Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 8/10

A ta věc, k mému absolutnímu překvapení dokonce i přikývla. Překvapeně jsem zamrkal a pomalu se k té mini lištičce přiblížil. Neutekla. Jenom na mě koukla a pak se čumákem dotkla toho mého. Bylo to jako kdyby mým tělem projel blesk. Ten pocit ale nebyl nepříjemný, bylo to součástí magie, se kterou jsem se narodil, která mi byla známá a která mi byla příjemná. Naklonil jsem hlavu na jednu stranu a jako kdybych to celé chápal. Bylo tohle liščino požehnání?
V tu ránu jsem se ale probudil. Z mého snění mě vytrhl hlasitý zvuk opodál, ale na ušatou lišku a podivný pocit v žaludku jsem nezapomněl. Zajímalo mě, co to mohlo znamenat.

Leden 7/10

Vlastně by se mi líbilo ovládat sny cizích vlků. Byla by to jediná možnost jak vzít něco do vlastních tlapek. Trochu někoho ovládat. Zajímalo mě, co na tom Odin tak vidí. Přemýšlel jsem nad tím, mezitím co jsem stál nad škorpionem, který odemě akorát couval. Nebo šel popředu? Moc jsem se nedokázal zorientovat co byl předek a co byl zadek toho podivného zvířete, tvora nebo brouka.
Od toho jsem se ale přesunul, protože vzadu byla taková divná, malá liška s obříma ušima, ta se mě na rozdíl od toho škorpiona nebála a jako kdyby mě poslouchala. “Slyšíš mě?“ zeptal jsem se šeptem, zajímalo mě, jestli mi ta věc rozumí.

Leden 6/10

Poušť totiž nebyla zrovna obvyklým útočištěm vlka. Písek se nepříjemně zarýval mezi polštářky, v létě pálil a běhalo se po něm jen obtížně. Samozřejmě pro zvířata, která na takové počasí byla přímo uzpůsobena to musel být ráj na zemi. Ale i pro mě, jako pro jižanského vlka…. No moc jsem si to neužíval.
I ve snu jsem cítil to teplo ze slunce, což bylo v kontrastu s tou zimou, co panovala mimo můj sen příjemná změna. A tady jsem se ani nemusel bát prozkoumávat každý kout, každé místo a každý kámen, který jsem zde našel. Nepochyboval jsem ale, že kdyby se mi něco stalo, ucítim tu bolest jako kdyby se mi doopravdy stala. Možná, že to bylo něco jako moje speciální vlastnost.

Leden 5/10

Bylo dost věcí nad kterými přemýšlet, ale v poslední době jsem neměl zrovna zájmu zase přespřemýšlet. Povzdychl jsem si a uložil se ke spánku. Možná ve snech bych konečně mohl najít trochu míru. A s takovou hezkou myšlenkou jsem se uložil ke spánku, zavřel oči a doufal, že zase bude o trošku lépe.
Ale i ve snu mě oko bolelo, pálelo a štípalo. Bylo to prokletí, které mě ještě nějakou dobu pronásledovat bude. Bral jsem to jako ttest za to, že jsem opustil matku a postavil se otci. I když možná to bylo to nejstatečnější, co za svůj život udělám. Sny byly ale zajímavé tím, že nic takového je nezajímalo. Všechno vlastně šlo mimo ně. Ocitl jsem se totiž na poušti. A to byla první věc, která ve mně vzbudila pozornost.

200 slow | kouzelný strom

Připadalo mi to jako kdyby to bylo včera, co jsem společně se svou rodinkou porazil ten zatracený strom uprostřed Vrby. Pořád mi ale vrtalo hlavou, proč se vůbec ten strom probudil k životu? Jednalo se o kouzlo? Byl to tím pádem strom, který by měl být považován a za posvátný a tím pádem brán jako středobod naší smečky? Nad tou myšlenkou jsem přivřel oči, právě jsem totiž stál ve vrbové smečce, uprostřed ní zrovna tam, kde se ten strom nacházel. Teď už to byl docela normální strom, do kterého, když jsem se zakousnul (a že jsem to vyzkoušel), už s sebou nemlátil, spíš mě to jen trošku pobolívalo než aby se strom magicky probral a začal mě trestat za mou troufalost.
Raději jsem se rozhlédl všude kolem sebe, jestli mě někdo z rodiny neviděl, jak nám tady hryžu strom, o kterém jsem teď mluvil jako o kouzelném, ne-li posvátném. No, troufalosti jsem očividně měl dost a jestli mě bohové za toto potrestají dalším chodícím stromem, asi jsem si to zasloužil. “Slyšíš mě?“ zkusil jsem ještě tuhle věc, ale taky nic. A tím jsem svou legendu o kouzelném stromě považoval za uzavřenou, ačkoliv jsem kolem něj hodlal být neustále ve střehu.

It was that time of the year. Where you just got to wonder about so many things and think until you could think no more. I stretched out my front paws and yawned so wide. I was so damn tired that I thought I could sleep through the rest of the winter. "What if I left the pack? Live alone like my father? Just roam the lands, be free and not have to worry about guarding the pack, the family? They are perfectly capable of guarding themselves anyway," he mumbled under his breath as a smoke came out of his mouth as he spoke.
It wasn't an extraordinary, eventful day. Just his steps with snow cracking underneath his pawpads as he walked, he remembered the bloody snow from not so long ago. He remembered it all. Even the pain. And he wondered if he would ever return back to his younger self, younger self that wasn't afraid to be happy, to do stuff he loved to do as a young cub. It was a strange concept, wasn't it? That one occurence could easily shift the whole way you thought of yourself. Shift the balance and make you think of yourself as if you were something less than everyone. That was me. That was my life. Maybe this was how my mother was and I just happened to grow up and be just like her. Maybe it wasn't all that bad anyway.

Měl jsme pocit, že jsem na tomhle území byl jako malej. Jistý jsem si tím ale nebyl, takže jsem i nadále nakračoval s opatrností, kterou mi moje jedno oko dovolovalo. O tom, že život s jedním okem byl poměrně složitý jsem neměl pochyb ani předtím. Moc mě to vzhledově nefascinovalo, protože Odine i Lacrima jedno oko neměli a mně vlastně přišlo celkem vtipné, že já jsem v té tradici pokračoval. Loudal jsem se krajinou až jsem došel k podivným stvořením, které jsem ještě předtím nikdy neviděl.
Lákalo mě to blíže, ale pro jistotu jsem v prvních momentech zůstal raději jen opodál a celou tu parádu sledoval z bezpečné vzdálenosti. I když mě to zprvu fascinovalo, pak jsem se ale myšlenkami dobral k tomu, že asi hrají nějakou hru u které jsem jen horko těžko znal pravidla. A když mě pak jeden ze svišťů zmerčil, doskákal blíže a něco hudroval svým jazykem - který pro mě zněl jen jako skřeky - a máchal přitom ocasem, zubama tlapama a bůh ví čím vším, trochu mě to donutilo ustoupit. Tápal jsem v tom, co se mi to snažilo vysvětlit, nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Ledaže by se mi snažil vysvětlit tu jejich hru. "Upřímně netuším, co se mi to snažíš říct, přítelíčku." Uškrnul jsem se a pokrčil ramenama. Akorát, že to očividně byla špatná odpověď, protože se zvíře rozeběhlo proti mně, kouslo mě ho tlapky a pak uteklo zase zpátky hrát tu svoji hru. "Uličníku jeden!" Nahlas jsem si postěžoval, nechápal jsem čím jsem si to zasloužil, ale nadšený jsem z toho fakt nebyl!

Dostal jsem se do úzkých. Po těch cestách hezkých. Šel jsem cestou necestou, až jsem došel k noře. Jo, přesně ta co byla v hoře. Stál jsem tam před vchodem, přemýšlel jsem nad odchodem. Zajímalo mě to přec, jaká hezká je to věc. Zkusil jsem tam jen trošku šlápnout. Jen tak aby se mi kdyžtak podařilo uniknout. Když jsem vkročil, nikdo tam nebyl! Spokojeně jsem se zašklebil. Dovnitř jsem jen nakoukl. A jen tak tišše houkl. Houkl jsem, abych se přesvědčil, že vevnitř nikdo není. Naštěstí to nebylo jen snění. Nora byla pro mě malá a já se málem sekl. A polekaně vyštěkl. Cloumal jsem s sebou jak jsem jen mohl. Nebyl tu nikdo kdo by mi pomohl.
Naštěstí po chvíli cloumání. Po chvíli zbrklého chování. Dostal jsem se rázem ven. Díky bohu, byl furt den. A když jsem se otočil, náhle jsem něco spatřil. Oči velké a já se zděšeně tvářil. Věděl jsem, že Lišce jsem vchod do nory pobořil. A než jsem něco říct stačil, raději jsem pryč mířil. Liška mi snad nestačila. Jen se na noru otočila. Přemýšlela nad škodami. Zbořil jsem tí všechny strany. To ale brzo opraví. Neměl jem žádné obavy.

Přemýšlel jsem, že si začnu říkal jednooký král, s touhle novou parádou se tedy chlubit dalo jen horko těžko, ale musel jsem se trochu uklidnit. Přeci jen se nejednalo o zrovna radostnou novinku ze života, jizvy mě stále pálily a bolely kdykoliv jsem jen trochu nakrčil čenich a dokonce jdyž jsem pohnul pravým uchem, zjistil jsem, že mi to trochu natáhne čelo. Ptáte se jak? Prostě to bolí.
Právě tehdy jsem si začal uvědomovat, jak vlastně rychlý a bezvýznamný můj život byl, jako vlče jsem byl energetický objevitel a neohrožený bojovník. Postupně se ze mě stal ale zapšklý samotář, stejně jako moje madre a padre dohromady, a možná právě moje zranění mě donutilo trochu přemýšlet nad otcem a nad tím, že na něj možná nejsem vlastně tak docela naštvaný a že jsem mu to celé odpustil.
Povzdychl jsem si a ulehl doprostřed sněhového polštáře, jako kdybych už neměl v plánu se zvednout. Připadalo mi, že moje existence byla poslední dobou tou nejzbytečnější věcí kolem, nikomu jsem nepomohl a na světě jsem byl tak docela sám. Připomnělo mi to tu zimu, kdy jsem jen tak opustil madre a vyměnil ji za Liu, kterou jsem teď vlastně bral jako svou druhou madre, doufal jsem, že by to Lacrimě nevadilo, že by byla ráda. Podoba mezi oběma sestrami byla malá, Lacrima skoro nemluvila a Lia mluvila, až bylo k podivení, že jí zobák nebolel. Přistil jsem se, jak se nad tím uchechtávám, představa těch dvou vedle sebe byla k pokukání a bylo mi líto, že toho se snad nikdy nedočkám. Přál bych si, abych svou matku ještě jednou v životě mohl spatřit a omluvit se jí. Protože jestli si někdo zasloužil mou omluvu, byla to právě ona.

“Kdyby ses na mě nevykašlal ty, třeba bych byl stokrát lepší,“ procedil jsem, nikdy jsem nebyl zrovna soutěživý, závistivý. Ale možná na tom něco bylo. Možná bych byl lepší než Yggdrasil, možná že ano. A možná, že mi přeci jen trochu zvedlo náladu, že už jsem v očích Odina nebyl už jediný vyvrhel, ale nakonec jsme jím byli všichni tři. “Doufám, že ho už nikdy nepotkáš,“ to by se Odin musel přiblížit k vrbě, kde jsou doufal, že Yggi zůstane a neopustí ji. Hádal jsem, že k tomu se to beztak schyluje. Nebo jsem v to doopravdy jen doufal.
Taky jsem tušil, že tady o život bojuji spíš jen já, než aby se o něco takového obával Odin sám. Nemohl jsem najednou používat svou magii a byl jsem odkázaný na svou sílu, která se s Odinem dala jen těžko porovnávat. Doufal jsem, že moje chytrost ho alespoň nějak připraví, ale jen v letu mi došlo, že Odinovi stojím tváří v tvář a náraz tak bolel víc, než jsem očekával a v zápětí už jsem zase ležel ve sněhu, který se mi zarýval pod kůži. “Proč mě chceš zabít?!“ vyštěkl jsem, nechápal jsem. Nevěděl jsem, jestli to pro něj je jen zvrhlá kratochvíle nebo… Nebo co. Najednou ale svět kolem mě utichl a poslední, co jsem pravým okem viděl byla obří, kovová hnáta, která mi sekla přímo po obličeji. Nedokázal jsem tomu uhnout a tělem mi projela obří bolest a svět na chvilku zčernal a pak polovičně nabral rudě krvavou barvu.
Bolestí jsem vyjekl, netušil jsem, že mě otec připravil o zrak, ale tělem se mi prohnal adrenalin a já jednal v afektu, pokusil jsem se mu zakousnout do zdravé nohy, u které jsem hádal, že je poblíž a hodlal jsem se nepustit, zakousnout se co nejvíc a nejhlouběji co to jen šlo, jen aby mě Odin pustil, jen aby ho to alespoň trochu mrzelo.

Leden 4/10 | Meinere

Litoval jsem, že jsem se rozhodl promluvit. “Až na nás dva,“ dodal jsem tu nepříjemnou skutečnost, že tu skončili společně. A že teďka z té konverzace ani jeden nevycouvá. Mně zase to počasí vrásky dělalo, nemohl jsem se dočkat na ty letní parné dny, kdy budu moct být u moře a nic velkého neřešit.
A asi jsem narazil na vlka, který to v hlavě neměl v pořádku. “Cože?“ zamračil jsem se na něj, “no tak to máš ale asi smůlu, pod ledem je asi jen horko těžko vylovíš. Nebo ty se jen jdeš dívat, jak se maj nebo co?“ zavrtěl jsem hlavou, netušil jsem, jestli to myslí vážně, jestli ho hodlá taky přidat do svojí sbírky nebo co o co mu tady jde. “Vlky asi do jezer nepřidáváš ne?“ a i na tuhle tupou otázku jsem chtěl odpověď.

Leden 3/10 | Meinere

Chvilku jsem si myslel, že mě ten vlk prostě jen odignoruje. A možná by to bylo lepší. Už už jsem se sám chtěl sebrat odejít, tak se na mě ta polotma otočila. Měl taky slepé oko, stejné co já a tak alespoň jednu společnou věc jsem najít na tomhle vlkovi dokázal.
“No já nevím, protože je kosa. Já jen hádám, protože venku tu nikdo moc není jen tak na procházce,“ krčil jsem rameny, ale zrovna on možná i na té procházce byl. Co já jsem věděl? Já jsem taky neměl úkryt ze slámy, aby mi uletěl, ale taky jsem dost daleko od svojí nory, než bych tam došel, už bych byl dávno mršina. A pěkně zmrzlá k tomu. "A když teda úkryt nehledáš, co tu děláš, jen tak? Nic mi do toho není, ale zajímá mě to," alespoň mě ta zima nutila mluvit narovinu.

Leden 2/10 | Meinere

Než jsem se ale stihl točit a odejít, všiml jsem si něčeho, co do tmavé krajiny zapadlo stejně tak moc, jako nezapadalo. Zamračil jsem se a chvilku mžoural. Když jsem popošel ještě trochu opodál zjistil jsem, že to byla tma, prošitá bílou srstí. Tak nějak jsem jen tupě zíral, než mi došlo, na co se to vlastně koukám a že ta tma je ve skutečnosti černá strana vlka, který stál opodál u jezera.
A mně zrovna moc nebavily ty malé, krátké, bezvýznamné hovory, ze kterých beztak nic nemáš… Ale tentokrát, jsem se i já cítil přesně tak male a bezvýznamně a nějak jsem se potřeboval od té zimy zaměstnat. “Ty úkryt nehledáš?“ zeptal jsem se z ničeho nic, protože to bylo taky jediné, co mě napadlo. Proč tu jen stojí a nehledá něco, kde se bude moct před bouří schovat?

Leden 1/10 | Meinere

Byla mi kosa. Ale hrozná. Jižanský kožich nebyl zrovna vhodný do takového prostředí ve kterém jsem se právě nacházel. Za to jsem mohl poděkovat genům svojí madre. Nově mi obličej zdobilo jedno slepé, šedavé očko a přes ten vyboulený nos se koukalo jedním okem celkem špatně. Švihl jsem ocasem a zvedl tím sníh ze země do vzduchu, jako kdyby ho tam bylo málo! "Než dojdu domů tak tady pojdu, to by se Odinovi líbilo," zamumlal jsem a podíval se dolů na svůj odraz v jezeře. To byla má dlouholetá tradice, měl jsem pocit, že tak před rokem mě tu někdo zachraňoval... Kdo to byl? Zia Lia? Zia Chiara? Netušil jsem, už ani to jsem si nepamatoval. Taky už jsem neměl ta plandavá ouška, srst už jsem neměl hebounkou, ale spíš drsnou a krátkou jako jehličky.
Povzdychl jsem si a oklepal ze sebe další nános sněhu, bylo třeba co nejrychleji najít nějaký úkryt nebo najít aktivitu, při které bych se zahřál. Lov nepřipadal v úvahu, nebylo vůbec co lovit, jako kdyby celý svět najednou zmlknul a zůstali tu jen vlci. Nebo možná jen já, protože živáčka jsem taky dobu neviděl. Všechno to bylo akorát k nasrání.

Prosinec 5/10| Vera

Měl. To byla asi první věc se kterou jsem se dokázal ztotožnit a se kterou jsem s vlčicí souhlasil. “To doopravdy nebyl. Upřímně kdyby umřel, tak by se mně a světu ulevilo,“ ušklíbl jsem se, neměl jsem žádné rodinné vzory, celá skupina italů byla tak rozbitá jako já. Teda až na mladší Italy, rozmazlenci.
Naštěstí… Nebo naneštěstí se chytla mého pesimismu. Minutu jsem jen tak stál a zmateně na ní čuměl, že co jí to asi přeplo. Pak mi to došlo a mezitím co si jela svůj monolog jsem pár kroky přešel k ní a podíval se na ní z vrchu, mezitím co ona se teatrálně převalovala ve sněhu v laciné imitaci mě. “Alespoň už to chápeš, fiocco,“ řekl jsem a do obličeje jsem jí nahrnul kopku sněhu jednou tlapkou, načež jsme rychle uskočil zase pryč, aby po mně nedej bože nevyskočila. “Ach já tak miluji, když mám studenou, zmraženou vodu v obličeji, kožich celý promočený, když fouká studený vítr a zarývá se mi pod kožich, taková romantika. Dio mio!“ Dramaticky jsem pronesl.
Krčil jsem rameny. “Vrbový les je jediné, na čem na jihu záleží. Proč bych měl mluvit o něčem jiném?“ Uchechtl jsem se, možná, že se mi nějaká nálada vracela. Hlavně skrz ty její teatrálnosti a moje vlastenčení.