Příspěvky uživatele

<< Vyhlídka

Dante. Bylo to asi poprvé za těch pár hodin, kdy jsem cítil jistotu. Tohle bylo moje a nikdo mi to nikdy nevezme. Možná mi vezmou sourozence, ale jméno mi nevezmou. A madre. Madre mi taky nikdo nevezme. Protože jinak bych byl na tomhle světě docela sám a ačkoliv to předtím mohlo znít jako nekonečné možnosti prozkoumávání, od té doby, co se zde objevil padre, tak už mi to tak krásné nepřipadalo. A tak jsem dál ťapkal vedle ní. “Líbí se mi to… Mi piace,“ zamumlal jsem a podíval jsem se nahoru na matku, která momentálně vedla cestu.
Přikývl jsem. “Chci být s nimi,“ zašeptal jsem, jako kdyby to z mých předešlých akcí nebylo dostatečně jasné. Jestli si to sedne, doufám, že to bude po mém. “Perché Yggdrasil e Odine?“ Dodal jsem ještě. Proč já dostal jméno od madre a oni od padreho? Bylo to na mojí malou hlavu až příliš moc.
A možná, že právě to, že jsem najednou měl ostatní u sebe, mi dalo naději, že se moje přání splnilo. Jako první ke mně přešel Yggy pak i Odine. Zakňučel jsem a neváhal, abych se k nim přitulil a povzbudivě je pošťouchnul čumákem. “Vše si sedne,“ zašeptal jsem a zopakoval to co mi řekla madre. Protože zatím to vypadalo lépe, byli jsme zase spolu, neoddělení.

Srpen 4/10 | Wiz

Odrostla? Jakože... Utekla? Mluvila o věcech, které jsem prostě a jednoduše nedokázal úplně pobírat. "Takže... Jednou budu mít modré skvrny na čele a budu tak velký jako ty?" Oči mi svítily. Nevěděl jsem, že modré skvrny by v mém případě nebyl zrovna stylisticky hit léta, ale co už? Chtěl jsem být cool. Chtěl jsem vyrůst, chtěl jsem mít dlouhé nožky a běhat tak rychle jako Madre!
Zavrtěl jsem hlavou. "Lacrima," znovu jsem ukázal na kapičku u očka. "Slza. Madre je madre," stál jsem si dál tvrdohlavě za svým a zmateně na ní koukal. Maminka byla maminka. Táta byl táta. "Nevím, Madre je blízko. Padre snad pryč," prohlásil jsem a nespokojeně se ošil nad zmínkou Odina. Chtěl mi vzít moje sourozence. Ty jediné, které jsem znal, kromě Madre. Nad tím jsem přemýšlel tak dlouho až mi sotva došlo na co se ptá. "Nome? Dante? Dante... Lan...te?" zakničel jsem a pak přemýšlel, "asi Dante." A dokončil jsem. Nebyl jsem si jistý, takhle mi ale mamka říkala. Yggdrasil, Odine a pak já - Dante. Nedante. Lante. "Come ti chiami?" Zamával jsem ocasem. Ptal jsem se jí, jak se jmenuje ona. Ale nevěděl jsem, jestli by stačilo zopakovat co mi řekla ona a no... No.
Dávat si pozor? Něco takového by mi měla říkat Madre. Ale ta tu nebyla a tak jsem uznal, že tahle vlčice bude prozatím stačit. Věděla o světě něco nového, co mi mamka asi ještě nestačila říct a tak jsem jí nechal vést. Říkat mi co se sluší a patří. Přikývl jsem. Budu si dávat pozor. A ten, kdo mi říká něco takového přeci nemůže být nebezpečný, nebo snad ano? Pomalu jsem přešel k ní, takhle vypadala ještě větší a já stáhl ouška k hlavě. Cítil jsem se jako před otcem. "Tak jo," dobře, jak těžké to může být? Až na to, že jsem vůbec netušil, jak se plave. Vůbec jsem nevěděl, že takovou schopnost na vodu potřebuji. No, to je problém budoucího já. "Ty jsi pomocník?" naklonil jsem hlavu na stranu a čmuchl k ní. Nevoněla jako zlý vlk. Nebyla na mě ošklivá. Byla moc hodná. Tak hodná jako maminka. Ale samozřejmě, že svou madre bych nikdy za nic na světě nevyměnil. A o téhle nero e blanco vlčici jí moc rád večer povím! A hned jí ujistím, že pořád jí mám nejvíc na světě rád.
Nekonečně mnoho? Nekonečno pro takovou malou hlavičku byl až moc široký pojem, naprosto nepochopitelný. "Aha," řekl jsem prostě a sledoval kuličky nad hladinou. Tentokrát jsem se jich nebál, ale nebojácně je pozoroval. Jak to dělala? "Jak?" vydechl jsem a hledal v její tváři odpověď, ani se nehnula. Jenom... Dělala to vůbec ona? Nebo to byl někdo další? Když jsem se ale rozhlédl kolem, nikoho dalšího jsem neviděl. "Led. Led pálí," přikývl jsem dál a zkusil do malého kousíčku kousnout. Udělalo to zvuk. Jako když máma kousala kosti. Já je nikdy rozkousnout nedokázal, ale tohle ano! Polekal jsem se, ale hned na to jsem nadšeně vrtěl ocasem. "Koušu," očividně jsem se opět rozhodl mluvit v krátkých větičkách slovíčkách.
A taky akcích. Netrvalo dlouho a led mě omrzel. Chtěl jsem prozkoumat vodní kuličky a no... Vydal jsem se do vody. Byl jsem tak... Nažhavený, že to zvládnu, že jsem se z ničeho nic rozeběhl a... Žbluňk. Zmizel jsem pod hladinou vodu.

Srpen 3/10 | Wizku

Modrou. Na čele? Zprvu jsem byl plně přesvědčený o tom, že jsem to pochopil špatně. Protože proč by měla modré skvrny na čele? "Kde ted?" Nedokázal jsem pobrat, že by to najednou zmizlo. Prohlížel jsem si její čelo a pořád se tam snažil tu modrou najít, ale po chvilce mě to hodně rychle omrzelo, takže jsem to nechal být. Po kom? Opět jsem chvilku otázku zpracovával. Pak jsem se podíval na svoje tlapy a nakonec i do vody. "Lacrima," zazubil jsem se a ukázal na slzu, kterou jsem sdílel se svojí maminkou. "Madre e Padre," pokrčil jsem, "mamka a táta." Moc rozumu jsem nepobral, slova se mi neustále pletla a i to, že se moji sourozenci jmenovali Odine a Yggdrasil byla pouhá domněnka. Stejně tak jako moje vlastní jméno.
Koule praskla. Přesně tak jsem jsem chtěl. Ale i tak jsem urychleně uskočil na stranu a vytřeštil oči. Zlá? Jak nemohla být zlá? Vždyť mi to tu říkala! Zmateně jsem se na ní podíval, ale byla pravda, že ta sprška bodla. Byla tak osvěžující. "Já se s ní chci seznámit, já se nebojím vody," pronesl jsem a zkusil se postavit tak, jak jsem si myslel, že vypadám velmi statečně. Ačkoliv pravda byla stále taková, že jsem byl o více než polovinu menší než průměrný vlk a div mi mléko neteklo po bradě. "Pomocník? Co pomocník?" naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval další div. Tohle byl o mnoho děsivější kousek. "Moje kuličky!" zakňoural jsem a zkusil po nich skočit, jenže to se měnili v pevnou hmotu a najednou se roztříštil. Což mě donutilo rychle vzít nohy na ramena a popoběhnout dál. Dýchal jsem zrychleně i když jsem se otočil zpátky. Vyděsil mě ten zvuk. Jenže... Ta vlčice to jedla. A já měl hlad. Tak jsem zase přišel zpátky a trochu podezřívavě si vzal kus ledu do tlamičky. Byl moc veliký. A kluzký. Vytřeštil jsem oči a rychle to vyplivnul. "Co je to?" vyhrkl jsem. Narodil jsem se v horkých teplých měsících, já jsem zimu neznal. Ale i tak jsem to chtěl zkusit znovu. Natáhl jsem hlavu a rozpouštějící se led oblíznul. No... Bylo to studené. Voda. Mrazivá voda. Trknul jsem do toho tlapkou. "Pálí?" zamumlal jsem a vzhlédl k vlčici. Pálí to? Pověz mi. Protože já fakt netuším. Nepálilo to jako sluníčko. Byl to jiný oheň. Jako kdyby opak toho?

Srpen 2/10 | Wizzzzku

Bylo to tak těžké. Bylo mi vedro a já věděl, že mi voda pomůže. Ale bál jsem se, že mě ten odraz na vodní hladině sežere. Nebo tak něco. I když nemohl. Nemohl. "Non e possible," zamumlal jsem si. Není možné, aby mě sežral vlastní odraz. A tak jsem se odhodlal. Rozeběhl jsem se a... Hlas. Velký hlas. Plácl jsem čumákem o zem a celý ztuhnul. Za svůj kratičký život jsem toho překvapivě moc neslyšel. Nejvíc toho nahulákal padre. Madre mluvila jen když to bylo třeba a sourozenci žvatlali asi stejně tak dobře jako já.
Otočil jsem se za hlasem a začal si větu skládat v hlavě. Vlčice byla starší, měla takové... Nádherné oči, takové jaké jsem v životě neviděl. Byl jsem zvědavý, ale také vyděšený, stáhl jsem ouška a zavrčel. Říkala mi něco o tom, že bych měl být opatrný a snažila se mě přesvědčit, že voda je zlá. A pak několik dalších žvatlanin, které jsem si nedokázal v tom strachu úplně poskládat. Protože už jsem si jí znovu prohlížel. Takovouhle srst neměla Madre ani Padre. Ani Odine a Yggdrasil. Podíval jsem se na sebe, zvedl jsem tlapičku a natáhl jí směrem k vlčici, abych si porovnal tu barvu. Ta její byla o dost tmavší. "Nero. Ty jsi nero e bianco. Černá a bílá," poznamenal jsem a tlapku stáhl. Oči jsem měl dokořán, zíral jsem na ní jako kdyby spadla z nebe.
Hou hou. To co se kolem mě najednou vzneslo... To byla třešnička na dortu. Vylekal jsem se. Chvilku jsem jen potichu kničel, než jsem se uklidnil dostatečně na to, abych zvědavě natáhl k jedné kuličce čumák. Co to bylo? Jak to fungovalo? "Che cos'è? Co je to?" Zeptal jsem se a pak po tom máchl tlapkou, zkusil jsem po tom dokonce skočit a chňapnout zoubky. Na jazyk se mi opětovně drala italština, ale ona jí nepoužila... "Voda je zlá? Proč dělá tohle?" Dostal jsem ze sebe a udělal nevědomky krůček k okraji jezera.

Červen 1/10 | Lacrima

Prozkoumávání celého širého světa, jo, to bylo moje. Už teď bylo poznat, že není moc způsobů jak mě udržet na jednom místě. Pořád jsem někde musel lítat. A tohle jezero mě lákalo už delší dobu. Ťapkal jsem po okraji a neustále se zastavoval, abych se podíval do svého odrazu a ujistil se, že tam stále je a nikam neutíká. "Acqua grande," zamumlal jsem a tlapkou plácl na hladinu, trošku jsem poskočil, když se můj odraz začal hýbat s ní. No a pak jsem nemohl přestat cákat, vrtěl jsem u toho svým malým ocasem a ouška, která ještě nebyla úplně ve správné pozici mi jen tak plandala kolem. Nakonec jsem byl celý promáčený, ale naprosto spokojený a šťastný. Chtěl jsem tam vlézt... Ale... No, netušil jsem jak je to hlubohé a jestli mě v té vodě něco nesežere, tak jsem se uchýlil k pouhému kňučení na břehu a přemýšlení, z kterého mě bolela hlava. "Co když tam prostě... Skočím?" zapřemýšlel jsem, ale nehledě na to, kolikrát jsem se zkusil rozeběhnout, nikdy jsem neskočil.

No to co se dělo byl naprostý bordel a chaos. Alespoň pro někoho tak malého jako jsem byl já. Do téhle doby jsem se cítil, jako že mi patří svět a celý svůj život budeme trávit jenom já, bratr, sestra a mamka. Společně na cestách širým světem. Tohle měl být začátek té cesty, ne její konec. Alespoň tak tragicky jsem to viděl.
Poslouchal jsem otce jak mluví, divně se šklebí i na mamku a no… Nelíbilo se mi to vůbec. Ještě když na ně najednou začal velet. A k mému podivení oba sourozenci poslechli. Jako kdyby byli omámení. Pozoroval jsem, jak Ygg… Yggsil? Y… bratr se sestrou, které se teď asi bude říkat tedy Odine, poslušně ťapkají za otcem. Všechno se ve mně vzpouzelo a já jsem chtěl jít za nimi, chtěl jsem na ně zaštěkat, ať to nedělají, že je nečeká nic dobrého. Ale co jsem s tím mohl udělat? Já jsem byl malý a nevěděl jsem, jestli by mi madre dokázala pomoct.
Ze všeho mě vytrhla právě ona, která po něm neštěkala, ani ho nepeskovala. Pro mě představovala ostrov, na kterém budu v pořádku. Jenže co bude s bratrem a sestrou? Zakňučel jsem a vzhlédl k tváři, která matně připomínala tu mou. “Ale jak?“ vrtěl jsem malou hlavinkou, jak to všechno mohlo být v pořádku, když se všechno hroutí? Také jsem si ale všiml toho slova. “Dante,“ zopakoval jsem ho, “ne Lante?“ zamrkal jsem, ale pohled se mi pořád stáčel k ostatním. Očividně jsem si pletl pojmy s dojmy a chtěl jsem mít alespoň jednu jistotu.
Aby toho stresu málo, ještě jsem se tak… Zlehka proletěl. Mamka semnou někam ukazovala. A pak se vydala na cestu. Nechtěl jsem opouštět ostatní. Vůbec. Ale co jsem s tím mohl dělat? Nechtěl jsem skončit tak jako oni, i když se na mě otec snad ani jednou nepodíval. “Dove stiamo andando? Kam jdeme?” zeptal jsem se potichu, jako kdyby na tom vůbec záleželo. Ťapkal jsem natisknutý na ni a pořád se nervozně ohlížel na ostatní.

Zarostlý les >>>

Nedokázal jsem si v hlavě pořádně přebrat o čem se to mluví. Nebo spíš přesný význam všeho. Mluvilo se o nás. Spíš jen o mých sourozencích než o mně. Ptal se na něco, sem tam se na ně ošklivě podíval, jenže pak… Ukazoval na bratra a na sestru. Možná, že jsem z toho několik slov pochytil. Každopádně nic na tom neměnilo ten fakt, že to neznělo zrovna přátelsky. Čekal jsem, kdy ukáže i na mě, ale nic takového se nedělo. Ani se na mě nepodíval. Zakňučel jsem a podíval se nahoru na mamku. Hledal jsem u ní vysvětlení.
To přišlo v podobě mého odsunu od ostatních. Andiamo. Věděl jsem, co to znamená, byla to jedna z těch jednoduchých frází, kterou jsem do hlavy dostal rychle. “Perché?“ zakňučel jsem v odpověď, ačkoliv jsem nemohl tušit, že tohle bych v životě pochopit nedokázal.
Jenže sotva co mě matka odsunula, jsem ucítil ostrou bolest v ocase. Bratr mě chytil za ocas. Prudce jsem vyštěkl z čirého překvapení, ale chápal jsem to. Taky jsem nechtěl jít od nich pryč, a tak jsem se snažil se dostat k nim zpátky. Byl to instinkt. Držet se toho, co jsem celý život znal a co pro mě bylo bezpečí. Měl jsem je rád. Nechtěl jsem o ně přijít. A taky jsem to dával najevo stejně jako oni. Zavrtěl jsem hlavou a jestli ani tohle nefungovalo, tak jsem se držel připlácnutý na matčinu nohu. “Perché, madre?“ zakňučel jsem ještě jednou a stáhl ouška k hlavě.

Dělal jsem blbosti. Chvilku jsem si odpočinul s mamkou a chvilku pak zase hrál hry a objevoval, co mi tenhle nový, úžasný svět může poskytnout. Jenže atmosféra se měnila, mezitím co jsem si mazal tlapky v blátě, přišel nový vlk. Slyšel jsem jak mamka vydechla to slovo - padre. Znělo to jako madre. Třeba se jen přeřekla?
A tak jsem se otočil, abych zjistil co se děje. Před mámou byl vlk. Vlk s divnou nohou. Padre. Co to bylo? Co to znamenalo? Rychle jsem se sebral a přitapkal a mamkou. Pozoroval jsem ho, vypadal podobně jako bratr se sestrou. Jestli jsem stejně vypadal i já, to jsem v tuhle chvíli pozorovat nehodlal. Neštěkal jsem, upřímně jsem jen plácl tlapičkou po bratrovi, který po cizincovi řval. Tohle nebyla dobrá chvíle na hraní, nebo co tím zamýšlel. Stáhl jsem se k mámě a sourozencům a pozoroval tu velkou divnou nohu toho vlka. Nepatrně jsem k ní natál čumák, abych zjistil co to je. Nesmrdělo to nijak. A tak jsem se podíval na matku, která byla klidná, když s ním hovořila. A tak jsem uznal, že všechno bude v pořádku a jen se vmáčkl mezi sourozence. ”Padre?” zašeptal jsem jen, žlutá očka upřená chvilku na tu hnátu a pak na jeho slepé oko.

Dante... Nebo tedy Lante jak jsem vždy křičel na celé kolo. Pořád jsem nedokázal úplně pochopit, co to znamená. Byl jsem to snad já? To byly ale zbytečné otázky, protože teď jsem měl celý svět před sebou. Byl tak... Veliký. Viděl jsem široko daleko a toto nadšení mě nabilo energií. Dělal jsem bordel v něčem, co se chovalo moc divně. "Che cosa, co?" zakňučel jsem a plácal do kaluže tlapkou a koukl na mamku, jenže to jsem plácl tak silně, že jsem to měl po obličeji. Zprudka jsem se nadechl a uskočil. Cákalo to na všechny strany. A tak začala velká hra. Štěkal jsem na ostatní, snad aby se přidali a nakonec se to povedlo a můj bratr přiběhl. Hráli jsme si i s nějakým klackem, což mě rychle přestalo bavit. Nakonec mě ten zmetek nehezky ohodil bahnem a já jsem nemohl odolat a skočil jsem po něm, abych bojoval zoubkama. Do toho jsem hodil pohled po sestře a mamce a zamával ocasem, chtěl jsem, aby se k nám připojili! Úplně jsem nerozuměl tomu, proč se tak moc zdržuje u mamky. Bála se?