Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// omg, můj děda se jmenuje Kašík

Dívala jsem se na otce, který se utápěl v myšlenkách a bojoval se svými vlastními pocity. Přišlo mi, že přede mnou skrývá obrovskou část jeho já a na povrchu ukazuje jen to, co bych ráda viděla. Ale co jsem mohla dělat? Šťouchat do něho a požadovat, aby se mi otevřel bylo zbytečné, protože pokud by opravdu chtěl, už by to udělal. Ráda bych mu nějak ukázala, nebo dokázala, že mi může věřit a že jsem tu pro něj. Je pravda, že jsem mu to několikrát řekla, ale možná pro něho slova nejsou dostačující. Netušila jsem a neuvěřitelně mi to trhalo srdce. I přes to, že uměl nasadit výbornou masku toho, jak je všechno v pořádku, i když se rozpadal. To jsem měla po něm a možná proto jsem taky v tom dokázala číst lépe, než asi mohl tušit. Hlavně jsem to slyšela v každém jeho povzdechu, viděla v každém pohledu, který měl zastřený tou temnotou.
Po tváři mi stékla další slza, ale teď už byla plná smutku. Otec si jí všiml a packou mi jí setřel z tváře. Mé tělo spalovala bolest. Bolest toho, jak moc se trápil. Jsem tu pro tebe. Nikdy neodejdu a nikdy tě neopustím. Se vším pomohu. Budu dohlížet na hvozd, aby sis mohl více odpočinou a nebo budu nějakou dobu s tebou, aby ses necítil tak sám, protože rozhodně sám nejsi. Jsem a budu tvým záchranným kruhem, pokud se budeš topit. Mám tlapku připravenou. Chytím tě kdykoli bude třeba. Chtěla jsem mu to všechno říct na živo, říct mu to do očí, ale mé oči mluvily za mně. Nemohla jsem to vysvětlit, protože jsem se bála, že by to dostatečně neslyšel. Že by to nedošlo do jeho srdce, které se uzavřelo.
Tiše jsem jen kývla. Bylo pro mě těžké ho nechávat samotného, když jsem věděla, tušila, jak se cítí, ale nehodlala jsem se nutit a už vůbec ne být tvrdohlavá a vyloženě ho neposlechnout, když bylo vidět, že si to moc přece. Být sám. Ani jsem mu nechtěla říct, že se za ním po procházce vrátím, protože bylo možné, že by se mohl vydat na nějako procházku. Provětrat se. ,,Odpočin si," řekla jsem však a otočila se směrem, kudy pomalu vycházela Maple s těmi dvěma. Ještě jsem se naposledy otočila za otcem a jen se usmála, pak však popoběhla ke skupince a nasadila velků úsměv, který skryl veškeré mé pocity a emoce, které se míchaly v mém těle. Nasadit masku, nasadit masku. ,,Prý jdeme na výpravu. Kdo to povede?" řekla jsem z vesela a prohodila ocasem. Připojila jsem se k Maple a jemně do ní drcnula. Ještě jsem před Yanlin nechtěla ukazovat, jak to s Maple máme. Musely jsme jí nejdřív hlavně přivést na veselou náladu.

Dívala jsem se na Maple, která byla okolo těch dvou. Upřímně mi přišlo, že by mohla být jejich maminkou, protože její kožíšek hrál hnědou barvou taky. Byla to moc krásná podívaná. Hlavně jsem si pořád nemohla zvyknout na fakt, že mi Kasius říká maminko, že tu mám vlče, které mě radostně vítá. Byl to prostě úžasný pocit. Stále jsem cítila jeho tlapičky, jak se o mě opírají opatrně, aby nezasáhl mojí růži. Na mé tváři hrál úsměv. Byla jsem na okamžik mimo a na otce nereagovala, i když jsem byla po jeho boku a mohla cítit, jak se na mě dívá. Já jen nemohla prostě odtrhnout oči z mé malé rodinky a pořád jsem nedokázala pochopit, že se to děje. Že jsem máma.
Nemohla jsem však otce nechat déle čekat a konečně se vrátila zpátky na zem. Zastřihala jsem ušima a otočila se směrem k němu. Viděla jsem na něm ten ustaraný pohled, což jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby se na mě takhle díval, a proto jsem se jen letmo usmáva a se smutkem v očích na něho pohlédla. ,,Já jsem v pořádku. Všechno je v pořádku, věř mi," řekla jsem a bokem se o něho opřela. Chvíli tak zůstala a užívala si jeho přítomnost. V mé mysli jsem se vrátila zpátky do vlčečích let, ty jsem byla jako malá princezna lesa a dovolovala si, nebo k momentu, kdy jsem se po dlouhé době vrátila a měla z otce strach. Když jsem tak nad tím začala přemýšlet, vlastně jsem vůbec netušila, proč jsem se tak vůči němu cítila. Už mi do nedávalo žádný smysl. Můj otec byl naprosto skvělý. Ten nejlepší, řekla jsem si v duchu a odtáhla se od něj. Svolil mi Yanlin, aby se k nám přidala. Vřele jsem se usmála a podívala se na tu malou skupinku, která se rozhodla jít na procházku. Doběhnu je později. ,,Děkuji. Postarám se o ni," sdělila jsem. Doufala jsem, že se Yanlin trochu otevře a uvolní, ale chtěla jsem po ní hodně. Přeci jen si toho prožila dost za poslední chvíli, takže jsem nemohla očekávat, že bude skákat veselím, jako Kasius. Chtělo to nějaký čas a bude stejně veselá.
Otočila jsem se opět na otce a podívala jsem se mu do očí. To, co jsem mu právě chtěla říct bylo pro mě hodně těžké vyslovit, ale zároveň jsem byla zvědavá na jeho reakci. ,,Musím ti něco říct, otče," začala jsem a pohled mi spadl na mojí růži. Jemně zase svítila, jako pořád. Žilky pulzovaly, tak jak měly. Asi jsem si pomalu začínala zvykat. Pomalu, ale přece. Pohlédla jsem opět na něj. ,,Nedaleko v jezevčím lese existuje jezevec, který ti umožní se setkat s mrtvými. A já potkala matku. Má se dobře. Dala mi i tuto růži a věřím, že s tím i kousek sebe. Ví, co se ve hvozdě děje. Jak se stala sochou, napojila se na celý náš hvozd a mám ti vzkázat, že tě moc miluje," při povídání jsem začala plakat, ale nebylo to smutné plakání. Bylo to šťastné slzy. Usmívala jsem se. Nechtěla jsem, aby byl táta smutný a doufala jsem, že ho to taky pohladí na duši. ,,Je to jen o dvě, nebo o tří uzemí dál. Určitě tě ráda uvidí," dodala jsem tiše, když jsem zrovna popotahovala. Nevěděla jsem ale, jak na to přesně bude reagovat. Zda se už smířil s jejím odchodem natolik, že nechce v sobě otevírat tu ránu, pokud jí uvidí, a nebo jí alespoň dá své sbohem, jako jsem to udělala já.

<< Tajemná louka

Dávala jsem na tu malou pozor, aby se držela vedle mě a nikam mi nezapadla nebo neutekla. Vytvořil se ve mně ochranitelský pud i přesto, že jsem Yanlin neznala. Přála jsem si, abych jí dokázala pomoci nějak jinak, než jí jen táhnout k nám do smečky, ale bohužel jsem tak učinit nemohla. Nevěděla jsem, kde se své rodině ztratila, nebo té Najgis a tušila jsem, že ona by si tu cestu taky nepamatovala. Hlavně jí brát někam, kde zuří nějaký medvěd jsem rozhodně nechtěla. Nevěřila jsem si na boj s medvěděm. Bylo mi té malé líto a doufala jsem, že se jí tu bude alespoň trochu líbit. Viděla jsem na ní, jak si není jistá mou nabídkou a taky to i odpovídalo její reakci. Usmála jsem se a jen přikývla. ,,Dobře. Alespoň si u nás odpočineš a najíš. Jedla si? Máš hlad?" zeptala jsem se. Popravdě mě hned nenepadalo, zda třeba ta malá nehladoví. Ale teď byl o to větší důvod trochu přidat do kroku. Stejně jsme nebyli tak daleko a za okamžik do hvozdu vstoupili. Věřila jsem, že máme zásoby, alespoň nějaké. A já jedla někdy, už nepamatuji. Měla jsem tak stažený žaludek, že si ani nedovoloval stěžovat, že není jídlo. Hlavně jsem se bála, když cokoli dám do pusy hned vyvrhnu. Ale to teď šlo stranou. Měla jsem však větší strach, že Najgis nikdy nepřijde a neukáže se. Hlavně jak mohla ta vlčice vědět, kde Yanlin hledat? Prostě nemohla. Tohle budu muset s malou probrat někdy jindy, až na to bude vhodná chvíle.
Ušly jsme už nějakou dálku a pomalu se dostávali do centra našeho hvozdu, kde jsem cítila hodně pachů. Usmála jsem se, jelikož vůně domova byla ta nejkrásnější vůně, jakou jsem mohla cítit. bylo mi dobře. Yanlin mi mezitím popsala jejího kamaráda. Musela jsem se usmál. ,,Víš, mi v naší smečce máme taky takovou modro-fialovou vlčici. Měla bys jí vidět. Určitě se ti bude tobě i Jášovi líbit. A máme tu i jednu krásně červenou," mrkla jsem na ni a usmála se. Doufala jsem, že se jí tahle informace zalíbí. Když už její imaginární kamarád vypadá jako naše Borůvka, určitě se jí tu zalíbí a rychle si navykne na svůj nový domov. Popravdě jsem si nedokázala apředstavit, jak přesně bude Yanlin reagovat na Derian, ale už jsem se nemohla dočkat.
Držela jsem si jí u sebe, kdy jsem zahlédla první vlky. Byla to Maple. Moje tvář se rozzářila jen při pohledu na její krásný kožíšek. Celé mé tělo pohltil ten pocit lásky. Rychle jsem se koukla k Yanlin a tiše řekla. ,,Tak tohle je moje rodina. Představím tě," mrskla jsem ocáskem, kterým jsem ji pohladila. Přistoupila jsem k Maple. Dala jsem jí možnost, aby promluvila první. Věděla jsem, že si musela dělat starosti, když jsem tak rychle odběhla. Moje oči se jí omlouvaly. Ale já to potřebovala, jen an tu chvíli. Hlavně jsem jí byla moc vděčná za slova, co mi v úkrytu řekla. Jenže jsem potřebovala řešit těď jinou situaci. Tohle muselo počkat. ,,Maple, tohle je Yanlin. Maličká byla sama na louce, tak jsem jí vzala sem, kde si může hrát s Kaisusem. Že si jsou podobní?" zazubila jsem se a nechala Yanlin, aby se sama představila. Mezitím jsem koukla po ostatních. Byl tu i můj otec. Opět jsem ho dlouho neviděla a trochu jsem se bála, jak na mě bude reagovat. Musela jsem vypadat hodně jinak, než naposledy, co jsme se viděli. Vyhublá, trochu ochřadlá, ale hlavně s růží na hrudi. Přes všechen fakt, který ukazoval na to, že jsem si prošla něčím hrozným, jsem se ale usmívala a popoběhla k němu. ,,Otče, tak ráda tě vidím," otřela jsem se o jeho tvář. Měla jsem toho tolik na srdci, co jsem mu chtěla říct, ale muselo to počkat. ,,Našla jsem nedaleko hvozdu tohle malé vlče. Jmenuje se Yanlin. Utekla před medvědem, který zaútočil na její sourozence a pečovatelku. Musela si prožít trauma," řekla jsem koukajíc se na Yanlin, která byla ještě u Maple. Vypadala strašně roztomile a popravdě bylo o něco menší, než náš Kasius. Ale stále si byli neuvěřitelně podobní. ,,Může jí být Sarumen domovem, že ano?" otočila jsem svůj zrak na otce.

Neštěstí pominulo a nic se nestalo. Netuším, zda jsem to svou silou zahnala, nebo to jen prostě čekalo na správný okamžik, ale nemohla jsem te'd mít křeče, když tu ta maličká stála přede mnou vyděšená a bez domova. Otřepala jsem se, jelikož mým tělem proběhla husina. Mohla jsemse zase zcela uklidnit a i v klidu dýchat. Maličká mi poděkovala a představila se. Usmála jsem se na ni. ,,Já jsem Darkie a nedaleko, vlastně jen pár kroků, je moje smečka. Co kdybychom tam šly? Mám tam totiž jednoho stejně velikého vlčka, který se ztratil podobně jako ty a žije teď s námi," mrkla jsem na ni. Ani mi tolik nedošlo, že místo Kasiuse tam jsou i ta zbylá tři klubka vlčat. Pane jo. Po dlouhé době je naše smečka plná malých nožiček. Zastřihla jsem ušima. Ta představa byla okouzlující. Kasius se hlavně dost podobal Yanlin. Dokázala jsem si je představit, jak tvoří spolu se mnou a Maple malou rodinku.
V tom ale začala Yanlin něco povídat a já jsem tam jen zaraženě stála a mluvila na ní, když v tom mi to došlo. Pravděpodobně měla imaginárního přítele. Schovívavě jsem se na ni usmála. Byl to jen další důkaz toho, že si prožila opravdu ošklivou zkušenost. Povzdechla jsem si. ,,Zlatíčko, ten tvůj Jáša je jen tvým vlčkem, kterého můžeš vidět pouze ty. Ani já, ani kdokoli jiný ho nikdy nespatří," řekla jsem jí jemně. Nechtěla jsem jí vyděsit a znovu rozbrečet. ,,Jak vůbec jáša vypadá, popíšeš mi ho? Musí to bý pěkný vlček," mrkla jsem na ni. Nehodlala jsem jí vysvětlovat, že se jedná jen o její skrat v jejím mozku. Hlavně to bylo složité a ona už si zažila své. Možná je to i taky něco, co jí pomůže se té vzpomínky zbavit. Takže by bylo lepší jí pro teď nechat Jášu a vysvětlit jí tohle všechno později.
Mávla jsem ocasem a otočila se. Prohodila jsem hlavou směrem, kam se máme vydat a čekala na ni, až se postaví po mém boku a budeme moci jít ke mně do smečky. V tom se mě ale zeptala na moji růži. ,,To mi dala maminka. Ta růže je pro mě velice důležitá. Je napojená na mé srdíčko, víš?" řekla jsem jí s úsměvem, i když realita byla taková, že vlastně ta růže byla mým srdcem, jelikož to moje vlastní mě zradilo. Hlavně mi přišlo roztomilé, ajk zarím neuměla říct R. A Jůženka bylo pěkné oslovení. ,,Ale pro tebe klidně budu Růženka," mrkla jsem a vyšla směrem k našemu hvozdu. Věřila jsem, že se jí tam bude moc líbit.

>> Sarumen (přes potok)

Malé vlčátko se třáslo a jen nemě kývlo na moji otázku. Měla jsem otázky v očích a strach. Strach o to malé, že bylo ponechané tady, samotné. V tom ale začalo těkat očima ode mě k něčemu, co tam vůbec nebylo. Netušila jsem, co si mám myslet. Mám něco říct, nebo spíše ne? Asi jí nechám mluvit dřív. Nechci jí zastrašit, nebo cokoli. Nehodlala jsem tedy říct nic předtím, než ta malá začne sama. Trochu jsem se bála, že má nějaké trauma z cizinců, jenže mi nějak nesedělo, proč kývla.
V tom se na mě podívala s velice vyděšenýma očima. Jako kdyby viděla samotnou Smrt. Netušila jsem, co to znamená a němě tam stála, když v tom začala lámavým hlasem mluvit. Její tělíčko se klepalo a její hlas přeskakoval. Nedokázala jsem si představit, čím si maličká prochází. Postupně mi dořekla všechno a začala plakat. Hodně plakat. Mluvily za mě moje instinkty. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že potřebuji utěšit tu maličkou. Přistoupila jsem k ní a jemně do ní drcnula. ,,Maličká, to bude v pořádku. Jsem tady a já nedovolím, aby ti kdokoli ublížil, ano? Neboj se. Věřím, že tvoji sourozenci v pořádku," usmála jsem se na ni povzbudivě. Otočila jsem hlavu. Nemohla jsem vidět nikoho, ani medvěda a rozhodně jsem ho necítila. Použila jsem svoji magii a snažila se zjisti, kde je medvěd, ale v žádném okolí nikdo nebyl. Nemohla jsem cítit nikoho přítomnost v okolí. Přestala jsem se soustředit. Podívala jsem se na ní a svojí tlapku dala na tu její, ale tak, abych jí nedrtila. Vlastně jí jen pohladila. ,,Žádný medvěd tady není, maličká. Věř mi," dodala jsem ještě tiše a dívala se na její uplakanou tvářičku. Moc jsem chtěla, aby přestala brečet. Bolelo mě za ní srdce. Má růže na hrdle se trochu víc rozzářila a já začala pociťovat, jak se mi rozbušilo srdce. Nenenenene, teď ne. Tušila jsem, co přichází a zhluboka se nadechla. Žilky, jakoby pulzovaly, ale úsměv mi nemizel.

<< Sarumenský hvozd (Rohenský potok)

Zbytek cesty jsem už jen došla. Absolutně jsem nevnímala, kam mě tlapky nesou. Byla jsem zaměstnaná spoustou myšlenek a nedokázala se na nic soustředit. Kdybych jen tak mohla mluvit s matkou, aby mi vysvětlila, co se to vlastně děje. Možná příště, když usnu, opět mě navštíví a vysvětlí mi to. Měla jsem sice tušení, že ten přívěšek jen jistí to, že jsem naživu, ale zároveň jsem se nauvěřitelně bála zakopnout. Nevěděla jsem, jak moc je ta růže pevná. Sice by evidentně srostla s kůží a stala se mou součástí, ale co když narazím do kamene? Nechtěla jsem radši ani na to pomyslet.
Zastavila jsem se a až teď si všimla, že se pomalu stmívá. Pravděpodobně jsem v úkrytu spala minimálně celý jeden den. Cítila jsem se odpočatě a v pořádku, ale stále jsem měla neuvěřitelný strach. Musím být silná. Jakmile zjistím odpověď, přizpůdobím se tomu. Nesmím zklamat otce, Maple, Kasiuse a celou smečku. Nesmím býr přítěží. Já to nějak zvládnu a... přežiju. Smutně jsem zklopila uši a podívala se na své tlapky. Neuvědomovala jsem si, jak jsem byla smrti blízko a jak jí stále jsem. Co když matka neví úplně odpovědi, ale Smrt bude? Musím za ní někdy zajít. S Maple. Podívala jsem se před sebe, když jsem najednou uviděla menší hnědý flíček. Několikrát jsem zamrkala a pomalu šla k tomu danému flíčku, jenže poté jsem poznala, že se jedná o vlče, které zde bylo úplně samotné. Pomalu jsem došla k maličkému a usmála se. Až podle jemného pachu jsem poznala, že se jedná o holčičku. ,,Ahoj maličká. Ty jsi tu sama? Ztratila ses?" zeptala jsem se jemně. Udržovala jsem si odstup, aby se malá nelekla. Nechtěla jsem na ni působit, jako nějaký vrahoun nebo tak.

<< úkryt

Vyšla jsem ven z úkrytu hned potom, co odešla Maple a Kasius. V hlavě jsm měla spoustu otázek. Věděla jsem, v jakém stádiu je moje tělo a co mu hrozí, ale netušila jsem, co má tohle napojení přívěšku na moji hruď znamenat. Hlavně vůbec jsem nevěděla, kdy se to stalo. Bylo to kvůli tomu snu? Stalo se to v rámci toho snu? Způsobila to nějak matka? Je to dobré znamení, nebo špatné. Nedokázala jsem nic kolem sebe vnímat. Ani to, že sníh kolem pomalu taje a jaro pomalu přebírá žezlo. Kasius měl plno otázek a poskakoval okolo Maple. Jenom tohle jsem dokázala svými oči zaznamenat, ale nemohla jsem prostě odtrhnout oči od toho, co jsem měla na hrudi. Bylo to krásné, ale strašidelné zároveň. Sedla jsem si a tlapkou na to sáhla. Růže vydávala jemné světlo, takové tlumené. Skoro by to nikdo nerozeznal, ale ty žilky byly vidět až až. Nebyly dlouhé, ale dost na mé kůži svítily, až to prosvítalo srst. Snažila jsem se tlapkou odendat růži, ale bolelo to. Sykla jsem. Vyjeveně jsem na to hleděla. Takže to je připojené k mému srdci. Aniž bych to čekala, stékla mi jedna slza po tváři. Rychle jsem zatřepala hlavou a slzy zahnala zpět. Bylo jasné, že tímto způsobem přívěšek nikdy neztratím, ale co když špatně upadnu? Co když se něco stane a roztříští se? Znamená to, že umřu hned na místě?
Mé tělo pohltil strach. Podívala jsem se na Maple. ,,Potřebuji být na chvíli sama," řekla jsem jen tiše a otočila se. Nemohla jsem se rozeběhnout. Mé srdce by to nebylo schopné udržet. Vlastně ani nevím, zda by to bylo vpořádku nebo ne, ale stejně jsem si popoběhla. Potřebovala jsem být na chvíli stranou.

>> Tajemná louka (Rohenský potok)

Vypadalo to však, že Kasius dlouho spinkal a vypadal zmatený tím vším, co se kolem dělo. Já se jen usmála a nepřítomně kývla, když se ptal, zda by mohl ven. Byl to klučík plné energie a bylo jasný, že ho to nebude bavit, když tu budeme ležet takovou dobu, jako jsme leželi. Podívala jsem se na Maple, která si s ním povídala. Byl to moc krásný obrázek, který se stal realitou. Já a Maple jsme maminky. Jsme maminky malého klubíčka plného štěstí, to je tak úžasné. Byla jsem šťastná, opravdu. Podívala jsem se dolů na svůj náhrdelník, jenže něco nebylo v pořádku. On se nehoupal, ale byl přilepen na mé hrudi. Světlo jemně pulzovalo. Netušila jsem, co se to děje. Pohlédla jsem na Maple, která mě vybízela k odchodu a prosila mě. ,,M-maple, co je to?" řekla jsem trochu vyděšeně a vstala. Dala jsem si pozor, aby to Kasius neviděl. Srdce mi tlouklo pomalu, ale mělo svůj rytmus, což udržoval ten náhrelník. Pravděpodobně ten náhrdelník byl napojen na mé srdce, jelikož zároveň z něho vycházely zelené žilky. ,,Co to znamená?" byla jsem plná otázek. Doufala jsem, že je to dobrá věc, dobrý znak toho, že se léčím? Netušila jsem.
Jen jsem si povzdechla a následovala Maple ven. Potřebovala jsem na vzduch a zajít za otcem říct tu novinu o matce.

>> Sarumen

// v pohodě, já teď zapomínám taky

Ale všechny hříchy jim byli prominuty a všechno férově rozděleno.

Ale i ty šméčka se dala použít třeba pro ty, co neměli nic - bezdomovci. Bez platidel byl život mnohem jednodušší a lepší.

<< Sarumen

Ani popravdě nevím, jak jsem do úkrytu došla a jak jsem si lehla. Jediný, co si pamatuji bylo, že jsem opravdu rychle usnula a to hlubokým spánkem.

Byla jsem na tom palouku, kde jsem se setkala s matkou. Celá událost se mi objevila opět před očima. Vše se událo, tak jak si to pamatuji. Celou konverzaci jsem znala nazpaměť a tak se i udála, jenom v určitém okamžiku, jako kdyby se čas zastavil a v tom se mi matka zahleděla do očích. Do těch, které pozorují ten sen. ,,Darkie, zapomněla jsem ti říct jednu věc. Pokud se někdy stane, že ten náhrdelník sundáš, spadne ti, rozbije se ti, či ho nějak ztratíš, tvá nemoc se ti vrátí do toho stavu, ve kterém si byla před tím, než si přišla. Nezapomeň na to Darkie! Ten náhrdelník je tvou jedinou záchranou. Pokud do toho stavu upadneš, budeš mít jen dva dny na přežití. Pak se tvé srdce zastaví," mé oči sjeli na náhrdelník. Zářil, ještě více, než v realitě. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Netušila jsem, že jsem na tom byla tak špatně, přeci se nic tak hrozného nestalo. Byla jsem hladová, použila moc magie, byla zima a nemohla se tolik zahřát. Všechno hrálo svojí roli, ale že by mě tohle všechno mělo zabít? Že to způsobilo to, že mám slabé srdce? I když, všechno bylo možné. Vše se mohlo stát skutečností. A tohle byla moje realita.
Najednou jsem ucítila tlapku a já sebou cukla. Byla to matka. ,,Neboj dítě. Přívěšek tě bude chránit, ale není zas tolik silný. Proto budeš občas zažívat bolesti srdce, proto se ti nepodaří na chvíli popadnout dech. Jelikož jsem po smrti, dala jsem tam zbytek sebe. Alespoň nějak zajistila, aby tě to chránilo a bylo ti lépe. Prosím, nikdy ho nesmíš sundat nebo ztratit! To je to nejdůležitější, rozumíš?" Rychle jsem kývala hlavou a plakala. Až tak špatně jsem na tom byla?

Můj pláč se projektoval do reality. Stěkaly mi slzy a byla jsem schoulená v klubíčku, ale náhlý cuk mým tělem mě probudil. Podívala jsem se kolem sebe a zrovna jsem viděla, jak Maple ještě něco dořekla, ale než jsem se zcela probudila, už domluvila. Zastřihla jsem ušima, protože jsem je měla trochu zalehlá. Usmála jsem se a pořádně zívla i s protažením. Převalila jsem se na stranu tak, abych měla bříško k ohni a hlavu jsem měla u Maple. ,,Tak o čem jste si tady tak hezky povídali?" přešla jsem pohledem z jednoho na druhého. Zastavila jsem se u Kasiuse. Byl roztomilý. ,,Jak se ti tu zatím líbí, Kasi? Mohu ti tak říkat?" pronesla jsem.

//jak hraju za tři vlky, tak se z toho zamotávám, že mé argumenty už nedávají smysl, ups :DDD

A jelikož toho bohatí měli hodně, začali rozdávat mezi ostatní své věci, které už nepotřebovali.

To je sice pravda. Krádež pokračovala dál, ale všichni byli povzneseni, jelikož se konečně ve společnosti nikdo nemohl označovat za zbohatlíka, jelikož měl milióny.

To není pravda. Sice platidla zmizela, ale zavedl se způsob výměny jako za starých časů, takže všichni měli to, co bylo potřebné.