Pomyslná cesta duše ke spáse, ba přímo Božská komedie, kde si Dante prošel všemi kruhy pekla, ale spásy se nikdy nedočkal. Dříve rozverný, energický vlk s dávkou elánu a chutí do života – dnes z toho k vidění zbyl ale jen malý, možná až zanedbatelný zlomek, o němž je zbytečné mluvit.
Kde dřív byla chuť se bavit se všemi, tam je dnes nechuť k vlastní existenci, přemýšlení o smyslu života a vůbec nemilost ke všem, kdo se ho rozhodnou otravovat. Z Danteho se stal po většinu času negativně smýšlející bručoun, který občas vypadá, jako by pro něj byl život právě jeden z kruhů pekla. Tam, kde dřív bývalo vlče, které by vám do hlavy vymluvilo díru je teď někdo, kdo mluví už jen málokdy – myslí si hodně, ale řekne málo. Možná, že to měl ve vínku odjakživa a jen se přetransformoval do obrazu své madre?
Na druhou stranu se tu nemůžeme bavit o tom, že by byl Dante přímo nenávistný k ostatním. Hodně vlků nenávidí ostatní – Dante nemá rád jen sebe. Žárlí na ostatní, že se radují z takových věcí, jako je padající sníh nebo dobrý lov. Jako kdyby postupně zhasínala ta jiskra jeho emocí. A právě tam začíná hlavní problém jeho dospívání. Nenaučil se úplně pracovat s emocemi, a proto je dnes po většinu času potlačuje na úplné dno. Málokdy si dovolí upustit uzdu a trochu se projevit, protože věří, že jakákoliv emoce je, podtrženo sečteno, jen chybou.
Když už si emoce tento jednooký král nicméně dovolí, je vidět, že zas takovým bručounem ve skutečnosti není. Ale pozor! Nedá se o něm totiž ani říct, že by se jednalo o křehkou dušičku, která se skrývá pod tvrdou skořápkou. Tyhle vrstvy jedna mezi druhou nejsou odděleny tlustou čarou – spíše se mezi sebou prolínají podle jeho nálady. To, co jako vlče ztratil, se tak nepropadlo úplně. Dokonce stále i rád prozkoumává neprozkoumané a zajímá se o dění kolem sebe, jak mu bylo v dětství přirozené. Už ale, pravdu říct, ne jako hlavní aktér, ale jako vlk zírající ze stínů, pomyslná šedá eminence.
Jediné, co se nezměnilo skoro vůbec, je jeho vztah k rodině, pro kterou stále se zapálením bojuje. A i když je jeho otec strůjcem většiny jeho životních traumat a Dante sám by to nikdy nepřiznal, má ho svým vlastním způsobem – a to skutečně svým vlastním, protože by ho jen těžko vysvětloval cizím – rád. Stejnou měrou ho avšak i nenávidí.

L'inizio

Dante, pojmenovaný po svém dědečkovi, se narodil do úkrytu na Vyhlídce Lacrimě a Odinovi. Dvojici vlků, která vlčata snad mít neměla. Ale pro ně to byla transakce. Dvě vlčata připadla Odinovi – prvorozený Yggdrasil a Odine, která byla pojmenována po otci. A ten malý, zakrslý vlček s kapičkou u levého oka, který se narodil jako poslední a také nejvíce připomínal svou matku, byl Lacrimy. Byl to Dante. Jako jediný dostal italské jméno, jako jediný měl právo na svou matku a také jako jediný byl kompletně odstrčen svým otcem, který se věnoval spíše jeho sourozencům, než jemu. Italsky tenhle mladý elegán mluvil už odmalička a taky vždy zastával hodnoty italské rodiny.
A za svůj nejmladší život toho zažil doopravdy jen málo. Mezitím co jeho sourozenci si mohli dělat prakticky to co chtěli, Dante byl nucen se držet hlavně u mámy, málokdy si hráli a rozděleni byli prakticky jen pár měsíců od narození. Jemu to ale zas tak nepřekáželo, jak by mohlo? Rozum z toho ještě neměl a jediné co ho zajímalo bylo to, co se kde šustne, jak co funguje a taky proč jeho maminka tak málo mluví, když toho tolik ví. Snažil se jí dělat jen radost, poslouchat na slovo jak jí tak otce, ale nepřišlo mu, že by z jednoho nebo z druhého kdy dostal nějakou pochvalu.
Zlom nastal až při první zimě. Bylo to pár měsíců od jeho narození, nikdy nikoho mimo nejbližší rodinu nepotkal a když se jednou zatoulal o kousek dál. Spatřil až ošklivou, oškubanou vlčici, která vzdáleně připomínala Lacrimu. A mluvila jeho jazykem. Jak později Dante zjistil, jednalo se o jeho tetu Liu. Která, když se o něm dozvěděla, vzala si ho pod svá křídla. Byl to poslední den jeho života, kdy viděl svou matku. Opustil ji bez jakékoliv druhé myšlenky. Ty ho ale dodnes sžírají, týrají ve snech a proklíná se za to, že ji tam nechal v zimě stát samotnou. Připravil jí tím o své jediné dítě, které patřilo jen jí. S tím uvědoměním Dante bude žít až do konce života.

La vita

Tímhle Danteho život ale opožděně začal. S Liou se učil základní věci, které ho Lacrima naučit nestihla. Naučil se lovit, bránit se a všechno co k životu patří. Hlavně si díky ní vybudoval i poměrně ostrý jazyk a upřímnou mluvu. A taky díky ní jen přidal na základy snad spořádaného života, což potřeboval. Lia mu nikdy nic nedala zadarmo a Dante to v dospělosti považuje jako nejlepší lekci co mu také mohla dát.
Až by skoro zapomněl na ty chmurné chvíle a také na své sourozence, které dobu neviděl. Neviděl je právě od doby, kdy se za ním vzdálil Zarostlý les a s ním i Lacrima. Až do chvíle, kdy se potkali na sněhem zasněženém kopci, kde si z nich Odin dělal otroky. Bylo to taky poprvé, co se za něj někdo postavil. Lia se ho jen tak vzdát nechtěla a vůbec vypadala, že by nejraději Odinovi vyprášila kožich. Když však Dante měl tu možnost jít s nimi, odmítl to a chtěl, aby jeho sourozenci šli s ním. Ti se na něj ale obrátili zády a Dante, absolutně nechápajíc, proč by někdo chtěl zůstávat s takovým vlkem, zůstal tedy sám, absolutně odstřihnutý od vlastní rodiny. Bral to jako první velkou zradu, zradu, kterou jim asi nikdy neodpustil. A od té doby se viděli už jenom párkrát.
I tak měl Dante na své sourozence jako vlče velkou citovou vazbu. Ta postupně s tím, jak rostl, pomalu vymizela. Nikdy ne úplně. Ale trávil většinu svého času sám, s tetou nebo s ostatními z Vrbové smečky, kam byl zanedlouho zaveden. Chtěl si zasloužit své jméno. Chtěl hájit čest své nově nalezené rodiny.
A tak se staral o normální chod smečky. Párkrát se ještě se sourozenci potkal, ale nebylo to nic… Nic světoborného. Dante postupně začal být víc a víc samotářský. Nevyhledával společnost a společnost nevyhledávala jeho. Rád se angažoval do rodinných věcí a rád s nimi trávil čas. Ale bylo to jako kdyby se uzamkl do sebe, proklínal se za své chyby a nikdy si nic neodpustil.

Oscurità

Pak přišel podzim, zima… Dante už byl dospělý vlk, který se uměl postavit na vlastní nohy, existoval sám za sebe a do smečky se začínal vracet už jen když bylo třeba. Už se netoulal po dobrodružstvích, jen se procházel krajinou.
Jaké to pak asi musí být překvapení, když na vás naletí obří orel a za ním hned váš otec? Semlelo se to všechno najednou. A ze srandy se hodně rychle vyklubal boj o holý život, který Dante svedl se svým otcem. Bělavý sníh potřísnila krev, kovová hnáta našla svůj cíl, kterým bylo Danteho oko. Byla to jediná věc, díky které se teď podobal otci víc. Ta brutalita, ta bezmoc. Odin moc dobře věděl kam mířit nejen svou tlapou, ale i svými slovy. Ty věci si Dante nese v srdci dodnes, jeho slepé oko jen poukazuje na jeho vnitřní slabost. Na jeho nenávist k sobě samému a zahořklost proti celému světu.

Zajímavosti:
× Má krátkou srst
× Vysoký (je nohatý)
× Kratší ocas
× Klabonosý
× Italštinou si mluví hlavně pro sebe