Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Poznám svoji rodinu. Nechal jsem se tím šťastným pocitem zaplnit a pak dál poslouchal co mi teta Lia poví dál. “Vlčata! Jako já. A proč se jim teda říká… Ahh… Protože vlčata jsou malá a divná?“ možná, že jsem tak blbý nebyl, ale těžko říct, jestli jsem to slovo a přirovnání pochopil zrovna správně.
A mezitím, co mi teta vyprávěla všechno co jen mohla jsem trošku utíkal napřed a vybral si nějaký stromeček, který byl trochu holý… Jen pár větviček, které sotva měly nějaké jehličí. Mlasknul jsem a rozhodl se, že ho ozdobím. Nanosil jsem na něj nějaké šišky a také spoustu klacíků. Trošku vypadal ještě hůř než předtím, akorát tentokrát na něm alespoň něco bylo. A já byl zrovna ve spěchu. “Nebudu! Já totiž nechci být změkčilej trouba, této Lio,“ řekl jsem a naposledy si prohlédl svou kreaci, než jsem se rozeběhl zpátky za Liou.
Čehož jsem možná měl litovat, protože zrovna začala ječet a já se hrozně lekl, div jsem se neběžel schovat za strom. Jediné, co mi v tom bránilo bylo to, jak mě předtím nazvala srabem. “T… Tak… tak… Nemůže ti někdo připomenou to kouzlení?“ špitl jsem opatrně, a ještě nějakou chvilku jsem se za ní opatrně plížil, protože jsem se bál, že zase začne ječet. “A kdy je vlk na kouzlení veliký?“
Málem jsem o tetu Liu zakopl, protože si prostě a jen lehla. Už už jsem se chtěl zeptat, co to dělá, tak to vysvětlila. A já? Měl jsem lovit. Ulovit něco pro ní, takzvaně. A to jsem ještě nedělal. Přikývl jsem a poprvé si vzal k srdci matčinu radu, ať tolik nemluvím. Raději jsem se stáhnul a vydal se splnit svůj první pořádný úkol. Což… Bylo těžší, než jsem si myslel. Velice rychle jsem znervozněl, protože jsem toho cítil tak moc, že bylo těžké se v tom orientovat.
Když už se mi ale konečně podařilo chytit se stopy nějakého malého zvířátka, přikrčil jsem se, tak jak mě to učila madre a jak jsem okoukal od Lii a pomalu se sunul podrostem. Byl jsem rychlý a pozorný, ale co jsem měl v rychlosti a pozornosti, tak jsem strádal na taktice, jelikož v ten moment, co se přede mnou mihla myš, jsem neskutečně zpanikařil a vyskočil po ní až moc pozdě. Zkusil jsem za ní běžet, a i když jsem byl rychlým vlčetem, nemohl jsem předehnat něco tak malého a obratného, tak mi zuby scvakly naprázdno a já se trochu bezmocně podíval zpátky na Liu. Měl jsem pokračovat? Co se dělá, když se lov nepovede? Jede se dál?

<< Kančí remízky přes Klimbavý les

Zavrtěl jsem ocasem. Už jsem poznal, že s tetou Liou to bylo jako na horské dráze. Jelikož někdy se tak čertila, že to ani nešlo a jindy zase působila doopravdy přátelsky a dávala mi pochvaly, po kterých jsem tolik toužil, ale nedostal jsem je nikdy předtím. Pak jsem dostal výčet rodiny, kterou mám a očka mi jen a jen zářila radostí. “Li incontrerò?“ zeptal jsem se, ale hádal jsem, že ano. Celá moje rodina. Famiglia. Ke které jsem tíhnul o dost víc, než ke zbytku. “Sviště?“ zamrkal jsem, no bohužel jsem moc nerozuměl. Ale asi jsem si to mohl nějak domyslet, jenže mi myšlenky skákaly z jedné věci na druhou, tak to šlo těžko. I když mi to pak vysvětlila. “Cugini,“ řekl jsem a to slovo si chvilku převaloval v tlamě, “jsou tak staří jako já?“ řekl jsem, když mi konečně došlo, co to celé znamená.
Sklopil jsem ouška a no… Raději se nevyjadřoval. Byl jsem trošku posera. Alespoň co se divočáků týče. Ještě když se mě zia dotkla, to jsem myslel, že vyletím z kůže. Nikdo se mě nedotýkal. Moc se mi to nelíbilo. “Kouzelnickej vlk? A ten nemá zuby, který nás rozpářou až po řiť?“ citoval jsem její slova, protože mi přišlo, že to celé perfektně vystihují. “Takže kouzlit nemůžeš…“ zamrkal jsem, “Já taky ne.“
Vrbový les. Bingo. “A kdy tam půjdeme? Tam jsou Alfredo, Philippa i Chiara, že ano?“ mladý vědátor, očividně. Inteligence a budoucnost národa. “Takjo! Já rád uvidím svět! Já o něm vůbec nic nevím,“

Hodil jsem po Lie trochu vyděšený výraz, protože jsem jí dokonce i věřil to, že by mě chtěla zapudit. “To né,“ zavrtěl jsem hlavou, ale nakonec to vypadalo, že si dělala srandu, a tak jsem se uklidnil. Ještě neumírám. “Tak jo. Tak mi za to nestojí a budu mu říkat jen Odin, až ho někdy potkám!“ zazubil jsem se a pak hrdě pokračoval dál. Už jsem neměl taťku. Měl jsem jenom madre, sourozence a tetu Liu. “Zia? Měla madre ještě nějaké sourozence? Jako jsi ty?“ mrkl jsem po ní, protože to mě zajímalo ještě víc než Odin.
Nadšeně jsem přikývl, až to zrealizuje, tak jí ulovím nějakou velkou myš! A tím jí poděkuju. Měl jsem na tohle doopravdy velký plán a už jsem si představoval, jaké to bude. I když jsem moc netušil, jak se bude zia Lia líbit třeba takové Odine. Nebude se jí bát? Těžko říct. To se nedozvíme. Co jsem se ale dozvěděl, i když bych tohle vědomí možná raději vynechal bylo to, jak nebezpečná jsou prasata. Pozastavil jsem se a raději poodstoupil od keříků. “Tak… Tak ti se mi nelíbí,“ řekl jsem přiškrceně a už abych byl pryč.
Protože o moment dál jsem viděl ty zuby. A to i na tom zlatém praseti, které najednou působilo spíš jako mučící nástroj, než jako zdroj přání a štěstí. A vyprávění tety mi zrovna nepřidávalo na odvaze. “Krvavou břečku?“ vyvalil jsem na ni oči, “ale… No… Asi si to zaslouží,“ řekl jsem a najednou jsem úplně netoužil po nějakém velikém přání. Toužil jsem spíš po tom, abych odsud mohl co nejrychleji vypadnout. Ale copak jsem mohl takhle zahodit přání? Zakňučel jsem, a ještě jednou koukl mezi větvičky keře. Tentokrát jsem si jen přál, aby se prase nenaštvalo a prostě nás nechalo být… Jo a taky aby byli sourozenci v pořádku. “Ano prosím,“ špitl jsem a následoval její příklad s plížením se pryč. Ale jakmile všechno bylo v pořádku a vzduch byl čistý? Přidal jsem do kroku a snažil jsem se ze sebe setřást ten hrozný pocit.
“Zia? A kam jdeme teď? Madre říkala Odinovi o nějakých vrbách, ale pak mi řekla, že nejsou důležiteé, znáš vrby ty?“ raději jsem se zeptal, ale pořád jsem se sem tam paranoidně otáčel, abych se ujistil, že se za námi nežene zlatý kožich prasete.

Meduňková mýtina přes Klimbavý les>>

24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

<< Zarostlý les přes Hadí ocas

Mračil jsem se, protože… Tak jsem se jmenovat nechtěl. Dante znělo krásně a vznešeně a rozhodně jsem to nehodlal vyměnit za Hovniválka smrdutého. “To ne,“ vrtěl jsem hlavou, a ještě přidal do kroku, i když jsem sotva mohl předehnat dospěláka tak jednoduše.
“Ukážu!“ odfrkl jsem si a už jsem si v hlavě připravoval, co všechno zie Lie můžu ukázat. Ale zatím to byla spíš ona, kdo mi ukazoval samé nové věci. Zamyslel jsem se, protože jsem nechtěl, abych byl jako Odin. Ale jestli… Jestli ho můžu přestat vnímat jako otce, tak jsem to hodlal udělat. Už to bude jenom Odin. “A to funguje jak?“ zeptal jsem se dál, ale hádal jsem, že to bude určitě nějaký složitý proces, moje ještě malá hlavička to nedokázala úplně pobrat. Jediné, co jsem znal byl úkryt na Vyhlídce a pak už jen velmi zarostlý les.
“To mě madre učila!“ oznámil jsem hrdě, a ještě šťastnější jsem byl, když jsem se dozvěděl, že svoje sourozence dostanu zpátky. Očka mi šťastně zářila a já si nadšeně povyskočil. “Grazie zia Lia,“ a pak jsem začal čmuchat všude kolem, abych se mohl chytnout nějakého, který by mě zavedl k tomu, co chceme. Což bylo poměrně složité, dokázal jsem přijít na stopu toho vlka, ale teď toho bylo hrozně moc.
Zia mě nechala jít před ní, a tak jsem se dal do vedení. Ačkoliv jsem se bál, sám jsem se přichytl při tom, že nadšeně zkoumám každý nový kousek území, který jsem neznal. Čmuchám ke každému stromu a celkově mě to naplňovalo štěstím. Že jsem málem zapomněl na to, co vůbec mám dělat, než se ale zia Lia připomenula zrovna v ten moment, kdy mě do čumáku vrazil nepříjemný puch. “To jsem cítil v tom lese!“ zalapal jsem po dechu a vydal se po pachu, “cinghiale?“ zeptal jsem se a očka mi jen zářila. Asi pozdě, ale přeci jen. Protože to už Lia vyprávěla o tom, že jsou nebezpečná a tím mi moji domněnku potvrdila. “Čím? Tím, jak smrdí?“ špitla jsem, protože jsem se hodlal řídit radami od zkušenějšího. Přikrčil jsem se, i když to jsem asi nemusela a následoval Liu do keříků. Prasata jsem ještě neviděl, jenom cítil.
Mezi těmi šedivě a hnědě zbarvenými kožíšky jsem uviděl kousek zlatého. Zaraženě jsem se podíval na Liu, která vypadala, že jí to taky trochu překvapilo, ale asi těch zlatých prasat už v životě viděla víc. Tak co se dá dělat! Tohle bylo moje první. A když řekla, že jsme měli štěstí, nadšeně jsem se poposunul, abych viděl ještě lépe. “A co když se to nesplní?“ zeptal jsem se, ale už jsem si vymýšlel, co bych si chtěl přát. “Já bych chtěl být nejrychlejším a nejsilnějším vlkem kolem! A taky… Taky bych chtěl, abych zase někdy viděl sourozence,“ přál jsem si, protože jsem nevěděl, že správně se přání neříkají nahlas, ale jen tak pro sebe. “Co sis přála ty, zia Lia?“[/]

Moje očka překvapeně zajiskřila a já se nestačil divit. “Nonno!“ zvolal jsem a přikývl, že tomu rozumím. Tak já měl dědu? Vůbec jsem nepočítal, že by se mi něco takového mohlo stát, další rodina? A zatím mi teta Lia vůbec nepřipomínala otce, který přišel také zčista jasna, ale přinesl s sebou jen bolest, a ještě víc utrpení. “Já bych ho chtěl, já si ho zasloužím, doopravdy,“ snažil jsem se, “jak bych se jinak jmenoval?“ To byla ta pravá a důležitá otázka.
Huh? Zamračil jsem se, pochopil jsem, že ze mě zia není zrovna nadšená, a tak jsem hodil pohled dolů. “Mi dispiace zia,“ omluvil jsem se, “ale madre nás učila základy lovení… A taky stopování!“ zkusil jsem a trochu zavrtěl ocasem, abych dal najevo, že se doopravdy hodlám snažit.
Možná? Jak jako možná? Netušil jsem, že někdo může… Přestat být něčí rodinou. “Takže… Takže můj padre nemusí být můj padre, když ho nebudu chtít?“ a spíš jsem se soustředil na to než na to, že mě tu Lia málem vydědila. I když jsem se k tomu pak vracel. “A… A já to zvládnu, jsem rychlý a učím se ještě rychleji!“ prohlásil jsem. Ale… no… Nestihl jsem k vlčici ani přiskočit, protože to už prskala kolem sebe. A tak jsme se raději spíše vzdálil. I když… “A myslíš, zia, že uvidím ještě svoje sourozence?“ odvážil jsem se zeptat.
Jdeme? Jak jako… Jdeme? Ale nedokázal jsem nijak oponovat. Jen jsem hodil poslední pohled směrem do lesa, kde možná někde byla madre. Rozhodl jsem se, že jí taky někdy najdu, ale ne teď. “A kam to jdeme?“ zeptal jsem se, ale snažil jsem se držet krok, seč mi síly stačily.

Kančí remízky přes hadí ocas >>

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Pohodil jsem ocasem a pomalu přelouskával co mi řekla. Když mi to došlo, nadšeně jsem ocasem zavrtěl a usmál se. “Děkuju,“ přikývl jsem, jazyky jsem prostě střídal, co se dalo, slyšel jsem totiž většinou oba dva.
Zia. Co mi to vysvětlilo jsem nevěděl, ale než jsem se byl schopný zeptat, tak Lia máchala ocasem. A ne zrovna přátelsky. Poodstoupil jsem a překvapeně mrkal. “Tuo padre?“ zeptal jsem se, nevěděl jsem, co to znamenalo pro mě, ale určitě něco jo. Asi to byl podobný případ, jako právě zia. Očividně to ale znamenalo, že to jméno mi asi úplně nepatří. “A… A můžu si to jméno nechat?“ dotázal jsem se, protože jsem slovo jakéhokoliv dospěláka bral jako zákon. I když jsem zrovna nevypadal, že bych se chtěl jmenovat jinak. Dante se mi líbilo. “ Non so, non sono un adulto, ma non sono più così piccolo!“ vydralo se ze mě a snažil jsem se vytáhnout, abych působil větší. “Ale když jsem poprvé vyšel z nory, tak bylo o dost tepleji než teď,“ řekl jsem a nad tou myšlenkou jsem se oklepal. Bohužel jsem podědil ne zrovna hustou srst.
Tak tohle znamenalo to slovo zia! “Siete la mia famiglia!“ vydechl jsem a přišel ještě o krok blíže. Z tohohle jsem byl přímo nadšený a jakákoliv averze, nebo strach z vlčice se rozplynul. A kdybych si mohl přát cokoliv v tomto ročním období, rozhodně by to bylo to, abych se už nemusel bát mluvit o otci. Mohl bych se rozmluvit, jak jenom jsem chtěl… A… A co mi v tom teď bránilo? Přihopsal jsem k Lie, vrtěl jsem ocasem a pokrčil ramena. “Odin!“ řekl jsem a pak zavrtěl hlavou. “Padre přišel a rozdělil nás. Yggdrasila a Odine si vzal, ale mě nechal s madre. No a pak padre a sourozenci šli pryč a já zůstal s madre, ale oni se nevrátili! Takže už je… No… To je jedno. Ale on je zlý a donutil je poslouchat pomocí magie! Umíš taky něco takového, zia Lia?“ vydralo se ze mě, mezitím co jsem koukal přímo nahoru na vlčici.

7. Zavzpomínej na svou první zimu (Naplánuj si svou první zimu)

Překvapeně jsem zamrkal, protože najednou na mě za vlčice zavrčela a já rychle ustoupil. Nevypadala vůbec jako madre, vypadala neskutečně děsivě a taky mluvila o dost víc. Polkl jsem veškerý svůj strach. Netušil jsem, jestli po mně chtěla, abych to udělal taky. Ale raději jsem se pořádně zapřel nohama o zem a zkusil to zopakovat. Zněl jsem… Jako vlče, co se snaží vrčet. Trošku porouchaný motor, co se ještě snaží tvářit zle. “Lepší?“ zeptal jsem se opatrně, a dokonce jsem si po jejím vzoru oblízl čumák.
Jenže pak začala mluvit jižním jazykem. Okamžitě jsem nastražil uši a poslouchal. Nebyla to moje madre. To jsem pochopil, ale i tak jsem znatelně ouška zase sklopil. “Zia?“ zamrkal jsem, protože doopravdy se nejednalo o úplně mně známé slovíčko. Netušil jsem, že madre má nějaké sourozence a že by tohle mohla být moje teta. Byl jsem celý rozrušený a nevěděl jsem, jak mám vlastně reagovat. Tak jsem jen stál a čekal. Nakonec se vlčice trochu smilovala a řekla mi, jak se jmenuje. Fascinovalo mě, že tu jsou i další, co mluví tak jako madre a sourozenci. Očividně tu byl padre ten v nevýhodě.
“Mi chiamo Dante,“ představil jsem se a zavrtěl u toho ocasem. Upřímně to, jak začala chňapat po vločkách mě donutilo si myslet, že asi očividně není tak nebezpečná. A tak jsem udělal krok dopředu. Tahle zima možná nebude tak tragická, jak jsem si myslel původně. Zatím zní jako pořádná sranda. Copak bych ještě mohl provést? Mohl bych zkusit postavit sám sebe! Nebo bych mohl donutit Liu aby si semnou hrála. Madre si nehrála, ani padre. Ale třeba ona by mohla? To byl plán druhý. A třetí a finální plán na letošní zimu najít sourozence a pak spát. Protože se sourozenci jsem byl kompletní, nemusel jsem se ničeho dalšího obávat, a tak jsem mohl přestat se udržovat na nohou. Krásná zima.
“Da dove vieni? Conosci mia madre?“ špitl jsem a opatrně se přiblížil k vlčici, protože jsem pořád hodně doufal, že bychom se mohli přátelit. Vypadala jako madre, ale očividně nebyla jako madre… Madre by nechytala vločky…

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Po chvilce jsme se rozhodnul, že válení se ve sněhu není zrovna zábavné, a tak jsem se zase soustředil na to, abych našel nějaké stopy, díky kterým by mohla být moje madre trošku pyšnější na to, koho má za syna. Zavrtěl jsem ocasem a nechal se tou myšlenkou unášet do té chvíle, než mi přímo na čumáku nepřistála jedna maličká vločka.
Zíral jsem na ni a pozoroval, jak taje. I když jsem přes svůj klabonosý čumák moc na jeho špičku neviděl… Líbilo se mi to. A tak jsem zase místo toho, abych dělal, co jsem měl, byl donucen dělat něco absolutně jiného. V tomhle případě se jednalo o chytání sněhových vloček. Chytal jsem je do tlamičky a bylo slyšet jen tiché klap klap. Ouška mi pořádně plandala, protože jsem zase skákal jako šílenec, abych jich pochytal co nejvíc. Ocásek mi zběsile lítal ze strany na stranu a já nemohl být nadšenější.
To bylo do toho momentu, než jsem uslyšel hlas. Jednalo se o hlas kompletně cizí. A jelikož jsem celý svůj dosavadní život strávil pouze s rodiči a sourozenci, pořádně jsem se vyděsil. Málem jsem si ukrupnul, takzvaně. Místo okamžité odpovědi jsem na cizinku zavrčel, ale znělo to poměrně přidušeně a spíš vyděšeně než varovně. Co se v takových situacích dělá? A vůbec… Proč… Proč vypadala jako… “Madre?“ zamračil jsem se a vlčici si pořádně prohlédl. Ne, ne, zavrtěl jsem hlavou. Tohle rozhodně madre nebyla, možná v kožichu a na první pohled. “Kdo ty?“ vydralo se ze mě, protože jsem neměl moc odvahy na to vlčici odpovědět. Místo toho jsem stáhl ocas mezi nohy a doufal, že to není padre v ženské verzi, i když děsivě vypadala stejně.

2/28
25. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) 4/4

A jak kolem mě Vlčíšek ležel obtočený a já se snažil nějak přijít na kloub tomu, jestli mu odpustit nebo co se sebou vlastně dělat… Usnul jsem. A usnul jsem ve snu, o kterém jsem ani nevěděl, že to je sen. V tom snu jsem si pořádně zívnul. Stále jsem byl vedle Vlčíška. Až na to, že Vlčíšek nebyl Vlčíšek, ale byla to víla Zuběnka.
“Dante, dlouho jsme se to ale neviděli, že ano? Pořád papáš zoubky?“ usmála se na mě, jako kdybych si nepamatoval, že to právě ona papala zoubky. “No… Já… Já tu byl s Vlčíškem,“ zamumlal jsem a zíral jsem na ní jako na zjevení boží. “Neměj obavy, brzy zase budeš. Já jsem si jenom přišla pro ten zoubek, mhm? Jestli mi ho tedy dáš,“ usmála se a když viděla můj zaražený výraz, otočila se na patě a dělala, že chce odcházet. “Ne! Počkej, neodcházej,“ vyjekl jsem.
Víla se otočila a mile se usmála. “Tak dobrá! A kterýpak mi dáš?“ mrkla po mně a já ukázal tlapkou na jeden, který mě poslední dobou doopravdy trápil a bolel. “Tenhle, já ho nechci… Ale pořád bych chtěl nějaké ty pěkné kamínky, myslíš, že bych je mohl dostat?“ zamrkal jsem, protože tak zněla naše dohoda z minule. Chtěl jsem tu odměnu a za svůj zoubek. Zuběnka ale opětovně pokrčila rameny. “Když ty jsi byl trošku ošklivý na Vlčíška, nemyslíš? Já tvoji odměnu nechám dneska večer na něm,“ oznámila mi.
Než jsem se stihnul nadát, probral jsem se. Ale… Ale pořád to vlastně byl sen. Sen ve snu na třetí. A tentokrát Vlčíšek byl Zuběnka, ale předtím byla Zuběnka Vlčíšek. Ale já jsem byl pořád Dante. “Kd.. Kde je Zuběnka?!“ vyjekl jsem, když se mi podařilo se vymotat z kožichu Vlčíška. Ten už byl ale dávno vzhůru a pozoroval mě. “To nevím, ale nechala tu pro tebe něco, i když… Zasloužíš si to?“ zeptal se mě Vlčíšek a já se posadil a přemýšlel. Možná, možná jsem byl až příliš tvrdý.
Zahleděl jsem se mezi své přední packy a pokrčil rameny. “Moc se omlouvám, Vlčíšku. Já na tebe budu věřit! Když, ono se mi to věří špatně, víš? Když se nemám dobře jako ostatní,“ vysvětlil jsem, ale to už přede mě Vlčíšek sunul maličkou hromádku krásných věcí. A jako dárek malé pírko. “To máš, abys nezapomněl. A taky pro tebe dělám výjimku! Jsi můj první dárek Vánoc, Dante. Tak si toho važ.“ Mrkl po mně a najednou nic.
Vzbudil jsem se až ráno, smotaný v klubíčku a uprostřed mého klubíčka bylo několik kamínků a peříčko!

15th In one day, write into 4 signpost areas about a crazy dream with Vlčíšek (heavy british accent) (You can claim reward from the signpost) 3/4

What did the guy even mean by this?! “Well, you’re not keeping a smile on my face, you know why? It wasn’t there in the first place,“ I frowned heavily, since this man thinks he has the audacity to trap me in snow, then go on a rant about not being able to fullfill all dreams and then some weird stuff on top?! Absolutely not. “Dante, you must understand. This? Is not my doing, usually naughty puppies don’t believe, my elves just wanted to warn you, but I stopped them, okay?“ Vlčíšek still tried hard to battle my opinion, but I was about to cry and didn’t want my opinion to be discredited just like that.
But I still just shook my head and looked down, between my little paws. “I don’t like you. If you were good, you wouldn’t give me parents like that,“ my little brain could not really comprehend that Vlčíšek was in fact not responsible for that. But the big guy seemed patient enough and understood, that I was little and hurt. So he layed down, wrapped his body around me and we stayed like that for a second in complete silence. “You know, Dante, you don’t have to believe in me, but you still should be nicer to yourself. No?“ And maybe in this I could agree, but I didn’t really feel like I deserve the nice treatment. Since I’ve done nothing big my whole life. And being trapped in snow by one of Vlčíšek’s servants? Felt like the last nail to my coffin.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (2/4)

Mé zaseknutí ale nemělo dlouhého trvání, jelikož než jsem se nadál, ozvalo se to cinkání zas. Sněžení zase nabralo na obrátkách a já se najednou ocitl tváří v tvář Vlčíškovi. Intelektuál to asi zrovna nebyl, protože se pomalu ze vzduchu přesunul do hlubokého sněhu přímo přede mě, snad aby se mi mohl koukat do očí nebo tak nějak. Koukali jsme na sebe ještě hodnou chvilku, než to ticho přerušil. “Láká tě zima, já to vím. Málo vlčátek ale nevěří na Vlčíška, tak proč jsi ty ta výjimka?“ A aby toho nebylo málo, ještě se na mě vcelku pěkně usmál.
Lákalo mě se mu prostě rozeběhnout do náruče, ale to jsem kvůli tomu, že jsem byl po hlavu zapadlý v sněhu ani udělat nemohl, tak jsem se musel spokojit se svým hláskem. “Mám nějaký důvod, proč na tebe věřit? Ti ostatní říkali, že plníš přání, já si vždycky přál, abych měl fajnovou rodinku, ale to se mi nikdy nesplnilo! Očekával bych, že Vlčíšek by něco takového dokázal, kdyby byl!“ Lump jako já si nikdy nedával pozor na jazyk.
K mému překvapení si můj emotivní výlev Vlčíšek nevzal nijak osobně a prostě mě jen čapnul za zátylek a jako kdyby nebyl vůbec zaseknutý ve sněhu, nás odtamtud dostal. Láskyplně se na mě zadíval a posadil se přede mě, zavrtěl hlavou a povzdychl si. “Inu, věř mi, že bych hrozně chtěl, Dante, ale já takové věci prostě nezmůžu, víš? Šikovnějšího v kraji není, než mě, ale já tu jsem jen proto, abych plnil malá přání a udržoval úsměv na tvářích takových vlčátek, jako jsi právě ty.“

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi (má nárok i na odměnu z rozcestníku) (1/4)

Spánek přemohl i mě, velkého cestovatele, který se nezalekl nikdy ničeho. Samozřejmě občas bylo i několik výjimek pro toto pravidlo, ale rozhodně to nebylo dnes v noci. Slunce už dávno zmizelo za obzor a já se už těšil, až si druhý den budu moct hrát ve sněhu, zároveň mi hlavou ale vrtalo něco, co jsem slyšel od ostatních. Santa Vlčíšek? Snad něco takového, jistý jsem si nebyl, prý přináší dárky hodným vlčátkům.
Samozřejmě, že bych ničemu takovému nevěřil, ale když jsem se uprostřed noci ocitnul na rozhlehlé a velmi studené planině, zrovna nadšený jsem z toho rozhodně nebyl. Síly jsem ztratil velmi brzy a jen jsem slyšel podivné cinkání v pozadí. Snažil se mě někdo vyděsit? “Schováváš se pledemnou, já se tě nebojím!“ Snaha byla, ale všechno se zdálo marné, protože se nikdo nikde neukazoval. Sníh mi mezitím sahal už k hrudi, sotva jsem si toho všimnul a vlastně mi přišlo, že se to stalo z ničeho nic. “Slyšel jsem, že nevěříš!“ Strachem jsem zamrznul, možná i nejen strachem, protože to nebyl můj hlas, ale nějaký hluboký a zvonivý.
Spím, nebo bdím? Ševelení stromů kolem se stále zintenzivňovalo a já se začal bát, netušil jsem, jestli je to pravda. Stále to nic neměnilo na tom, že jsem byl po hlavu ve sněhu uprostřed ničeho a něco ke mně mluvilo. “Šotek?“ Sykl jsem, ale ozvalo se jen zvonivé zasmání se a pak nic. Sněžení prudce ustálo a já nevěděl, jestli jsem vzhůru, nebo ne. Snažil jsem se dostat z té malé laviny, ale pořád jsem byl až příliš malinký na něco takového a tak jsem mohl jen stát a doufat.

16. Dováděj ve sněhu

Než jsem se však nadál, krajina se kolem nás začala měnit. Já jsem se totiž vydal hledat stopy toho cizáka, který se kolem nás pohyboval, nebo jestli byl fuč, to jsem si nebyl jistý. Každopádně stopy brzy zmizely pod sněhem, který napadnul. A já ještě netušil, co to je. Hrozně jsem se toho vylekal a vzal nohy na ramena. Bohužel špatným směrem, a tak jsem se místo k madre dostal na kraj lesa, kde toho bylo ještě víc.
Překvapeně jsem zamrkal a zhluboka se nadechnul. “Halo?“ zašeptal jsem k tomu bílému poprašku, jako kdyby se to mělo zvednout a sežrat mě. Nejistě jsem švihl malinkým ocáskem a zabořil tlapku do vrstvy sněhu. Studělo to a chvilku jsem se toho lekl a tlapku zvedl. Pálilo to, ale… Ne tak moc. Tak jsem udělal jeden krok, pak druhý a pak třetí. Než se do mě vlila nová dávka zvědavosti a já vyskočil do sněhu celý.
Bylo zvláštní, jak rychle jsem dokázal změnit názor na věc. Skotačil jsem a skotačil, běhal jsem v bílém poprašku jako šílený, i když mě studily tlapičky a kožíšek jsem měl celý mokrý a brzy i promrzlý. Nijak obzvláště mi to nevadilo. “Tohle je nejlepší den mého života! Jupí!“ křičel jsem jako kdybych tu byl sám. Dělal jsem různé kotrmelce a také došlo na degustaci, nabral jsem si celou tlamu sněhu, chvilku to pomáhalo s tím, jak mě občas bolela celá tlama. Jenže pak to začalo hrozně studit, a tak jsem celou tu hrstičku musel spolknout. “Fujky,“ zavrtěl jsem hlavou a zakončil to celé teatrálním válením se ve sněhu.

Už jsem chápal, že když Lacrima na něco neodpověděla, tak odpověď ani nedostanu. Tak jsem prostě přikývl a zkusil to nechat být. Beztak to nemělo žádnou cenu.
A měl jsem mnohem zábavnější věci na práci, i když mě trošku děsila přítomnost někoho dalšího. Alespoň něco se mi podařilo říct správně. Pomalu jsem přikývnul, když se mě zeptala. “Já nevím,“ řekl jsem bez toho, abych se nad tím zamyslel. Ale čím víc mi to vrtalo v hlavě… “Třeba… Stopy, nějaké polámané větvičky? Yggi když chodí, tak dělá bordel a nechává za sebou veeelké stopy,“ řekl jsem a okamžitě se rozeběhl, abych svou teorii otestoval. I když jsem ale moc netušil, jak daleko můžou stopy být.
“No… No já…“ zastavil jsem se, málem jsem řekl, že zase nevím, ale já jsem věděl, jen jsem to neuměl dobře popsat. “Je to samec, že ano? To jsem myslel, jako padre,“

Listopad 10/10

A v případě, že by jsme byli samotní, co bychom s tím měli udělat? Asi nic, ne snad? Nebo to šlo? Zakňoural jsem a pomalu se sunul po svých stopách. Vlastně jsem pak šel poměrně bezmyšlenkovitě. Pomalu jsem mrkal a pokládal tlapku před tlapku už čistě automatizovaně, jelikož jsem neměl moc síly na to pokračovat ještě v myšlenkách. A než jsem se nadál, byl jsem v úkrytu. Netušil jsem, jak jsem se sem dostal, bylo to, jako kdyby to byla magie. Zívl jsem a našel si nějaký pohodlný roh, kde mech ještě nebyl kompletně vyšlapaný. Udělal jsem si několik koleček, než jsem si lehl a zavřel očka. Konečně jsem mohl spát bez toho, abych se bál toho, že umrznu.