Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo mi opravdu příjemně. Strašně dlouho jsem jí neviděla a nebyla vedle ní. Vlastně naposledy jsme se viděli, když byla vlčata v úkrytu. Vzpomněla jsem si na ten moment a na všechny ty myšlenky, které mi v té době začaly plnit hlavu. Povzdechla jsem si. Bylo to těžké období. Ve vzhodě jsme se míjely, byla pryč, zachraňovala vlčata a já ve hvozdě trávila čas sama, s otcem, šla k Životu na návštěvu a pak přešla sem v naději, že pomohu s vlčaty, ale trochu jsem popletla cestu. Stalo se toho tolik.
Cítila jsem, jak se její čumák zachumlal do mé srsti. I když vál silný vítr a byla zima, já cítila to teplo, tu lásku, která mě spalovala. Zeptala se mě, co mi moje matka řekla. Na to jsem se oddálila a na okamžik zapřemýšlela, co věe jí mám říct. Jen jsem se usmála a podívala jsem se někam do dáli. ,,Povídala mi o tom, že její duše je s námi ve hvozdě. Že nás vidí, vnímá a chrání. Taky je kousek ní v tomhle přívěšku. Je pořád se mnou," koukla jsem se opět na tu pohupující růži na mé hrudi. Byla tak krásná. Děkuji ti, mami. Na to jsem zvedla hlavu a trochu se uchechtla. ,,A taky mi řekla něco o tom, že se nemůže dočkat, až budu matkou, což jsem nepochopila. Nevíš, co by to mohlo znamenat?" podívala jsem se na Maple. Cítila jsem se díky tomu pobaveně, ale taky zmateně. Tolik otázek jsem měla, ale pravděpodobně mi na to nikdo neodpoví. Ani má nejmilovanější.
Zahlédla jsem v lese pohyb a došlo mi, že se Nym vrací, jenže vypadala velice smutně. Nevěděla jsem, jak si to přebrat. Tak moc jsem se chtěla zepat, co se stalo. Vypadala zničeně, jenže nahodila úsměv a změnila téma. Srdce mě bolelo, ale kvůli tomu, co asi musela ta maličká prožít. Než Maple zareagovala, jen jsem dodala: ,,Až budeš připravená někdy o tom mluvit, budu tady pro tebe." Tušila jsem, už jen z té reakce, že se bojí nám cokoli říct. Možná to bylo tak špatné, že to chce vytěsnit. A nebo se bojí, že bychom si o ni začaly myslet velkýví jaké věci. Chudinka. Nehodlala jsem to však dál rozebírat a dělat to ještě pro tu maličkou těžší. Už ta toho zažila moc.
Maple jí odpověděla na všechny otázky a já jen kývala na srozuměnou. Když se téma otočilo k Therionovi, podívala jsem se směrem, kde byl náš úkryt. ,,Víš zlatíčko, Therion je té povahy, kdy se náhle uzavře a je duší mimo. Jeho tělo tu s námi je, my ho vidíme, ale on nás ne. Utápí se v myšlenkách, ale ne v těch hezkých. Vlk by mu chtěl pomoci, jenže to nejde. On se musí s tím poprat sám a najít tu sílu. Určitě se pak na něho podíváme, ale už jsi dlouho bez ostatních. Musí se o tebe starat," s tím jsem se na ni otočila a usmála se. Všimla jsem si však pohledu, jaký měla Maple. Moc tomu nevěřila, že se jedná o hodné vlky, co jen tak nechají na kraji lesa malé vlče plus k tomu v takové zimě. Pohled jsem Maple opětovala. Měly bychom si dát pozor, a pokud na ty vlky narazíme asi jim dám výchovnou lekci. Nym říkala, že se jednalo o jednu vlčici ze smečky, co jí nějak pomáhá, ale tohle mi nepřišlo prostě správné. Trochu jsem se zamyslela, když v tom už Maple vedla cestu. Otočila jsem se na Nym. ,,Kdybys potřebovala pomoci, vezmu tě klidně na záda. Ten vítr je fakt silný a rychlý," řekla jsem ji a snažila se ujistit, že je vše s ní v pořádku. Byla jsem připravena ji kdykoli zvednout a posadit si ja hřbet.

>> Zarostlý les (přes Zubří Vysočinu)

//ježiš, on to někdo čte? :D moc moc děkuji!! tohle potěšilo

<< Jezevčí plácek

Jak jsem procházela lesem, zase se to měnilo v tu šílenou zimu. Sice jsem se přestala třást díky své nemoci, ale začala jsem se třást díky té zimě. Ono taky nebylo nejlepší přejít z toho docela hřejivého podzimu, do tak kruté zimy, ale co se dalo dělat. Jediné, na co jsem myslela bylo moje ubohé srdíčko a Nym. Věděla jsem, že budu v pořádku žít, ale životní styl se mi od téhle chvíle rapidně změní. Moje oblíbené běhání jen tak je teď pryč. Nevím, jakt o bude s jídlem, protože mám sice hlad, ale asi toho nedokážu tolik pozřít. Tělo mi přijde mnohem křehčí a asi budu pořád vypadat tak pohuble, ale už jsem v lepší kondici. Budu se snažit tolik mé srdíčko nenamáhat a nevystavovat ho nebezpečí. A co se týče Nym, musím tam teď pro ni být. Slyšela jsem za sebou kroky. Jezevec šel poměrně rychle a pravděpodobně si šel pro Nym, která čekala, aby ji odvedl jako další v řadě.
Došla jsem na kraj a uviděla obě. Usmála jsem se a trochu popoběhla. Věděla jsem, že tohle mi nijak neuškodí. ,,Nym! Maple! Viděla jsem svoji matku a koukejte, co mi dala," ukázala jsem jim na přívěšek, který se mi teď pohupoval na hrudi. Koukla jsem se taky směrem dolů a stále měla veselou náladu. ,,Pomohla mě vyléčit," ukápla mi slzička, která se tak rychle objevila jako zmizela. S úsměvem sjem zatřásla hlavou. V tom jsem zvedla hlavu a pohlédla hned k Nym. Koutkem oka jsem zahlédla siluetu jezevce. Zhluboka jsem se nadechla. Nastala situace, kdy odejde teď Nym. Matka naznačila, že její setkání nebude asi zrovna tak růžové, jako to moje, proto jsem cítila potřebu jí trochu podpořit. ,,Nym, nevím, co jsi všechno se svou rodinou prožila, zažila, ale nebudeš v tom sama. Věř mi. Někdo speciální tam bude vedle tebe," řekla jsem pouze a mrkla na ni. O matce jsem se nechtěla zmínit, ale věřila jsem, že to Nym pochopila. Byla jsem vděčná matce, že to malé vlče ochrání, když já tam nebudu. ,,Budeme tady na tebe čekat. Nikam neodejdeme. Slibujeme," dodala jsem jí odvahy a otřela jsem se o její tvářičky. Pak jsem se oddálila, aby s ní šel jezevec. Dívala jsem se na ni, dokud mi nezmizela v dohledu.
V ten moment jsem se otočila na Maple a radostně k ní přiskočila a začala jsem se svou tváří otírat o tu její. Hlavu jsem postupně sunula k jejímu krku a zabořila tak čumák do její srsti. Voněla krásně. Voněla jako domov. ,,Chyběla jsi mi," řekla jsem tiše a jen zůstala na místě. Tohle je správné a tak to má být.

<< Jezevčí les

Šlo to velice pomalu, ale byla jsem ráda, že měl trpělivost. Vedl mě hutým lesem. Já jsem však nevnímala moc cestu, ani kde jsme zabočili, či okolo čeho jsme prošli, jelikož mi dávalo zabrat se soustředit jen na tu chůzi samotnou. Bála jsem se, že každou chvíli hodím držku a rozplácnu se mu před nosem. Sice se mi nohy klepaly a už na pohled bylo vidět, že jsou nestabilní. Občas jsem zakopla, ale zatím vše ustála. V tom jsme ale les opustili a my se nacházeli na otevřené pláni s jedním obrovským stromem. Jeho šlahouny sahaly až na zem a kupodivu ybl rozkvetlý. Vlastně až teď jsem si všimla, že tu není zima, ale že je tu příjemně. Že by jaro, léto? Panuje tu jen jedno roční období? Jako kdyby mi jezevec četl myšlenky. ,,Toto místo se promění v takové roční obodbí, ve kterém ses s daným vlkem viděla naposledy. A tuším, že začíná podzim," řekl klidně a packou ukázal, abych šla směrem ke stromu. Srdce mi neuvěřitelně rychle bilo a mě automaticky stékaly slzy po tvářích. Přišlo mi něuvěřitelné, jak moc je tohle místo propojené i s tím momentem. Ne jen s tou bytostí, ale že to přehrává jakoby moment posledního rozloučení. Nene, dává nám možnost to napravit a rozloučit se pořádně. Kývla jsem jezevcovi na srozuměnou a vyšla.
Jako omámená jsem koukala před sebe v naději, že jí už zahlédnu z dálky. Teda, nebylo to tak daleko, ale přeci. Foukal tu jemný vánek. Vypadalo to, jako když ten strom sám tančí. Byl to krásný pohled. Všude poletovaly malé, bílé kvítky. Nadechla jsem se a cítila ten čerstvý vzduch. Tváře mě trochu studily, protože jsem brečela tolik, že to prosáklo i přes moji srst.
Došla jsem nahoru ke stromu. Zahlédla jsem jí jak stojí ke mně zády a dívá se do dáli. Zůstala jsem stát a jen hleděla na její záda. Jemný vánek ji čechral srst. Vypadala tak živě, jako kdyby nikdy neodešla. Nechtěla jsem narušit ten moment tím, že bych něco řekla, a tak jsem čekala, dokud se neotočí a tiše plakala, i když mi na tváři hrál úsměv. Trvalo to jen pár vteřin, než prolomila to ticho. ,,Vypadá to tu hezky, že Darkie?" otočila se a usmála se na mě. Její oči zářily, vypadaly tak šťastně. Měla jsem chuť se rozeběhnout, olíznout jí něco udělat, ale věděla jsem, že to nemohu. Byla pouhým duchem. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo sedout si na zadek. V reálu se mi jen silně rozklepaly nohy tak, že už jsem to nevydržela. Sklopila jsem pohled a vzlykala tentokrát nahlas. ,,Neplač Darkie, prosím. Já ti pomůžu," přišla ke mně blíže a já zvedla hlavu. Byla tak blízko, ale přeci daleko. Najednou se zvedl vítr. Silný a rychlý. Vedle mě se najednou začala zvedat země. Věděla jsem, že za to může moje matka, ale co plánovala jsem netušila. Začal kvést opravdu nádherná, červená růže. Přistoupila k ní a čumákem se jí dotkla. Zkameněla a z růže byl teď nádherný, blištivý kámen. Možná drahokam, netušila jsem, ale vypadalo to nádherně. Poletoval ve vzduchu. Úžasle jsem na to hleděla, když v tom se k tomu připojil provázek a pověsilo se mi to na hrudi. Růže zazářila silnou rudou barvou. Cítila jsem, jak mi zvláštní energie, zvláštní síla začíná proplouvat tělem. V momentě, kdy světlo pohaslo, vyprchala i ta energie. Cítila jsem se lépe. Co, lépe. Zdravě. Hlava mi nehořela, tělo se neklepalo a žádný pohyb mě už nebolel, ale nebyla jsem vyléčena úplně. Cítila jsem to. Vděčně jsem však pohlédla na matku. Udělala, co bylo v jejích silách a já za to byla nesmírně ráda. ,,Ta růže ti momentálě pomohla před smrtí, ale nedokáže tě vyléčit úplně. Byla jsi dlouho nemocná a mé srdce to tíží, že ti to musím takhle říci, ale díky té nemoci máš teď velice křehké srdce, Darkie," řekla s nalomeným hlasem. Bylo vidět, jak moc jí to bolí a mě to neuvěřitelně mrzelo. Že mě musela takhle vidět. ,,Občasné bolesti tě budou pronásledovat celý život, a pokud znova onemocníš, tvé tělo už to tak dlouho vydržet nemusí. Ach, má dcerko," svěsila hlavu při posledních slovech. Chtěla jsem jí ukonějšit, ale ona znala pravdu. Ona viděla, jak jsem hubená a v jakém stavu je mé tělo. Tohle nesmím nikomu říct. Nesmím přidělávat problémy. Matka zvedla hlavu, jako kdyby slyšela mé myšlenky. ,,Já vím, jak to myslíš, ale není dobré tohle tajit." Viděla jsem v jejích očích pochopení. Povzdechla jsem si. ,,Já jen chci být prospěšná naši smečce. Chci, aby mě viděli všichni jako silnou. Nemohu se přiznat, že mám nalomené zdraví, ale budu opatrná. Slibuji. ,,Nesmíš tolik běhat, dělat těžké práce. Lovení taky omez jen na menší zvěř. Pokud budeš své srdce více a více namáhat, tak je možné že...",,Já to chápu, mami. Ale neboj. Já to zvládnu," usmála jsem se, i když to bylo pro mě těžké. Tak moc mě chápala a věděla, čím teď procházím. Jenom kývla. Chvíli jsme na sebe dívaly a usmívaly se. Byl to krásný moment. Pak se její pohled změnil. Bylo na ni vidět, co myslí a já se trochu zasmála. ,,Ano, mám partnerku," řekla jsem stydlivě. ,,Ano, to já vím, ale nemohu se dočkat, až přijmeš roli matky." V ten moment jsem vyvalila oči a nemohla uvěřit, co vlastně řekla. Pochopila správně, že mám přítelkyni? Že je to vlčice, ne vlk? Matka kývla, protože mi mohla číst myšlenky. ,,Tak co tím myslíš?" byla jsem zmatená, zvědavá a trochu i natěšená. Musela totiž mluvit o něčem, co se stane, nebo stalo. ,,Sama uvidíš, ale měla by ses už vrátit, mé dítě. Nym na tebe čeká. Řekni jí, že budu vedle ní. Ona to nebude mít jednoduché," prozradila mi a já jen kývla. Nechtěla jsem se loučit, ale věděla jsem, že budu muset. ,,Neloučíš se semnou, mé dítě. Já jsem stále ve tvém srdci. V srdci Sarumenu. Vidím vás, slyším vás. Hlavně tebe. Část mě je i v té růži. Jsem stále s tebou," řekla mi. Viděla jsem, jak jí slza tekla po tvářích. Tak moc jsem chtěla položit svou hlavu na tu její. Bylo mi příjemně, ale i smutně. ,,Dobře. Oh, a mám něco říct tátovi?" ,,Řekni mu, že ho miluji a připomeň mu, že jsem nikdy neodešla." Na srozuměnou jsem kývla. Byla jsem nesmírně vděčná za své rodiče. Byly to ti nejlepší vlci pod širým světem. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem se loučit, protože jsem se vlastně neloučila. Matka se usmála a jen kývla. A já se konečně otočila.
Všechno to proběhlo hrozně rychle. Sešla jsem dolů už v pořádku bez toho, abych se klepala a bála se, že neudržím rovnováhu. Na jezevce jsem se usmála a tiše mu poděkovala. Pak jsem šla za Nym a Maple. Chtěla jsem jít rychle, ale stále jsem myslela na mé srdce.

>> Jezevčí les

Než jsme všechny vyšly ven, otočila jsem se na Theriona. Vůbec nekomunikoval, byl jako kdyby se jeho mysl dostala do jiného světa a zůstala tu jen ta hmotná část. Nijak nezareagoval, nic neříkal. Smutně jsem si povzdechla. Chtěla bych mu nějakým způsobem pomoci, ale sama jsem potřebovala pomoc. Chtěla jsem mu říct, aby se připojil, ale přišlo mi, že by mě stejně neslyšel. Někdy se zase uvidíme a doženeme všechno. Trochu jsem se usmála a pak jsem otočila hlavu směrem k odchodu. V tom mi Maple olízla tvář a já se potutelně usmála. Bylo to neuvěřitelně příjemné ji mít tady. Stále jsem však netušila, jak se sem dostala, ale na to jsem se hodlala zeptat později. Plus rozebrat moje myšlenky, které jsem měla poslední dobou, ale tušila jsem, že už vymizely. Její přítomnost mi neskutečně pomáhá. Nejen zdravotně, ale i co se týče psychické stránky. Povzdechla jsem si.
Nym statečně šla před námi. Její nožky se zabořovaly do hlubokého sněhu, tělíčko se jí klepalo. Bylo vidět, že je velká zima. Sice už tolik nesněžilo, ale vítr byl opravdu silný. Musela jsem se několikrát zastavit, protože jsem cítila, že mě ten vítr snad každou chvíli vezme s sebou, pokud nenajdu stabilitu. Díky Maple jsem však vše ustála. Sice mě neuvěřitelně bolel každý krok, ale ignorovala jsem to, co se jen dalo. Nechtěla jsem tu řvát bolestí a přidělávat starosti. To jsem nechtěla.
Když jsem dorazily k Nym, Maple se snažila zavolat na jezevce. Musely jsme všechny chvíli čekat, než se v dáli objevil. Nym byla celá vyčerpaná, bylo to na ní vidět. I její hlásek tak zněl. Teď jsem už stála sama, neopírajíc se o Maple. Šlo to. Udělala jsem krok, dva a už jsem viděla, jak padám k zemi, ale ustála jsem to. Naštěstí mě nohy začaly trochu poslouchat. I když se mi celé tělo třáslo, jelikož byla neuvěřitelná zima, měla jsem horečku a pocit na omdlení se zvětšoval, stále jsem se bála o Nym, ale nedala jsem to znát. Musela jsem jí povzbudit. Naklonila jsem se k ní a olízla jí čumáček a usmála se. ,,My t-to zvládly, N-nym. Pů-půjdeme spolu?" řekla jsem jí, jenže v tu chvíli k nám přišel jezevec a rázně zavrtěl hlavou. Chvíli jsem nechápala, co se tím snaží říct. Ale jak nás obě propaloval pohledem, tak jsem tušila, co se snaží naznačit. ,,Jenom samy! Ve dvojici nesmíte!" řekl rázně. Smutně jsem si povzdechla a narovnala se. ,,Ty t-tu zůstaň n-na chvíli s Ma-maple, ona t-ti pomůže se t-trošku zahřát. Bude t-to pak vš-vše lepší. Já to o-očíhnu," mrkla jsem na ni, napnula hruď a ještě se otočila k Maple. Pokývla jsem na ni. ,,Hne-hned jsem zp-zpátky," pronesla jsem a snažila se dělat malé, ale opatrné krůčky. Rychleji to nešlo, ale jezevec byl asi spokojený s mým tempem. Nepospíchal. Třeba chápal, moji situaci? Třeba už ví, co mi je? Byla jsem nedočkavá, co se stane. Sice jsem měla tělo jako v jednom ohni, bolesti po celém těle, ale ta nedočkavost byla silnější. Uvidím matku. S touto myšlenkou jsem vstoupila na jeho plácek.

>> Jezevčí plácek

Ve vzduchu jsem cítila odhodlání. Bylo to tu naplněné očekáváním a určitým cílem, které jsme teď všechny měly. Jezevce. Nym se pomalu uklidnila, Maple jí taky pomohla se cítit lépe. Já se jen na ni dívala a představila si nás jako rodinu. Tak moc krásné to bylo. Ta představa byla moc krásná. Maple vypadá jako úžasná maminka. A Nym jak mi vypadá podobně, tak to vypadá moc živě, krásně. Povzdechla jsem si. V to mě ale zase píchlo do boku. Bylo mi celkem na nic, ale změna situace, Maple a odhodlanost ve mě vyvovaly taky změnu stavu. Cítila jsem se trochu lépe a rozhodně tak, abych došla k jezevci, teda hlavně s pomocí Maple. A ta se nabídla, že by mi pomohla. Usmála jsem se. ,,Kdybys m-mi pomohla po-podepřít, bylo b-by to fa-fajn. Ne-nevím, jak moc ry-rychle půjdu. Má-mám zmrzlé no-nohy," řekla jsem omluvně směrem k oběma. Koukla jsem se hlavně na Nym, aby se na mě nezlobila, že budu trochu pomalejší.
Zkusila jsem vstát, jenže moje nohy se moc třásly a tak nějak jsem v nich neměla dostatečnou sílu, ale Maple byla vedle mě a jistila mě už od první chvíle. Vděčně jsem se na ni podívala. Stála jsem, konečně jsem stála, i když s pomocí. Zkusila jsem udělat krok, ale cítila jsem, jak se mi podlomí noha, takže jsem si dala pozor. Dýchala jsem zhluboka, bolelo to. Bylo to na mě poznat, ale potřebovala jsem prostě za tím jezevcem dojít. ,,Ne-nebojte. J-já to zvládnu," ujišťovala jsem je ještě předtím, než se začaly ptát. ,,Jde-jdeme?" řekla jsem a zkusila udělat další kroky za pomocí Maple. Ještě jsem se však otočila na Nym, která vypadala zahloubaná. Usmála jsem se a čumákem do ní drcnula. ,,Bu-budeme tam s-s te-tebou. Nejsi sa-sama."

Pořád jsem nedokázala používat svoje smysly tak, jak jsem si představovala, ale její přítomnost, jak kdyby na mé tělo měla blahodárné účinky. Ne, moje tělo se neuzdravilo. Stále jsem měla bolesti, horešku a zmrzlou spodní část, ale dokázala jsem to snášet mnohem lépe. Vnímat její hebkou srst, jak klidně dýchá, slyšet její hlas a hlavně tlukot jejího srdce, ukliďňovalo mě to. Usmála jsem se, když mi poslední slzy stékaly po tvářích. Vše je v pořádku, vše bude v pořádku. Jemně jsem kývala hlavou na všechno, co mi Maple říkala. Ty slova jsem nechala plout až ke svému nitru. Taky jsem nějak nemohla otevřít oči, protože jsem se chtěla utápět v tom momentě, ale až hlas malé Nym mi připomenul, co vše se vlastně tady děje. Plakala
Trochu jsem se od Maple odsunula, ale jen maličko, protože každý pohyb byl jak tisíce jehliček. Zkřivila jsem tvář bolestí a otočila se k Nym. Odechla jsem si a usmála se. Snažila jsem se k ní naklnit, ale moc jsem toho nemohla udělat. Bylo mi tak moc líto, co vše prožívala. Hlavně kvůli mně. ,,Neplač, N-nym. Jsi st-statečné děv-děvče. Jsi silná. M-my se z toho do-dostaneme. Slibuji. Vě-věříš mi?" hlas jsem měla docela slabý, ale snažila jsem se. Koukala jsem na ní. I mě se oči leskly. Chtěla jsem jí obejmout, utěšit a říct, že vše je dobré. Tak moc kvůli mě trpěla. Promiň. ,,Pa-pamatuješ, c-co jsme si př-před chvílí ří-říkaly? Měli by-bychom vyrazit. Ma-maple nám u-určitě pomůže, ž-že?" Hlas se jen tak držel, ale šlo to. Bylo to mnohem lepší než před nějakou chvílí. Všimla jsem si, že můj stav je jako na horské dráze. Na okamžik se věci zlepší, vypadá to, že jsem na dobré cestě, a pak to zase prudce spadne dolů a já mám náběh na omdlení. Jestli to takhle bude pokračovat ještě dál, tak se z toho asi zblázním. Auvajs. Prudce jsem pohla přední tlapkou. Ta zem mě hodně pálila. Bylo to divný. Spodek těla jsem měla jak led, ale zahřívání spíše bolelo, než pomáhalo, ale nechtěla jsem si stěžovat. Maple se snažila a já nechtěla, aby se cítila špatně. Možná to má bolet, ale pak to přejde. Musím zase mít ten cit v nohou. Prostě je to ze začátku nepříjemné. Zastřihla jsem ušima. ,,Po-potřebujeme jít za je-jezevcem. Moh-mohl by mi pomoci, hl-hlavně Nym tam po-potřebuje," otořila jsem se směrem na Maple. Snažila jsem se usmát, ale zase mě moje tělo zranilo a silně mě štíplo v oblasti břicha. Zkřivila jsem svou tvář bolestí. Oddechovala jsem docela rychle, protože jsem se snažila té bolesti ulevit. Trochu to pomáhalo. Narovnala jsem se a opět jsem pohlédla na svou milovanou. ,,Ne-nepřepínej se. A pro-prosím. Nechoť ni-nikam sa-sama. Zi-zima je krutá. Půjdeme všechny spo-spolu za jezevcem," můj hlas byl trochu skříplavý. Bylo poznat, že jsem už dlouho nepila, jelikož byl i takový suchý. Ignorovala jsem ten fakt, že potřebuji tekutiny nebo jídlo. Hlavně sjem věděla, že jídlo vyzvracím. Potřebovala jsem bylinky a zjistit, co mi je. Silně jsem doufala, že mi jezevec pomůže. Jak jsem tak na Maple hleděla, naklonila jsem se k ní a dala jí své čelo na to její. V tu chvíli jsem si nějak neuvědomila, že může cítit, jak jsem celá rozpálená a hlavně slabá. Slabá jak fyzicky, tak i na duši. ,,Jsem r-ráda, že jsi tady," řekla jsem tiše.

Proč jsem si jen myslela, že je něco lepší? Ano, stav se mi na okamžik zlepšil, ale to bylo jen na malou chviličku. Horečka, která pálila na dotek, klepavka a neustálá bolest mi jen ukazovaly, že rozhodně něco takového nepřejde během chviličky. Opět jsem zkřivila tvář bolestí a vypustila bolestný sten. Trochu jsem se schoulila do klubíčka v naději, že té bolesti ulevím, ale už samotný pohyb mě stál příliš energie. Zhluboka jsem dýchala. Moje tělo tím alespoň dávalo náznak, že žiji, i když jsem si byla jistá tím, že tep jsem měla pomalý. Dostávala jsem se zase do bodu, kdy se mi mlžilo před očima a všechny moje smysly byly pomatené. Ležela jsem na boku, tlama lehce otevřená, abych mohla dýchat. Pára mého dechu se tiše rozplynula nad mou hlavou. Zírala jsem skoro až tupě na Nym, která se mi ztrácela před očima. Cítila jsem, jak moje tělo opět vypíná. Byl to totiž důsledek toho, že moje tělo si dovolilo vyslat implus pomocí mé magie, ale to jsem netušila. Dávala jsem to zavinu mému stavu.
Nym mi něco říkala, ale já jsem nedokázala její slova pochopit. Ta informace mi do mozku nedopustovala. Zamrkala jsem a snažila se na ní promluvit, ale nic z mých úst nevyšlo. Proč jsem si myslela, že je vše lepší, když není? Já v tomhle stavu nic nezvládnu. Moje tělo se vzdává samo. Ani má silná vůle tomu nepomůže. Ucítila jsem mokro na své tváři. Na okamžik jsem nevěděla, co to je, ale pak mi došlo, že se jedná o mé slzy. Sem tam jsem vyloudila bolestný sten, ale už jsem tou bolestí začínal být otupělá. Nedokázala jsem vnímat naprosto nic. Maximálně to, než Nym do mě drcala jejím čumáčkem. Nedokázala jsem na to reagovat a bylo mi jí strašně líto. Nemohla jsem si představit, jak strašně trpí. Chci vodu, chci bylinky, chci jídlo...chci k rodině. Chci domů. Za Maple a Morfeusem. Nechci tu...umřít. Nechci, aby si to Nym zazlívala. Aby si se Therion trápil a bral si to jako jeho vinu. Moje myšlenky se točily kolem domova, kolem rodiny a mé milované. A i slibu, co jsem dala Nym. To bylo jediné, co jsem mohla vnímat.
V tom jsem zase ucítila něco mokrého, tentokrát na čenichu. Unaveně jsem otevřela oči a rozmazaně viděla něčí tvář, ale někoho naprosto jiného. Therion to nebyl a Nym už vůbec ne. Ten vlk, nebo vlčice měla hnědo-béžové zbarvení, občas nějaké to bílé. Nedokázala jsem reagovat a ani si vlka zařadit. V tom jsem zahlédla za tou bytostí zářivé světlo. Asi vycházelo slunce, nebo ten vlk, či vlčice zářila. Kdo jsi? Můj anděl? Přišel si mě zachránit? Litovala jsem, že vidím tak rozmazaně. Čich mi taky nefungoval, ani sluch. Byla jsem otupělá, sotva jsem se mohla pohnout. Moje tělo bylo slabé, hubené skoro až na kost. Hlava stále hořela horečkou a spodní část těla zase byla neúměrně studená.
Najednou jsem ucítila, jak se ohřívá zem. Bylo to příjemné, ale moje packy, jak byly ledové a já v nich neměla cit najednou bolely ještě víc. Strašně to štípalo, ta náhla změna teploty. Zkřivila jsem tvář bolestí, snažila se vydat nějaký sten, křik cokoli, ale jen jsem na prázdno otevřela tlamu a křečovitě zavřela oči. Nemohla jsem se tolik pohnout, nohy už vůbec ne. Vypověděly službu. Stačilo jednou, že jsem s nimy zahýbala. Ať přestane...to....to bolí. Jenže v ten moment jsem si také uvědomila, že neležím celým tělem na zemi, ale jsem podepřená. Moje mysli si automaticky pomyslela, že to udělal Therion. Zkusila jsem hlavu zvednout, i když mě packy stále neuvěřitelně štípaly a na ten moment, na ten malý moment jsem zaostřila. Viděla jsem tvář své milované a slzám jsem nemohla zabránit. Koulely se velké hrachy slz. Netušila jsem, kde to moje tělo vzalo, ale evidentně jsem mohla takhle brečet. Chvíli jsem myslela, že blouzním, ale její tělo bylo u mě. Začala jsem vnímat její vůni, náhle jsem zase na okamžik byla v pořádku a já vnímala. Všechno. Byla jsem šťastná. ,,M-maple!" vyloudila jsem ze sebe. Tolik jsem jí toho chtěla říct. Ať se nenamáhá, ať šetří energii a že tu je Nym, a že jí musím vzít za jezevcem. Ale v ten moment jsem byla tak moc ráda, že jsem se jen snažila co nejvíce přivinout k ní a ignorovat tu bolest.

Netušila jsem, co mi přesně je a jak dlouho tohle bude trvat. Kdybych měla jen šptku nějaké energie, určitě bych tu nechala vyrůst bylinky a snědla je snad všechny v naději, že by mi alespoň jedna z nich pomohla, jenže i ta špetka energie, kterou bych použila, by mě zase kopla zpátky do bezvědomí, ve kterém jsem byla před ještě malou chvílí. Co si jen počnu? Opravdu by mě ten jezevec vyléčil, nebo pomohl? nevím, bojím se, že on nějak bude tušit, že jsem zabila jeho druhy. Nebo...nebo to byl on? Na okamžik jsem se zděsila. Otočila jsem se opatrně za mrtvolami jezevců. Pořád tam na mých kořenech visely. Teda jen ten zbytek. Otočila jsem se zpátky k východu. Ty kořeny. Jak se jich jen zbavit? A stále je venku zima, však to cítím. Nevím jak je daleko. Možná by mi ta cesta jen ublížila. Hlavně moje nohy...jsou úplně bez citu, co si jen počnu? Slyšela jsem jak venku fouká opravdu silný vítr. Doléhalo to až sem. Občas se ve vzduchu objevily i vločky tady, v tom uzavřeném prostoru, protože je sem vítr dovál. Nevypadalo to vůbec dobře.
Obrátila jsem svou pozornost na Nym. Snažila jsem se pohnout, ale každý pohyb byl jak tisíc jehel. Bolelo to a moc, ale už jsem se nehodlala tady dál chovat, jako totální chudinka. Bylo mi špatně, vypadal to se mnou zle, ale budu bojovat. Usmála jsem se. ,,Já v-vím, zlatíčko. N-není mi moc dobře a byla bych ráda, kdy..kdybych se mohla napít, najíst a nějak si ulevit od b-bolesti. A-ale podívej, jak...jak je venku. V-však nás ten v-vítr odvane,"hlesla jsem. Mluvení mi tady dávalo zabrat. Drkotala jsem, sice ne tolik, ale přeci. Když jsem se otočila na Theriona, jako kdyby byl duchem mimo. Bylo mi ho líto. Muselo toho být na něho hodně. Vše co viděl, co zažil. Musel zažívat už jen ve své hlavě peklo. Snažila jsem se posunout tlapku. Dlouho nic. Soustředěně jsem na ni hleděla, pak jsem jí jen přeci zvedla a položila na Theriona. ,,Vše bude v p-pořádku," špitla jsem směrem k němu.
Pak jsem zase obrátila zrak na Nym. Vypadala tou zprávou opravdu nadšeně a hlavně jsem věděla, co jí k tomu žene. Musím být její podpora, když už chce vidět rodiče. Musím tam jít. Musím to zvládnout. Ta její nadšenost, jako kdyby mi vlévala novou naději a energii. Zkoušela jsem pohnout nohama. Šlo to velice těžce a pomalu. Necítila jsem v nich žádnou oporu a to byl problém, ale i kdybych měla milionkrát spadnout, musela jsem to zvládnout. Podařilo se mi dát přední nohy před sebe, zadni pod sebe a podepřít se. Vypadalo to, že přeci jen vztanu, ale nohy se mi rozklepaly a já pocítila ostrou bolest. Zavrčela jsem a zavyla. A v moment, kdy jsem spadla se mi aktivovala moje magie. Moje přední packa vyslala energii. Jako kdyby moje magie sama věděla, jak jsem na tom špatně a putovala zemí až k mé nejmilovanější. Dala jí impulzy do packy, aby jí mohla říct, kam má jít a kde mě má hledat. Energie byla zase včudu. Nevěděla jsem, že jsem něco aktivovala, že mi to něco sebralo, ale jak jsem ležela na zemi, celá jsem se roztřásla. Hlava o to hřála ještě více. já tohle nezvládnu. Pomoc. Podívala jsem se smutně na Nym.

//jo, už mi psala na fb, že nějak nezvládá :(

//přeskakuji Theriona, promiň

Potřebovala jsem pomoc, ale kde ji sehnat, to jsem netušila. Nevím, kolika magiemi Therion disponoval, ale věděla jsem, že rozhodně nemá energii na to, aby mi nějak mohl ulevit. To by spíše poškodil sobě. Snažila jsem se pomalu dýchat, ale za to zhluboka. I to mě trohu bodalo v oblasti, kde se nacházely moje plíce, ale zvládala jsem to. Co jsem ovšem netušila je, co je s mím tělem. Krev byla stále přede mnou a já na ní s hrůzou valila oči, které ale viděly o něco rozmazaněji. Potřebovala jsem se uklidnit, jenže to šlo velice špatně, když moje tělo byla jedna velká bolest. Prosím, ať to přestane. Prosím. Zavřela jsem oči a jen nechala téct slzy. Tiše jsem zvlykala a zároveň občas sykla bolestí. V tom jsem ucítila drcnutí. S námahou jsem otevřela oči a i když jsem jí zřetelně neviděla, věděla jsem, že je to Nym. Na okamžik mi vypadla z hlavy. Jak se asi musí cítit? Vidět tohle všechno? Chrlila na mě otázky. Tu starost, kterou měla v hlase, mě hodně zabolela u srdíčka. Nechtěla jsem, aby toho Nym byla svědkem. Musím přestat kňučet a vzchopit se. Nesmím se vzdát. To přeci nejsem já. Mám partnerku, která na mě čeká, rodinu a smečku. Přece neumřu tady v jeskyni před Therionem a nebohou Nym. Jako zázrakem jsem ucítila nával nové energie, ale bylo to jen na okamžik. Ovšem i to pomohlo, abych se trochu sama v tom leho-sedu narovnala a nepřenášela celou váhu na Theriona. Moje klepání už pomaličku přesto být tak děsivé. Musím zpátky převzat kontrolu nad svým tělem. Jenže mi nebylo o nic lépe. Nohy, jak kdyby nebyly a bolest jsem cítila po celém těle. Plus do toho ta horečka. Ale i tak jsem se snažila usmát a oplatit drcnutí Nym. ,,Z-zlatíčko, promiň. Jsem... jsem v pořádku. Jen mi je trochu nevolno," odpověděla jsem ji. Trochu se mi motal jazyk a musela jsem mluvit pomalu. Ke konci jsem trochu zakašlala, ale naštěstí už žádná krev. V tom jsem však zasykla bolestí. Ostrá bolest, která vycházela v oblasti plic. Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem se znova otočila k Nym. A jak kdyby mě někdo osvítil. Počkat, neříkala něco Nym o tom jezevci, co tu žije nedaleko? Že dokáže vyvolat mrtvé. Třeba dokáže...třeba bude mít něco, proti mé nemoci. Nebo mi pomůže matka. V mých očích, jako kdyby svitla nová naděj. ,,Nym, je ten tvůj jezevec daleko? Měli bychom ho navštívit. Mohl... mohl by mi pomoci," řekla jsem jí a doufala, že bude souhlasit, jen. Byly tu dva problémy. Moje kořeny, co blokovaly cestu a moje nohy, co se nedokázaly pořádně pohnout, natož mít sílu mě odnést. Asi bych mohla požádat Theriona?

Zdarvím všechny! Hodně jsem se těšila na vyhlášení konkurzu, jelikož si brousím nechtíky na svůj už třetí slot. Tak tedy, jdu vám vypsat důvody, proč si myslím, že jsem dobrý uchazeč o další slot.

Osobně si myslím, že jsem docela aktivní hráč. Mám dva charaktery, které se díky hře rozvíjejí a neskutečně moc mě baví za ně hrát. Zatím jsem fakt neměla dny, kdy bych uvažovalo o tom, že bych snad s nimi chtěla přestat. Gallirea se stala pro mě důležitou součástí a fakt tu jsem skoro každý den. Koukám se, co se tady děje, občas si čtu hry dalších (ano, koukám na tebe Styx, Lennie a Cynthio) a hlavně se snažím hlídat, co se děje ve smečce, kde je Darkie. Ovšem, snažím se zapojit i jako osud. Za posledních pár měsíců jsem vymyslela dvě aktivity. Jednu pro mou drahou smečku (akce plná Života) a další pro celou Gall (Miss). Hodně mě to bavilo, i když upřímně jsem doufala ve větší aktivitu a účast, ale stále jsem se hodně vžila do toho všeho, a alespoň nějak obohatila to hraní tady. Mám další nápady, ale nechám teď prostor pro další kreativní duše.
A moje aktivita v osudovkách je docela obstojná. Ve smečce se snažím dělat každou aktivitu, která se objeví, abych byla jako řádný člen, a co se týče Zakara, tak za ten rok toho nabral slušnou dávku :D Jen se koukněte na jeho profil. Jo a Dakrie dostala vlastně náhrdelník, ale to nevím, zda je zasloužené díky aktivitě (každopádně moc děkuuuujuuu, ještě jednou :3)

Co se týče mého dalšího slotu, mám už připravený charakter. Takže, pokud slotík dostanu, můžete čekat hned registraci, hehehe. A máte se na co těšit (nenápadně vás chci jako navnadit, chápete). Abych to upřesnila, jsem tady s někým domluvená, že mu budu hrát sourozence a už jsme to všechno domluvily. Daná osoba mi vše zkontrolovala a jsem neuvěřitelně natěšená, pokud budu mít tu možnost hrát za můj třetí charakter, protože to bude úplně boží a hlavně pro mě docela výzva, jelikož to bude úplně něco jiného a nového.

Ovšem, musím se přiznat, že jsem asi toho nenapsala za ten rok (od posledního konkurzu) tolik, kolik třeba ostatní hráči (za Darkii jsem napsala něco přes 110 příspěvků a za Zakara kolem 160). Rok 2019 byl docela jízda. Přešla jsem na jinou fakultu, začala od znova jako prvák a byla mesíc pracovně v Americe a hodně jsem se na to připravovala a bralo mi to čas. Ale i přes tyhle strasti si myslím, že jsem si udržela svojí aktivitu dost vysoko. Co mě ale hodně mrzí je, že jsem se nedostavila na sraz, protože na poslední chvíli jsem musela být doma -_-

Budoucnost. Od srpna do začátku ledna budu na půl roku v Koreji. Budu tam studovat, ale jako bude to prostě normální studium (sice v korejštině, so it is gonna be more difficult), ale rozhodně budu mít volná odpoledne/večery na hraní, takže to neberu vůbec jako překážku, ale... jen abyste věděli, že budu mít jako hella posunutý čas (asi o 8 hodin). Rozhodně ale nevidím důvod, proč bych měla s Galli končit. O hraní vyprávím přítelovi i svým kamarádům a občas se mě i sami vyptávají, jak mi to jde a co se tady děje, což je hrozně kouzelný. Takže, asi tak. Also, zítra mám poslední zkoušku a pak zase normálně jedu od 17.2. další semestr...ale, well. Ani zkouškové mě nezastavilo od aktivity tady :D

Doufám, že vám můj ultra mega dlouhý komentář trochu pomůže. Rozhodně bych byla ráda, kdybych dostala tu možnost mít další slotík/charakter, ale tohle není v mých rukou a není to mé rozhodnutí. Já se ke konci spokojím s čímkoli. Já jsem hlavně vděčná, že mám tu možnost tady hrát už za ty dva moje chlupáče.

EDIT: já se nechci cítit jak sobec, co jede solo, takže... taky přeji štěstí ostatním

//zamilovaná Nym je strašný zlo, já se bojm o Darkii víc, než kdyby měla fakt umřít :DD

Moje oči nebyly zcela otevřené. Spíše jen pootevřené, abych mohla trochu vidět ty dva, nebo spíše jen jejich šmouhy, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsou oby jinak zbarvení a já tak mohla odhadnout, kde je kdo. Chtěla jsem jim říct, aby mi donesli vodu, nebo něco, co by mi pomohlo. Bylinky. Potřebuju nějaké bylinky, ale já nemám...nemám sílu. Z horečky a z bolesti celého těla jsem byla docela otupělá. Moc jsem se nedokázala pohnout, ale moje poloha byla naštěstí v dobrém úhlu a mohla jsem vidět na oba. Chtěla jsem něco říct, cokoli, ale v tom jsem si všimla, jak se velká hnědá skvrna ke mně přiblížila. Therion. Cítila jsem, že mi něco nadzvedlo hlavu a mluví, ale slova jsem neslyšela. Jako kdyby byla hodně vzdálená. A v ten moment mi došlo, že mi strašně hučí v uších. Skřivila jsem tvář v bolesti. Bylo to velice nepříjemné. Další příznak horečky. Stále jsem se však klepala a nohy vůbec necítila, což mě děsilo asi nejvíce. Snažila jsem se pohnout trochu hlavou, dát nějaký náznak Therionovi, že ještě žiju a že jsem docela při smyslech. Uši jsem se snažila sklopik k hlavě, ale nešlo to. Nedokázala jsem ovládat většinu svého těla. Jen pohybovat hlavou. Pokusila jsem se i rychle zamrkat v naději, že budu vidět o něco lépe, a taky že se povedlo. Můj zrak se přizpůsobil té tmě. Alespoň něco pozitivního, za poslední chvilku. Jenže moje tělo bylo stále v jednom ohni a ve velkých bolestech. Byly momenty, kdy jsme jen chtěla řvát a křičet, a pak byly momenty, kdy jsme jen otupěle chtěla ležet a umřít.
I přes to, že jsem viděla teď lépe, stále jsem měla oči zavodněné mými slzami. Bylo mi na nic. cítila jsem beznaděj. Co mám dělat? Co mám dělat? Nechci umřít, ale chci aby to přestalo. Nechci to už cítit. V tom jsem cítila nával ve svém těle. Z ničeho nic se mi udělalo zase špatně a v ten moment mě to trklo. Celá jeskyň zapáchala mrtvými jezevcemi. Vzpomněla jsem si, jak jsem se chtěla zakousnout, ale ta nechuť ve mě vyvolala zvracení. A ta vzpomínka to ve mě vše zase probudila. Ten zápach byl opět silný, ta vzpomínka neuvěřitelně živá a já... zase jsem zvracela. Stihla jsem to vyklopit před sebe, tudíž ne na Theriona. Jenže, já ale neměla co zvracet. Můj žaludek byl prázdný. Kašlajíc jsem otevřela oči, abych se podívala na tu spoušť a rychle jsem zamrkala šokem. To.. to je krev? Rychle jsem se zase svalila na Theriona. Suchý a dráždivý kašel neustal. Ani ta horečka, ani to klepání se. A moje nohy stále byly jako by nebyly. Do toho mi tekla po tlamě krev. Co se to jen děje?

// is this spiknutí proti Morfeusovi? :DDD

Stále jsem se klepala. Nohy se sotva pohybovaly, ale můj trup byl jak v nějakém šoku. Horečka mě spalovala a vypadalo to, že se to na mě silně podepíše. Pokud se ovšem probudím. Byla jsem prostě ve stavu, kdy jsem vlastně vůbec nevěděla, co se se mnou reálně děje. Já žila ve svém snu.

Bylo to už nervy drásající. Co jsem sakra měla v takové situaci dělat? Bylo to komplikované a vlastně nemožné. Nohy zamrzlé, pomalu jsem je už necítila, ale zbytek těla, jako kdyby byl v ohni. Chtěla jsem řvát, ale jen jsem na prázdno otevřela tlamu. Nic. Žádná hláska nevyšla. Začaly mi téct slzy, už jsem nemohla jinak. Vzdávala jsem se. Oddala jsem se tomu, co asi mělo přijít. že by moje smrt? Jenže tu byla matka. Najednou byla dost blízko, ale stále ne u mě. Slyšela jsem jí. Řekla moje jméno, nahlas a dost zřetelně. Beznadějně jsem na ní hleděla, oči zalité slzami. Měla jsem tolik otázek, ale zároveň jsem byla ráda, že jí vidím. Jenže se začlo dít něco divného. Začala pořád říkat moje jméno. Dokola a dokola. Myslela jsem, že mi hlava vybuchne. Sklapla jsem uši, ale to nepomohlo. Nemohla jsem použít tlapky, abych si je zakryla. Nic! Nechci to slyšet. Ne, prosím. Nemohla jsem jí ani nis říct, jen zase na prázdno otevřít tlamu a brečet.

I v reálu jsem začala brečet. Moje tělo bylo spalované horečkou, moje nohy už jsem skoro necítila a do toho jsem začala brečet. Theriona jsem neslyšela, ale to se odrazovalo v mém snu. Pohla jsem hlavou a otevřela trochu oči. Přicházela jsem k sobě, pomalu a šíleně mě vše bolelo. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem udělat nic. Jen brečet. Bylo mi mizerně, já bezvládně ležela. Cchi umřít, prosím. Ať to skončí. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Co se stalo. Viděla jsem rozmazaně. Jediné, co Therion a Nym mohli slyšet bylo mé tiché skurhání. Pomoc...