Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky tomu, jak jsem hledala správná slova na to, abych pořádně vyjádřila svoje pocity a nijak nezkazila to, jakým způsobem to řeknu, otec začal panikařit. Teda, ze začátku měl milý přístup s tím, že tu pro mě vždy bude a to mě potěšilo. Usmála jsem se a podívala jsem se mu do očí. Ovšem mrzelo mě, že si myslel, že nějakým způsobem nemůže být skvělým rodičem, když tu není mamka. ,,Ano, ona byla jedinečná, ale to jsi i ty a já vím, že tu pro mě vždy budeš stejně jako já pro tebe. Prosím, nemysli si, že jsi snad něco méně," doufala jsem, že mě pochopí. Samozřejmě nikdy nikdo nikoho nemůže nahradit. To prostě nejde, ale já vím, že udělá vše proto, abych se cítila milovaná jako za dva. Věřila jsem mu. Jen se moc moc omlouvám, tati, jaká jsem byla. Že jsem se tě bála a měla z tebe tak veliký respekt, až jsem byla neschopna se ti otevřít. Přesně tohle jsem mu chtěla říct, ale já věřila... věřila jsem, že on to dokáže z mého chování, z mých očí vyčíst.
Jenže z téhle posmutnělé nálady mě vytrhl svým rozpačitým vysvětlením. Vypadal, že se každou chvíli propadne do země, ale jelikož má roli otce, snaží se to ignorovat. Vypadalo to tak vtipně, že jsem se uchechtla a packu si dala před svo tlamu. Tak tohle si asi na dosmrti zapamatuji. Měla bych už jen z principu za ním přijít s nějkými vlčečími problémy. I přes to, jak by mu to bylo nepohodlné a trapné by mě stejně vyslechl. Bylo velice vtipné vidět, jak vnitřně panikaři, kouká všude možně a krčí rameny, protože nedokáže nic říct na situaci ohledně mého těla.
Pak se však dostalo na téma, které se mělo řešit. Otec vypadal docela potěšeně a začal hádat, kdo by to mohl být. V tenhle moment se nám trochu vyměnili role. Teď jsem koukala všude možně já a kdyby mi spadla veškerá srst, byla bych rudá snad všude. Tlapkou jsem kroužila po zemi. Cítila jsem se nesměle. Nevěděla jsem jak na tu zprávu bude reagovat, ale věřila jsem, že mě zcela nezavrhne. ,,Tati, ono jde totiž o to..." nevěděla jsem jak to říct. Musela jsem se kousnout. Jak to říct, aby... to neznělo špatně? Co když tohle bude nakonec opravdu něco proti jeho srsti a já ho zklamu? Povzdechla jsem si. ,,Já jen doufám, že tě tímhle nezklamu," řekla jsem nejdříve a podívala jsem se na něho, čelit jeho reakci. Trochu jsem se bála, ale musela jsem to už říct. ,,On to... není to vlk. Je to vlčice," sklopila jsem na okamžik zrak. ,,Je to Maple," v tom jsem se na něho podívala a byla připravena.

Lo, proč jsem si toho nevšimla :D
Jojo, hlásím se, že bych dorazila. Akorát asi bych mohla spíše až k odpoledni, což je někdy od dvou tak... na dvě hodinky. Jop, mám trocha omezení, ale uvidím, co se dá dělat.

Slyšet jeho starostlivý hlas mě ničilo. Odtáhl si mě od sebe a pozvedl mi tlapkou hlavu. Nepatrně jsem se usmála. Rychle jsem zamrkala, aby se mi další slzy nedraly ven. Moje plány byly zmařeny. Plány býti dost silná a nejevi před blízkými tolik emocí, abych je zbytečně nestresovala vším, co se se mnou děje. Ale bohužel mi to nějak nevyšlo. ,,Já..." nevěděla jsem moc jak začít. Co mu vlastně chci říct? Já ho nechci udělat více smutnějším. Už takhle vypadá, že ho smutek sežere. Ty jeho oči. Moc mě to mrzí, tati. Nadechla jsem se a odtáhla se úplně. Dívala jsem se na něho a v sobě nacházela odvahu mu něco říct. Nějak to celé vysvětlit. ,,Stýskalo se mi. Dlouho jsem tě neviděla. Je to doba, co jsme mohli mít pořádnou chvíli pro sebe a od té... události jsem neměla pořádnou možnost být po tvém boku." Řekla jsem s těžkým srdcem, jelikož jsem mu nechtěla připomínat takovou chvíli. Bylo mi těžko. Proto jsem udělala krok vpřed a otřela se o jeho tváře těmi mými. Chtěla jsem mu tak dodat pocit, že jsem stále při něm. ,,My to spolu zvládneme," zašeptala jsem, jelikož ty slova jsem myslela velice vážně a nechtěla jsem je vypustit zcela do světa, jelikož byla určena jen jemu. Nikdy Sarumen neopustím. To by se muselo stát něco opravdu příšerně příšerného. Budu tu dokud neumřu. Pomohu otci vést tuhle smečku, protože všichni jsou zde moje rodina. Odtáhla jsem se a pak se nepřítomně koukla stranou. Zmínil totiž věc, kterou jsem mu chtěl říct v jeskyni. V tom momentě jsem mu moc chtěla říct o tom, co se událo od doby, co jsme se pořádně neviděli, jenže jsem pochybovala... Proč mám takové myšlenky? Však já Maple mám moc ráda. Vím to. Moje srdce to tak cítí, ale proš moje hlava mi vytváří tak odporné myšlenky? Musím Maple vidět. Nemohu se jí stranit. Tohle se musí vyřešit. Určitě se to nějak vyřeší. Povzdechla jsem si a usmála se na otce. Nesmí vědět, že mám takové myšlenky. Nechi mu dělat další starosti. ,,Já... někoho jsem si našla," sklopila jsem nesměla pohled k zemi.

Byla jsem celkem mimo. Nějak jsem zapomněla, že jsem vlastně vedle dvou vlčic, kterým jsem měla dělat společnici při oblídce Sarumenu. Stála jsem a koukla prostě někam rovně a aboslutně nevnímala nic. Rychle jsem zatřepala hlavou a přišla k sobě. Co se to stalo? Jak kdyby mě někdo vypnul. No, nehodlala jsem to dál řešit a více se tím zabývat. Otočila jsem se na Litai a omluvně na ni pohlédla. ,,Omouvám se, moc mě mrzí, že jsem takhle vypadla z téhle konverzace." Velice jsem doufala, že mě pochopí a že to vezme. Aseti mezitím navrhla, že se půjdeme podívat na vlčátka. Moc, moc jsem chtěla, ale nějak jsem cítila, že to není vhodná chvíle. Určitě budu mít více možností je poznat a stát se jejich tetičkou, ale teď ne. Koukla jsem se na Aseti a usmála se. ,,Holky, běžte beze mě. Já se projdu na chvilku sama. Můžeme se pak srazit a pokračovat v rozhovoru. A tobě Litai dlužím menší procházku po Sarumenu, dobře?" zamával jsem zvesela ocasem a otočila se na druhou stranu a vyšla. Moje nálada, ač jsem vypadala vesele, vlastně jsem se tak necítila. Cítila jsem se prázdně. Ráda bych se viděla s Maple, ale nevím, zda si to za ty myšlenky, které jsem měla, zda si jí zasloužím. Zda je dobré se vidět, protože bych se cítila špatně. V tom jsem ucítila pach svého otce a to ne daleko. Rozutekla jsem se. Automaticky, bez přemýšlení. Byla jsem u něho během chviličky. Seděl tam a vedle něho byla srna. Byla jsem jak střela. Potřebovala jsem ho. Málem jsem ho srazila na zem, ale na poslední chvíli jsem dost zabrzdila a jen se o něho otřela. Láskyplně. Tak moc mi chyběl. Jeho přítomnost. Chtěla jsem být u svého otce a být s ním jen sama, nějakou chvíli. Byla jsem na něho přilepená a nic neříkala. Asi mu to mohlo přijít zvláštní, ale tohle jsem prostě potřebovala. Jen tu být, vnímat jeho přítomnost. A... rozbrečela jsem se. Nezvlykala jsem, nechtěla jsem to dát na sobě znát, ale těch pár slz mohl na sobě cítitl. Prostě mi moc chyběl. Od chvíle, co se mamka proměnila v sochu jsem ho neviděla a to byla dlouhá doba. Dlouhá doba.

// já se rovnou hlásím, že se nebudu moci účastnit této akce, ale zní to opravdu lákavě. bojím se, že bych zbytečně akci brzdila, tak se radši uvelebím někde stranou, což tedy Aseti a Litai, prostě klidně běžte. Darkie hází šlofíka.

//myslím, že na Zakara nemáš :D mám mínus šest bodíků, protože fakt nemám čas běhat za duchama přes celou Gal..heh :D

// Darkie bohužel není ten typ, co by odešla ze Sarumenu a jen tak s někým, takže ta se zdrží doma, ale děkuji za nabídku

Praha a co se týče datumu, tak prostě...mám dost školy, ale jako snad by se našel někdy ten čas :) jen od 8.11. - 18.11. letím do Hong Kongu, tak to fakt nikam nemohu :D

Bylo příjemné prostě ležet a vedle sebe mít někoho z rodiny a prohlubovat si tak vztah. Mým snem bylo být se všemi za dobře a se všemi se seznámit. A také tak trochu jim neukazovat své slabé stránky, ale evidentně jsem to nedokázala kontrolovat tak, jak jsem si představovala. Musela jsem se přeci jen trochu ..povlkovit. Být trochu jako otec. On je alfou celé smečky a mít takovou dceru, která se kvůli každé věci roztříští na kousíčky, to není v pořádku. Musím být silnější. S tou myšlenkou jsem se rozhodla vstát. Usmála jsem se na Aseti, která se nadchla pro vlčata. Přišlo mi to úsměvné, jak všem ta novinka zvedne vždy náladu. ,,Co jsem mohla zatím postřehnout, jedná se jen o jednu slečnu a dva kluky, takže jsou dohromady tři. Ta slečna měla na sobě nejvíce barev, ale kluci jsou takový bílo-šedivý," popsala jsem je, jak nejvíce jsem si vybavovala.
V tom jsem uslyšela otcovo zavytí a v hlavě jsem uslyšela jeho hlas: Za pár dní budeme doma. Probereme to co jsi mi chtěla. Mám tě rád. Otočila jsem hlavu tím směrem, kde se pravděpodobně nacházel. Usmála jsem a málem mi ukápla i slza, ale jen málem. Nevěřila jsem totiž, jaké já mám štěstí ve svých rodičích. Hned mi to zlepšilo náladu. V tom se objevila další vlčice, kterou jsem však zatím nikdy neviděla, ale voněla Sarumenem. Není to ta.. Li.. Leti? Nebo tak nějak? Zeptala se a hned na to představila a já se usmála. ,,Zdravím. Já jsem Darkie. Lovec a gamma smečky," zvesela a pyšně jsem si máchla ocasem a napřímila se. Nechtěla jsem se představovat jako dcera alf. Nikdy jsem to neměla zapotřebí. Jsme si tu rovni a i já si musela vysloužit takové postavení. Aseti se trochu zakoktala, když říkala své postavení. Musela jsem se usmát a pobaveně do ní drcla. Když jsem se ale opět zrakem obrátila na Litai, užasle mi klesla tlama. Protože až teď jsem si uvědomila, že má krásně zbarvenou srst. ,,Musím říct, že za svůj život jsem viděla jen jednu vlčici, která měla červené zbarvení, ale ty jsi teda mnohem hezčí. Sluší ti to více," pochválila jsem jí kožich. ,,A ve smečce tu máme i jednu vlčici, která je zbarvená jako borůvka. Vy dvě byste k sobě docela ladily," při představě Derian a Litai jsem se musela zasmát. my jsme taková barevná smečka. Já prý vypadám jako panda, i když nevím, co to je, pak je tu vlčice zbarvená do borůvky, Litai jako... hmm.. růže.. Podívala jsem se na Aseti a poté i na Litai. Nevěděla jsem, jak dlouho tu je a co vše má prozkoumané. ,,Abychom trochu pozvedly náladu, protože mně už je díky tady Aseti mnohem lépe, co kdybychom společně šly značit území? Alespoň se trochu projdeme. Jak dlouho už tady jsi Litai? Prošla si celý Sarumen?"

Velice moc děkuji! Byla to fakt sranda a úkoly jsem si velice užila

Jinak rozdělení bodů u Darkie: 200 dobů = 200 oblázků, 40 bodů = 4 křišťály

u Zakara: 120 bodů = 120 oblázků

DĚKUJI!

Vypadalo to, že přečetla moje myšlenky a lehla si vedle mě. Potěšilo mě to. Sice špatná chvilka, ale alespoň lépe poznám člena naší velké smečky, rodiny. S Aseti jsem se tolik nebavila, tak třeba to po téhle zkušenosti bude lepší. Aseti se rozpovídala o své rodině a o své zkušenosti se ztrátou sourozenců a o svém otci. Náhle mi přišlo banální být takhle smutná, když někdo je na tom ještě hůře. Podívala jsem se stranou, když na mě mluvila a nechala její slova, aby zaplnila moji duši. Jak já jen mohu být takhle smutná, když ostatní na tom jsou mnohem hůře? Opustili své rodiny, otce a matku nemají a sourozence nevídají, protože jsou daleko a mohlo se jim za tu dobu stát cokoli. Já jsem vlastně dítě štěstěny. Jsem ve smečce, kterou vede můj otec. Sice mi matka umřela a po bratrovi ani stopy, ale jsem stále v rodině. Ve smečce, ve které jsem se narodila. Musela jsem si sama sobě dát facku, ale to nešlo. Nemohla jsem před ní, aby si náhodou o mě nemyslela ještě jiné věci než myslí teď. Proto jsem si jen vnitřně nadávala. V tom se začala omlouvat a já se na ní podívala. ,,Aseti, vůbec se neomlouvej. Já jsem ráda, že jsi mi o tom řekla. Uvědomila jsem si totiž, že bych neměla být smutná z takových věcí a spíše se těšit z toho, že jsem stále ve smečce, ve které jsem se narodila a mám tu možnost se vídat s otcem. Nechci znít nijak zle, že na tvém neštěstí já si uvědomila mé... stěstí. Je to, asi špatně podané," sklopila jsem zrak, protože jsem se bála, že mě špatně pochopí. I když jsem nějak věřila tomu, že to tak není. ,,A máš naprostou pravdu. Čas vše zahojí. Jen, jak jsem byla v úkrytu, kde Nokt a Wolfi mají již vlčata, vzpomněla jsem si na své mládí a... zasmutnila, i když bych měla být nadšená, že se smečka rozrůstá a po dlouhé době máme vlčata." Usmála jsem se, když jsem se koukla na to zatažené nebe skrz ty stromy, které nás chránily před velkým deštěm. Povzdechla jsem si. Sice mi bylo lépe, ale stále jsem nemohla vyhnat tu myšlenku ohledně Maple. Jedna věc se vyřešila, teď je řada, aby se řešila ta druhá věc. Podívala jsem se na Aseti. ,,Jestli chceš, klidně můžeš povídat dál. Vyslechnu si tě," řekla jsem s povzbudivým úsměvem.

Nechápala jsem, proč mám takové myšlenky. Objevily se z čista jasna a požíraly zaživa. Prostě jsem to nechápala a nedávalo mi to smysl. Ne, když jsem ještě před chvílí byla v jeskyni a překypovala jsem veselostí a štěstím. Měla jsem vedle sebe Maple a i otec se objevil. Jsou tu vlčata a smečka se rozrůstá. To bych měla být nadšená ne? Usmívat se a jásat, ale proč mě tak najednou pohltily tyhle nechutné myšlenky? Povzdechla jsem si a tlapkou si utřela čumák. Náhle jsem ucítila kapky, kterých příbývalo. Začalo silně pršet, ale hvozd mě chránil. Sice nechal prostoupit nějaké kapky, ale v tu chvíli jsem si přála, aby mě smočil celou a nebylo tak poznat, že jsem brečela. V tom jsem náhle ucítila slabé drcnutí a hlas. Trochu jsem se lekla, ale nedala jsem to nijak najevo. Jen jsem se za dotyčnou otočila. Byla to Aseti. Dívala jsem se chvíli tiše na ni a neodpovídala. Měla velkou starost v očích a mě to bylo líto. Bylo mi líto, že jen dělám ostatním starosti a nedokážu se vzchopit. Být silná osobnost a nenechávat se sežrat malými pochybnostmi, ale... evidentně je to silnější než já. Slzy se mi opět nahrnuly do očí. Dala jsem si nohu k její tlapce. Přítomnost někoho mě sice bolela více, protože někdo měl tu možnost vidět, jak jsem roztříštěná na kousky, ale potřebovala jsem tu někoho mít. Jak já si nehorázně protiřečím. Povzdechla jsem si a tiše zakňučela. ,,Jen, život je nefér, víš? Bratra jsem neviděla, už je tomu několik let. Nedávno mi umřela matka, nebo teda... proměnila se v sochu a mně... je mi to tak líto, že nemohla ani vidět, že Rannath je v pořádku," popotáhla jsem. Nechtěla jsem jí říkat o té části s Maple, protože jsem nevěděla, jak moc je to ještě tajemstvím, že jsme spolu a hlavně. Byla to víceméně blbost, tyhle myšlenky, a jen s Maple má cenu tohle řešit, i když jí jsem neměla tu odvahu jí to říct. Možná, když se jí na pár dní budu vyhýbat, třeba to bude lepší? Ona pochopí, že beze mě jí je lépe a najde si lepšího partnera, u kterého bude moci mít rodinu. Pořádnou rodinu. Sklopila jsem zrak k Asetině tlapce. ,,Jen... je mi to hrozně líto a smutno," dodala jsem ještě. Pak jsem však vzhlédla k ní a tajně doufala, že si lehne a budu moct jí obejmout, i když jsem si tak blízké nebyly. Její přítomnost mi trochu pomáhala. Alepoň s něčím se mohu svěřit. Snažila jsem se o úsměv, ale nešlo to. ,,Děkuji, že jsi přišla."

<< Sarumenské skalisko

Doslova jsem z úkrytu vyběhla a přes slzy sotva viděla. Měla jsem chránit Sarumen, když tu otec nebyl, což byla dobrá výmluva na to, prostě zmizet a jen se potulovat po hvozdě. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, jak tohle může být vůči mé partnerce nefér, ale nemohla jsem jí čelit, když jsem měla takové myšlenky, jaké jsem měla. Co když jen Maple k sobě na dno? Co když díky mně nebude mít tak krásný život, jaký by si zasloužila? Však, smečky se mají rozšiřovat, předávat z generace na generaci, jenže když budeme spolu, po nás nic nezbyde. Nikdo. Nebudeme spolu vychovávat vlče, ona nebude moci být nikdy matkou a já vlastně taky ne, i když představa mě jako matky je prostě divná a špatná. Ona si to zaslouží více. Co když jsem jen nějaké její prokletí? Občas jsem zakopla o svojí nohu, ale ustála jsem to a běžela dál. Kolem jsem jen cítila Borůvku a pach svého otce, ale jinak nic. Vypadalo to, že tu nejsou žádné zmatky, ale i tak jsem se potřebovala stáhnout někam daleko ode všech. Kam lastně zmizel můj bratr? Co se s ním stalo? Bude vědět otec odpovědi na mé otázky? Co když zmizel nějak stejně, jako se to podařilo mě? Proč se nevrací? Kdyby věděl o matce, jisto jistě by se vrátil a zůstal s námi. Pomohl by otci více a naše rodina by se tak mohla rozrůstat. Ale on chybí a chudák matka umřela, aniž by mohla spatřit tvář svého syna. Jak ona musela být smutná. Svalila jsem se na zem. Bylo to místo skoro ve středu Sarumenu, což bylo rozhodně dál od úkrytu, než jsem původně plánovala. Moje vzlyky byly velice hlasité, až jsem nakonec zavyla. Bylo to smutné vytí, plné bolesti, kterou jsem teď cítila každou buňkou svého těla.

Ta malá barevná se ke mně pomalu valila a pořád něco pokřikovala. Bylo to zábavné a já jsem nadšeně vrtěla ocasem. Dokonce i Nokt mě pobídl, abych se k ní přiblížila. Ráda bych se s nimi pomazlila a byla jejich kousacím plyšákem. Jakože, oni by mě kousali, já je ne. A nebo bych je mohla učit lovit, až vyrostou, ale... mohu tohle vůbec já? Není to starost rodičů? Když jsem kývla na Nokta ve znamení, že tedy popojdu blíž, nebo teda spíše doplazím, protože jsem vyloženě ležela na zemi a koukala na ně, ucítila jsem známý pach, který mě vystřelil do sedu. Otočila jsem se, jenomže ta dotyčná už stála vedle mě a mluvila na Nokta. Maple, to je... MAPLE! Jak já jí dlouho neviděla. Tak moc se mi stýská. Měla jsem co dělat, abych se udržela, protože jsem měla chuť jí povalit a olízat jí, až by na ní nezbyl jediný chlup. Tak moc mi chyběla. Láskyplně jsem se proto jen o ní opřela a zabořila čumák do její srsti na krku. ,,Moc si mi chyběla," zašeptala jsem, ale Nokt s Wolfi byli dost blízko aby to slyšeli. Nejdříve mi to nedošlo, ale pak mě to trklo. Však nikdo zatím o nás neví, že? Nebo ano? Řekla to Maple někomu? Já nikomu nic neříkala, ani otcovi. A v tom jako na zavolanou přišel do jeskyně otec. Vstala jsem a jen na něho hleděla. Došlo mi, že jeho jsem neviděla ještě delší dobu, než Maple. Málem jsem se z toho rozbrečela, ale držela jsem se. Nejdříve mluvit na bety a pak se otočil ke mně. Kývla jsem na znamení, že rozumím. Pak však ke mně přistoupil a položil mi hlavu do mého kožíšku. Zavřela jsem na ten okamžik oči. ,,Ráda jsem tě viděla, tati. Já bych ti ráda něco řekla. Já totiž -" Ani jsem to nemohla doříct, protože se jen otočil a se slovy, že na nás spoléhá zase zmizel. Srdce mi tlouklo nesmírnou rychlostí. Byla jsem nervózní. Málem jsem mu to řekla. Otočila jsem se na Maple, která se dívala kouzelně na vlčata. Povzdechla jsem si, i když mi na obličeji hrál něžný úsměv. Tak moc mě mrzí, že my dvě něco takového mít nebudeme. Byla by jsi určitě skvělou matkou, Maple. V tom mě na okamžik přepadl smutek. Přelétla mi hlavou myšlenka, jestli by nebyla náhodnou šťastná s někým jiným. S někým, se kterým by mohla založit rodinu, mít vlčata, protože tohle se mnou mít nemůže. Přemýšlela jsem o tom, jestli náhodou není náš vztah už předem předurčen k záhubě. Ty myšlenky se rodily v mé hlavě ve velkém množství a já to nemohla zastavit. Nálada z veselí sklesla až úplně na dno. Měla jsem chuť brečet. Nevšimla jsem si, že přišel Newlin a mluvil. Byl plný energie a mluvil páté přes deváté. V tu chvíli jsem mu záviděla. V tom ale zachytila jeho slova. Rannath, já na něco úplně zapomněla. Kde je jemu konec? Kam zmizel? Matka se s ním ani nemohla rozloučit, on ani o tom neví. Musela jsem rychle zamrkat a zahnat slzy. Rychle jsem se koukla na Nokta a Wolfi. ,,Půjdu napřed ven a obhlídnu Sarumen, zda je všechno v pořádku. Vy se věnujte vlčatům, já to sama zvládnu, ale slibte mi, že si s nima budu moci někdy pohrát. Jsou kouzelná." Koukla jsem se na ně a každému dala menší pusinku na jejich kožíšky. Nejdříve té malé barevné a pak těm dvou klukům, i když ten jeden vypadal jako velký spáč. ,,Teta Darkie bude opět zpátky a pořádně si s vámi pohraje, ano?" pošeptala jsem jim a rychle se otočila. Nedokázala jsem vydržet mluvit takhle pozitivně a mít úsměv na tváři. Potřebovala jsem se vybrečet, potřebovala jsem to ze sebe vše dostat. Ty hnusné myšlenky a i ten stesk po bratrovi a matce.

>> Sarumen
(už nás tu je dost, tak mizím napřed :D)

Kam mohu vložit obrázek? - jakože HTML odkaz :D nebo jak to dát do HTML formátu, máte nějaké weby?