Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za to ale taky zmizelo úplatkářství, takže vše bylo fér a lidi se cítili rovnocenní.

A tím se i uvolnilo místo ve věznicích a mohli se tam dávat lidi, co se dopustili horších hříchů.

A spolu s platidly zmizelo spoustu obav o tom, že je někdo zadlužený.

//moc se omlouvám, ale na nějakou chvíli (pár dní) se stáhnu. můžeš klidně odejít, jen nejsem ve stavu odpovídání za chary

// klidně mě přeskočte, nevím, kdy zase napíšu... Jenna má mou plnou manipulaci

Maličký měl o mě starost. Vysvětlit mi, že se jen lehce vyleká, což jsem docela chápala. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, čí vším si prošel. Ano, sice své rodině a smečce utekl díky nějakému zrádnému ocásku, ale co všechno mohl v tom příběhu vynechat. Doufám, že se mi dostatečně otevře, projeví důvěru, abych mu mohla pomoci. Jen jsem mu kývla na znamení, že jsem v pořádku. Bolelo mě takhle otevřeně lhát, ale musela jsem. Upřímně jsem sama nevěděla, jak moc špatně nebo dobře na tom jsem. Věděla jsem jen, že můj přívěšek mě chrání, aby se mi stav nezhoršil. Ale co když... co když se rozbije, jeho účinky přestanou fungovat? Co když nějakým záhadným způsobem prostě nebude vydávat tu energii, která mi proudí do srdce? Udělám nějakou chybičkua a vše pokazím. Povzdechla jsem si. Bylo to velké břímě, které jsem na sobě nesla. Věděla jsem, že by mi Maple, nebo kdokoli ze smečky milerád pomohl, ale já už nemohla být ta, co zdržuje smečku, co je jen přítěží. Musela jsem tohle zvládnout sama, unést tu vlastní tíhu sama, ať se děje, co se děje. Bála jsem se však dne, kdy bych mohla jen tak zkolabovat, nebo by mi nějakým záhadným způsobem spadl náhrdelník a můj stav by se vrátil do toho, v čem jsem byla v té jeskyni. Jeskyně. Vzpomněla jsem si na ten smrad, na to, jak jsem zvracela a ležela vedle svých zvratků, jak se mi třáslo tělo, měla silnou horečku, ale při tom ledové nohy. Rozklepala jsem se.
Z té hrůzy mě až vzbudily ty dvě slova. Ty dvě úžasná slova, co mi řekla Maple, která se o mě otírala. Bylo to jak krásné probuzení z noční můry a ona mě opět zachránila. Usmála jsem se a mé tělo se uklidnilo. Sice se trochu stále klepalo, protože zase se snížila teplota. ,,Taky tě miluji," zašeptala jsem, když se o mě otřela naposledy. Byla jsem moc šťastná. Hlavně s ní. Byl to prostě úžasný pocit, který mě naplňoval.
Kasius byl štěstím bez sebe. Vesele poskakoval, že má stejnou ozdůbku jako já a mě nezbývalo nic jiného, než se vesele usmívat. Dělalo mi radost, že mohu rozradostnit ostatní, že se smějí a jsou nadšení. To mi naplňovalo srdce. ,,A o jaké princezně tu mluvíš? Mohu jí poznat?" zeptala jsem se. Zajímalo mě, koho tím myslí. Protože přeci jen jsem neměla všechny informace o jeho životě. Co dělá, koho zná a tak. Musela jsem hodně co dohánět. Ale to až v jeskyni.
Naposledy jsem zívla a vydala se na cestu. Kasius skákal na Maple. Byl celý rozradostněný a přála jsem si s ním sdílet tu energii, ale opravdu jsem si potřebovala lehnout. A Maple taky.

>> Úkryt

//Darkie ti olízla čumák

Vůbec se mi nelíbilo, v jakém sem byla stavu a moc jsem děkovala tomu přívěšku, který mě chránil. Cítila jsem to, že právě kvůli matce vlastně dokážu normálně fungvat, žít. Bez ní bych tu už nebyla. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Srdce se mi uklidnilo, bylo zase v normální stavu. Otočila jsem se zpátky ve chvíli, kdy Kasius nadšeně mluvil o květině. Podívala jsem se na Maple, která sama moc netušila, co se mi stalo. Pohledem jsem jí jen sdělila, že je vše v pořádku a na to se i usmála. Přistoupila jsem k nim blíže a sehnula se hlavou k výšce Kasiusovi. ,,Promiň maličký, já jen na tebe nechtěla kašlat, abys nedostal nějaké bacily, víš," řekla jsem a pak se zase narovnala. Přešla jsem k té řúži a opatrně ji zubama ukousla. Díky mé magii na ni nevyrostly trny, takže to nepýchalo. Položila jsem mu růži za ucho. I když to byl kluk, i on si zasloužil nějakou fajn ozdůbku, když nemohl mít ještě přívěšek. ,,Je jen tvoje. To je můj náznak vděku za to, že ve mně vidíš takovou oporu," oznámila jsem mu něžně. Pak jsem se podívala na Maple, a jak jsem stála takhle blízko, olíznula jsem jí čumák.
Unaveně jsem zívla. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem vyčerpaná a po tom všem unavená. Ono já sice omdlela a vlastně tak i na okamžik spala, ale to se nedalo počítat. Vůbec. To spíše vlka tak neuvěřitelně vyčerpá. Hlavně ještě všechny ty věci okolo. Bylo toho moc. Nevěděla jsem, co Kasius šeptal Maple, ale měla jsem tušení, že se ptá na mě, nebo na nás obě. ,,Co kdybychom ti ukázaly s maminkou Maple úkryt? A pak bys mi pověděl vše o Životě?" Stačilo mi, abych si jen lehnula, odpočinula tak své tělo od toho stání. Cítila jsem, že se mi každou chvíli rozklepou nohy. Hlavně jak mé tělo bylo teď fakt hubené, sotva drželo pohromadě.

Musela jsem se zasmát, když Kasius pojmenoval tátu jako nějakého Feusa. Třeba tu přezdívku začnu používat taky. Než jsem však stačila reagovat, povídal dál a dál. Maple byla mnohem zkušenější s odpovídáním a proto se aktivně zapojovala, já prostě nevěděla, kdy mohu začít mluvit. Bylo to docela zábavné, ale nijak jsem mu to za zlé neměla. Přeci jen si v životě prožil své. Což mi taky zrovna dopověděl. Naklonila jsem hlavu na stranu a dala mu svou tlapku na tu jeho malinkatou, aby na okamžik zbrzdil a podíval se na mě. ,,Víš Kaisusi, já naprosto chápu, co teď prožíváš. Jako malá jsem se totiž taky ztratila," nechtěl jsem však hned všechno na toho malinkého vyklopit. Jen jsem potřebovala, aby věděl. To bylo vše. Povyprávím mu o všem, až si někde lehneme. Na okamžik jsem zívla, ale usmívala jsem se, co to jen šlo. Kývla jsem na znamení, že o tom příběhu s Životem bych velice ráda slyšela. Já jsem to tiž na něj měla krásné vzpomínky a toužila jsem vědět, co se tomu maličkému přihodilo. Jenže v tom padla řeč na přívěšky. Na okamžik jsem se bála, že to vezme špatně, ale více mě překvapilo, že už zná příběh o mé matce. Podívala jsem se letmo na Maple. Ach, jak dlouho jsme se vlastně neviděli? Letmo jsem se usmála a pak se zaměřila na Kasiuse. ,,Ano, ale existuje tu jeden les, ve kterém žije jezevec, co umí přivolat mrtvé a já se chtěla se svou maminkou vidět a říct jí své sbohem. A ona mi na oplátku dala tento náhrdelník," podívala jsem se na tu rudou růži, která se mi pohupovala na hrudi. No, ani se tolik nehýbala, spíše jak kdyby byla přilepena na můj hrudník. Hezky to hřálo a já věděla, že na mě tak dává pozor, aby se mi nic nestalo. Maple nabídla svůj náhrdelník, ale v tom Kasius řekl, že si počká na to, až mu Život taky dá. V tom mi došlo, že jsem si nikdy její náhrdelník neprohlídla. Byl moc krásný a takový jednoduchý. Netušila jsem, co to přesně symbolizuje, nebo znamená. Vlastně ani nevím, jak k němu přišla. Taky by mě to zajímalo.
Zadumaná v myšlenkách o jejím náhrdelníku jsem přeslechla jejich rozhovor o mém amgickém signálu, ovšem dál už jsem pozor dávala. Maple totiž vysvětlovala náš vztah tomu drobečkovi. Věděla jsem, že ona, jelikož mu je momentálně blíže, bude vědět, jak na něho. Jak jsem tak vedle ní stála, otřela jsem se bokem o ten její a pozbudivě jsem se usmála, když to vše Kaisusovi vyprávěla. Čekala jsem na reakci toho maličkého, ale vůbec jsem netušila, co nastane. Jeho reakce mě tak moc překvapila, že jsem se z toho posadila doslova na zadek. Začal mi olizoval čumák. Svými tlapkami se držel mé čelisti a pak si sedl na zadeček. Vypadal šťastně. On mě nazval maminkou. Tak tohle je to, co myslela moje matka? Že se stanu... Ukápla mi slzička. Nedokázala jsem přesně popsat, co jsem teď cítila. Srdce se mi neuvěřitelně rozbušilo. Chtěla jsem mu říct, jak moc mu děkuji, ale moje srdce ten nápor štěstí nezvládalo a začalo mě silně tlačit do hrudi a píchat. Zase jsem ztrácela dech. Aby to maličký neviděl, rychle jsem se zvedla a otočila jsem se. Sklonila jsem hlavu, uši jsem měla sklopené a snažila se nabrat dech, nadechnout se. Nejradši bych si vyrvala srdce z hrudi, tak moc to bolelo, ale věděla jsem, že stačí chvilka a bude to v pořádku. Jen mě mrzelo, že se to tak projevilo v tomhle momentu. Povolala jsem v rychlosti svou magii a nechala před Kaisusem vyrůst růži totožné té mé, kteoru jsem měla na krku. Drala se pomaličku přes sníh a květy měla velké a třpytivé. Doufala jsem, že pochopí, ale já ho tolik neznala. Viděla jsem ho teď jen na chviličku, ale i přesto jsem mu chtěla nějak udělat radost. Ukázat mu, jak moc ráda budu jeho druhou maminkou. Zhluboka jsem dýchala. Bolest přestávala a já se zase mohla narovnat.

Pokračovaly jsme dál hvozdem. Já si užívala každý krok, který jsem podnikla. Sice tu bylo taky dost sněhu, ale já věděla, tušila jsem, kde jsou ty kořeny. Ono, normalně by na ně vlk stoupl, ale já věděla, jak se jim vyhnout. Musela jsem se sama pro sebe usmát. Byla jsem prostě doma a nehodlala jsem dlouho odejít. Přečkat tu zimu zde, být v teple domova. Šlo to? Já nechci Maple zaměstnat, aby nám dělala teplo, aby plýtvala energií. Nějak se to zvládne i bez její pomoci. Budeme muset se zahřívat vlastním tělem. Jenže v tom jsem zaznamenala prudký pohyb. Maple utíkala směrem ke skupince vlků a já poprvé zahlédla to malé vlče, které jí nadšeně běželo naproti. Já se jen zastavila opodál a tiše pozorovala celou jejich konverzaci. Všimla jsem si i ostatních a kývla jim na pozdrav. Usmála jsem se. Prosím, jen se neptejte. Doufala jsem, tak moc jsem doufala, že se nebudou vyptávat na to, proč jsem byla tak dlouho pryč a co se stalo. Sklopila jsem zrak k mému náhrdelníku. Pocítila jsem i slabé píchnutí v srdci. Něco mi říkalo, že ten přívěšek bude nějak spojen s mou nemocí. Podívala jsem se na to hned na otce. Budu s ním muset co nejdříve mluvit. Říct mu o návštěvě s matkou. Třeba by jí chtěl vidět taky.
V tom se ke mně otočila Maple, ale já tolik nevnímala, co říkala. Zaznamenala jsem pohyb toho vlčete ke mně. Vypadal pěkně. Ta hnědá mu slušela. Začal povídat a já se usmívala. Na jeho poslední otázku jsem kývla. ,,Ráda se o tebe dozvím všechno možné, Kasiusi. Jak už víš, jmenuji se Darkie a jsem dcerou toho fešáka v černém," pohodila jsem hlavou směrem k mému tátovi a zasmála se. ,,Už jsi se s ním asi seznámil, že?" Jenže v tom si vlček všimnul mého přívěšku a já, aniž bych vlastně chtěla, jsem udělala krok dozadu. Polil mě strach. Strach, že pokud se ho někdo dotkne, pokud ho někdo vezme, já zase upadnu do toho stavu. Zatočila se mi na okamžik hlava. Rychle jsem zamrkala a nervózně se zachichotala. ,,Promiň, občas... občas je mi ještě trošku nevolno. Bouchla jsem se totiž cestou do hlavy, já nešika, že? Ale, ten přívěšek je pro mě moc moc důležitý. Dala mi ho totiž moje maminka a chrání mě. Kdybych si ho sundala, nevím, co by se totiž mohlo stát. Ale až na to přijdu a zjistím, že je v pořádku ti ho dát, tak ho budeš moci nosit, ano?" Za pochodu mi šly myšlenky. Musela jsem prostě něco říct, něco, co by to vlče pochopilo tak, že moje chování, které se projevilo před chvílí, neznamenalo nic proti tomu malému. Doufala jsem, že se Maple tolik nestrachuje, ale zároveň chápe, co jsem Kasovi říkala a pomůže mi se situací. Další otázku jsem radši nechala na ni. Netušila jsem, jak moc tomu prckovi chce říct o našem vztahu. Povzbudivě jsem se na ni usmála.

<< Ježčí mýtina

Pomalu jsme si to mířily bok po boku k Sarumenu. Začal se stmívat, popravdě byla velká tma, ale my jsme cestu znaly už jako svoje bačkory. Alespoň se to tak říká, pokud vím. Každopádně jsem pomalu nedokázala myslet na nic jiného než na fakt, že se blížím domů. Maple byla hlavně celou dobu po mém boku, což bylo pro mě velice důležité. Jenže mě bolelo, jak mi věřila. Bolelo mi ji lhát, ale musela jsem. Musela jsem, pro dobro nás všech. Proto jsem se jen usmála a dělala, že souhlasím s ní. ,,Vše je teď v pořádku," dodala jsem, abych vypadala věrohodně a otřela se o její bok. Ale je pravda, že jsem se bála usnutí. Trochu mě děsilo, co bych ve svých snech viděla. Ale to jsem jí taky nemohla říct. Musela jsme být silná, pro nás, pro smečku. Hlavně teď na mě čekala další funkce. A to potenciální maminky. Asi bych si ale neměla dávat tak vysoké naděje. Je možné, že mě prostě to vlče rádo být nebude, nebo odejde a já se k němu moc připnu. Znamená to, že si budu muset od něho dát odstup? Ne, to ne. Co když se budu moc hlídat a to vlče se nebude cítit milované. To ne. Prostě jen budu opatrná. Ujasnila jsem si v hlavě.
Když Maple mluvila o tom, kdy jsem jí řekla o mojí minulosti, snažila jsem se vybavit si ten moment a vlastně to sedělo, ale neřekla jsem ji vše. Bude tedy poslouchat. Kývla jsem tedy na znamení, že rozumím. Už jsme ale byly u hranic a já jsem prostě na chvíli byla mimo. Zachytila jsem jen Maple naštvaný pohled, ale takový něžný. Pronesla něco ot om, že je tedy na mé straně, ale věděla jsem, že jí to není při kůži. Byla jsem jí vděčná jakou láskou mě zahrnovala, ale teď jsem byla doma a to bylo jediné na čem momentálně záleželo mnohem více. Vyšla jsem dřív než Maple a užívala si každý ohyb kořene, každé zákoutí. Věděla jsem kam jít. Zavyla jsem na znamení, že jsem tady. Nebylo tolik silné, jako bych měla normálně. Trochu jsem zachraptěla, ale to mohla slyšet jen Maple. Vyšla jsem vpřed a mýjela tak stromy, které mi byly tolik blízké. Otřela jsem se o ně a já cítila ten domov. I místní mlha, která tu byla i přes to mrazivé počasí, jako kdyby mě vítala. Nahustila se kolem mě a já se začala smát. Jsem doma.

<< Jezevčí les

Cesta utíkala poměrně rychle, i když jsme šli docela klidným tempem. Všimla jsem si, že se více rozednilo, ale obloha byla stále zatažená, pomálu sněžilo, ale za to vítr prostě ne a ne přestat. Srst jsem měla tak provětranou, že jsem věřila, že každou chvíli mi snad sama odletí. Bylo to hrozné a já se zase těšila, až se vrátíme k nám do hvozdu.
Maple pokračovala v rozhovoru a snažila se mě povzbudit. Usmála jsem se na ni a přikývla. Asi má pravdu. Mám celou smečku rád, jsou pro mě rodina a ví to. Nezřekli by se mě jen tak, určitě ne. Když si dám pauzu od lovení, možná to ani nevezmou tak špatně. I když měla vážný pohled, všechna slova vycházela od srdce. Věřila jsem jí to a tak kývla na znamení. ,,Dobře. Já se pokusím," odpověděla jsem jí hlavně na tu poslední část. Sama jsem věděla, že si asi nakládám na hlavu strašně moc věcí, a pak mě to tíží. Jenže, já nevěděla jak přestat. Vše mi přšlo důležité, podstatné. Nedkázala jsem se toho zbavit, ale pokusím se nad tím tolik nepřemýšlet. Povzdechla jsem si. Bude to těžké přestat. V tom ale řekla něco, co mě zarazilo, ale pozitivně. Vehnalo mi to do očí slzy. Bylo hrozně milé něco takového od ní slyšet. Sama jsem brala hvozd jako svou součást, jako něco, bez čeho nemohu být. Bylo to moje místo, kde jsem se cítila v bezpečí, milovaná a hlavně, byl to můj domov a nikdy jsem ho nehodlala opustit. Jak tam Maple stála, pomalu jsem přišla k ní a olízla jí její čumák. Asi poprvé, kdy jsem to udělala. Tak moc jsem jí milovala. Mé oči mluvily za mě. Moc ti děkuji, Maple.
Musely jsem však pokračovat v cestě. Ještě nás toho čekalo dost, ale blížily jsme se. Cítila jsem to. Když se zmínila o tom signálu, zamyslela jsem se. Připomněl jsem si chvíli, kdy jsem se snažila postavit a jít, jenže jsem spadla na zem a pak se mi moje zdraví zase prudce zhoršilo. Je možné, že jsem vyslala ten signál? Nevědomky? Wow, moje magie asi věděla a reagovala sama. ,,Každopádně jsem moc ráda, že ses dostavila. Nevím, jak bych na tom teď byla a jak by to celé dopadlo. Bylo to... děsivé," oklepala jsem se, ale dalo se to zamaskovat tím větrem. Nechtěla jsem to dát tolik znát. Nechtěla jsem, abyse Maple zbytečně strachovala.
Pak mi dál povídala o tom vlčeti. Čím dál tím více jsem jí věřila, že opravdu dokážu být velkou oporou tomu Kasovi, jak mu Maple říkala. Prochází si pravděpodobně něčím podobným, čím jsem si procházela já. Myslím, že ještě nikomu jsem neřekla svůj příběh. On bude první, který ho uslyší celý. Ani... ani mamka vlastně nevěděla, co se přesně všechno dělo. V tom jsem se zarazila. ,,Maple, já se ti někdy zmínila o tom, že jsem se ztratila? Jestli jo, tka v pořádku. Řekla bych ti to tak či tak, ale řekla jsem ti celý příběh?" nemohla jsem si vzpomenout ani na fakt, že jsem jí to někdy říkala, nebo se jen zmínila. Asi mám špatnou paměť, ale zase tak stará si nepřijdu. No, někdy se holt zapomene.
Ušly jsem už docela kus cesty a já viděla náš hvozd. Musela jsem na okamžik zastavit. Domove, rodino. Už jsem... už jsem zpátky a na dlouho vás neopustím. Sice ta důležitá část celého hvozdu byla Maple, která byla vedle mě, ale už jsem chtěl být doma, protože tam mi nikdy nic nehrozilo. Věděli, že jsem zmizela? Řekla Maple, že se se mnou něco dělo? Asi to vědět nemohli. Spíše jsem brala jako lepší variantu, když to nikdo nebude vědět. Nechtěla jsem, aby se báli, aby mě kontrolovali. Proto jsem se otočila na Maple a s vážností v očích jí řekla: ,,Prosím. Nikomu se o tom nezmiňuj. Ne o tom, v jakém stavu si mě viděla. Vše kolem jim klidně sdělím, pokud se budou ptát, ale nic mi nebylo a není. Prosím, nechci, aby se báli. Nechi přidělávat problémy. Hlavně mi už je lépe," jenže poslední větu jsem zalhala. To ovšem Maple vědět nemohla. Usmála jsem se na ni a doufala, že mě pochopí. ,,A co se týče Nym. Říkala, že má dojem, že ji umřela rodina. Mamka, tatínek a sestra, ale popravdě nevím, zda viděla všechny nebo ne. Došla sem sama, bez nich a ujala se jí nějaká smečka. Je vlastně ztracené vlče jako Kas," řekla jsem jí a sklopila uši. Bylo mi jich líto. Hlavně fakt, že se ztratili v takové kruté zimě. Ale oba našli domov, to bylo velké štěstí.

>> Sarumen (přes řeku Tene)

<< Zarostlý les

Silný vítr nám zabraňoval v běhání, za což jsem vlastně byla ráda, jelikož po tom, co se mi stalo před nemalou chvílí jsem rozhodně nechtěla, aby se mi to opět vrátilo. Všimla jsem si, že se pomalu vracel den a sním i mírné sněžení. Stále to vša dost překáželo, pokud jsme chtěli udržet naše oči otevřené a hledět, co se kolem děje. Bylo to opravdu příšerné počasí a já se už těšila, až budu doma, kde mě hvozd ochrání, ale hlavně budu s ostatními.
Reakci, kterou Maple měla, jsem velice uvítala. Vlastně jsem to i čekala, a tak jsem se jen usmála a pokývala na souhlas. Je pravda, že jsem si tohle musela obstarat sama, ale s návratem energie jsem se cítila, že bych nějaký ten keřík zvládla, i když jsem to nechtěla přehánět. Budu muset na magii opravdu pomaličku a polehoučku. Minule jsem dělala strašně složité věci, které vedli k mému zhoršenému stavu. Trochu mi zaškrábalo v krku, tak jsem si odkašlala. Jenže v tom mi něco došlo a já se zastavila. Matka říkala, že se nemám tolik namáhat běháním, to znamen, že nebudu moci chodit na smečkové lovy, prootže já jsem ten, co má lovit. Co budu dělat? Nesmím ostatní zklamat. Už tak je o zásoby nouze. Jak jen budu moci pomoci? Cítila jsem se zrazu beznadějně. Maple mojí změnu nálady vytušila. Podívala jsem se na ni s očima, které zračily tu bezmoct, jenž jsem cítila. ,,Já už nebudu moci lovit. Všechny jsem zklamala," povzdechla jsem si. Svěsila jsem uši, hlavu jsem sklopila a jen se bezduše dívala na své tlapky. Celou tu dobu jsem se snažila, abych co nejvíce pomohla smečce, abych byla prospěšná, aby to smečka všechno zvládala. Jenže takhle jim budu přidělávat starosti. Ne, nesmím jim říct, co se semnou děje. Nesmím. Nemohu. Už takhle jsem dost zbytečná. Zatřepala jsem hlavou a vydala se dál, abych tu nezdržovala a naši cestu nezhoršila.
Náhle se Maple rozpovídala. Zmiňovala se o vlčeti jménem Kasius. V tu chvíli mi došlo, co vše jsem vlastně zameškala. Nehodlala jsem jí do jejího vyprávění zasahovat. Už takhle jsem zdržovala dost. Vyprávěla tak vášnivě. Celé to prožívala a bylo vidět, jak moc jí na tom vlčeti záleží, jak moc je pro ni důležitý. Já se jen usmívala a dál sledovala její mimky. Bylo to kouzelné. Zejmena část, kdy se bála o Kasiuse, protože si ho taky vzal Život, ale ve výsledku bylo vše dobré. Měla stejně ustaraný výraz, jako když mě poprvé spatřila v té jeskyni. Jenže pak přišla mnohem zajímavější část. Můj tát souhlasil s tím, že ochráníme to vlče před hnusnou zimou, ale co víc. Dál nám ho do péče. Překvapením jsem pozvedla obočí a pár krát zamrkala. Ale dává to smysl, že ho dal nám, protože my jsme jediný pár, který ho může chovat, starat se o něj. Newlin a Derian jsou sice taky pár, ale mám tušení, že snad vlčata plánují. A Wolfi a Nokt jsou zaneprázdněni už se svými třemi. Usmála jsem se, protože mě to zahřálo u srdíčka a dávalo to ještě větší smysl s tím, co mi řekla matka. Na okamžik jsem se podívala do dáli a vzdala své matce díky. Vrátila jsem se zase k Maple. Náhle zmínila o tom, že mi běžela na pomoc. To mi nedalo. ,,Jak... jak jsi věděla, kde jsem?" Tahle část mi prostě nedávala smysl a čekala jsem na odpověď od mé milované.
Dopověděla, popadla dech a položila mi otázku. Na nic jsem nečekala. ,,Ovšem, že Maple. Strašně moc chci s tebou rodinu. Jsi pro mě neuvěřitelně důležitá a zda je tohle pro náš šance, jak mít vlčátko, ráda se ho ujmu a budeme obě v roli starostlivých rodičů. A je krásný, jak na mě myslíš. Možná...možná máš pravdu. Mohla bych mu pomoci." Nebudu lhát. Ta informace mě potěšila, protože jsem se konečně cítila, že budu užitečná. Alespoň tomu vlčeti.
V tom Maple zmínila Theriona a já kývla. Tušila jsem, že bude stále ponořen ve vlastních myšlenkách, ale jeskyně nebyla daleko a já se rozhodla jen nakouknout. Díky stromům, co brzdily vítr to šlo rychleji. Přišla jsem k jeskyni a vstoupila dovnitř. Na Maple se koukla, aby zůstala venku. Viděla jsem tam stále Theriona ležet. Bylo mi ho líto. Něžně jsem do něho drcla, ale žádná odpověď. ,,Vše je v pořádku Therione. Vrať se, prosím. Za ni nemůžeš. Neviň se. Žiju. Nym žije," řekla jsem tiše a dívala se na jeho tělo, které nereagovalo. Věděla jsem, že je jen mimo, ale i tak mě to děsilo, jak moc mimo byl. Povzdechla jsem si. Nemohla jsem mu nijak pomoci. ,,Musím se vrátit domů. Přijď mě navštívit," dodala jsem, když jsem se otočila k odchodu. Vyběhla jsem a drcnula do Maple. Nic jsem však nechtěla říkat. S Therionem to bylo složité a tak jsem jen vykročila pryč z lesa.

>> Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Než ze mně Nym seskočila, už mi na hřbetě tancovala, jakmile spatřila svoji dvojici vlků. Vypískla nadšením a v momentě, kdy jsem se schíbala sama skočila na zem. Upalovala k vlčici a přitiskla se na ni jako klíště. Bylo to roztomilé. Když jsem na to tak koukala, začala jsem více posiťovat chutě mít rodinu. Povzdechla jsem si. Ano, já vím, že matka i Maple asi něco tuší, ale stejně. Pokud budeme mít někdy vlče, nebude to to naše. Nezažijeme s Maple žádnou pořádnou výchovu od malinkého drobečka. A vůbec, budeme mě schopné nějaké vlče takhle milovat? Nym je sice taky odjinud a dokázala si vybudovat silný vztah, ale... není to takový malý zázrak? Pochybuji, že se to tak stane vždy. Zahloubaná ve svých myšlenkách jsem se málem zapomněla představit. Zachytila jsem jen něco, co řekl ten vlk, který měl neuvěřitelně hluboký hlas, ale to bylo tak nějak všechno. Omluvně jsem se na všechny usmála. ,,Jmenuji se Darkie a s Maple jsme ze Sarumenské smečky na jihu. Nym nám říkala, že pocházíte z Ragarské, která je v horách. Asi to musí být pro vás těžké v tomto období, že?" zeptala jsem se, abych zapředla nějakou konverzaci a tak nějak zastínila fakt, že jsem na okamžik byla mimo. Maple se aktivně zapojovala do konverzace. Zrovna se řešilo, zda nám dělala potíže. Souhlasně jsem kývala na vše, co má partnerka řekla. ,,Přesně tak. Největší čas byla se mnou. Schovala jsem nás do úkrytu s ještě jedním vlkem. Měli jsme i jídlo, ale Nym má asi nějaké problémy s masem. Takže doufám maličká, že se to napraví. Musíš jíst, abys vyrostla ve statnou vlčici," pronesla jsem jejím směrem a usmála se na ni. Byla opravdu roztomilá a fakt, že jsme si barvou byly podobné to ještě umocňoval. ,,Ale je neskutečně statečná. Pomohla mi ve chvílích, kdy jsem na tom byla hodně špatně. Děkuji ti," sklopila jsem hlavu dolů v náznaku malého úklonu. Dál se však nic už nerozebíralo. Jenom potřebovali pomoci s veverkou a o to se začala starat Maple.
Jenže v tom mě neuvěřitelně píchlo na srdci. Stáhlo se mi hrdlo, jako kdyby mě někdo svíral. Naštěstí to bylo v momentě, kdy se Maple soustředila na ohřátí veverky, takže byla zaneprázdněná. Ostatní se taky soustředili, proto jsem se mohla otočit a neslyšně lapat po dechu. Tohle je to, o čem matka mluvila? prolítlo mi rychle hlavou. Měla podívala jsem se směrem vzhůru, jako bych hledala hvězdy v tom zataženém počasí, ale já si jen chtěla pomoci, abych popadla dech. Pomohlo to a já se zhluboka nadechla. Trochu zakašlala a zase se otočila s úsměvem zpět, jako že se nic nestalo. Ulevila jsem si, že to bylo opravdu jen na okamžik.
Prohnal se kolem nás opravdu silný vítr. Musela jsem díky tomu si přešlápnout. Zima se mi zase zahlodávala do kůže. Cítila jsem se slabě, i když mě má matka vyléčila. I když si vlci mohli splést mojí kondici díky tomu, že mám huňatou srst, ve skutečnosti chybělo málo, a byla ze mě chodíví kostra. Na okamžik jsem se rozklepala. Už chci domů.
Maple ukončila tenhle menší rozhovor, který mezi námi všemi proběhl a otočila se směrem domů. Já se taky naposledy rozloučila s Nym. ,,Snad nás brzo navštívíš, padní kamarádko," mrkla jsem na ni a usmála se. Na Lennie a toho vlka, jehož jméno jsem ještě neznala jsem kývla. ,,Buďte na cestě opatrný. Mějte se," a s tím jsem se otočila ta Maple. Trochu jsem popoběhla a bokem do ní drcla. Čekala nás cesta domů.

Když se zmínila o jídle, uvědomila jsem si, že jsem strašnou dobu nic pořádného nejedla. Musela jsem se však svěřit. Nechtěla jsem jí lhát. ,,Posledně, co jsem jedla, bylo v té jeskyni, ale vše jsem vyzvracela. Bojím se, že se to stane znova. Asi bych hlavně měla sníst nějaké bylinky, nebo si zkusím vykouzlit borůvky, ale necítím se na nějaké maso," řekla jsem jí popravdě a doufala, že se nebude tolik strachovat o můj stav. Vysvětlila mi, že ubylo zvěře snad všude, načež jsem pokývala. Ono to jaksi dávalo smysl, protože tohle byla opravdu krutá zima. ,,Je mi jasný, že teď bude jídlo těžko sehnatelné, ale určitě se nám něco povede," usmála jsem se v naději na lepší zítřky. V tom se však zmínila o té věci, o které jsme mluvily minule. Otřela jsem se o její srst na krku a tak jí vyzvala k tomu, aby mi řekla více. Nemohla jsem se dočkat. Nejen na to, co mi řekne, ale až budu zpátky doma.

>> Jezevčí les

<< Jezevčí les

Byla jsem překvapená tím, co mi Maple pověděla. Asi víc mě překvapil fakt, že má tušení, o čem má matka mluvila. Ona ví? Ona tuší? Co se stalo v našem hvozdě zatím, co jsem tady bojovala o život? Nedokázala jsem nic říct. Vůbec jsem nemohla nic vyslovit. Maple pokračovala dál v cestě a tak jsem se rozhodla ji následovat. Hlava plná myšlenek. Dobře, potřebuju hned domů. Teda, já chci domů, ale chci tam hned. Dívala jsem se slepě před sebe, i když to bylo taky složité díky tomu všemu větru. V tom Maple ještě dodala, že taky potřebuje rychle domů, že musí něco napravit. Kývla jsem. ,,Samozřejmě. Už taky chci být doma a to na hodně dlouhou dobu,"řekla jsem ji a nemusela více vysvětlovat, protože jsem věděla, že mě pochopí. Ale její věci mě zajímaly. Co musí napravit? Hodně mě to zajímalo, ale jakmile jsem uviděla Nym, která má problémy s tím dále jít, přepla jsem znova do módu: "postarat se o Nym". Požádala mě, abych si jí vzala a omlouvala se. Já se jen usmála a opatrně do ni drcla. ,,Nym, vůbec se neomlouvej. Kdybych ti nechtěla pomoci, tak se nenabídnu. Pojď, vylez," řekla jsem a snížila se, aby to měla pohodlnější na mě vyšplhat. Jakmile jsem jí ucítila na svém hřbetě, vyšla jsem. Maple jí usměvavě přivítala k nám do hvozdu. A já souhlasila. ,,Rády tě někdy uvidíme Nym. Bude nám velkým potěšením ti ukázat náš domov. A klidně tu Lennie vezmi s sebou. Přivítáme vás obě," dodala jsem. Ale dál se věnovala už jen cestě.

Maple byla trochu rychlejší a tak dala vědět, že jsme tady. Ze začátku jsem nedokázala zachytit pach nikoho, kdo tu byl, ale asi Maple smysly fungovaly mnohem lépe. Usmála jsem se a pochodovala vedle ni s Nym na zádech. Když jsme došli ke skupince dvou vlků, opět jsem se snížila, aby mohla Nym vyskočit a běžet za nima. Usmála jsem se. ,,Nym, tak je máš tady. Můžeš domů," Maple mezitím vyřešila další věci s vlky. já se jen dívala na šťastnou Nym, co konečně byla se svými.