Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 5/10| Vera

Měl. To byla asi první věc se kterou jsem se dokázal ztotožnit a se kterou jsem s vlčicí souhlasil. “To doopravdy nebyl. Upřímně kdyby umřel, tak by se mně a světu ulevilo,“ ušklíbl jsem se, neměl jsem žádné rodinné vzory, celá skupina italů byla tak rozbitá jako já. Teda až na mladší Italy, rozmazlenci.
Naštěstí… Nebo naneštěstí se chytla mého pesimismu. Minutu jsem jen tak stál a zmateně na ní čuměl, že co jí to asi přeplo. Pak mi to došlo a mezitím co si jela svůj monolog jsem pár kroky přešel k ní a podíval se na ní z vrchu, mezitím co ona se teatrálně převalovala ve sněhu v laciné imitaci mě. “Alespoň už to chápeš, fiocco,“ řekl jsem a do obličeje jsem jí nahrnul kopku sněhu jednou tlapkou, načež jsme rychle uskočil zase pryč, aby po mně nedej bože nevyskočila. “Ach já tak miluji, když mám studenou, zmraženou vodu v obličeji, kožich celý promočený, když fouká studený vítr a zarývá se mi pod kožich, taková romantika. Dio mio!“ Dramaticky jsem pronesl.
Krčil jsem rameny. “Vrbový les je jediné, na čem na jihu záleží. Proč bych měl mluvit o něčem jiném?“ Uchechtl jsem se, možná, že se mi nějaká nálada vracela. Hlavně skrz ty její teatrálnosti a moje vlastenčení.

Prosinec 4/10| Vera

Zvědavá byla ale víc než dost. Švihl jsem ocasem a pohodil hlavou, trošku znepokojen touto otázkou. “Nejsem takovým synem, kterého by si on představoval,“ odpověděl jsem, ale bylo to asi poslední, co jsem k tomu hodlal říct. Odfrkl jsem si. Nechtěl jsem být zrovna emo vlk, ale teď to jinak zrovna nešlo.
A vlčice, která se později ani nepředstavila, se mi ještě vysmála. Snad bylo pochopitelné,, proč jsem měl tak špatnou náladu, nebo ne? “Tak mi dej nějaký důvod, proč bych se měl smát nebo mít tak skvělou náladu, když nemám rád sníh a přišel jsem o oko. Tobě by se to taky nelíbilo, ne snad, vlčice malá,“ uchechtl jsem se, ale moc smíchu v tom nebylo. “A nenalepí, doteď se to na tebe nenalepilo, tak se nemáš čeho bát.“ Povzdychl jsem si, když jsem viděl, jak se hravě odtahuje, jak to dělala, to jsem nevěděl. Jen jsem udělal nejistý krok vpřed.
“Nebyla? Copak celý život žiješ jen v rodné noře, co je to pak za život?“ zamračil jsem se, myslel jsem, že nomádský styl života, který zažila snad celá moje rodina byl naprostou normou. Cedr… “Takový les jsem už viděl. A ano… Vskutku náhoda, někdy se přijdu podívat, podívej se někdy na jih, je tam moře a vyhřátý písek od letního slunce. Příjemnější než kousavý sníh,“ zavrtěl jsem hlavou, ale byla pravda, že jsem to miloval, zbožňoval. Trochu mě až pobuřovalo, že nevyužila svého života, aby prozkoumala každičký kout gallirei.

Prosinec 3/10| Vera

“Popral jsem se s otcem,“ odpověděl jsem jednoduše a pravdivě, protože proč bych měl lhát, byla to pravda a myslel jsem si, že nejlepší možnost byla to prostě přijmout a nést to na hrudi jako jednu z věcí, která se mi v životě prostě přihodila. Já jsem se porozhlédl všude kolem, stále jsem nechápal, proč by ho někdo měl mít rád. Oklepal jsem se a bylo to právě nejspíš zimou. “Nemám ho rád, nenávidím ho, je mi z něj zima. Studí, je mokrý, jediné co ti nechám je, že je krásný. Co bych na něm měl vidět jiného?“ povzdychl jsem si a oklepal se.
Odhadoval jsem, že ona zase není fanoušek letních období, ve kterých já jsem se zase naprosto vyžíval. Ale toto léto jsem si také nijak zásadně neužíval, ale vedro mi bylo i tak příjemnější. “Jsem Dante. Dante z Vrbové smečky, jsem z jihu kde tolik sněhu není, což asi není ten případ u váš, že?“ alespoň jsem měl nějakou malou snahu o to komunikovat. Třeba mi to i náladu napraví.

Prosinec 2/10 | Vera

Jediné, co mi náladu ještě nezhoršilo, možná mi ji to i nepatrně zlepšilo. Její sebevědomí a jen mávající ocas a otázka, kterou jsem upřímně nepochopil. Až po chvíli mi došlo, že už nejsem s rodinou. A bůh ví, jestli se do vrby někdy vrátím. “Nač ta radost?“ řekl jsem suše a naklonil hlavu na stranu a vystoupil na světlo. “Nemáš být takhle v zimě spíš zalezlá u mámy pod kožichem, nebo tak něco?“ ptal jsem se. Protože jsem si pamatoval, že rok zpátky to bylo to jediné, co jsem si přál, abych mohl udělat. Dál jsem ale nic neříkal a jen čekal co z vlčice vypadne. Neznal jsem ji, nikoho mi ani nepřipomínala.

“Protože jsem madre opustil sám!“ vyštěkl jsem na Odina dřív, než jsem to dokázal zastavit. Polila mě studená vlna, nikdy jsem to takhle nahlas neřekl, ale… Copak to nebyla pravda? Vyměnil jsem madre za ziu Liu jen kvůli tomu, že jsem nemohl najít cestu zpátky. Nebo… Cože vlastně byl ten důvod? “A abys věděl, Yggiho jsem taky viděl v tý zatuchlý smečce, kterou ty tak pohrdáš, hrozný co?“ A tohle jsem taky říkal spíš bez přemýšlení. Protože jsem mu chtěl ukázat, že není tak skvělý otec teroru jak si myslí. A taky jsem potřeboval někam ventilovat svůj strach. A bůh ví kde je Odine. Ale Yggi je doma a to mi dávalo podivnou naději a o to víc jsem si věřil.
Kdybych to pozoroval ze třetí osoby, asi bych si říkal, jak šílené je, že vlastní otec je schopný napadnout vlastního syna. Já jsem si zase říkal, že tohle je asi to jediné, čeho jsem věděl, že je Odin schopný. Ještě vůči synovi, kterého s největší pravděpodobností absolutně nenávidí. I to bylo něco, co mě zabolelo. Ale do bitky s Odinem to absolutně nepatřilo, protože tím pádem bych byl vším co on si o mně myslí. Musel jsem se trochu vzmužit! Trochu… Trochu zabojovat!
Sípal jsem pod tíhou jeho kovové hnáty, jediné štěstí, že jsem měl magii. Protože jinak by to skončilo dřív než to vůbec začlo. Zátylek mě bolel a v momentu kdy mě Odin pustil, jsem se odkutálel o kousek dál. Skrčený jsem hluboce oddychoval a zíral na něj. Než mi došlo, co se chystá udělat, tak jsem málem přišel o krk svojí chybou. Život mi proběhl před očima, ale podařilo se mi svou magii pohltit tak, abych nebyl uškvařený za živa. A věděl jsem, že v tomhle momentu je dobrý nápad zaútočit, protože možná Odin bude čekat, že tady souboj skončí.
Magii jsem se tentokrát vvyhnul, byl jsem celý mokrý a tušil jsem, co to pro mě znamená. Místo toho jsem rychle o pár kroků ustoupil do boku a pak se vší silou odrazil od země v naději, že Odina svalím a podaří se mi zakousnout se mu do krku. “Hajzle.“ špitl jsem si sám pro sebe, ale hlavou mi probleskla otázka. Kdyby to šlo, zabil bych ho? I když zrovna situace, kde bych se tímto musel trápit se mi představovala jen horko těžko.

Prosinec 1/10 | Vera

Byla to jen malá chvíle co jsem byl dospělý. A ten přechod nebyl zrovna moc… Milý. Čerstvě ztracené oko s nepěknou jizvou, utrhnutá špička ucha a můj nově nabitý úšklebek, který jsem začal od setkání s Odinem nosit na pyscích. Oblízl jsem si čumák a když jsem se sněhem prodral k zledovatělému jezeru, jen zběžně jsem se podíval do odrazu, než jsem zrak odvrátil a věnoval se uklidňování svého uvnitř vyděšeného já. Nevěděl jsem co se to vlastně stalo, ale jako kdyby to ve mně něco… Něco uzavřelo a já už si nebyl tak jistý co se sebou vlastně chci dělat.
Když jsem ale zalézal do křoví, slyšel jsem šťastný smích a rychlé křupání sněhu. Strhnul jsem a začal se rozhlížet na všechny strany, kde to jen šlo. Chvilku to trvalo, než jsem viděl vlčici… Nebo stále asi vlče, ale asi ne zas o tolik mladší, než jsem byl já, jak vesele probíhá lesem. Vadilo mi to, vlastně jsem jí tu radost záviděl. Ale nebyl jsem ten typ, který by nutně kazil zábavu dalším. “Perché la gioia?” vyjelo ze mě dřív, než jsem to mohl zastavit. Řekl jsem to naprosto neutrálně, ale od jednookého vlka co na vás upřeně zírá ze tmy stromů a křoví to asi může působit všelijak, ještě když na váš žbleptá divným jazykem.

Předemnou byl můj padre. Vlk, kterýho jsem naprosto nenáviděl. Nebo jsem se ho spíš bál. Vzal mi sourozence, vykašlal se na mě a ještě na mě pohlížel jako na zklamání. Netušil jsem, co z toho mi lezlo do hlavy víc. I tak jsem ale ucuknul, když po mě vyjel ať tolik nečumim. Poslouchal jsem co mi říká, byl jsem ticho, tak jako by byla Lacrima, ale mozek mi jel na plné obrázky, adrenalin mi pumpoval do žil. “Madre mě neopustila. Kde máš vůbec zbytek, to tě taky tak nenáviděj, že se na tebe vykašlali?“ vyprskl jsem, ale to byl tak jediný náznak odporu, který jsem dokázal ze sebe dostat. Vždycky jsem se Odina bál. Ale měl pravdu, byl jsem prostě slabý. Oproti němu nepochybně. Nic jsem mu neopodíval, ale vrátilo mě do reality to uvědomění, k čemu se schyluje.
Než to začalo, pohledem jsem střelil k jeho velké, kovové pracce, k tomu ptákovi, ke všemu, co mi dělalo ještě větší starosti. "Já nejsem budižkničemu." Nepochyboval jsem, že jedna rána a bylo by po mně. Silou jsem neměl šanci a v očích se mi zaleskl strach, když jsem viděl, jak se na mě vlastní otec žene s takovým psychopatickým nadšením z vidiny krve, které jsem u nikoho nikdy neviděl. Prvotní srážka byla drsná, nebylo to jako si hrát se sourozenci, tam jsem se nikdy nebál. Přes tu bolest a šok jsem nedokázal reagovat pořádně, plácal jsem se tam jak ryba na suchu, jen kousal a škrábal a ani jsem si nedefinoval cíl, bolelo to a já nevěděl co dělat. Jen po sekundě, kdy mi bylo jasné, že silou ničeho moc nedosáhnu, mě napadlo použít magii. Celé tělo se mi prolilo energií a začalo vysílat malé, štiplavé blesky, kterých ale rozhodně nebylo málo. Unavovalo mě to, ale doufal jsem, že to alespoň něco udělá. Vždyť já sám nevěděl, co dělám.

<< Teleportem z Vrby

A osud byl asi pěkná svině, protože mě to hodilo od mého milovaného bratra, přímo zase sem. A to to byla vlastně jenom chvilka. Spadl jsem víc ze vzduchu, takže jestli opeřený přítel byl až moc nízko, byl trochu v nebezpečí zalehnutí. Jinak jsem urychleně vyskočil na nohy a rapidně se rozhlížel kolem sebe, jestli tam někdo je. Jestli stále nebyl, tak jsem vrčel všude kolem sebe, ale už jsem nevypadal, jako kdybych si měl nadělat do kalhot. Taky jsem nahodil několik italských nadávek, mířených asi hlavně na toho ptáka.
Jestli však, když jsem se vrátil, už se vyjevilo kdo mě to tak hnusně děsil. Tak jsem tam zůstal jen stát a civěl. “Ty… Si děláš srandu ne?! Copak mě chceš zabít?!“ vyštěkl jsem na svého otce, ale jen to slovo mi dělalo hořkou pachuť na jazyku a vůbec jsem nad ním nepřemýšlel rád. Byl jsem z toho celý naprosto znechucený.

30. 10. - Dante https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik&page=1#post-244085
Další značkování nejpozději 30. 12.

Značkování

<<< Středozemka přes Ronherský potok

Byla to zbabělost. Celou cestu zpátky jsem se proklínal. Byl jsem už skoro dospělý! Tak bych se tak k sakru měl chovat, neměl jsem jen čumět a pak utýct. Měl jsem být vlk! Takový, jakého by mě madre určitě chtěla. Vlastně jsem si celkem uvědomoval, že jsem si v hlavě vytvořil obrázek Lacrimy, tak jak se mi nejvíce líbila. Netušil jsem, jestli taková doopravdy byla, protože jsem jí přeci jen opustil poměrně brzo.
Povzdychl jsem si a zastavil se na hranicích vrbové smečky. Ale tak nějak mě trklo, že ty hranice jsou nějaké… Mdlé. Netušil jsem úplně, kde začínají a kde končí. A taky mi přišlo, že kolem hranic cítím až moc podivných a cizích pachů, které rozhodně k naší famiglii nepatří. Potichu jsem zavrčel a rozhodl se si trochu napravit karmu tím, že obejdu celé hranice a zkontroluju to tu. Švihl jsem ocasem a začal se proplétat mezi vrbovými stromy, které byly mým domovem. Nenarážel jsem (díky bohu) na nic extra nebezpečného, až na pár myší, ježky, kteří hledali místo, kde přezimovat a hádal jsem, že tak malá stvoření jen těžko představují nebezpečí pro naši milou malou smečku.
Na některých místech byla pachová stopa tak neznatelná, že jsem ji pro jistotu obnovil. Cítil jsem se naprosto profesionálně a důležitě, že konečně už nejsem jen přítěž, ale dokonce i k něčemu přispívám. Zrovna k něčemu tak důležitému jako bylo udržování hranic smečky! Usmál jsem se pro sebe, mezitím co jsem značkoval další strom. A že jich bylo, taky mě celkem začalo unavovat chodit pořád po hranicích a tak jsem se zastavil krátce na jižní hranici a pozoroval moře v dálce. Tam byl Alfredo, byl tam pořád? Jestli ano, tak jsem ho neviděl a dál jsem pokračoval v obchůzce. “Doufám, že nepotkám nějakou šílenou vrbu,“ mrmlal jsem si sám pro sebe a přidal do kroku. Taky jsem se zamyslel nad tím, co to sakra bylo na té pláni, pořád mi to nahánělo husí kůži a doufal jsem, že to už nikdy nezažiju. Zavrtěl jsem ale urychleně hlavou a zkoušel se věnovat povinnostem, které jsem si sám přidělil. A tak nějak jsem doufal, že s tím teta Lia nebo někdo jiný problém mít nebude.
--
Nakonec jsem doznačkoval poslední strom, když v ten moment mě do nosu trefil tak známý pach, který jsem necítil už několik měsíců, snad i rok. Vystřelil jsem tou nejvyšší rychlostí co se jen dalo a vletěl přímo k Yggdrasilovi. “Yggi!“ než chudák cokoliv mohl říct, už jsem ho povalil na zem a pořádně ho přivítal. “Pro pána jána ty žijéÉÉÉŠ-„ a zbytek jsem nestihl doříct, protože mě najednou nasáklo zas a opět nějaká to podivná entita a já byl po velmi krátkém shledání s bratrem odsáknut pryč.

Teleportem na Středozemku>>

Vůbec jsem netušil, co si to pro mě život chystá. Chystal si pro mě extrémně nepříjemné setkání, na které určitě budu vzpomínat ještě dlouho. Hleděl jsem si svého, vlastně jsem přemýšlel, jestli by nebylo vhodné se vrátit zpátky do vrby… S tím mi však pomohl Odin, který se rozhodl jen tak zjevit.
Když jsem se rozhlížel kolem sebe, ničeho jsem si zprvu nevšiml a v další moment na mě dělal nálet opeřenec. Už byl skoro vzrůstově na úrovni dospělého vlka, takže jsem se neobával, že by mě nedejbože unesl, ale problém nastal v momentě, kdy jsem spatřil ty pařáty. Okamžitě jsem se začal uhýbat a to tak nešikovně, že jsem spadl na zem. Byla mi zima. Větší zima, než by reálně být měla a přímo předemnou se rozkřikl děsivý, povědomý hlas. Nespojil jsem si ho ale s Odinem, vůbec by mě to nenapadlo. Celý jsem se na ježil a krátké chlupy takhle vypadaly jako kdybych byl ježek. “Vypadni!“ vyštěkl jsem, celý zhrozený a zuby scvakl naprázdno do vzduchu.
A no… Najednou se mi ta vrba líbila o DOST víc, než předtím a tak jsem zvolil tu nejméně ušlechtilou techniku a to taktický útěk.

Vrba přes Ronherský potok>>

<<Vrba přes ronherský potok

Nakonec jsem se brzy z rána dostal na tu otevřenou planinu, kterou už jsem několikrát viděl. Počasí bylo pochmurné, ale vlastně mi to nijak nevadilo. Líbilo se mi to víc než to otravné léto nebo krutá zima, při které jsem se jen brodil sněhem a nevěděl jsem co se sebou.
Taky to bylo ideální místo pro to, abych si taky něco málo potrénoval. Po zjištění, že jsem doopravdy magickým tvorem se mi trošku zdálo, že se mi oči zbarvují. Spíš se jednalo ale o klam, který jsem si vsugeroval, ne že bych to věděl, ale oči doopravdy nebudu mít rudé – tak jak jsem si to myslel. Snažil jsem se přivolat tu bleskovou tlamu, nebo jak to nazvat. Kousal jsem do vzduchu jako hňup co nejvíc to jen šlo, snažil jsem myslet, konat a furt nic. “Ale k sakru s tim!“ zavrčel jsem a naštvaně fláknul tlapou do země.
Jen po chvilce, kdy jsem tam naštvaně stál a mračil se na okolí mě napadlo vyzkoušet taky něco jiného. Oblízl jsem se a v myšlenkách se vrátil zpátky k tomu stromu. Nádech. Výdech. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo když se na mě řítily obří větve, které jako kdyby nesli příslib mojí smrti. Stále jsem od ní byl sešvihaný, plný šrámů. A v ten moment jsem to ucítil. Nebylo to nic extra, ale podařilo se mi přivolat kousek z té síly, tlama se mi naplnila výboji a já chňapl po vzduchu. Kolem mojí tlamy se rozletělo plno malých blesků, které rozsvicovaly šedivé okolí. Kdyby tam někdo byl, asi by ho to pěkně bolelo a zanechalo bolestivou popáleninu. Byl jsem nadšený. Radostně jsem si poskočil a zkusil to ještě párkrát, jen tentokrát to bylo o dost menší a menší. V závislosti na tom, že už mi taky docházela síla.

Postil jsem strom a vyslechl si nakonec i všechny ty pochvaly, které jsem dostal. Nejvíc mě však potěšilo, že jsem si své jméno přeci jen trošku i zasloužil. Usmál jsem se vesele a pak pozoroval všechno co se kolem mě dělo. Vlastně toho bylo hodně. Hodně vlků, včetně toho malýho zmetka co předemnou utíkal a kvůli kterému jsme zkejsli v tý zimě. Zamračil jsem se jeho směrem, ale jinak jsem to nechal být a vydal se po svojí vlastní ose. Ne, že bych chtěl být sám, ale netoužil jsem po tom se pohybovat v tak velké společnosti... Všech.
A tak jsem opět vykročil za hranice, hádal jsem, že jsem už dostatečně velký na to, abych šel někam sám a tak jsem si to capkal zrychleným krokem, kdyby přeci jen se zia Lia vrátila ve stejné náladě jako když odešla a rozhodla se, že mě zanese zpátky v zubech.

Středozemka přes Ronherský potok >>

říjen 3/10 | Linecké

Kdybych se odprostil od toho faktu, že jsem byl na pokraji infarktu, tak bych se asi smál, protože dvě vyděšené koule, já, puberťák, kterému přeskakoval hlas při štěkání a dospělák, který z toho byl ještě víc špatný než jsem byl já. Nádherná kombinace. Uklidnil jsem se až v momentě, co mi bylo oznámeno, že nemluvím ve správném jazyce. To mě taky pobouřilo. Pobouřilo mě i to, jak se představil, jak se na mě koukal, jak vypadal, jak se vyděsi…. Klid. Nádech. Výdech.
Na moment jsem zmlknul, odstoupil a zíral na něj s nakrčeným čumákem. Promluvil jsem až na pokraji toho, kde by se Linzire mohl domnívat, že jsem zkameněl: “Dante.“ Procedil jsem a oklepal ze sebe většinu nervozity, pomalu jsem se začal uklidňovat a už jsem nebyl tak naježený. “Co tě to napadlo?! Skákat přes někoho, já myslel že dospěláci maj bejt rozumný! A ještě se mě pak lekneš!!! Já vyletěl z kůže! Co kdybych… Co kdybych zrovna vstal?! To bych do tý vody letěl taky, ještě bys mi přerazil páteř a to pak vysvětluj zie Lie, jaktožes jí zabil synovce!!!“ ulevil jsem si ještě a pak, jako kdybych to celé chtěl vypnout, jsem si sednul na zadek a dál na vlka koukal.
“Ale jo, jinak mě těší Linzire.“ zrovna nadšené to nebylo, ale už to alespoň neznělo jako kdybych toho vlka chtěl zavraždit na místě.

Říjen 2/10 | Líza

Doopravdy jsem nevnímal celý svět. Nevnímal jsem pachy, uši jsem měl natočené k vodě a vnímal jen to. To se ukázalo jako smrtelná chyba, kterou jsem pak v životě už nikdy nedopustil, aby se opakovala. Protože to co následovalo mě doopravdy poskvrnilo na celý život. Nebo… V ten moment jsem se tak doopravdy cítil.
Vlastně jsem si jako první všimnul právě toho odrazu, který se objevil přímo nademnou. Netopýr? Jestřáb? Drak??? Vůbec jsem to v té milisekundě nedokázal vyhodnotit, ale už v ten moment jsem vystřelil z kůže. Pád vlka do vody tomu dal korunu, protože jsem si byl taky jist, že před sebou vidím nějakého démona, který si jde pro mou duši přímo z vod. “Per l'amor di Dio! Al diavolo te!” vyjekl jsem a urychleně začal couvat, mezitím co jsem vylekaně vrčel a štěkal, celý naježený, tak jak mi to krátké chlupy dovolily.
”Sei pazzo?! štěkal jsem v momentě, kdy mi došlo, že se nejedná o žádného vodníka, ale o nějakého vlka, který si ze mě udělal dobrý den. ”Io sono qui a farmi i fatti miei, e poi arrivi tu e me li rovini! Vergognati! Chi ti credi di essere?! Pazza pazza, dovresti vergognarti!” a moje rozhořčení bylo potvrzené i tím, že jsem samým stresem zapomněl přepnout do správného jazyka.