Příspěvky uživatele

< návrat zpět

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Něco, co se mi povede. Trochu opatrně jsem přikývl, protože jsem si nebyl zrovna jistý, co to asi tak bylo. “Daří se mi běhat rychle, je to úspěch?“ zamrkal jsem, byl jsem tak světa neznalý, až to vlastně bolelo. “Tak to je musíme najít!“ zalapal jsem po dechu a už jsem se je snažil vyčmuchat. Ale cesta vedla už jen dolů a tam jsem se upřímně bál, takže jsem to nehodlal zrovna riskovat.
“Odin je pak teda krysa, že jo?“ alespoň jsem se učil celkem rychle, nadšeně jsem zavrtěl ocasem, protože mě upřímně těšilo, že bych Odina mohl takhle nazvat přímo do očí.
“No, non ha visto,“ řekl jsem a upřeně se podíval na nebe, snažil jsem si to představit, ale nic mě nenapadalo. “To jde z nebe? Jako déšť? Ten jsem viděl!“ oznámil jsem poměrně hrdě a zavrtěl ocáskem. “Žvanec se mi líbí, ale velryba ne. Mně se nelíbily ani ty normální ryby… A oceán je co? To jsem taky neviděl,“ ale byl jsem přímo nadšený z toho, co je přede mnou. Co jsem musel ještě prozkoumat a co jsem se měl dozvědět. Bylo to úžasné!
No, ale hodlal jsem se pořád držet tety Lii, která někde sebrala obří kus ze stromu. “Nápad?“ zamračil jsem se, ale poslechl jsem a opatrně se posadil na ten kus kůry. Najednou jsem jel. A napoprvé jsem začal pořádně jančit a panikařit, než jsem se uklidnil a zase se posadil. “Zia Lia! Tohle je úžasný!“ zubil jsem se. Já jsem byl asi v tenhle moment srovnatelně těžký jako ona, ale nějak mi to nepřekáželo. Byl jsem šťastný.
Ale štěstí nepřetrvávalo moc dlouho, protože jsem se podíval dolů a to bylo… Strmé. “Ale… Ale co když se to nepovede?“ vykoktal jsem a chytl do tlamičky tu větev, která ho ještě švihla přes obličej. A pak? Pak jsem si už nic moc rozmýšlet nemohl. Protože jsem mohl jenom křičet a zkoušet se vyhýbat všem kamenům, větvím, vlkům a bůh ví čemu všemu. Nemohl jsem ani říkat žádná slova, protože jsem byl tak pevně zakousnutý do té větve. Ale i tak bylo slyšet to vysoké vlčecí pištění.
No a na konci? Na konci se mi podařilo tu větev odlomit, tím pádem jsem ztratil kontrolu a naše vozítko narazilo. A alespoň já jsem se trošku proletěl vzduchem. Naštěstí to už bylo poměrně nízko a tak se mi ani nic nestalo, kromě toho, že jsem zmizel ve vrstvě sněhu a zůstala po mně jen silueta.

Sopka přes Sněžné Velehory >>

No očividně měla zia Lia velmi… Specifický styl věcí, který měla ráda a já nevěděl, jestli tomu zrovna přicházím na chuť, ale asi jsem musel, a tak jsem jen přikývnul a spíš se zaobíral tím, jaké oči bych mohl mít. Pak mi určitě teta poví veškerá tajemství! “Úspěch? A jak takový úspěch získám?“ tím idiota jsem se hodlal zabývat, ale to až později. Teďka ne. Smrdíme všichni podobně? Zamračil jsem se a jen tak jsem si čmuchnul i k ní. A jo. Trochu madre jsem tam cítil. Zavrtěl jsem ocasem a přikyvoval. “To je moc fajn!“ asi trochu ťunťa. Ale hned v ten moment jsem ucítil i něco dalšího. Něco, co smrdělo jako moji sourozenci. “Co když tu Yggi a Odine jsou taky?“ vydechl jsem a rozhlížel se jako šílený.
“Auva! Ale to druhé umí i Odin, vůbec se mi to nelíbilo, když nakazoval sourozencům, ať jdou k němu. Ty to dělat nebudeš, že ne, zia?“ okamžitě jsem ptal a vyvalil na chudáka tetu svoje velká očka, do té doby, než to teda šlo. Protože jsem se několikrát málem rozflákal.
Nakonec se s Vlčíškem setkala i teta Lia. Já jsem tomu jenom přihlížel. Velrybí žvanec? Vůbec jsem nechápal. A rány ostatním? Nakonec jsem čekal, až poodejde, abych se mohl zase přiblížit a bombardovat otázkami. “Tvůj kožich dával rány ostatním? A co je velrybí žvanec?“ Holt jsem se přestal bát pokládat otázky a byl jsem na ně přímo v pravém věku.

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

Kierb přes Velehory

“Líp voní? Mně se to teda moc nelíbí, jak to voní,“ řekl jsem svůj názor. Asi to bylo tím, že jsem na ten štiplavý a ostrý pach nebyl zrovna zvyklý. “Aha… A to tedy pak zjistím až budu velkej? Jakou magii mám já?“ optal jsem se, ale moc jsem nerozuměl, na co všechno mi taková magie vlastně bude.
I když jsem málokdy rozuměl tomu, co mi teta Lia říká, tak tomuhle jsem dokonce rozuměl. I když ne tak docela úplně. “A co pak musím mít místo snahy, abych neměl hlad?“ byl jsem plný otázek. A ačkoliv jsem si rád hledal svoje vlastní odpovědi, tak jsem uznal, že Lia ví o dost víc, než já. Vždyť mě poznala jen tak! “A zia Lia? Jak si mě vůbec poznala? Jak víš, že jsi moje zia a sestra madre?“ doopravdy plný otázek. A na tohle jsem chtěl odpověď tak moc, že jsem odkejval, že od týhle chvíle sežeru všecko co mi přijde pod tlapu.
“A ty to umíš?“ ale asi moc ne, když předtím čarovala ty jiskřičky. “Já bych to chtěl umět, čarovat ty bludy. Tak si to pořídím!“ zubil jsem se dál a nadšeně vrtěl ocáskem.
A Vlčíšek? Tam jsme tedy nejdříve museli vyšplhat. Měl jsem takový divný pocit v bříšku, jako kdyby se mi o něčem takovém někdy zdálo. “Já to zvládnu!“ vypískl jsem, zrovna v moment, kdy jsem zakopnul a málem se rozplácnul. A no… Hodlal jsem něco vymámit. Ale teď mě bolely nožičky a sotva jsem něco takového zvládal. Ťapkal jsem, seč mi síly stačily a u toho jsem řádně funěl. Byl jsem přímo zoufalý.
Nakonec jsem se ale vyškrábal na vrcholek a tam byl vlk, kterého jsem viděl ve snu. Vytřeštil jsem oči a Vlčíšek se na mě jen otočil a usmál. Natěšeně jsem běžel k němu a na moment se k němu i přitulil. Ačkoliv jsem si normálně držel prostor od ostatních. “Vlčíšku! Měl bys pro mě ještě nějaké dárky?“ ptal jsem se a Vlčíšek se ptal, co bych si tak přál a jestli na něj už věřím. “Věřím, věřím! A já bych chtěl, aby se teta Lia mohla zase čarovat velké věci! A taky… Taky abych viděl Odine a Yggdrasila, víš? Pak budu věřit ještě víc.“ A ačkoliv mi Vlčíšek věnoval poměrně smutný pohled, já jsem si to nijak moc nepřebral a bral jsem to jako hotovou věc. “Zia Lia! Vlčíšek! Koukej!“

<< Medunková mýtina přes klimbac

Nenápadnost. Trpělivost. Pořádně se dívat. To jsem mohl a tak jsme udělal, strnul jsem na místě a pozoroval každý Liin krok. Nebo jak jen koukala. Přišlo mi to skvělé! A jednoduché. Až v ten moment, kdy jsem uviděl něco, co se jí v tlamě začalo hýbat, dokud to nezakousla. Trochu to smrdělo, ale nijak mi to zrovna nepřekáželo. A když přišla řada na mně, vlastně jsem ani moc neváhal a šel to zkusit. To, že jsem se hrozně lekl vody a ryb kolem mě (jedna mě dokonce sejmula do obličeje)... Byla věc druhá. Nakonec po tom, co mě voda unesla skoro až k Lie, se mi podařilo ulovit malinkatou rybičku, tak akorát pro mě. Rychle jsem jí zakousnul, spápnul a utíkalo se dál.
Tentokrát to byla celkem rychlá zastávka, nic moc se nedělo, jen teta měla asi bludy. "Co to je vůbec blud?" to byla ale dobrá otázka.

Zubatá hora přes sněžné velehory >>

Asi jsem začal rozumnět tomu, že abych mohl být Dante, tak jsem nesměl být změkčilej trouba. Očividně jsem musel začít víc pochytávat zvyklosti od tety Lii. Protože mi připadalo, že když říkám věci tak jak je říká ona, tak to oceňuje víc.
No ale jestli jsem se měl tak chovat, tak jsem si asi měl začínat zvykat na různé šílenosti. Pozoroval jsem, jak zia Lia zdobí stromeček tělíčkami myšek a dalších zvířátek. Překvapeně jsem mrkal a zíral. "Šp... Šplíchanců od krve?" zamumlal jsem, ale ještě jsem byl dostatečně malý na to, abych si to nedokázal úplně přebrat jako ošklivou a nemorální věc. A tak jsem se ke stromu přiblížil a očmuchal ho. Trochu jsem se bál, ale asi... Asi to byla ta pointa.
Pořád jsem sledoval ten strom, když se zia najednou rozhodla čarovat. Zalapal jsem po dechu a rychle uskočil. "To bych chtěl taky umět, teto Lio!" vydralo se ze mě a nadšeně jsem se snažil jednu z jisker chytit, což se mi ale nepodařilo, bohužel. A tohle budu umět kolem narozenin? Bomba!
"Ale já se snažil..." zamumlal jsem, když vyjádřila svoje nespokojení. Trochu jsem se bál, že bude něco jako pa... Odin. Ale tomu tak nebylo. Naštěstí jen zavelela a odvedla nás pryč. A já jsem posluště následoval.
Mluvila o nějakých debilních místech, o nějakém Životu, který byl pěkně ujetej týpek a no... Už jsme si říkal, že za ním nechci. Nakonec nás dovedla k nějaké velké vodě.
Ta voda mě upřímně vyděsila víc než tetin strom. Protože strom nedělal zvuky. "Nevím," přiznal jsem a zoufale na ni obracel pohled, kdykoliv jsem se odhodlal přiblížit. Alespoň jsem se nedržel výhradně za ní a schovaný. A zdechnout jsem nehodlal. Tak jsem se raději postavil dál od voděnky a pozoroval, co teta Lia dělá.

Kierb přes Klimbáč>>

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Poznám svoji rodinu. Nechal jsem se tím šťastným pocitem zaplnit a pak dál poslouchal co mi teta Lia poví dál. “Vlčata! Jako já. A proč se jim teda říká… Ahh… Protože vlčata jsou malá a divná?“ možná, že jsem tak blbý nebyl, ale těžko říct, jestli jsem to slovo a přirovnání pochopil zrovna správně.
A mezitím, co mi teta vyprávěla všechno co jen mohla jsem trošku utíkal napřed a vybral si nějaký stromeček, který byl trochu holý… Jen pár větviček, které sotva měly nějaké jehličí. Mlasknul jsem a rozhodl se, že ho ozdobím. Nanosil jsem na něj nějaké šišky a také spoustu klacíků. Trošku vypadal ještě hůř než předtím, akorát tentokrát na něm alespoň něco bylo. A já byl zrovna ve spěchu. “Nebudu! Já totiž nechci být změkčilej trouba, této Lio,“ řekl jsem a naposledy si prohlédl svou kreaci, než jsem se rozeběhl zpátky za Liou.
Čehož jsem možná měl litovat, protože zrovna začala ječet a já se hrozně lekl, div jsem se neběžel schovat za strom. Jediné, co mi v tom bránilo bylo to, jak mě předtím nazvala srabem. “T… Tak… tak… Nemůže ti někdo připomenou to kouzlení?“ špitl jsem opatrně, a ještě nějakou chvilku jsem se za ní opatrně plížil, protože jsem se bál, že zase začne ječet. “A kdy je vlk na kouzlení veliký?“
Málem jsem o tetu Liu zakopl, protože si prostě a jen lehla. Už už jsem se chtěl zeptat, co to dělá, tak to vysvětlila. A já? Měl jsem lovit. Ulovit něco pro ní, takzvaně. A to jsem ještě nedělal. Přikývl jsem a poprvé si vzal k srdci matčinu radu, ať tolik nemluvím. Raději jsem se stáhnul a vydal se splnit svůj první pořádný úkol. Což… Bylo těžší, než jsem si myslel. Velice rychle jsem znervozněl, protože jsem toho cítil tak moc, že bylo těžké se v tom orientovat.
Když už se mi ale konečně podařilo chytit se stopy nějakého malého zvířátka, přikrčil jsem se, tak jak mě to učila madre a jak jsem okoukal od Lii a pomalu se sunul podrostem. Byl jsem rychlý a pozorný, ale co jsem měl v rychlosti a pozornosti, tak jsem strádal na taktice, jelikož v ten moment, co se přede mnou mihla myš, jsem neskutečně zpanikařil a vyskočil po ní až moc pozdě. Zkusil jsem za ní běžet, a i když jsem byl rychlým vlčetem, nemohl jsem předehnat něco tak malého a obratného, tak mi zuby scvakly naprázdno a já se trochu bezmocně podíval zpátky na Liu. Měl jsem pokračovat? Co se dělá, když se lov nepovede? Jede se dál?

<< Kančí remízky přes Klimbavý les

Zavrtěl jsem ocasem. Už jsem poznal, že s tetou Liou to bylo jako na horské dráze. Jelikož někdy se tak čertila, že to ani nešlo a jindy zase působila doopravdy přátelsky a dávala mi pochvaly, po kterých jsem tolik toužil, ale nedostal jsem je nikdy předtím. Pak jsem dostal výčet rodiny, kterou mám a očka mi jen a jen zářila radostí. “Li incontrerò?“ zeptal jsem se, ale hádal jsem, že ano. Celá moje rodina. Famiglia. Ke které jsem tíhnul o dost víc, než ke zbytku. “Sviště?“ zamrkal jsem, no bohužel jsem moc nerozuměl. Ale asi jsem si to mohl nějak domyslet, jenže mi myšlenky skákaly z jedné věci na druhou, tak to šlo těžko. I když mi to pak vysvětlila. “Cugini,“ řekl jsem a to slovo si chvilku převaloval v tlamě, “jsou tak staří jako já?“ řekl jsem, když mi konečně došlo, co to celé znamená.
Sklopil jsem ouška a no… Raději se nevyjadřoval. Byl jsem trošku posera. Alespoň co se divočáků týče. Ještě když se mě zia dotkla, to jsem myslel, že vyletím z kůže. Nikdo se mě nedotýkal. Moc se mi to nelíbilo. “Kouzelnickej vlk? A ten nemá zuby, který nás rozpářou až po řiť?“ citoval jsem její slova, protože mi přišlo, že to celé perfektně vystihují. “Takže kouzlit nemůžeš…“ zamrkal jsem, “Já taky ne.“
Vrbový les. Bingo. “A kdy tam půjdeme? Tam jsou Alfredo, Philippa i Chiara, že ano?“ mladý vědátor, očividně. Inteligence a budoucnost národa. “Takjo! Já rád uvidím svět! Já o něm vůbec nic nevím,“

Hodil jsem po Lie trochu vyděšený výraz, protože jsem jí dokonce i věřil to, že by mě chtěla zapudit. “To né,“ zavrtěl jsem hlavou, ale nakonec to vypadalo, že si dělala srandu, a tak jsem se uklidnil. Ještě neumírám. “Tak jo. Tak mi za to nestojí a budu mu říkat jen Odin, až ho někdy potkám!“ zazubil jsem se a pak hrdě pokračoval dál. Už jsem neměl taťku. Měl jsem jenom madre, sourozence a tetu Liu. “Zia? Měla madre ještě nějaké sourozence? Jako jsi ty?“ mrkl jsem po ní, protože to mě zajímalo ještě víc než Odin.
Nadšeně jsem přikývl, až to zrealizuje, tak jí ulovím nějakou velkou myš! A tím jí poděkuju. Měl jsem na tohle doopravdy velký plán a už jsem si představoval, jaké to bude. I když jsem moc netušil, jak se bude zia Lia líbit třeba takové Odine. Nebude se jí bát? Těžko říct. To se nedozvíme. Co jsem se ale dozvěděl, i když bych tohle vědomí možná raději vynechal bylo to, jak nebezpečná jsou prasata. Pozastavil jsem se a raději poodstoupil od keříků. “Tak… Tak ti se mi nelíbí,“ řekl jsem přiškrceně a už abych byl pryč.
Protože o moment dál jsem viděl ty zuby. A to i na tom zlatém praseti, které najednou působilo spíš jako mučící nástroj, než jako zdroj přání a štěstí. A vyprávění tety mi zrovna nepřidávalo na odvaze. “Krvavou břečku?“ vyvalil jsem na ni oči, “ale… No… Asi si to zaslouží,“ řekl jsem a najednou jsem úplně netoužil po nějakém velikém přání. Toužil jsem spíš po tom, abych odsud mohl co nejrychleji vypadnout. Ale copak jsem mohl takhle zahodit přání? Zakňučel jsem, a ještě jednou koukl mezi větvičky keře. Tentokrát jsem si jen přál, aby se prase nenaštvalo a prostě nás nechalo být… Jo a taky aby byli sourozenci v pořádku. “Ano prosím,“ špitl jsem a následoval její příklad s plížením se pryč. Ale jakmile všechno bylo v pořádku a vzduch byl čistý? Přidal jsem do kroku a snažil jsem se ze sebe setřást ten hrozný pocit.
“Zia? A kam jdeme teď? Madre říkala Odinovi o nějakých vrbách, ale pak mi řekla, že nejsou důležiteé, znáš vrby ty?“ raději jsem se zeptal, ale pořád jsem se sem tam paranoidně otáčel, abych se ujistil, že se za námi nežene zlatý kožich prasete.

Meduňková mýtina přes Klimbavý les>>

24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

<< Zarostlý les přes Hadí ocas

Mračil jsem se, protože… Tak jsem se jmenovat nechtěl. Dante znělo krásně a vznešeně a rozhodně jsem to nehodlal vyměnit za Hovniválka smrdutého. “To ne,“ vrtěl jsem hlavou, a ještě přidal do kroku, i když jsem sotva mohl předehnat dospěláka tak jednoduše.
“Ukážu!“ odfrkl jsem si a už jsem si v hlavě připravoval, co všechno zie Lie můžu ukázat. Ale zatím to byla spíš ona, kdo mi ukazoval samé nové věci. Zamyslel jsem se, protože jsem nechtěl, abych byl jako Odin. Ale jestli… Jestli ho můžu přestat vnímat jako otce, tak jsem to hodlal udělat. Už to bude jenom Odin. “A to funguje jak?“ zeptal jsem se dál, ale hádal jsem, že to bude určitě nějaký složitý proces, moje ještě malá hlavička to nedokázala úplně pobrat. Jediné, co jsem znal byl úkryt na Vyhlídce a pak už jen velmi zarostlý les.
“To mě madre učila!“ oznámil jsem hrdě, a ještě šťastnější jsem byl, když jsem se dozvěděl, že svoje sourozence dostanu zpátky. Očka mi šťastně zářila a já si nadšeně povyskočil. “Grazie zia Lia,“ a pak jsem začal čmuchat všude kolem, abych se mohl chytnout nějakého, který by mě zavedl k tomu, co chceme. Což bylo poměrně složité, dokázal jsem přijít na stopu toho vlka, ale teď toho bylo hrozně moc.
Zia mě nechala jít před ní, a tak jsem se dal do vedení. Ačkoliv jsem se bál, sám jsem se přichytl při tom, že nadšeně zkoumám každý nový kousek území, který jsem neznal. Čmuchám ke každému stromu a celkově mě to naplňovalo štěstím. Že jsem málem zapomněl na to, co vůbec mám dělat, než se ale zia Lia připomenula zrovna v ten moment, kdy mě do čumáku vrazil nepříjemný puch. “To jsem cítil v tom lese!“ zalapal jsem po dechu a vydal se po pachu, “cinghiale?“ zeptal jsem se a očka mi jen zářila. Asi pozdě, ale přeci jen. Protože to už Lia vyprávěla o tom, že jsou nebezpečná a tím mi moji domněnku potvrdila. “Čím? Tím, jak smrdí?“ špitla jsem, protože jsem se hodlal řídit radami od zkušenějšího. Přikrčil jsem se, i když to jsem asi nemusela a následoval Liu do keříků. Prasata jsem ještě neviděl, jenom cítil.
Mezi těmi šedivě a hnědě zbarvenými kožíšky jsem uviděl kousek zlatého. Zaraženě jsem se podíval na Liu, která vypadala, že jí to taky trochu překvapilo, ale asi těch zlatých prasat už v životě viděla víc. Tak co se dá dělat! Tohle bylo moje první. A když řekla, že jsme měli štěstí, nadšeně jsem se poposunul, abych viděl ještě lépe. “A co když se to nesplní?“ zeptal jsem se, ale už jsem si vymýšlel, co bych si chtěl přát. “Já bych chtěl být nejrychlejším a nejsilnějším vlkem kolem! A taky… Taky bych chtěl, abych zase někdy viděl sourozence,“ přál jsem si, protože jsem nevěděl, že správně se přání neříkají nahlas, ale jen tak pro sebe. “Co sis přála ty, zia Lia?“[/]

Moje očka překvapeně zajiskřila a já se nestačil divit. “Nonno!“ zvolal jsem a přikývl, že tomu rozumím. Tak já měl dědu? Vůbec jsem nepočítal, že by se mi něco takového mohlo stát, další rodina? A zatím mi teta Lia vůbec nepřipomínala otce, který přišel také zčista jasna, ale přinesl s sebou jen bolest, a ještě víc utrpení. “Já bych ho chtěl, já si ho zasloužím, doopravdy,“ snažil jsem se, “jak bych se jinak jmenoval?“ To byla ta pravá a důležitá otázka.
Huh? Zamračil jsem se, pochopil jsem, že ze mě zia není zrovna nadšená, a tak jsem hodil pohled dolů. “Mi dispiace zia,“ omluvil jsem se, “ale madre nás učila základy lovení… A taky stopování!“ zkusil jsem a trochu zavrtěl ocasem, abych dal najevo, že se doopravdy hodlám snažit.
Možná? Jak jako možná? Netušil jsem, že někdo může… Přestat být něčí rodinou. “Takže… Takže můj padre nemusí být můj padre, když ho nebudu chtít?“ a spíš jsem se soustředil na to než na to, že mě tu Lia málem vydědila. I když jsem se k tomu pak vracel. “A… A já to zvládnu, jsem rychlý a učím se ještě rychleji!“ prohlásil jsem. Ale… no… Nestihl jsem k vlčici ani přiskočit, protože to už prskala kolem sebe. A tak jsme se raději spíše vzdálil. I když… “A myslíš, zia, že uvidím ještě svoje sourozence?“ odvážil jsem se zeptat.
Jdeme? Jak jako… Jdeme? Ale nedokázal jsem nijak oponovat. Jen jsem hodil poslední pohled směrem do lesa, kde možná někde byla madre. Rozhodl jsem se, že jí taky někdy najdu, ale ne teď. “A kam to jdeme?“ zeptal jsem se, ale snažil jsem se držet krok, seč mi síly stačily.

Kančí remízky přes hadí ocas >>

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Pohodil jsem ocasem a pomalu přelouskával co mi řekla. Když mi to došlo, nadšeně jsem ocasem zavrtěl a usmál se. “Děkuju,“ přikývl jsem, jazyky jsem prostě střídal, co se dalo, slyšel jsem totiž většinou oba dva.
Zia. Co mi to vysvětlilo jsem nevěděl, ale než jsem se byl schopný zeptat, tak Lia máchala ocasem. A ne zrovna přátelsky. Poodstoupil jsem a překvapeně mrkal. “Tuo padre?“ zeptal jsem se, nevěděl jsem, co to znamenalo pro mě, ale určitě něco jo. Asi to byl podobný případ, jako právě zia. Očividně to ale znamenalo, že to jméno mi asi úplně nepatří. “A… A můžu si to jméno nechat?“ dotázal jsem se, protože jsem slovo jakéhokoliv dospěláka bral jako zákon. I když jsem zrovna nevypadal, že bych se chtěl jmenovat jinak. Dante se mi líbilo. “ Non so, non sono un adulto, ma non sono più così piccolo!“ vydralo se ze mě a snažil jsem se vytáhnout, abych působil větší. “Ale když jsem poprvé vyšel z nory, tak bylo o dost tepleji než teď,“ řekl jsem a nad tou myšlenkou jsem se oklepal. Bohužel jsem podědil ne zrovna hustou srst.
Tak tohle znamenalo to slovo zia! “Siete la mia famiglia!“ vydechl jsem a přišel ještě o krok blíže. Z tohohle jsem byl přímo nadšený a jakákoliv averze, nebo strach z vlčice se rozplynul. A kdybych si mohl přát cokoliv v tomto ročním období, rozhodně by to bylo to, abych se už nemusel bát mluvit o otci. Mohl bych se rozmluvit, jak jenom jsem chtěl… A… A co mi v tom teď bránilo? Přihopsal jsem k Lie, vrtěl jsem ocasem a pokrčil ramena. “Odin!“ řekl jsem a pak zavrtěl hlavou. “Padre přišel a rozdělil nás. Yggdrasila a Odine si vzal, ale mě nechal s madre. No a pak padre a sourozenci šli pryč a já zůstal s madre, ale oni se nevrátili! Takže už je… No… To je jedno. Ale on je zlý a donutil je poslouchat pomocí magie! Umíš taky něco takového, zia Lia?“ vydralo se ze mě, mezitím co jsem koukal přímo nahoru na vlčici.

7. Zavzpomínej na svou první zimu (Naplánuj si svou první zimu)

Překvapeně jsem zamrkal, protože najednou na mě za vlčice zavrčela a já rychle ustoupil. Nevypadala vůbec jako madre, vypadala neskutečně děsivě a taky mluvila o dost víc. Polkl jsem veškerý svůj strach. Netušil jsem, jestli po mně chtěla, abych to udělal taky. Ale raději jsem se pořádně zapřel nohama o zem a zkusil to zopakovat. Zněl jsem… Jako vlče, co se snaží vrčet. Trošku porouchaný motor, co se ještě snaží tvářit zle. “Lepší?“ zeptal jsem se opatrně, a dokonce jsem si po jejím vzoru oblízl čumák.
Jenže pak začala mluvit jižním jazykem. Okamžitě jsem nastražil uši a poslouchal. Nebyla to moje madre. To jsem pochopil, ale i tak jsem znatelně ouška zase sklopil. “Zia?“ zamrkal jsem, protože doopravdy se nejednalo o úplně mně známé slovíčko. Netušil jsem, že madre má nějaké sourozence a že by tohle mohla být moje teta. Byl jsem celý rozrušený a nevěděl jsem, jak mám vlastně reagovat. Tak jsem jen stál a čekal. Nakonec se vlčice trochu smilovala a řekla mi, jak se jmenuje. Fascinovalo mě, že tu jsou i další, co mluví tak jako madre a sourozenci. Očividně tu byl padre ten v nevýhodě.
“Mi chiamo Dante,“ představil jsem se a zavrtěl u toho ocasem. Upřímně to, jak začala chňapat po vločkách mě donutilo si myslet, že asi očividně není tak nebezpečná. A tak jsem udělal krok dopředu. Tahle zima možná nebude tak tragická, jak jsem si myslel původně. Zatím zní jako pořádná sranda. Copak bych ještě mohl provést? Mohl bych zkusit postavit sám sebe! Nebo bych mohl donutit Liu aby si semnou hrála. Madre si nehrála, ani padre. Ale třeba ona by mohla? To byl plán druhý. A třetí a finální plán na letošní zimu najít sourozence a pak spát. Protože se sourozenci jsem byl kompletní, nemusel jsem se ničeho dalšího obávat, a tak jsem mohl přestat se udržovat na nohou. Krásná zima.
“Da dove vieni? Conosci mia madre?“ špitl jsem a opatrně se přiblížil k vlčici, protože jsem pořád hodně doufal, že bychom se mohli přátelit. Vypadala jako madre, ale očividně nebyla jako madre… Madre by nechytala vločky…

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Po chvilce jsme se rozhodnul, že válení se ve sněhu není zrovna zábavné, a tak jsem se zase soustředil na to, abych našel nějaké stopy, díky kterým by mohla být moje madre trošku pyšnější na to, koho má za syna. Zavrtěl jsem ocasem a nechal se tou myšlenkou unášet do té chvíle, než mi přímo na čumáku nepřistála jedna maličká vločka.
Zíral jsem na ni a pozoroval, jak taje. I když jsem přes svůj klabonosý čumák moc na jeho špičku neviděl… Líbilo se mi to. A tak jsem zase místo toho, abych dělal, co jsem měl, byl donucen dělat něco absolutně jiného. V tomhle případě se jednalo o chytání sněhových vloček. Chytal jsem je do tlamičky a bylo slyšet jen tiché klap klap. Ouška mi pořádně plandala, protože jsem zase skákal jako šílenec, abych jich pochytal co nejvíc. Ocásek mi zběsile lítal ze strany na stranu a já nemohl být nadšenější.
To bylo do toho momentu, než jsem uslyšel hlas. Jednalo se o hlas kompletně cizí. A jelikož jsem celý svůj dosavadní život strávil pouze s rodiči a sourozenci, pořádně jsem se vyděsil. Málem jsem si ukrupnul, takzvaně. Místo okamžité odpovědi jsem na cizinku zavrčel, ale znělo to poměrně přidušeně a spíš vyděšeně než varovně. Co se v takových situacích dělá? A vůbec… Proč… Proč vypadala jako… “Madre?“ zamračil jsem se a vlčici si pořádně prohlédl. Ne, ne, zavrtěl jsem hlavou. Tohle rozhodně madre nebyla, možná v kožichu a na první pohled. “Kdo ty?“ vydralo se ze mě, protože jsem neměl moc odvahy na to vlčici odpovědět. Místo toho jsem stáhl ocas mezi nohy a doufal, že to není padre v ženské verzi, i když děsivě vypadala stejně.

2/28
25. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) 4/4

A jak kolem mě Vlčíšek ležel obtočený a já se snažil nějak přijít na kloub tomu, jestli mu odpustit nebo co se sebou vlastně dělat… Usnul jsem. A usnul jsem ve snu, o kterém jsem ani nevěděl, že to je sen. V tom snu jsem si pořádně zívnul. Stále jsem byl vedle Vlčíška. Až na to, že Vlčíšek nebyl Vlčíšek, ale byla to víla Zuběnka.
“Dante, dlouho jsme se to ale neviděli, že ano? Pořád papáš zoubky?“ usmála se na mě, jako kdybych si nepamatoval, že to právě ona papala zoubky. “No… Já… Já tu byl s Vlčíškem,“ zamumlal jsem a zíral jsem na ní jako na zjevení boží. “Neměj obavy, brzy zase budeš. Já jsem si jenom přišla pro ten zoubek, mhm? Jestli mi ho tedy dáš,“ usmála se a když viděla můj zaražený výraz, otočila se na patě a dělala, že chce odcházet. “Ne! Počkej, neodcházej,“ vyjekl jsem.
Víla se otočila a mile se usmála. “Tak dobrá! A kterýpak mi dáš?“ mrkla po mně a já ukázal tlapkou na jeden, který mě poslední dobou doopravdy trápil a bolel. “Tenhle, já ho nechci… Ale pořád bych chtěl nějaké ty pěkné kamínky, myslíš, že bych je mohl dostat?“ zamrkal jsem, protože tak zněla naše dohoda z minule. Chtěl jsem tu odměnu a za svůj zoubek. Zuběnka ale opětovně pokrčila rameny. “Když ty jsi byl trošku ošklivý na Vlčíška, nemyslíš? Já tvoji odměnu nechám dneska večer na něm,“ oznámila mi.
Než jsem se stihnul nadát, probral jsem se. Ale… Ale pořád to vlastně byl sen. Sen ve snu na třetí. A tentokrát Vlčíšek byl Zuběnka, ale předtím byla Zuběnka Vlčíšek. Ale já jsem byl pořád Dante. “Kd.. Kde je Zuběnka?!“ vyjekl jsem, když se mi podařilo se vymotat z kožichu Vlčíška. Ten už byl ale dávno vzhůru a pozoroval mě. “To nevím, ale nechala tu pro tebe něco, i když… Zasloužíš si to?“ zeptal se mě Vlčíšek a já se posadil a přemýšlel. Možná, možná jsem byl až příliš tvrdý.
Zahleděl jsem se mezi své přední packy a pokrčil rameny. “Moc se omlouvám, Vlčíšku. Já na tebe budu věřit! Když, ono se mi to věří špatně, víš? Když se nemám dobře jako ostatní,“ vysvětlil jsem, ale to už přede mě Vlčíšek sunul maličkou hromádku krásných věcí. A jako dárek malé pírko. “To máš, abys nezapomněl. A taky pro tebe dělám výjimku! Jsi můj první dárek Vánoc, Dante. Tak si toho važ.“ Mrkl po mně a najednou nic.
Vzbudil jsem se až ráno, smotaný v klubíčku a uprostřed mého klubíčka bylo několik kamínků a peříčko!

15th In one day, write into 4 signpost areas about a crazy dream with Vlčíšek (heavy british accent) (You can claim reward from the signpost) 3/4

What did the guy even mean by this?! “Well, you’re not keeping a smile on my face, you know why? It wasn’t there in the first place,“ I frowned heavily, since this man thinks he has the audacity to trap me in snow, then go on a rant about not being able to fullfill all dreams and then some weird stuff on top?! Absolutely not. “Dante, you must understand. This? Is not my doing, usually naughty puppies don’t believe, my elves just wanted to warn you, but I stopped them, okay?“ Vlčíšek still tried hard to battle my opinion, but I was about to cry and didn’t want my opinion to be discredited just like that.
But I still just shook my head and looked down, between my little paws. “I don’t like you. If you were good, you wouldn’t give me parents like that,“ my little brain could not really comprehend that Vlčíšek was in fact not responsible for that. But the big guy seemed patient enough and understood, that I was little and hurt. So he layed down, wrapped his body around me and we stayed like that for a second in complete silence. “You know, Dante, you don’t have to believe in me, but you still should be nicer to yourself. No?“ And maybe in this I could agree, but I didn’t really feel like I deserve the nice treatment. Since I’ve done nothing big my whole life. And being trapped in snow by one of Vlčíšek’s servants? Felt like the last nail to my coffin.