Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 9/10

A ačkoliv jsem se pomalu smál sám sobě nad tím, jak hloupě jsem musel znít... Vlastně mi to bylo fuk. Jen ať zním hloupě, beztak na tomhle širém světě není nikdo, kdo by se mi vlastně vysmát mohl. Všichni se přede mnou skrývají a nikdy se neobjeví. Odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Beztak všichni, co se kdy objeví jsou jako padre, zlý vlci, kteří jen kazí rodinné idylky. A vůbec... Jak jsem mohl vědět, že tu existuje i někdo další? Někdo, kdo by mě potencionálně mohl pochopit, nebo i ti zlí vlci. Existuje jich tu víc? I když určitě jsme tu nebyli samotní, občas mi to tak připadalo.

Listopad 8/10

Nikdy by mě nenapadlo, že bych dokázal takhle potlačit své emoce, protože ty byly vždycky tím největším, co mě hnalo k nějakým činům. Očividně jsem se čím dál víc blížil ke svým sourozencům, obzvláště Yggimu, který se k nějakým velkým emocím očividně moc neměl. A já vlastně nechtěl být takový, ale okolnosti mi nějak nedovolovaly dělat cokoliv jiného. Stal jsem se obětí vlastního života o který už jsem tak moc nestál, přestal mít ty své barvičky a já se vlastně i přestal shánět po Madre, protože jsem věděl, že z toho beztak nic nebude. Beztak mi nikdo nepomůže.

Listopad 7/10

Nakonec se mi nějakým způsobem podařilo svoje rozklepané tělíčko zvednout. Zamrkal jsem a otřepal si celý kožíšek. Musel jsem přemýšlet. Racionálně. Otočil jsem se a pohlédl na své stopy, vydal jsem se po nich zase zpátky. Sníh už některé přikryl, ale stále ve vzduchu visel můj pach, který jsem předtím ignoroval. Vlastně jsem zjistil, že jsem zběsile pobíhal ve ztracených kruzích. Panikařil jsem, ale teď už ve mně nebylo vlastně vůbec nic. Byl jsem jen smutný, ale tam to končilo. Chtěl jsem jenom spinkat, nechtěl jsem být poblíž vůbec nikoho a no... Tak.

Listopad 6/10

Už teď jsem rozumněl tomu, že asi nebudu úplně nejnormálnější. I když jsem neměl žádnou "normu", ke které bych se mohl přirovnávat. Protože jestli jsou i ostatní na tom tak špatně, jako jsem byl já... Tak jak to můžou vydržet? Opatrně jsem se pokusil zvednout, ale tělíčko jsem měl příliš vyzáblé na to, abych něco takového dokázal. Přivřel jsem oči a hleděl do dáli. Neumíral jsem, od toho jsem měl ještě daleko, ale byl jsem neskutečně unavený ze světa, protože svět byl velmi... Matoucí. Nerozumněl jsem mu. Absolutně. Jak jsem se v něčem takovém měl vydat?

Listopad 5/10

Madre. Nemohl jsem jí najít! Rozklepal jsem se ještě víc, bez ohledu na to, že jsem běžel zdejší krajinou. V jeden moment se doopravdy rozsněžilo a já upadl. Čumák jsem zabořil do nově napadnutého sněhu a vlastně... Jsem to tak trochu mentálně vzdal. Nikdy nebudu dost dobrý. Byl jsem ten poslední, musel jsem zůstávat na místě, mezitím co všichni ostatní si mohli kam jen chtěli. Schoulil jsem se do malého klubíčka a nehýbal jsem se, jen jsem se klepal a pak tiše vzlykal. Bál jsem se tak zatraceně moc. Dřív jsem ani nebyl moc schopný se sebou něco moc dělat, teď už jsem ale rostl a začal chápat věci, které jsem dřív neměl vůbec šanci pochopit.

Listopad 4/10

Další ze změn byla, že jsem cítil další sílu ve svých končetinách. Běhal jsem všude po lese jako nějaký pingpongový míček a očividně se to na mně nějak ukázalo. Zívl jsem si a nejistě pokračoval dál, klepal jsem se jako osika a moje zoufalost se prohlubovala. "Mi madre!" zvolal jsem ještě jednou a rozeběhl se, les mi připadal jako nekonečný a zdálo se mi, že se chlad prohlubuje, kouše mě a nepouští. Chtělo se mi plakat, ale to vlci nedělají a tak jsem slzy potlačil co jsem jenom mohl. Bylo to asi poprvé, co jsem se doopravdy bál. Nevěděl jsem co se sebou. Bylo to jako zlý sen, nemohl jsem nikoho najít a tak nějak jsem pochyboval, že někdo hledal mě.

Listopad 3/10

Utíkal jsem jak jsem jen mohl. Nevěděl jsem, co se kolem mě děje, protože jsem to... Nikdy nezažil. Ale zima mi byla hrozná, nevěděl jsem, jak bych takhle mohl přežít, nebýt maminky. Oklepal jsem ze sebe ten nekonečný chlad a protáhle zakňučel. "Maminko?" hlas jsem měl stále náležitě pištivý a vlčecí, ouška mi stále plandala a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo někdy brzy změnit. Pořád jen malý flek na zemi, který mohl kdokoliv odkopnout. Do toho bylo pořád něco, co mě trápilo. Dlouho jsem nikoho nepotkal, vlastně jediné, co jsem svůj celý život znal byli sourozenci. Jak jsem si takhle měl vybudovat nějaké ty základy?

Listopad 2/10 | Sirius

Moc jsem nedokázal pochopit, proč to ke mně natahuje ten zobák, nebo co to po mně vlastně chce. Překvapeně jsem mrkal, když v tom někdo z dálky začal hulákat jako šílený a já div nespadl do jezera. Rychle jsem ustoupil od okraje a tím asi očividně tak prostor labuti, aby se do nově příchozího pustila a nezabývala se takovým prckem, jako jsem byl já.
Celý jsem strnul, vlastně jsem ani nevěděl, co to má vlk na zádech. A já byl příliš malý a bohužel nesocializovaný, abych dokázal takhle rychle fungovat před nějakým cizákem. “Doufám, že tě ňafne!“ zvolal jsem a rychle jsem pelášil se utíkat do nejbližšího křoví. Vlastně mě i bavilo pozorovat, jak se dospělý, i když titěrný, vlk bojí takového krásného ptáka!

Listopad 1/10 | Sirius

Malý průzkumník zas a znovu v akci. Hrdě jsem si to nakráčel z hustého křoví, které mi nechalo podzimně zbarvené lístečky zaseknuté v srsti. Ale nijak jsem se tím netrápil a dál jsem pokračoval ve své neohrožené misi. Byl jsem naprosto potichu, tak jak mě to učila madre. Čmuchal jsem všude okolo a zjišťoval, co se kde děje. U jezírka se pohyboval zbytek kachen, které ještě neodletěly a já jsem je chtěl ulovit! Když jsem ale vystartoval z křoví, všechno se to rozletělo na všechny strany. Bohužel, žádný úlovek... Ale co to tu zůstalo? Směrem ke mně plavala bílá věc s dlooouhým bílým krkem, nic takového jsem neviděl. V pozadí, na druhé straně jsem viděl druhou věc, která byla stejná. Ale něco tak skrývala. Tenhle přerostlý bílý pták na mě začal syčet a rapidně se přibližoval. Já jsem to ale vzal jako znak toho, že se to asi chce kámošit a natáhl k tomu čumák. Oh ou-

Zamrkal jsem na Lacrimu velkými očky. Ne. Byla to definitivní odpověď a ty jsem se já rychle naučil respektovat. “Ale já bych chtěl prozkoumávat a co jim vůbec tak dlouho trvá? Jsou pryč dlouho… Co když nás tu nechali?“ obával jsem se a rozhlížel se kolem. I když jsem mezitím musel získávat informace o tom, co kolem nás cítím.
Madre po něm chtěla tolik věcí. A bolela mě z toho hlava. “Ale já nevím,“ postěžoval jsem si, ale když jsem po ní hodil očko, nevypadalo to, že by mu byla zrovna ochotná pomáhat. Jako kdybych tu vlčici před sebou už neznal. Stáhl jsem ouška k hlavě a čmuchal kolem, hledal jsem zdroj toho, co tu procházelo. Trvalo mi to celkem dlouhou dobu, ale nakonec jsem kus od nás narazil na celkem silný pach. Smrdělo to jako padre, ale nebyl to padre. Zmateně jsem otočil hlavu na madre. “Někdo jiný? Někdo, kdo není padre ani sourozenci ani ty ani já,“ zamrkal jsem a natočil hlavu směrem, kterým cizinec pokračoval. “Šel tam? Nebo tam?“ Zamračil jsem se a otočil jsem se směrem, ze kterého vlk asi přicházel, než odcházel. Vlčí stopy jsem totiž nenašel.
A jelikož tohle byl jedno z mých prvních „setkání se“ s někým úplně cizím, raději jsem se znovu stáhl do bezpečí blízko madre. Nehodlal jsem to schytat od někoho, kdo by byl podobný otci. “Smrdí to jako padre, vlk. Nelíbí se mi.“

Pořád opakovala, že padre je padre. To jsem já ale moc dobře věděl. A pořád jsem nedokázal moc pobrat, proč je výš než madre. “Aha,“ zamumlal jsem, i když jsem to nedokázal uchopit. Beztak z toho nic jiného nevymlátím.
O mojí snaze? To už bylo něco, co jsem uchopit dokázal. “Tak já se budu snažit! Už teď jsem rychlejší než Yggi!“ do mé utrápené tvářičky se dostalo nadšení, protože jsem věděl, že tohle je moje parketa. A pak mě dokonce začala něco učit, přikývl jsem, ale než jsem se k tomu dostal, bylo potřeba si ujasnit ty vrby. A madre nezněla vůbec zrovna nadšeně. “A… A nemůžeme alespoň zpátky do nory? Tam bylo fajn, ale to jsme byli jen ty, já a sourozenci, žádný padre,“ poslední dvě slovíčka jsem pronesl spíš šeptem a raději jsem se začal zaměřovat na ty pachy.
Nebylo mi zrovna do zpěvu, ale hodlal jsem dělat to, co se po mně chtělo. Chtěl jsem mít něco svého, a to něco mého musela být madre. Protože jinak bych byl sám. Cítil jsem toho spoustu, ale špatně se mi to celé rozlišovalo. “Jehličí,“ pronesl jsem, ale to bylo… Očividné. Nakonec jsem tedy sklonil čumák k zemi, tak jak jsem to občas viděl a čmuchal. Dlouho nic, trochu jsem se trápil, ale nakonec jsem dokázal rozeznat několik pachů od sebe. “Topi! Myši!“ zalapal jsem po dechu a zběsile vrtěl ocasem. Tlapkou jsem pak ukázal směrem, kterým se nějaké asi dostaly. “Tam! A… A pak sorella a fratello… Taky padre,“ vyjmenoval jsem. “A ještě něco,“ ale na to jsem nedokázal tak docela přijíz

říjen 10/10

Naštěstí jsem měl jiné problémy, kráčel jsem mezi stromy a nakukoval do každé nory, jako kdyby každá měla být ta moje. Ale nikde se neozýval hlas madre, nebo sourozenců. Nikde nikdo nebyl a já tu byl sám. Nevěděl jsem, že mlha jednou spadne, protože jsem to neznal. Pro mě tohle bylo období, kde budu prostě a jenom ztracen, nikdy nenalezen. A to mě děsilo tak moc, že jsem nakonec skončil schoulený sám v hromádce listí, docela sám a docela vyděšený. Protože co jsem tu měl dělat? Počkat, až si pro mě madre dojde? Stane se to někdy? Asi budu muset jen přečkat tohle zamlžené období.

říjen 9/10

“Haló?“ zvolal jsem, byla tu hustá mlha a já si sotva viděl před tlapky. “Halo? Madre?! Padre?! Je tam někdo?“ zavyl jsem, ale jedinou odpovědí mi bylo další nekonečné ticho, nikdo mi neodpovídal, nikoho jsem nezajímal. Jediné, co mě objímalo byl nekonečný les. “Notak, přeci mě tu nemůžete nechat,“ pomalu jsem plakal, byl jsem malý a mlhu jsem ještě neznal, sotva jsem ťapkal a běhal, i když můj růst byl už poměrně extrémní. Ouška mi ale stále plandala ze strany na stranu, kdykoliv jsem otočil hlavinkou, nebo jsem popoběhl dopředu. Asi jsem mohl působit jako malý zajda, což… Což by mě asi vyděsilo ještě víc, kdybych si to uvědomil, totiž bych se najednou mohl stát kořistí některého z vlků.

“On je otec,“ ráznost jejího hlasu jsem nemohl ignorovat. Trochu to zastavilo další příliv nekonečných otázek, který by po tom jinak přišel. Protože jsem to ale pořád nechápal. Byl jsem zmatený, stejně tak jako jsem byl předtím. Zakňučel jsem, když to ještě zopakovala a stočil jsem se jí kolem přední tlapy. “Ale ty jsi naše madre,“ špitl jsem. Ale začalo mi docházet, že nikdy nic nebude takové, jaké jsem si to vysnil. Nikdy. Nikdy nic nebude růžové a nikdy nic nebude fér. Nenáviděl jsem ho.
“A myslíš, že budu umět rychle běhat? Že předeženu i tebe i jeho?“ zamrkal jsem na Lacrimu. Můj život byl prakticky v jejích tlapkách, vlastně jsem si to ani nedokázal uvědomit, ten tlak. Protože jsem byl ještě příliš mladý. “Ale mluvila si o nich, tak proč?“ byla to otázka za otázkou, mluvil jsem za nás oba. “Budeme tam bydlet, že ano? A když je rodina důležitá, tak s námi budou i Yggdrasil a Odine, že?“ zavrtěl jsem malým ocáskem, ale se svým vysvětlením jsem byl nad míru spokojený. Všechno bude v pořádku. Rodina je důležitá.

Září 8/10

No, co když Wizku pochází z takových jezevců? Mhm? Třeba jsou to její vzdálení příbuzní! A tak jsem zase urychleně vyskočil na nožky a rozešel se směrem, který jsem odhadoval, že bude ten zpáteční. Bohužel pro všechny, nebo snad bohudík, jsem nikdy na tu noru už nenarazil. Třeba si ji to zvířátko pořádně schovalo, když zjistilo, že jsem na ní přišel. To jsem ale neměl, jak zjistit. A proto jediné, co mi zbývalo bylo rychle utíkat za madre, abych jí o všech mých dnešních dobrodružstvích zase hezky povyprávěl.