Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/28

I když jsem si sám sebe představoval jako neohroženého průzkumníka, kterého nikdy nic nedokáže porazit, zdálo se, že bolest zoubků dokáže porazit i toho nejsilnějšího ze všech. Samozřejmě, že jsem to odmítal dát najevo před ostatními, cítil jsem se poměrně trapně. Protože jsem to měl zvládat! Byl jsem pořádnej hoch. A taky pořádně unavený.
Ani jsem nevěděl, jak se to stalo. Protože v jednu chvíli jsem byl v jeskyni a v tu druhou jsem se objevil v krásném, třpytivém lesíku. Spinkal jsem na mechu, a tak to bylo moooc krásné probuzení. Hlavně mě nic nebolelo. Vyzkoušel jsem, jestli zoubek pořád mám a mě… Neměl. Neměl jsem ho. Zalapal jsem po dechu a rychle vyskočil na nožky. “Kde… Kde mám zoubek?“ panikařil jsem, oči dokořán a začal jsem hledat všude kolem sebe. “To jsem ho spapal?“ zakňoural jsem a následně jsem si jen hrcnul do mechu, kde jsem se klepal strachy, že mě zoubek píchne zevnitř a pak mi bude zle. Kňučel jsem a zoufal si. Ale jen chvilku, zpoza stromu se ozvalo malé klinkání. Nevím, jak bych jinak ten zvuk popsal.
“Neboj, nespapal,“ ozval se jemný hlásek a já div nevyletěl z kůže podruhé. Nedokázal jsem samým překvapením mluvit. “Neměl strach, Dante, já ti neublížím. Jen jsem ti přišla ulevit od bolesti,“ zašeptala víla a já jí poprvé spatřil v celé své kráse. Byla moc krásná! A… A měl spoustu zoubků jako náramků. “Tys… Tys mi ukradla zoubek!“ nařknul jsem jí, ale znělo to spíš naprosto polekaně než naštvaně. Samozřejmě, že jsem nebyl zrovna nadšený z takové prachsprosté krádeže! Byl to můj zoubek. “No… Vyměnila jsem ho. Dala jsem ti za něj pod mech něco, co se ti bude moc líbit až se probudíš, ano?“ pokusila se mě nějak uklidnit, sklonila ke mně hlavu a já už se nemohl ubránit své zvědavosti a natáhl jsem nos k jejím náramkům. Zoubky. Pak jsem si prohlédl její křídla, nad čím mi zůstala tlama otevřená dokořán. “Kdo jsi? A proč mi kradeš zoubek? Tohle se nedělá, já si ho chtěl nechat,“ postěžoval jsem si.
Víla poskočila, lehce jako mráček a teď byla vedle mě. Vypadala spíš pobaveně, než aby zpytovala své svědomí. “Já jsem víla Zuběnka, beru si zoubky malých vlčátek jako jsi ty a dávám jim za to odměnu!,“ vysvětlila a já se konečně trochu uklidnil. Protože víla nevypadala, že by mi chtěla jakkoliv ubližovat. “A co… A co když se mi nebude tvoje odměna líbit?“ špitl jsem. “Tak příště, až ti nějaký zoubek vypadne, tak tě zase navštívím a ty mi povíš, jestli si chceš svůj zoubek ponechat, nebo jestli za něj chceš pěkné kamínky, dobrá?“ odpověděla a svým nosem ťukla do toho mého. Překvapeně jsem na ní zamrkal, ale urychleně jsem přikývl.
Nakonec když jsem se ráno probudil, doopravdy jsem zoubek už neměl. Ale zato jsem měl pod mechem spoustu podivných kamínků, které jsem pak celý den nemohl spustit z očí.

Okay. What’s the next mission? Oh right! I almost forgot about that big, huge, colossal creature with long nose and great antlers. Those animals smell horribly, the last time we met one with my siblings, I honestly thought more about the smell than about my survival skills and the need to run away from it’s deathly piercing sticks. Stag they call it. My arch-nemesis. And they say you should face your fears, so that’s what I’m gonna do today.
”Not like I’m afraid anyways,” I rolled my eyes and trotted forward, it was already getting dark, so I really expected to find one of those huge things on the field close by. ”Riiight, what could it do to me, am I right? It’s not like it’s twice as fast as I am… And of course it doesn’t eat little wolf cubs,” I mumbled. As I found out, my mouth ran faster than my brain when I was scared. Who wouldn’t be? But I was kind of refusing to admit it to myself.
That was when I saw it again. My eyes widened as even bigger creature than the last stag appeared in front of me, staring right through my eyes. But it didn’t seem too bothered by one little pup. ”That’s right, are you sc-c-cared,” I stuttered out, it was supposed to sound brave, but what went out was a little whine. I swallowed my fear and slowly proceeded forward with tail in between my legs. I stopped only the shortest moment away from the magnificent creature. And I barked. Not because I was brave… I was just really scared. ”Y-yeah! That’s rig-right! I’m n-not scared of you!” I added and the big animal finally seemed to take me in. It lowered its head and sniffed me. That made me freeze in one spot and stare at it with my big yellow eyes. But obviously it didn’t feel really threatened by a little pipsqueak like me. It huffed and that was kind of all I needed. I took off, running as fast as my little legs allowed me, locking this up as a secret I will never ever tell anyone. That I ran away from a little cute four legged monster? No one will ever know.

Září 6/10 | Yggi a Odine

Bylo mi pár měsíců, ale už teď jsem si připadal, že na tohle jsou moje staré klouby moc staré. Byl jsem celý strnulý a to velké zvíře se mi nelíbilo asi tak stejně, jako my jsme se nelíbilo jemu. Musel jsem uznat, že to velké paroží ve mně probouzelo neskutečnou zvědavost. Chtěl jsem takové mít. Ale no, nechtěl jsem ho mít zapíchnuté v těle. A proto jsem velmi rád uposlechl Yggiho rozkaz a rozeběhl se pryč jako blesk. “Rychle, rychleji!“ vypískl jsem a raději požďuchoval Yggdrasila kupředu. Protože jak jinak se ujistit, že i on se dostane pryč? Jediné v co jsem mohl doufat, že bohové propůjčí Yggimu mojí rychlost, nebo ho snad popadne to, že i on se má velmi rád a nějakým způsobem přidá.

Už i teď jsem dokázal pochopit těžkost situace. Pořád jsem ale tak nějak doufal, že matka se za nás postaví anebo nabídne nějaký svůj postoj k té situaci. Yggi s otcem souhlasil, byl neskutečně umírněný, a to jsem mu záviděl. Nedokázal jsem si své emoce držet tak na uzdě, jako to dělal on. A Odine? Čím dál víc mi připomínala madre. A tím mi připadalo, že já stojím na pomezí, nikam tak docela nepatřím, i když vlastně patřím madre. Bolela mě z toho hlavinka.
Ale jediné, čím jsem si mohl být jistý bylo to, že jsem nezajímal otce. Jen mě přešel pohledem, a i když to byl zloun… Mrzelo mě to. Proč nemohl být tak hodný jako madre? Nebo proč madre nemluvila tak moc jako on? Otočil jsem se na jediného vlka, kterého jsem měl poblíž. “Madre, proč nic neříkáš?“ zašeptal jsem, protože jsem nevěděl, jestli ta nabídka lovu platí i pro mě. Můžu se vůbec zapojovat do jejich aktivit? “A… A můžu taky lovit? Nebo ne?“ dodal jsem a pro jednou dokonce i čekal na něčí pokyn, než jsem se do něčeho vrhnul po hlavě.

Září 5/10 | Yggi + Odine

Nikdo jsme na tom nebyli zrovna nějak krásně. Jeden zděšenec vedle druhého, no každopádně Yggi tomu dal třešničku. “Né!“ zalapal jsem po dechu a snažil se ho nějak zastavit, jenže to už bylo až příliš pozdě, a tak jsem jen vykulil oči a koukal, jak je ten velký jelen naštvanější každou vteřinkou. Ajaj. Nebyl by tohle skvělý čas na to zmizet?
A očividně měla Odine podobný plán, se kterým jsem se absolutně nehodlal hádat. Přikývl jsem. “Nežerou vlčata, že ne?“ zašeptal jsem začal couvat, jako kdyby mě jelen slyšel, tak zafrněl a vydral se z něho takový neskutečně podivný zvuk. Znělo to varovně. K tomu si ještě dupl a to bylo asi všechno, co stačilo malému vlčeti jako jsem byl já na to, abych byl posedlý strachy. “Je našt... Naštvaný,“ vydralo se ze mě a já začal ustupovat rychleji a rychleji. Hypnotizoval jsem očima to velké zvíře a skoro mi připadalo, jako že ho to štve ještě víc.

Pozornost jsem věnoval madre, i když jsem se semtam otočil na své sourozence, trochu jsem se bál, že by mohli utéct nebo tak něco. A když pak madre vysvětlovala? Namluvila toho hrozně moc, a to mi dalo naději na lepší zítřky. Ačkoliv byla tichá, měl jsem jí pořád moc rád. Starala se o nás, dokud to jenom šlo. Nebo to jsem si alespoň myslel.
Horlivě jsem přikyvoval, doufal jsem, že budu vynikat přesně v tom o čem mluvila. Ale co jsem tak pozoroval, nebyl jsem na tom zrovna nejlépe. Yggi byl perfektní, samozřejmě, že byl. Nic jiného bych od něj nečekal. Já a Odine jsme na tom byli o kapánek hůř. “Nevrtět ocasem,“ přikývl jsem, když mi mamka tlapkou zatlačila na kořen ocasu. Musel jsem vynaložit trochu snahy na to, abych ocas zastavil, ale přeci jen se to povedlo. A tak jsem tam stál, snažil jsem se co nejvíc napodobit to, jak stojí Yggi.
Pak jsem pozoroval, co dělá madre. Držela se země jako klíště, viděl jsem to napjetí v zadních nohách a to, jakou rychlostí vystřelila kupředu? Zalapal jsem po dechu a musel jsem se o to víc snažit, abych se udržel na místě a nezačal nadšením hopkat jako šílenec.
Teď byla řada na nás. Slyšel jsem její příkaz a nehodlal jsem ho ignorovat. Ale bál jsem se, že to nebude tak dobré. Napnul jsem zadní nohy, zaryl drápy do země a vystřelil. Možná, ale jenom možná, jsem málem přepadl přes hlavu na zem, ale na poslední chvíli jsem to dokázal ukočírovat a běžel jsem co nejrychleji za madre. Po mém poměrně povedeném, rychlém startu jsem si dovolil i nadšeně poskočit, a tak jsem přiskočil k hnědavé vlčici a vběhl jí mezi přední nohy. “Bylo to dobré? Bylo?“ koukl jsem se na ní nahoru a doufal v co nejlepší odpověď. Pak jsem koukal, jak se daří sourozencům.
No, jenže to se mi v zorném poli objevil vetřelec. Padre. Tiše jsem zalapal po dechu a ztuhl na místě. Tušil jsem, že o mně nemá zájem. Nevěděl jsem, jestli vůbec můžu odpovídat. “Trochu,“ řekl jsem polohlasem, ale očkem jsem házel i po madre. Nevěděl jsem, co dělat, jen jsem doufal, že sourozenci přidají a poběží za námi.

Září 4/10 | Yggi + Odine

Nedokázal jsem si představit, že mě někdy takhle dětinská bezstarostnost opustí. I když jsem nevěděl, že přesně to se stane a jednou budu podobně nemluvný jako právě Yggdrasil. I když mě teda pořád štvalo, že se Yggi musel nutně cpát dopředu a nenechal někdy vést mě, nebo Odine. I když tu by i ten zajda mohl zadupat. To bych nedovolil, měl jsem jí moc rád. Takže jsem nesouhlasil jenom s jednou věcí.
“Já vím, že jsi silnější a všecko, ale nemusíš mi to dokazovat takhle,“ zamumlal jsem nespokojeně, ale no… Před náma se objevil o dost větší problém, protentokrát jsem na tom byl dost stejně jako Yggi. Ztuhnul jsem vedle něj a zíral na to obří zvíře, které se nám vecpalo do zorného pole. O ou.
Zíral jsem na jelena, který byl třeba 1000x větší než my tři dohromady, zvíře si nás dokonce po chvilce i všimlo, ale nevypadalo, že by bylo nějak extra ohrožené třemi malými vlčaty. “Tohle… tohle lovit asi nechcem, co?“ zašeptal jsem a nalepil se na Yggiho. I když moje zvědavost byla větší a větší. A tak jsem natáhl krk a přičuchl si k noze toho tvora. Smrděl. Pšíkl jsem si z toho neznámého a podivného pachu, což donutilo jelena obrátit svou hlavu na nás a sklonit jí, aby nás mohl prozkoumat. A hele, asi není nutno podotknout, že setkání s něčím takovým tváří v tvář je sakra děsivý.

Zaří 3/10 | Yggi a Odine

Tušil jsem, že sestra je na tom rychlostně dost podobně jako jsem byl já. A proto, když jsem se otočil a viděl, jak za mnou Odine běží, radostně jsem si poskočil a zasmál se. Vlčecí život se mi líbil nejvíc. Byl jsem tak bezstarostný, i když moje nitro sžíralo úplně všechno co se kolem nás dělo. Chtěl jsem s ostatními mít vzpomínky. Dokud to jenom šlo.
“Ne!“ zvolal jsem zpátky na Yggiho a skočil na nějakou louku, kde tráva byla pomalu větší než oni sami. Jenže to už Yggi volal něco jiného, že něco zachytil, a tak jsem rychle přihopsal k nim, vynořil jsem se z vysoké trávy a zběsile vrtěl ocasem. “Jasně, že ulovíme! To, že jsme maličcí nás neomezuje,“ zazubil jsem se a ťukl do ní čumákem. Taky jsem ten pach cítil. A taky, že jsem se za ním hnedka vydal. “My proti celému světu, ne snad?“ I když to zvíře bude pravděpodobně dvakrát větší než oni sami.

Byl jsem rád, že se sestřička začala bránit a bojovat. O to víc mi bylo líto, že naše hra skončila takhle rychle. Yggi přešel k matce, pak zase k nám a opřel si o mě hlavu. Trochu jsem se musel zapřít do země nad jeho tíhou, ale nestěžoval jsem si, jenom jsem s rostoucím nadšením sledoval madre. Třeba to nebude tak tragické, jako jsem si myslel.
Všichni jsme měli velmi místné otázky, přikyvoval jsem. Já jsem tušil, co to asi tak bude, proto jsem se už mohl zeptat na otázku dopředu. Povinnost a přežití. Přikývl jsem a poslouchal co z madre vypadne dál. Chtěl jsem ale slyšet, že nastane nějaká akce, veliká, která jim změní celý život. Ne, že lovit nebudeme nic… Co se dalo dělat.
Opatrně jsem Yggimu naznačil, že se hodlám zvednout, tak aby nespadl na zem. Ale byl jsem nadšený a jakmile jsem se dokázal vyprostit zpod bratra, klusal jsem k mamce. Ohlédl jsem se na sourozence a zamával na ně ocasem. Madre pro ně mohla být bezpečné místo. “To je lov?“ snažil jsem si upřesnit, a přitom jsem se snažil dostat do stejné pozice jako madre. A vlastně by mi to i šlo, kdybych celou dobu zběsile nevrtěl ocasem, což je na lov poměrně nevýhodné.

Září 2/10 | Yggi a Odine

Čekal jsem, až se objeví i ti dva. A doopravdy! Objevili. Jako první to byl Yggi. Zasmál jsem se a jeho napomínající šťouchanec jsem mu oplatil ňafnutím po ocase. Byl jsem neskutečně nadšený. “Ále, děláš z komára velblouda,“ pronesl jsem a mrkl. Líbilo se mi to, konečně jsme byli svobodní a na vlastní odpovědnost. Vůbec mi nevadilo, že se Yggimu moje chování nezamlouvá, co mi do toho bylo? Nikdy se mu nelíbilo, když jsem si dělal věci po svém, tak jak by to on neudělal. A Odine? Byla ze všeho tak nesvá… Ale pořád jsem je měl tak rád.
“Odine, neboj se tolik,“ zasmál jsem se a oblízl jí celý obličej, než jsem se rozeběhl směrem pryč od jejich příbytku. Běžel jsem jak jsem jenom mohl. Už teď bylo znát, že rychlost bude moje silná stránka. Ta nejsilnější. Ouška už mi tolik neplandala, nos se mi pěkně zakřivil a nohy jsem měl čím dál delší. Rozený atlet! “Ulovíme si něco!“ zvolal jsem a rychle to krouhnul na nejbližší louku.

Září 1/10 | Yggdrasil + Odine

Byl jsem celý natěšený, tělo se mi chvělo, jak moc jsem se sotva dokázal udržet v klidu, když Yggi prozkoumával, jestli je čistý vzduch. Přesvědčování mi šlo poměrně hezky, jelikož teď jsme z toho byli nadšení úplně všichni. Nebo to v mých očích tak vypadalo. To mi bylo v celku jedno. Hlavně, že jsem dostal přesně to, co jsem chtěl.
A proto, když jsem slyšel syknutí, na nic moc jsem nečekal, sotva jsem si všimnul matky, ale ani ta mě v tenhle moment nezajímala, její stín jsem pouze přiřadil svitu měsíce a hře stínů. Vyběhl jsem jako blesk a prakticky do toho keře skočil po hlavě. Povaha se mi sice už usměrňovala, ale zdálo se, že jsem ještě příliš nevycválaný na to, abych jednal s rozvahou o věcech, které jsou tak vzrušující.
Vykoukl jsem z keře a zazubil se na oba. “Pomaleji to nejde?“ zašeptal jsem, abych je popohnal. Sám jsem ale už zase zmizel v keři a později se objevil na druhé straně, hebký kožíšek plný listí.

Byl jsem rád, že Yggi mou nabídku ke spiknutí se proti sestře pochopil rychle. Smál jsem se na celé kolo, jak jsem poskakoval nad sestrou a tahal jí za uši. Fér to nebylo, to rozhodně ne. Ale byla to veliká zábava, takovou, jako jsme zažívali ještě v noře. I když se však bránila. Štípla mě a já polekaně uskočil, než jsem se na ní vrhl znova. Sotva jsem uslyšel její slova.
Zazubil jsem se na ní a přikývl. “Změna! Mladší proti starším,“ oznámil jsem pohotově a než jsem se nadechl, už jsem skočil po Yggim, abych ho s trochou štěstí povalil na zem. “Rychle,“ kvíkl jsem po sestře a ňafl po bratrovi zoubky. Byla to hra, taková ta krásná vlčecí hra, kde jsem opět nemusel přemýšlet nad vrbami, které mě děsily. Bál jsem se, co nastane až se tam dostaneme.
Jenže přišla změna. Změna, na kterou jsem skoro zapomněl. Madre. Vykulil jsem oči, když přešla k nim a svalil jsem se na zem, protože jsem rychle pustil Yggiho. “Lovit?“ špitl jsem a vyskočil na nohy. Zajímalo mě to. Velmi. Ale zároveň jsem začínal být nervóznější než kdy předtím. Opět jsem se natiskl na sourozence, abych snad madre naznačil, že tentokrát se oddělit nenechám. “A co? Che cosa?“ dodal jsem a rozhlédl jsem se, všechno bylo pořád o dost větší než my a úplně jsem si nedokázal představit, co všechno ten lov zahrnuje.

Zamrkal jsem na Yggiho a zavrtěl hlavou. “Myslím padre, třeba se ztratil,“ dodal jsem, abych ho ujistil, že s našim kolektivním názorem, že vrba je to správné souhlasím. Byla to jediná vidina na správnou budoucnost, kterou jsme společně měli. Měli jsme vyrůstat spolu, zažívat dobrodružství, učit se novým věcem a nikdy se nerozdělit! Takhle bylo všem jenom smutno. “No… Třeba,“ usmál jsem se na Odine, která měla co dělat s Yggiho tlakem. “Tři na jednoho? To přeperem,“ uchechtl jsem se a pozoroval jejich hru.
Hru, do které jsem nakonec byl zatáhnutý i já, jelikož Yggi se rozhodl, že je skvělý nápad do Odine strčit. Ona se pak zhroutila a já poznal, že to udělala naschvál. “Heej!“ zasmál jsem se a převrátil se na bok, abych mohl pořádně ožužlat sestřino ucho a zatahat za něj. “Já tě sním,“ oznámil jsem jí a hodil šibalský úsměv Yggimu jako znamení.

This life felt highly tragic. I felt like I had my whole life right there, on the tips of my paw pads, and then it was all gone with the wind. I closed my eyes and took a deep breath in. I was scared. Oh gods, I was horrified, even. What will come next?
The only thing that has kept me sane enough, to actually keep on going for my mother and my siblings was exploring. It became such a huge part of my personality, that I had to deroute often on my solo trips to check something out. Usually, I got lost. And today was no different. I was travelling to a nearby lake, I knew it’s there, because I’ve already been there, I met that cool black and white wolf there! Wizku. I knew her name. And I really wanted to learn how to swim, to make her and my mother proud.
Thought I was still very little, I had the courage of a lion. Big boy in a little body, they say. So, I got down to the lake, where it was still shallow and went in. It was horribly cold. ”Oh Jesus! Why would someone do this to themselves,” I cried out and started slapping with my paws, water was flying absolutely everywhere, all over the damned place. I whined as I got deeper into the water. Wizku told me to kick, so I did, but it wasn’t doing anything! I just kept sinking, slapping water everywhere and at one point I definitely got my nose under the water! What was even the point? Is this some life sav… Oh yeah. Definitely could save your life. But I was doing it for the flex okay?
So I got in, and honestly for a second I thought I really had it, because I was kicking without splashing water in my eyes, I wasn’t touching the ground AT ALL (highly important)! But then I got really excited and messed it up, immediately I went down to the bottom of the lake, but managed to get out again. Well… Guess I’m too little for this?

Kdo to vymyslel? Láká snad někoho atrakce v podobě těžko průchozích míst? Teda, jistě, byl jsem dostatečně maličký na to, abych lehce prolezl většinou křovin. Nikdy jsem ale žádné takové podivné rostliny nepotkal a tak se mi to ze začátku vůbec, ale vůbec nelíbilo. Odtud to už šlo nahoru, slyšel jsem nějaké podivné zvuky a tak jsem se za nimi s nepředstíraným nadšením vydal. Louka, s velmi krátkou trávou, se přede mnou rozevřela jako knížka. A tam moje překvapení nekončilo, bylo tam několik tvorů, podobně velikých, jako byla má maličkost.
Tím mě tvorečci jaksi pomátli, překvapeně jsem na ně zamrkal a s jedním jsem navázal oční kontakt. Takto se dělají kamarádi? Idylka, bylo by to jednoduché, až příliš. Šikovně jsem se rozpletl z poslední větve keře a vydal se naproti zvířeti, které na mě pořád čumělo. Očividně se mě moc nebálo, i když jsem byl prakticky dravec a měl bych takové tvory lovit. Tím jsem mu ale pohrozit nemohl, byl jsem doopravdy maličký, trochu jsem se bál, ale zvědavost převažovala nad úplně vším.
Mával jsem ocasem ze strany na stranu a natáhl jsem čumák ke svišti. Inu, nebyl z toho moc nadšený, pouze udělal to samé, čichl si a hnedka běžel zpátky k vlastním. Mě tím daroval velkou dávku naprostého zmatení a infarktu. Upřímně jsem nečekal, že zvířátko vezme nohy na ramena a tak jsem se lekl, až jsem spadl na záda. A aby to bylo ještě horší, spadl jsem do keře, ze kterého se velmi špatně rozmotává.