Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 10/10 Yggi a Odine

Byl jsem tak neskutečně rád, že se probral. Oddychnul jsem si, když na mě Yggi zamžoural a pořádně mu oblíznul celý obličej. "Jasně, nespíš, to je dobře." Špitl jsem a pak si lehl hnedka vedle něj a natiskl jsem své malé tělíčko na to jeho. Jak moc jsem se o něho bál. "Už nikdy takhle neutíkej pryč, jo? Ten jelen oak utekl jinam," povzdychl jsem si a věnoval důležitý pohled Odine i jemu. "Mám vás moc rád." Zašeptal jsem ještě, ale souhlasil jsem s Odine. Která si samozřejmě také teďka mohla oddychnout. Ještě jednou jsem se natiskl na bratra, než jsem mu pomohl vstát, abychom nohli splnit rozkaz sestry. Ani já jsem si tentokrát nedovolil odporovat.

Září 9/10 | Yggi a Odine

Stopovat. Přikývl jsem na nápad Odine, I když i to jsem se tady tak nějak už pokoušel. Hledal jsem jako zběsilý,ale jeho oach mě dovedl jen zase zpátky na místo činu. A to bylo možná to nejlepší co se nám mohlo stát. Slyšel jsem vytí, které bylo najednou z ničeho nic přerušeno. "Slyšela jsi to, Odine?" Vytrestil jsem na sestru oči a rozeběhl se zpět k místu, kde jsme našli toho jelena. A bingo.
"Yggi! Yggdrasile!" Zakňučel jsem zoufale, když jsem svého drahého bratra viděl padlého na zemi. Ihned jsem z něj začal čistit krev, kňučel jsem, ta pachuť se mi vůbec nelíbila a moc jsem nechápal, co se to vlastně vůbec dělo "Yggi nespi, moc mě to mrzí, hledali jsme co se to jen dalo. Ale nespinkej!"

Září 8/10 | Yggi a Odine

Nastražil jsem ouška, aby mi vůbec nic neuteklo. “Musíme ho najít,“ vydechl jsem a pak věnoval pohled Odine, která ho pobízela jistým směrem. Běžel jsem teda za ní. A volal stejně hlasitě jako ona. Jenže to se mi do uší dostalo zavytí. Zalapal jsem po dechu a nastražil uši. “Odine… Odine, slyšíš to? Poběž! Rychle!“ zalapal jsem po dechu a rozeběhl se směrem, odkud se rozeznělo zavytí. Jenže když jsem se tam dostal… Nikde nikdo. A tak jsem zavyl ještě nahlas a zkusil jít po tom jemném pachu, který tu po Yggim zůstal. “Zkus taky výt! Musí nás slyšet, musí! A taky rozhodně není daleko!“

Yggdrasil mi hodil nechápavý až ostrý pohled, který jsem moc nepochopil, a tak jsem se raději jen skrčil a držel jazyk za zuby. Chtěl jsem běžet za nimi. Ale… Nechtěli mě tam. Nebo minimálně padre mě tam nechtěl. Jediný, kdo mě asi chtěl byla právě madre, která se hnedka dala do odpovídání na jeho otázky. A tak jsem toho musel využít. “Ale… To je hrozné. A proč jsi nic neřekla, když jim začal přikazovat? Já bych chtěl být s nimi a s tebou, bez něj,“ zamumlal jsem a vykročil kupředu, jako kdybych chtěl jít za nimi, ale bál jsem se a tak jsem zůstal.
“A proč ne i můj?“ zakňoural jsem a pomalu přešel na místo, kde stála madre, koukl jsem se nahoru do jejího obličeje a pak očka obrátil na místo, na které se koukala i ona. “A jaké věci třeba? Vrby? Ty jsou důležité?“ ptal jsem se dál. Tenhle životní zvrat mě donutil přemýšlet nad tolika věcmi, na které jsem neměl odpověď.

Září 7/10 | Yggi a Odine

Jasně, že jsem byl i tajně nadšený z toho, že můžu běžet takhle rychle. Hlavně díky tomu adrenalinu, který mě zaplavoval. Ale nebyl jsem na tom tak špatně, abych si nevšimnul, že mi zmizel bratr před očima. Jen moje brzdná dráha byla poněkud delší, s čímž mi krásně pomohla Odine.
“Vidím!“ vyhrkl jsem a neváhal ani sekundu a už jsem začal čenichat ve vzduchu. Ale zvíře nikde. Stejně tak jako Yggi. “Yggiho by sežrat nedokázal, ten je moc tuhej, pojď! Musíme ho najít!“ čumákem jsem do ní lehce strčil a pak začal čenichat ve vzduchu, vracel jsem se po našich stopách, opatrně, aby se před námi náhodou ten jelen nezjevil. “Fratello! Yggi! Yggdrasile!“ ječel jsem a stáhl ocas mezi nohy. “Musí tu někde být, Odine. Musí.“

1/28

I když jsem si sám sebe představoval jako neohroženého průzkumníka, kterého nikdy nic nedokáže porazit, zdálo se, že bolest zoubků dokáže porazit i toho nejsilnějšího ze všech. Samozřejmě, že jsem to odmítal dát najevo před ostatními, cítil jsem se poměrně trapně. Protože jsem to měl zvládat! Byl jsem pořádnej hoch. A taky pořádně unavený.
Ani jsem nevěděl, jak se to stalo. Protože v jednu chvíli jsem byl v jeskyni a v tu druhou jsem se objevil v krásném, třpytivém lesíku. Spinkal jsem na mechu, a tak to bylo moooc krásné probuzení. Hlavně mě nic nebolelo. Vyzkoušel jsem, jestli zoubek pořád mám a mě… Neměl. Neměl jsem ho. Zalapal jsem po dechu a rychle vyskočil na nožky. “Kde… Kde mám zoubek?“ panikařil jsem, oči dokořán a začal jsem hledat všude kolem sebe. “To jsem ho spapal?“ zakňoural jsem a následně jsem si jen hrcnul do mechu, kde jsem se klepal strachy, že mě zoubek píchne zevnitř a pak mi bude zle. Kňučel jsem a zoufal si. Ale jen chvilku, zpoza stromu se ozvalo malé klinkání. Nevím, jak bych jinak ten zvuk popsal.
“Neboj, nespapal,“ ozval se jemný hlásek a já div nevyletěl z kůže podruhé. Nedokázal jsem samým překvapením mluvit. “Neměl strach, Dante, já ti neublížím. Jen jsem ti přišla ulevit od bolesti,“ zašeptala víla a já jí poprvé spatřil v celé své kráse. Byla moc krásná! A… A měl spoustu zoubků jako náramků. “Tys… Tys mi ukradla zoubek!“ nařknul jsem jí, ale znělo to spíš naprosto polekaně než naštvaně. Samozřejmě, že jsem nebyl zrovna nadšený z takové prachsprosté krádeže! Byl to můj zoubek. “No… Vyměnila jsem ho. Dala jsem ti za něj pod mech něco, co se ti bude moc líbit až se probudíš, ano?“ pokusila se mě nějak uklidnit, sklonila ke mně hlavu a já už se nemohl ubránit své zvědavosti a natáhl jsem nos k jejím náramkům. Zoubky. Pak jsem si prohlédl její křídla, nad čím mi zůstala tlama otevřená dokořán. “Kdo jsi? A proč mi kradeš zoubek? Tohle se nedělá, já si ho chtěl nechat,“ postěžoval jsem si.
Víla poskočila, lehce jako mráček a teď byla vedle mě. Vypadala spíš pobaveně, než aby zpytovala své svědomí. “Já jsem víla Zuběnka, beru si zoubky malých vlčátek jako jsi ty a dávám jim za to odměnu!,“ vysvětlila a já se konečně trochu uklidnil. Protože víla nevypadala, že by mi chtěla jakkoliv ubližovat. “A co… A co když se mi nebude tvoje odměna líbit?“ špitl jsem. “Tak příště, až ti nějaký zoubek vypadne, tak tě zase navštívím a ty mi povíš, jestli si chceš svůj zoubek ponechat, nebo jestli za něj chceš pěkné kamínky, dobrá?“ odpověděla a svým nosem ťukla do toho mého. Překvapeně jsem na ní zamrkal, ale urychleně jsem přikývl.
Nakonec když jsem se ráno probudil, doopravdy jsem zoubek už neměl. Ale zato jsem měl pod mechem spoustu podivných kamínků, které jsem pak celý den nemohl spustit z očí.

Okay. What’s the next mission? Oh right! I almost forgot about that big, huge, colossal creature with long nose and great antlers. Those animals smell horribly, the last time we met one with my siblings, I honestly thought more about the smell than about my survival skills and the need to run away from it’s deathly piercing sticks. Stag they call it. My arch-nemesis. And they say you should face your fears, so that’s what I’m gonna do today.
”Not like I’m afraid anyways,” I rolled my eyes and trotted forward, it was already getting dark, so I really expected to find one of those huge things on the field close by. ”Riiight, what could it do to me, am I right? It’s not like it’s twice as fast as I am… And of course it doesn’t eat little wolf cubs,” I mumbled. As I found out, my mouth ran faster than my brain when I was scared. Who wouldn’t be? But I was kind of refusing to admit it to myself.
That was when I saw it again. My eyes widened as even bigger creature than the last stag appeared in front of me, staring right through my eyes. But it didn’t seem too bothered by one little pup. ”That’s right, are you sc-c-cared,” I stuttered out, it was supposed to sound brave, but what went out was a little whine. I swallowed my fear and slowly proceeded forward with tail in between my legs. I stopped only the shortest moment away from the magnificent creature. And I barked. Not because I was brave… I was just really scared. ”Y-yeah! That’s rig-right! I’m n-not scared of you!” I added and the big animal finally seemed to take me in. It lowered its head and sniffed me. That made me freeze in one spot and stare at it with my big yellow eyes. But obviously it didn’t feel really threatened by a little pipsqueak like me. It huffed and that was kind of all I needed. I took off, running as fast as my little legs allowed me, locking this up as a secret I will never ever tell anyone. That I ran away from a little cute four legged monster? No one will ever know.

Září 6/10 | Yggi a Odine

Bylo mi pár měsíců, ale už teď jsem si připadal, že na tohle jsou moje staré klouby moc staré. Byl jsem celý strnulý a to velké zvíře se mi nelíbilo asi tak stejně, jako my jsme se nelíbilo jemu. Musel jsem uznat, že to velké paroží ve mně probouzelo neskutečnou zvědavost. Chtěl jsem takové mít. Ale no, nechtěl jsem ho mít zapíchnuté v těle. A proto jsem velmi rád uposlechl Yggiho rozkaz a rozeběhl se pryč jako blesk. “Rychle, rychleji!“ vypískl jsem a raději požďuchoval Yggdrasila kupředu. Protože jak jinak se ujistit, že i on se dostane pryč? Jediné v co jsem mohl doufat, že bohové propůjčí Yggimu mojí rychlost, nebo ho snad popadne to, že i on se má velmi rád a nějakým způsobem přidá.

Už i teď jsem dokázal pochopit těžkost situace. Pořád jsem ale tak nějak doufal, že matka se za nás postaví anebo nabídne nějaký svůj postoj k té situaci. Yggi s otcem souhlasil, byl neskutečně umírněný, a to jsem mu záviděl. Nedokázal jsem si své emoce držet tak na uzdě, jako to dělal on. A Odine? Čím dál víc mi připomínala madre. A tím mi připadalo, že já stojím na pomezí, nikam tak docela nepatřím, i když vlastně patřím madre. Bolela mě z toho hlavinka.
Ale jediné, čím jsem si mohl být jistý bylo to, že jsem nezajímal otce. Jen mě přešel pohledem, a i když to byl zloun… Mrzelo mě to. Proč nemohl být tak hodný jako madre? Nebo proč madre nemluvila tak moc jako on? Otočil jsem se na jediného vlka, kterého jsem měl poblíž. “Madre, proč nic neříkáš?“ zašeptal jsem, protože jsem nevěděl, jestli ta nabídka lovu platí i pro mě. Můžu se vůbec zapojovat do jejich aktivit? “A… A můžu taky lovit? Nebo ne?“ dodal jsem a pro jednou dokonce i čekal na něčí pokyn, než jsem se do něčeho vrhnul po hlavě.

Září 5/10 | Yggi + Odine

Nikdo jsme na tom nebyli zrovna nějak krásně. Jeden zděšenec vedle druhého, no každopádně Yggi tomu dal třešničku. “Né!“ zalapal jsem po dechu a snažil se ho nějak zastavit, jenže to už bylo až příliš pozdě, a tak jsem jen vykulil oči a koukal, jak je ten velký jelen naštvanější každou vteřinkou. Ajaj. Nebyl by tohle skvělý čas na to zmizet?
A očividně měla Odine podobný plán, se kterým jsem se absolutně nehodlal hádat. Přikývl jsem. “Nežerou vlčata, že ne?“ zašeptal jsem začal couvat, jako kdyby mě jelen slyšel, tak zafrněl a vydral se z něho takový neskutečně podivný zvuk. Znělo to varovně. K tomu si ještě dupl a to bylo asi všechno, co stačilo malému vlčeti jako jsem byl já na to, abych byl posedlý strachy. “Je našt... Naštvaný,“ vydralo se ze mě a já začal ustupovat rychleji a rychleji. Hypnotizoval jsem očima to velké zvíře a skoro mi připadalo, jako že ho to štve ještě víc.

Pozornost jsem věnoval madre, i když jsem se semtam otočil na své sourozence, trochu jsem se bál, že by mohli utéct nebo tak něco. A když pak madre vysvětlovala? Namluvila toho hrozně moc, a to mi dalo naději na lepší zítřky. Ačkoliv byla tichá, měl jsem jí pořád moc rád. Starala se o nás, dokud to jenom šlo. Nebo to jsem si alespoň myslel.
Horlivě jsem přikyvoval, doufal jsem, že budu vynikat přesně v tom o čem mluvila. Ale co jsem tak pozoroval, nebyl jsem na tom zrovna nejlépe. Yggi byl perfektní, samozřejmě, že byl. Nic jiného bych od něj nečekal. Já a Odine jsme na tom byli o kapánek hůř. “Nevrtět ocasem,“ přikývl jsem, když mi mamka tlapkou zatlačila na kořen ocasu. Musel jsem vynaložit trochu snahy na to, abych ocas zastavil, ale přeci jen se to povedlo. A tak jsem tam stál, snažil jsem se co nejvíc napodobit to, jak stojí Yggi.
Pak jsem pozoroval, co dělá madre. Držela se země jako klíště, viděl jsem to napjetí v zadních nohách a to, jakou rychlostí vystřelila kupředu? Zalapal jsem po dechu a musel jsem se o to víc snažit, abych se udržel na místě a nezačal nadšením hopkat jako šílenec.
Teď byla řada na nás. Slyšel jsem její příkaz a nehodlal jsem ho ignorovat. Ale bál jsem se, že to nebude tak dobré. Napnul jsem zadní nohy, zaryl drápy do země a vystřelil. Možná, ale jenom možná, jsem málem přepadl přes hlavu na zem, ale na poslední chvíli jsem to dokázal ukočírovat a běžel jsem co nejrychleji za madre. Po mém poměrně povedeném, rychlém startu jsem si dovolil i nadšeně poskočit, a tak jsem přiskočil k hnědavé vlčici a vběhl jí mezi přední nohy. “Bylo to dobré? Bylo?“ koukl jsem se na ní nahoru a doufal v co nejlepší odpověď. Pak jsem koukal, jak se daří sourozencům.
No, jenže to se mi v zorném poli objevil vetřelec. Padre. Tiše jsem zalapal po dechu a ztuhl na místě. Tušil jsem, že o mně nemá zájem. Nevěděl jsem, jestli vůbec můžu odpovídat. “Trochu,“ řekl jsem polohlasem, ale očkem jsem házel i po madre. Nevěděl jsem, co dělat, jen jsem doufal, že sourozenci přidají a poběží za námi.

Září 4/10 | Yggi + Odine

Nedokázal jsem si představit, že mě někdy takhle dětinská bezstarostnost opustí. I když jsem nevěděl, že přesně to se stane a jednou budu podobně nemluvný jako právě Yggdrasil. I když mě teda pořád štvalo, že se Yggi musel nutně cpát dopředu a nenechal někdy vést mě, nebo Odine. I když tu by i ten zajda mohl zadupat. To bych nedovolil, měl jsem jí moc rád. Takže jsem nesouhlasil jenom s jednou věcí.
“Já vím, že jsi silnější a všecko, ale nemusíš mi to dokazovat takhle,“ zamumlal jsem nespokojeně, ale no… Před náma se objevil o dost větší problém, protentokrát jsem na tom byl dost stejně jako Yggi. Ztuhnul jsem vedle něj a zíral na to obří zvíře, které se nám vecpalo do zorného pole. O ou.
Zíral jsem na jelena, který byl třeba 1000x větší než my tři dohromady, zvíře si nás dokonce po chvilce i všimlo, ale nevypadalo, že by bylo nějak extra ohrožené třemi malými vlčaty. “Tohle… tohle lovit asi nechcem, co?“ zašeptal jsem a nalepil se na Yggiho. I když moje zvědavost byla větší a větší. A tak jsem natáhl krk a přičuchl si k noze toho tvora. Smrděl. Pšíkl jsem si z toho neznámého a podivného pachu, což donutilo jelena obrátit svou hlavu na nás a sklonit jí, aby nás mohl prozkoumat. A hele, asi není nutno podotknout, že setkání s něčím takovým tváří v tvář je sakra děsivý.

Zaří 3/10 | Yggi a Odine

Tušil jsem, že sestra je na tom rychlostně dost podobně jako jsem byl já. A proto, když jsem se otočil a viděl, jak za mnou Odine běží, radostně jsem si poskočil a zasmál se. Vlčecí život se mi líbil nejvíc. Byl jsem tak bezstarostný, i když moje nitro sžíralo úplně všechno co se kolem nás dělo. Chtěl jsem s ostatními mít vzpomínky. Dokud to jenom šlo.
“Ne!“ zvolal jsem zpátky na Yggiho a skočil na nějakou louku, kde tráva byla pomalu větší než oni sami. Jenže to už Yggi volal něco jiného, že něco zachytil, a tak jsem rychle přihopsal k nim, vynořil jsem se z vysoké trávy a zběsile vrtěl ocasem. “Jasně, že ulovíme! To, že jsme maličcí nás neomezuje,“ zazubil jsem se a ťukl do ní čumákem. Taky jsem ten pach cítil. A taky, že jsem se za ním hnedka vydal. “My proti celému světu, ne snad?“ I když to zvíře bude pravděpodobně dvakrát větší než oni sami.

Byl jsem rád, že se sestřička začala bránit a bojovat. O to víc mi bylo líto, že naše hra skončila takhle rychle. Yggi přešel k matce, pak zase k nám a opřel si o mě hlavu. Trochu jsem se musel zapřít do země nad jeho tíhou, ale nestěžoval jsem si, jenom jsem s rostoucím nadšením sledoval madre. Třeba to nebude tak tragické, jako jsem si myslel.
Všichni jsme měli velmi místné otázky, přikyvoval jsem. Já jsem tušil, co to asi tak bude, proto jsem se už mohl zeptat na otázku dopředu. Povinnost a přežití. Přikývl jsem a poslouchal co z madre vypadne dál. Chtěl jsem ale slyšet, že nastane nějaká akce, veliká, která jim změní celý život. Ne, že lovit nebudeme nic… Co se dalo dělat.
Opatrně jsem Yggimu naznačil, že se hodlám zvednout, tak aby nespadl na zem. Ale byl jsem nadšený a jakmile jsem se dokázal vyprostit zpod bratra, klusal jsem k mamce. Ohlédl jsem se na sourozence a zamával na ně ocasem. Madre pro ně mohla být bezpečné místo. “To je lov?“ snažil jsem si upřesnit, a přitom jsem se snažil dostat do stejné pozice jako madre. A vlastně by mi to i šlo, kdybych celou dobu zběsile nevrtěl ocasem, což je na lov poměrně nevýhodné.

Září 2/10 | Yggi a Odine

Čekal jsem, až se objeví i ti dva. A doopravdy! Objevili. Jako první to byl Yggi. Zasmál jsem se a jeho napomínající šťouchanec jsem mu oplatil ňafnutím po ocase. Byl jsem neskutečně nadšený. “Ále, děláš z komára velblouda,“ pronesl jsem a mrkl. Líbilo se mi to, konečně jsme byli svobodní a na vlastní odpovědnost. Vůbec mi nevadilo, že se Yggimu moje chování nezamlouvá, co mi do toho bylo? Nikdy se mu nelíbilo, když jsem si dělal věci po svém, tak jak by to on neudělal. A Odine? Byla ze všeho tak nesvá… Ale pořád jsem je měl tak rád.
“Odine, neboj se tolik,“ zasmál jsem se a oblízl jí celý obličej, než jsem se rozeběhl směrem pryč od jejich příbytku. Běžel jsem jak jsem jenom mohl. Už teď bylo znát, že rychlost bude moje silná stránka. Ta nejsilnější. Ouška už mi tolik neplandala, nos se mi pěkně zakřivil a nohy jsem měl čím dál delší. Rozený atlet! “Ulovíme si něco!“ zvolal jsem a rychle to krouhnul na nejbližší louku.