Příspěvky uživatele

Musela jsem být nějak hodně mimo. Po jejím dlouhém proslovu jsem neměla odvahu cokoli jí říct. Bála jsem se totiž, že vše vezme zpátky. Je mi jasné, že taková Maple není, ale ty události, které nás zasáhli a potkali nebyli příjemné a já...já se opravdu bála.
Nějak jsem nepobírala, jak jsem se ocitla v úkrytu. Vše jsem měla nějak v mlze. Pamatuji si, co vše mi říkala, ale pak, jako kdyby se ze mě stala schránka bez duše a já jen začala konat věci, které mám a nepřemýšlela nad nimi. Ach jo, co se to se mnou děje, zavrtala jsem se více do klubíčka. Byla jsem v odlehlé části jeskyně, v takové malé komůrce, kde měli spát alfy. Slyšela jsem zvuky, nějaké kroky, možná i praskat oheň, ale neměla jsem zájem cokoli řešit, což bylo špatně. Jako alfa zastupuji tady celou smečku a jen tu líně ležím a nechávám vše na Maple, já... ach jo. Ona byla moje síla, moje všechno a já...já jí to nedokázala říct. Jen poslouchat, přijímat její lásku, ale nevrátit ta slova zpět. V návalu emocí, zejména lítosti, která se mi rozlehla tělem, jsem zaktivovala svojí magii země a podvědomě vyhledávala kontakt s Maple, která byla tady v jeskyni. Neodvážila jsem se však vstát a dojít za ní, to ne. Přesto jsem se na ní napojila. Musela pod svými tlapky ucítit pulzování, který jsem přes kořeny a mech vysílala. Nedodávalo teplo, nebo něco takového, jen musela vnímat jisté vibrace, které země pod jejími tlapky způsobovala. Chtěla jsem jí jen říct, že jsem tu a budu s ní vždy. Tak moc jsem jí toho chtěla říct, mé srdce toho bylo plno, ale z úst mi nevycházelo nic. Nic, ani povzdech. Ona je dokonalá, ona je někdo, kdo je tou silnou oporou nás všech, celé smečky, celého lesa. Vsadím se, že nikdo o mně neví, nikdo o mě ani nezakopne, protože jsem se sama stala duchem. Ano, tak jsem se cítila už nějakou dobu. Zlomená, zmatená křehká a nepřítomna. Nepřítomna ve svém vlastním těle. A nejhorší na tom ani nebylo to, že jsem se tak já cítila, ale co jsem tím způsobovala mojí drahé Maple.
Ukápla mi slza. Jedna, druhá. Kapaly a vytvářely na suché podlaze malé obrazce. Síla magie stoupala, pulzování musela cítit intenzivněji. Vysílala jsem k ní všechno. A opět, jako kdysi, před ní začala růst růže. Ale ne jen tak ledajaká. Hrály všechny barvy, které příroda zvládla udělat. Bylo to mé vyjádření všech pocitů, které k Maple chovám. Každá barva symbolizovala jednu emoci a samozřejmě nejvíce vyhrávala ta červená, protože jsem jí tam moc milovala. Slzy dál stékaly. Bylo jich hodně. ,,Miluji tě," řekla jsem mezi tichými vzlyky, které se odrážely od stěn a vracely zpátky ke mně. Nikdo tu nebyl, nikdo. Tak moc jsem doufala, že vše pochopí, že mé emoce zachytí, že v nich uslyší ta slova, která jsem ji nebyla schopna naživo říct. Magie pominula velice rychle a já jen zůstala ležet na té zemi schoulená a zlomená. Měla jsem se radovat, měla bych být šťastná...ta nejšťastnější, protože mám tak dokonalou partnerku, tak dokonalé kamarády a skvělou smečku, proč...proč jsem taková?
,,Ach, má maličká!" uslyšela jsem něčí hlas. Nejdříve jsem byla zmatená, protože jsem pozvedla hlavu, ale nikdo tu nebyl, ale netrvalo dlouho a já v ten moment procitla. Otočila jsem se na sochu mé matky. Její oči zářily a její duše na okamžik vystoupila ze sochy. Šokovaně jsem se rychle postavila. Má růže zazářila slabým světlem, protože reagovala na činnost mé matčiny duše. Na okamžik jsem i přestala brečet. ,,Tvé srdce je tak křehké a zároveň těžké. Sotva bije pod tíhou tvých myšlenek a emocí. Omlouvám se, tak moc se omlouvám, že jsme s tatínkem na tebe seslali to břímě, které si nesla na bedrech sama. Chtěla bych tě od všeho ochránit, ale jako matka jsem selhala!" ,,Ne, ty nikdy. To ty mě odpusť. Selhala jsem býti dobrou dcerou a alfou. Smečka... smečka je mi vším, vy jste mi vším a Maple. Maple jsem tak moc zklamala. Ač říkala tak krásné věci, dala mi pocit štěstí, lásky a naděje, jenže já...já jsem tak zklamala. Nezvládám tu pro nikoho být, ani pro sebe. Jsem jen schránka bez duše, která se toulá ve hvozdě. Již nejsem pro nikoho potřebná," povzdechla jsem si. ,,Taková slova neříkej. Nenech si je vpustit do svého srdce. Jsi velice důležitá, ale... zlomená, což je má chyba." Nečekala jsem, že budu opět mluvit s matkou a ještě v takovém emotivním záchvatu, jaký jsem prožívala. Došla ke mně a dotkla se mé růže, přes kterou jsem cítila její vřelé pohlazení po duši. Ale nebylo mi lépe a její pohlazení nedokázala zacelit tu zlomenou duši, která v tomto těle třímala. ,,Moc mi na všech záleží, ale nemohu...nemohu nikomu pohlédnout do tváře a čelit mu. Čelit komukoli. Nezvládám být alfou, kamarádkou a ani partnerkou. Jsem jen schránka, která je tu na obtíž a je zbytečná. Nikoho nedokážu zachránit..." Další kapky padaly na zem. Ale teď to bylo jiné. Byly napojeny na mojí magii a vytvářely obrazce, ze kterých rostl mech a malé květiny - konvalinky, heřmánek, sedmikrásky, fialky a tak dále. Pousmála jsem se, ale nebylo nač se radost, nač cítit krásné pocity. ,,Vím, jak moc ti záleží na hvozdu. Jak moc žiješ pro tuto smečku, pro Maple. Pojď se mnou mé dítě. Budeš nadále dýchat a staneš se součástí toho všeho, nás všech. Uvidíš a ucítíš všechno, ochráníš je před nebezpečím. Vím, že to je to, co tě trápí nejvíce a já ti mohu pomoci." ,,Opravdu toho budu schopna, mami? Nezklamu je?" usmála se na mne a poodešla. ,,Nezklameš. Nikdy jsi nezklamala nikoho," a s těmi to slovy zašla ke své soše, hlavou pokynula, abych došla za ní. ,,Uvidím i tátu?" na to se jen usmála a já věděla, cítila jsem to v té růži, co jsem měla na hrudi. Táta byl celou dobu se mnou a bude se mnou i na dále. Budu s rodiči. Opět se s nimi shledám.
A já se usmála. Po dlouhé době jsem se usmála a cítila jsem nesmírnou úlevu. Rozlehla se mi všude. Ocas se mírně pohopnul. Už nikdy nikoho nezklamu. Ochráním je tak všechny a budu zase konečně potřebná! Nebojte se. Pozastavila jsem se však v kroku. Maple. Moje poslední myšlenky byly pro ni. Přemítala jsem nad vším, co jsme prožily. Naše první setkání, jak jsem jí dovedla do lesa, jak jsme si daly první pusu, jak se mi svěřila o své minulosti, jak jsme si vyznaly lásku a já jí byla schopna říct ta dvě kouzelná slůvka. Stala se pro mě nejdůležitějším vlkem na celé Galliree. Milovala jsem jí. Tak moc, ale ublížila jsem jí ještě víc. A pokud tady byla možnost, abych jí už nikdy neublížila a jen ochránila, pomohla jí chránit všechny ve smečce, radši se spojím s matkou, než jí vidět zlomenou kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem zlomená, že jsem jen schránka vlčice, kterou tak nade vše miluje. Miluji tě a pořád budu. Jsem tu, vždycky. Vždycky tu budu, s tebou, navěky, ale na lepším místě. Na takovém místě, kde ti neublížím. A s touhle myšlenkou jsem přijala svůj osud.
Má růže musela prozářit celou jeskyni. To ostré, červené světlo muselo prostoupit i tou nejčernější místností, která tu byla. Všichni to museli pocítit, ten nával příjemného pocitu. Matka mi dodala sílu, alespoň všem říct tímto světlem své poslední sbohem. Dotkla jsem se každé duše v tomto hvozdě. Ten pocit, to pohlazení na duši, které ostatní pocítili, bylo příjemné. Všimla jsem si, i při svém odchodu, nových duší, ale ani je to neminulo. Sbohem. řekla jsem tímto světlem, tímto pocitem. Ochráním vás, teď už určitě! a má duše splynula s tou matčinou.
Teď už tu nebyla socha Neyteri, která byla plna mechu. Spojila jsem se s touto sochou, dala jsem jí něco svého a na soše se objevila má růže. Růže, která symbolizovala tento hvozd, tuto smečku. Krásná, křišťálová, červená růže spočívala na hrudi mé matky a tam byla pochována moje duše. Křehká, ale přesto silná ochránit členy Sarumenské smečky. Světlo pohaslo, mé tělo jako kdyby zmizelo z povrchu zemského. Místo toho se v jeskyni objevily okvětní lístky červené růže.

//věřím, že to pro někoho může být překvapivé, věřte, že pro mne taky, ale už nějakou dobu jsem cítila, že Darkie nezvládne další roky. ač je mladá a pro hvozd žila (vlastně ona ani nepoznala Gallireu, jen pár míst), její duše byla ale zlomena už před dvěma lety a jen se to táhlo. byla nemocná, na pokraji sil, umřel jí otec, umřeli další členové, už to nezvládala a její duše se rozpadla. nebyla bych po tom všem schopna hrát za Darkii jinak, než depresivně, smutně, zlomeně. ač má úžasnou partnerku, která pro ni dýchala i v momentech, kdy Darkie nevěřila sama sobě, láska by ale nedokázala zocelit tak obrovskou ránu, bohužel. zaslouží si mít krásný a šťastný konec a toto je přesně ono. spolu s rodiči bude dohlížet na hvozd a svoji růži věnuje vám všem.

Děkuji vám všem za úžasné hraní s vámi všemi. Sarumen má u mě a vždy bude mít speciální místo a jsem moc ráda, že jsem si mohla vyzkoušet býti alfou (poznámka pro členy: Maple budu pomáhat jak jen bude v mých silách. odcházím s Darkií herně, ale mimo jsem v kontaktu, takže nebojte. Maple na to nebude po téhle stránce sama). odcházím pouze s Darkií, sem tam mě určitě uvidíte se Zakarem, Noroxem a Elorou.
avšak mé největší díky patří Maple - je to neuvěřitelná hráčka/osoba. mám tě moc ráda a věř mi, že mě opravdu mrzí, tě v tom takto nechávat herně. Maple byla a bude tou nejlepší alfou pro Sarumen a Darkie ji vždy bude podporovat a milovat, avšak zpovzdálí. děkuji za ty roky hraní s tebou a alfování (teda, to bylo jen rok...celkem smutné). jsi úžasná!

a teď menší vzkaz pro Darkii: byla bych radši, kdyby tě postihl lepší osud. budeš mi chybět, ale vím, že tohle je pro tebe to nejlepší

Přišlo mi, že jí ztrácím a přitom je přede mnou, jenže jsem jí chtěl ochránit. Tak moc jsem jí chtěla ochránit před sebou, že jsem vlastně jen způsobovala to, že jsem jí pomalu ale jistě ničila. Očkem jsem se na ní podívala. Vypadala, že by stačil jen jediný dotyk a ona by se proměnila v prach. Jako kdyby na ní ty trhlinky byly vidět a čím více jsem toho řekla, tím více byly zřetelné. Moc mě to mrzí, Maple. Zasloužíš si mít po boku někoho lepšího, já- sesypala se k zemi a kvíkla slova, která jsem sotva pochytila, ale rozuměla jim.
Má růže opět jemně zasvítila. Opět jsem cítila jistý tlak od svých rodičů a moje tlapka se pohnula. Levá a pak pravá. Najednou jsem k ní šla. Moje mysl nevydávala ty signály. Že by rodiče ovládali mé tělo, ale to je nemožné. Každopádně jsem k ní došla a chvíli na ní dívala sama vyděšená, co vlastně dělám. Nechtěla jsem to zhoršit, nechtěla jsem jí více ubližovat. Je tohle správný krok? Co když se mi opravdu před očima rozsype? a bez řečí jsem si k ní lehla. Můj bok se tiskl na ten její bok. Její přítomnost byla tak hřejivá a...sem jsem prostě patřila. K ní. Opět jsem začala tiše brečet a jen dala svojí hlavu na její hřbet. ,,Odpusť mi," řekla jsem tiše, ale slova určitě k jejím uším dolehla. Chtěla jsem jí tak moc říct, jak mi na ní záleží, že jí miluji, ale stále mi nepřišlo správné to říkat. Potřebovala jsem se ujistit, že když to řeknu, bude v pořádku.

Obě jsem vypadaly rozbitě a netušily, jak správně volit slova. Ztrácely jsme se v nich, utápěly se v tichu a myšlenkách, které nám jen pomáhly prohlubovat negativitu v tomhle problému. A já rozhodně nedokázala udržet své myšlenky na uzdě, nešlo to, ale potom, co mi řekla a já nebyla schopna její slova pobrat, její další slova mě bodaly jako díky do mého rozbitého srdce. Nesmutnější na tom bylo, že ač říkala ta krásná a pozitivní slova, brečela u toho. Trápila se, vyloženě se třásla v bolesti. Ta slova mě měla zahřát, dodat mi sílu, stát se pro mě povznešením, ale nestala. Naopak bolela, protože jsem se jen a jen více cítila, že si nic takového nezasloužím. Hlavně protože Maple plakala.
V momentě kdy na mě pohlédla, nemohla jsem uhnout očima pryč. Jen jsem se na ni dívala a uvědomila si, že brečím též. Že to, co se kutálí po mých tvářích, není déšť. Žádný ani nebyl, jen vločky. Silný vítra a vločky zamezujíc vidění, ale její oči, ač pohasly, ona celá pohasla, jsem viděla zřetelně. Nedokázala jsem ani mrknout, nedokázala jsem se odtrhnout. Jenže nejhorší na tom všem bylo, že jsem nedokázala vlastně vůbec nic říct. Mluv, mluv, mluv, mluv! bylo jen v mé hlavě. Jenže má hlava nedokázala být tak hlasitá. Mé tělo, jako kdyby bylo v tranzu, prostě jsem nemohla. Nemohla jsem přijmout její lásku, akceptovat ji, když jí to tak ubližovalo.
Sklopila jsem zrak. ,,Nezasloužím si tě. Po tom všem... nemohu přijmout tvojí lásku, protože ji nejsem hodna. Ja-jak? U-ublí-ublížila jsem ti," trhaným hlasem jsem nakonec našla slova. Nevím, zda byla správná, ale rozhodně jsem něco řekla. Bohužel jsem se tak moc zadrhávala, že jsem pochybovala, že mě pochopí. Složila jsem se do sedu a jen se dívala před své tlapky. Jak může milovat někoho, jako jsem já? Chtěla jsem umřít, nechat celou smečku na ni, zbaběle utéct do náručí Smrti. Jak je jen možné, že je schopna mě milo... ani jsem nad tím slovem nemohla přemýšlet.

Obě jsme tam jen seděly a nevěděly co dělat. Já se bála cokoli říct, jakkoli začít protože mi přišlo, že nejsem toho hodna. Čehokoli, co jí zahrnovalo. Ať už jejích slov, pohledů. Musela se v mé přítomnosti cítit hrozně. Ale musí tu být, trávit se mnou čas a řešit to. Protože spolu vedeme smečku. Nenapadalo mě totiž, proč by se jinak vracela. Co mezi námi bylo jsem zmuchlala do količky, zadupala do země, několikrát do toho ještě radši kopla a nechala tak vyválené v hlíně. Ano, tohle jsem přesně udělala s ní. Zacházela jsem s ní jako...se samozřejmostí? A proto jsem s ní nic neřešila, nedokázala se na ní podívat, protože jsem věděla, že tu byla. Ale jak mi začal každý koelm mě umírat....Ah ne, začala jsem opět myslet až moc negativně a ty myšlenky, ty mašlenky, které mě stáhly ne na dno, ale ještě hloubš, se opět ozývaly a já je musela krotit. Bála jsem se, že když bude u mě, přijdu o ní, ale zároveň jsem věděla, že jí bude lépe bez mé maličkosti. Bez toho všeho, co jí dělám. Však, kdy naposledy jsme měly čas jen samy pro sebe? Kdy naposledy jsme si...vyznaly lásku? Je vůbec možné mluvit o lásce? Určitě mě už nemiluje.
Kvůli silnému větru se ta koule s rybami dala do pohybu a tak jsem se rychle tlapkou za jednu část zahákla a držela jí u sebe. Ještě, že jsem vlastně měla takovouhle výmluvu, abych se nedívala do jejích očí. Určitě bych tam našla jen nechuť. Nechuť vůči mě. Ale když vyslovila mé jméno, musela jsem se podívat a v jejích očích jsem viděla silnou bolest. Silnou bolest, zmatení, ale také...volání o pomoc? Bylo tam něco, co chtělo, abych jí chytila a ujistila, že už je vše dobré a já chtěla. Moc jsem chtěla, ale...co bych řekla? Mohla jsem vůbec cokoli říct a utišit ji? Však by nic nepomohlo. Nejsem hodna její dobroty. Je na mě moc hodná, po tom všem je stále hodná... Chtěla jsem udělat krok k ní, ale kvůli té kouli jsem nemohla a vlastně jsem ani netušila, co bych měla udělat. Zda se jen otřít, nebo jí čumákem pohladit po tvářích. Oh, jak moc bych chtěla, ale nemohla. Však mě nemi-
Zeptala se. Ta otázka mě překvapila a svůj výraz jsem nemohla schovat. Proč se ptá? Proč...však ano, ale na tom už nesejde. Ublížila jsem jí, tak proč...proč pohasíná jen so o mě mluví? Proč už její znaky, její oči nesvítí? Ona...ona pláče? Není si jistá, zda jí stále miluji, a proto pláče? A jen co jsem domyslela, Maple mi řekla, že ke mně stále chová city. To byla pro mě velká rána. Moje srdce, jako kdyby se roztříštilo na několik kousků. To rozbité srdce, které se málem slepilo, se zase rozbilo. Jak může? Však... já nemohu být hodna její dobroty natož její lásky? Jakto, že říká tato slova po tom všem? To nemůže být pravda, moje mysl prostě nechtěla přijmout fakt, co se tu stal. Fakt, že mě moje partnerka stále miluje. Mé tělo, jako kdyby ztratilo sílu. Uvolnila jsem tlapku z té koule a jen velice rychle povolala svojí magii, aby se koule držela na místě. Udělala jsem to nevědomky, ale to byl nějak poslední zbytek. Zamotala jsem se a posadila se. Uši jsem měla svěšené a jen se dívala před sebe, stále nevěříc, co se děje. Přišla jsem sem připravená čelit všemu, vysvětlit cokoli, omluvit se. Věřila jsem si, že to zvládnu. Uvědomila jsem si, co vše jsem způsobila a jak moc silné to bylo. Ale...na tohle jsem připravená nebyla. Na její neutuchající lásku.
Co jen mohu říct? Mluv, Darkie! Mluv! Nenech jí tam samotnou, křičela má mysl, zatím co jsem se vidno rozsypávala. Jak mohu být hodna její lásky? Jakto, že její srdce pro mě stále bije? Jakto? Začala jsem též brečet. Nezvlykala jsem, jen jsem se slepě dívala ne sníh přede mnou, před mými tlapky a po tvářích mi tekly slzy. Jako kdybych byla v tranzu.
V tom má růže slabě zazářila. Můj otec a matka. Věděli, že musím...musím cokoli říct, jakkoli zareagovat. Probrali mě. A't už to bylo cokoli, zvedla jsem zrak a podívala se na Maple. ,,Jak.....jak to, že- že- mě stále mi-luješ?" to byla jediná věc, kterou jsem byla schopna říct a ještě s neustálými výpadky mého hlasu.

Maple odešla s naší novou členkou. Nějak jsem nevnímala, co se děje v mém okolí, protože jsem po dlouhé době soustředila veškerou svou mysl na magii. Použila jsem jí ve velkém množství a já cítila, že mi dochází moje energie. Nicméně mi přece jen neuniklo jisté bodnutí v srdci, když se Maple vzdálila. Že bych žárlila? Nebo co to bylo za pocit? Bylo mi prostě nepříjemné, že nám to možné konverzace a dosti důležité konverzace, někdo vstoupil. Ta vlčice za to nemohla, ach, jak já věděla, že moje myšlenky nedávají smysl, ale nemohla jsem se toho popichujícího pocitu zbavit.
Cítila jsem, že se chytlo docela dost rybek. Mrskaly ocásky tak živě, že to dokonce i začalo šplouchat. Energie mi ale ubívala už opravdu rychle a já neměla možnost udržet tu bariéru delší dobu. Proto jsem se zaměřila na své poslední síly, uzavřela bariéru a lapila rybky do takové větší kořenové koule. Vytáhla jsem jí z vody a přemístila ven vedle sebe. Když v tom na mě Maple promluvila a já leknutím poskočila. Ta vánice, myšlenky, soustředení, to všechno mi zabránilo jí slyšet, cítit, vidět. Usedla vedle mě. Na druhé straně byla ta kořenová koule. Vrátila se, byla jediná myšlenka, kterou jsem v hlavě dokázala zformulovat. ,,Uhm, no...asi jsem dolovila?" podívala jsem se na ty ryby, jak se v té kouli začaly mrskat, šplouchat. Muselo jich tam mít minimálně deset. Možná i víc, kdo ví, ale rozhodně se s tím nakrmí každý v naší smečce. Obrátila jsem zrak zpět na Maple. Nějak jsem nevěděla, co bych měla říct dál. Zeptat se na Zoreu? Zbytek smečky? Mohu? Berou mě všichni jako alfu ještě? Po takovém zbabělém úprku bych se divila. Polkla jsem. Bylo vidno, že je nervózní. Dívala se na mě s těmi zářivými oči. Byla....jiná. Změnila se. Vypadala jako vlčice, kterou každý bude milovat, každý obdivovat a brát jako alfu, a co já? Její úsměv mě spíše zabolel, než potěšil. Usmívá se na mě i po tom všem, co jsem jí udělala. Jak? Posadila jsem se a zahleděla jsem se někam do dáli ignorujíc fakt, že je vánice a neskutečně velká zima.

Asi poprvé v životě mi někdo vadil. Ne, to je silné slovo. Vlčici ještě neznám, ale blbý čas, blbé místo. Vánice byla silná, sníh se na naás snesl, jako kdyby nás chtěl pohřbít za živa a já hodlala ještě pochytat nějaké ty ryby pro smečku, aby bylo co žrát. A tady vlčice si nás odchytila, teda spíše Maple, v momentě, který bych nejraději věnovala jen své milované a ne někomu dalšímu. Nicméně jsem musela tyto myšlenky odehnat. Nebyly hezké a ani neměly pádný důvod, proč být v mé hlavě. Hlavně vlčice vypadala velice nadšeně tím, co Maple řekla, což mě maličko zarazilo, když takhle prakticky nabídla místo někomu ve smečce. Budu jí muset říct o novinkách v Asgaaru a o tom, že s přijímáním nových členů musíme být opatrné. Polkla jsem, ale jen jsem se usmívala. Tohle rozhodně nebylo dobré zmiňovat před vlčicí.
,,Určitě se ti u nás bude líbit. Jsme taková malá rodinka, co drží pohromadě," dodala jsem jen a snažla se zůstávat pozitivní i přes své škaredé myšlenky. Hlavně to, jakou z toho měla radost jen způsobovalo, jak blbě jsem se ohledně těch myšlenek cítila. Nakonec jsem pohlédla na Maple a pousmála se. ,,Já nachytám ryby pro smečku. Klidně jí běž vyprovodit a ukázat smečku," pověděla jsem a pak jen mrkla na Zoreu, pokud jsem její jméno chytla správně. ,,Je ošklibé počasí a je lepší se co nejdříve schovat," dodala jsem. S tím jsem se otočila a vyšla k řece, která naštěstí nezamrzla na tolik. Ale kraje zamrzlé byly. To obšem stačilo. Vyvolala jsem magii země. Svojí jedinou magii, kterou mám a která mi už tolikrát pomohla. Nechala jsem vyrůst kořeny v řece. Začaly z nich růst větívky, které se proplétaly a dělaly tak ze sebe síť, či zábranu. Ryby se dál nedostaly a zasekly se. A jen jsem čekala a čekala, dokud se nechytne dostatečné množství.

<< Pláň

Utopena v myšlenkách, jak bych mohla Maple vynahradit to, co jsem jí způsobila, jsem si nevšimla, že za mnou jde nějaký vlk. Tak moc jsem si přála být teď sama a vyřešit si své věci, že jsem vlastně se uzavřela do svých myšlenek a ignorovala míjící území. Hlavně vítr byl neskutečně silný, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou. Hlavně mráz byl opravdu velký, že mi začínaly zamrzávat nudle u nosu. Odporné, ale bohužel realita této zimy. Musím se dostavit k vodě, být u vody. Nevím ani, proč jsem tak moc chtěla být u vody. Asi jsem nechtěla nikde zapadnout a být zase v uzamčena v nějakém úkrytu. To je to poslední, co bych si přála.
S polo zavřenými oči jsem obešla jezero a dostala se k řece. Pochybovala jsem, že by v teplém jezeře byly jedlé ryby. Přeci jen je normálnější je najít v řece, která byla poměrně nedaleko. Budu muset použít magii. Nemám kapacitu lézt do studené vody. To bych umrzla už určitě a já....potřebuji žít, abych napravila veškeré škody, které jsem napáchala.
Řeka byla už blízko, jenže jsem zastavila. Přes ten vítr a množství sněhu jsem blbě viděla, ale všimla jsem si v dáli dvou věků s tmavými kožíšky a jeden dokonce svítil? Tyrkosavá svítící barva nešla přehlédnout. Když jsem se blížila, postavy se začaly více a více rýsovat až jsem zastavila. Teď ne, abych si je prohlédla a dumala nad tím, kdo to je, ale úžasem a šokem zároveň. Ten, kdo svítil, byla Maple. Měla zvláštní zbarvení po celém těle. I její oči z dálky vyložene zářily. Mé srdce, jako kdyby mi spadlo k nohám. Potřebovala jsem zalapat po dechu. Ona je tak nádherná... oklepala jsem se a zaměřila zrak na neznámého vlka/vlčici. Zaslechla jsem asi posledních pár slov, kdy se ptal/a na bydlení. Rozešla jsem se a zaujala místo vedle Maple. Bohužel ani teď jsme neměly čas na sebe a na všechno, co jsem měla na srdci, které jsem musela postupně z té země posbírat. Nechtěla jsem se jí nějak nepatrně dotknout, chtěla jsem nejdříve vše vysvětlit, říct. Ona byla jediný vlk, který mi rozumí a kterýmu mohu říct vše. Ona, ne Duncan, Therion, Sigy, či kdokoli jiný. Ona! nadechla jsem se a usmála se. ,,Ano, my bydlíme tady ve hvozdě. Hledáš nový domov?" zeptala jsem se s milým tónem a menším úsměvem. Vítr a všechen ten sních způsoboval, že jsem se nemohla usmívat jak bych asi chtěla. Celkově má tvář byla pokřivená ve snaze se tomu sněhu vyhnout.

<< Asgaar

Bylo mi celkem těžko na duši. Šla jsem tam s tím, že jsem věděla tuto novinu od Duncana, ale stejně jsem si to šla ověřit. Výraz na Sionnovým obličeji mluvil za vše. Musel jí být hodně blízký. Určitě to byl její syn, stále mě bodalo u srdce, ale jistým způsobem jsem cítila úlevu. Byl tu i někdo jiný, kdo sdílel podobný osud jako já. Sice nezastával funkci alfy, ale byl to Beta, což je druhá nejvyšší pozice a prakticky pomáhá vést smečku. Má asi otce, neztratil oba rodiče, což mu samozřejmě nijak nepřeji, ale i samotná ztráta matky je silná. Bylo to zvláštní. Najít útěchu v nečí bolesti. přiznat to nahlas by bylo hodně sobecké. Myslet v takových chvílích na sebe se nedělá. Ale, nebudu lhát. Opravdu se mi ulevilo a já cítila tu jistou tíchu opadat. Maličko a po kouskách.
Stále jsem ale měla jednu věc, kterou jsem musela vyřešit. Maple. A teda hlavně sebe. V posledních měsících jsem se nechovala nejlépe. Nechala jsem smečku jen chřadnout a slábnout. Ukázala jsem jim svojí nejhorší stránku. Tu, která vše vzdala a odevzdávala se samotné Smrti. Ale ze všech nejvíc to odnesla Maple. Chovala jsem se k ní jak k nějakému padouchovi. Mé srdíčko z toho velice pláče. Jak jen jí mohu toto vynahradit? Samotná slova mi nepomohou, poklesla mi ouška.
Zvedl se náhle silný vítr, teplota prudce klesla a spustilo se silné sněžení. A mé vzpomínky na zimu se vrátily přímo silný úderem do mé hrudi. Najednou jsem opět cítila tu bezmoc jako tehdy v tom úkrytu. Therion, Nym... vzpomněla jsem si na ty dva. Ale vzpomínky na tu událost byly mnohem silnější, než nějaké rozjímání nad tím, jak se těm dvou daří. Musela jsem odsud rychle pryč. Počkat, počkat. To zase hodlám myslet jen sama na sebe a uteču někam do bezpečí? V takové zimě smečka může hodně oslabnout. Minule jsme sotva měli jídlo. Musím nalovit ryby.
Ač jsem neměla tolik sil, rozběhla jsem se směrem k našemu teplému jezeru. Tam totiž byl potůček, kam tolik vlků nechodí a tudíž tam bude určitě spousta ryb. Tedy pokud voda nezamrzla.

>> Ronherský potok (přes jezero)

Udělala jsem dobře, že jsem se představila takto vlastně plným titulem a jménem. Bylo totiž vidno jisté uvolnění v jeho postoji, ač byl teda stále obezřetný a nehodlal udělat ani krok blíž, ani dál. Na okamžik se mi zadíval do mých očí a já do těch jeho. Ač jsem jen mohla odhadovat, co si ten vlček myslí, nad čem přemýšlí, ta bolest v jeho očích byla více jen jasná. Dokázala jsem to tam vidět. Je to možná něco, co jsem si vybudovala díky své bolesti. Měla jsem chuť udělat krok blíže a říct mu, že vše bude dobré, ale udělat jsem to nemohla už z několika důvodů. Byla jsem přeci cizinka.
Bylo vidno, že mu není moc jasné o čem mluvím, o jaké dohodě. Měl dost suchou reakci. Možná to byla věc, o které pak chtěla říci ostatním, až bude vyřešená? Netušila jsem, jak se věci mají, ale bylo mi jisté, že v tomhle ohledu tápe. ,,Přišla za námi...Elisa. Ač jsem měla možnost jí potkat jen jednou a to ještě kvůli smečkové záležitosti, už od pohledu dokáže vlk říct, jak moc žila pro smečku," řekla jsem. Nechtěla jsem to ale dále rozebírat, nořit se v jejich bolesti, v jeho bolesti. Bylo vidno, že mu to nedělá dobře, tohle, tato situace. Rozhodně budu muset odejít hned, jen co mi kývne na to, že mé zprávy předá dál.
Všimla jsem si ale něčeho dalšího. Nechal mě mluvit, sledoval moje oči, mojí tlamu a pak jen silně zavřel oči. On jí byl hodně blízkým vlkem, došlo mi. Z té reakce bylo vidno, jak moc je ztracený. ,,Nevím, jaký vztah si k ní měl, ale vše chce čas. Věř mi. Budeš se cítit, že se každou chvíli zblázníš z té bolesti, budeš mít i pocit, že nezvládneš jít dál. Pak přijde otupění emocí, smyslů. Vzdáš se, budeš tomu hodně blízko, ale nakonec...nakonec tu realitu přijmeš. Něco, čemu se bráníš," svěsila jsem hlavu. Já už tu svojí realitu plně přijmula. Povzdechla jsem si a opět hlavu vztyčila. Jsem přeci alfa a tady na cizím území akorát ze sebe dělám bůhví jakou chudinku. Všichni to máme těžký, ne jen já a hlavně jim tu nabízím pomoci, tak musím vypadat silně, ne? Pousmála jsem se.
Přikývla jsem, když mi řekl, že by s těmi šedivými bylo třeba něco udělat. Popravdě jsem pořád moc netušila, jak se přesně jmenují, ale prý na pohled je hned jasné, o koho se jedná. ,,Ano, oba jsou velice nebezpeční. Všichni si musíme dávat pozor," dodala jsem jen tak. Nemělo to žádný účel, jen jsem potvrzovala jeho slova.
Když mi odsouhlasil, že zrpávu předá, bylo to pro mě jasné znamení, že bych měla jít už pryč. Nakonec se ale i představil. Beta a vypadá mladě.... že on bude. Ach ne. S tímto vlčekem jsem měla více společného, než jsem si dokázala představit. Opět jsem sklonila mírně hlavu. ,,Těší mě, Sionne," řekla jsem jen. Měl krásné jméno. Přesně sedělo na jeho kožíšek, je to možné. ,,Snad se někdy setkáme za lepších podmínek. Každopádně stačí seběhnout o pár území na jih a my vám rádi pomůžeme," dodala jsem ještě a otočila se k odchodu. Přeci jen, nemohla jsem se tu zdržovat delší dobu. Měla bych jít i za tou vedlejší smečkou? Jenom zkontrolovat, jak se věci mají u nich? Jenže...měla bych se vrátit domů a být s Maple. Vyřešit to, všechno. Mé malé putování bylo u konce a já se hodlala vrátit za svou milou.

>> Středozemní pláň (přes pahorkatinu a jezero)

//Darkie je docela hubená, právěže na ni moc není vidět, že by byla dobře živená

Přeci jen jsem měla myšlenky o tom, že odejdu, že tohle je špatný nápad. Přeci jen, já vím o tom, co prožívají a je ode mě nezdvořilé, že jsem sem přišla, pomyslela jsem si, když jsem tu tak stála a čekala na jakoukoli odpověď. V hlavě jsem si vytvářela scénáře, jak budou regovat, co bych měla říct..jenže já vůbec netušila. Nevěděla jsem, jak by bylo doré začít. Má růže velice lehce probleskla. Zaměřila jsem se na ní a cítila na okamžik, jak mým tělem proudí teplo. Snaží se mě uklidnit, dodat mi sílu. Ale, co bylo pro mě podstatnější byl fakt, že na mě nezanevřeli. Že i po tom fiasku, které jsem jm ukázala, že tu stále jsou. Ukázali se jen krátce a pak hned zmizeli. Má růže pohasla a teplo z mého těla, jako kdyby se vytratilo. I přesto, že to bylo krátké spojení, velice mi pomohlo se uklidnit a přijmout situaci, ve které jsem se nacházela.
V tom jsem uslyšela kroky, které se ke mně blížily. Kvůli tomu dýmu/mlze jsem nedokázala moc pochytit, z jaké strany přichází a jak dotyčný vypadá. Teprve až v momentě, kdy stál přede mnou jsem viděla, kdo si pro mě přišel. Černé oči? zaujalo mě nejdříve. Měl však ke mě chladný postoj. Stejně podobně, jako Elisa, když navštívila náš les, ale...chápala jsem to a nebrala si to nijak osobně. Vlk musí být vůči cizincům velice oebzřetný hlavně v této době. Dívala jsem se na něho s pochopením a dávkou něhy. Ach, musí to být těžké, že? Viděla jsem mu to na očích, tu bolest. Byla mi totiž tak moc blízká, ani si to nedokázal představit. Nadechla jsem se, abych mu konečně mohla odpovědět. ,,Jmenuji se Darkie, jsem alfa Sarumenské smečky," představila se a mírně sklonila hlavu. Už to bylo takovým mým zvykem. Nedokázala jsem to potlačit. ,,Já...Nedávno nás navštívila tvoje alfa. Domluvily jsme se, že si rozdělíme okolní území, abychom nevylovili zvěř té druhé smečce," začala jsem, abych mu osvětlila situaci. Ač o to vůbec nešlo, chtěla jsem mu jen ukázat, že se nemá čeho bát. Z mé strany už vůbec ne. ,,Chtěla jsem.... chtěla jsem za vámi přijít a jen říct, že... pokud cokoli bude třeba, Sarumenská smečka vám pomůže. Vím, čím si procházíte," podívala jsem se mu do očí a v ten moment mi opět zazářila růže, teď už světlo bylo trochu silnější. Bylo to stále pro mě těžké téma, ale musela jsem to vytáhnout na povrch a ukázat mu, že nejsou sami. Dám jim nějakou podporu, něco, co bych uvítala sama. Moje smečka....byla oslabená. Utrpěla mnohé a já nevěděla, jak jinak jí pomoci. Netuším, jak na tom je tato smečka, ale chci jim dát to, co bych sama v takové situaci uvítala. Podporu a důkaz toho, že nejsou sami. Že je tu někdo další, kdo by mohl pomoci. Nevrátím jim alfu zpátky, bohužel, ale jen tato slova by mohla trochu ulehčit na tíze, kterou teď nesou. ,,Nejsem tu, abych vás přišla litovat. Moji rodiče, bývalé alfy, umřeli ... nedávno ... a dva moji členové byli zabiti šedými potulnými vlky. A tuším, že jeden z těch šedých vlků způsobil ztráty vám," dělala jsem ve svém proslovu pauzy, aby to vlček měl možnost vstřebat. Přeci jen toto bylo těžké téma, bylo to pro ně čerstvé stejně jako má rána. Rozhodně jsem nechtěla svým proslovem říct, že bychom to měli nějak těžší než oni, ale mohla jsem jen doufat, že mě vlček pochopí. ,,Nechci vás jakkoli zdržovat a více zasahovat do dění. Prosím tedy, předej jen můj vzkaz tvé alfě. Tohle je doba, kdy by si smečky měly pomoci," a pokusila jsem se o povzbudivý úsměv, ač to bylo jen pousmání. Má růže pohasla. Byla jsem moc ráda, že v tento moment tu byli se mnou a ať bude vlčkova reakce jakákoli, vím, že jsem udělala, co jsem mohla.

//předem se omlouvám za vyrušení, s Darkii počkám jakkoli dlouho bude třeba

<< Šakalí pahorkatina

Přibližovala jsem se více a více. Je možné, že je to tím dýmem, tou mlhou, která se tu nesla, ale už jen při přiblížení se k hranicím jsem cítila ponurou atmosféru. Muselo to být opravdu nedávno. Přijde mi, že dokážu cítit ve vzduchu ten hluboký smutek. Vzpomněla jsem si na svého otce. Ten smutek jsem v ovzduší cítila do teď. Možná díky tomu, co se stalo nám, dokážu vycítit situaci v jiných smečkách. No, spíše tu ponurou atmosféru a táhnoucí se pach smrti. Bylo mi to nesmírně líto. Všechno. Příšlo mi, jak kdyby poslední dobou jen každý umíral, ztrácel se, byl zavražděn. Však Duncan a Amnesia, ty zabili. Můj otec a Nokt umřeli, ale Nokt umřel při bránění naší smečky, údajně. Tohle je strašné. A vlk se pak dozví, že umřel někdo i v jiné smečce? Tady se začínal rozrůstat chaos. A zajímalo by mě, kdo ho způsobuje. Všichni zmínili nějakou šedou vlčici, jejíž jméno já neznám a potřebovala jsem ho vědět. Ona zasévá po Galliree semena chaosu, která začínají rozkvétat a svými kořeny zasahují do smeček, které se tříští a kolabují. Jako ta moje.
Zastavila jsem se přesně na hranicích. Nechtěla jsem výt, či nějak na sebe upozornit. Nejraději bych jen seděla a doufala, že i přes mlhu a ten štiplavý dým si mě někdo všimne, ale právě ten dým byl důvodem, proč jsem se rozhodla nakonec dát o sobě hlasitě vědět. Zavyla jsem. Moje vytí bylo klidné a přátelské, ovšem rozhodně cizí. Nehodlala jsem jim dělat žádné potíže, jen si promluvit a já dávala do vytí všechny tyto emoce. Doufám, že pochopí, povzdychla jsem si. Z nějakého důvodu jsem byla celkem nervózní. Kdo za mnou přijde?
Každopádně jsem si sedla a nehodlala dělat nic, co by v nich mohlo vyvolat jisté negativní emoce. Přeci jen, kdo zabil alfu, byla tulačka. Já tulačka nejsem, ale rozhodně nejsem někdo, koho by znali.

<< Louka vlčích máků

Nevnímala jsem cestou tolik okolí, jako spíše ten nepříjemný pocit v čumáku. Ten dým, či co to bylo, mi hodně vadil. Neměl žádnou chuť, ani nebyl nijak cítit, za to pořádně štípal a tudíž se mi i ztěžka dýchalo. Občas jsem se sem tam rozkašlala a z kašle zastavila. Děje se něco hodně zlého. Bude nám Život schopen pomoci, nebo je to něco, co nedokáže sám přemoci? Podívala jsem se na oblohu. Díky tomu dýmu byla taková jaksi šedá a rozmazaná. Přesto jsem si všimla, jak se velké hejno ptáků stahuje kamsi na východ. Bylo to podivné. Jakmile se zvířata začínají takhle stahovat, muselo to znamenat jediné. Asi není úplně rozumné se potulovat mimo smečku dlouho. Zkusím....zkusím to vyřešit rychle. Pokud vím, měla by vedle té, odkud pocházela Elisa, být ještě jedna? Zkusím dojít i tam, jen vědět, jak se jim daří. Kývla jsem si sama pro sebe. Musím začít pro svou smečku něco dělat. Být prostě právoplatnou alfou a neřešit pořád jen problémy a hroutit se z nich. Možná bych mohla ulovit i pár zajíců cestou, pokud nějaké potkám. Třeba tři, ty bych dokázala i odnést v tlamě, ne? Dlouho jsem si sama nezalovila. A případně i ryby...mohla bych to dát na nějaký velký list, kládu...něco, co bych mohla táhnout. A v tom mi docvaklo, že mám magii země a velice potěšeně jsem se usmála. Ovšem hodlala jsem si pomoci jen s odtažením nákladu. S lovením...to jsem chtěla udělat eticky a sama.
Blížila jsem se k lesu. Obešla jsem velké jezero, kde bych případně mohla ulovit nějaké ty ryby a dostala se k jakési skále. Zkusila jsem nabrat hodně vzduchu a pachů a podařilo se mi zachytit hranice. Bylo mi jasné, že asi bude mít smečka hodně co na řešení, ale chtěla jsem prostě jim dát slova útěchy. Možná o to nestojí, ale... Chci vědět, co se jí konkrétně stalo. Chi ubránit a ochránit svojí smečku. A případně pomoci jim. Nemám ráda boje, pár sem jich zažila a není to nic hezkého, ale...tohle je moc. Zavraždit alfu, jak mohou?

>> Asgaar

Musela jsem asi na nějakou chvíli vypnout. Duncan samozřejmě odešel řešit tu divnou mlhu, či dým, který se začal nebezpečně rozprostírat po Galliree. Všimla jsem si, že jsem tu seděla a musela jsem v té trávě vysedět důlek. Absolutně jsem nechápala, co se stalo a proč tu tak sedím a nepřítomně hledím někam do prázdna.
Oklepala jsem se a vstala. Měla jsem nohy jak z kamene. Svaly byly ztuhlé, takže to zvedání trochu bolelo. Musela jsem jen chvíli stát a doufat, že tohle postačí, než se rozejdu. A kam jsem vlastně chtěla mířit? Vůbec jsem netušila. Vrátit jsem se měla. Jsem přeci alfa, ale přišlo mi, že bude lepší dát po tom fiasku Maple prostor. Co jsem si to jen myslela. Jak jsem mohla klesnout na samotné dno? ale jedna věc v si s mým srdcem stále pohrávala a to ta, že Maple si rozhodně zaslouží lepší vztah. S někým, kdo jí dokáže být rovný v lásce. Což nemyslím tak, že bych jí nemilovala, ale to co ona pro mě dělá....přijde mi, že jí nijak nedávám zpátky.
Povzdychla jsem si a prostě vyšla. Někam, s myšlenkami rozházenými a pocitami ještě víc. Možná bych se fakt měla podívat na ty smečky, hlavně se podívat na tu Asgaarskou. Elisa....chudák Elisa. Moc jsem jí neznala, ale od pohledu to byla alfa jak se patří. Takovou, kterou já nikdy nebudu.

>> Šakalí pahorkatina

Šokovaně jsem na něho hleděla, když mi řekl zprávu o Asgaarské smečce. Odtamtud je ta šedá vlčice, co se přišla zeptat, jak jsme na tom a požádat nás o ta území na lovení, že? To byla ona, nebo její partner? Myšlenka, že by Maple umřela mi způsobila vynechání úderu srdce. Po mém těle putovalo divně pichlavé mravenčení. ,,Panebože," vydechla jsem. A hlavně. Neumřel, nebo neumřela jen tak. Někdo jí zabil. ,,Byla to ta šedá vlčice nebo její partner? S Maple jsme plánovali taky jít na obhlídku smeček, jako šla ona. Působila nebezpečně, ale jako správná alfa. Kdo jim to jen mohl udělat? A vlastně....jak, jak jsi umřel ty, Duncane?" zeptala jsem se na otázku, která mě tížila a doufala jsem, že bude ke mně otevřený stejně, jako jsem doposud byla s ním. Vlastně, ač jsem nikomu nic špatného nepřála, jistým způsobem mě to uklidnilo. Nebyli jsme v tom sami, všichni jsme se koupali v hrůzách tohoto světa. Možná, když už jsem utekla pryč, možná bych měla zajít za nimi a říct jim, že kdyby bylo třeba, pomůžeme, a v mém nitru se probudila nová naděje. Jenže bez oznamu odejít nemůžu. A proto jsem použila magii země. Zavřela jsem oči. Země, nebo spíše jen část trávy a květů, kterých se dotýkali mé tlapky, zazářila. Ucítila jsem přítomnost Maple ve smečce. Naštěstí, jak jsem nebyla daleko, bylo to pro mě pohodlnější. Vyslala jsem jí zašimrání a s velkým soustředěním doufala, že jí u tlapky vyrostla malá červená růže. Chvíli jsem se ještě soustředila a pak otevřela oči. Podívala jsem se na Duncana, když zrovna do mně jemně drcl. ,,Já vím, že ty máš ty toulavé nohy a tolik se ve smečce nezdržuješ. Upřímně, byla bych ráda, abys tam chvíli zůstal, protože se bojím, že se ti zase něco stane," řekla jsem mu upřímně. Jenže, otec, matka a Nokt umřeli v Sarumenu. Tak kde bylo bezpečněji? Asi ani v našem úkrytu. Když mi řekl slova útěchy, cítila jsem se opět v klidu. Ano, všichni důležití byli kolem mě. Maple, on, Wolfi, Newlin a Amny. Ještě Jenna a Alfredo s Pippou, kteří taky někam odešli. Bylo nás víc než dost.
Souhlasně jsem kývla. ,,Ano. Potřebuji s Maple být nějakou chvíli o samotě a vše....vše jí vynahradit," řekla jsem s bodavým pocitem na srdci. Chovala jsem se k ní jak ke kusu hadru. V tom se zmínil o nějakém kouři. Zamračila jsem se. ,,To mi zní podivně. Asi...asi tě kousek doprovodím a sama se podívám po okolích smečkách. Sarumen na tom evidentně není nejhůře a...slova útěchy by snad mohla přijít vhod. Stejně jako mně."