamžik při myšlence, že bych se měla opět vzdálit z hvozdu. Věděla jsem, že s ní budu v bezpečí. Byla jsem si jistá, že s ní kamkoli půjdu, tam budu mít domov. přesto jsem nedokázala své náhle znejištění skrýt.

// 3/5

Chvíli se bála, jak zareaguje, ale její podporující úsměv jí dokopal ty slovíčka vyřknout nahlas. Darkie tušila, že Maple tuší, co chce říct, už jen z toho jejího pohledu, co jí věnovala. Věděla, že prahne po těch slovech zejmána, když je nedávno Maple řekla. Musela si proto rychle utřídit v hlavě myšlenky a dojít k závěru, jelikož nechtěla Maple trápit. Ono to stejně k tomu postupně směřovalo, ale tyhle poslední události tomu dodali tu třešničku na dortu. Bylo na čase jí odpovědět.
Radost, obrovská radost z ní sršela a Darkii málem oslepla. Na její tváři se vytvořil obrovský úsměv, ten nejhezčí úsměv, který kdy Darkie mohla vidět. Musela se začít smát, jak jedním skokem byla u ní a povalila jí na zem. Začala se o ní otírat, jako kdyby byla nějaký kartáč a vlk se potřeboval podrbat. Bylo to tak příjemné a vtipné zároveň. Občas jí olízla a pak zase pokračovala dál. Bylo to z ní úplně vidět. Ta radost, ta láska. Ten fakt, že Darkie byla ta, co způsobila takové pocity v ní, jí dělal nejvíce šťastnou. Když se však odtáhla, dívala se na ní s úsměvem. Pomaličku se k ní natáhla a dala svůj čumák na ten její. Zavřela přitom na okamžik oči, aby obě zklidnily dech. ,,Já jsem tvá a ty jsi mou." Tiše vyřkřla slova. Byla momentálně tou nejšťastnější vlčicí na světě.