Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Papouščí ostrov přes úkryt

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli ¼

Já jsem to nechápal, protože já jsem také Liu jednou potkal poprvé a nebál jsem se jí! Nechápal jsem, co to tedy vyvádějí. Byla podobná madre a to mi vlastně stačilo ke štěstí. Mohl jsem předstírat, že bylo všechno v pořádku.
Až na ten sníh a vlastně celou tuhle bouři, která se na nás snesla. Zakňučel jsem a okamžitě přiskočil k Lie. “Co budeme dělat?“ zakňučel jsem, ale Lia už měla vlastní plán, který mi nijak nevadil a vlastně to bylo asi lepší, než se topit ve sněhu a zoufale hledat úkryt. Chtěl jsem navrhnout, že bychom se mohli také vrátit zpátky, ale to by se asi nesetkalo s moc velkým úspěchem, a tak jsem tu větu raději spolkl. “Já to zvládnu,“ vyjekl jsem, protože jsem se bál, že mě tu doopravdy nechá. A to jsem nechtěl.
A tak jsem utíkal jako o život, ze začátku to nebylo vlastně nic moc hrozného, ale postupně se to měnilo na o dost těžší. Protože mi každou chvilkou byl sníh výš a výš. Těžko se mi jím brodilo, a tak jsem musel vyměnit běh za šílené poskakování, kdy jsem jednou do sněhu zapadnul a pak z něj zoufale vyskočil. Zima mi asi nebyla, ale obával jsem se, že mě teta předeběhne a já budu navždy ztracený na místě, kde mě ani padre ani sourozenci nenajdou. Nebo madre, ale bůh ví kde byl té konec. Netušil jsem vůbec nic a vlastně jsem nad tím radši ani nepřemýšlel, hlavně jsem se musel soustředit na svoje vlastní přežití a na to, kde se nachází moje drahá tetička.

Vodopády>>

Písek. Zakňoural jsem a hned co jsem přiběhl k Lie, tak jsem se snažil co nejrychleji z polštářků ta malá smítka dostat. Ale poměrně marně, protože jsem pořád v tom písku stál. Takže to nebylo moc co k čemu.
A taky jsem očividně já nebyl co k čemu. Protože tetička mi potvrdila moje obavy. A i když jsem to chtěl celé svést na ní, protože to doopravdy vypadalo, že se jí bojí… Nedokázal jsem to, protože takhle jsem se akorát cítil, že jsem na světě už nikoho jiného neměl. “Ale ty jsi sestra madre… A Krysák je tak zlý,“ řekl jsem s ocasem mezi nohama, protože mi už bylo jedno, jestli si zia bude myslet, že jsem slaboch. Chyběli mi sourozenci a madre taky.
Ale její nabídku jsem nehodlal odmítnout, a tak jsem se k ní opětovně přitulil. Tentokrát jsem se toho ale nijak nezdráhal, protože jsem chtěl komfort, chtěl jsem se cítit, jakože jsem zase v jeskyni s madre a sourozenci, žádný Odin není poblíž a… A všechno je fajn a báječné. “Buona notte, zia. Mi piaci,“ špitl jsem a položil si čumák mezi přední tlapky. Takhle mi bylo líp, nebyla mi zima a konečně jsem mohl zavřít očka.

Druhý den ráno jsem byl pořád celý rozhozený a tichý, nehodlal jsem nijak bojovat proti jejímu plánu odejít, ale očividně jsem nebyl nadšený, že se musím vracet do té zimy. Tak nějak jsem tušil, že mi bude ještě větší zima než předtím.

Dlouhá řeka přes Úkryt >>

<< Sráz přes úkryt

6. Uteč před zimou do teplejších krajů 2/2

Prohnal jsem se nějakou velikou jeskyní a vlezl jsem do tmavé chodby, která se mi vůbec nelíbila. Bál jsem se, ale stejně jsem do té tmy vkročil, protože mi zia už předtím říkala, že bych neměl být srab. A jestli tam nic neublížilo jí, tak mně asi taky neublíží.
A nakonec jsem se vynořil v naprosto jiném světě. Nahlas jsem zakňučel a přivřel oči. Proč tady bylo tak krásně a jinde ne? Nakročil jsem kupředu a začal poskakovat jako šílenec, když jsem zjistil, že pod nohama mám něco jiného než trávu, sníh a kamení. Hýbalo se mi to pod nohama, nepříjemně se mi to dostávalo mezi polštářky a připadalo mi, že se to hýbe samo od sebe. “Zia! Co je tohle?“ vyjekl jsem a nehledě na to, jak moc jsem se toho písku bál, tak jsem se rozeběhl za Liou.
“Mě! Dante! A taky… Taky Odine a Yggi!“ vydechl jsem nadšeně a ohlédl se za sebe… Moje nadšení rychle pohořelo, když jsem si uvědomil, že zamnou nikdo neběží. A ačkoliv už jsem nemrznul, tak jsem byl nadmíru smutný. “Oni tu nejsou,“ špitl jsem a popotáhl, ačkoliv to jsem se snažil co nejrychleji potlačit, aby to Zia vůbec neviděla. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem slabý a svoje jméno si nezasloužím. Ale byl jsem zklamaný, že se na mě sourozenci vykvákali. Že zůstali s krysou místo něho. Bezradně jsem upíral očka na ten vchod, který vedl nejen do toho studeného místa, kam se mi vlastně nechtělo, ale i jedinou možnost, jak jsem mohl opět uvidět sourozence. A jak mi chyběli! Už teď. Udělal jsem špatně, že jsem šel s Liou? Ale jak bych mohl…

6. Uteč před zimou do teplejších krajů ½

“Tohle je zia! Zia Lia! Sestra madre,“ usmál jsem se na ně a nechal se jimi pořádně pomazlit. Takhle jsem byl doopravdy šťastný. Ničeho jsem se nemusel bát. “Madre zůstala v tom lese,“ odpověděl jsem a pokrčil rameny. Bohužel jsem si stihl vybudovat s Liou vztah a tak nějak jsem počítal, že se k Madre zase vrátíme. A pak půjdeme všichni spolu k vrbám. “Pojďte s námi!,“ zubil jsem se, třeba by se to nějak dalo! I když… No. Odin byl očividně silnější než Lia. Oba sourozence jsem řádně přivítal, ťukl jsem do nich čumákem, nasál jejich vůni. Ale…. Ale očividně to brzo mělo skončit.
Mezitím se ale Lia rozdurdila i nad mými sourozenci. “Oni to tak určitě nemyslí, žejo?“ zakňučel jsem a odpojil se od nich, abych mohl snad tetu přesvědčit. I když to tak nevypadalo. A najednou mi dala asi to největší rozhodnutí, co moje malinká hlavička musela udělat. “Ale zia…“ špitl jsem a pak pohlédl na Odina a nakonec na sourozence. “Když poběžíte rychle, tak vás nedožene,“ zašeptal jsem jim. “Tak pojďtě taky! Zia se postará, mám jí rád,“ řekl jsem a doufal jsem, že jakmile se rozeběhnu, tak poběží semnou.
A tak jsem běžel. Lia už byla dávno v tahu a já se bál, že by si Odin mohl nechat i mě, ale jestli sourozenci byli někde poblíž? To jsem se nestíhal otáčet. Ale jedno bylo jasné, už jsme nebyli zase tak malincí. Můj nos už byl tak docela pokřivený a klabonosý, ouška mi pomalu přestávala plandat a nohy jsem měl delší, stejně tak jsem viděl, že i sourozenci se mění. A s fyzickou změnou asi přichází i ta psychická.

Papouščí ostrov přes Západní úkryt >>

13. Zúčastni se koulovačky

Pochopila to? Že je to padre? Protože nachvilku jsem to hrozně nechápal. Nakonec mi ale došlo, že je jen hrozně naštvaná. Byl bych se schoval Lie mezi přední nohy tak, jak jsem to dělával s madre. To bylo ale těžké, když byla Lia skoro stejně vysoká jako já. “Tobě!“ vypískl jsem a ucouvl zase blíž k tetě, protože jsem se hrozně bál, že by nám mohl ublížit. Nebo hůř, sourozencům. Bohužel jsem si nevšiml té velké sněhové koule, která se po mně řítila a sejmula mě přímo do obličeje. Vypískl jsem ještě jednou a zády padl do sněhu, kde jsem prakticky zmizl.
Urychleně jsem vyskočil na nohy a zkusil po Odinovi taky něco hodit, ale neměl jsem tak velkou mušku. Snažil jsem se ale napodobovat ziu Liu a tak jsem sněhové koule házel výš. A šlo mi to trochu víc, nevypadalo to semnou tak tragicky a třeba ze mě jednou bude šampion v házení sněhových koulí!
To, co řekla teta jsem si uložil do hlavy, protože jsem se na to chtěl potom zeptat, ale teď holt nebyla zrovna dobrá chvíle. Ještě když jsem měl strach z toho, co bude se sourozenci. “Mi hai trovato!“ zazubil jsem se na sourozence, ale úsměv mi vymizel pokaždé, když jsem se podíval na vlka s ocelovou nohou. Pořád jsem se držel vedle Lii, ale očividně jsem se toužil rozeběhnout za Yggim a Odine. Chtěl jsem je obejmout a chtěl jsem být naprosto a jen s nimi. Chtělo se mi plakat, chtělo se mi výt. Ale jediné, na co jsem si dovolil bylo potiché kňučení a štěkání. “Našla mě zia!“ oznámil jsem, protože jsem doufal, že by mohli utéct. Mohli bychom být zase všichni spolu! A ještě jsem byl dostatečně malý, abych tomu dokonce i naivně trochu věřil.

21. Zkus postavit Iglú

“Nechápu to, jak můžou krmit mlíkem, když jsou pod vodou? Mlíko je taky trochu voda, ne?“ mračil jsem se, jak moc jsem se to snažil pochopit. Bylo to sakra težké!
Mezitím jsem ale stavěl a Lia se do mě pořádně pustila. Zavrtěl jsem hlavou, ale raději jsem uskočil na stranu, protože začala hrabat všechno možné na jednu hromadu. Tak moc, že se prohrabala i na hlínu. Mrkal jsem jako šílený a zkoušel trochu pomáhat, ale neměl jsem tolik síly. “Žralok? To je… To je taky jako velryba?“ koukal jsem na její výtvor. Ten žralok byl pěkně děsivý. Nakonec ho ještě pokropila vlastní krví a já se tentokrát už ani neleknul, jen jsem vrtěl ocasem a koukal, co provádí. “Moc se mi to líbí!“ usmíval jsem se a nadšeně si poskočil.
A postavit si místo na spaní? To znělo ještě líp. “Jooo! Ty jsi menší než madre, nebudeme potřebovat tak moc sněhu,“ snad to nevyznělo tak zle, protože Dante to myslel doopravdy pěkně. Hnedka jsem přiložil tlapku k dílu, dělal jsem to co jsem měl a dělal jsem koule, které jsem ale těžce koulel na místo určení a připlácával k sobě.
“Ale jakto? Sníh mě studí pod tlapkama…“ nelezlo mi to do hlavy, “můžu to pak vyzkoušet? Já bych chtěl něco už chytit, teto Lio.“ Povzdychl jsem si, ale dál jsem se holt musel soustředit na svou práci, protože jsem byl pořádně zaneprázdněný a udýchaný z té práce, že jsem to trochu lajdal. Zmrzlá voda? Zalapal jsem po dechu a zopakoval to, co dělala ona, abych si to ozkoušel. Očka mi jenom zářila. “To se mi moc líbí!“ Huhňal jsem s tlamou plnou sněhu.
“Já se ale snažím,“ pískl jsem a pořádně to teda uplácal, když už si tak stěžovala. “Asi Odin, třeba je on línej,“ pokrčil jsem rameny, protože madre rozhodně líná nebyla! Nakonec jsem byl s naší stavbou nadmíru spokojen a tak jsem ustoupil. To už k nám ale doopravdy doléhaly křiky. Zamžoural jsem a zavrtěl ocasem, “to teda! To jsou… Trapáci,“ zubil jsem se, protože jsem na ní doopravdy chtěl zapůsobit.
Ten pohled jsem ale nikdo asi potom nevymal z paměti. Viděl jsem ot… Odina, jak se nechá tlačit jeho sourozenci. Strnul jsem, načež jsem rychle přistoupil k Lie a naježil se jako ježek. “Krysa!“ vyjekl jsem a bezradně se podíval na ziu. Pak na Yggiho a Odine. Měl jsem smíchané pocity, protože jsem jednou tlapou málem letěl dopředu, ale druhou jsem zůstával u Lii. Zoufal jsem si zakňučel, nevěděl jsem, co mám dělat. Protože Odina jsem se já bál. “Yggi! Odine!“ Vyštěkl jsem.

5. Postav vlkuláka.

“Ale já bych chtěl něco brzo!“ vzdychl jsem si . “Jo,“ potvrdil jsem a pak se na ní zadíval. Otrávila se? To jsem asi někde slyšel. Nad tou představou jsem se oklepal a raději jsem to nechal být, protože muselo pěkně bolet.
“Ale… Ale já nebydlím pod vodou,“ zamračil jsem se a koukal dolů. Ani mě nezaráželo, jak vedle mě zia Lia ztuhla, já byl spokojený. Nakonec vstala, ale to jsem taky ještě dokázal přežít. Prostě jsem vstal taky a pohyboval se zase kolem ní. Vyprávěla mi i o místech, kde se dalo přespávat atak. Což jsem byl rád, že se nemusíme vracet. I když jsem měl moc rád svoji rodnou noru.
“Plavou? Aha! Já jsem plaval taky!“ a to ke dnu. Nebyl jsem zrovna ten nejlepší plavec, ale co se dalo dělat. “Nos? Tak to mají teda pěkně divnej nos, zia Lia,“ podotkl jsem a sledoval celou tu podívanou. Avšak jsem si to moc nedokázal představit. No byl jsem rád, že mi to všechno Lia dokázala vysvětlit a máloco zůstalo mé zvědavosti zatajeno.
A to, že to byly velké ryby? To se dalo pochopit. “Zia Lia, počkej!“ smál jsem se a začal jsem koulet velkou kouli sněhu, na kterou se moc pěkně navaloval další sníh. Smál jsem se jako střelený. “Zia Lia, uděláme velrybu,“ takový pochybný vlkulák. Svou kuličku jsem trochu rozplácnul, aby byla placatější. Pak jsem přikoulel další a připojil jí na obě strany hlavního těla, aby to vypadalo jako ploutve. Zabodl jsem do toho tyčku, což měl být ten gejzír a to byl můj pochybný vlkulák, u kterého jsem doufal, že ho Lia ocení.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

<< Ragar

“A pod vodou se dýchat nedá…“ zamračil jsem se, moc jsem netušil, jak to ty ryby dělají, že se utopí. Asi jsou doopravdy speciální!
Další hovadiny? Proč ne! “A už víš jakou? Můžeme něco po ceste vymyslet,“ zia Lia byla fajn. Občas děsivá, občas šiblá, ale začal jsem si postupně zvykat. “Asi na nic,“ pokrčil jsem rameny a nechal to být. Všechno se prostě mělo sežrat.
Mé sympatie se také zvyšovaly každou pochvalou, kterou jsem od zii Lii dostal. Nedávala jich totiž moc. Ale zároveň mi to přišlo víc… Fér. Zanadávala si, občas mě pokárala, občas pochválila. Bylo to o dost víc, než jsem kdy dostal od madre. “To se mi líbí. To svítící nahoře vypadá jako ten onen svět!“ usmíval jsem se, netrápil jsem se smrtí až moc. “A jak se ti to stalo?“ ptal jsem se, protože očividně teta byla málem jednou ze světýlek.
Ani jsem nedával pozor na cestu. No jenže jsem málem hezky sletěl. Zalapal jsem po dechu, když jsem viděl tu nekonečnou vodu přes sebou, okamžitě jsem ucouvnul, jako bych se bál, že mě to sní. Zakňučel jsem a po chvilce natáhl čumák blíž. “A tam… Tam bydlí velryby?“ nevěřícně jsem kroutil hlavou. “Jsou to… Asi fakt velké ryby, žejo?“ kňoural jsem dál a nakonec jsem si dovolil si lehnout hnedla vedle Lii. Respektive mi tu začala být zima a taky jsem neviděl nic špatného na tom se přitulit k dospělákovi. Dělal jsem to tak s madre.
A takhle? Takhle to nádhera fakt byla. Přikývl jsem a koukal na zimu, která se tu rozprostírala. Bylo to krásné. Na jedné straně tolik sněhu, že bych se v něm mohl topit, nádherně třpytící se stromečky pod návalem bílé přikrývky. Všechno se tak hezky zabarvovalo se svítajícím Sluncem. A mně se to moc líbilo. Nakonec jsem ale pomalu usínal, bylo mi tak krásně.
To už ale Lia zase mluvila o něčem jiném. Zívl jsem a unaveně se podíval nahoru. “Ale kde? Budeme se muset vracet zpátky tam kde je madre?“ nevěděl jsem, kde se jinak spinká. Protože jsem zatím většinu svého života zažil na Vyhlídce a v Zarostlém lese. Ale jestli mě něco probudilo, tak to bylo to velrybí houkání. Vyjekl jsem a vyskočil na nožičky. Viděl jsem ten gejzír, viděl jsem i siluetu pod vodou. Z reflexu jsem začal štěkat, jako kdyby to to zvíře mohlo slyšet. “Proč je totak veliké?!“ chvilku jsem panikařil, než jsem se uklidnil dost na to, abych se ptal jako šílený. “A co to bylo za vodu? Proč ta voda stříkala tak vysoko?! A jak tam pod vodou dokáže běhat?“

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

>>> Sopka přes Sviště

Daleko? V léte? Hádal jsem, že to bylo to teplé období, které jsem poznal jako první. Něco jsem ohledně toho nejspíš už slyšel. A tak jsem si jen povzdychnul a zavrtěl hlavinkou, byl jsem z toho celkem nesvůj. Co mi ale zlepšilo náladu bylo to, že bych možná mohl mít magii od smrti. “Třeba jí budu mít taky,“ poznamenal jsem, ale dál jsem se tomu už nevěnoval, alespoň ne nahlas. Taky bych chtěl umět ovládat ty světélka v deštivém počasí.
“Nebudu odpočívat, já bych chtěl ulovit tu velrybu!“ no ovšem kdybych věděl, jak jedna taková velryba vypadá, asi bych si to hodně rychle rozmyslel. “A stálo, zia Lia! Nechceme to zkusit ještě jednou?“ zubil jsem se, asi jsem to začínal pochytávat. Protože Lia nevypadala nijak vyděšeně, spíš spokojeně. A tak jsem uznal, že to doopravdy nic nebylo a strach je jen převlečený adrenalin. “A k čemu pak jsou? To je jen na papání?“ protože já jsem uměl běhat… Ale kolíbat se? Zkusil jsem se krátce pohybovat právě jako tučňák, ale moc mi to nešlo a spíš jsem ztrácel stabilitu. Blbina!
Výt? Zamrkal jsem na ní. “Asi? Já to nezkoušel, asi…“ zatím jsem úplně netušil, co si pod tím mám sakra představit. Ale podle jejího vyprávění to byla důležitá část našich dnů. A znělo to krásně a poeticky. Takhle jsem si mohl představovat, že sourozenci vyjí na měsíc taky! “To bych chtěl taky zkusit! Aby to sourozenci slyšeli!“ zalapal jsem po dechu, ani jsem ještě nevěděl, že se k tomu brzy dostanu. “Onen svět, zia? Co to je?“ další věc, se kterou jsem se ještě nesetkal byla smrt a celý ten koncept, že někdo zmizí. Neznal jsem to.
Do toho ale zia začala výt. Zprvu jsem jen poslouchal, než se k Lie připojil i můj, poměrně pištívý, ale překvapivě ne tak hrozný hlásek. Asi jsem nebyl zrovna zpěvák, ale pořád jsem byl vlk, vlci umí výt a já nebyl výjimkou. Představoval jsem si, jak teďka přesně takhle sourozenečci vyjí na měsíc semnou. A najednou mi bylo o něco líp.

Sráz>>

<< Zubatá hora přes Sněžné velehory

“Dospěláky asi ještě…“ a to byl ještě můj decentní nedostatek, který jsem hodlal co nejdříve napravit. Hned jak se dostaneme z tohohle hrozného sněhu, jsem byl naprosto připravený dát všechno do toho, abych byl ten nejrychlejší malý vlček ze všech! A rychlejší než zia Lia, madre nebo Odin.
A upřímně mi víc, než stačilo takhle nadšené potvrzení mého chování. Byl jsem ještě vlče, které se dalo tvarovat, a tak jsem byl přespříliš nadšený, že jsem nemusel respektovat Odina tak, jak to po mně chtěla právě madre.
A mezitím, co mi zia vyprávěla o tom počasí, tak jsem se zasnil a také se to snažil představit. Hodně prší, prohání se po obloze světla… Znělo to fantasticky, až se mi z toho ježily chlupy na zátylku. “A kdy to uvidím? Já bych to chtěl vidět!“ zalapal jsem po dechu, “a taky bych chtěl, aby moje srst kopala ostatní!“ Tak, alespoň už jsem měl svou vysněnou magii. “A doufám, že ten oceán teda uvidím brzy,“ zubil jsem se dál, ale samozřejmě, že mi úsměv nevydržel dlouho.
Asi jsem měl bejt velkej a odvážnej, ale teď jsem si doopravdy málem ucvrnkl. Dole jsem se musel vyhrabávat z haldy sněhu, která byla snad úplně všude kolem. Ziu to moc nezajímalo, ale nedivil jsem se, očividně to byla moje práce se o sebe postarat, i když mi pomáhala. A tak mi to ani nevadilo. “Byla to prdel!“ odpověděl jsem, když jsem vystrčil hlavu ze sněhu, odhadoval jsem, že to slovo prdel je nějaká forma zábavy. A bavilo mě říkat slovíčka, co jsem neznal. “Tučňáci jsou taky jako velryby? Velká ryba?“ ptal jsem se a dostal zbytek těla nad sníh, než jsem se prodíral směrem, kterým se vydala i Lia. “Takjo! Jdeme!“ Ten adrenalin mi dodal druhý dech, že mi i přestalo vadit, že mi byla zima.

Ragar přes Sviště >>

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Něco, co se mi povede. Trochu opatrně jsem přikývl, protože jsem si nebyl zrovna jistý, co to asi tak bylo. “Daří se mi běhat rychle, je to úspěch?“ zamrkal jsem, byl jsem tak světa neznalý, až to vlastně bolelo. “Tak to je musíme najít!“ zalapal jsem po dechu a už jsem se je snažil vyčmuchat. Ale cesta vedla už jen dolů a tam jsem se upřímně bál, takže jsem to nehodlal zrovna riskovat.
“Odin je pak teda krysa, že jo?“ alespoň jsem se učil celkem rychle, nadšeně jsem zavrtěl ocasem, protože mě upřímně těšilo, že bych Odina mohl takhle nazvat přímo do očí.
“No, non ha visto,“ řekl jsem a upřeně se podíval na nebe, snažil jsem si to představit, ale nic mě nenapadalo. “To jde z nebe? Jako déšť? Ten jsem viděl!“ oznámil jsem poměrně hrdě a zavrtěl ocáskem. “Žvanec se mi líbí, ale velryba ne. Mně se nelíbily ani ty normální ryby… A oceán je co? To jsem taky neviděl,“ ale byl jsem přímo nadšený z toho, co je přede mnou. Co jsem musel ještě prozkoumat a co jsem se měl dozvědět. Bylo to úžasné!
No, ale hodlal jsem se pořád držet tety Lii, která někde sebrala obří kus ze stromu. “Nápad?“ zamračil jsem se, ale poslechl jsem a opatrně se posadil na ten kus kůry. Najednou jsem jel. A napoprvé jsem začal pořádně jančit a panikařit, než jsem se uklidnil a zase se posadil. “Zia Lia! Tohle je úžasný!“ zubil jsem se. Já jsem byl asi v tenhle moment srovnatelně těžký jako ona, ale nějak mi to nepřekáželo. Byl jsem šťastný.
Ale štěstí nepřetrvávalo moc dlouho, protože jsem se podíval dolů a to bylo… Strmé. “Ale… Ale co když se to nepovede?“ vykoktal jsem a chytl do tlamičky tu větev, která ho ještě švihla přes obličej. A pak? Pak jsem si už nic moc rozmýšlet nemohl. Protože jsem mohl jenom křičet a zkoušet se vyhýbat všem kamenům, větvím, vlkům a bůh ví čemu všemu. Nemohl jsem ani říkat žádná slova, protože jsem byl tak pevně zakousnutý do té větve. Ale i tak bylo slyšet to vysoké vlčecí pištění.
No a na konci? Na konci se mi podařilo tu větev odlomit, tím pádem jsem ztratil kontrolu a naše vozítko narazilo. A alespoň já jsem se trošku proletěl vzduchem. Naštěstí to už bylo poměrně nízko a tak se mi ani nic nestalo, kromě toho, že jsem zmizel ve vrstvě sněhu a zůstala po mně jen silueta.

Sopka přes Sněžné Velehory >>

No očividně měla zia Lia velmi… Specifický styl věcí, který měla ráda a já nevěděl, jestli tomu zrovna přicházím na chuť, ale asi jsem musel, a tak jsem jen přikývnul a spíš se zaobíral tím, jaké oči bych mohl mít. Pak mi určitě teta poví veškerá tajemství! “Úspěch? A jak takový úspěch získám?“ tím idiota jsem se hodlal zabývat, ale to až později. Teďka ne. Smrdíme všichni podobně? Zamračil jsem se a jen tak jsem si čmuchnul i k ní. A jo. Trochu madre jsem tam cítil. Zavrtěl jsem ocasem a přikyvoval. “To je moc fajn!“ asi trochu ťunťa. Ale hned v ten moment jsem ucítil i něco dalšího. Něco, co smrdělo jako moji sourozenci. “Co když tu Yggi a Odine jsou taky?“ vydechl jsem a rozhlížel se jako šílený.
“Auva! Ale to druhé umí i Odin, vůbec se mi to nelíbilo, když nakazoval sourozencům, ať jdou k němu. Ty to dělat nebudeš, že ne, zia?“ okamžitě jsem ptal a vyvalil na chudáka tetu svoje velká očka, do té doby, než to teda šlo. Protože jsem se několikrát málem rozflákal.
Nakonec se s Vlčíškem setkala i teta Lia. Já jsem tomu jenom přihlížel. Velrybí žvanec? Vůbec jsem nechápal. A rány ostatním? Nakonec jsem čekal, až poodejde, abych se mohl zase přiblížit a bombardovat otázkami. “Tvůj kožich dával rány ostatním? A co je velrybí žvanec?“ Holt jsem se přestal bát pokládat otázky a byl jsem na ně přímo v pravém věku.

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

Kierb přes Velehory

“Líp voní? Mně se to teda moc nelíbí, jak to voní,“ řekl jsem svůj názor. Asi to bylo tím, že jsem na ten štiplavý a ostrý pach nebyl zrovna zvyklý. “Aha… A to tedy pak zjistím až budu velkej? Jakou magii mám já?“ optal jsem se, ale moc jsem nerozuměl, na co všechno mi taková magie vlastně bude.
I když jsem málokdy rozuměl tomu, co mi teta Lia říká, tak tomuhle jsem dokonce rozuměl. I když ne tak docela úplně. “A co pak musím mít místo snahy, abych neměl hlad?“ byl jsem plný otázek. A ačkoliv jsem si rád hledal svoje vlastní odpovědi, tak jsem uznal, že Lia ví o dost víc, než já. Vždyť mě poznala jen tak! “A zia Lia? Jak si mě vůbec poznala? Jak víš, že jsi moje zia a sestra madre?“ doopravdy plný otázek. A na tohle jsem chtěl odpověď tak moc, že jsem odkejval, že od týhle chvíle sežeru všecko co mi přijde pod tlapu.
“A ty to umíš?“ ale asi moc ne, když předtím čarovala ty jiskřičky. “Já bych to chtěl umět, čarovat ty bludy. Tak si to pořídím!“ zubil jsem se dál a nadšeně vrtěl ocáskem.
A Vlčíšek? Tam jsme tedy nejdříve museli vyšplhat. Měl jsem takový divný pocit v bříšku, jako kdyby se mi o něčem takovém někdy zdálo. “Já to zvládnu!“ vypískl jsem, zrovna v moment, kdy jsem zakopnul a málem se rozplácnul. A no… Hodlal jsem něco vymámit. Ale teď mě bolely nožičky a sotva jsem něco takového zvládal. Ťapkal jsem, seč mi síly stačily a u toho jsem řádně funěl. Byl jsem přímo zoufalý.
Nakonec jsem se ale vyškrábal na vrcholek a tam byl vlk, kterého jsem viděl ve snu. Vytřeštil jsem oči a Vlčíšek se na mě jen otočil a usmál. Natěšeně jsem běžel k němu a na moment se k němu i přitulil. Ačkoliv jsem si normálně držel prostor od ostatních. “Vlčíšku! Měl bys pro mě ještě nějaké dárky?“ ptal jsem se a Vlčíšek se ptal, co bych si tak přál a jestli na něj už věřím. “Věřím, věřím! A já bych chtěl, aby se teta Lia mohla zase čarovat velké věci! A taky… Taky abych viděl Odine a Yggdrasila, víš? Pak budu věřit ještě víc.“ A ačkoliv mi Vlčíšek věnoval poměrně smutný pohled, já jsem si to nijak moc nepřebral a bral jsem to jako hotovou věc. “Zia Lia! Vlčíšek! Koukej!“

<< Medunková mýtina přes klimbac

Nenápadnost. Trpělivost. Pořádně se dívat. To jsem mohl a tak jsme udělal, strnul jsem na místě a pozoroval každý Liin krok. Nebo jak jen koukala. Přišlo mi to skvělé! A jednoduché. Až v ten moment, kdy jsem uviděl něco, co se jí v tlamě začalo hýbat, dokud to nezakousla. Trochu to smrdělo, ale nijak mi to zrovna nepřekáželo. A když přišla řada na mně, vlastně jsem ani moc neváhal a šel to zkusit. To, že jsem se hrozně lekl vody a ryb kolem mě (jedna mě dokonce sejmula do obličeje)... Byla věc druhá. Nakonec po tom, co mě voda unesla skoro až k Lie, se mi podařilo ulovit malinkatou rybičku, tak akorát pro mě. Rychle jsem jí zakousnul, spápnul a utíkalo se dál.
Tentokrát to byla celkem rychlá zastávka, nic moc se nedělo, jen teta měla asi bludy. "Co to je vůbec blud?" to byla ale dobrá otázka.

Zubatá hora přes sněžné velehory >>

Asi jsem začal rozumnět tomu, že abych mohl být Dante, tak jsem nesměl být změkčilej trouba. Očividně jsem musel začít víc pochytávat zvyklosti od tety Lii. Protože mi připadalo, že když říkám věci tak jak je říká ona, tak to oceňuje víc.
No ale jestli jsem se měl tak chovat, tak jsem si asi měl začínat zvykat na různé šílenosti. Pozoroval jsem, jak zia Lia zdobí stromeček tělíčkami myšek a dalších zvířátek. Překvapeně jsem mrkal a zíral. "Šp... Šplíchanců od krve?" zamumlal jsem, ale ještě jsem byl dostatečně malý na to, abych si to nedokázal úplně přebrat jako ošklivou a nemorální věc. A tak jsem se ke stromu přiblížil a očmuchal ho. Trochu jsem se bál, ale asi... Asi to byla ta pointa.
Pořád jsem sledoval ten strom, když se zia najednou rozhodla čarovat. Zalapal jsem po dechu a rychle uskočil. "To bych chtěl taky umět, teto Lio!" vydralo se ze mě a nadšeně jsem se snažil jednu z jisker chytit, což se mi ale nepodařilo, bohužel. A tohle budu umět kolem narozenin? Bomba!
"Ale já se snažil..." zamumlal jsem, když vyjádřila svoje nespokojení. Trochu jsem se bál, že bude něco jako pa... Odin. Ale tomu tak nebylo. Naštěstí jen zavelela a odvedla nás pryč. A já jsem posluště následoval.
Mluvila o nějakých debilních místech, o nějakém Životu, který byl pěkně ujetej týpek a no... Už jsme si říkal, že za ním nechci. Nakonec nás dovedla k nějaké velké vodě.
Ta voda mě upřímně vyděsila víc než tetin strom. Protože strom nedělal zvuky. "Nevím," přiznal jsem a zoufale na ni obracel pohled, kdykoliv jsem se odhodlal přiblížit. Alespoň jsem se nedržel výhradně za ní a schovaný. A zdechnout jsem nehodlal. Tak jsem se raději postavil dál od voděnky a pozoroval, co teta Lia dělá.

Kierb přes Klimbáč>>