Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Museli?“ vyvalil jsem na něj oči. A nevěřícně zakroutil hlavou. “To je… To je irreale! Neskutečné!“ zalapal jsem po dechu a strach se mi začal v břiše rozlézat do celého těla. Plán. Držet se od něj co nejdál. “Zkusme se držet co nejvíc u madre… Třeba nás nechají jít společně,“ zašeptal jsem dotkl se obou studeným čumákem. Byl jsem z toho zoufalý stejně jako oni. Ale řekl jsem prakticky to stejné, co Yggi.
A tím pádem jsem horlivě přikyvoval. “A… A pak se možná rozhodnou, že bude nejlepší nás nechat společně,“ přidával jsem do ohně, protože tohle byl prostě skvělý nápad. “Protože společně jsme hodní,“ přikývl jsem a pozoroval Odine s Yggdrasilem. Oni možná neměli madre, ale já zase neměl je. Už teď jsem cítil, že to není jako dřív.
Matka má ve vrbě bratra… To byla věc, kterou jsem nedokázal pochytit. Mezitím jsem ale i poslouchal Odine. “Doufám, že je hodně daleko, třeba ztracený, perduto,“ špitl jsem nazpátek. A věnoval Odine malý úsměv. Nevěděl jsem to, ale už tady jsme se všichni učili potlačovat všechno, co jsme cítili. Nebylo to bezpečné ani pro jednoho z nás, popustit uzdu emocím a komukoliv se svěřit. Jediné místo, které bylo bezpečné jsme byli my tři.
“Degno,“ přikyvoval jsem dál a oblízl Odine tvář, když se na nás o kousek víc přitiskla. Měl jsem je rád. Měl jsem je moc rád a ten pocit, že bych tu byl sám? Že by nás násilím oddělili a my už se potom nemohli vidět? Trhalo mi to srdíčko a chtělo se mi plakat, samozřejmě, že jsem nic z toho najevo nedal. Ale byl jsem velmi smutný. A když jsem se porozhlédl kolem? Nic se mi nelíbilo a svět mi najednou připadal tak děsivý. “Třeba… Třeba si nás nechají oni? Třeba vás nedají. A my a madre budeme spolu, ve Vrbě,“ netušil jsem pořádně, co to ta Vrba je, ale už teď se mi zamlouvala. Je to potencionální řešení našich problémů.

Samota byl pro mě velmi podivný koncept, musel jsem na sebe dávat pozor a jediný, za koho jsem byl odpovědný jsem byl já sám. Sice jsem byl dobrodružný prozkoumavatel, neohrožený a nebojácný, ale už se stmívalo a já jsem se snažil si co nejrychleji v tomhle temném lese najít úkryt. Snídaně pro kojoty, to určitě, raději jsem dál uháněl, než jsem našel nějaký malý důlek v lese. Slunce pomalu zapadalo a já viděl, jak jeho paprsky dál ubíhají pryč, místo toho byl všude neskutečný chládek a já se začínal bát.
Strach byl pro mě už koncept, který jsem chápal, poprvé jsem ho poznal, když nám do našeho idylického života vkročil otec. Stal se divokou kartou, která nám všem obrátila život. Stejně tak naše cesta na jich za nějakou vrbou, kdo se má vláčet takovou štreku? Samozřejmě, byl jsem cestovatel, ale nožičky jsem měl a stále mám velmi krátké, ujdou jenom kousíček. S lítostí ale musím uznat, že už jsem příliš veliký na to, aby mě madre nosila, a tak jsem se rozhodl, že to nějak zvládnu.
Strach, který jsem teď cítil mě, ale začínal přesvědčovat o opaku, povídání si sám se sebou v hlavě sice chvilku fungovalo, ale potom už ani to nezabíralo. Slábl jsem, jestli to šlo ještě víc na mé malé poměry, byla mi neskutečná zima a nedokázal jsem přemýšlet nad ničím jiným, než byl právě můj otec.

10/10

Ani mi snad ani nevadilo mít nějakou ochranářskou tlapu, ale- Vždyť jsem byl veliký stejně jako on! Dokázal jsem se ochránit, společně bychom mohli ochránit Odine. Zavrtěl jsem hlavinkou a zabojoval s myšlenkou, že bych mohl jít do vrby sám. Zastavil jsem se na místě a chvíli jsem tam stál jako kůl v plotě. Zamrkal jsem a rozhlédl se všude kolem sebe. Věděl jsem snad kam jít? Kam by mě nohy zanesly, kdybych prostě šel rovně a už se nikdy nezastavil? Skončil bych někde? Došel bych tam, kam jsem chtěl dojít? A co Madre? Co by dělala ona? Našla by mě? Zprudka jsem zavrtěl hlavou, div se mi nerozklepal celý mozek. Madre. Půjdu s Madre, půjdeme do Vrby a třeba tam bude někdo. Kdo nám pomůže a osvobodí mé sourozence od té kovové hnáty, která si říkala můj otec.

Srpen 9/10

ím jsem se ale zatím vůbec nemusel trápit. Nadšeně jsem proběhl kaluží, ke které jsem se ovšem ještě vrátil, abych se na sebe pořádně zadíval. Byl jsem větší. O poznání. Ouška mi tak moc už neplandala a spíše se začínala držet nahoře. Jistě se blížily lepší zítřky! Zítřky, kdy budu dostatečně veliký na to, abych všechny mé sourozence ochránil před vším zlem – prakticky jediného, koho jsem měl na mysli byl padre. Ten mi dělal vrásky furt. Ale zavrtěl jsem nad tou hrozivou myšlenkou hlavu, plácl tlapkou do kaluže a rozeběhl se dál. I když jsem se pořád bál. Vzadu v hlavě jsem měl malé semínko strachu, které tam ten vlk s kovovou hnátou a širokým úsměvem zasel. Co když někdo z nich bude jako on? Odine asi ne, to byla holka. Ale co Yggi? Co já? Oklepal jsem se nad tím pocitem. Yggdrasil měl… Velmi ochranářský pud a pořád se je snažil všelijak chránit. Mně se to moc nelíbilo, Odine to asi nevadilo. Ale já jsem rád žil naplno a dělal si co se mi jenom zlíbilo.

Srpen 8/10

Ta cesta byla okolo, ale to jsem teprve musel to okolo najít. Pořádně jsem se nadechl a vydal se na cestu. Ještě jsem nebyl úplně navyknutý na lesní prostředí, a proto mě každá malá, pichlavá jehlička překvapila stejně jako ta předchozí. Vždycky jsem jen zakňučel a rychle utíkal dál. Pak jsem šlápl na něco, co bylo… Velmi měkké, líbilo se mi to o dost více, dalo se říct, že jsem z toho naprosto nadšený. Mech. Ještě jsem to nedokázal pojmenovat, ale už teď jsem si byl jistý tím, že je to moje nejoblíbenější věc na světě. Zabořil jsem do toho čumák a zhluboka se nadechnul. Voněl… Jako les! A byla to ta nejkrásnější vůně, kterou jsem zažil. Tohle mi dalo novou vůli do života a já se rozeběhl, chtěl jsem to tu prozkoumat celé! Co nejvíc toho půjde, než mě někdo najde a my budeme muset jít někam jinam.

Srpen 7/10

Byl jsem tu sám, docela sám, ztracený. A nevěděl jsem vůbec kudy kam. Zakňoural jsem a pokusil se o přeskočení jednoho pořádného kmene. Ačkoliv, no… bohužel, kmen byl jaksi dvakrát větší, než jsem byl já sám. A tak se mi to moc nevyvedlo. Visel jsem tam jako kus hadru a zběsile jsem se snažil vyškrábat nahoru, což mi moc nešlo. Vlčata byla hold malá a hlavy měli dvakrát větší než zbytek těla. “Ale notak!“ Zapískl jsem a následoval pád přímo dolů. Spadl jsem na záda a pěkně jsem si natloukl i hlavičku. Ale co už. Nedalo se svítit, ale mně se v hlavě možná i něco rozsvítilo. A rozhodl jsem se hledat nějakou jinou cestu.

Srpen 6/10 | Wizku

Vyrostu. Budu veliký. Větší než padre! “Každý? A čím si speciální ty?“ zamrkal jsem na ní svýma velikýma žlutýma očkama. Zajímalo mě to. Velmi. Chtěl jsem vědět úplně všechno a její slova jsem hltal jen co to šlo. Proč jsem nemohl poznávat víc zajímavých a hodných vlků? Tak jako byla Wizku?
“Wizsku?“ trochu jsem bojoval se „z“ uprostřed. Ale dokázal jsem se s ním poměrně krásně poprat. “Wizzzzku,“ zazubil jsem se a dával jsem na to dvojnásobný důraz, abych se pořádně předvedl a ukázal jí, že tomu rozumím a že to umím říct stejně dobře, jako každý jiný. “Zzz,“ zamumlal jsem si jen tak pro sebe. A tak jsem si Wizku spojil. Wizku, neboli Zzz.
Učil jsem se rychle a byl jsem se sebou nadmíru spokojený, dařilo se mi líp než předtím. Madre i padre? Ty jsem znal, ti dva pro mě nebyli nic nového, i když mi rozhodně mohli víc poskytnout. Ale Wizku? Ta pro mě byla nepoznaným územím, odkud pocházela? Z krajin, které jsem si nedovedl ani představit? Svět byl pořád veliký, pořád tolik nepoznaný a já nemohl chodit tak daleko jak bych si chtěl. Bolely mě nožičky. “Nejlepší? Já nejsem černobílý… Znamená to, že nejsem nejlepší?“ zamumlal jsem a naklonil hlavinku na stranu. Musel jsem si to v hlavičce nějak přerovnat.
Neví? Zklamaně jsem svěsil hlavu. “A já se těšil,“ zamumlal jsem a hrábl tlapou do trávy. Chtěl bych se to dozvědět hned. Přišlo mi, že vůbec nerostu! “Ele.. elektžčinu?“ Tak to slovo jsem ještě neslyšel a mé zmatení bylo veliké. “Ukaž!“ zavelel jsem a nadšeně přiskočil.
A voda… no. Už nebyla takový kamarád. Ale očividně jsem se velmi rád cvachtal ve vodičce jako nějaký vodník. Přikývl jsem a opatrně kladl tlapku před tlapku. “Ale… Ale jak? Vždyť se potopím,“ zakňučel jsem a zkusil kopat. Jediné co, tak jsem cákal vodu oběma do obličeje a vůbec mě to nenadzdvihávalo. Byl jsem z toho zoufalý. “Ale já bych chtěl tam kde jsi ty,“ postěžoval jsem si.

Bylo to fajn. Takhle nám bylo dobře a já jsem byl nadmíru spokojený. Kéž bychom takhle mohli zůstat navždycky. “Spolu,“ přikývl jsem a vdechl jejich vůni, abych na ni nikdy nezapomněl. Takhle to bylo nejlepší.
Ale to netrvalo moc dlouho. Měli jsme před sebou celkem zásadní problém, který mezi nás chtě nechtě budoval zeď, která se velmi těžce překonávala. Zakňučel jsem. Otec a matka. Já jsem byl matčin a oni otcovi. Nelíbilo se mi to a cítil jsem se jak se od nich vzdaluji. Až vyrosteme, bude to pořád stejné? Yggi a Odine a až pak já? Jenom kvůli rodičům, kteří se nás snažili rozdělit? Zavrtěl jsem hlavou. “Nějak musí,“ špitl jsem zpátky. Ale to už promluvila Odine. Překvapeně jsem na ní zamrkal. “I když jste… Nechtěli?“ zalapal jsem po dechu a rychle se oklepal, abych tu nebyl jako naježená koule chlupů.
A pak přišla řada na mně. Stáhl jsem plandající ouška k hlavě a smutně zavrtěl hlavou. “Nevím. Madre mi nic nepověděla,“ musel jsem je zklamat, nevěděl jsem o nic víc než oni. Madre mi jen řekla, že to bude v pořádku. Asi jsem se měl více soustředit na strategizovaní, alespoň na takové, které by byla moje malá hlavička schopná. Místo toho jsem čas promrhal smutkem. “Myslím, že to blízko nebude,“ zašeptal jsem k nim, ale to byl jenom můj odhad, abych nevypadal, že jsem přišel s prázdnou. I když jsem se tak cítil. V mém kroužku jsem byl sám. Madre tam byla okrajově, nevěděl jsem, na čí straně tedy stojí. Chtěl jsem jí u sebe. Ale… Proč nás takhle oddělila? Proč byl otec tak krutý? Nemohl být stejně hodný jako madre?

Byl jsem rád za teplo sourozenců, protože přesně tohle mě uklidnilo nejvíce. I moje malinká hlavička dokázala pobrat, že jsem z nich měl nejstabilnější pozici. Nemusel jsem se tolik bát. A možná i kvůli tomu jsem se odhodlal a přitiskl se k nim ještě víc. Chtěl jsem jim dát veškerou svoji podporu i naději, že všechno bude v pořádku. A snažil jsem se to dát najevo tímhle dotykem. “No lo so, nevím,“ zamumlal jsem a hodil pohled po rodičích. Nevěděl jsem co dál. “Někam jdeme. Vrby?“ nadhodil jsem. Ale netušil jsem, co jsem tím vším chtěl říct.
Odine byla o trošku zdrženlivější, bál jsem se, že o nás přestane stát, tak jsem si jí pro jistotu přitáhl blíže a otřel se jí čumákem o obličej. Přikývl jsem. “Všechno bude fajn,“ vydechl jsem a snažil se trochu uklidnit. Očividně jsme měli trochu času na to, abychom mohli být spolu. “Nedokážeme ho přeprat?“ zašeptal jsem co nejtišeji to jen šlo. A hodil jsem hlavou k místu, odkud by kdykoliv mohl projít padre. Tohle byla stupidní otázka. A věděl jsem to. Proto jsem jen rezignovaně zakňučel a koukal se kolem. Něco se musí dát udělat.

Srpen 5/10 | Wizku

Nechápal jsem, proč se na mě takhle usmívá. Copak to nešlo, abych měl krásnou modrou? Zavrtěl jsem hlavou. Ale než jsem stačil něco dodat, abych jí to co nejrychleji vyvrátil. Už mluvila dál. A tím to zachránila. “Takže… Takže já speciální ještě nejsem? Protože jsem… piccolo, malý?“ stáhl jsem malá ouška k hlavě. Ale hnedka na to jsem zase zářil “Vyrostu!“ oznámil jsem hrdě. Jednou budu přesně tak veliký jako madre. Možná i větší. A budu mít svou speciální věc. Stejně tak jako tahle vlčice.
Přikývl jsem. “Asi,“ nebyl jsem si svým jménem ještě tak úplně jistý, ale pomalu si to sedalo. A můj mozek si to dokázal lépe spojit semnou. Zamračil jsem se, když mu nerozuměla. Celkem mě to štvalo. Proč mi nerozuměla? Vždyť jsem to říkal správně. Až pak mi došlo, že mi nerozumí. Protože mluvila jen jednou řečí. Jako padre. “Jak se jmenuješ ty?“ zeptal jsem se potichu, protože se mi moc nelíbilo, že jsem udělal takovou chybu. Za takovou by padre nebyl nadšený, ale to jen kdybych byl Odine nebo Yggdrasil… Takže já jsem takové chyby dělat mohl?
“Pomocník!“ zajásal jsem a ani jsem nestihl uskočit, než se mě dotkla. Vlastně mi to ani nevadilo. Líbilo se mi to, protože byla moc milá. Nebyla zlá. To bych rozhodně dokázal poznat, měla by kovovou hnátu, přikazovala by a ošklivě se šklebila. Přikyvoval jsem, jak se jen dalo, když takhle mluvila. “Když budu hodný, budou si ostatní myslet, že jsem hodný?“ takhle mi to dávalo smysl. Nadšeně jsem poskočil, když o mě řekla tolik pěkných věcí. “To já jsem!“ zazubil jsem se a z čirého nadšení jsem chňapl po vodě. “A ty… Ty jsi pomocník, ty jsi hodná. A umíš si hrát s vodou! A taky, taky jsi černobílá,“ vydral jsem ze sebe a říkal prakticky to první, co mi přišlo na jazyk, když jsem se podíval na černobílou vlčici. Ale nepřišlo mi to, jako že bych si vymýšlel, dávalo mi to smysl. Sedělo to k ní.
Přesně tohle byl ten moment, kdy jsem zjistil, jak moc jsem okouzlený pohádkami. Očka mi radostně zářila a já se sotva mohl udržet na jednom místě. Bylo to složité na to, abych to dokázal všechno pobrat najednou. A tak mi to chvilku trvalo, než jsem se vůbec dostal k tomu odpovědět. “A… A co jsou blesky? A jakou magii mám já?“ vykulil jsem na ní oči, aby se mohla pořádně podívat. Klasicky jsem odpovídal jenom na to nejzajímavější. Blesky pro mě byly divoký koncept, protože jsem o nich jenom slýchával, ale žádnou pořádnou bouři jsem nezažil. Nebo jsem minimálně nevěděl, že to co jsem viděl, byl blesk. “A… A… Co umíš dál?“ nedokázal jsem sedět na místě, pořád jsem poskakoval z místa na místo a nadšeně hltal každičké slovo. “Zdravý a veliký,“ povrdil jsem.
Ale tam se teprve budu muset dostat. Protože jsem zjistil, že voda je doopravdy nepřítelem. Dostala se mi do nosu, spoustu jsem jí stihl vdechnout, než jsem levitoval v zubech černobílé. Zakňučel jsem a okamžitě se rozklepal a vykašlával vodu z tlamičky. “To pálí,“ zavrtěl jsem hlavou a snažil se vodu dostat z mých malých, stále plandavých uší. Byl jsem na břehu, vodičku jsem měl sotva po ramena, ale i tak jsem raději co nejrychleji ustoupil a jen tlapkou plácl o hladinu. “Ale… Jak?“ podíval jsem se na ni, “voda je zlá.“ A to byl můj vlastní závěr.

<< Vyhlídka

Dante. Bylo to asi poprvé za těch pár hodin, kdy jsem cítil jistotu. Tohle bylo moje a nikdo mi to nikdy nevezme. Možná mi vezmou sourozence, ale jméno mi nevezmou. A madre. Madre mi taky nikdo nevezme. Protože jinak bych byl na tomhle světě docela sám a ačkoliv to předtím mohlo znít jako nekonečné možnosti prozkoumávání, od té doby, co se zde objevil padre, tak už mi to tak krásné nepřipadalo. A tak jsem dál ťapkal vedle ní. “Líbí se mi to… Mi piace,“ zamumlal jsem a podíval jsem se nahoru na matku, která momentálně vedla cestu.
Přikývl jsem. “Chci být s nimi,“ zašeptal jsem, jako kdyby to z mých předešlých akcí nebylo dostatečně jasné. Jestli si to sedne, doufám, že to bude po mém. “Perché Yggdrasil e Odine?“ Dodal jsem ještě. Proč já dostal jméno od madre a oni od padreho? Bylo to na mojí malou hlavu až příliš moc.
A možná, že právě to, že jsem najednou měl ostatní u sebe, mi dalo naději, že se moje přání splnilo. Jako první ke mně přešel Yggy pak i Odine. Zakňučel jsem a neváhal, abych se k nim přitulil a povzbudivě je pošťouchnul čumákem. “Vše si sedne,“ zašeptal jsem a zopakoval to co mi řekla madre. Protože zatím to vypadalo lépe, byli jsme zase spolu, neoddělení.

Srpen 4/10 | Wiz

Odrostla? Jakože... Utekla? Mluvila o věcech, které jsem prostě a jednoduše nedokázal úplně pobírat. "Takže... Jednou budu mít modré skvrny na čele a budu tak velký jako ty?" Oči mi svítily. Nevěděl jsem, že modré skvrny by v mém případě nebyl zrovna stylisticky hit léta, ale co už? Chtěl jsem být cool. Chtěl jsem vyrůst, chtěl jsem mít dlouhé nožky a běhat tak rychle jako Madre!
Zavrtěl jsem hlavou. "Lacrima," znovu jsem ukázal na kapičku u očka. "Slza. Madre je madre," stál jsem si dál tvrdohlavě za svým a zmateně na ní koukal. Maminka byla maminka. Táta byl táta. "Nevím, Madre je blízko. Padre snad pryč," prohlásil jsem a nespokojeně se ošil nad zmínkou Odina. Chtěl mi vzít moje sourozence. Ty jediné, které jsem znal, kromě Madre. Nad tím jsem přemýšlel tak dlouho až mi sotva došlo na co se ptá. "Nome? Dante? Dante... Lan...te?" zakničel jsem a pak přemýšlel, "asi Dante." A dokončil jsem. Nebyl jsem si jistý, takhle mi ale mamka říkala. Yggdrasil, Odine a pak já - Dante. Nedante. Lante. "Come ti chiami?" Zamával jsem ocasem. Ptal jsem se jí, jak se jmenuje ona. Ale nevěděl jsem, jestli by stačilo zopakovat co mi řekla ona a no... No.
Dávat si pozor? Něco takového by mi měla říkat Madre. Ale ta tu nebyla a tak jsem uznal, že tahle vlčice bude prozatím stačit. Věděla o světě něco nového, co mi mamka asi ještě nestačila říct a tak jsem jí nechal vést. Říkat mi co se sluší a patří. Přikývl jsem. Budu si dávat pozor. A ten, kdo mi říká něco takového přeci nemůže být nebezpečný, nebo snad ano? Pomalu jsem přešel k ní, takhle vypadala ještě větší a já stáhl ouška k hlavě. Cítil jsem se jako před otcem. "Tak jo," dobře, jak těžké to může být? Až na to, že jsem vůbec netušil, jak se plave. Vůbec jsem nevěděl, že takovou schopnost na vodu potřebuji. No, to je problém budoucího já. "Ty jsi pomocník?" naklonil jsem hlavu na stranu a čmuchl k ní. Nevoněla jako zlý vlk. Nebyla na mě ošklivá. Byla moc hodná. Tak hodná jako maminka. Ale samozřejmě, že svou madre bych nikdy za nic na světě nevyměnil. A o téhle nero e blanco vlčici jí moc rád večer povím! A hned jí ujistím, že pořád jí mám nejvíc na světě rád.
Nekonečně mnoho? Nekonečno pro takovou malou hlavičku byl až moc široký pojem, naprosto nepochopitelný. "Aha," řekl jsem prostě a sledoval kuličky nad hladinou. Tentokrát jsem se jich nebál, ale nebojácně je pozoroval. Jak to dělala? "Jak?" vydechl jsem a hledal v její tváři odpověď, ani se nehnula. Jenom... Dělala to vůbec ona? Nebo to byl někdo další? Když jsem se ale rozhlédl kolem, nikoho dalšího jsem neviděl. "Led. Led pálí," přikývl jsem dál a zkusil do malého kousíčku kousnout. Udělalo to zvuk. Jako když máma kousala kosti. Já je nikdy rozkousnout nedokázal, ale tohle ano! Polekal jsem se, ale hned na to jsem nadšeně vrtěl ocasem. "Koušu," očividně jsem se opět rozhodl mluvit v krátkých větičkách slovíčkách.
A taky akcích. Netrvalo dlouho a led mě omrzel. Chtěl jsem prozkoumat vodní kuličky a no... Vydal jsem se do vody. Byl jsem tak... Nažhavený, že to zvládnu, že jsem se z ničeho nic rozeběhl a... Žbluňk. Zmizel jsem pod hladinou vodu.

Srpen 3/10 | Wizku

Modrou. Na čele? Zprvu jsem byl plně přesvědčený o tom, že jsem to pochopil špatně. Protože proč by měla modré skvrny na čele? "Kde ted?" Nedokázal jsem pobrat, že by to najednou zmizlo. Prohlížel jsem si její čelo a pořád se tam snažil tu modrou najít, ale po chvilce mě to hodně rychle omrzelo, takže jsem to nechal být. Po kom? Opět jsem chvilku otázku zpracovával. Pak jsem se podíval na svoje tlapy a nakonec i do vody. "Lacrima," zazubil jsem se a ukázal na slzu, kterou jsem sdílel se svojí maminkou. "Madre e Padre," pokrčil jsem, "mamka a táta." Moc rozumu jsem nepobral, slova se mi neustále pletla a i to, že se moji sourozenci jmenovali Odine a Yggdrasil byla pouhá domněnka. Stejně tak jako moje vlastní jméno.
Koule praskla. Přesně tak jsem jsem chtěl. Ale i tak jsem urychleně uskočil na stranu a vytřeštil oči. Zlá? Jak nemohla být zlá? Vždyť mi to tu říkala! Zmateně jsem se na ní podíval, ale byla pravda, že ta sprška bodla. Byla tak osvěžující. "Já se s ní chci seznámit, já se nebojím vody," pronesl jsem a zkusil se postavit tak, jak jsem si myslel, že vypadám velmi statečně. Ačkoliv pravda byla stále taková, že jsem byl o více než polovinu menší než průměrný vlk a div mi mléko neteklo po bradě. "Pomocník? Co pomocník?" naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval další div. Tohle byl o mnoho děsivější kousek. "Moje kuličky!" zakňoural jsem a zkusil po nich skočit, jenže to se měnili v pevnou hmotu a najednou se roztříštil. Což mě donutilo rychle vzít nohy na ramena a popoběhnout dál. Dýchal jsem zrychleně i když jsem se otočil zpátky. Vyděsil mě ten zvuk. Jenže... Ta vlčice to jedla. A já měl hlad. Tak jsem zase přišel zpátky a trochu podezřívavě si vzal kus ledu do tlamičky. Byl moc veliký. A kluzký. Vytřeštil jsem oči a rychle to vyplivnul. "Co je to?" vyhrkl jsem. Narodil jsem se v horkých teplých měsících, já jsem zimu neznal. Ale i tak jsem to chtěl zkusit znovu. Natáhl jsem hlavu a rozpouštějící se led oblíznul. No... Bylo to studené. Voda. Mrazivá voda. Trknul jsem do toho tlapkou. "Pálí?" zamumlal jsem a vzhlédl k vlčici. Pálí to? Pověz mi. Protože já fakt netuším. Nepálilo to jako sluníčko. Byl to jiný oheň. Jako kdyby opak toho?

Srpen 2/10 | Wizzzzku

Bylo to tak těžké. Bylo mi vedro a já věděl, že mi voda pomůže. Ale bál jsem se, že mě ten odraz na vodní hladině sežere. Nebo tak něco. I když nemohl. Nemohl. "Non e possible," zamumlal jsem si. Není možné, aby mě sežral vlastní odraz. A tak jsem se odhodlal. Rozeběhl jsem se a... Hlas. Velký hlas. Plácl jsem čumákem o zem a celý ztuhnul. Za svůj kratičký život jsem toho překvapivě moc neslyšel. Nejvíc toho nahulákal padre. Madre mluvila jen když to bylo třeba a sourozenci žvatlali asi stejně tak dobře jako já.
Otočil jsem se za hlasem a začal si větu skládat v hlavě. Vlčice byla starší, měla takové... Nádherné oči, takové jaké jsem v životě neviděl. Byl jsem zvědavý, ale také vyděšený, stáhl jsem ouška a zavrčel. Říkala mi něco o tom, že bych měl být opatrný a snažila se mě přesvědčit, že voda je zlá. A pak několik dalších žvatlanin, které jsem si nedokázal v tom strachu úplně poskládat. Protože už jsem si jí znovu prohlížel. Takovouhle srst neměla Madre ani Padre. Ani Odine a Yggdrasil. Podíval jsem se na sebe, zvedl jsem tlapičku a natáhl jí směrem k vlčici, abych si porovnal tu barvu. Ta její byla o dost tmavší. "Nero. Ty jsi nero e bianco. Černá a bílá," poznamenal jsem a tlapku stáhl. Oči jsem měl dokořán, zíral jsem na ní jako kdyby spadla z nebe.
Hou hou. To co se kolem mě najednou vzneslo... To byla třešnička na dortu. Vylekal jsem se. Chvilku jsem jen potichu kničel, než jsem se uklidnil dostatečně na to, abych zvědavě natáhl k jedné kuličce čumák. Co to bylo? Jak to fungovalo? "Che cos'è? Co je to?" Zeptal jsem se a pak po tom máchl tlapkou, zkusil jsem po tom dokonce skočit a chňapnout zoubky. Na jazyk se mi opětovně drala italština, ale ona jí nepoužila... "Voda je zlá? Proč dělá tohle?" Dostal jsem ze sebe a udělal nevědomky krůček k okraji jezera.

Červen 1/10 | Lacrima

Prozkoumávání celého širého světa, jo, to bylo moje. Už teď bylo poznat, že není moc způsobů jak mě udržet na jednom místě. Pořád jsem někde musel lítat. A tohle jezero mě lákalo už delší dobu. Ťapkal jsem po okraji a neustále se zastavoval, abych se podíval do svého odrazu a ujistil se, že tam stále je a nikam neutíká. "Acqua grande," zamumlal jsem a tlapkou plácl na hladinu, trošku jsem poskočil, když se můj odraz začal hýbat s ní. No a pak jsem nemohl přestat cákat, vrtěl jsem u toho svým malým ocasem a ouška, která ještě nebyla úplně ve správné pozici mi jen tak plandala kolem. Nakonec jsem byl celý promáčený, ale naprosto spokojený a šťastný. Chtěl jsem tam vlézt... Ale... No, netušil jsem jak je to hlubohé a jestli mě v té vodě něco nesežere, tak jsem se uchýlil k pouhému kňučení na břehu a přemýšlení, z kterého mě bolela hlava. "Co když tam prostě... Skočím?" zapřemýšlel jsem, ale nehledě na to, kolikrát jsem se zkusil rozeběhnout, nikdy jsem neskočil.