Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Ale co by se mi zdálo,“ špitl jsem a překvapeně mrkal na strom. Odine to neviděla, ale Yggdrasil to viděl. Stále jsem se držel jich, nevzdaloval jsem se, jako kdybych je sám chtěl chránit a bránit, jak to jen šlo. “Zima mi dělá dobře, nešel jsem v ní sem. A ty to vidíš taky!“ přikyvoval jsem.
Jenže to ještě jejich pozornost upoutal malý vlček, který se nám ale nevěnoval. Protože byl s tím šedivcem. “Syn strýce Alfreda! Ještě nevím, jak se jmenuje, ale vydal jsem se ho hledat,“ vysvětlil jsem šeptem.
V tom se strom ale rozpohyboval. A ptal se. Vyjekl jsem a neohroženě na stromovou vlčici zavrčel. Bál jsem se. Byl jsem celý zježený. “Jsem Dante! Co seš zač? Stromy nemluví,“ vyhrkl jsem a snažil se si tohle celé jakýmkoliv způsobem vysvětlit, ale to se přeci nedalo. To, co jsem viděl bylo zhola nemožné. Nebo snad ne? Nebo snad ano? Co se tu sakra dělo?

Únor 3/10 | Iva

Teď se mi nerozjížděla každá noha jinam. Což bylo fajn. Ale jak se dostat pryč? Achjo. Trochu jsem zavrtěl ocasem, abych ukázal svou vděčnost za pochvalu a zároveň se pořád dokázal soustředit na svoje nohy. Jenže než jsem se nadál, tak vlčice už byla u mě a říkala, že není Grácie. Cože? Chvilku jsem nechápal, než jsem pochopil. “To já ti děkoval, grazie.“ zopakoval jsem rychle. “Já jsem Dante, zaseklý Dante,“ mumlal jsem pod stresem.
Pak mi Ivy začala navrhovat způsoby, jak se dostat na kraj. Naučit se chodit po ledu znělo vlastně fajn, ale děsivě. Protože jsem už nechtěl padat. A dostrkat? Věřil jsem jí, že mě prostě jen nezakousne anebo neproboří led? Vlastně i jo. Protože jinak by mi asi neradila a nepomáhala. “Můžeme… Můžeme zkusit obojí!“ zamrkal jsem nahoru na starší vlčici a zkusil udělat krok. Vlastně to nebylo tak složité. Do toho momentu, kdy jsem zapomněl zarýt drápy do ledu, ztratil veškerou koncentraci a ukázkově se po ledu rozjel.

//trojice Dante + Odine + Yggdrasil :>

Mezitím vším jsem stihl zaregistrovat i existenci dalšího vlka poblíž. Švihl jsem ocasem a raději se otočil tak, abych na něj alespoň očkem viděl. Byl tu klid, ale zároveň se to tu začínalo plnit. Kdo by nechtěl být na tak teplém místě uprostřed zimy, že?
A očividně jsem měl pravdu. Dával jsem si pozor na podivného šediváka a nedával si pozor na záda. Zalapal jsem po dechu a málem se ohnal zuby, než mi došlo, že je to moje sestřička. “Sorella!“ vydechl jsem a nadšení jí okamžitě opětoval. “Kde je Yg…“ odpovědi na nevyřčenou otázku se mi dostalo ale skoro instantně. Smál jsem se a zatnul svaly, abych oba sourozence povalené na sobě udržel.
Možná, že jsem čekal, že od našeho minulého setkání mě už nebudou chtít vidět. Ale očividně i oni byli rozdělení? Jakto? Chtěl jsem to všechno zjistit. Ale teď na to nebyl prostor. Místo toho jsem si užíval tepla a taky jsem hravě zatahal sourozence za uši. “Konečně vás vidím,“ špitl jsem.
Ale i tak jsem si koutkem oka všimnul pohybu. Zalapal jsem po dechu a urychleně se vydral zpod svých sourozenců, jak nejlépe jsem to dokázal. Asi mi tam ale zůstal ocas a tlapy. Hlavně jsem se chtěl podívat na ten strom. “Viděli jste to taky? Přísahal bych, že se to hýbalo!“ špitl jsem, ale nebyl jsem si jistý, protože najednou byl strom zase v klidu. Nic se nedělo.
Ještě jsem se jednou rozhlédl po okolí, jestli někdo nepřibyl. A taky že jo. To vlče, po kterém jsem se tak sháněl! “Vlče!“ vydechl jsem s úlevou. Protože ačkoliv vypadal, že je na pokraji smrti, tak žil. Jenže taky byl nedaleko toho šediváka a já se nehodlal přibližovat.

<< Vrbový lesík Pomocí Teleportačního lístku

Cítil jsem se divně, jako kdyby se celá moje existence a podstata rozpadla na milion kousíčků, rychle procestovala fakt dlouhou štreku a následně se opětovně poskládala dohromady. Protože v jednom momentu jsem byl s celou rodinou a hledal jsem toho záprdka a v druhém momentě jsem byl na místě, které jako kdyby zapomnělo na celou tuhle zimní kalaminu. Vůbec jsem nevěděl, kde to jsem.
Ale jako kdybych tušil, kam mám jít. Táhlo mě to k nějakému stromu, který stál uprostřed toho teplého počasí, které bylo skoro takové, jako když jsem se narodil. Ale... Veselejší. Viděl jsem květy, které jsem předtím nespatřil. Donutilo mě to se uklidnit, po jednom chňapnout zuby a zkusit, jestli je to dobré. No... Nechutnalo to nijak. Líbilo se mi to tu ale podstatně víc, než v té zimě. Ale jak jsem se sem dostal. Co je to za místo?
Na konci mé krátké cesty byla ona vrba, strom podobný a zároveň úplně jiný oproti těm, které jsem už znal. Byl tam ale cizí vlk, který mě donutil se zastavit. Pach to mělo naprosto odlišný a já nedokázal úplně říct, jestli je to vlk nebo vlčice. Očividně to ale bylo součástí celé téhle magické krajiny, nebo jsem tím minimálně byl přesvědčený. Křídla nemá kde kdo. "Ahoj, kde to jsme?" zeptal jsem se opatrně a pomalu vyšel z keřů.

Zmateně jsem se ohlédl, protože jsem za sebou slyšel vysoký hlásek jak mě varuje, ať nechám jeho bráchu. Zamrkal jsem se pomalu se otočil. Bylo to vlče, které jsem ještě neznal. "Já mu nechci ublížit," krčil jsem rameny a hodlal to nechat být. Ale očividně jsem vlče vyděsil. Nebo se vyděsilo samo? Těžko říct, vypadalo to jako divoký mix obou možností. "Hej počkej!" křikl jsem a vyskočil na nohy a pryč od Machiho, "chvilku tu počkej, doběhnu pro něj, vždyť tam umrzne. Mamma mia, vy nemáte ani pud sebezachování! Hrnete se do toho a to, jestli pojdete tak vám je fuk!" postěžoval jsem si nahlas na tu mladší generaci a vyběhl. Doufal jsem, že vlče dostihnu i když mělo celkem fajn náskok. Ale s tím kolik tu bylo sněhu jak malý ten vlček byl, tak jsem se asi neměl co moc bát.
Ale asi jsem to hodně přecenil. Nevěděl jsem, jestli jsem prostě běžel moc rychle, nebo co se dělo, ale najednou... Najednou jsem byl fuč. Prostě komplet pryč.

Pomocí teleportačního lístku Čáryles >>

Únor 2/10 | Iva

Sakra sakra! Byl jsem celý zoufalý, protože jsem nevěděl, co mám dělat. A jako bůh z nebes se kolem mě najednou ozval hlas. A doopravdy moje první reakce byla podívat se nahoru, než jsem se zatočil a v zorném poli se mi mihnula hnědá srst. “Já se snažím!“ zakňučel jsem, ale doopravdy jsem to ještě nevyzkoušel.
A vlčice měla pravdu. Sotva jsem zaryl drápky do ledu, přestal jsem se celý rozjíždět do všech světových stran a zůstal jsem ztuhle stát na místě. Byl jsem uprostřed jezera, zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. “Grazie,“ poděkoval jsem a hlavou se trochu uklonil. Chtěl jsem působit dospěleji, než jsem doopravdy byl. “Ale jak se dostanu zpátky?“ špitl jsem bezradně, bál jsem se, že když udělám jeden krok, tak můj další mě okamžitě pošle k zemi. A tak jsem tu stál. Odkázaný na pomoc cizí vlčice.

Únor 1/10 | Ivy <3

Tak neurčitě jsem se coural kolem nějakého jezera, které bylo dost zmrzlé. Přemýšlel jsem, jestli by bylo moudré zkusit šlápnout na ten led. Tahle zima pro mě byla první, ale zároveň to bylo taky nejhorší a zároveň nejlepší období mého života. Už jsem věděl, jak umí být krutá, a tak jsem vůči všemu novému byl velmi opatrný. Naposledy když jsem zkoušel plavat s Wizku, tak jsem šel honem rychle ke dnu.
Nakonec jsem ale neodolal a opatrně položil první tlapku na led a když se nic nestalo, jenom to studilo, tak jsem tam dal i druhou a celá přední část mého těla mi odjela dopředu, dokud jsem se nerozplácl. A moje panika tomu moc nepomohla a já nakonec skončil na ledu celý a nemohl jsem se zvednout, jelikož jsem sotva dokázal myslet v celém tom chaosu. Koordinace noh mi očividně nešla ještě tak dobře, když mi jedna neujížděla, tak mi odjížděla zase druhá a já skončil zpátky na ledu.

Řval. Furt řval. Drásalo mi to nervy. Já rozhodně nebyl zrovna suchar, ale trochu mě ta zima děsila. Děsilo mě, jak ostrá byla. Protože jsem zimu ještě nezažil. A taky mě děsilo, jak jedno to bylo tomuhle prckovi. “Já nevím, třeba bys našel způsob,“ odtušil jsem a pokrčil rameny. Opatrně jsem obešel všechny kolem a posadil se před jeskyni. Nechtěl jsem ještě jít dovnitř.
“Rvát?“ překvapeně jsem zamrkal a pak pozoroval, jak se mě Machiavelli snaží přeprat. Cítil jsem se tak divně, jako kdybych naprosto ztuhnul a nevěděl co se sebou. Cítil jsem se jako madre, která toho nikdy moc nenamluvila. A místo toho mě polil ošklivý pocit toho, že jsem bez madre. Kdepak asi byla. Vydala se mě hledat? Musel jsem jít za ní, ale když jsem jen spatřil, jaký je svět mimo les, tento nápad jsem prohodil oknem na dobu neurčitou. Moje madre to všecko zmákne. Tím jsem si byl jistý. “Moc dlouho si to nevydržel,“ oblízl jsem si čumák a ledabyle do něj strčil tlapkou.
A to že chtěl bráchu? Staršího? Možná by to semnou hnulo, kdybychom se neznali sotva pár dní. Ale co už. Pousmál jsem se a pak vyjekl, když mě chňapnul za ouško. “Notak! To bolí!“ vypískl jsem a tentokrát nezůstal jen tak hloupě stát, ale flákl jsem ho tlapkou přes ňufák a skočil po něm. Nic, co jsem dělal mu nemělo ublížit, vlastně to v mém vlastním smyslu byla hra. Hraní jsem znal. Yggi se po mně často vrhal, ještě když jsme byli společně…

<< Ronherská skála

“Ta přijde,“ tak trochu jsem tomu věřil víc než tomu, že kdyby si s Machim vyměnili místo. Tenhle byl trošku ťunťa a nezastavitelný. Ale co už. Nespokojeně jsem mlasknul a ťapkal dál, čím dál rychleji, abychom byli z lesa co nejdřív fuč. “Tak si je prodluž! Nebo se snaž víc, s tím stěžováním tu akorát umrzneš!“ prohlásil jsem. Zároveň to bylo asi to nejdelší a nejhlasitější co jsem za celou tu dobu vlčatům řekl a už ze mě promlouvala zia Lia. Ale co jsem měl dělat, když Machiavelli byl tak nehorázně ukřičený? Vůbec se mi to nelíbilo. A tak jsem stáhnul ouška k zátylku a utíkal dál.
Nakonec se nám díky bohům podařilo dostat zpátky do Vrby. Blaženě jsem vydechnul a pak se podíval všude kolem. Bylo tam zatraceně moc dospěláků, nějaký další vlče, který asi patřilo k Machimu a Elise. Ale nevěděl jsem, jestli se toužím socializovat dál. Měl jsem obavy, že tohle vlče bude stejný torpédo jako Machi. A druhýho Machiavelliho už bych nedal. “Co chceš dělat teď?“ zeptal jsem se bez toho, abych se ujistil, že je vlček tam někde zamnou. Byl jsem si jistý, že se někde brzo zjeví a začne mi zase křičet do oušek.

// povolená manipulace Machim
Upřímně jsem zprvu ani nevěděl co se vlastně moc děje. Jen jsem hlídal dvě nezbedná vlčata až… Jedno se mi vypařilo. A druhé bylo… No. Velmi blízko tomu. “Musíme domů, nelíbí se mi to tu a stmívá se, Elisa si najde cestu,“ protože se mi zdálo, jako kdyby se Elisa vracela obloukem. Chňapl jsem Machiho za zátylek a táhl ho zpátky, než se kluk rozešel po svých. Dával jsem jen pozor, aby nezapadl do sněhu. “Šup, tady to není bezpečné,“ špitl jsem a klusem se vydal zpátky do vrby, jen jsem semtak zkontroloval, jestli mladej jde semnou. Jestli Lia měla semnou takové trable, tak jsem se jí upřímně chtěl omluvit! Machiavelli s Elisabettou mi bohatě stačili. A to jsem je oba dokázal hravě přeprat jen máchnutím tlapky.

S Machim do Vrbového lesíka>>

Loterie 11 (2/5)

Hádali se o jménech. A já zůstal kompletně ticho, protože jsem byl Dante. Jméno jsem si zasloužil. A oni? Oni ho dostali darem. Jen tak, aby se neřeklo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a pozoroval, jak se vlčata povalovala navzájem.
Pak Elisa na chvilku mluvit začala. A pak Machi začal cvakat zubama. “Vypadáš hloupě,“ pronesl jsem a odstrčil jeho čumák pryč, než jsem se vydal na svůj vlastní, malý průzkum okolí. Nijak mě nezajímalo, že oni si dělají ten vlastní. Ani, že se kolem nás hemží vlci. Cizáci.
Větřil jsem ve vzduchu, vlčata dělala blbosti a já byl akorát nervoznější. Vlastně se tu pak i objevili, ale zase rychle zmizeli. Díky bohu. Machi se samozřejmě musel chválit, ale pak oba utekli bůh ví kam.
Já? Já jsem jim ale byl v patách. Nepotřeboval jsem tolik námahy, jako oni. Prodírání se sněhem mi šlo celkem pěkně, měl jsem v tom praxi. “Zajíce nedokážete chytit ani jeden,“ zamumlal jsem si pod vousy, cítil jsem se jako matka dvou nezbedných dětí, které každou chvilkou mohou padnout do nějaké díry. Akorát já bych je tam nechal, protože si to zaslouží. Pche!

Lot 9 (4/5)

<< Vrbový lesík

“Ale já… já jí nechci mít,“ zamumlal jsem na tu malou holku, protože doopravdy jsem moc netoužil potom se tu s nima honit do kolečka. Ale taky jsem nehodlal je nechat utéct. A tak jsem poměrně neohrabaně plácnul Elisu přes hlavu a běžel dál. Chtěl jsem zařvat, že jí má ona a ne já, ale nějak mi to vypadlo. Tak jsem musel doufat, že to pochopila, jestli jsem jí teda chuděrku nezarazil celou hluboko do sněhu.
Mezitím jsme doběhli k nějaké skále a Machi už zase brebentil. Nelíbilo se mi, kolik si toho ti dva vymýšleli. Oblízl jsem si čumák a raději jsem si našel místečko s nejmenší koncentrací sněhu a do toho si sednul. Sotva jsem vnímal, co Machiavelli povídá. “Já chci být Dante, nech si svoje jméno, já jsem si ho konečně zasloužil, nechci žádný jiný,“ pronesl jsem a položil si přední tlapičky na svůj ocásek. I když byl můj ocas krátký a sotva jsem tlapičkama dosáhl.
“A jo, vyhrál si, tak snad jsi spokojený,“ zívl jsem si a pomalu na oba mrkal. Elisa nemluvila tolik. Proč? “Proč ty tlamu nezastavíš a Elisabetta jo? Mluvíš dostatečně za celou vrbu,“ oba jsme měli absolutní zero filter.

Lot 8 (3/5)

Leden 1/10 | Yggi a Odine

Byl jsem už veliký, můj nos se krásně zahnul, oči jsem měl krásně modrá se žlutými půlkruhy, které mi dodávaly děsivý zjev, ouška jsem měl narovnaná a moje tělo se překvapivě osvalilo. Pořád jsem byl spíše atletický, hubený a dlouhonohý, ale už jsem nebyl jen taková tyčka, kterou povalí každý větříček. Byl jsem poměrně statný samec! A taky jsem na to byl hrdý.
Mumlal jsem si něco v italštině, mezitím co jsem ležel hezky na zemi v lese poblíž Vrby. Užíval jsem si tu samotu. Alespoň do té chvíle, než se ke mně přivalí Machiavelli, nebo živel jemu podobnému. Bylo fajn mít je. Ale pořád to nenahrazovalo Yggiho a Odine, které už jsem přeci jen nějakou tu dobu neviděl. Kdepak se asi toulají oni?

Lot 3 (3/5)

Bylo toho hrozně moc, celkově nás tu bylo až přespříliš a mě se to nelíbilo. Cítil jsem se jako kdybych byl zaseknutý mezi všemi a dusil se. Alfredo na mě mluvil a já ze sebe Musel oklepat ten stres. Představil i svoje děti. Elisabettu, kterou už jsem znal a Machiavelliho. Dobré vědět, protože ten mi lezl na nervy hned co se ke mně přiblížil. Elisa? Ta se alespoň nechovala... No. Asi tak.
Ale jedno slovo mě hřálo na srdíčku. Doma. Usmál jsem se na Alfreda tak jako na nikoho předtím a zavrtěl ocasem. Byl to Alfredo. Byl to můj strýc a já jsem najednou měl naděje na nový začátek, ve kterém se budu cítít dobře. Vrba byl můj domov. "Děkuji, strýčku," vydechl jsem a pokynul hlavou, snažil jsem se působit tak jak by to chtěla Madre, trošku... Spořádaně, ale to se dělalo hodně špatně, když jsem byl tak moc rád.
To už se mě ale ten prcek chtěl zbavovat, jeho ségra se toho chytla a pak jsem ho vytahoval ze sněhu. Oblízl jsem si čumák a pozoroval, jak se Elisa směje na Machiho, který si z ničeho nic nedělal. Ale očividně se mě už zbavit nechtěl, tak to bylo celkem... Fajn? "Já nechci, nechci tě lovit ze sněhu jako rybu," mumlal jsem, nechtěl jsem lítat kolem jako prdlej! Protože vlčata byla až moc nepředvídatelná a já se toho obával.
A pak se představil. Což... Jsem slyšel. Elisino jméno jsem tím pádem slyšel už třikrát. "Já vím, Alfredo říkal," krčil jsem rameny, moje jméno už znal a já se teda opakovat nehodlal. Taky jsem ale nečekal ten neutuchající respekt ze strany toho prcka a tak jsem překvapeně ustoupil, nechtěl jsem, aby ke mně někdo takhle vzhlížel. Nechtěl jsem být nikým takovým. "Spíš ne, hele, já budu já a ty budeš ty. Elisa bude Elisa a všichni bude spokojení," oznámil jsem a raději se přiblížil zpátky ke slečně, která byla pravým opakem Machiho. "Vždycky takhle lítá?" zeptal jsem se, ale kdyžjsem koutkem oka spatřil, jak vlček letí pryč... No byl čas jít taky. Lehce jsem tukl do Elisabetty, aby následovala a sám jsem se hnal za ním.

Ronherská skála --

Mezitím se přihnala jiná vlčice. A z toho jsem byl fakt… Mimo. Nikdy jsem nebyl mezi tolika vlky. Malými ani velkými. A zia Lia to očividně moc nechápala. Ta vlčice se přihnala jako blesk z čistého nebe a já se chvilku bál o svůj kejhák.
Jenže to se ke mně přihnalo nějaké vlče. Cizí vlče. A zdravilo mě a ohodilo mi ksicht sněhem. Měl jsem co dělat, abych po vlčeti z momentu strachu nevyjel. Ale tak se nestalo, musel jsem se chovat, jelikož tohle byla famiglia. “Ciao,“ řekl jsem prostě a natáhl čumák, abych si jí trochu očmuchal. Byla… Tmavá. Nevěděl jsem proč, ale asi to nějaký důvod mělo. “Taky bych chtěl vědět,“ špitl jsem v odpověď a už jsem se chtěl dotazovat, co se vlastně děje a jak se jmenuje, to ale přišla další pohroma. A mnohem větší.
Oblízl jsem si čumák, když si to ke mně nakráčel nějaký malý svišť, který mi byl o dost méně sympatický, než ten první. Nakrčil jsem čumák, když ječel a vůbec. Když si to ke mně přištrajdal. “Non è mia madre, Machiavelli,“ švihl jsem ocasem, ale nenechal jsem na sobě znát vůbec nic, to už jsem pochopil, proto abych přežil jsem nesměl dávat najevo slabosti. Protože před chvilkou jsem jednu takovou najevo dal a zia z toho nebyla nadšená.
Do toho si začal ten Machi šeptat něco s tou jeho malou asi ségrou a já ustoupil o krok, ušklíbl jsem se a zabodl na něj oči. Mě se nikdo zbavovat teda nebude. Ale nic jsem k tomu neřekl, nemyslel jsem si, že by z toho něco bylo. Ale ono bylo. Dostal jsem tlapou přes tlamu a než jsem věděl co se vlastně děje, tak Machiavelli už utíkal pryč, mezitím co já, strnulý jsem sotva věděl co se děje. “Hej!“ Zaraženě jsem se podíval po všech přítomných a pak se rozeběhnul za tím vlčkem.
Tuhle hru jsme hráli jako malincí se sourozenci. Akorát, že sourozenci mě neflákali po hlavě a tak jsem byl trošku zmatený. A ačkoliv jsme s Machim byli dost podobně stavení, já byl starší a také jsem velmi dominoval v rychlosti. Ale než jsem ho stihnul chytit, tak to ten trouba stihnul šmiknout do sněhu. Jen jsem se sám pro sebe uchechtnul, než jsem přišel, čapnul ho za zátylek a prudce ho ze sněhu vyškubnul. “Proč si do toho vběhnul? Nevidíš si na cestu?“ a jestli někomu překážel ve výhledu nos, tak jsem to byl já. A já do závěje neboural. Skill issue.