Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//wooow, gratulky a souhlasím s těmi vlčaty... je škoda, že tady u nás to s nimi, co se týče aktivity, není nijak růžové, ale tak, ne každý se hned do hraní vlčete hrne + náš život je někdy sviňa no :D ale...jinak gratuluji všem, kdo postoupili výše a Duncan a Litai? Wo zírám!! hustá aktivita

Moje tělo však bojovalo. Cítilo, to teplo, které se mu dostávalo a nehodlalo jen tak polevit. Což vlastně bylo dobře. Ale jak dlouho dokáže tohle vydržet? Jen teplo mě nezachrání. Budu potřebovat víc, ale sama nevím, kdy se vlastně proberu, a zda vůbec. Nacházela jsem se myslí někde mimo. Sice mé tělo reagovalo třeba na to, že se ke mně dostala blíže Nym a já cítila její tělo, ale mysl to prostě nezaznamenávala. Jediné, co mohli cítit, bylo to nepatrné dýchání, které hnělo jako nějaké chrčení. Sem tam jsem sebou škubla a hodně mi kmytaly víčka. Ale to nebylo málo. Začlo mě postihovat něco nového a něco, co mohlo rozhodnout o mém osudu. Horečka. Moje tělo začalo hřál ostatní. Moje hlava? Ta začala pomalu být vařicí. Kvůli tomu, jak mi bylo špatně ze všeho toho mrazu, jak moje spodní tělo bylo spíše led, ale to horní mi zahřívali, vše jen bylo otázkou času, kdy horačka ve mě vypukne. Ale mé tělo bylo dost slabé. Nemělo žádnou sílu. Vodu a jídlo, to potřebuji, ale kde to seženu? Z jídla se mi jen zvedá žaludek a voda je všude zmrzlá.

Nohy jsem měla zaseklé a stále jsem cítila přítomnost Theriona. Byl kolem mě, ale nemohla jsem na něho mluvit. Nešlo to. Pak jsem ucítila Nym. Vím, že tu byla a neviděla jsem jí. Chtěla jsem tak moc jí vše říct, mluvit s nimi a omluvit se, ale nemohla jsem. K nim ne. Moje nohy byly stále přimrzlé, kolem stále ty hnusné, shnilé ryby. Bylo to odporné a motala se mi hlava, jenže spadnout sem nemohla. V dáli byla stále matka. Zoufale jsem na ni hleděla. ,,Co to je?" hlesla jsem jen. Snažial jsem se vymanit, ale nešlo to. Ale to nebylo vše. Náhle se kolem mě začal objevoval oheň. ne, oheň ne. Hodně hřál vzduch, až mě skoro pálil. Cítila jsem ho na sobě. Nechápala jsem to. Má tohle být moje smrt? Shořím tady? Ale proč takhle, co to je? Nechápala jsem vůbec tuhle situaci. Přišlo mi to reálné, ale neskutečné. Určitě se muselo někde něco pokazit. Všimla jsem si pohybu. Matka se začala přibližovat. Usmála jsem se. Věděla jsem, že mi pomůže. Vždy mi pomáhá. Chtěla jsem, aby tu byla co nejdříve, ale šla hodně pomalu. Ten teplý vzduh hodně hřál. Sykla jsem bolestí a silně hodila hlavou, jak jsem se snažila ji setřást.

I v reálném světě se stalo, že jsem cukla hlavou tak, že jsem vlastně pomohla více Nym se přiblížit k Therionovi, takže jsem jí popostrčila a odehnala od sebe. Což jsem ale netušila, byl to jen pohyb, za který jsem nemohla. Jen moje tělo reagovalo na podivné výjevy v mé mysli.

//ten sen taky čtěte. vše, co se projevuje v reálném světě, tak jakoby její mysl zaznamenává

Mé tělo, jako kdyby se samo odevzdávalo. Therion, který se na mě tiskl, mohl cítit jen tu kost a kůži, která ze mě začala být. Ano, měla jsem sice hustou srst, ale ta už pomalu neměla na čem držet, jako kdyby vadla, jako kdyby i ta sama srst se vzdala toho ukazovat všem, že vlastně hubená nejsem. Ale já nejsem hubená, já jsem hodně moc pohublá. A Therion to mohl cítit. Srst už nemohla klamat. Byl moc blízko na to, aby to poznal. A bylo to vše dohromady. Dlouhodobé nejezení, krutá zima, vyčerpání magie a ten nehorázný zápach. Vše se na mě podepisovalo a moje tvář, která vypadala jak pandička, spíše už více připomínala lebku, jak se kůže spíše lepila na kosti.
Mé tělo se třáslo, alespoň pro ostatní známka, že ještě žiju, ale mé tlapky? Oh, ty byly tak studené, skoro zmrzlé. Moje mysl? Moje mysl byla jedna velká temná díra, která nedokázala ani myšlenku vyprodukovat. Na nic jsem neměla sílu. Dýchání mi šlo těžce, ale přeci jen. Tělo jsem měla neuvěřitelně slabé. Nastala špatná doba a k tomu špatné okolnosti. V této jeskyni jsme byli už taky dost dlouhou dobu a já ztratila pojem o čase. Jsme tu ve tmě, vyběhli jsme ven jen jednoua a ž si nevzpomínám, co bylo za část dne. Nechtěla jsem to radši ani vědět. Bylo lepší žít v nevědomosti. A ten zápach. Pořád jsem nechápala, odkud se bere, ale byl to pro mě dostatečný znak, že moje tělo nevypovědělo službu a nějaké smysly mi ještě fungují.
Moje víčka se hodně silně třásla. Ne zimou, ale jak jsem očima pořád koukala ze strany na stranu. něco se mi zdálo.

Stojím někde na palouku, nevím vůbec kde. Rozhlížím se a jsem sama. Je teplo, řekla bych, že jeden z těch krásných letních dnů, kdy není ani tolik teplo, ale přesně to příjemné teplo. Usmála jsem se a povyskočila. Radostí, že jsem živá a zdravá. Mohu se dotýkat krásné, čerstvé trávy a cítit vůni kytek. Krásně voní. V tom se v dáli objeví nějaká postava. Nejdříve nepoznávám, o koho jde, ale když se soustředím, hned začnu brečet. ,,Mami," řeknu tiše, přes slzy. Chci se rozeběhnout, ale jakoby zůstana přimražená k zemi. Nechápu to. Však jsem před chvílí skákala. ,,Mami," už spíše křičím. Koukám se na matku, která stojí na místě a i z dálky vidím její úsměv. Co to znamená? Kde to jsem? Podívám se na své nohy. Jsou obalené ledem, studí to. Hodně to studí. Syknu bolestí. nemohu se pohnout, nic. Zoufale se dívám na matku. V tom uvídím vedle sebe Theriona. Cítím, jak je u mě blízko, ale nemluví, nic neříká, jen tam je. Jako podpora, že to zvládnu. Chci na něho promluvit, ale nejde to. A pak se všude kolem začnou objevovat shnilé ryby. Strašně to smrdí.

Víčka stále kmytají jako divá, moje tělo s sebou cukne, ale stále nijak reálně nevnímám, co se kolem děje. Neslyším žádné zvuky, nikoho mluvit, jen vnímám věci, co se zobrazují ve snu. Stále žiju, ale jsem na hranici.

Poslední kapky slz mi skáply na zem. Snažila jsem se dělat hluboké nádechy a výdechy, ale hodně mě bodalo srdce a vzduch, jak kdyby se v půlce cesty zadrhl. Nemohla jsem pořádně dýchat, bylo to těžké. Už vůběc tomu nepomáhal hněv Nym. Chápala jsem jí, že nám vyčítá, že jsme je zabily. Však jsem to neměla v plánu, ale tahle zima je šílená. Musíme jít, ale proč nemohu? Proč to nejde. Chtěla jsem něco říct, ale zase jsem cítila ten hnusný zápach hniloby, zdechliny nebo co to vůbec bylo. Nechápala jsem to. Přimněla jsem se vstát, ale prostě to nešlo. Moje nohy mě zrazovaly, stejně jako Nym, když prohlásila něco, co mě jakoby nakoplo a já svůj hlas zesílila, aby mě bylo dostatečně slyšet. ,,Tak a dost Nym. My tě nezabijeme! Proč bychom to dělaly? (kašel). Jsme vlci a žereme maso na přežití. Maso je naše hlavní potrava a já nejedla už řadu dní. Hodně dlouho. Mám hlad, je mi zima, je mi špatně, necítím se... necítím se dobře," jak kdybych veškerou sílu vynaložila na mluvení. Můj krk byl napřímený, hlava zvednutá, ale s posledním slovem jsem zase spadla na zem. Therion ke mně došel a byl nežný, jako obvykle. Podívala jsem se na něho, doufala jsem, že si nic nezazlívá, ale jak jsem ho znala. Dala jsem svoji tlapku na jeho, když v tom začala hrát melodie. Krásná, uspávající až. Uklidnilo mě to, ale stále jsem byla naprosto vysílená. Potřebovala jsem jídlo, aby mě to postavilo na nohy. Potřebovala jsem to. Hodně. Vyčerpaná z používání tolik magie, vyčerpaná, protože jsem nejedla, ja mi zima, moc velká je mi zima, je mi... Přerývavě jsem se nadechla a omdlela jsem. Pohledem jsem spočinula ještě na Nym, která na mě byla nahněvaná. Bolelo to, moc to bolelo, chtěla jsem jí uklidnit. Promiň, byla má poslední myšlenka.

// oh wow! děkuji moc zároveň se ještě jednou omlouvám, že jsem to poslala později, ale přeci jen. Co se týče další akce, ráda bych se zúčastnila, ale mám s Darkií jiné plány (však víš )
EDIT: dobře nooo, dávám ZAKARA! :D

A zde je moje předsevzetí:

Tohle je pro mě docela těžké. Nerada si dávám novoroční předsevzetí, protože se bojím, že je nesplním, či zapomenu a hlavně se jedná o velkou zodpovědnost vůči sobě. Ale dobře, když už to mám udělat, tak to zkusím. Chtěla bych se zbavit strachu z neznámého. Od doby, co jsem se ztratila, jsem byla mimo svůj hvozd asi jen třikrát. Vždy ale s někým, komu jsem věřila. Dobře, jednou dokonce sama, ale nešla jsem daleko. To je asi to nejdůležitější, na šem chci zapracovat. Co se týče mé osoby. Pak určitě chci být co nejvíce užitečná pro svého otce, pro naši smečku. Pomáhat, lovit, být nápomocná, co to jen jde. Přijde mi, že jsem toho udělala málo, takže to musím změnit. A Maple. měla bych se zbavit těch pochybností a ujasnit si věci. Pořád se cítím, že ji nejsem hodna, ale určitě je to jen něco, co mi moje hlava sama vytváří. Takže... tomuhle musí přijít konec. Bude to asi dlouhá cesta, protože změny nejsou jednoduché, ale jsem obklopena milovanými vlky, velkou rodinou a věřím, že to zvládnu. Tenhle rok bude o mě, o smečce a o mé nové lásce. O věcech, o vlcích, na kterých mi nejvíce záleží. A to je to, co je důležité.

Panika se nade mnou snažila přebrat kontrolu. Kručící žaludek, zmrzlé tlapky a chloulící se vlčce na zemi. Všechno vypovídalo o tom, že jsme si sami sobě vykopali hrob. Vytvořila jsem nám úkryt, abychom se skryli před zimou, ale vlastně jsem nám vytvořila jen hrob, ve kterém budeme pohřbeni za živa. Fakt, že začínal být vchod pomalu uspán sněhem tomu nepomáhal. Moje vyděšené oči těkali po úkrytu sem a tam. Z Theriona na Nym. Nenenene, takhle to nejde. Musíš se uklidnit. Musíš přestat zmatkovat. Není všemu konec. Rozhodně je tady nenecháš umřít. Ty neumřeš, Darkie. Takže... nádech a výdech. Klid. Vše má nějaké řešení. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zavřela oči a na okamžik se soustředila jen na sebe, protože jsem se hlavně já potřebovala uklidnit. Pokud tu vyvolám paniku, bude to ještě horší. Takže myslet, hlavně myslet. Když jsem oči otevřela, spočinula jsem hned na Nym, která se snažila pohnout. Vlastně se pokusila nás přesvědčit, že je s ní vše v pořádku, ale její nožky jí přestaly poslouchat a rozpácla se přímo přede mnou. Zakníkla a můj instinkt promluvil. Sehnula jsem se rychle k ní. Akorát něco žblebtala o tom, že jí jezevci ukradli nohy. Ano, jezevci. Nejsme... nejsem zase tolik ztraceni. Dobře, Nym musíme nějak taky vyřešit. Doufám, že ta zima jí nějakým způsobem neznemožnila chůzi, ale o jídlo je postaráno. Jezevce budeme muset zabít, ale to teď na chvilku počká. Dotkla jsem se své packy jejích nožiček. Necítila jsem takový chlad, ale rozhodně studené byly. ,,Neboj. Nožičky máš stále na místě. Je možné, že jak je velká zima, tak ti teď nepůjde chodit. Můžeš mít hlad, můžeš být oslabená. Však si sama sem přitáhla celkého jezevce. Potřebuješ si odpočinout," snažila jsem se mluvit mírně a pozitivně, abych tu Nym nijak nerozrušila tím, že bych sama jančila, že nechodí. Určitě je to jen tím, že je unavená. Má zamotanou hlavu, hlad... ale to se vyřeší. Vše se vyřeší.
V tom jsem uviděla prudký pohyb. Therion se zvedl a hleděl na nás. Usmíval se, ale jeho oči, jako kdyby byly prázdné. Sledovala jsem každý jeho krok. Došel k Jezevci a zabil ho. Na okamžik jsem z hlavy nedokázala dostat pryč ty jeho oči. Něco mi tu totiž nehrálo. Takový pohled jsem u něho nikdy neviděla. Určitě za to může to, jak je vyčerpaný. Však se nás snažil zahřívat. A určitě má taky hlad, proto tak prázdný pohled. Snažila jsem se hledat odpovědi, ale nářek jezevčat mě vrátil zpátky na zem. Therion přišel s mrtvým jezevcem až k nám. Kručení břicha, jako kdyby nabralo na síle. Nym to mohla slyšet. Než však Therion stačil udělat jakýkoli pohyb, poděkovala jsem mu.
Nářek těch malých a jezevčice byl hodně silný. Musela jsem je zabít. Podívala jsem se na ně. Shoulené v rohu, oči plné slz a utrpení. Věděli, co je čeká. I jejich matka to věděla. Neměli šanci proti nám. Sice byla v obrané pozici a připravená položit za svá mláďata život, ale jejich osud byl spečetěn v momentě, kdy jsme je dotáhli do úkrytu. Soustředila jsem svou energii na vyvolání kořenů. Nacházeli jsme se v lese, tudíž kořeny byly všude kolem, a tak to nebylo tolik namáhavé. Chytla jsem jezevce do kořenů a stáčela je kolem jejich těla. Kořeny nabýrali na síle a jejích křik taky. Bylo mi to líto, ale nedalo se jinak. Museli jsme přežít. Kořeny tak rozdrtili jejih páteře, zlomilo končetiny a i vaz. S přestáním jejich nářku jsem kořeny odvolala. Vyčerpaně jsem dopadla na zem a těžce oddechovala. Už jsem neměla tolik energie. Rozklepaně jsem se však zase postavila na nohy. Musím jíst. Musím něco snít a dát to Nym a Therionovi. Když jsem se otočila, viděla jsem Theriona odcházet a bez přemýšlení jsem vytvořila ještě naposledy kořenami zábranu. Tudíž nemohl vyjít z úkrytu. ,,Co... co blázníš (kašel) Therione? Tam venku... (kašel), venku tě čeká smrt. Sám (kašel) umrzneš. Vrať se," ztrácela jsem sílu. Hlasivky mi vypovídaly službu. Nejenom, že jsem začala kašlat, ale i můj hlas zněl mnohem skřípavěji. Žádná magie, už žádná magie, jinak umřu. Vybralo si to ze mě moc energie. Nohy se mi třásly jak zimou, tak i tím, jak mé tělo bylo oslabené a vyčerpané. Pomalými kroky jsem se dostala k mrtvým tělíčkům jezevců a vzala jedno do tlamy a začala kousat. Cítila jsem tu jejich teplou krev na jazyku, jenže v tom jsem začala cítit ten hnusný zápach. Tak silný, tak nechutný, že jsem jezevce vyplivla a začala hned vedle zvracet. Kašlala jsem a zvracela něco, co ještě ve mě zůstalo. Složila jsem se hned vedle svých zvratků. Zápach byl však o to horší. Rozkašlala jsem se více, jenže v tom se začalo moje tělo svýjet v bolestech. Je tohle můj konec? prolétlo mi hlavou. Snažila jsem se otevřít oči a pohlédnout na chudinku Nym, kterou jsem nemohla zahřát. Uronila jsem slzu. ,,Pro-miň (kašel)" šeptla jsem směrem k Nym. Nedokázala jsem tak přestat brečet. Pohřbila jsem nás tu za živa. Zamezila tak úniku, z tohohle pekla. Nemohu jíst, nemohu nic. Ten zápach mě zabije.

// taky si myslím

Náhle mi vše přislo o mnohem více beznadějné. Sice pro jezevce to dopadlo v pořádku, Therion se velice snažil je zahřát a oni pak se jen schoulili do klubíčka a odpočívali, zatímco Nym vypadala, že každou chvílí omdlí. Therion si dělal starosti, a to velké. K malé jsem došla a lehla si k ní. Drcla do ní a zeptala se potichu: ,,Jsi v pořádku, maličká?" jenže ona vypadala, tak moc bledě a slabě a Therion si toho též všiml. Začal se o ní otírat, lehl si vedle ní a zahříval jí svým tělem. Snažila jsem se taky pomoci, ale bylo vidět, že všichni jsme neuvěřitelně unavení. Co budeme dělat? Je tohle náš konec? Trochu jsem posmutněla. Celá atmosféra kolem nás byla temná. Hlavně do toho všeho tady začalo něco děsně smrdět, až jsem musela ohrnout čumák. Nevěděla jsem, zda jsou to ti jezevci, nebo něco kolem, nebo třeba já, protože jsem se už dlouho nemyla, ale něco tu moc páchlo. Ale nehodlala jsem to řešit. Ne teď. Dalo se to přejít. Na okamžik.
Celá ta beznaděj, vše na mě dolehlo a já měla chuť usnout, ale nemohla jsem. Bála jsem se, že se něco stane, něco moc strašného, když usnu a to jsem si nemohla dovolit. Jak dlouho jsem nespala? Už to bude nějaká chvíle. Jsem zvědavá, jak dlouho vydržím. Mám šanci? Stočila jsem pohled k Nym, vypadala na tom nejhůř z nás tří. ,,Nym, vydrž. Vše bude v pořádku. Ještě máme mít tu pandí trojku, přeci," usmála jsem se povzbudivě a olízla jí. Doufala jsem, že jí vženu pozitivní myšlenky. Jenže ten smrad neustával. Otočila jsem se na spící jezevší rodinku, jenže v tom... mi začalo kručet břicho. Proboha! Vždyť já taky dlouho nejedla! Tohle bude můj konec! Nenenenenene... ježiš ne, prosím! Šokovaně jsem rychle vstala a hleděla vystrašeně na svoje společníky. Až teď mi došla závažnost téhle situace. Pohlédla jsem vystrašeně na Theriona. ,,Therione! Jídlo! Musíme sehnat jídlo. Pro nás, pro ni. My nepřežijeme," řekla jsem potichu, ale dost nahlas pro nás všechny. Co budeme dělat?

I když situace byla žalostná, nemohla jsem prostě reagovat bez toho, aniž bych nedostala od nich povolení, jenže mi až pozdě došlo, že mi vlastně nerozumí a všichni vypadali, jako kdyby viděli samotnou smrt před sebou. Jediná paní jezevčice se za mnou začala řítit, ale nedoběhla daleko. Zem se pod ní propadla a ona žuchla. Podívala jsem se na to místo, jenže v tom se vedle mě objevil Therion a začal jednat. ,,Co tady-" ani jsem to nestačila doříct a objevila se tu i Nym. Bylo vidět, že jí ten mráz dost vylekal. Její tělíčko tohle nemohlo dlouho ustat. ,,Nym!" křikla jsem přes tu vánici doufajíc, že mě uslyší.
Vítr sílil, sníh též a já ztrácela své milované vlky před očima. Začalo být špatně vidět. Nejen, že nastala tma, ale ta vánice nám to prostě nedovolila. Přede mnu však stále byl zbytek jezevčí skupinky. Stiskla jsem zuby a rozhlédla se. Zaběhla jsem směrem, kde stála Nym a měla štěstí, stále pořád na stejným místě. Sehla jsem se k ní, aby mě slyšela. ,,Já vezmu mláďata na hřbet. Ty se mě pak kousni do ocásku a tomu jezevci nastav ocásek svůj. On určitě pak pochopí," zvedla jsem rychle zrak směrem, kde jsem viděla Theriona, ale bohužel jsem ho už nespatřila. Povzdechla jsem si, ale nebyl čas nic jiného řešit. Věřila jsem mu, že to zvládne. Před námi pořád byla ta mláďata, která vypadala, že každou chvíli umřou. Jemně jsem je vzala za kožich na krku a položila si všechny na svůj hřbet. Byla jsem však ve střehu, kdyby tatínek chtěl nějak zaútočit, ale věřila jsem, že nás pochopi. Otočila jsem k Nym svůj ocásek a v očekávaným kousnutí jsem zavřela oči. Ohlédla jsem se za sebe. Čekala jsem, až si to tam ti dva vyřeší, což ale netrvalo dlouho. Vyšla jsem pak směrem k našemu úkrytu, tedy... doufala jsem v to. Naštěstí to nebylo ale daleko, takže jsem úspěšně tu díru v zemi našla a prošla chodbičkou za Therionem a Jezevčí maminkou. Opatrně jsem položila ty malá na zem. ,,Therione. Umírají. Dokážeš vzduch kolem nich ohřát?" řekla jsem starostlivě a začala hořečně přemýšlet, jak bych mohla pomoci já. Teď mi je magie země k ničemu.

Tak jo, jdu do toho taky :D

Bylo vidět, že ta malá má dost rozumu na svůj věk. Nijak se do Theriona navážela a docela ho chápala, i když se zmateně koukala a bylo na ní vidět, že by si ráda povídala, ale Therion bohužel takový nebyl. Ten sice mluvil, ale sám pro sebe. Ale netrvalo dlouho a veškerá pozornost se strhla na mě. I když se můj pohled stočil na tlapky, cítila jsem jak se mi oba páry očí zařezávají do kožíchu a dychtí po tom, o kom vlastně mluvím. Začala jsem být nervózní, protože jsem absolutně nevěděla, jak bych jim tohle mohla vysvětlit? Já sice Therionovi řekla, že mám partnerku, ale neví koho a Nym prostě... já jí nechci kazit nějaké představy? Jak se na mě bude dívat? Lhát jim nechci a kdybych jim řekla, že je to tajemství, tak mě akorát budou proklínat a ptát se na otázky dál. Povzdechla jsem si a podívala se nejdříve na Nym. Měla krásná kukadla plná očekávání. Nemohla jsem tu malou zklamat. Znala jsem jí sice jen chvíli, ale už tak mi přirostla k srdci. ,,Ano. Zaláskovaná jsem. A abych pravdu řekla, tak žádné motýlky v břiše jsem necítila, jen teplo. Krásné teplo, které tě spaluje, když toho druhého vidíš. Když cítíš i to jeho teplo. Srdce ti začne rychle bušit a hlavu máš v jednom kole. Skoro každá myšlenka je jen o tom druhém. O tom milovaném," mrkla jsem na ni a schválně jsem nenaznačila, že se jedná o přítelkyni. Když jsem pak pohlédla na Theriona, napadlo mě, jak se vlastně tomu vyhnout, aby Nym neslyšela to jméno a nedozvěděla se, že se jedná o vlčici. ,,Je to někdo ze smečky, ale nemyslím si, že bys od nás někoho dalšího znal, hehe. Kromě Nokta a Wolfi, samozřejmě. Což mi připomíná, víš o tom, že mají vlčata? Mají tři krásné kuličky, měl bys nás někdy navštívit," usmála jsem se a začala rychle vrtět ocasem. Ne jen z důvodu, že jsem si vzpomněla na naše vlčata ve smečce, ale i z toho, jak krásně jsem to uhrála a změnila téma. Doufám, že se i Nym chytne a bude chtít vědět něco o vlčatech než o lásce, haha. Cítila jsem, jak kdyby mi spadl velký kámen ze srdce.
Mezitím, co Therion ukazoval svojí magii Nym a hrál si s ní, uslyšela jsem zvláštní zvuk zvenčí. Jako kdyby někdo mluvil. Ten hlas tu nebyl slyšet úplně, takže jsem nevěděla, co si povídají. Přitiskla jsem proto více tlapky k zemi a soustředila se na ně. Snažila jsem se najít ty venku. Co kdyby to byly zatoulaní vlci a mrzli? Jenže, jak jsem je hledala, našla jsem však něco jiného. Cítila jsem jiné tlapky, jinou váhu. Tohle nebyli vlci. Tohle byl rodina jezevců. Podívala jsem se ven. Sledovala jsem chvilku tu chodbičku, zatím co jsem přemýšlela. Mám hlad, ale je tam rodina. Jsou tam malý. Nemohu je zabít. Já to ještě pár dní vydržím. Co když potřebují pomoci? Otočila jsem se na ty dva a všimla si, že i Therion zpozorněl. ,,Je to jezevčí rodinka. Pravdepodobně. Vlci to rozhodně nejsou," pronesla jsem zprvu a pak se podívala na Nym. Nechtělo se mi vstávat a odcházet, když už nám konečně bylo docela teplo a byly jsme dostatešně izolováni od toho mrazu venku, ale... já, jakožto milovník přírody jsem to nemohla nechat být. ,,Co když tam venku mrznou?" řekla jsem trošku nejistě. Zvedla jsem se a šla za nimy. Ještě jsem se stačila otočit. ,,Vy tu zůstaňte, hned jsem za vámi," vyběhla jsem. Venku, jako by mě to praštilo. Málem jsem si sedla na zadek. Byla taková zima. Nedokázala jsem pomyslet na to, kdybychom s Nym zůstaly tady venku. Byly by z nás sochy. Rozhlédla jsem se v naději, že uvidím ty černé kožíšky. A taky, že se mi povedlo. Nebyli tak daleko od nás. Přiběhla jsem k nim, byli vystrašený a bezbranní. Nemohli nic dělat, kdybych na ně zaůtočila. ,,Prosím, nebojte se. Já vám chci pomoci. Nedaleko je tu skrýš. Můžete se ohřát," řekla jsem rychle, aby na mě nezaútočili. Musela jsem ale jednat rychle. Ta malá vypadala velice promrzle.

//zítra mě čeká zkouška, takže napíšu zítra během dne (spíš k večeru)

// oh, to ne... díky patří tobě, jinak bych to v půlce vzdala! bez tebe by mi to nešlo. a máš skvělý nápady. jsem ráda, že si mi byla rádcem ceny ti dát nemohu, ale pokud můžeš, tak si klidně na mé jméno do inventáře něco hoď :DDD moc děkuji

// EDIT Morf: Já nic nepotřebuji :) jen si květinky nech.

Doufala jsem, aby Nym nebyla z toho moc vystrašená, když si k ní jde lehnout prakticky někdo pro ni úplně cizí, ale vzala to naštěstí v klidu a ještě se k tomu usmívala. Položila pár otázek Therionovi, který si postupně došel za Nym a lehl si vedle ní. Měla bych jí asi upozornit, že Therion toho moc nenamluví, ale jak bych to měla říct, abych neranila Theriona? Nebo, to asi nechám na ní, aby sama pochopila. Nadechla jsem se a mile se na ni podívala. ,,My jsme se poznali v době, kdy jsem zjistila, že mi maminka odešla na oný svět. Therion se zjevil jako anděl z nebes. Moc mi pomohl v té situaci," podívala jsem se na něho. Z očí mi šlo vidět, jak moc jsem za to vděčná a jak moc mu děkuji. I přesto, že toho moc nenamluvil, když něco pronesl, bylo to to nejdůležitější.
V tom položila otázku, zda náhodou spolu nechodíme. Upřímně mě to zarazilo a rychle jsem proto zamrkala. Jako bych se svým výrazem ptala na to, aby to řekla znova. ,,Ach, ne. To mi s Therionem nejsme spolu. Možná jsem to řekla špatně, ale on je můj kamarád. Když ti je někdo hodně blízký, nazveš ho přítelem. A partner je ten, co s tebou žije. A.. já už někoho mám," zastřihla jsem ouškem a usmála se. Doufám, že se moc nebude ptát. Lhát jí nechci... popřípadě to nějak zamluvím. Přeci jen by pro ní mohlo být zvláštní, kdybych řekla, že mám partnerku. Podívala jsem se na Theriona. Ani jsem nevěděla, co si vlastně o tom myslí a doufala, že mě nijak nezavrhl. Povzbudivě jsem se usmála. Hned na to jsem však cítila, že se kolem nás vzduch ohřál. Spokojeně jsem se zavrtěla. A v tom mi to došlo. ,,Nym, jak ses ptala na magie, tak vidíš Therionovi krásné oči? Má je světle modré, to znamená, že má magii vzduchu. Pak můžeš mít tmavě modré, což je magie vody. Takže jednu z těchto magií má tvůj... Falon, jsi říkala?" uchechtla jsem se, protože jsem si nemohla moc vzpomenout na to jméno, které před chvílí pronesla. Jsem to hlava děravá. Zívla jsem hned na to. Začala jsem být z toho všeho ospalá. Přesto jsem si nemohla dovolit si lehnout a jen tak spát. To prostě nešlo. Podívala jsem se na ty dva vedle mě. Bylo mi příjemně.

Nym se ke mně více přitiskla, protože jí byla zima. Snažila jsem se jí ocasem přikrýt celou, ale nebyla zase tak maličká, jak se zdála. Jak bych jí mohla ještě více zahřát? S magií země toho moc nesvedu, ale doufám, že v tomhle úkrytu jí za chvíli bude lépe. Ustaraně jsem se na tu maličkou podívala a zase odvrátila zrak ke vchodu. Na chodbičku už dopadal sníh, ale stále se nedostával až k nám do úkrytu. To bylo jediné, co jsem prostě dokázala. Povzdechla jsem si. Když jsem se koukla k Nym, povídala k ježkovi. Jen jsem se usmála, ale dál k tomu nic neřekla. Ovšem potom, co se rozvášnila o magiích jsem už cítila potřebu jí k tomu něco říct. ,,Ty nejsi odsud? A odkud pak pocházíš?" zeptala jsem se nejdřív. Zajímalo mě to, protože mi přišlo zvláštní, aby se tu toulalo takhle vlče samo. ,,Ale k magiím. Já se tu narodila a magie se mi projevila, jakmile jsem vyrostla v dospělou vlčici. Změní se ti oči. Nebo alespoň většině se to tak stalo, je možné, že ti zůstanou tyhle tvoje krásné jantarové oči. A hlavně to pocítíš. Začneš vnímat, že ti koluje v těle něco, co jsi zatím necítila. Moc magie. A když se začneš soustředit, poznáš, co v tobě je. Já mám magii země. A, nemohla jsem být vděčná, protože přírodu přímo miluju," usmála jsem se na ni a trochu do ní drcla. Popravdě se jednalo o něco, co bylo asi nejvíce fascinující. Hledat svojí magii. ,,Ale teda, to jsi odvážná. Já bych ke Smrti asi jít nemohla, ale... věřím, že ti pomohla. Říká se o ní, že je sice zlá, ale vždy splní to, co si u ní "nakoupíš". To já byla u Života. Ten mi spíš pomohl, abych byla rychlejší a obratnější, po magiích tolik netoužím. Mám svou zemi a to mi stačí, i když si říkám, že by se magie ohně docela hodila, co říkáš?" zasmála jsem se. Sama jsem však cítila, že mi není už takový zima, jako mi byla venku. Naše tělesné teplo zahřívalo nás obě. Střihla jsem ouškem a zívla si. Trochu mě to ležení nutilo ke spánku. Pak se však Nym rozpovídala o tom, kdo byli ti vlci a kde jsou její rodiče. Sklopila jsem uši, jelikož jsem to chápala. Tím, jak se zakuckala a nevěděla, co měla říct, naprosto jsem chápala, co tím chce říct a... pak mi to potvrdila s tím jezevcem. On... opravdu může? On tohle svebe? Zpozornila jsem a koukla jsem se s nadějí v očích na Nym. ,,Víš Nym, já mám taky maminku na oném světě. Neví přesně, co se stalo, ale z mé maminky se stala mechová socha v našem smečkovém úkrytu. Je spojena s naším hvozdem a dohlíží na nás. Hrozně ráda bych s ní mluvila. Omluvila se jí, že jsem u ní nebyla v těch těžkých chvílích. Udělala si něco s nohou, hodně krvácela a já... já odešla a nechala jsem jí," sklopila jsem pohled a povzdechla. Stále mě ta bolest tížila. S úsměvem jsem se pak na ni podívala. ,,Ale moc doufám, že se ti nikdo neukáže a zjistíš, že máš ještě rodinu a kdyby jo. Víš co? Půjdeme tam spolu a kdyby se něco dělo, budeš mě tam mít a můžeš se ke mně schovat. Realita může být někdy krutá, ale ve dvou se to snáz zvládne," povzbudila jsem ji, teda alespoň jsem se o to pokusila. V tom jsem ucítila známý pach a náhle se v chodbě objevil Therion. Zvesela jsem se na něho podívala. Už se zase chtěl omlouvat. Zakroutila jsem hlavou. ,,Therione, poď se k nám přidat. Lehni si tady vedle Nym, ať ji zahřejeme. Její tělíčko z nás musí trpět nejvíc. A za nic se neomlouvej. To je v pořádku," mrkla jsem a hlavou mu pokynula, aby si lehnul vedle Nym. Čekala jsem, až mě vyslyší a mezitím jsem se otočila k Nym. ,,Tohle je můj velice dobrý přítel, Therion. Nemusíš se ho bát maličká, je moc hodný."