Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Předemnou byl můj padre. Vlk, kterýho jsem naprosto nenáviděl. Nebo jsem se ho spíš bál. Vzal mi sourozence, vykašlal se na mě a ještě na mě pohlížel jako na zklamání. Netušil jsem, co z toho mi lezlo do hlavy víc. I tak jsem ale ucuknul, když po mě vyjel ať tolik nečumim. Poslouchal jsem co mi říká, byl jsem ticho, tak jako by byla Lacrima, ale mozek mi jel na plné obrázky, adrenalin mi pumpoval do žil. “Madre mě neopustila. Kde máš vůbec zbytek, to tě taky tak nenáviděj, že se na tebe vykašlali?“ vyprskl jsem, ale to byl tak jediný náznak odporu, který jsem dokázal ze sebe dostat. Vždycky jsem se Odina bál. Ale měl pravdu, byl jsem prostě slabý. Oproti němu nepochybně. Nic jsem mu neopodíval, ale vrátilo mě do reality to uvědomění, k čemu se schyluje.
Než to začalo, pohledem jsem střelil k jeho velké, kovové pracce, k tomu ptákovi, ke všemu, co mi dělalo ještě větší starosti. "Já nejsem budižkničemu." Nepochyboval jsem, že jedna rána a bylo by po mně. Silou jsem neměl šanci a v očích se mi zaleskl strach, když jsem viděl, jak se na mě vlastní otec žene s takovým psychopatickým nadšením z vidiny krve, které jsem u nikoho nikdy neviděl. Prvotní srážka byla drsná, nebylo to jako si hrát se sourozenci, tam jsem se nikdy nebál. Přes tu bolest a šok jsem nedokázal reagovat pořádně, plácal jsem se tam jak ryba na suchu, jen kousal a škrábal a ani jsem si nedefinoval cíl, bolelo to a já nevěděl co dělat. Jen po sekundě, kdy mi bylo jasné, že silou ničeho moc nedosáhnu, mě napadlo použít magii. Celé tělo se mi prolilo energií a začalo vysílat malé, štiplavé blesky, kterých ale rozhodně nebylo málo. Unavovalo mě to, ale doufal jsem, že to alespoň něco udělá. Vždyť já sám nevěděl, co dělám.

<< Teleportem z Vrby

A osud byl asi pěkná svině, protože mě to hodilo od mého milovaného bratra, přímo zase sem. A to to byla vlastně jenom chvilka. Spadl jsem víc ze vzduchu, takže jestli opeřený přítel byl až moc nízko, byl trochu v nebezpečí zalehnutí. Jinak jsem urychleně vyskočil na nohy a rapidně se rozhlížel kolem sebe, jestli tam někdo je. Jestli stále nebyl, tak jsem vrčel všude kolem sebe, ale už jsem nevypadal, jako kdybych si měl nadělat do kalhot. Taky jsem nahodil několik italských nadávek, mířených asi hlavně na toho ptáka.
Jestli však, když jsem se vrátil, už se vyjevilo kdo mě to tak hnusně děsil. Tak jsem tam zůstal jen stát a civěl. “Ty… Si děláš srandu ne?! Copak mě chceš zabít?!“ vyštěkl jsem na svého otce, ale jen to slovo mi dělalo hořkou pachuť na jazyku a vůbec jsem nad ním nepřemýšlel rád. Byl jsem z toho celý naprosto znechucený.

30. 10. - Dante https://gallirea.cz/index.php?p=vrbovy-lesik&page=1#post-244085
Další značkování nejpozději 30. 12.

Značkování

<<< Středozemka přes Ronherský potok

Byla to zbabělost. Celou cestu zpátky jsem se proklínal. Byl jsem už skoro dospělý! Tak bych se tak k sakru měl chovat, neměl jsem jen čumět a pak utýct. Měl jsem být vlk! Takový, jakého by mě madre určitě chtěla. Vlastně jsem si celkem uvědomoval, že jsem si v hlavě vytvořil obrázek Lacrimy, tak jak se mi nejvíce líbila. Netušil jsem, jestli taková doopravdy byla, protože jsem jí přeci jen opustil poměrně brzo.
Povzdychl jsem si a zastavil se na hranicích vrbové smečky. Ale tak nějak mě trklo, že ty hranice jsou nějaké… Mdlé. Netušil jsem úplně, kde začínají a kde končí. A taky mi přišlo, že kolem hranic cítím až moc podivných a cizích pachů, které rozhodně k naší famiglii nepatří. Potichu jsem zavrčel a rozhodl se si trochu napravit karmu tím, že obejdu celé hranice a zkontroluju to tu. Švihl jsem ocasem a začal se proplétat mezi vrbovými stromy, které byly mým domovem. Nenarážel jsem (díky bohu) na nic extra nebezpečného, až na pár myší, ježky, kteří hledali místo, kde přezimovat a hádal jsem, že tak malá stvoření jen těžko představují nebezpečí pro naši milou malou smečku.
Na některých místech byla pachová stopa tak neznatelná, že jsem ji pro jistotu obnovil. Cítil jsem se naprosto profesionálně a důležitě, že konečně už nejsem jen přítěž, ale dokonce i k něčemu přispívám. Zrovna k něčemu tak důležitému jako bylo udržování hranic smečky! Usmál jsem se pro sebe, mezitím co jsem značkoval další strom. A že jich bylo, taky mě celkem začalo unavovat chodit pořád po hranicích a tak jsem se zastavil krátce na jižní hranici a pozoroval moře v dálce. Tam byl Alfredo, byl tam pořád? Jestli ano, tak jsem ho neviděl a dál jsem pokračoval v obchůzce. “Doufám, že nepotkám nějakou šílenou vrbu,“ mrmlal jsem si sám pro sebe a přidal do kroku. Taky jsem se zamyslel nad tím, co to sakra bylo na té pláni, pořád mi to nahánělo husí kůži a doufal jsem, že to už nikdy nezažiju. Zavrtěl jsem ale urychleně hlavou a zkoušel se věnovat povinnostem, které jsem si sám přidělil. A tak nějak jsem doufal, že s tím teta Lia nebo někdo jiný problém mít nebude.
--
Nakonec jsem doznačkoval poslední strom, když v ten moment mě do nosu trefil tak známý pach, který jsem necítil už několik měsíců, snad i rok. Vystřelil jsem tou nejvyšší rychlostí co se jen dalo a vletěl přímo k Yggdrasilovi. “Yggi!“ než chudák cokoliv mohl říct, už jsem ho povalil na zem a pořádně ho přivítal. “Pro pána jána ty žijéÉÉÉŠ-„ a zbytek jsem nestihl doříct, protože mě najednou nasáklo zas a opět nějaká to podivná entita a já byl po velmi krátkém shledání s bratrem odsáknut pryč.

Teleportem na Středozemku>>

Vůbec jsem netušil, co si to pro mě život chystá. Chystal si pro mě extrémně nepříjemné setkání, na které určitě budu vzpomínat ještě dlouho. Hleděl jsem si svého, vlastně jsem přemýšlel, jestli by nebylo vhodné se vrátit zpátky do vrby… S tím mi však pomohl Odin, který se rozhodl jen tak zjevit.
Když jsem se rozhlížel kolem sebe, ničeho jsem si zprvu nevšiml a v další moment na mě dělal nálet opeřenec. Už byl skoro vzrůstově na úrovni dospělého vlka, takže jsem se neobával, že by mě nedejbože unesl, ale problém nastal v momentě, kdy jsem spatřil ty pařáty. Okamžitě jsem se začal uhýbat a to tak nešikovně, že jsem spadl na zem. Byla mi zima. Větší zima, než by reálně být měla a přímo předemnou se rozkřikl děsivý, povědomý hlas. Nespojil jsem si ho ale s Odinem, vůbec by mě to nenapadlo. Celý jsem se na ježil a krátké chlupy takhle vypadaly jako kdybych byl ježek. “Vypadni!“ vyštěkl jsem, celý zhrozený a zuby scvakl naprázdno do vzduchu.
A no… Najednou se mi ta vrba líbila o DOST víc, než předtím a tak jsem zvolil tu nejméně ušlechtilou techniku a to taktický útěk.

Vrba přes Ronherský potok>>

<<Vrba přes ronherský potok

Nakonec jsem se brzy z rána dostal na tu otevřenou planinu, kterou už jsem několikrát viděl. Počasí bylo pochmurné, ale vlastně mi to nijak nevadilo. Líbilo se mi to víc než to otravné léto nebo krutá zima, při které jsem se jen brodil sněhem a nevěděl jsem co se sebou.
Taky to bylo ideální místo pro to, abych si taky něco málo potrénoval. Po zjištění, že jsem doopravdy magickým tvorem se mi trošku zdálo, že se mi oči zbarvují. Spíš se jednalo ale o klam, který jsem si vsugeroval, ne že bych to věděl, ale oči doopravdy nebudu mít rudé – tak jak jsem si to myslel. Snažil jsem se přivolat tu bleskovou tlamu, nebo jak to nazvat. Kousal jsem do vzduchu jako hňup co nejvíc to jen šlo, snažil jsem myslet, konat a furt nic. “Ale k sakru s tim!“ zavrčel jsem a naštvaně fláknul tlapou do země.
Jen po chvilce, kdy jsem tam naštvaně stál a mračil se na okolí mě napadlo vyzkoušet taky něco jiného. Oblízl jsem se a v myšlenkách se vrátil zpátky k tomu stromu. Nádech. Výdech. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo když se na mě řítily obří větve, které jako kdyby nesli příslib mojí smrti. Stále jsem od ní byl sešvihaný, plný šrámů. A v ten moment jsem to ucítil. Nebylo to nic extra, ale podařilo se mi přivolat kousek z té síly, tlama se mi naplnila výboji a já chňapl po vzduchu. Kolem mojí tlamy se rozletělo plno malých blesků, které rozsvicovaly šedivé okolí. Kdyby tam někdo byl, asi by ho to pěkně bolelo a zanechalo bolestivou popáleninu. Byl jsem nadšený. Radostně jsem si poskočil a zkusil to ještě párkrát, jen tentokrát to bylo o dost menší a menší. V závislosti na tom, že už mi taky docházela síla.

Postil jsem strom a vyslechl si nakonec i všechny ty pochvaly, které jsem dostal. Nejvíc mě však potěšilo, že jsem si své jméno přeci jen trošku i zasloužil. Usmál jsem se vesele a pak pozoroval všechno co se kolem mě dělo. Vlastně toho bylo hodně. Hodně vlků, včetně toho malýho zmetka co předemnou utíkal a kvůli kterému jsme zkejsli v tý zimě. Zamračil jsem se jeho směrem, ale jinak jsem to nechal být a vydal se po svojí vlastní ose. Ne, že bych chtěl být sám, ale netoužil jsem po tom se pohybovat v tak velké společnosti... Všech.
A tak jsem opět vykročil za hranice, hádal jsem, že jsem už dostatečně velký na to, abych šel někam sám a tak jsem si to capkal zrychleným krokem, kdyby přeci jen se zia Lia vrátila ve stejné náladě jako když odešla a rozhodla se, že mě zanese zpátky v zubech.

Středozemka přes Ronherský potok >>

říjen 3/10 | Linecké

Kdybych se odprostil od toho faktu, že jsem byl na pokraji infarktu, tak bych se asi smál, protože dvě vyděšené koule, já, puberťák, kterému přeskakoval hlas při štěkání a dospělák, který z toho byl ještě víc špatný než jsem byl já. Nádherná kombinace. Uklidnil jsem se až v momentě, co mi bylo oznámeno, že nemluvím ve správném jazyce. To mě taky pobouřilo. Pobouřilo mě i to, jak se představil, jak se na mě koukal, jak vypadal, jak se vyděsi…. Klid. Nádech. Výdech.
Na moment jsem zmlknul, odstoupil a zíral na něj s nakrčeným čumákem. Promluvil jsem až na pokraji toho, kde by se Linzire mohl domnívat, že jsem zkameněl: “Dante.“ Procedil jsem a oklepal ze sebe většinu nervozity, pomalu jsem se začal uklidňovat a už jsem nebyl tak naježený. “Co tě to napadlo?! Skákat přes někoho, já myslel že dospěláci maj bejt rozumný! A ještě se mě pak lekneš!!! Já vyletěl z kůže! Co kdybych… Co kdybych zrovna vstal?! To bych do tý vody letěl taky, ještě bys mi přerazil páteř a to pak vysvětluj zie Lie, jaktožes jí zabil synovce!!!“ ulevil jsem si ještě a pak, jako kdybych to celé chtěl vypnout, jsem si sednul na zadek a dál na vlka koukal.
“Ale jo, jinak mě těší Linzire.“ zrovna nadšené to nebylo, ale už to alespoň neznělo jako kdybych toho vlka chtěl zavraždit na místě.

Říjen 2/10 | Líza

Doopravdy jsem nevnímal celý svět. Nevnímal jsem pachy, uši jsem měl natočené k vodě a vnímal jen to. To se ukázalo jako smrtelná chyba, kterou jsem pak v životě už nikdy nedopustil, aby se opakovala. Protože to co následovalo mě doopravdy poskvrnilo na celý život. Nebo… V ten moment jsem se tak doopravdy cítil.
Vlastně jsem si jako první všimnul právě toho odrazu, který se objevil přímo nademnou. Netopýr? Jestřáb? Drak??? Vůbec jsem to v té milisekundě nedokázal vyhodnotit, ale už v ten moment jsem vystřelil z kůže. Pád vlka do vody tomu dal korunu, protože jsem si byl taky jist, že před sebou vidím nějakého démona, který si jde pro mou duši přímo z vod. “Per l'amor di Dio! Al diavolo te!” vyjekl jsem a urychleně začal couvat, mezitím co jsem vylekaně vrčel a štěkal, celý naježený, tak jak mi to krátké chlupy dovolily.
”Sei pazzo?! štěkal jsem v momentě, kdy mi došlo, že se nejedná o žádného vodníka, ale o nějakého vlka, který si ze mě udělal dobrý den. ”Io sono qui a farmi i fatti miei, e poi arrivi tu e me li rovini! Vergognati! Chi ti credi di essere?! Pazza pazza, dovresti vergognarti!” a moje rozhořčení bylo potvrzené i tím, že jsem samým stresem zapomněl přepnout do správného jazyka.

Říjen 1/10 | Linzír

Opětovně jsem se dostal ke zdejšímu jezeru. Prožil jsem tu hodně... Hodně momentů, které se daly považovat za důležité. I dneska jsem si prohlížel svůj obličej, změnil se k nepoznání. Už jsem nebyl to malinké vlče s plandavými oušky. Zmohutněl jsem, uši jsem měl v neustálém pozoru a nos vyboulený. Tak to neměl nikdo ze sourozenců, ani Odin s madre ani strýček s tetičkami a já uvažoval, jestli jsem se prostě jen hodně nebouchnul, tak moc, že se z toho stala trvalá věc. Taky jsem už ale byl dostatečně velký na to, abych chápal, že to je pěkná blbost.
A co dělá adolescent, naprosto znuděný životem, v podzimní večer u jezera? Hlouposti. A ačkoliv jsem už nepatřil mezi hravé a rozvrkočené tvory, nemohl jsem si pomoct a tlapama jsem se začal máchat ve vodě. Jako kdybych se snažil ulovit rybu. Což o to, kdyby mi tam nějaká ta ryba vklouzla, rozhodně bych to ocenil, ale jinak to bylo jen... Šplouchání se.

Uhýbal jsem se jak jsem jen mohl. Skákal jsem na místě a přikývl té černé vlčici. “Dobře,“ kýval jsem, div jsem si hlavu neukýval. Ale čekat se dlouho moc nedalo a zrovna v moment, kdy já jsem ztrácel jakoukoliv naději se černá ozvala a v podobný moment se na strom vrhly i moje tety. A i když jsem měl plné zuby práce s vyhýbáním se a občasným zakousnutím divokého šlahounu, nedokázal jsem si nevšimnout neřízené střely v podobě Lii. No, což byla chyba a já zakopnul a skončil na zemi- Díky bohům ale jen chvilkově.
Sebral jsem se na všechny čtyři nohy co nejrychleji to šlo, pár skoků a byl jsem tam. Identifikoval jsem onen vystupující suk a zabořil do něj zuby co nejvíc to šlo. Div jsem se tam nezaseknul. A strom? No, nejdřív to vypadalo, že ho to rozzuřilo ještě víc, ale pomalu jsem cítil, jak magická atmosféra chabne. Pořád tam byla. Ale zuřící vrbu pomalu vyměnila… Vrba. Pro jistotu jsem ale raději stále držel strom zubama.

Byl jsem z toho celý paf. Do toho přišla ta černá vlčice, na kterou jsem předtím koukal na pláži. “Já bych jí celkem i zničil než zničí nás,“ oblízl jsem si čumák a snažil se ustupovat před zuřivou vrbou co nejvíc to jen šlo. Nakonec přišla i zia Lia a zrovna její společnost mě překvapivě uklidnila. Až… Až do momentu, kdy obrátila svoje oči na mě a hnedka po tom se na mě otočila i Chiara. “Já?“ zamumlal jsem. Tak nějak jsem tušil co mám dělat, jako kdybych to prostě… Věděl. A jo… dávalo to smysl, byl jsem tady nejmenší.
A tak jsem přikývnul a rozeběhnul se. Ale vrba měla o dost víc šlahounů, než se zdálo a ačkoliv rozptýlení od Lii bylo fajn, nezdálo se, že by to stačilo. Podařilo se mi sežehnout další kus větve, nějaký přeskočit a doopravdy jsem se blížil. Ale s tím i koncentrace větví, co se na mě hrnula a já nedokázal odbýt úplně všechny, a tak jsem si udělal letecký den. Bolelo to pořádně, ale podařilo se mi přistát do keře.
Na nějaké sbírání dechu nebyl čas, protože jen co jsem se uhnul letící větvi, šla po mně další. “Musíte jí zmást! Všechno, co máte, já se tam jinak nedostanu“ štěkl jsem na Chiaru s tou černou donnou jak ji nazvala teta tak, aby mě bylo slyšet i přes ten bordel. A zase pracoval na tom, abych se dostal mezi kořeny.

<< Slunečná pláž

Prolétl jsem mezi vrbami rychleji, než snad kdy dřív. No, ještě jsem si tak docela nezvykl na to, že jsem prakticky dospělákem a už mi nedělají problémy nějaké hloupé kořeny a bůh ví co. Co mi ale problém dělalo bylo to, co se přede mnou objevilo. Byla to obří vrba. A já stál přímo před ní, ztuhlý jako kámen, mezitím co ona švihala všude kolem sebe. Vůbec jsem neměl tucha, co bych asi tak měl dělat a tak jsem nedělal nic. A to až do chvíle, než jsem koutkem oka někde nezahlédl Chiaru a taky tu vrbu, jak se po mně ohnala a já dostal pořádnou ránu větví, která mě odhodila o kus dál. Svět se semnou zatočil, ale adrenalin vzal za své a já byl v tu ránu na nohách a od Chiary odpozorovával co vyvádí.
Magie. Popadla mě zoufalost, protože sám jsem neměl tucha, jestli bych taky měl zkusit dělat ohýnek, nebo bych měl zubama chňapat po větvích. Ale asi udělá dost za své obří větev, co se na vás ženě. V mojí tlamě to začalo vřít a když jsem se bez jakýchkoliv myšlenek po větvi ohnal, kus větve zajiskřil a zbyl po něm jen prach. Moc jsem se na to ale nesoustředil a raději se co nejrychleji stáhnul blíž tetě. “Co to je? Kde se to tu vzalo?“ vyštěkl jsem a snažil se soustředit na to, abych zjistil, jak to zastavit a jestli bych mohl udělat to samé jako předtím… Jen… Ve větším měřítku?

Byli jsme tu jen my dva a bylo mi tak vlastně i fajn. A celkem jsem si začal zvykat na strýčkovu holou přítomnost. To by ale z lesa nesmělo zaznít to… To nehorázně alarmující zavytí. Nikdy jsem nic takového neslyšel a krev mi z toho tuhla v žilách. “Co to bylo, strýčku? Šlo to z lesa,“ vydechl jsem a očima rychle tikal mezi lesíkem a Alfredem. Ani jsem nevěděl, co mě to popadlo, když jsem vyskočil na nohy a bezmyšlenkovitě se vydal do vrbového lesíka. “Asi… Asi musíme jít! Utíkám!“ oznámil jsem, jistý tím, že tohle bylo správné rozhodnutí a že strýček poběží určitě zamnou, až se trošku rozkouká. Ale trošku jsem měl asi přemýšlet nad nějakým tím plánem, protože jsem tam letěl a ani se nepozastavil nad tím, že co budu asi tak dělat, až tam dorazím a bude tam nějaké nebezpečí.

Vrbový lesík>>

Ležel jsem tu dlouho. A bylo celkem možný, že jsem si na tom sluníčku mohl ještě ublížit. Ale moře mě celkem uklidňovalo a já nechtěl odejít. Na což jsem ale brzo mohl změnit názor, protože se nademnou zjevil stín něčeho velkého. Tedy spíš někoho. Vylekaně jsem vyskočil na nohy, abych nebyl neslušný a svého strýce nezdravil v leže. I tak jsem na něj vyvalil překvapená očka a chvilku mi trvalo, než jsem ze sebe vůbec něco dostal.
“A… Ano, ano strýčku,“ vykoktal jsem a ještě párkrát přešlápnul, než jsem se pořádně uklidnil. Pak jsem začal přemýšlet. Alfredo, Lia i Lacrima byli sourozenci, ale všichni byli tak… Tak neskutečně odlišní… Jak se to jen mohlo stát? Alfredo byl mírný, trochu jako Lacrima. Ale mluvil, což možná bylo jen tím, že to byl samec. Připadalo mi, že Lacrima Odinovi dovolovala tolik jen kvůli tomu, Lacrima byla zase tak zamklá a zia Lia? Naprostá střela. Ale i proto jsem ji měl tak rád. Alfredo byl neprozkoumané území. Bál jsem se, že z něho bude druhý Odin.
“Kdo je to?“ zeptal jsem se po chvilce a hlavou pohodil na tu vlčici, se kterou před chvilkou Alfredo byl. Styděl jsem se, jak málo jsem znal vlastní smečku, vlastní rodinu.