Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležel jsem tu dlouho. A bylo celkem možný, že jsem si na tom sluníčku mohl ještě ublížit. Ale moře mě celkem uklidňovalo a já nechtěl odejít. Na což jsem ale brzo mohl změnit názor, protože se nademnou zjevil stín něčeho velkého. Tedy spíš někoho. Vylekaně jsem vyskočil na nohy, abych nebyl neslušný a svého strýce nezdravil v leže. I tak jsem na něj vyvalil překvapená očka a chvilku mi trvalo, než jsem ze sebe vůbec něco dostal.
“A… Ano, ano strýčku,“ vykoktal jsem a ještě párkrát přešlápnul, než jsem se pořádně uklidnil. Pak jsem začal přemýšlet. Alfredo, Lia i Lacrima byli sourozenci, ale všichni byli tak… Tak neskutečně odlišní… Jak se to jen mohlo stát? Alfredo byl mírný, trochu jako Lacrima. Ale mluvil, což možná bylo jen tím, že to byl samec. Připadalo mi, že Lacrima Odinovi dovolovala tolik jen kvůli tomu, Lacrima byla zase tak zamklá a zia Lia? Naprostá střela. Ale i proto jsem ji měl tak rád. Alfredo byl neprozkoumané území. Bál jsem se, že z něho bude druhý Odin.
“Kdo je to?“ zeptal jsem se po chvilce a hlavou pohodil na tu vlčici, se kterou před chvilkou Alfredo byl. Styděl jsem se, jak málo jsem znal vlastní smečku, vlastní rodinu.

Červen 2/10 | Chiara

Nestihl jsem registrovat, že se ke mně kdokoliv přibližoval, jen jsem tam tak hloupounce ležel a stěžoval si na svůj život. Než se ozval neznámý hlas se známým pachem a já urychleně vyskočil na nohy, celý naježený. Chiara. Ta, která předtím nemluvila ani slovo, ale přitom celkem jančila. “Ciao, zia,“ zamumlal jsem a na pozdrav i sklonil hlavu. Už jsem byl vycvičený od Lii, že bych se měl chovat s pořádným respektem ke starším a obzvláště k tetičkám.
Ohlédl jsem se zpátky k jezeru a pokrčil rameny. “Ne, nejdu. Je vedro, tak… Tak jsem se chtěl trochu schladit,“ ale přitom jsem byl prakticky celý suchý. Nojono. Nakonec jsem se donutil se uklidnit a setřást ze sebe tu špatnou náladu a Chiaru si trošku prohlédnout. Byla víc jako madre než byla zia Lia a mě zabolelo na hrudi. A tak mě napadlo, že bych mohl její přítomnosti využít. “Zia? Nepotkala jsi madre? Někde cestou, nebo tak,“ zamrkal jsem na ní. Byla to hloupá naděje. Ale doopravdy jsem v to doufal.

Červen 1/10 | Zia Chiara

Jaro se překulilo v léto. Parné léto bylo to první, co jsem si ve svém krátkém životě pamatoval a zažil. Tak jsem mohl jen odhadnout, že mi bylo asi už víc než minulý rok touhle dobou. Tak jsem si u jezera prohlížel, jak moc jsem se změnil. Měl jsem dlouhé nohy, a můj čumák byl už dost očividně... Jiný. Takový podivně vyboulený, nevěděl jsem co slovo "klabonosý" znamenalo, takže jsem to nedokázal pojmenovat. Ouška už jsem neměl nezbedně sklopená, držela mi na hlavě krásně vztyčená. Srst jsem měl krátkou a vůbec nezakrývala to, jak hubený jsem byl. Což se jistě bude dát jednoduše dohnat. Ale rozhodně jsem neměl úplně chuť na to jíst.
Otce ani matku jsem si už moc nepamatoval, byly to vzdálené obličeje, které jsem znal, ale vlastně už jsem si nedokázal vzpomenout na jejich hlas, pach ani to, kdy jsme se potkali naposledy. Alespoň sourozence jsem si ještě pamatoval dobře. Až na to, že už byli znovu pryč, asi s otcem. "Tak budu asi na furt sám," zabrblal jsem po asi 10 minutách zírání do vody a přemýšlením nad světem a rezignovaně jsem si drcnul do trávy a smáčel si přední tlapky v chladné vodě. "To tě asi neměli tak moc rádi, když tě tu nechali samotnýho co?" promluvil jsem k vlastnímu odrazu, byl jsem teenager, hormony semnou drncaly jak se jim jen zlíbilo. Ale taky jsem cítil, jako kdyby se ze mě pomalu vypařovala ta... Vlčecí hravost, nutkání objevovat a do všeho kecat. Cítil jsem se jako pozorovatel a trochu navíc na tomhle světě. A tak jsem si vzpomněl na matku. A taky mi bylo smutno, taky se takhle cítila?

<< Sekvojový les přes Magický palouk

Sotva jsem se sem dobelhal, ale když jsem v dálce viděl známé vrbové stromy, nemohl jsem si to odpustit a rozeběhl jsem se kupředu. No rozmyslel jsem si to těsně před vrbou a místo toho jsem si to zamířil na pláž. Už jsem se necítil moc hodný svého jména. Opustil jsem madre, opustil jsem i svoje sourozence, tak to jsem doopravdy byl nikým. Možná by to tak mělo být.
S povzdechnutím jsem se ani nerozhlížel a natáhl se do písku, dřív by mě moře neskutečně fascinovalo, nedokázal bych na něj přestat zírat. Teď jsem nechal, aby mi omývalo tlapky a čumák, bylo mi fuk když jsem musel nosem vyfouknout přebytečnou vodu. Bylo mi to už všechno jedno. A tak jsem tu ležel na sluníčku, omývaný vodou, sám a smutný. To měl asi být můj život od téhle chvíle.

Ranský les přes Mahtae

Najednou jako kdyby se ten celý příliv emocí zastavil. Podařilo se mi přejít řeku a já se ocitl v dalším lese, ve kterém jsem to vůbec neznal. Nepřišlo mi to vůbec povědomé. Do toho to tu bylo celkem... Děsivé. Veliké stromy dosahující bůh ví jak vysokých výšek a já zatoužil, abych byl mezi vrbami. Abych byl tam, kde jsem se ještě jakž tak cítil doma. Nejdřív jsem se ale musel co nejrychleji dostat z tohohle prokletého místa. Mezitím se mi podařilo srovnat si myšlenky, ale ten úzkostný pocit mě moc neopouštěl. Na to, že jsem byl skoro dospělý, tak mi chyběla madre. Kde asi byla? Hledala mě? Neměl jsem madre opustit. A ta myšlenka se mi usadila na srdci jako kámen.

Slunečná pláž přes Magický palouk >>

<< Čáryles přes Márylouku

Panikařil jsem a nevěděl jsem co dělám. Jediné co jsem si uvědomoval, bylo to, že tohle celé bylo jako kdyby mi život protékal mezi prsty jako voda. Všechno mi utíkalo, nic jsem neměl pod kontrolou, ale hlavně jsem byl sám. Opustil jsem v panice i Yggiho, ale já už nevěděl, jak se vrátit zpátky. Nitrem se mi rozšířil skličující pocit, který jsem nedokázal nijak krotit. Dělalo se mi špatně, motala se mi hlava, zle se mi dýchalo a z očí se mi draly slzy. "Odine? Odine... Kde jsi? já už znovu nechci," šeptal jsem a začal si to opakovat jako nějakou mantru, jako kdyb to mělo změnit tu realitu toho, že jsem sám sám a sám. Tak to asi mělo být. Odine a Yggi. Až pak, někde v dáli byl Dante. Nebyl jsem severský. Nepatřil jsem tam. Třeba Odine zmizela proto, aby se mě zbavila. Kdo ví.

Sekvojový les přes Mahtae jih >>

Zvládli to, doopravdy to zvládli. Byl jsem z toho až trošku překvapený, že se nám to všem tak hezky podařilo. Usmál jsem se na ně a drcnul do obou. “Ukážu vám vrbu,“ zubil jsem se rozhodně, nutně jsem jim to chtěl ukázat. Gaia a všichni ostatní mi byli už úplně fuk a já se tím pádem mohl zase zajímat o ně. Moje sourozence. Jediné bytosti na světě, na kterých mi záleželo. Mimo madre a tetu Liu. A možná ty malý smrady, co se hnali do problémů všude kam jen přišli.
Už už jsem se nadechoval, abych něco takového řekl i nahlas, ale ségra prostě zmizela. Slova se mi zasekla v krku a já se div nezadusil. “Odine?!“ vyjekl jsem a polekaně se podíval na Yggiho. “Jdu jí hledat! Tohle se mi stalo taky, musí být poblíž!“ a v samé panice jsem na nic moc nečekal a rozeběhl se pryč co nejrychleji to jen šlo. Musel jsem jí najít. Měli jsme být spolu. SPOLU.

Ranský les přes márylouku >>

// moc moc děkujeme za akci <3
Já si prosím hvězdičku do příkazu a mušličky

Gaia nám vyprávěla příběh a já to využil jako možnost, jak se vykroutit z nepříjemné situace ohledně našeho strýce. Pche! Strýc byl fajn vlk, to je oni nevěděli, jaký je a mysleli si, že je stejně nepříjemný jako zia Lia. A i tu jsem měl moc rád.
Každopádně se mi Gain příběh moc nelíbil, nelíbilo se mi to, že teď musíme běhat kolem a uklidňovat nějaké zvířectvo, které se normálně papá. Co by na to řekla teta? “No… Ale co když…“ řekl jsem, ale než jsem se k tomu rozhoupal, tak už byli všichni pryč a já musel jít za veverkami, aby se začli dělit. Přišlo mi to absurdní. Ale i tak jsem Yggimu gesto opětoval a pak se vydal na místo určení.
V hlavě se mi rodil nějaký ten malý plán, musel jsem nějak vymyslet, jak ty oříšky tomu veverčákovi vzít. Jak ale? Nebo jsem je mohl nanosit od někud jinud. To se mi ale taky nelíbilo, s tím jak moc bych se musel tím pádem naběhat. No fuj! “A kde já ty veverky vůbec najdu?“ ptal jsem se sám sebe a odpověď na sebe nedala moc dlouho čekat. Byla to skořápka od ořechu, která mi dopadla přímo na hlavu. A to pěkně ostře. Zalapal jsem po dechu a zprudka se otočil, hledíc nahoru na vysmátého veverčáka na stromě. „Spíš bych koukal nahoru, veverky nebydlí v norách,“ smál se a já se jen mračil. “Tak ty jsi ten veverčák, co se nechce dělit s ostatními, jo?“ „A proč bych se jako dělil, vždyť mi to k ničemu není, co bych měl dávat a dávat, když ostatní mi nedají nic?! To po mě nechtěj, žábo,“ zasyčel na mě a pak zalezl dovnitř svému domečku.
A já? Já tam jen přihlouple stál a zíral. Vážně na mě právě řvala veverka? No to ne. “Sobče,“ zamumlal jsem si sám pro sebe a raději se vydal hlouběji do lesíku. No. Ale nějaká pointa tam asi byla. A horko těžko bych ho já, cizí vlče, donutil, aby se začal dělit. Ještě když se to nepodařilo ani místním veverkám a dalším veverčákům, které ho znají o dost déle. „Zkoušeli jsme to už mockrát,“ špitl hlásek nedaleko a já se zase vyděsil. Tentokrát to byla ale drobná veverka a na tu jsem se zlobit mohl horko těžko. “A to vám nedá ani oříšek?“ „Ani oříšek, vlku. Od té doby, co se místní krajinou prohnal ten princ a všem ukradl ořechy… Je to tu zlé. Ale veverčákovi? Tomu se podařilo si svoje oříšky ukrýt tak dobře, že je nenašel ani princ. A teď sotva kdy sleze dolů, je jen nahoře… Nové zásoby si dělá sotva kdy. Vůbec nevím, jak to tam dělá,“ Přiblížila mi situaci veverka.
A já dostal nápad. Narovnal jsem se a usmál se. “Tak to mu musí hodně věcí chybět, takové věci, kterých vy máte teď už hodně, ale on málo, když je tak zaneprázdněný s hlídáním svých oříšků. Zkuste takové věci směnit za oříšky, pak budete mít všichni nastejno všeho a on se taky možná změní.“ Navrhl jsem. A ačkoliv veveřička vypadala nejistě, po chvíli zmínila, že má hodně čerstvého mechu, který roste hlavně v její části lesa. Nadšeně jsem přikývnul a vydal se s ní zpátky k veverčákovi.
„Veverčáku! Mám pro tebe mech, dám ti ho. Ale ty mi musíš dát minimálně tři oříšky!“ Chvilku se nic nedělo, ale nakonec jsem viděl, jak se objevila malá ryšavá hlavička v otvoru dutiny stromu. „Mech? No je pravda, že se mi tu nespí dobře… Ale co když mě chceš jen okrást? Myslíš si, že mi tu chybí jenom mech? A toho vlka si s sebou přitáhla jen proto, aby mě okradnul? No to ne!“ Zasyčel. “Já nejím ořechy! A vůbec, když se podělíš ty, ostatní se rádi podělí taky. Můžou ti věci nanosit nahoru za tebou a ty jim házet ořechy dolů, když jim tak moc nevěříš. A copak ti není tam nahoře smutno? Určitě by tě měli víc rádi, kdybys nebyl takový hamoun,“ zamračil jsem se. Veverčákovi se to rozhodně vůbec nelíbilo, ale nic mi na to neřekl a po chvilce přikývnul na nabídku veverky, která se za ním vydala i s kouskem mechu.
Nebylo to nejideálnější řešení, ale i tak. Po chvilce jsem sledoval, jak se slovo rozkřiklo a spoustu veverek se vydalo s nějakými drobnostmi, kterých sami měli dost, ale veverčák jich měl málo. Překvapovalo mě, jak si takové veverky bydlí. A po další chvíli to dokonce vypadalo, že je veverčák v dobré náladě. Až na to, že pořád nechtěl slézt, asi ze mě byl doopravdy nervózní, a tak jsem se rozhodl, že je nechám napokoji. A tak jsem se sebral, rozloučil se s veverkami a nechal je být.

Hrozně mě zaráželo, že to nevědí. Ale jak by mohli? Neznali ta slova ani vlky s nimi spojené. “Fratello naší madre,“ vysvětlil jsem. “Protože… Prostě jsem nechtěl, aby umrznul!“ zaraženě jsem mrkal. Byl jsem frustrovaný, že ani jeden nechápe, proč by měl zachraňovat toho prcka. “Je jeden z nás, proto,“ nakonec jsem došel k argumentu, který mi přišel dostatečně chytrý na to, abych ho řekl.
“Nevypadá, že by nás chtěl zabíjet,“ sykl jsem zpátky. To byla ta přítomnost tety Lii, už jsem nebyl tak ohrožený, a tak vyděšený, ale ani tak nadšený ze všeho kolem. Ostražitost byla na místě, ale tohle je strom! Strom, který mluví s námi všemi. Zajímavé. Do toho veverky, které se nám smály. Zamračil jsem se a upřel na ně zkoumavý pohled, tedy až do momentu, kdy strom začal mluvit.
Cítil jsem se, jako kdyby ke mně mluvila Lia a čekal jsem, kdy dostanu větví. Nic takového se ale nestalo. A moje zvědavost převýšila moji ostražitost. “Jen nevíme, jestli ti věřit,“ špitl jsem a nakrčil se, “a my jsme neohrožení a silní! A srdce určitě máme na správném místě! Do toho musíme jít,“ zazubil jsem se na svoje sourozence s nadšením, jaké jsem mýval ještě na Vyhlídce. “Notak!“ smál jsem se. Jaká to změna chování, stačí jen výzva a najednou Dante vidí vše jinak.

“Ale co by se mi zdálo,“ špitl jsem a překvapeně mrkal na strom. Odine to neviděla, ale Yggdrasil to viděl. Stále jsem se držel jich, nevzdaloval jsem se, jako kdybych je sám chtěl chránit a bránit, jak to jen šlo. “Zima mi dělá dobře, nešel jsem v ní sem. A ty to vidíš taky!“ přikyvoval jsem.
Jenže to ještě jejich pozornost upoutal malý vlček, který se nám ale nevěnoval. Protože byl s tím šedivcem. “Syn strýce Alfreda! Ještě nevím, jak se jmenuje, ale vydal jsem se ho hledat,“ vysvětlil jsem šeptem.
V tom se strom ale rozpohyboval. A ptal se. Vyjekl jsem a neohroženě na stromovou vlčici zavrčel. Bál jsem se. Byl jsem celý zježený. “Jsem Dante! Co seš zač? Stromy nemluví,“ vyhrkl jsem a snažil se si tohle celé jakýmkoliv způsobem vysvětlit, ale to se přeci nedalo. To, co jsem viděl bylo zhola nemožné. Nebo snad ne? Nebo snad ano? Co se tu sakra dělo?

Únor 3/10 | Iva

Teď se mi nerozjížděla každá noha jinam. Což bylo fajn. Ale jak se dostat pryč? Achjo. Trochu jsem zavrtěl ocasem, abych ukázal svou vděčnost za pochvalu a zároveň se pořád dokázal soustředit na svoje nohy. Jenže než jsem se nadál, tak vlčice už byla u mě a říkala, že není Grácie. Cože? Chvilku jsem nechápal, než jsem pochopil. “To já ti děkoval, grazie.“ zopakoval jsem rychle. “Já jsem Dante, zaseklý Dante,“ mumlal jsem pod stresem.
Pak mi Ivy začala navrhovat způsoby, jak se dostat na kraj. Naučit se chodit po ledu znělo vlastně fajn, ale děsivě. Protože jsem už nechtěl padat. A dostrkat? Věřil jsem jí, že mě prostě jen nezakousne anebo neproboří led? Vlastně i jo. Protože jinak by mi asi neradila a nepomáhala. “Můžeme… Můžeme zkusit obojí!“ zamrkal jsem nahoru na starší vlčici a zkusil udělat krok. Vlastně to nebylo tak složité. Do toho momentu, kdy jsem zapomněl zarýt drápy do ledu, ztratil veškerou koncentraci a ukázkově se po ledu rozjel.

//trojice Dante + Odine + Yggdrasil :>

Mezitím vším jsem stihl zaregistrovat i existenci dalšího vlka poblíž. Švihl jsem ocasem a raději se otočil tak, abych na něj alespoň očkem viděl. Byl tu klid, ale zároveň se to tu začínalo plnit. Kdo by nechtěl být na tak teplém místě uprostřed zimy, že?
A očividně jsem měl pravdu. Dával jsem si pozor na podivného šediváka a nedával si pozor na záda. Zalapal jsem po dechu a málem se ohnal zuby, než mi došlo, že je to moje sestřička. “Sorella!“ vydechl jsem a nadšení jí okamžitě opětoval. “Kde je Yg…“ odpovědi na nevyřčenou otázku se mi dostalo ale skoro instantně. Smál jsem se a zatnul svaly, abych oba sourozence povalené na sobě udržel.
Možná, že jsem čekal, že od našeho minulého setkání mě už nebudou chtít vidět. Ale očividně i oni byli rozdělení? Jakto? Chtěl jsem to všechno zjistit. Ale teď na to nebyl prostor. Místo toho jsem si užíval tepla a taky jsem hravě zatahal sourozence za uši. “Konečně vás vidím,“ špitl jsem.
Ale i tak jsem si koutkem oka všimnul pohybu. Zalapal jsem po dechu a urychleně se vydral zpod svých sourozenců, jak nejlépe jsem to dokázal. Asi mi tam ale zůstal ocas a tlapy. Hlavně jsem se chtěl podívat na ten strom. “Viděli jste to taky? Přísahal bych, že se to hýbalo!“ špitl jsem, ale nebyl jsem si jistý, protože najednou byl strom zase v klidu. Nic se nedělo.
Ještě jsem se jednou rozhlédl po okolí, jestli někdo nepřibyl. A taky že jo. To vlče, po kterém jsem se tak sháněl! “Vlče!“ vydechl jsem s úlevou. Protože ačkoliv vypadal, že je na pokraji smrti, tak žil. Jenže taky byl nedaleko toho šediváka a já se nehodlal přibližovat.

<< Vrbový lesík Pomocí Teleportačního lístku

Cítil jsem se divně, jako kdyby se celá moje existence a podstata rozpadla na milion kousíčků, rychle procestovala fakt dlouhou štreku a následně se opětovně poskládala dohromady. Protože v jednom momentu jsem byl s celou rodinou a hledal jsem toho záprdka a v druhém momentě jsem byl na místě, které jako kdyby zapomnělo na celou tuhle zimní kalaminu. Vůbec jsem nevěděl, kde to jsem.
Ale jako kdybych tušil, kam mám jít. Táhlo mě to k nějakému stromu, který stál uprostřed toho teplého počasí, které bylo skoro takové, jako když jsem se narodil. Ale... Veselejší. Viděl jsem květy, které jsem předtím nespatřil. Donutilo mě to se uklidnit, po jednom chňapnout zuby a zkusit, jestli je to dobré. No... Nechutnalo to nijak. Líbilo se mi to tu ale podstatně víc, než v té zimě. Ale jak jsem se sem dostal. Co je to za místo?
Na konci mé krátké cesty byla ona vrba, strom podobný a zároveň úplně jiný oproti těm, které jsem už znal. Byl tam ale cizí vlk, který mě donutil se zastavit. Pach to mělo naprosto odlišný a já nedokázal úplně říct, jestli je to vlk nebo vlčice. Očividně to ale bylo součástí celé téhle magické krajiny, nebo jsem tím minimálně byl přesvědčený. Křídla nemá kde kdo. "Ahoj, kde to jsme?" zeptal jsem se opatrně a pomalu vyšel z keřů.

Zmateně jsem se ohlédl, protože jsem za sebou slyšel vysoký hlásek jak mě varuje, ať nechám jeho bráchu. Zamrkal jsem se pomalu se otočil. Bylo to vlče, které jsem ještě neznal. "Já mu nechci ublížit," krčil jsem rameny a hodlal to nechat být. Ale očividně jsem vlče vyděsil. Nebo se vyděsilo samo? Těžko říct, vypadalo to jako divoký mix obou možností. "Hej počkej!" křikl jsem a vyskočil na nohy a pryč od Machiho, "chvilku tu počkej, doběhnu pro něj, vždyť tam umrzne. Mamma mia, vy nemáte ani pud sebezachování! Hrnete se do toho a to, jestli pojdete tak vám je fuk!" postěžoval jsem si nahlas na tu mladší generaci a vyběhl. Doufal jsem, že vlče dostihnu i když mělo celkem fajn náskok. Ale s tím kolik tu bylo sněhu jak malý ten vlček byl, tak jsem se asi neměl co moc bát.
Ale asi jsem to hodně přecenil. Nevěděl jsem, jestli jsem prostě běžel moc rychle, nebo co se dělo, ale najednou... Najednou jsem byl fuč. Prostě komplet pryč.

Pomocí teleportačního lístku Čáryles >>