Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Únor 2/10 | Iva

Sakra sakra! Byl jsem celý zoufalý, protože jsem nevěděl, co mám dělat. A jako bůh z nebes se kolem mě najednou ozval hlas. A doopravdy moje první reakce byla podívat se nahoru, než jsem se zatočil a v zorném poli se mi mihnula hnědá srst. “Já se snažím!“ zakňučel jsem, ale doopravdy jsem to ještě nevyzkoušel.
A vlčice měla pravdu. Sotva jsem zaryl drápky do ledu, přestal jsem se celý rozjíždět do všech světových stran a zůstal jsem ztuhle stát na místě. Byl jsem uprostřed jezera, zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. “Grazie,“ poděkoval jsem a hlavou se trochu uklonil. Chtěl jsem působit dospěleji, než jsem doopravdy byl. “Ale jak se dostanu zpátky?“ špitl jsem bezradně, bál jsem se, že když udělám jeden krok, tak můj další mě okamžitě pošle k zemi. A tak jsem tu stál. Odkázaný na pomoc cizí vlčice.

Únor 1/10 | Ivy <3

Tak neurčitě jsem se coural kolem nějakého jezera, které bylo dost zmrzlé. Přemýšlel jsem, jestli by bylo moudré zkusit šlápnout na ten led. Tahle zima pro mě byla první, ale zároveň to bylo taky nejhorší a zároveň nejlepší období mého života. Už jsem věděl, jak umí být krutá, a tak jsem vůči všemu novému byl velmi opatrný. Naposledy když jsem zkoušel plavat s Wizku, tak jsem šel honem rychle ke dnu.
Nakonec jsem ale neodolal a opatrně položil první tlapku na led a když se nic nestalo, jenom to studilo, tak jsem tam dal i druhou a celá přední část mého těla mi odjela dopředu, dokud jsem se nerozplácl. A moje panika tomu moc nepomohla a já nakonec skončil na ledu celý a nemohl jsem se zvednout, jelikož jsem sotva dokázal myslet v celém tom chaosu. Koordinace noh mi očividně nešla ještě tak dobře, když mi jedna neujížděla, tak mi odjížděla zase druhá a já skončil zpátky na ledu.

Řval. Furt řval. Drásalo mi to nervy. Já rozhodně nebyl zrovna suchar, ale trochu mě ta zima děsila. Děsilo mě, jak ostrá byla. Protože jsem zimu ještě nezažil. A taky mě děsilo, jak jedno to bylo tomuhle prckovi. “Já nevím, třeba bys našel způsob,“ odtušil jsem a pokrčil rameny. Opatrně jsem obešel všechny kolem a posadil se před jeskyni. Nechtěl jsem ještě jít dovnitř.
“Rvát?“ překvapeně jsem zamrkal a pak pozoroval, jak se mě Machiavelli snaží přeprat. Cítil jsem se tak divně, jako kdybych naprosto ztuhnul a nevěděl co se sebou. Cítil jsem se jako madre, která toho nikdy moc nenamluvila. A místo toho mě polil ošklivý pocit toho, že jsem bez madre. Kdepak asi byla. Vydala se mě hledat? Musel jsem jít za ní, ale když jsem jen spatřil, jaký je svět mimo les, tento nápad jsem prohodil oknem na dobu neurčitou. Moje madre to všecko zmákne. Tím jsem si byl jistý. “Moc dlouho si to nevydržel,“ oblízl jsem si čumák a ledabyle do něj strčil tlapkou.
A to že chtěl bráchu? Staršího? Možná by to semnou hnulo, kdybychom se neznali sotva pár dní. Ale co už. Pousmál jsem se a pak vyjekl, když mě chňapnul za ouško. “Notak! To bolí!“ vypískl jsem a tentokrát nezůstal jen tak hloupě stát, ale flákl jsem ho tlapkou přes ňufák a skočil po něm. Nic, co jsem dělal mu nemělo ublížit, vlastně to v mém vlastním smyslu byla hra. Hraní jsem znal. Yggi se po mně často vrhal, ještě když jsme byli společně…

<< Ronherská skála

“Ta přijde,“ tak trochu jsem tomu věřil víc než tomu, že kdyby si s Machim vyměnili místo. Tenhle byl trošku ťunťa a nezastavitelný. Ale co už. Nespokojeně jsem mlasknul a ťapkal dál, čím dál rychleji, abychom byli z lesa co nejdřív fuč. “Tak si je prodluž! Nebo se snaž víc, s tím stěžováním tu akorát umrzneš!“ prohlásil jsem. Zároveň to bylo asi to nejdelší a nejhlasitější co jsem za celou tu dobu vlčatům řekl a už ze mě promlouvala zia Lia. Ale co jsem měl dělat, když Machiavelli byl tak nehorázně ukřičený? Vůbec se mi to nelíbilo. A tak jsem stáhnul ouška k zátylku a utíkal dál.
Nakonec se nám díky bohům podařilo dostat zpátky do Vrby. Blaženě jsem vydechnul a pak se podíval všude kolem. Bylo tam zatraceně moc dospěláků, nějaký další vlče, který asi patřilo k Machimu a Elise. Ale nevěděl jsem, jestli se toužím socializovat dál. Měl jsem obavy, že tohle vlče bude stejný torpédo jako Machi. A druhýho Machiavelliho už bych nedal. “Co chceš dělat teď?“ zeptal jsem se bez toho, abych se ujistil, že je vlček tam někde zamnou. Byl jsem si jistý, že se někde brzo zjeví a začne mi zase křičet do oušek.

// povolená manipulace Machim
Upřímně jsem zprvu ani nevěděl co se vlastně moc děje. Jen jsem hlídal dvě nezbedná vlčata až… Jedno se mi vypařilo. A druhé bylo… No. Velmi blízko tomu. “Musíme domů, nelíbí se mi to tu a stmívá se, Elisa si najde cestu,“ protože se mi zdálo, jako kdyby se Elisa vracela obloukem. Chňapl jsem Machiho za zátylek a táhl ho zpátky, než se kluk rozešel po svých. Dával jsem jen pozor, aby nezapadl do sněhu. “Šup, tady to není bezpečné,“ špitl jsem a klusem se vydal zpátky do vrby, jen jsem semtak zkontroloval, jestli mladej jde semnou. Jestli Lia měla semnou takové trable, tak jsem se jí upřímně chtěl omluvit! Machiavelli s Elisabettou mi bohatě stačili. A to jsem je oba dokázal hravě přeprat jen máchnutím tlapky.

S Machim do Vrbového lesíka>>

Loterie 11 (2/5)

Hádali se o jménech. A já zůstal kompletně ticho, protože jsem byl Dante. Jméno jsem si zasloužil. A oni? Oni ho dostali darem. Jen tak, aby se neřeklo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a pozoroval, jak se vlčata povalovala navzájem.
Pak Elisa na chvilku mluvit začala. A pak Machi začal cvakat zubama. “Vypadáš hloupě,“ pronesl jsem a odstrčil jeho čumák pryč, než jsem se vydal na svůj vlastní, malý průzkum okolí. Nijak mě nezajímalo, že oni si dělají ten vlastní. Ani, že se kolem nás hemží vlci. Cizáci.
Větřil jsem ve vzduchu, vlčata dělala blbosti a já byl akorát nervoznější. Vlastně se tu pak i objevili, ale zase rychle zmizeli. Díky bohu. Machi se samozřejmě musel chválit, ale pak oba utekli bůh ví kam.
Já? Já jsem jim ale byl v patách. Nepotřeboval jsem tolik námahy, jako oni. Prodírání se sněhem mi šlo celkem pěkně, měl jsem v tom praxi. “Zajíce nedokážete chytit ani jeden,“ zamumlal jsem si pod vousy, cítil jsem se jako matka dvou nezbedných dětí, které každou chvilkou mohou padnout do nějaké díry. Akorát já bych je tam nechal, protože si to zaslouží. Pche!

Lot 9 (4/5)

<< Vrbový lesík

“Ale já… já jí nechci mít,“ zamumlal jsem na tu malou holku, protože doopravdy jsem moc netoužil potom se tu s nima honit do kolečka. Ale taky jsem nehodlal je nechat utéct. A tak jsem poměrně neohrabaně plácnul Elisu přes hlavu a běžel dál. Chtěl jsem zařvat, že jí má ona a ne já, ale nějak mi to vypadlo. Tak jsem musel doufat, že to pochopila, jestli jsem jí teda chuděrku nezarazil celou hluboko do sněhu.
Mezitím jsme doběhli k nějaké skále a Machi už zase brebentil. Nelíbilo se mi, kolik si toho ti dva vymýšleli. Oblízl jsem si čumák a raději jsem si našel místečko s nejmenší koncentrací sněhu a do toho si sednul. Sotva jsem vnímal, co Machiavelli povídá. “Já chci být Dante, nech si svoje jméno, já jsem si ho konečně zasloužil, nechci žádný jiný,“ pronesl jsem a položil si přední tlapičky na svůj ocásek. I když byl můj ocas krátký a sotva jsem tlapičkama dosáhl.
“A jo, vyhrál si, tak snad jsi spokojený,“ zívl jsem si a pomalu na oba mrkal. Elisa nemluvila tolik. Proč? “Proč ty tlamu nezastavíš a Elisabetta jo? Mluvíš dostatečně za celou vrbu,“ oba jsme měli absolutní zero filter.

Lot 8 (3/5)

Leden 1/10 | Yggi a Odine

Byl jsem už veliký, můj nos se krásně zahnul, oči jsem měl krásně modrá se žlutými půlkruhy, které mi dodávaly děsivý zjev, ouška jsem měl narovnaná a moje tělo se překvapivě osvalilo. Pořád jsem byl spíše atletický, hubený a dlouhonohý, ale už jsem nebyl jen taková tyčka, kterou povalí každý větříček. Byl jsem poměrně statný samec! A taky jsem na to byl hrdý.
Mumlal jsem si něco v italštině, mezitím co jsem ležel hezky na zemi v lese poblíž Vrby. Užíval jsem si tu samotu. Alespoň do té chvíle, než se ke mně přivalí Machiavelli, nebo živel jemu podobnému. Bylo fajn mít je. Ale pořád to nenahrazovalo Yggiho a Odine, které už jsem přeci jen nějakou tu dobu neviděl. Kdepak se asi toulají oni?

Lot 3 (3/5)

Bylo toho hrozně moc, celkově nás tu bylo až přespříliš a mě se to nelíbilo. Cítil jsem se jako kdybych byl zaseknutý mezi všemi a dusil se. Alfredo na mě mluvil a já ze sebe Musel oklepat ten stres. Představil i svoje děti. Elisabettu, kterou už jsem znal a Machiavelliho. Dobré vědět, protože ten mi lezl na nervy hned co se ke mně přiblížil. Elisa? Ta se alespoň nechovala... No. Asi tak.
Ale jedno slovo mě hřálo na srdíčku. Doma. Usmál jsem se na Alfreda tak jako na nikoho předtím a zavrtěl ocasem. Byl to Alfredo. Byl to můj strýc a já jsem najednou měl naděje na nový začátek, ve kterém se budu cítít dobře. Vrba byl můj domov. "Děkuji, strýčku," vydechl jsem a pokynul hlavou, snažil jsem se působit tak jak by to chtěla Madre, trošku... Spořádaně, ale to se dělalo hodně špatně, když jsem byl tak moc rád.
To už se mě ale ten prcek chtěl zbavovat, jeho ségra se toho chytla a pak jsem ho vytahoval ze sněhu. Oblízl jsem si čumák a pozoroval, jak se Elisa směje na Machiho, který si z ničeho nic nedělal. Ale očividně se mě už zbavit nechtěl, tak to bylo celkem... Fajn? "Já nechci, nechci tě lovit ze sněhu jako rybu," mumlal jsem, nechtěl jsem lítat kolem jako prdlej! Protože vlčata byla až moc nepředvídatelná a já se toho obával.
A pak se představil. Což... Jsem slyšel. Elisino jméno jsem tím pádem slyšel už třikrát. "Já vím, Alfredo říkal," krčil jsem rameny, moje jméno už znal a já se teda opakovat nehodlal. Taky jsem ale nečekal ten neutuchající respekt ze strany toho prcka a tak jsem překvapeně ustoupil, nechtěl jsem, aby ke mně někdo takhle vzhlížel. Nechtěl jsem být nikým takovým. "Spíš ne, hele, já budu já a ty budeš ty. Elisa bude Elisa a všichni bude spokojení," oznámil jsem a raději se přiblížil zpátky ke slečně, která byla pravým opakem Machiho. "Vždycky takhle lítá?" zeptal jsem se, ale kdyžjsem koutkem oka spatřil, jak vlček letí pryč... No byl čas jít taky. Lehce jsem tukl do Elisabetty, aby následovala a sám jsem se hnal za ním.

Ronherská skála --

Mezitím se přihnala jiná vlčice. A z toho jsem byl fakt… Mimo. Nikdy jsem nebyl mezi tolika vlky. Malými ani velkými. A zia Lia to očividně moc nechápala. Ta vlčice se přihnala jako blesk z čistého nebe a já se chvilku bál o svůj kejhák.
Jenže to se ke mně přihnalo nějaké vlče. Cizí vlče. A zdravilo mě a ohodilo mi ksicht sněhem. Měl jsem co dělat, abych po vlčeti z momentu strachu nevyjel. Ale tak se nestalo, musel jsem se chovat, jelikož tohle byla famiglia. “Ciao,“ řekl jsem prostě a natáhl čumák, abych si jí trochu očmuchal. Byla… Tmavá. Nevěděl jsem proč, ale asi to nějaký důvod mělo. “Taky bych chtěl vědět,“ špitl jsem v odpověď a už jsem se chtěl dotazovat, co se vlastně děje a jak se jmenuje, to ale přišla další pohroma. A mnohem větší.
Oblízl jsem si čumák, když si to ke mně nakráčel nějaký malý svišť, který mi byl o dost méně sympatický, než ten první. Nakrčil jsem čumák, když ječel a vůbec. Když si to ke mně přištrajdal. “Non è mia madre, Machiavelli,“ švihl jsem ocasem, ale nenechal jsem na sobě znát vůbec nic, to už jsem pochopil, proto abych přežil jsem nesměl dávat najevo slabosti. Protože před chvilkou jsem jednu takovou najevo dal a zia z toho nebyla nadšená.
Do toho si začal ten Machi šeptat něco s tou jeho malou asi ségrou a já ustoupil o krok, ušklíbl jsem se a zabodl na něj oči. Mě se nikdo zbavovat teda nebude. Ale nic jsem k tomu neřekl, nemyslel jsem si, že by z toho něco bylo. Ale ono bylo. Dostal jsem tlapou přes tlamu a než jsem věděl co se vlastně děje, tak Machiavelli už utíkal pryč, mezitím co já, strnulý jsem sotva věděl co se děje. “Hej!“ Zaraženě jsem se podíval po všech přítomných a pak se rozeběhnul za tím vlčkem.
Tuhle hru jsme hráli jako malincí se sourozenci. Akorát, že sourozenci mě neflákali po hlavě a tak jsem byl trošku zmatený. A ačkoliv jsme s Machim byli dost podobně stavení, já byl starší a také jsem velmi dominoval v rychlosti. Ale než jsem ho stihnul chytit, tak to ten trouba stihnul šmiknout do sněhu. Jen jsem se sám pro sebe uchechtnul, než jsem přišel, čapnul ho za zátylek a prudce ho ze sněhu vyškubnul. “Proč si do toho vběhnul? Nevidíš si na cestu?“ a jestli někomu překážel ve výhledu nos, tak jsem to byl já. A já do závěje neboural. Skill issue.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5 různých vlků (nesmí být v rozcestníku) - Lia, Pippa, Machiavelli, Elisabetta, Chiara

<< Magický palouk

“Tak já se nebudu teda ztrácet,“ zamumlal jsem, protože jsem nechtěl být debil. Celkem mi záleželo na tom, aby mě zia Lia měla ráda a by mě chválila. Zvykl jsem si na ní a tak nějak jsem se zdráhal toho potkat kohokoliv jiného.
No jenže to tak bylo. Domov. Tohle místo jsem měl nazývat domovem? Opatrně jsem se natáhl a pohlédl na všechny shromážděné vlky. Byl jsem poměrně vykulený a jediné co mě drželo od toho, abych si stáhl ocas mezi nohy bylo to, že jsem nechtěl, aby si o mně mysleli, že jsem srab. Viděl jsem dva malé sviště, jak je nazvala Lia předtím. Jedno si hrálo ve sněhu… A vlastně to druhé taky. Do toho tam byl… Alfredo? Žádné jiné jméno mě nenapadalo, protože Lia a madre neměly žádné jiné bratry.
Mezitím se Lia jala toho mě představit. Nebo tak trochu. Nevěděl jsem, proč, ale byl jsem z toho pěkně na nervy. Držel jsem se pořád těsně vedle ní, občas jsem hodil poměrně zděšený pohled po těch vlčatech, protože jsem netušil, jestli jsou zrovna fajn a… No. Bál jsem se.
A pak jsem se měl představit. Sakra. “Ciao, mi chiamo Dante.“ Nedocházelo mi, že tohle jméno pro strýčka a tety bude mít kompletně jiný význam. “Zia Lia, můžu si to jméno tedy nechat?“ uvědomil jsem se, ale otázku jsem raději pronesl jen k Lie a šeptem k tomu. Chtěl jsem ten kousek uznání.
Nakonec jsem se rozhlédl kolem ještě jednou a pohledem zůstal na tom vlkovi, u kterého jsem odhadoval, že to je Alfredo. “Tu sei Alfredo?“ zeptal jsem se toho vlka, trochu jsem doufal, že zahvězdím tím, že znám a pamatuji si jeho jméno, ale hodlal jsem si držet odstup. Očekával jsem od něj to samé jako od Odina. Jiného dospělého samce jsem v životě neměl. Snažil jsem se trošku sebrat, nechtěl jsem vypadat jako padavka. Narovnal jsem se a snažil se netikat očima všude kolem sebe, ale očividně jsem z toho byl celý nervozní. Tolik dospělých. Až moc.

<< Mahtae jih přes Deltu

Protože jako malá málo žrala? Tak to já jsem musel žrát pořádně! Zaňučel jsem a v mysli si zoufal, že rozhodně nechci dopadnout jako tady tetička, nechtěl jsem být malý a zakrslý, chtěl jsem být veliký! Ale byla pravda, že už teď jsem byl pomalu větší než ona, ale pořád bylo poznat, že já jsem to vlče. “Tak já nebudu, budu žrát všecko!“ zavrtěl jsem hlavou, “ale této, ty nejsi šeredná. Malá jo, ale šeredná ne,“ usmál jsem se, protože to byl prostý fakt, nepřišla mi ošklivá. Projevovala víc emocí jen v jedné větě než madre za celý můj malý život.
“Vodopád!“ přikývl jsem, a ještě jednou se ohlédl, vodopád byl ale už hrozně daleko. “hrozně hučí, ten vodopád se mi nelíbí,“ vrtěl jsem hlavou dál. Ale upřímně jsem se trochu začínal bát, že jsme se zra… Ah. Ztratili. “Ale… Ale jak se teď dostaneme odsud?“ zakňoural jsem a polekaně švihl ocasem. To byla trošku prekérka. Koukal jsem se všude kolem sebe, mířili jsme do vrby, kde podle všeho nás bylo víc, tím pádem bych mohl cítit někoho ne? Ale zkusil jsem to. Jenže z toho nevzešlo nic. “Ale co když se ztratíš tak moc, že už tě nikdo nenajde?“ protože už jen tohle mi přišlo jako celkem bezvýchodná situace. Až na ten moment, kdy se i teta našla.
Zatracená chumelenice. Ovšem to, že jsem neměl panikařit řekla pozdě, protože jsem vnitřně už myslel, že se z bílého chomáče nikdy nevyhrabem. “Takjo. Ale já se tě vždycky budu držet,“ oznámil jsem jí a zase přeskočil kus sněhu, abych jí co nejrychleji dohnal. Odmítal jsem jí pak spustit z dohledu. “To je ten vrbáč?“ vydechl jsem a očka mi jenom svítila.

Vrbový les>>

<< Vodopády

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 4/4

Držel jsem se a dál se snažil nepojít. Bylo to doopravdy těžké, když jsem byl tak malý. Ještě před pár měsíci jsem byl v lesíku s celou svou rodinou a se sourozenci jsme plánovali, jak se zbavit Odina. Teď mi to přišlo poměrně hloupé, protože časy se očividně rapidně měnily. Teď oni byli s Odinem a chtěli s ním být, mezitím co já jsem si sehnal někoho jiného, kdo mě dokonce i dovede k těm bájným vrbám. Ty mi totiž vždy připadaly jako něco naprosto nedosažitelného, jako něco, co ve vlastním životě nikdy neuvidím.
Ta představa a její popichování mě donutily běžet o něco rychleji. Víc jsem se snažil, kopal jsem nohama, a dokonce jsem se jí i pustil, abych mohl i něco říct. “Až budu velký, tak tě předběhnu všude!“ pronesl jsem, musel jsem štěkat, aby mě vůbec bylo slyšet. Těžko říct, jestli se tenhle můj vlčecí slib donesl až k čumáku Lii. Ale tohle jsem si mohl představovat už teď, hádal jsem, že když je Lacrima moje madre a Odin můj padre, tak jsem asi neměl moc možností, jak být malý. Maximálně, že by mě Lia mohla naučit, jak být malý… Dalo se to vůbec naučit?
“Zio, proč jsi tak malá?“ ptal jsem se pohotově, místo toho, abych jí odpověděl na její otázku. Funěl jsem jak sentinel, ale očividně jsem byl přímo ve fázi, kdy otázky byly daleko důležitější než můj vlastní život. “A co to bylo tam… Za tu hodně hlasitou vodu?“ vydechl jsem a nyní se dokonce snažil i držet krok. Což byl úkol sám o sobě.

Magický palouk přes Deltu>>

<< Vodopády

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 3/4

Pro mě to přestala být taková sranda. Protože sranda zahrnovala odpočinek a smích, ale tady jsem málem brečel. A i kdybych doopravdy brečel, tak se nic nestane, protože by mi slzy zaschly na tváři. Už tak jsem měl očka slepená, od tlamy mi šla pěna a mezi polštářky jsem měl krvavé stopy, jak jsem se urputně snažil posunovat dál.
A ještě, když jsem měl přidávat. To se mi vůbec nelíbilo, ale zase bych jen říkal, jak moc se snažím. I když Liin původní plán, že tohle mě donutí zapomenout na nějaký smutek prakticky vyšel. Najednou jsem se nedokázal soustředit na nic jiného než na svoje vlastní přežití a dostání se odsud pryč. Ještě abych musel přemýšlet nad sourozenci, kteří se na mě vykašlali! To tak.
“Ale já běžím! Ono to rychleji nejde,“ postěžoval jsem si, ale jako kdyby to k něčemu kdy bylo. Najednou jsem se ocitl zase za Liou a ačkoliv mi prošlapávala cestu, tím pádem byl pohyb ve sněhové kalamitě o poznání lehčí, tak jsem si to bůh ví jak moc neužíval. Chtěl jsem vyhrávat, ale také jsem nikoho nechtěl naštvat. Když mě ale Lia flákla svým ocasem přes čumák, trochu mě to naštvalo a doopravdy se jí podařilo mě vyprovokovat natolik, že jsem chňapnul po jejím ocase a držel se. Což… Byla velmi vítaná pomoc, najednou jsem nemusel kopat nohama tak zběsile, abych se vůbec někde udržel. Šlo to! A já si mohl alespoň na chvilku odpočinout od toho pohopsávání v extra hlubokém sněhu. Snažil jsem se dokonce i zahuhlat něco, ale ztratilo se to v hukotu veškerého okolního větru.

Mahtae jih>>

<< Dlouhá řeka

26. Udělej s někým závod přes 4 území, abyste se zahřáli 2/4

Byl to závod, a tak jsem se snažil, ale bylo na mně vidět, že už mi nějaké ty síly dochází a že to místy sotva zvládám. Hekal jsem, ale nevzdával jsem to. Připadal jsem si, jako kdybych letěl rychlostí světla, ačkoliv to tak rozhodně nebylo. Moc jsem si neuvědomoval, že se tetě pletu pod nohy jako šílený a spíš jsem si dál s radostí běhal dopředu, užívajíc si pocitu, že vyhrávám.
“Já to zvládám!“ křikl jsem, protože už tak jsem Liu sotva přes ten hukot větru a sníh slyšel, tak jsem doufal, že ona slyší i mě. Nakonec jsme se dostali k nějaké velké a divné padající vodě, která hučela snad ještě víc než cokoliv jiného. Hodlal jsem se na to zeptat, ale teď na to nebyl čas. Musel jsem jí zkoušet dál předehnat! A tak jsem se rozeběhl, ačkoliv jsem se málem rozplácl po kluzkých kamenech, ale nechtěl jsem sejmout svou příbuznou, a tak jsem se snažil pohybovat ještě jakž takž pomalu.
Nakonec se mi podařilo Liu zase předehnat, to ale až když už byli dole. Byl jsem sám se sebou spokojený a dál jsem si hopkal. I když moje tempo už nebylo nijak rychlé, tlapinky mě bolely a polštářky jsem začínal mít pořádně rozedrané od toho sněhu, bolela mě očka a ouška, protože to tu všechno hučelo, a ne a ne přestat! Kdo tohle má poslouchat? “Mammamia,“ vydechl jsem do větru a snažil se co nejvíc přidat. Což šlo těžko, když mi na záda dýchala vlčice a já se snažil brodit sněhem, který byl třikrát větší než jsem byl já.

Rozkvetlé louky>>