Příspěvky uživatele

< návrat zpět

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (2/4)

Mé zaseknutí ale nemělo dlouhého trvání, jelikož než jsem se nadál, ozvalo se to cinkání zas. Sněžení zase nabralo na obrátkách a já se najednou ocitl tváří v tvář Vlčíškovi. Intelektuál to asi zrovna nebyl, protože se pomalu ze vzduchu přesunul do hlubokého sněhu přímo přede mě, snad aby se mi mohl koukat do očí nebo tak nějak. Koukali jsme na sebe ještě hodnou chvilku, než to ticho přerušil. “Láká tě zima, já to vím. Málo vlčátek ale nevěří na Vlčíška, tak proč jsi ty ta výjimka?“ A aby toho nebylo málo, ještě se na mě vcelku pěkně usmál.
Lákalo mě se mu prostě rozeběhnout do náruče, ale to jsem kvůli tomu, že jsem byl po hlavu zapadlý v sněhu ani udělat nemohl, tak jsem se musel spokojit se svým hláskem. “Mám nějaký důvod, proč na tebe věřit? Ti ostatní říkali, že plníš přání, já si vždycky přál, abych měl fajnovou rodinku, ale to se mi nikdy nesplnilo! Očekával bych, že Vlčíšek by něco takového dokázal, kdyby byl!“ Lump jako já si nikdy nedával pozor na jazyk.
K mému překvapení si můj emotivní výlev Vlčíšek nevzal nijak osobně a prostě mě jen čapnul za zátylek a jako kdyby nebyl vůbec zaseknutý ve sněhu, nás odtamtud dostal. Láskyplně se na mě zadíval a posadil se přede mě, zavrtěl hlavou a povzdychl si. “Inu, věř mi, že bych hrozně chtěl, Dante, ale já takové věci prostě nezmůžu, víš? Šikovnějšího v kraji není, než mě, ale já tu jsem jen proto, abych plnil malá přání a udržoval úsměv na tvářích takových vlčátek, jako jsi právě ty.“

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (1/4)

Spánek přemohl i mě, velkého cestovatele, který se nezalekl nikdy ničeho. Samozřejmě občas bylo i několik výjimek pro toto pravidlo, ale rozhodně to nebylo dnes v noci. Slunce už dávno zmizelo za obzor a já se už těšil, až si druhý den budu moct hrát ve sněhu, zároveň mi hlavou ale vrtalo něco, co jsem slyšel od ostatních. Santa Vlčíšek? Snad něco takového, jistý jsem si nebyl, prý přináší dárky hodným vlčátkům.
Samozřejmě, že bych ničemu takovému nevěřil, ale když jsem se uprostřed noci ocitnul na rozhlehlé a velmi studené planině, zrovna nadšený jsem z toho rozhodně nebyl. Síly jsem ztratil velmi brzy a jen jsem slyšel podivné cinkání v pozadí. Snažil se mě někdo vyděsit? “Schováváš se pledemnou, já se tě nebojím!“ Snaha byla, ale všechno se zdálo marné, protože se nikdo nikde neukazoval. Sníh mi mezitím sahal už k hrudi, sotva jsem si toho všimnul a vlastně mi přišlo, že se to stalo z ničeho nic. “Slyšel jsem, že nevěříš!“ Strachem jsem zamrznul, možná i nejen strachem, protože to nebyl můj hlas, ale nějaký hluboký a zvonivý.
Spím, nebo bdím? Ševelení stromů kolem se stále zintenzivňovalo a já se začal bát, netušil jsem, jestli je to pravda. Stále to nic neměnilo na tom, že jsem byl po hlavu ve sněhu uprostřed ničeho a něco ke mně mluvilo. “Šotek?“ Sykl jsem, ale ozvalo se jen zvonivé zasmání se a pak nic. Sněžení prudce ustálo a já nevěděl, jestli jsem vzhůru, nebo ne. Snažil jsem se dostat z té malé laviny, ale pořád jsem byl až příliš malinký na něco takového a tak jsem mohl jen stát a doufat.

16. Dováděj ve sněhu

Než jsem se však nadál, krajina se kolem nás začala měnit. Já jsem se totiž vydal hledat stopy toho cizáka, který se kolem nás pohyboval, nebo jestli byl fuč, to jsem si nebyl jistý. Každopádně stopy brzy zmizely pod sněhem, který napadnul. A já ještě netušil, co to je. Hrozně jsem se toho vylekal a vzal nohy na ramena. Bohužel špatným směrem, a tak jsem se místo k madre dostal na kraj lesa, kde toho bylo ještě víc.
Překvapeně jsem zamrkal a zhluboka se nadechnul. “Halo?“ zašeptal jsem k tomu bílému poprašku, jako kdyby se to mělo zvednout a sežrat mě. Nejistě jsem švihl malinkým ocáskem a zabořil tlapku do vrstvy sněhu. Studělo to a chvilku jsem se toho lekl a tlapku zvedl. Pálilo to, ale… Ne tak moc. Tak jsem udělal jeden krok, pak druhý a pak třetí. Než se do mě vlila nová dávka zvědavosti a já vyskočil do sněhu celý.
Bylo zvláštní, jak rychle jsem dokázal změnit názor na věc. Skotačil jsem a skotačil, běhal jsem v bílém poprašku jako šílený, i když mě studily tlapičky a kožíšek jsem měl celý mokrý a brzy i promrzlý. Nijak obzvláště mi to nevadilo. “Tohle je nejlepší den mého života! Jupí!“ křičel jsem jako kdybych tu byl sám. Dělal jsem různé kotrmelce a také došlo na degustaci, nabral jsem si celou tlamu sněhu, chvilku to pomáhalo s tím, jak mě občas bolela celá tlama. Jenže pak to začalo hrozně studit, a tak jsem celou tu hrstičku musel spolknout. “Fujky,“ zavrtěl jsem hlavou a zakončil to celé teatrálním válením se ve sněhu.

Už jsem chápal, že když Lacrima na něco neodpověděla, tak odpověď ani nedostanu. Tak jsem prostě přikývl a zkusil to nechat být. Beztak to nemělo žádnou cenu.
A měl jsem mnohem zábavnější věci na práci, i když mě trošku děsila přítomnost někoho dalšího. Alespoň něco se mi podařilo říct správně. Pomalu jsem přikývnul, když se mě zeptala. “Já nevím,“ řekl jsem bez toho, abych se nad tím zamyslel. Ale čím víc mi to vrtalo v hlavě… “Třeba… Stopy, nějaké polámané větvičky? Yggi když chodí, tak dělá bordel a nechává za sebou veeelké stopy,“ řekl jsem a okamžitě se rozeběhl, abych svou teorii otestoval. I když jsem ale moc netušil, jak daleko můžou stopy být.
“No… No já…“ zastavil jsem se, málem jsem řekl, že zase nevím, ale já jsem věděl, jen jsem to neuměl dobře popsat. “Je to samec, že ano? To jsem myslel, jako padre,“

Listopad 10/10

A v případě, že by jsme byli samotní, co bychom s tím měli udělat? Asi nic, ne snad? Nebo to šlo? Zakňoural jsem a pomalu se sunul po svých stopách. Vlastně jsem pak šel poměrně bezmyšlenkovitě. Pomalu jsem mrkal a pokládal tlapku před tlapku už čistě automatizovaně, jelikož jsem neměl moc síly na to pokračovat ještě v myšlenkách. A než jsem se nadál, byl jsem v úkrytu. Netušil jsem, jak jsem se sem dostal, bylo to, jako kdyby to byla magie. Zívl jsem a našel si nějaký pohodlný roh, kde mech ještě nebyl kompletně vyšlapaný. Udělal jsem si několik koleček, než jsem si lehl a zavřel očka. Konečně jsem mohl spát bez toho, abych se bál toho, že umrznu.

Listopad 9/10

A ačkoliv jsem se pomalu smál sám sobě nad tím, jak hloupě jsem musel znít... Vlastně mi to bylo fuk. Jen ať zním hloupě, beztak na tomhle širém světě není nikdo, kdo by se mi vlastně vysmát mohl. Všichni se přede mnou skrývají a nikdy se neobjeví. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Beztak všichni, co se kdy objeví jsou jako padre, zlý vlci, kteří jen kazí rodinné idylky. A vůbec... Jak jsem mohl vědět, že tu existuje i někdo další? Někdo, kdo by mě potencionálně mohl pochopit, nebo i ti zlí vlci. Existuje jich tu víc? I když určitě jsme tu nebyli samotní, občas mi to tak připadalo.

Listopad 8/10

Nikdy by mě nenapadlo, že bych dokázal takhle potlačit své emoce, protože ty byly vždycky tím největším, co mě hnalo k nějakým činům. Očividně jsem se čím dál víc blížil ke svým sourozencům, obzvláště Yggimu, který se k nějakým velkým emocím očividně moc neměl. A já vlastně nechtěl být takový, ale okolnosti mi nějak nedovolovaly dělat cokoliv jiného. Stal jsem se obětí vlastního života o který už jsem tak moc nestál, přestal mít ty své barvičky a já se vlastně i přestal shánět po Madre, protože jsem věděl, že z toho beztak nic nebude. Beztak mi nikdo nepomůže.

Listopad 7/10

Nakonec se mi nějakým způsobem podařilo svoje rozklepané tělíčko zvednout. Zamrkal jsem a otřepal si celý kožíšek. Musel jsem přemýšlet. Racionálně. Otočil jsem se a pohlédl na své stopy, vydal jsem se po nich zase zpátky. Sníh už některé přikryl, ale stále ve vzduchu visel můj pach, který jsem předtím ignoroval. Vlastně jsem zjistil, že jsem zběsile pobíhal ve ztracených kruzích. Panikařil jsem, ale teď už ve mně nebylo vlastně vůbec nic. Byl jsem jen smutný, ale tam to končilo. Chtěl jsem jenom spinkat, nechtěl jsem být poblíž vůbec nikoho a no... Tak.

Listopad 6/10

Už teď jsem rozumněl tomu, že asi nebudu úplně nejnormálnější. I když jsem neměl žádnou "normu", ke které bych se mohl přirovnávat. Protože jestli jsou i ostatní na tom tak špatně, jako jsem byl já... Tak jak to můžou vydržet? Opatrně jsem se pokusil zvednout, ale tělíčko jsem měl příliš vyzáblé na to, abych něco takového dokázal. Přivřel jsem oči a hleděl do dáli. Neumíral jsem, od toho jsem měl ještě daleko, ale byl jsem neskutečně unavený ze světa, protože svět byl velmi... Matoucí. Nerozumněl jsem mu. Absolutně. Jak jsem se v něčem takovém měl vydat?

Listopad 5/10

Madre. Nemohl jsem jí najít! Rozklepal jsem se ještě víc, bez ohledu na to, že jsem běžel zdejší krajinou. V jeden moment se doopravdy rozsněžilo a já upadl. Čumák jsem zabořil do nově napadnutého sněhu a vlastně... Jsem to tak trochu mentálně vzdal. Nikdy nebudu dost dobrý. Byl jsem ten poslední, musel jsem zůstávat na místě, mezitím co všichni ostatní si mohli kam jen chtěli. Schoulil jsem se do malého klubíčka a nehýbal jsem se, jen jsem se klepal a pak tiše vzlykal. Bál jsem se tak zatraceně moc. Dřív jsem ani nebyl moc schopný se sebou něco moc dělat, teď už jsem ale rostl a začal chápat věci, které jsem dřív neměl vůbec šanci pochopit.

Listopad 4/10

Další ze změn byla, že jsem cítil další sílu ve svých končetinách. Běhal jsem všude po lese jako nějaký pingpongový míček a očividně se to na mně nějak ukázalo. Zívl jsem si a nejistě pokračoval dál, klepal jsem se jako osika a moje zoufalost se prohlubovala. "Mi madre!" zvolal jsem ještě jednou a rozeběhl se, les mi připadal jako nekonečný a zdálo se mi, že se chlad prohlubuje, kouše mě a nepouští. Chtělo se mi plakat, ale to vlci nedělají a tak jsem slzy potlačil co jsem jenom mohl. Bylo to asi poprvé, co jsem se doopravdy bál. Nevěděl jsem co se sebou. Bylo to jako zlý sen, nemohl jsem nikoho najít a tak nějak jsem pochyboval, že někdo hledal mě.

Listopad 3/10

Utíkal jsem jak jsem jen mohl. Nevěděl jsem, co se kolem mě děje, protože jsem to... Nikdy nezažil. Ale zima mi byla hrozná, nevěděl jsem, jak bych takhle mohl přežít, nebýt maminky. Oklepal jsem ze sebe ten nekonečný chlad a protáhle zakňučel. "Maminko?" hlas jsem měl stále náležitě pištivý a vlčecí, ouška mi stále plandala a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo někdy brzy změnit. Pořád jen malý flek na zemi, který mohl kdokoliv odkopnout. Do toho bylo pořád něco, co mě trápilo. Dlouho jsem nikoho nepotkal, vlastně jediné, co jsem svůj celý život znal byli sourozenci. Jak jsem si takhle měl vybudovat nějaké ty základy?

Listopad 2/10 | Sirius

Moc jsem nedokázal pochopit, proč to ke mně natahuje ten zobák, nebo co to po mně vlastně chce. Překvapeně jsem mrkal, když v tom někdo z dálky začal hulákat jako šílený a já div nespadl do jezera. Rychle jsem ustoupil od okraje a tím asi očividně tak prostor labuti, aby se do nově příchozího pustila a nezabývala se takovým prckem, jako jsem byl já.
Celý jsem strnul, vlastně jsem ani nevěděl, co to má vlk na zádech. A já byl příliš malý a bohužel nesocializovaný, abych dokázal takhle rychle fungovat před nějakým cizákem. “Doufám, že tě ňafne!“ zvolal jsem a rychle jsem pelášil se utíkat do nejbližšího křoví. Vlastně mě i bavilo pozorovat, jak se dospělý, i když titěrný, vlk bojí takového krásného ptáka!

Listopad 1/10 | Sirius

Malý průzkumník zas a znovu v akci. Hrdě jsem si to nakráčel z hustého křoví, které mi nechalo podzimně zbarvené lístečky zaseknuté v srsti. Ale nijak jsem se tím netrápil a dál jsem pokračoval ve své neohrožené misi. Byl jsem naprosto potichu, tak jak mě to učila madre. Čmuchal jsem všude okolo a zjišťoval, co se kde děje. U jezírka se pohyboval zbytek kachen, které ještě neodletěly a já jsem je chtěl ulovit! Když jsem ale vystartoval z křoví, všechno se to rozletělo na všechny strany. Bohužel, žádný úlovek... Ale co to tu zůstalo? Směrem ke mně plavala bílá věc s dlooouhým bílým krkem, nic takového jsem neviděl. V pozadí, na druhé straně jsem viděl druhou věc, která byla stejná. Ale něco tak skrývala. Tenhle přerostlý bílý pták na mě začal syčet a rapidně se přibližoval. Já jsem to ale vzal jako znak toho, že se to asi chce kámošit a natáhl k tomu čumák. Oh ou-

Zamrkal jsem na Lacrimu velkými očky. Ne. Byla to definitivní odpověď a ty jsem se já rychle naučil respektovat. “Ale já bych chtěl prozkoumávat a co jim vůbec tak dlouho trvá? Jsou pryč dlouho… Co když nás tu nechali?“ obával jsem se a rozhlížel se kolem. I když jsem mezitím musel získávat informace o tom, co kolem nás cítím.
Madre po něm chtěla tolik věcí. A bolela mě z toho hlava. “Ale já nevím,“ postěžoval jsem si, ale když jsem po ní hodil očko, nevypadalo to, že by mu byla zrovna ochotná pomáhat. Jako kdybych tu vlčici před sebou už neznal. Stáhl jsem ouška k hlavě a čmuchal kolem, hledal jsem zdroj toho, co tu procházelo. Trvalo mi to celkem dlouhou dobu, ale nakonec jsem kus od nás narazil na celkem silný pach. Smrdělo to jako padre, ale nebyl to padre. Zmateně jsem otočil hlavu na madre. “Někdo jiný? Někdo, kdo není padre ani sourozenci ani ty ani já,“ zamrkal jsem a natočil hlavu směrem, kterým cizinec pokračoval. “Šel tam? Nebo tam?“ Zamračil jsem se a otočil jsem se směrem, ze kterého vlk asi přicházel, než odcházel. Vlčí stopy jsem totiž nenašel.
A jelikož tohle byl jedno z mých prvních „setkání se“ s někým úplně cizím, raději jsem se znovu stáhl do bezpečí blízko madre. Nehodlal jsem to schytat od někoho, kdo by byl podobný otci. “Smrdí to jako padre, vlk. Nelíbí se mi.“