Příspěvky uživatele

Nym vlkouzla rychle do úkrytu a já šla za ní. Velice se mi líbilo, co jsem svou magií dokázala vytvořit. I když to není oheň, zem má svoje teplo. A rozhodně to bude lepší, než být tam venku v té šílené vánici. Nym se už hezky uvelebila na travičce. Usmála jsem se, ale už jsem na sobě cítila, že si taky potřebuju lehnout. Nohy mě už neudrží. Lehla jsem si vedle ní a kolem jejího tělíčka hodila svůj ocas. ,,To aby ti nebyla zima, maličká," řekla jsem nežně, a zároveň šeptala. Koukla jsem se směrem, kterým jsme vešly. Díky té chodbičce bylo nemožné, aby se sem dostal sníh. Uleveně jsem si oddechla. Jeden problém za námi, ale na jak dlouho? Snad ta vánice nepotrvá věčně. Trochu jsem zatřepala hlavou a koukla se na Nym vedle mě. Mluvila o jezevci. Jak jsem se na ní koukala, musela jsem se usmívat, jelikož v tu chvíli si můj mozek začal ze mě dělat srandu. Viděla jsem vedle ní Maple, která se na nás láskyplně dívá. Byla jsem s Nym, nebo spíše v tu chvíli jsem jí brala spíš jen nějaké vlče. Ach, jak krásný to byl obrázek. Zatoužila jsem po téhle rodině, kde bych mohla mít se svou milovanou nějaké vlče, ale bohužel příroda nám v tom bránila. Na okamžik jsem posmutněla, ale rychle jsem zamrkala a podívala se za Nym, jako kdybych tam Maple hledala, i když jsem věděla, že můj mozek vymýšlí jen nějaké blbé triky. Opět jsem se podívala na vlče. ,,Hm. Co tak vím, ne všichni jezevci jsou hodní. Viděla jsi vůbec nějakého někdy? Ale, je možný, že ten náš bude moc fajn, a pokud se mu "jezevčík" bude líbit, tak mu tak můžeme říkat," mrkla jsem na ní. Takhle zblízka vypadala opravdu pěkně. Její jantarové oči, které se ještě neproměnili na oči magie. Byla jsem zvědavá, jaká je její vrozená magie. Ona vypadá jako živel. Co třeba oheň? A nebo vzduch? Dokážu si představit, jak ho ovládá. Střihla jsem ouškem. ,,Já to také do té doby nevěděla, ale jeden malý ježeček měl problémy a já spolu s dalšími vlky jsem mu právě pomáhaly, ale... je pravda, že má mysl už je trošku pomatená a zcela si to již nepamatuji, haha," zasmála jsem se sama sobě. Jak jsem se ale zasmála, trochu měl bodlo v hlavě. Takový ten nepříjemný kop. Musela jsem syknout. Neměla bych jen tak po dlouhé době vytvářet něco složitého. Musím postupně. Když jsem však slyšela tu starost v hlase malé Nym, otevřela jsem oči a překvapeně jsem se na ní koukla. Bylo to od ní moc milé, a proto jsem jí něžně šťouhla do kožíšku. ,,Jsem v pořádku, jen už jsem dlouho svou magii nepoužívala. Až budeš velká, taky nějakou budeš mít, tak hlavně buď opatrná. Když jí vlk dlouho nevyužívá, velké věci pak stojí velkou energii. Ale jsem v pořádku, jen jsem ráda, že ležím a nemusím nic jiného řešit," řekla jsem maličké. Byla jsem si jistá, že tomu, co říkám, porozumí. Srkčila jsem si jednu tlapku k sobě a druhou měla nataženou. Položila jsem hlavu a dívala se směrem ke vchodu. ,,Poslyš Nym. Proč tě tu tvojí rodiče nechali? Nebo, ty dva vlci, co odcházeli, alespoň doufám, že přišli s tebou, byli někdo z tvé rodiny?" na to jsem zvedla hlavu a koukla jsem se na ní ustaraně. ,,Nechci být nijak zlá, nepochop to špatně, ale bylo to od nich velice nezodpovědné tě tu nechat samotnou v takových mrazech," dodala jsem. Byla jsem zvědavá, co mi na to odpoví. Docela jsem měla o ní starost.

Rozhlížela jsem se, protože opravdu nebylo úplně ideální počasí, abychom se tady venku v klidu bavily. Hlavně Nym byla vlče a jen představa, jaká jí musí být zima, jsem začala přemýšlet. Vůbec to tu neznám a bloudit tady někde by byl akorát holý nesmysl. Jen by nám to přitížilo a co hůř, tahle zima by nás mohla i klidně zabít. Nic takového jsem ještě nezažila. Sakra, mysli Darkie, mysli. Ravřela jsem oči a pak je hned prudce otevřela, jelikož mi něco došlo. Usmála jsem se. V tom ale Nym začala mluvit něco o tom, jaká je s ní vlastně sranda. Líbilo se mi, jakým stylem to pronesla. Vypadala tajemně a její poslední věta byla na vlče trochu drsná, ale stále mi to přišlo roztomilé. Udiveně jsem zvedla oči a samou hrůzou jsem na ní pohlédla. ,,Opravdu? To dokážeš? No tak do doufám, že nám ten dýchánek alespoň chvíli potrvá. Snad tím samým veselím se jezevec nezakucká," mrkla jsem hned na to na ni a sama se zasmála. V tom mi začala vysvětlovat, o co se jedná, jenže mluvila tak rychle, až začala ke konci lapat po dechu. Vůbec jsem nevěděla, kdo je Lennie, ale bylo fajn slyšet, že má někde maminku. Ale proč by tady nechávala své vlče samotné, to mi je záhadou. Naklonila jsem hlavu. ,,Určitě se rozmluví, alespoň něco zabrblá, to snad jezevcové umí, nebo ne? A ostatně... v téhle zemi jsme sice mi, ti magičtí vlci, ale vsadím se, že i nějaký ten jezevec něco dokáže. Představ si. Jednou jsem potkala obřího ježka, co mluvil. A kolem sebe měl armádu malých ježečků. To je co? Ale... mám plán. Pojď za mnou," mrkla jsem na ní a počkala, až vyleze ze svého úkrytu. Šla jsem trochu napřed, ale vždy se ohlížela, abych byla dost blízko Nym. V téhle vánici by se mi mohla lehce ztratit. Hledala jsem místo, kde nebylo tolik sněhu. Doufala jsem, že ještě takové místo bude, ale vánice byla opravdu silná. Nakonec jsem takové místo našla. Usmála jsem se a zastavila. ,,Teď se koukej," pronesla jsem k Nym. Soustředila jsem veškerou svou sílu, abych vytvořila na tom místě otvor. Země se začala propadat a tvořit otvor akorát takový, aby do něho zalezl vlk. Prohlubovala jsem to. Tvořila se úzká chodbička, která se po chvilce začala rozšířovat a vytvářet vatší prostor. Zhluboka jsem dýchala, protože mi to přeci jen vzalo nějakou tu energii. Už jsem dlouho nic s magií země neprováděla. Ale to nebylo vše. Pomocí kořenů jsem vytvořila stabilní strop, aby se na nás půda nesesunula a na zemi jsem nechala vyrůst tu nejjemnější travičku, aby nám bylo pohodlně. Ztěžka jsem oddechla a musela zatřást hlavou, jelikož jsem cítila, jak na mě jdou mdloby. Otočila jsem se na Nym a zářivě se usmála. ,,Pojď se zatím skrýt tady. Aby nám nebyla taková zima," šťouchla jsem jemně do Nym a tím jí naznačila, aby běžela do úkrytu.

K mému překvapení to vlče nevypadalo tak zaskočeně, jak jsem si myslela. Za to se na mě mile usmála a bylo vidět, že je ráda, že je někdo s ní. Vlče se představilo jako Nym. Dokonce se přitom snažila o úklonu, což vypadalo velice mile a já opět vesele prohodila ocásem. V tom se rozpovídala o svém důvodu, proč je tady. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě jí poslouchala. Jde na čajový dýchánek za jezevcem? Ale proč... za ním? Co je to za divnost? Možná nějaká nová dětská hra? Musí mi vysvětlit pravidla. Třeba se při tom zahřejeme. S úsměve jsem doposlouchala její příběh. Bylo na ní vidět, jakou radost jí to udělalo. Vrtěla tak rychl.e ocáskem, až mě to zahřálo na srdci. Musela jsem ocáskem vrtět taky. ,,To je ale skvělý nápad! Budeme panda banda. Jaká švanda," skoro jsem si až lehla jsem jsem před sebe natáhla tlapky a pak se rychle narovnala tak, až jsem se posadila. ,,A ten tvůj jezevec teda umí mluvit?... proč vlastně za jezevcem? Nebo to je nějaká nová hra? Už je to chvíle, co jsem byla malým vlčetem," usmála jsem se. Doufala jsem, že mi to Nym vysvětlí, co to znamená. A nebo je tu opravdu nějaký jezevec, co mluví a něco umí, jako Život a Smrt. Podívala jsem se nahoru an oblohu, protože začalo opravdu hustě sněžit. Ještě víc, než normálně. Ustaraně jsem se podívala na vlče. ,,Měly bychom se někam schovat. Tohle je nebezpečné pro nás obě," řekla jsem a rozhlížela se, kam bychom šly jenže... já moc na cestu neviděla, přes to husté sněžení.

// má se čekat na Mojoa, nebo se prostě má přeskakovat, dokud Mojo nějak nenapíše?

Než však moje společnice mohla nějak odpovědět, ucítila jsem v lese hodně pachů. A jako s tím jsem i procitla a uvědomila si, jak moc velká je zima. Můj kožíšek byl díky zimě trochu hustší, ale dokázala jsem dost cítit, jak mi leze mráz po kůži. Měla bych asi co nejdříve někam zalézt. Tohle není dobrý. Být takhle venku. Trochu jsem se oklepala. Smetla jsem tak ze sebe sníh a moje krásná černá srst byla opět více zřetelná. V tom jsem v dálce zpozorovala malou černou kuličku, která si to mířila naším směrem. Když jsem však ještě více zamhouřila, všimla jsem si, že se jedná o vlče. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale hned jsem cítila ochranitelský pud. ,,Omluv mě, prosím," řekla jsem rychle směrem k mé společnici a začala si to kráčet k vlčeti. Vypadalo opuštěně, ale až po chvíli jsem si všimla nedaleko vlků, kteří akorát odcházeli. Že by to sem vlče dovedli a nechaly ho na pozpas osudu? Co je to za vlky? Chudák vlče. Viděla jsem, jak na to chuďýtko dopadá sníh a už jen představa, jaká mu musí být zima jsem zalitovala, že nemám magii Ohně. Jak ta by se mi teď náramně hodila. Ach, Maple. Kde pak jsi? Na okamžik jsem pomyslela na svou milovanou. Ale teď jsem se musela soustředil. I přes tu vrstvu sněhum jsem přeci jen cítila pod sebou trávu, která mi byla nejbližší. Vycítila jsem kořeny stromů, které byly vedle vlčete a přesně na ně se soustředila. Ty začali okolo vlčete růst, až to udělalo stříšku a aby se vlče neleklo, vytvořila jsem na nic i krásné velké rudé květy. Usmála jsem se. Sice to vypadalo jen chviličku moc krásně, protože jaký květ by v takovém mrazu dlouho vydžel, ale stálo to za to. ,,Tak snad si to už ten sníh rozmyslí, aby ti dopadal na kožíšek," dodala jsem, jen co jsem s úsměvem, i přes to jaký byl mráz, došla k vlčeti. Bylo moc krásně zbarvené. Dokonce bych i usoudila, že bylo hezčí, než ty, co byli u nás ve smečce. A čím to je? Je to určitě tím zbarvením, protože mi moc moc připomíná mě. Akorát to máme trochu prohozené. Sedla jsem si naproti ní, ale dostatečně daleko, aby zas neměla pocit, že jí narušuji nějaký osobní prostor. ,,Jak se říká, panda k pandě sedá. Snad se to tak říká, nebo ne?" začala jsem se smát. Moc mě totiž těšilo, že tu potkávám někoho, kdo vypadá skoro jako já. ,,Musíš být zmatená tím, co ti tu říkám, že? Víš, panda je takový zvířátko, které je moc huňaté, hebké a má černo-bílé barvy, jako mi dvě. A kolem očí má přesně takové černé kruhy, jako mám já," zamrkala jsem na ní a hlavu dala trochu níž, aby se mohla lépe podívat. Prohodila jsem ocasem, který kolem sebe rozvýřil sníh. ,,Ah, promiň mi tu nezdvořilost. Jmenuji se Darkie. A jak pak ty maličká? A co tu vlastně děláš tak sama?"

Dívala jsem se na něho s nedočkavostí. Přeci jen jsem ho dlouho neviděla a byla jsem velice zvědavá, co se s ním stalo a tyhle další věci, jenže jak se dalo čekat, Therion byl zdrženlivý. Bylo sice na něm vidět, že mě rád vidí, což mě hřálo u srdce, ale nemohu zcela lhát o tom, že mě to trochu zabolelo. Nebylo to však na mě nijak vidět. Zeširoka jsem se na něho usmála. ,,To je v pořádku. Já počkám," řekla jsem trochu na povzbuzenou doufajíc, že nakonec najde odvahu mi vše říct. A nebo nechce s tebou mluvit, protože jsi prostě jiná, divná. Máš za přítelkyni vlčici, ne vlka. Je to prostě divný. Zlé myšlenky se začaly vynořovat, ale než jsem se s nimy stačila nějak dál zabývat, objevila se tu náhled jiná vlčcice. Vypadala, že Theriona taky znala, jelikož radostně vrtěla ocasem. Přiběhla k němu a taky to vypadalo na shledání po letech. Usmála jsem se, jelikož jsem naprosto chápala, co v tuhle chvíli cítí. Otočila se směrem ke mně a představila se. ,,Ráda tě poznávám. Jsem Darkie a rozhodně nerušíš," zavrtěla jsem hlavou na znak, že se opravdu nic neděje. Asta se ale mezitím zahanběně stáhla, což mě na okamžik šokovalo a tak jsem pozvedla obočí. ,,Oh ne ne ne. Neboj se, nikomu tu nevadíš. Také po dlouhé době vidím Theriona. Jsem dvě, hahaha. Má nám oběma hodně co vyprávět, že Therione," houkla jsem na něho a otočila se pak hned k Astě. Nechtěla jsem být někým, kdo by rozbil shledání po dlouhé době. A vlastně tak poznám dalšího vlka mimo smečku. Zvesela jsem prohodila ocasem. Byl to fajn pocit nacházet jiné vlky než ty, které znám. Ale... možná to bylo i díky tomu, že znala Theriona a byla jeho kamarádka. Proto mi to přišlo fajn. ,,Koukám, máš krásné modré oči. To musíš mít magii vody, že? Kdybych si mohla vybrat mít další magii, byla by to voda, ale nikdy bych svou magii zemí nevymněnila. Máš taky tak pozitivní vztah ke své magii?" naklonila jsem hlavu na stranu. Doufala jsem, že jí nějak nevyplaším svými otázky, ale moc moc jsem si chtěla povídat mezitím, co Therion nabere síly k mluvě.

Jak jsem i čekala, Therion ze sebe sotva něco vyloudil, ale nevadilo mi to. I když skoro nepromluvil, stejně mi přišlo, že jsme si hodně rozuměli. Jeho oči mluvily za vše. To, že měl očividnou radost nebylo k přehlédnutí. Zatím jsem ho takového ještě neviděla. Tak ještě kdyby jo, když jsme se minule viděli a seznámili za opravdu smutných okolností. Smutek z té vzpomínky jsem zahnala. On tam pro mě byl a dodal mi odvahu.
Vstal a otřel se mi o krk. Bylo to příjemné a tak jsem udělala i to samé jemu. Přitiskla jsem se k jeho huňaté srsti na krku a zavrtala tam svou hlavu. Je tak skvělé vidět po dlouhé době někoho pro mě tak důležitého. On byl jediný vlk, kterého jsem považovala za rodinu i mimo můj domov. Odtáhla jsem se od něho a podívala se na něho. ,,Therione. Je toho tolik, co ti musím říct. Ty jo! Kde jen začít?" nevěděla jsem, jak bych mu to všechno popsala. Bylo to podobné, jako když jsem navštívila Života. Taky jsem mu musela hodně věcí sdělit. Nepřestala jsem však samou radostí vrtět ocasem. Skoro jsem i dělala průvan. ,,Asi začnu úplně od začátku. Však si asi pamatuješ, za jakých okolností si mě potkal. Bylo to velice smutné a těžké období pro mě, ale i pro celou smečku. Ztráta matky zasáhla všechny. Docela mi trvalo se z toho všeho vykopat, ale nakonec jsem se přeci jen z toho dostala. Newlin, což je jedn z našich členů, ten mě naučil, že přeci je matka nakonec všude kolem nás a stala se duchem našeho hvozdu. Teda, ona je jako socha, ale... střeží nás i náš domov." Usmála jsem se a nostalgicky jsem se koukla do dáli. Cítila jsem sice stále ten smutek a stesk po matce, ale zároveň mým tělem projel takový zvláštní klid. Povídání s otcem a Životem mi oprvadu hodně pomohlo. Obrátila jsem zrak na něho zpátky. ,,Změnila jsem se. Cítím to na sobě. Ta událost mě... změnila. Cítím mnohem větší zodpovědnost za hvozd, za rodinu. Mám tendenci pomáhat tátovi. Nechci aby na to byl sám, i když už konečně máme beta pár. Už mám menší strach z cestování, i když stále jsem nesvá, když jsem mimo domov. Tohle je vlastně opět po dlouhé době, co jsem vykročila z hvozdu," řekla jsem sama překvapeně. Ale nijak dlouho jsem se nad tím nepozastavovala. Zakmytala jsem ušima. Docela mě začalo svědit levé ucho, takže jsem si sedla a podrbala jsem se. No, úsměv mi z tváře nezmizel. ,,Každopádně. Byla jsem skoro celou dobu doma. Snažila se poznat všechny naše členy a být jim co nejblíže. A... zároveň jsem si i někoho našla." Seděla jsem tam a nesměle se podívala dolů. Ty jo. Therion bude první vlk, který to bude vědět. Teda.. mimo táty a Života. Prostě první vlk mimo domov, to zní líp. Ty jo, ale vezme to v pohodě? Docela na něho sypu všechny informace. Snad se v tom moc neztrácí. Nebo ho... snad neunavuji? Doufám že ne. Podívala jsem se na něho trochu váhavě. Přeci jen jsem chápala, jak nenormální vlastně můj vztah s Maple je. Je to něco, co není běžné a je proti přírodě. Ale... lásce nelze poručit. Povzdechla jsem si. ,,Promiň. Docela jsem na tebe spustila, ale... stalo se toho tolik a... přeci jen je tohle docela těžké říct, jelikož. No bojím se, že na mě změníš názor, že mě bude vidět jinak," řekla jsem mu upřímně. Už mi nekmytal ocas. Měla jsem nejistý výraz. Vím, že táta to vzal docela v pohodě, i když měl v očích jisté... zklamání, že nebude mít vnoučátka. Ale, co když prostě jiní vlci to nevezmou? Co když bude z toho Therion tak znechucen, že se mi nebud chtít podívat už do očí. Teď jsem to byla já, kdo byl ponořen v myšlenkách, v pochybnostech. Bylo to těžké.
Zakroutila jsem hlavou. Nebyl čas na to myslet negativně. Ne potom, co vše hezkého se mi stalo. Usmála jsem se, až jsem zavřela do konce i oči. Opět jsem začala kmytat ocasem. ,,Ale ty. Ty mi musíš taky něco povědět. Určitě toho je hodně, co bys mi mohl říct. Neboj... nikam nespěchám. Jsem jedno velký ucho." Cítila jsem se, jako byl byla zvídavé vlče. Věděla jsem, že toho moc nenamluví, ale i jen jedna věta, několik slov a dokázala bych z toho přečíst celý příběh.

<< Narrské kopce

Nakonec jsem se rozhodla, že přeci jen půjdu za pachy mé smečky, ale... až při cestě jsem si uvědomila, že mé tlapky směřují nějak jinam. Vlastně jsem vůbec netušila, proč jdu tímhle směrem. Měla bych přecu utíkat za svou smečkou a hledat s nimi vlčata. Cítila jsem je. Určitě tam někde jsou, ale proč jdu jiným směrem. Něco mě vábilo. Něco krásného. Byl to zvláštní pocit. Jako bych věděla, že na to místo, kam jdu, tam najdu pokoj a klid.
Došla jsem do nějakého lesa. Nikdy jsem tu nebyla. Vlastně, já nebyla nikdy na mnoha místech. Ani nevím, jak je tahle země veliká. Ale... měla bych se pak co nejdříve vrátit domů. Určitě. Nemůžu tu být dlouho. Opět jsem se začala nenápadně třást. Byly to jen malé záchvěvy. Byla jsem prostě na cizím území, mimo domov. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, jenže v tu chvíli. Dokořán jsem otevřela oči. Rozhlédla se všude kolem, ale nikde ho neviděla. Rozutekla jsem se za tím pachem. Pocítila jsem příval radosti. Therion! Náhle jsem ho uviděla. Zase ztraceného v nekoečných myšlenkách. Nehnutě stál a někam se díval. Naběhla jsem k němu a z boku ho povalila na zem. Naštěstí tu byla měkká zem, ale určitě ten nečekaný náraz ho vylekal. Stála jsem na ním a zvesela vrtěla ocasem. ,,Therione! Tak ráda tě vidím!" řekla jsem nadšeně a byla vidět ta radost, která ze mě sršela. Pak mi došlo, v jaké jsme vůbec poloze a jak mu tohle může být nepříjemné a tak jsem rychle zase slezla a pomohla mu hlavou na nohy. Tolik si toho musme říct. Už je to doba, co jsem ho viděla naposledy.

//Darkie je tu není, dodávám přesu do Jezevčího lesa

<< Vrchol

Dolů jsem šla docela v klidu, ale s velkým úsměvem na tváři. Život mi povznesl náladu a já jen doufala, že mi to vydrží co nejdéle. Přeci jen jsem byla poslední dny takový smutnější a měla negativní myšlenky. Ale mám pocit, že mi chtěl něco ještě říct. Myslím, že moje myšlenky vycítil. Možná mě jen chtěl ujistit, že je to zbytečné. Že jsme si s Maple souzeni. Hřál mě tak krásný pocit. Chtěla jsem jí teď vidět, přiběhnout k ní a říct ji, jak moc mi chybí a jak moc jí mám ráda. Povali na zem a olíznout čumáček. Zachumlat se do její nádhrené srsti a jen vedle sebe ležet. Tohle jsem si moc přála a v té myšlence se skoro utopila. Tak krásně jsem se cítila. Ale kam se vlastně všichni poděli? Najednou je v lese prázdno. Že by se něco stalo a já o tom nevěděla? došlo mi. Zkusila jsem zvednout svůj čenich a nasát pachy, ale nikoho známého jsem necítila. Nemohla jsem určit, kde jsou. Jenže v ten moment pod mými tlapky začala vibrovat země. Jako by mi něco chtěla říct? Nevěděla jsem. Soustředila jsem se na ty vibrace a s myšlenkou na smečku jsem náhle pocítila, kde se nachází. Nebyli vůbec daleko a byli všichni pohromadě, ale... necítila jsem vlčata. Zkusila jsem se soustředit více s myšlenkami na ně. To mě však dovedlo úplně jinam a ještě blíž. Byla jsem zmatená. Přestala jsem se soustředit. Bylo zajímavé poznat, co vše umím a co vše s magií dokážu. Ale co mě nejvíce mátlo bylo, proč všichni byli tak daleko od vlčat a co vlčata dělala tady v kopcích. Nevěděla jsem, kudy jít. Myslím, že by mě magie ukázala cestu, ale už jen z toho, co jsem cítila, jsem mohla vydedukovat, že to nebude jen tak ledajaké místo. Ale co teď? Mám jít za tátou? Ne...nebudu ho tím trápit. Už teď má dost o čem přemýšlet a hodila by se mu chvilka samoty. Tohle nějak musím vyřešit, ale za nimi běhat nebudu. Zůstanu tady, a kdyby někdo přišel, mohu je třeba navést. Rozhodla jsem se.

<< Narrské kopce

Výšlap až nahoru mi trochu dal zabrat. Už delší dobu jsem nebyla tak aktivní a spíše se někde povalovla a dlouho byla na jednom místě. Ten běh až sem nebyl úplně nejlepší nápad.
Trochu jsem si sama na sebe v mysli postěžovala. Ale zvládla jsem to. Sice u posledních krůčků se mi více a více nořily tlapky do písku a tak hrozilo, že uklouznu, ale to se nestalo. Byla jsem už skoro u konce. Ohlédla jsem se na okamžik za sebe, protože mi přišlo, že něco cítím, jenže místo toho jsem viděla krásný západ Slunce. Musela jsem zastavit a najít pevnou pozici, protože jsem se rozhodně chtěla na chvíli zadívat. Bylo to opravdu krásné. Všude bylo vidě, jak se celá země ukládá do zimního spánku a jak se snáší jemný déšť na Gallireu, ovšem Sluníčko na mě hezky vykukovalo a hrálo v krásných barvách Obzvlášť tady, na tom vršku to bylo moc pěkná podívaná. Ten Život si opravdu umí najít místo. Obdivně jsem si pokývla hlavou a nakonec se rozhodla pokračovat v cestě dál. Zbývalo mi jen pár kroků, abych spočinula na samém vrchu. Odpočinula jsem si. Sice byl výjled naprosto úžasný, ale stále mi nedávalo smysl, proč si Život vybral zrovna tohle místo. Je pravda, že mi ukazoval minule svojí jeskyni, která vypadá naprosto jinak než to, co na první pohled vlk spatří, ale přeci jen si mohl vybrat útulnější místo. Jenže, je to zase docela logické. Život je vlastně takový Bůh a Bohové jsou vždy dost blízko nebe, nebo i podzemí. Život je dobrý, a proto musí být blíže nebesům. Vyvýšenina je to nejlepší místo, pro jeho obydlí. Takže prostě je to logické, že tu je, ale... už od prvního pohledu to vypadá pustě. Ach, zase jsem se pustila do přemýšlení, až jsem skoro zapomněla, proč jsem vlastně tady. Zhluboka jsem se nadechla a nasála tu příjemnou atmosféru, která si sama říkala o to, abych šla tou vyšlapanou cestičkou za Životem. Lépe mi už nemohlo být. Tohle místo podporovalo každou šťastnou buňku v mém těle a že jich bylo momentálně hodně. Proto jsem se taky rozhodla zvesela vyšlapovat a jít tou cestičkou, která vedla k velkému mostu. U mostu jsem se zastavila a začala Života vyhlížet, jenže nikde jsem ho nemohla vidět. Jeho zářivě bílou srst by bylo vidět i na míle daleko. Třeba jdu v nesprávný čas? Myšlenku jsem však rychle hodila za hlavu a rozhodla se most opatrně přejít. Jednou jsem už po něm šla, ale i přes to, jak krásně vypadal, nepřipadal mi stabilní ani na podruhé, co jsem se tu objevila. Netrvalo dlouho a překonala jsem most, když v tom jsem slyšela divný zvuk. Otočila jsem se, ale nikde nikdo. Že by se mi to jen zdálo? Jenže zase. Jako když něco prosvištělo vzduchem. Podívala jsem se výš. A tam byl on. Byl na mráčku. ,,To koukáš, co? Já nezapomněl," mrkl na mě. Já jsem se začala smát. Jak byl bílý, vypadal velice vtipně na tom mráčku. Skoro se v něm ztrácel. V tom seskočil na zem a mráček odplul pryč. ,,Nečekala jsem, že mě bude čekat takové přivítání." ,,Tak přeci jsem tě nemohl zklamat, když za mnou jdeš s takovou velkou novinou," opět na mě lišácky mrkl a usmál se. Bylo vidět, že i on má povznesenou náladu. Usmála jsem se. Věděla jsem, že když za ním přijdu, moc mu vysvětlovat věci nebudu muset, protože on už dávno ví, stejně mě to ale vždy vnitřně trochu překvapilo a vyděsilo zároveň. Kývla jsem. ,,To víš. Jsem moc rád, když se vy moji vlci máte dobře a žije se vám krásně. Potom jsem i já velice šťastný. Tak šup, povídej. Ven s tím," naléhal na mně a přitom mě obešel a drcnul mě z jedné strany, jelikož si sednul. Vypadal, jako zvídavé vlče. Pobavilo mě to. ,,No, nevím, kde začít," popravdě toho bylo hodně, co se za ten rok událo, ale přeci jen tu byla jedna věc, kterou bych mu ráda řekla od srdce. A tou jsem také hodlala začít. Trochu jsem od něho popošla, abych se mu mohla přitom podívat do očí. ,,Nejdříve bych ti chtěla z celého srdce poděkovat. Velice jsi mi pomohl a od tvé návštěvy se mi život změnil o 180°," usmála jsem se na něho. Život vypadal velice potěšeně, protože prohodil svým huňatým ocasem ze strany na stranu a zakmytal jedním ouškem. Nic neříkal a dal mi tím prostor tak pokračovat v tom, co jsem měla na srdci. ,,I když mě ta noviny o matce hluboce zasáhla, cítila jsem, že mě to změnilo, ale v pozitivním světle. Nechci však znít, že smrt matky bylo to, co jsem potřebovala, aby mě posunulo. To vůbec ne. Ovšem uvědomila jsem si mnoho věcí a to i díky tobě. Postavila jsem se strachu a konečně mohu říct, že už se tolik vyjít ven z hvozdu nebojím. Nemám sice tu potřebu chodit pryč, ale něděsí mě to tolik, jako posledně. Stala jsema se silnou jak psychicky, tak i fyzicky. Cítím zodpovědnost, vůči smečce. A co se týče mého otce, lepšího tátu jsem si prostě přát nemohla. Náš vztah je o tolik lepší. Jsem š'tastná," musela jsem se zasmát, protože i tohle místo posílilo ten pocit a já měla prostě tu chu't se upřímně zasmát. Byl to takový, nevím jak úplně svůj smích popsat. Každopádně jsem v tom nebyla sama. Život se smál taky. Byl to takový zajímavý, ale povznešený moment. Oba dva, alespoň jsem to tak cítila, jsme byli povznešeni a naplněni tím momentem, který v sobě nesl jen radost. ,,Já jsem tak moc rád Darkie, že se nakonec něco špatného obrátilo něco v tak dobrého. Sdílím tvou radost s tebou a to upřímně. Takovéhle zprávy mě vždy potěší, i když ale... to nebylo všechno, že?" Na jeho tváři se objevil takový úšklebek, který naznačoval jen jednu věc, a kdyby to bylo možné, propadnu se na místě do země, jak jsem se začala červenat. Celé moje tělo hořelo a já jsem se opět cítila trapně. Tak nejen, že jsem před chvíli tohle dovyřešila s otcem, ale teď i Život. Musela jsem sklopit pohled na zem a trochu si packou zahrát se zemí. ,,Já jen čekám..." aby toho nebylo málo, jemně do mě šťouchl, aby naznačil, že chce vše slyšet. ,,Dobrá, dobrá. Mám přítelkyni, Maple," řekla jsem mu skoro šeptem. Tváře mi studem hořely. Sice jsem na to byla pyšná a Maple měla hrozně moc ráda, ale říkat to takhle ostatním byla úplně jiná věc. Upřímně jsem si nemyslela, že bych kdy jindy si na to dokázala zvyknout. ,,Juchůůů," zavřískal zvesela Život a doslova se vznesl do vzduchu. Tam si udělal pár otoček a zase dopadl na zem. Měl velkou radost, bylo to vidět. Musela jsem se smát. Mohu tady snat dělat něco jiného, než se jen smát? Za to může ta krásná a příjemná atmosféra, plna štěstí a radosti. Život kolem mě proběhl a pak se zastavil. Opravdu vypadal, jak kdyby byl malé vlče, které právě dostalo hračku. Takového jsem ho ještě neviděla. Prvně vypadal velice majestátně, teď spíše jak vlčátko. ,,Hele, já ti umím číst myšlenky, jen abys věděla. A tvé pocity taky. Já mám jen upřímnou velkou radosti, a abych popravdě řekl, čekal jsem na tvůj příchod. Věděl jsem, že přijde den, kdy za mnou poběžíš mi tohle vše sdělit. Pamatuješ si, že už při prvním setkání jsem ti řekl, jak výjmečná vlčí slečna jsi. Nepochyboval jsem o tobě ani na vteřinu," řekl mi upřímně. Zprvu jsem si myslela, že jsem ho nějak urazila a už si chtěla sama sobě dát facku, ovšem nakonec to byla jen slova, která vzešla z jeho srdce. Zněla tak upřímně. Díval se mi hlavně při tom celou dobu do očí, což způsobovalo to, že jsem náhle měla pocit, že chci brečet štěstím. ,,Ale no tak. Nebreš, dítě mé a pojď se mnou do jeskyňky mi vše povědět," naznačil hlavou, ať za ním jdu. Už už jsem chtěla jít, jenže jsem se zastavila. Hrozně mě lákala myšlenka se zdržet a jen si s ním povídat, ale chtěla jsem být co nejdříve zpátky a doufat, že narazím na někoho z naší smečky. Na Maple konkrétně, protože toho bylo tolik, co jsem jí potřebovala říct. ,,Já, ráda bych Živote, ale měl bych se vrátit domů. A neboj. Nepřišla jsem s prázdnou," položila jsem před sebe všechny své květiny, kamínky, mušličky, prostě všechno, co jsem měla. ,,Větší díky ti říci nemohu, a proto tu máš vše, co jsem kdy měla. Nech si to a udělej s tím cokoli, co potřebuješ. Jsi skvělý, Živote, ale musím se vrátit.",,Ne, prosím. Zůstaň. Vždy mě všichni opouští a já jsem pak tady sám. I když tu mám vše, co si zamanu... Jenže vše okolo mi jen říká, jak moc jsem osamělý. Nikdo tu nechce zůstat a dělat mi společnost." Teď už opravdu Život zněl ublíženě, což mě ranilo. Tohle místo však neslo tak příjemnou atmosféru, až jeho pocity sem nezapadaly. V tom, jakoby procitl a usmál se. Že bych na okamžik viděla jeho pravou tvář? Evidentně i Bozi mají svá trápení. Něžně jsem se usmála. ,,Přístě, až sem příjdu s tebou budu trávit delší čas, dobře?" Život potěšeně kývl. ,,Dobrá, ale pamatuj, že svůj slib musíš splnit. A teď teda běž." Nečekala jsem na nic a hned se otočila k odchodu. Vyběhla jsem a uprostřed mostu jsem se zastavila. Ohlédla jsem se za Životem, kde stál. Byl tam pořád a díval se mým směrem. ,,Tak zase přístě!" zakřičela jsem zvesela a upalovala zpátky domů. Vyšlapaná cestička se zdála kratší, než když jsem po ní šla naposledy. Možná to bylo tím, že mě pohánělo štěstí a dobrá nálada. Byla jsem plná energie. Mám toho tolik, co chci Maple říct.

>> Narrské kopce

<< Sarumenský hvozd

U hranic jsem spíše začala utíkat. Už mi to docela chybělo se pořádně proběhnout. Cítit ten vítr ve své srsti. Hlavně jsem měla dobrou náladu a cítila jsem, že mi ji teď jen málo co zkazí. Upřímně jsem nečekala, že to vezme tak v klidu. Měla jsem za to, že bude více zklamaný. Nevím proč... každopádně mám skvělého tátu a prostě. Oh, jak já jsem šťastná. Musela jsem se usmát. Široce a přímo od srdce. Dokonce jsem si při tom běhu povyskočila. Jo, bylo mi moc fajn.
Přes řeku jsem to rychle přeplavala, oklepala se a v běhu pokračovala dál. Jakmile jsem dorazila k těm vrškům, zpomalila jsem. Čekal mě výšlap po písku. Bylo docela příjemné cítit tu měkkost. Moje tlapky se zabořovaly dál a dál. Jak se asi Život má? Cítím ve vzduchu pár pachů. Asi za ním zavítalo nějak hodně vlků poslední dobou. Takže se nenudí. Docela jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím.

>> Vrchol Narrských kopců

Vypadalo to, jako kdyby táta byl chvilku mimo ze všech těch informací, co jsem mu řekla. Nedokázala jsem pořádně z jeho pohledu vyčíst, co přesně si myslí. Ale já mu rozumím. Popravdě bych měla podobnou reakci jako on, teda myslím si. Taková věc není vůbec běžná a myslím, že jsem nikdy v životě neviděla nic podobného, ale tak já jsem málokdy vyšla z těchto lesů. Pořádně neznám ten život za nimi a ani mě to nijak neláká, takže nemohu říct, že třeba tam věnku tohle není běžná věc, ale tady? Tady mezi námi tu máme dva páry, z toho jeden má vlčata a druhý určitě někdy bude mít ty vlčata taky. Uslyšela jsem jeho hlas a začala dávat pozor. Nad jeho slovy jsem se musela usmát. Zněla z nich láska a v tu chvíli jsem byla strašně vděčná, že něco takového řekl. ,,Udělala bych cokoli, abych se vrátila. I kdyby mi to trvalo věčnost, nevzdala bych se, protože svojí rodinu miluji a bez ní bych nebyla," řekla jsem upřímně. Ano, kdyby se cokoli stalo mé rodině, neustála bych to. Vlastně zjištění o matce jsem málem nezvládla. Cítila jsem v sobě, že nemám chuť jít dál, ale Maple, Izar a Therion mi neuvěřitelně v té chvíli pomohli. Vlastně, už je tomu více jak rok, co jsem se o tom dozvěděla. Jak se má Izar a Therion? To je doba. A co teprve Život. Určitě ví, co se děje, ale... mám pocit, že bych se mu měla ukázat. Pohlédla jsem na otce. Jeho slova mě moc těšila. ,,Že bys byl nějaký lump? Vyváděl si neplechu?" zasmála jsem se při myšlence na tátu, jak se šibalsky směje a utíká světem. Bylo fajn si takhle mluvit s tátou. Hodně mě to naplňovalo, i když se jednalo o docela citlivé téma, musela jsem uznat, že jsme to oba zvládli na jedničku. Jeho oči mluvili za vše. Byly plné lásky a já mu pohled opětovala. Dál jsem však už nemluvila. Jen jsem kývla, že roumím a jeho slov si cením. Objal mě a já jeho zpátky. Trochu jsem se otřela o jeho srst, když se odtahoval. Byla jsem šťastná.,,Děkuji," řekla jsem skoro až tiše. Zvedla jsem hlavu a podívala se do dáli. Zavanul vítr a já na okamžik zavřela oči. Bylo mi opravdu příjemně. Měla bych jít za Životem a ukázat mu, že jak jsem se změnila a vlastně mu poděkovat, že mi sdělil zprávu o matce. Má právo na to slyšet, jak se cítím, i když to asi ví. Otevřela jsem oči a pohlédla na otce. ,,Neskutečně si vážím toho, že jsem mohla mít chvilku s tebou o samotě. Hrozně mě to naplnilo. Otec a dcera. Doufám, že se takhle budeme scházet častěji. Každopádně bych si potřebovala odběhnout, zda ti to nevadí. Dlouho pryč nebudu. Jdu jen někoho navštívit. Bydlí támhle v horách," ukázala jsem tím směrem. Jednalo se o místo, co bylo vělice blízko, a proto mi nevadilo tam jít. Trochu jsem se protáhla, jelikož jsem měla ztuhlé tělo a hned na to vlepila taťkovi pusu na tvář. Vlastně ho olízla. ,,Zatím se měj," řekla jsem a otočila se k odchodu.

>> Narrské vršky (přes řeku Tenebrae)

Nadechla jsem se a vydechla. Musela jsem se uklidnit, ale tělo neposlouchalo. Mírně jsem se třásla, srdce tlouklo o stošest a i můj ocas byl nervózní. Prohazovala jsem ho ze strany na stranu. Nevěděla jsem, co čekat za reakci. Musím ale čelit všemu. Moc dobřé chápu, že je to něco nevšedního a ne každý by to mohl brát v klidu, jen doufám. Moc doufám, že ho tím nijak nezklamu a nepodkopu mu tím tak nohy úplně. V tom mě vytrhl jeho smích. Zaraženě a překvapeně jsem se na něho koukala. Tekly mu z toho smíchy skoro slzy, jenže když viděl můj výraz, rychle ho to přešlo. Uvědomil si, že tohle žádný vtip není a že to myslím vážně. Moje nervozita stoupla a já si překročila a nahlas polkla. Jeho výraz v očích se změnil a já tam viděla náznak bolesti. Uši jsem sklopila a pohledem se podívala k zemi. Zklama jsem ho. Bodla jsem mu kudlu do zad. Je vidět, že tohle je něco, co mu bude vadit a s čím nebude souhlasit, jenže... jsem ochotna se Maple vzdát, aby můj otec byl v klidu? Já nechci přijít o dalšího člena své rodiny a tím myslím momentálně tu pokravní. Pochopila by Maple tuhle situaci? Jak bych jí to vysvětlila? Měly jsme to tajit, co to šlo, jenže... nedokázala bych otci lhát a zakrývat mu něco takového. Co jen já budu- Podívala jsem se na otce, který začal mluvit. Ani nevím, jak moc dlouho mezi námi bylo ticho, ale oba jsme byli dost ponořený v myšlenkách. Polkla jsem. ,,Já sama nevím.. jak se to přesně stalo," začala jsem. Cítila jsem, že když už jsem způsobila tuhle situaci, stojí za to mu říct vývoj našeho vztahu. ,,Poznaly jsme se, když jsem se odhodlala po dlouhé době na výpravu mimo domov. Zachraňovaly jsme ježky. Byla to prostě normální vlčice, se kterou jsem se začala bavit. Byla moc milá a říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdybych měla nějakou velice dobrou kamarádku v životě." Usmála jsem se, při vzpomínce na tu "akci". ,,Pak se k nám přidala do smečky zcela náhodně. Nebo, já jí nijak nekonvertovala k nám a ani nevěděla, že jsem odsud. Byla to...náhoda."Osud, řekla bych. Opravila jsem se v duchu. Nadechla se a pokračovala. Dívala jsem se upřeně na otce. ,,Pak jsme se začaly bavit. Byla pro mě velice dobrou kamarádkou. Rozuměly jsme si. Jenže pak se stala... mamka se proměnila v sochu. Neunesla jsem tu situaci tak, jak jsem si myslela. Byla tam pro mě v té těžké chvíli a dala mi veškerou podporu. Otevřela se mi a pustila mě tak k sobě. Obě dvě jsme pocítily, že mezi námy se začíná tvořit silnější pouto než je kamarádství. Samy jsme si to nechtěly přiznat, ale lásce asi vlk neporučí. Své city jsme si obě vyznaly a byly od té chvíle velice šťastné," usmála jsem se. V tom jsem pocítila, jak mi tečou slzy. Moje tělo naplňovalo zvláštní teplo, jak jsem začala mluvit o Maple. Jak já jí moc miluji. Rychle jsem zamrkala a tlapkou se otřela tvář. ,,Víš, že mám strach vyjít z hvozdu? Bojím se, že se znovu ztratím a podruhé vás už nenajdu. Že ztratím rodinu, ztratím tebe a to bych neunesla. Jenže vlk by se měl rozvíjet a strachům čelit. A ona se mnou podstoupila první zkoušku. Šla se mnou za hranice a prošla se až nahoru. Byla u Smrti, já jí tedy neviděla, ale došla jsem s ní až tam a pak zpátky. Dávala na mě pozor. Sice první dny jsme myslela, že uteču zpět domů, kde jsem... v bezpečí, ale překonala jsem se. Sice nemám tendenci tohle podstoupit nějak znova, ale už věřím tomu, že to není tak zlé." Rozpovídala jsem se, ale chtěla jsem, aby to věděl. Aby to slyšel. Aby cítil, že jsem pevně rozhodnutá a stojím si za svým. I když mám pochybnosti v tom, aby to Maple nevadilo. Aby se ona nakonec nerozhodla jinak. Však se mi párkrát zmínila o rodině, vlčatech a já jí nechci stát v cestě a klidně ustoupím. A jak na zavoleno se o tom i otec zmínil. Sklopila jsem uši a jen kývla. ,,Já jsem si toho vědoma. Nebudu mít potomky a tak tím pohřbím naší krev. Jenže já sama sebe nedokážu vidět jako matku. Nemyslím si, že bych to zvládla, ale rodinu bych chtěla mít. I Maple by chtěla a věřím, že ona by byla neuvěřitelnou mámou. Možná se nám poštěstí a nějakým zázrakem mít vlče budeme," řekla jsem, i když reálně jsem tomu nevěřila. Šance byly mizivé, co si budem. Prostě dvě vlčice mít vlčata nemohou. ,,Moc mě mrzí, že jsem tě takhle zklamala."