Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 1/10 | Yggdrasil + Odine

Byl jsem celý natěšený, tělo se mi chvělo, jak moc jsem se sotva dokázal udržet v klidu, když Yggi prozkoumával, jestli je čistý vzduch. Přesvědčování mi šlo poměrně hezky, jelikož teď jsme z toho byli nadšení úplně všichni. Nebo to v mých očích tak vypadalo. To mi bylo v celku jedno. Hlavně, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl.
A proto, když jsem slyšel syknutí, na nic moc jsem nečekal, sotva jsem si všimnul matky, ale ani ta mě v tenhle moment nezajímala, její stín jsem pouze přiřadil svitu měsíce a hře stínů. Vyběhl jsem jako blesk a prakticky do toho keře skočil po hlavě. Povaha se mi sice už usměrňovala, ale zdálo se, že jsem ještě příliš nevycválaný na to, abych jednal s rozvahou o věcech, které jsou tak vzrušující.
Vykoukl jsem z keře a zazubil se na oba. “Pomaleji to nejde?“ zašeptal jsem, abych je popohnal. Sám jsem ale už zase zmizel v keři a později se objevil na druhé straně, hebký kožíšek plný listí.

Byl jsem rád, že Yggi mou nabídku ke spiknutí se proti sestře pochopil rychle. Smál jsem se na celé kolo, jak jsem poskakoval nad sestrou a tahal jí za uši. Fér to nebylo, to rozhodně ne. Ale byla to veliká zábava, takovou, jako jsme zažívali ještě v noře. I když se však bránila. Štípla mě a já polekaně uskočil, než jsem se na ní vrhl znova. Sotva jsem uslyšel její slova.
Zazubil jsem se na ní a přikývl. “Změna! Mladší proti starším,“ oznámil jsem pohotově a než jsem se nadechl, už jsem skočil po Yggim, abych ho s trochou štěstí povalil na zem. “Rychle,“ kvíkl jsem po sestře a ňafl po bratrovi zoubky. Byla to hra, taková ta krásná vlčecí hra, kde jsem opět nemusel přemýšlet nad vrbami, které mě děsily. Bál jsem se, co nastane až se tam dostaneme.
Jenže přišla změna. Změna, na kterou jsem skoro zapomněl. Madre. Vykulil jsem oči, když přešla k nim a svalil jsem se na zem, protože jsem rychle pustil Yggiho. “Lovit?“ špitl jsem a vyskočil na nohy. Zajímalo mě to. Velmi. Ale zároveň jsem začínal být nervóznější než kdy předtím. Opět jsem se natiskl na sourozence, abych snad madre naznačil, že tentokrát se oddělit nenechám. “A co? Che cosa?“ dodal jsem a rozhlédl jsem se, všechno bylo pořád o dost větší než my a úplně jsem si nedokázal představit, co všechno ten lov zahrnuje.

Zamrkal jsem na Yggiho a zavrtěl hlavou. “Myslím padre, třeba se ztratil,“ dodal jsem, abych ho ujistil, že s našim kolektivním názorem, že vrba je to správné souhlasím. Byla to jediná vidina na správnou budoucnost, kterou jsme společně měli. Měli jsme vyrůstat spolu, zažívat dobrodružství, učit se novým věcem a nikdy se nerozdělit! Takhle bylo všem jenom smutno. “No… Třeba,“ usmál jsem se na Odine, která měla co dělat s Yggiho tlakem. “Tři na jednoho? To přeperem,“ uchechtl jsem se a pozoroval jejich hru.
Hru, do které jsem nakonec byl zatáhnutý i já, jelikož Yggi se rozhodl, že je skvělý nápad do Odine strčit. Ona se pak zhroutila a já poznal, že to udělala naschvál. “Heej!“ zasmál jsem se a převrátil se na bok, abych mohl pořádně ožužlat sestřino ucho a zatahat za něj. “Já tě sním,“ oznámil jsem jí a hodil šibalský úsměv Yggimu jako znamení.

This life felt highly tragic. I felt like I had my whole life right there, on the tips of my paw pads, and then it was all gone with the wind. I closed my eyes and took a deep breath in. I was scared. Oh gods, I was horrified, even. What will come next?
The only thing that has kept me sane enough, to actually keep on going for my mother and my siblings was exploring. It became such a huge part of my personality, that I had to deroute often on my solo trips to check something out. Usually, I got lost. And today was no different. I was travelling to a nearby lake, I knew it’s there, because I’ve already been there, I met that cool black and white wolf there! Wizku. I knew her name. And I really wanted to learn how to swim, to make her and my mother proud.
Thought I was still very little, I had the courage of a lion. Big boy in a little body, they say. So, I got down to the lake, where it was still shallow and went in. It was horribly cold. ”Oh Jesus! Why would someone do this to themselves,” I cried out and started slapping with my paws, water was flying absolutely everywhere, all over the damned place. I whined as I got deeper into the water. Wizku told me to kick, so I did, but it wasn’t doing anything! I just kept sinking, slapping water everywhere and at one point I definitely got my nose under the water! What was even the point? Is this some life sav… Oh yeah. Definitely could save your life. But I was doing it for the flex okay?
So I got in, and honestly for a second I thought I really had it, because I was kicking without splashing water in my eyes, I wasn’t touching the ground AT ALL (highly important)! But then I got really excited and messed it up, immediately I went down to the bottom of the lake, but managed to get out again. Well… Guess I’m too little for this?

Kdo to vymyslel? Láká snad někoho atrakce v podobě těžko průchozích míst? Teda, jistě, byl jsem dostatečně maličký na to, abych lehce prolezl většinou křovin. Nikdy jsem ale žádné takové podivné rostliny nepotkal a tak se mi to ze začátku vůbec, ale vůbec nelíbilo. Odtud to už šlo nahoru, slyšel jsem nějaké podivné zvuky a tak jsem se za nimi s nepředstíraným nadšením vydal. Louka, s velmi krátkou trávou, se přede mnou rozevřela jako knížka. A tam moje překvapení nekončilo, bylo tam několik tvorů, podobně velikých, jako byla má maličkost.
Tím mě tvorečci jaksi pomátli, překvapeně jsem na ně zamrkal a s jedním jsem navázal oční kontakt. Takto se dělají kamarádi? Idylka, bylo by to jednoduché, až příliš. Šikovně jsem se rozpletl z poslední větve keře a vydal se naproti zvířeti, které na mě pořád čumělo. Očividně se mě moc nebálo, i když jsem byl prakticky dravec a měl bych takové tvory lovit. Tím jsem mu ale pohrozit nemohl, byl jsem doopravdy maličký, trochu jsem se bál, ale zvědavost převažovala nad úplně vším.
Mával jsem ocasem ze strany na stranu a natáhl jsem čumák ke svišti. Inu, nebyl z toho moc nadšený, pouze udělal to samé, čichl si a hnedka běžel zpátky k vlastním. Mě tím daroval velkou dávku naprostého zmatení a infarktu. Upřímně jsem nečekal, že zvířátko vezme nohy na ramena a tak jsem se lekl, až jsem spadl na záda. A aby to bylo ještě horší, spadl jsem do keře, ze kterého se velmi špatně rozmotává.

“Museli?“ vyvalil jsem na něj oči. A nevěřícně zakroutil hlavou. “To je… To je irreale! Neskutečné!“ zalapal jsem po dechu a strach se mi začal v břiše rozlézat do celého těla. Plán. Držet se od něj co nejdál. “Zkusme se držet co nejvíc u madre… Třeba nás nechají jít společně,“ zašeptal jsem dotkl se obou studeným čumákem. Byl jsem z toho zoufalý stejně jako oni. Ale řekl jsem prakticky to stejné, co Yggi.
A tím pádem jsem horlivě přikyvoval. “A… A pak se možná rozhodnou, že bude nejlepší nás nechat společně,“ přidával jsem do ohně, protože tohle byl prostě skvělý nápad. “Protože společně jsme hodní,“ přikývl jsem a pozoroval Odine s Yggdrasilem. Oni možná neměli madre, ale já zase neměl je. Už teď jsem cítil, že to není jako dřív.
Matka má ve vrbě bratra… To byla věc, kterou jsem nedokázal pochytit. Mezitím jsem ale i poslouchal Odine. “Doufám, že je hodně daleko, třeba ztracený, perduto,“ špitl jsem nazpátek. A věnoval Odine malý úsměv. Nevěděl jsem to, ale už tady jsme se všichni učili potlačovat všechno, co jsme cítili. Nebylo to bezpečné ani pro jednoho z nás, popustit uzdu emocím a komukoliv se svěřit. Jediné místo, které bylo bezpečné jsme byli my tři.
“Degno,“ přikyvoval jsem dál a oblízl Odine tvář, když se na nás o kousek víc přitiskla. Měl jsem je rád. Měl jsem je moc rád a ten pocit, že bych tu byl sám? Že by nás násilím oddělili a my už se potom nemohli vidět? Trhalo mi to srdíčko a chtělo se mi plakat, samozřejmě, že jsem nic z toho najevo nedal. Ale byl jsem velmi smutný. A když jsem se porozhlédl kolem? Nic se mi nelíbilo a svět mi najednou připadal tak děsivý. “Třeba… Třeba si nás nechají oni? Třeba vás nedají. A my a madre budeme spolu, ve Vrbě,“ netušil jsem pořádně, co to ta Vrba je, ale už teď se mi zamlouvala. Je to potencionální řešení našich problémů.

Samota byl pro mě velmi podivný koncept, musel jsem na sebe dávat pozor a jediný, za koho jsem byl odpovědný jsem byl já sám. Sice jsem byl dobrodružný prozkoumavatel, neohrožený a nebojácný, ale už se stmívalo a já jsem se snažil si co nejrychleji v tomhle temném lese najít úkryt. Snídaně pro kojoty, to určitě, raději jsem dál uháněl, než jsem našel nějaký malý důlek v lese. Slunce pomalu zapadalo a já viděl, jak jeho paprsky dál ubíhají pryč, místo toho byl všude neskutečný chládek a já se začínal bát.
Strach byl pro mě už koncept, který jsem chápal, poprvé jsem ho poznal, když nám do našeho idylického života vkročil otec. Stal se divokou kartou, která nám všem obrátila život. Stejně tak naše cesta na jich za nějakou vrbou, kdo se má vláčet takovou štreku? Samozřejmě, byl jsem cestovatel, ale nožičky jsem měl a stále mám velmi krátké, ujdou jenom kousíček. S lítostí ale musím uznat, že už jsem příliš veliký na to, aby mě madre nosila, a tak jsem se rozhodl, že to nějak zvládnu.
Strach, který jsem teď cítil mě, ale začínal přesvědčovat o opaku, povídání si sám se sebou v hlavě sice chvilku fungovalo, ale potom už ani to nezabíralo. Slábl jsem, jestli to šlo ještě víc na mé malé poměry, byla mi neskutečná zima a nedokázal jsem přemýšlet nad ničím jiným, než byl právě můj otec.

10/10

Ani mi snad ani nevadilo mít nějakou ochranářskou tlapu, ale- Vždyť jsem byl veliký stejně jako on! Dokázal jsem se ochránit, společně bychom mohli ochránit Odine. Zavrtěl jsem hlavinkou a zabojoval s myšlenkou, že bych mohl jít do vrby sám. Zastavil jsem se na místě a chvíli jsem tam stál jako kůl v plotě. Zamrkal jsem a rozhlédl se všude kolem sebe. Věděl jsem snad kam jít? Kam by mě nohy zanesly, kdybych prostě šel rovně a už se nikdy nezastavil? Skončil bych někde? Došel bych tam, kam jsem chtěl dojít? A co Madre? Co by dělala ona? Našla by mě? Zprudka jsem zavrtěl hlavou, div se mi nerozklepal celý mozek. Madre. Půjdu s Madre, půjdeme do Vrby a třeba tam bude někdo. Kdo nám pomůže a osvobodí mé sourozence od té kovové hnáty, která si říkala můj otec.

Srpen 9/10

ím jsem se ale zatím vůbec nemusel trápit. Nadšeně jsem proběhl kaluží, ke které jsem se ovšem ještě vrátil, abych se na sebe pořádně zadíval. Byl jsem větší. O poznání. Ouška mi tak moc už neplandala a spíše se začínala držet nahoře. Jistě se blížily lepší zítřky! Zítřky, kdy budu dostatečně veliký na to, abych všechny mé sourozence ochránil před vším zlem – prakticky jediného, koho jsem měl na mysli byl padre. Ten mi dělal vrásky furt. Ale zavrtěl jsem nad tou hrozivou myšlenkou hlavu, plácl tlapkou do kaluže a rozeběhl se dál. I když jsem se pořád bál. Vzadu v hlavě jsem měl malé semínko strachu, které tam ten vlk s kovovou hnátou a širokým úsměvem zasel. Co když někdo z nich bude jako on? Odine asi ne, to byla holka. Ale co Yggi? Co já? Oklepal jsem se nad tím pocitem. Yggdrasil měl… Velmi ochranářský pud a pořád se je snažil všelijak chránit. Mně se to moc nelíbilo, Odine to asi nevadilo. Ale já jsem rád žil naplno a dělal si co se mi jenom zlíbilo.

Srpen 8/10

Ta cesta byla okolo, ale to jsem teprve musel to okolo najít. Pořádně jsem se nadechl a vydal se na cestu. Ještě jsem nebyl úplně navyknutý na lesní prostředí, a proto mě každá malá, pichlavá jehlička překvapila stejně jako ta předchozí. Vždycky jsem jen zakňučel a rychle utíkal dál. Pak jsem šlápl na něco, co bylo… Velmi měkké, líbilo se mi to o dost více, dalo se říct, že jsem z toho naprosto nadšený. Mech. Ještě jsem to nedokázal pojmenovat, ale už teď jsem si byl jistý tím, že je to moje nejoblíbenější věc na světě. Zabořil jsem do toho čumák a zhluboka se nadechnul. Voněl… Jako les! A byla to ta nejkrásnější vůně, kterou jsem zažil. Tohle mi dalo novou vůli do života a já se rozeběhl, chtěl jsem to tu prozkoumat celé! Co nejvíc toho půjde, než mě někdo najde a my budeme muset jít někam jinam.

Srpen 7/10

Byl jsem tu sám, docela sám, ztracený. A nevěděl jsem vůbec kudy kam. Zakňoural jsem a pokusil se o přeskočení jednoho pořádného kmene. Ačkoliv, no… bohužel, kmen byl jaksi dvakrát větší, než jsem byl já sám. A tak se mi to moc nevyvedlo. Visel jsem tam jako kus hadru a zběsile jsem se snažil vyškrábat nahoru, což mi moc nešlo. Vlčata byla hold malá a hlavy měli dvakrát větší než zbytek těla. “Ale notak!“ Zapískl jsem a následoval pád přímo dolů. Spadl jsem na záda a pěkně jsem si natloukl i hlavičku. Ale co už. Nedalo se svítit, ale mně se v hlavě možná i něco rozsvítilo. A rozhodl jsem se hledat nějakou jinou cestu.

Srpen 6/10 | Wizku

Vyrostu. Budu veliký. Větší než padre! “Každý? A čím si speciální ty?“ zamrkal jsem na ní svýma velikýma žlutýma očkama. Zajímalo mě to. Velmi. Chtěl jsem vědět úplně všechno a její slova jsem hltal jen co to šlo. Proč jsem nemohl poznávat víc zajímavých a hodných vlků? Tak jako byla Wizku?
“Wizsku?“ trochu jsem bojoval se „z“ uprostřed. Ale dokázal jsem se s ním poměrně krásně poprat. “Wizzzzku,“ zazubil jsem se a dával jsem na to dvojnásobný důraz, abych se pořádně předvedl a ukázal jí, že tomu rozumím a že to umím říct stejně dobře, jako každý jiný. “Zzz,“ zamumlal jsem si jen tak pro sebe. A tak jsem si Wizku spojil. Wizku, neboli Zzz.
Učil jsem se rychle a byl jsem se sebou nadmíru spokojený, dařilo se mi líp než předtím. Madre i padre? Ty jsem znal, ti dva pro mě nebyli nic nového, i když mi rozhodně mohli víc poskytnout. Ale Wizku? Ta pro mě byla nepoznaným územím, odkud pocházela? Z krajin, které jsem si nedovedl ani představit? Svět byl pořád veliký, pořád tolik nepoznaný a já nemohl chodit tak daleko jak bych si chtěl. Bolely mě nožičky. “Nejlepší? Já nejsem černobílý… Znamená to, že nejsem nejlepší?“ zamumlal jsem a naklonil hlavinku na stranu. Musel jsem si to v hlavičce nějak přerovnat.
Neví? Zklamaně jsem svěsil hlavu. “A já se těšil,“ zamumlal jsem a hrábl tlapou do trávy. Chtěl bych se to dozvědět hned. Přišlo mi, že vůbec nerostu! “Ele.. elektžčinu?“ Tak to slovo jsem ještě neslyšel a mé zmatení bylo veliké. “Ukaž!“ zavelel jsem a nadšeně přiskočil.
A voda… no. Už nebyla takový kamarád. Ale očividně jsem se velmi rád cvachtal ve vodičce jako nějaký vodník. Přikývl jsem a opatrně kladl tlapku před tlapku. “Ale… Ale jak? Vždyť se potopím,“ zakňučel jsem a zkusil kopat. Jediné co, tak jsem cákal vodu oběma do obličeje a vůbec mě to nenadzdvihávalo. Byl jsem z toho zoufalý. “Ale já bych chtěl tam kde jsi ty,“ postěžoval jsem si.

Bylo to fajn. Takhle nám bylo dobře a já jsem byl nadmíru spokojený. Kéž bychom takhle mohli zůstat navždycky. “Spolu,“ přikývl jsem a vdechl jejich vůni, abych na ni nikdy nezapomněl. Takhle to bylo nejlepší.
Ale to netrvalo moc dlouho. Měli jsme před sebou celkem zásadní problém, který mezi nás chtě nechtě budoval zeď, která se velmi těžce překonávala. Zakňučel jsem. Otec a matka. Já jsem byl matčin a oni otcovi. Nelíbilo se mi to a cítil jsem se jak se od nich vzdaluji. Až vyrosteme, bude to pořád stejné? Yggi a Odine a až pak já? Jenom kvůli rodičům, kteří se nás snažili rozdělit? Zavrtěl jsem hlavou. “Nějak musí,“ špitl jsem zpátky. Ale to už promluvila Odine. Překvapeně jsem na ní zamrkal. “I když jste… Nechtěli?“ zalapal jsem po dechu a rychle se oklepal, abych tu nebyl jako naježená koule chlupů.
A pak přišla řada na mně. Stáhl jsem plandající ouška k hlavě a smutně zavrtěl hlavou. “Nevím. Madre mi nic nepověděla,“ musel jsem je zklamat, nevěděl jsem o nic víc než oni. Madre mi jen řekla, že to bude v pořádku. Asi jsem se měl více soustředit na strategizovaní, alespoň na takové, které by byla moje malá hlavička schopná. Místo toho jsem čas promrhal smutkem. “Myslím, že to blízko nebude,“ zašeptal jsem k nim, ale to byl jenom můj odhad, abych nevypadal, že jsem přišel s prázdnou. I když jsem se tak cítil. V mém kroužku jsem byl sám. Madre tam byla okrajově, nevěděl jsem, na čí straně tedy stojí. Chtěl jsem jí u sebe. Ale… Proč nás takhle oddělila? Proč byl otec tak krutý? Nemohl být stejně hodný jako madre?

Byl jsem rád za teplo sourozenců, protože přesně tohle mě uklidnilo nejvíce. I moje malinká hlavička dokázala pobrat, že jsem z nich měl nejstabilnější pozici. Nemusel jsem se tolik bát. A možná i kvůli tomu jsem se odhodlal a přitiskl se k nim ještě víc. Chtěl jsem jim dát veškerou svoji podporu i naději, že všechno bude v pořádku. A snažil jsem se to dát najevo tímhle dotykem. “No lo so, nevím,“ zamumlal jsem a hodil pohled po rodičích. Nevěděl jsem co dál. “Někam jdeme. Vrby?“ nadhodil jsem. Ale netušil jsem, co jsem tím vším chtěl říct.
Odine byla o trošku zdrženlivější, bál jsem se, že o nás přestane stát, tak jsem si jí pro jistotu přitáhl blíže a otřel se jí čumákem o obličej. Přikývl jsem. “Všechno bude fajn,“ vydechl jsem a snažil se trochu uklidnit. Očividně jsme měli trochu času na to, abychom mohli být spolu. “Nedokážeme ho přeprat?“ zašeptal jsem co nejtišeji to jen šlo. A hodil jsem hlavou k místu, odkud by kdykoliv mohl projít padre. Tohle byla stupidní otázka. A věděl jsem to. Proto jsem jen rezignovaně zakňučel a koukal se kolem. Něco se musí dát udělat.

Srpen 5/10 | Wizku

Nechápal jsem, proč se na mě takhle usmívá. Copak to nešlo, abych měl krásnou modrou? Zavrtěl jsem hlavou. Ale než jsem stačil něco dodat, abych jí to co nejrychleji vyvrátil. Už mluvila dál. A tím to zachránila. “Takže… Takže já speciální ještě nejsem? Protože jsem… piccolo, malý?“ stáhl jsem malá ouška k hlavě. Ale hnedka na to jsem zase zářil “Vyrostu!“ oznámil jsem hrdě. Jednou budu přesně tak veliký jako madre. Možná i větší. A budu mít svou speciální věc. Stejně tak jako tahle vlčice.
Přikývl jsem. “Asi,“ nebyl jsem si svým jménem ještě tak úplně jistý, ale pomalu si to sedalo. A můj mozek si to dokázal lépe spojit semnou. Zamračil jsem se, když mu nerozuměla. Celkem mě to štvalo. Proč mi nerozuměla? Vždyť jsem to říkal správně. Až pak mi došlo, že mi nerozumí. Protože mluvila jen jednou řečí. Jako padre. “Jak se jmenuješ ty?“ zeptal jsem se potichu, protože se mi moc nelíbilo, že jsem udělal takovou chybu. Za takovou by padre nebyl nadšený, ale to jen kdybych byl Odine nebo Yggdrasil… Takže já jsem takové chyby dělat mohl?
“Pomocník!“ zajásal jsem a ani jsem nestihl uskočit, než se mě dotkla. Vlastně mi to ani nevadilo. Líbilo se mi to, protože byla moc milá. Nebyla zlá. To bych rozhodně dokázal poznat, měla by kovovou hnátu, přikazovala by a ošklivě se šklebila. Přikyvoval jsem, jak se jen dalo, když takhle mluvila. “Když budu hodný, budou si ostatní myslet, že jsem hodný?“ takhle mi to dávalo smysl. Nadšeně jsem poskočil, když o mě řekla tolik pěkných věcí. “To já jsem!“ zazubil jsem se a z čirého nadšení jsem chňapl po vodě. “A ty… Ty jsi pomocník, ty jsi hodná. A umíš si hrát s vodou! A taky, taky jsi černobílá,“ vydral jsem ze sebe a říkal prakticky to první, co mi přišlo na jazyk, když jsem se podíval na černobílou vlčici. Ale nepřišlo mi to, jako že bych si vymýšlel, dávalo mi to smysl. Sedělo to k ní.
Přesně tohle byl ten moment, kdy jsem zjistil, jak moc jsem okouzlený pohádkami. Očka mi radostně zářila a já se sotva mohl udržet na jednom místě. Bylo to složité na to, abych to dokázal všechno pobrat najednou. A tak mi to chvilku trvalo, než jsem se vůbec dostal k tomu odpovědět. “A… A co jsou blesky? A jakou magii mám já?“ vykulil jsem na ní oči, aby se mohla pořádně podívat. Klasicky jsem odpovídal jenom na to nejzajímavější. Blesky pro mě byly divoký koncept, protože jsem o nich jenom slýchával, ale žádnou pořádnou bouři jsem nezažil. Nebo jsem minimálně nevěděl, že to co jsem viděl, byl blesk. “A… A… Co umíš dál?“ nedokázal jsem sedět na místě, pořád jsem poskakoval z místa na místo a nadšeně hltal každičké slovo. “Zdravý a veliký,“ povrdil jsem.
Ale tam se teprve budu muset dostat. Protože jsem zjistil, že voda je doopravdy nepřítelem. Dostala se mi do nosu, spoustu jsem jí stihl vdechnout, než jsem levitoval v zubech černobílé. Zakňučel jsem a okamžitě se rozklepal a vykašlával vodu z tlamičky. “To pálí,“ zavrtěl jsem hlavou a snažil se vodu dostat z mých malých, stále plandavých uší. Byl jsem na břehu, vodičku jsem měl sotva po ramena, ale i tak jsem raději co nejrychleji ustoupil a jen tlapkou plácl o hladinu. “Ale… Jak?“ podíval jsem se na ni, “voda je zlá.“ A to byl můj vlastní závěr.