Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 7/10

“Wizku!“ vydechl jsem, když jsem už pomalu samou únavou padl na zem. Neskutečně daleko od nory, ale i od té své. Alespoň, že mi cestou došlo, co mi to zvířátko připomíná. Byla to ta moc milá vlčice, kterou jsem tenkrát potkal u jezírka. Plavání mi stále nešlo. Takže jsem jí ještě potkat znovu nemohl! I když v tuhle dobu už na nějaké plavání byla moc velká zima, a to mě rozesmutnilo snad ještě víc, než nějaký jezevec v noře. I když… Třeba ti jezevci jsou stejně hodní jako Wizku? Možná? Teď jsem chtěl nějakého najít, abych se o tom přesvědčil. Rád bych se s nimi totiž zpřátelil.

Září 6/10

Mělo tohle drápy? Chtěl jsem se o tom vůbec přesvědčit? No to jsem nevěděl. Ne. Vlastně jsem to moc dobře věděl. Tohle zvíře jsem budit nechtěl. Spinkalo tak pěkně. A něco mi připomínalo, ještě jsem teda nevěděl co. Jenže v ten moment se to zvířátko probralo a začalo se protahovat. A Já samo sebou začal neskutečně panikařit. Snažil jsem se rychle vyrvat hlavu z nory, ale to chvilku nešlo. Musel jsem se pořádně zapřít a no… Vyletěl jsem z nory jako kulový blesk. Vyjekl jsem a svalil se na záda. Něco se z té nory ozvalo a já raději utíkal jako pomatený hlouběji do lesa, abych se mohl pořádně uklidnit a zklidnit i své srdíčko, které toto moc nezvládalo.

Září 5/10

Jako první mě do nosu udeřil ten nechutný smrad, ten mě ale uhodil tak třikrát víc, protože očividně co tu bydlelo, tak bylo doma. Zamračil jsem se a musel jsem si chvilku na tu tmu zvyknout. To, co se přede mnou rýsovalo byla nějaká koule, která se skládala jen z bílo-černých proužku. Oddychovalo to, ale pořád jsem netušil, co to je. Chvilku jsem samým zděšením ztuhnul, musel jsem pořádně rozdýchat to, že jsem doopravdy strčil hlavu nějakému zvířeti do nory. Nedokázal bych si představit ten teror, kdyby někdo něco takového udělal mně. Ale já bych se asi jen horko těžko bránil.

Září 4/10

Prudce jsem zabrzdil, barevné listí se kolem mě rozprsklo na všechny strany a já jsem se ihned dal do čenichání. Čmuchal jsem kolem vchodu do dané jeskyně a smrdělo to teda hodně. Páchlo to zvířetem, které jsem nedokázal poznat, ale soudě podle té nory to nemohlo být velké zvíře. Rozhlédl jsem se kolem, všude byly jenom velké listnaté stromy, tuna popadaného listí, ale nikdo kolem. Ještě jednou jsem se rozhlédl, aby tam náhodou někde nebyla madre a strčil jsem svou hlavu dovnitř nory. To jsem ještě moc netušil, že to byl celkem průšvih.

Září 3/10

Takže se moje nově nabitá tichost zároveň mísila i s tou hyperaktivitou. Ta mě dokázala celého pohltit a nepustit. Obzvlášť když se jednalo o něco tak zábavného a nového. No ale dneska jsem se hodlal pořádně vyvenčit. Utíkal jsem střemhlav do hlubin lesíka, zas tak rychlé to samozřejmě nebylo. Byl jsem malé vlče a taky mě ještě z předchozích cestovatelských dobrodružství bolely tlapky. I tak jsem dokázal vyvinout rychlost, která byla jistě výjimečná pro vlčata mého věku! Alespoň tak jsem si to říkal. Utíkal jsem a utíkal, až jsem koutkem oka spatřil noru, zdánlivě opuštěnou.

Září 2/10

Mezitím jsem měl trávit spoustu času s madre, která byla tichá a já pomalu, ale jistě její tichost přebíral. Stával jsem se tichým účastníkem lesního provozu, všechno jsem bedlivě pozoroval. Madre měla totiž pravdu, když jsem byl ticho, mnohem méně mi toho uteklo. A já pak mohl pozorovat malou srnku, která byla doprovázena asi svým tatínkem jelenem. Nebo něco takového, co já vím. Krčil jsem se v listí a ani ocáskem jsem nepohnul. Doopravdy jsem se zlepšoval ve všem, co jen šlo. A když už bylo pozdě, uvědomil jsem si, že jsem je tam takhle pozoroval snad hodiny. To už jsem své nadšení na uzdě nedokázal udržet a utíkal jsem za madre, abych jí to všecičko pověděl!

Září 1/10

Protáhl jsem si své malé nožičky. Podzimních radovánek už jsem měl dost, teď jediné, o co jsem stál, bylo se pořádně proběhnout a cestovat. Nadšení z podzima ze mě tedy pořád neopadalo a zdálo se, že tohle bude moje nejoblíbenější období. Musel jsem totiž utíkat, abych zůstal hezky v teplíčku. Takže jsem měl důvod proč se pořád pohybovat, strkat čumák do nejrůznějších nor a zjišťovat, jestli tam třeba náhodou někdo nebydlí. Někdo, kdo by si semnou mohl hrát! Totiž, já bych si hrál moc moc rád. Ale Yggi s Odine byli pořád fuč s otcem a já nechtěl ztrácet čas tím, že se o ně budu bát. Stejně to ničemu nepomůže.

Tohle byl můj první podzim. Ráno jsem se probudil a rozpletl se z tělíček ostatních sourozenců a vyšel ven. A taky, že jsem se nestačil divit. Všude kolem mě byla spousta popadaného listí. Opatrně jsem vyšel, tlamička dokořán. Ohlédl jsem se přes rameno, jako kdybych se chtěl ujistit, jestli mě někdo nesleduje. Protože… mohl jsem vůbec všechno tohle vidět? Pozorovat to? Opatrně jsem tlapkou plácnul do nažloutlého lístečku a on děsně křupnul. Málem jsem vyskočil z kůže. Rychle jsem utekl zpátky do nory, kde se Yggi zrovna převalil z boku na bok a tlapou fláknul Odine do obličeje. Zamračil jsem se na ně. Nedokázal jsem pochopit, jak dokážou jen ležet na místě a vůbec nic nedělat! To já jsem musel vždycky někde pochodovat, někde poskakovat a někam strkat čumák. Zavrtěl jsem hlavičkou, zhluboka se nadechnul a vyšel znovu ven.
Tentokrát mě do nosu udeřil studený vánek. Byl chladný, ale voněl moc pěkně. Jako kdyby příslib něčeho daleko chladnějšího než tohle období popadaného listí. Ale to jsem nevěděl, co bude. Opatrně jsem vykročil ven ještě jednou a tentokrát se vydal o kus dál, tam kde jsem koutkem oka zahlédl spoustu listí. Totiž naše nora byla na takové mýtince, ale když jsem popošel dál, byl jsem prakticky v listnatém království. Na to křupání pod nohama jsem si rychle zvyknul a pak jsem si už mohl jen užívat té podivné a tiché atmosféry, která byla asi způsobena tím, že bylo ještě ráno. A… Proč mi byla vlastně taková zima? Můj krátký vlčecí kožíšek už to moc nestíhal. Oklepal jsem ze sebe ten chlad a rozeběhl se, abych se alespoň trošku zahřál
Hned mi bylo o dost lépe. Dokonce jsem si samou radostí z nového období poskakoval jako nějaký koloušek a objevoval jsem každý jeden kout, jako kdybych to tu neznal jako své vlastní tlapky. Všechno pro mě bylo nové, nepoznané. Ptáci jako kdyby zpívali míň a já jsem se je snažil provokovat tím, že jsem na ně štěkal. Hrozně se mi líbilo, když jsem pořádně zavyl a na malou milisekundu všechno utichlo. Jako kdybych byl snad nějaký predátor na vrcholku potravinového řetězce, pche!
Taky jsem ale nepočítal s tím, že moje vytí přiláká i jiné, nezvané hosty. No to povím! Jednou jsem totiž hrabal v zemi, kam jsem si schoval svoji kostičku od nějaké večeře, co přinesla madre. Když v tom se mi za zády ozvalo TAKOVÉ funění! Bylo to divoké prase. A díky bohu, že se mě rozhodlo jen zahnat dáááleko, protože jinak bych to nepřežil. Hádal jsem, že mu asi šlo jen o tu kost. Nebo tak něco. Hnalo mě přes půl lesa a já se musel vyškrábat na nějaký veliký kámen. Teď je to fajnový příběh, ale tenkrát mi to tak moc nepřišlo…
To bych to ale nebyl já, kdyby se mi nestalo něco dvakrát v ten stejný den. Měl jsem ocásek stažený mezi nohama, ale rozhodl jsem se, že si přeci nenechám kazit den něčím takovým. A tak jsem šel znovu prohledávat nějaké kopky listí. Do jedné takové jsem skočil a v životě jsem nelitoval ničeho tak moc. Kus zadku jsem si napíchl na něco tak ostrého! Naštěstí se mi podařilo ihned odkutálet pryč. Ale vlastně jsem nikdy nepřišel na to, co to bylo. Madre říkala něco o ježkovi, ale to já ani snad nechtěl slyšet, nebo minimálně jsem to nedokázal úplně zpracovat. Jediné, co je jasné je to, že jsem do žádné kupky listí už neskákal. Nebo jsem si alespoň pořádně kontroloval, jestli se v té kupce neskrývá nějaká jehlička. Ale v žádné další jsem to už nenašel a tak jsem si mohl skákat, jak se mi chtělo.

Rozhodl jsem se, že zkusím dát těm podivným krysám ještě jednu šanci. I když jsem moc netušil, proč bych to měl dělat, nějak mě to k nim táhlo. Ono, když jsem potkal něco tak zajímavého a pořádně to neprozkoumal, bylo to jako kdybych tam nikdy nebyl. Lákalo mě to čím dál ví a čím blíž jsem byl, tím víc jsem přidal. Louka se přede mnou chvilku na to rozevřela a já stanul tváří v tvář velkému svištímu hřišti.
Interagovat s takovými tvory se mi už jednou podařilo a já byl odhodlaný to zkusit znovu. Uhladil jsem si kožíšek, abych vypadal slušně a rychle popoběhl k nějakému malému tvorečkovi, který vypadal jako zmenšenina toho, co jsem potkal minule. “Ehh, ahoj, já jsem Dante a zajímalo by mě, co to tu děláte!“ Elegantně jsem se mu uklonil, třeba slyší jenom na takové zacházení a dobrý mrav. Vítání však neproběhlo, protože se mě ten tvoreček pořádně polekal a rychle zahučel do křovin.
Nedokázal jsem to zpracovat dostatečně rychle, protože v další sekundě se z křoví vyhrnulo několik svišťů a mířili přímo ke mojí malé osůbce. Eventuelně jsem pochopil, že se asi nechtějí moc kamarádit a tak jsem vzal nohy na ramena stejně tak jako ta krysa z mého minulého setkání!

Malý, ale šikovný, i tak by se mi dalo říkat. Měl jsem toho dneska v plánu spousty, i když jsem absolutně netušil kde začít. Malé tlapky jsem si pořádně protáhnul, ale když jsem vyšel z nory, čekalo na mě veliké překvapení. Málem jsem se nestačil divit, protože se listí jako kdyby přes noc změnilo a zabarvilo do pestrých barviček. “Madre, co to je?“ Mumlal jsem, ale na odpověď jsem nečekal a rychle jsem utíkal zkoumat co se to všude kolem děje. Maličký vlček jako já se dokázal hravě skrýt v kopě listí, a i když jsem v první chvíli váhal, nakonec jsem se brzy zabydlel a uznal listí jako svůj právoplatný domov. Madre, kdyby mě viděla, by na mě možná jen nevěřícně zírala, ale já byl šťastný.
Možná, že jsem si toho v zápalu hry nevšimnul, ale když jsem skočil do další hroudy, tlapkou jsem plácnul do něčeho pichlavého! Málem jsem vyletěl z kůže a začal jsem ječet na celé kolo, protože jsem samozřejmě nemohl tušit, že to je ježek, který se snaží uvelebit k spánku. Moje dobrodružství tímto zážitkem velmi rychle skončilo a já se běžel co nejrychleji schovat zpátky k mamce do nory.

Září 10/10 Yggi a Odine

Byl jsem tak neskutečně rád, že se probral. Oddychnul jsem si, když na mě Yggi zamžoural a pořádně mu oblíznul celý obličej. "Jasně, nespíš, to je dobře." Špitl jsem a pak si lehl hnedka vedle něj a natiskl jsem své malé tělíčko na to jeho. Jak moc jsem se o něho bál. "Už nikdy takhle neutíkej pryč, jo? Ten jelen oak utekl jinam," povzdychl jsem si a věnoval důležitý pohled Odine i jemu. "Mám vás moc rád." Zašeptal jsem ještě, ale souhlasil jsem s Odine. Která si samozřejmě také teďka mohla oddychnout. Ještě jednou jsem se natiskl na bratra, než jsem mu pomohl vstát, abychom nohli splnit rozkaz sestry. Ani já jsem si tentokrát nedovolil odporovat.

Září 9/10 | Yggi a Odine

Stopovat. Přikývl jsem na nápad Odine, I když i to jsem se tady tak nějak už pokoušel. Hledal jsem jako zběsilý,ale jeho oach mě dovedl jen zase zpátky na místo činu. A to bylo možná to nejlepší co se nám mohlo stát. Slyšel jsem vytí, které bylo najednou z ničeho nic přerušeno. "Slyšela jsi to, Odine?" Vytrestil jsem na sestru oči a rozeběhl se zpět k místu, kde jsme našli toho jelena. A bingo.
"Yggi! Yggdrasile!" Zakňučel jsem zoufale, když jsem svého drahého bratra viděl padlého na zemi. Ihned jsem z něj začal čistit krev, kňučel jsem, ta pachuť se mi vůbec nelíbila a moc jsem nechápal, co se to vlastně vůbec dělo "Yggi nespi, moc mě to mrzí, hledali jsme co se to jen dalo. Ale nespinkej!"

Září 8/10 | Yggi a Odine

Nastražil jsem ouška, aby mi vůbec nic neuteklo. “Musíme ho najít,“ vydechl jsem a pak věnoval pohled Odine, která ho pobízela jistým směrem. Běžel jsem teda za ní. A volal stejně hlasitě jako ona. Jenže to se mi do uší dostalo zavytí. Zalapal jsem po dechu a nastražil uši. “Odine… Odine, slyšíš to? Poběž! Rychle!“ zalapal jsem po dechu a rozeběhl se směrem, odkud se rozeznělo zavytí. Jenže když jsem se tam dostal… Nikde nikdo. A tak jsem zavyl ještě nahlas a zkusil jít po tom jemném pachu, který tu po Yggim zůstal. “Zkus taky výt! Musí nás slyšet, musí! A taky rozhodně není daleko!“

Yggdrasil mi hodil nechápavý až ostrý pohled, který jsem moc nepochopil, a tak jsem se raději jen skrčil a držel jazyk za zuby. Chtěl jsem běžet za nimi. Ale… Nechtěli mě tam. Nebo minimálně padre mě tam nechtěl. Jediný, kdo mě asi chtěl byla právě madre, která se hnedka dala do odpovídání na jeho otázky. A tak jsem toho musel využít. “Ale… To je hrozné. A proč jsi nic neřekla, když jim začal přikazovat? Já bych chtěl být s nimi a s tebou, bez něj,“ zamumlal jsem a vykročil kupředu, jako kdybych chtěl jít za nimi, ale bál jsem se a tak jsem zůstal.
“A proč ne i můj?“ zakňoural jsem a pomalu přešel na místo, kde stála madre, koukl jsem se nahoru do jejího obličeje a pak očka obrátil na místo, na které se koukala i ona. “A jaké věci třeba? Vrby? Ty jsou důležité?“ ptal jsem se dál. Tenhle životní zvrat mě donutil přemýšlet nad tolika věcmi, na které jsem neměl odpověď.

Září 7/10 | Yggi a Odine

Jasně, že jsem byl i tajně nadšený z toho, že můžu běžet takhle rychle. Hlavně díky tomu adrenalinu, který mě zaplavoval. Ale nebyl jsem na tom tak špatně, abych si nevšimnul, že mi zmizel bratr před očima. Jen moje brzdná dráha byla poněkud delší, s čímž mi krásně pomohla Odine.
“Vidím!“ vyhrkl jsem a neváhal ani sekundu a už jsem začal čenichat ve vzduchu. Ale zvíře nikde. Stejně tak jako Yggi. “Yggiho by sežrat nedokázal, ten je moc tuhej, pojď! Musíme ho najít!“ čumákem jsem do ní lehce strčil a pak začal čenichat ve vzduchu, vracel jsem se po našich stopách, opatrně, aby se před námi náhodou ten jelen nezjevil. “Fratello! Yggi! Yggdrasile!“ ječel jsem a stáhl ocas mezi nohy. “Musí tu někde být, Odine. Musí.“