Příspěvky uživatele

No to co se dělo byl naprostý bordel a chaos. Alespoň pro někoho tak malého jako jsem byl já. Do téhle doby jsem se cítil, jako že mi patří svět a celý svůj život budeme trávit jenom já, bratr, sestra a mamka. Společně na cestách širým světem. Tohle měl být začátek té cesty, ne její konec. Alespoň tak tragicky jsem to viděl.
Poslouchal jsem otce jak mluví, divně se šklebí i na mamku a no… Nelíbilo se mi to vůbec. Ještě když na ně najednou začal velet. A k mému podivení oba sourozenci poslechli. Jako kdyby byli omámení. Pozoroval jsem, jak Ygg… Yggsil? Y… bratr se sestrou, které se teď asi bude říkat tedy Odine, poslušně ťapkají za otcem. Všechno se ve mně vzpouzelo a já jsem chtěl jít za nimi, chtěl jsem na ně zaštěkat, ať to nedělají, že je nečeká nic dobrého. Ale co jsem s tím mohl udělat? Já jsem byl malý a nevěděl jsem, jestli by mi madre dokázala pomoct.
Ze všeho mě vytrhla právě ona, která po něm neštěkala, ani ho nepeskovala. Pro mě představovala ostrov, na kterém budu v pořádku. Jenže co bude s bratrem a sestrou? Zakňučel jsem a vzhlédl k tváři, která matně připomínala tu mou. “Ale jak?“ vrtěl jsem malou hlavinkou, jak to všechno mohlo být v pořádku, když se všechno hroutí? Také jsem si ale všiml toho slova. “Dante,“ zopakoval jsem ho, “ne Lante?“ zamrkal jsem, ale pohled se mi pořád stáčel k ostatním. Očividně jsem si pletl pojmy s dojmy a chtěl jsem mít alespoň jednu jistotu.
Aby toho stresu málo, ještě jsem se tak… Zlehka proletěl. Mamka semnou někam ukazovala. A pak se vydala na cestu. Nechtěl jsem opouštět ostatní. Vůbec. Ale co jsem s tím mohl dělat? Nechtěl jsem skončit tak jako oni, i když se na mě otec snad ani jednou nepodíval. “Dove stiamo andando? Kam jdeme?” zeptal jsem se potichu, jako kdyby na tom vůbec záleželo. Ťapkal jsem natisknutý na ni a pořád se nervozně ohlížel na ostatní.

Zarostlý les >>>

Nedokázal jsem si v hlavě pořádně přebrat o čem se to mluví. Nebo spíš přesný význam všeho. Mluvilo se o nás. Spíš jen o mých sourozencích než o mně. Ptal se na něco, sem tam se na ně ošklivě podíval, jenže pak… Ukazoval na bratra a na sestru. Možná, že jsem z toho několik slov pochytil. Každopádně nic na tom neměnilo ten fakt, že to neznělo zrovna přátelsky. Čekal jsem, kdy ukáže i na mě, ale nic takového se nedělo. Ani se na mě nepodíval. Zakňučel jsem a podíval se nahoru na mamku. Hledal jsem u ní vysvětlení.
To přišlo v podobě mého odsunu od ostatních. Andiamo. Věděl jsem, co to znamená, byla to jedna z těch jednoduchých frází, kterou jsem do hlavy dostal rychle. “Perché?“ zakňučel jsem v odpověď, ačkoliv jsem nemohl tušit, že tohle bych v životě pochopit nedokázal.
Jenže sotva co mě matka odsunula, jsem ucítil ostrou bolest v ocase. Bratr mě chytil za ocas. Prudce jsem vyštěkl z čirého překvapení, ale chápal jsem to. Taky jsem nechtěl jít od nich pryč, a tak jsem se snažil se dostat k nim zpátky. Byl to instinkt. Držet se toho, co jsem celý život znal a co pro mě bylo bezpečí. Měl jsem je rád. Nechtěl jsem o ně přijít. A taky jsem to dával najevo stejně jako oni. Zavrtěl jsem hlavou a jestli ani tohle nefungovalo, tak jsem se držel připlácnutý na matčinu nohu. “Perché, madre?“ zakňučel jsem ještě jednou a stáhl ouška k hlavě.

Dělal jsem blbosti. Chvilku jsem si odpočinul s mamkou a chvilku pak zase hrál hry a objevoval, co mi tenhle nový, úžasný svět může poskytnout. Jenže atmosféra se měnila, mezitím co jsem si mazal tlapky v blátě, přišel nový vlk. Slyšel jsem jak mamka vydechla to slovo - padre. Znělo to jako madre. Třeba se jen přeřekla?
A tak jsem se otočil, abych zjistil co se děje. Před mámou byl vlk. Vlk s divnou nohou. Padre. Co to bylo? Co to znamenalo? Rychle jsem se sebral a přitapkal a mamkou. Pozoroval jsem ho, vypadal podobně jako bratr se sestrou. Jestli jsem stejně vypadal i já, to jsem v tuhle chvíli pozorovat nehodlal. Neštěkal jsem, upřímně jsem jen plácl tlapičkou po bratrovi, který po cizincovi řval. Tohle nebyla dobrá chvíle na hraní, nebo co tím zamýšlel. Stáhl jsem se k mámě a sourozencům a pozoroval tu velkou divnou nohu toho vlka. Nepatrně jsem k ní natál čumák, abych zjistil co to je. Nesmrdělo to nijak. A tak jsem se podíval na matku, která byla klidná, když s ním hovořila. A tak jsem uznal, že všechno bude v pořádku a jen se vmáčkl mezi sourozence. ”Padre?” zašeptal jsem jen, žlutá očka upřená chvilku na tu hnátu a pak na jeho slepé oko.

Dante... Nebo tedy Lante jak jsem vždy křičel na celé kolo. Pořád jsem nedokázal úplně pochopit, co to znamená. Byl jsem to snad já? To byly ale zbytečné otázky, protože teď jsem měl celý svět před sebou. Byl tak... Veliký. Viděl jsem široko daleko a toto nadšení mě nabilo energií. Dělal jsem bordel v něčem, co se chovalo moc divně. "Che cosa, co?" zakňučel jsem a plácal do kaluže tlapkou a koukl na mamku, jenže to jsem plácl tak silně, že jsem to měl po obličeji. Zprudka jsem se nadechl a uskočil. Cákalo to na všechny strany. A tak začala velká hra. Štěkal jsem na ostatní, snad aby se přidali a nakonec se to povedlo a můj bratr přiběhl. Hráli jsme si i s nějakým klackem, což mě rychle přestalo bavit. Nakonec mě ten zmetek nehezky ohodil bahnem a já jsem nemohl odolat a skočil jsem po něm, abych bojoval zoubkama. Do toho jsem hodil pohled po sestře a mamce a zamával ocasem, chtěl jsem, aby se k nám připojili! Úplně jsem nerozuměl tomu, proč se tak moc zdržuje u mamky. Bála se?