Příspěvky uživatele

< návrat zpět

15

Hrudníček se mi zvedal, jak jsem se snažil zklidnit zrychlený dech, který mi zůstal jako skoro jediný vjem z prožitého snu. Většinou jsem si nepamatoval, co se mi zdálo, ale noční můry, ve kterých se mi vracely události jen několik dní staré, mi vždy utkvěly velmi silně. Byly to dny nebo týdny? Proč čas najednou utíká úplně jinak? A... kolik času vlastně uplynulo od chvíle, co jsem usnul? Mohl jsem být mimo pár minut, nebo také několik dní. Nevěděl jsem, ale na tuto nevyřčenou otázku mi nakonec odpověděl Saturnus.
Večer. Vzhlédl jsem ke vchodu do úkrytu a všiml si, že chladné barvy dne se pomalu mění v teplé odstíny večera. Ačkoliv... já stejně všechno viděl tak nějak zastřeně, tmavě, téměř bez barev. Vrátil jsem se pohledem k Saturnovi a mírně přikývl. Dobře dobře jsem sice nespal, ale minimálně jsem si odpočinul a cítil se o něco méně unavený než předtím.
Hnědý vlk se následně rozmluvil o svých dalších plánech. Obhlídka hranic sice nezněla jako něco, co bych nutně potřeboval k životu, ale představa, že bych zůstal tady a někdo mě tu pak našel bez toho, aby věděl, že mě sem přivedl Saturnus, se mi nelíbila už vůbec. "Půjdu," řekl jsem raději hned a pomalu se zvedl. Ještě jednou jsem si protáhl tlapky, přešlápl z jedné na druhou a nasál do čumáčku okolní pachy. Až když jsem si byl jistý, že jsem připravený, udělal jsem nesmělý krok směrem k Saturnovi a zadíval se na něj.

14

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo. Přišlo mi, že jsem usnul hrozně rychle, a jakkoliv unavený jsem byl, neměl jsem klidné spaní. Tlapky mi cukaly, čas od času jsem možná i zakňučel. Zase jsem měl před očima to, co se odehrálo v úkrytu mé rodné smečky. Zase se to vrátilo, a já jsem zase cítil všechno a zároveň nic. Proč jsem tak otupělý? Proč nekřičím? Proč se nevztekám? Proč jsem úplně bez emocí? Ještě pár cuknutí, pár zakňučení a máchnutí ocáskem a–
"Hmpf!" S heknutím jsem se probudil a trhl sebou, oči doširoka otevřené, dech zrychlený. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, kde jsem a co se děje. Všechno ke mně začalo docházet až o chvíli později. Mech, příjemné prostředí, bezpečí, Saturnus...
Saturnus!
Pohled se mi zastavil na hnědém vlku, který ležel opodál. Zůstal tady. Naklonil jsem hlavinku na stranu a otevřel tlamičku v mohutném zívnutí. Pomalu jsem vstal a protáhnul si tlapky, načež jsem si zase kecl na svoje vyhřáté místečko a těkal pohledem všude okolo, jelikož jsem nevěděl, co se bude dít teď. Nakonec jsem se znovu zadíval na Saturna, ale nic jsem neřekl. Sledoval jsem ho vytrvalým pohledem, a zkoumal, co má asi v plánu. Co chce říct? Co chce udělat?

13

Stále ostražitě a bděle jsem koukal kolem sebe a snažil se sám sebe přesvědčit, že jsem opravdu nevlezl do nějaké lsti nebo pasti. Sestry si ze mě častokrát dělávaly legraci, tropily mi různé naschvály a já si sám pro sebe přísahal, že už nikdy nikomu nenaletím. Byl to velký slib pro tak malé vlče, ale od té doby jsem si opravdu začal dávat větší pozor. A jelikož už sestry nejsou zdrojem těchto nástrah, začal jsem nebezpečí a potenciální hrozby vidět ve všem okolo.
Saturnus byl stále milý, klidný, vstřícný. Nebyl jsem na podobný přístup zvyklý, a proto jsem po něm stále koukal očima skryté nedůvěry, které měly tu moc za sebou skrýt všechny pocity, které se ve mně odehrávaly. S hlubokým nádechem jsem do sebe nasál vzduch i okolní pachy, které mi na chvíli zaplnily čumáček. Rozhlédl jsem se, protáhl se a s pokývnutím hlavy, to když mi dal Saturnus svolení k tomu, abych ulehl do koutku, který jsem si vybral, jsem vykročil směrem k místu, k němuž jsem prvně přišel opatrně a očichal si ho. Jedno kolečko, potom druhé, načež jsem se pomalinku uvelebil a schoulil se do klubíčka. Když jsem následně zavřel očka, snad bych se i vizuálně ztratil, kdyby zde panovala úplná tma. "Děkuju," vydechl jsem, možná už ze spánku, možná stále ještě při vědomí. Tak či onak bílá špička ocásku ještě několikrát máchla, než se uvelebila u mého čumáčku a já usnul.

12

< Mechový lesík

Bylo vlastně docela zajímavé poslouchat Saturna, jak o svém domově mluví. Pořád mi to všechno znělo jaksi podezřele hezky. Že jsem zrovna já narazil na smečku, která poskytuje útočiště ztraceným vlčatům. Nebylo to divné? Ano, naučil jsem se pochybovat patrně již úplně o všem. Dříve jsem k tomu nikdy neměl důvod, ale pravdou bylo, že po jistých událostech už jsem důvěru ve všechno ztratil. Saturnus se možná snažil tuto stěnu nedůvěry nabourat, ale ačkoliv jsem ho nechal, aby mi o všem vyprávěl, v duchu, tam, kam už nedohlédl, jsem o každém z jeho slov pochyboval a přebíral si je v hlavě.
"To je... zajímavé," odvětil jsem, jen co jsem utnul monolog, který jsem sám se sebou v duchu vedl. Nevěděl jsem, co jiného na to říct, a proto jsem jen poslušně ťapkal za hnědým vlkem, nasával okolní pachy a stříhal ouškama směrem k jakémukoliv zvuku, který jsem někde zaslechl.
Nora vypadala pěkně a pohodlně. Pokračovali jsme společně po velmi příjemném mechu, který nás vedl stále hlouběji. Měl jsem před sebou jen Saturnovu siluetu, a proto jsem toho moc neviděl, ale brzy se mi již odhalil výhled na celé doupě. Znovu jsem čumáčkem trochu začenichal, ano, něco jsem cítil, a tak jsem se trochu automaticky přisunul blíže k Saturnovi. Tento reflex mě samotného překvapil. Můj prvotní instinkt byl se od něj dostat co nejdál, a najednou jsem se přisouval k němu, když jsem se obával nějakého nebezpečí. Zase jsem tedy cuknul zpátky, kdoví, zda si toho vlk vůbec všiml.
"Odpočinu si. Rád," pokýval jsem hlavou, jelikož mě tlapky i na měkkém mechu bolely a představa toho, že bych se mohl v klidu vyspat, byla až příliš lákavá, abych ji odmítl. Je to přece jen dočasně, uklidňoval jsem se v duchu. Kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal... Hloupé myšlenky hloupého vlčete? Možná. Nejspíš už jsem byl takový. "Můžu... sem?" ukázal jsem hlavičkou ke vzdálenějšímu koutku. Věděl jsem, že mi Saturnus říkal, že si můžu vybrat jakýkoliv kout, ale... potřeboval jsem ujištění.

Své rozhodnutí jsem si v hlavě několikrát přebíral zleva i zprava. Ano nebo ne? Je to vážně tak bezpečné, jak tvrdí? A co když...? Pochyby a samé pochyby. Rozhodně jsem celou situaci přežvýkával mnohem poctivěji, než toho bažanta před několika okamžiky. Ala nakonec jsem se rozhodl. Ano, půjdu se Saturnem. Zůstanu tady. Alespoň prozatím.
"Vy... tu necháváte... s-ztracená... vlčata?" odvážil jsem se nakonec zeptat, a byla to pravděpodobně ta nejdelší věta, jakou jsem ze sebe kdy vyplodil. Bezpečí znělo hezky. Nepamatoval jsem si, kdy naposledy jsem pocit bezpečí měl. Bylo to už asi dávno, jakkoliv dávno se mi vlastně zdál i včerejší den.
Saturnus vypadal potěšený tím, že zůstanu. Další překvapení. Mírně, opravdu lehounce jsem máchl ocáskem a střihnul ouškem, když začal vyprávět, co všechno mi ukáže a kam se potom vydáme. Trochu jsem se toho zalekl a na chvíli sklopil uši k hlavě, než dodal tu poslední část věty. Pokud... JÁ nechci dělat něco jiného? Jakože... si můžu vybrat? Z nějakého důvodu to znělo až příliš snadně, možná dokonce i trochu podezřele. Chvíli jsem si ho měřil pohledem, než jsem znovu jen pokýval hlavou. "Dobře," hlesl jsem ještě, abych řekl alespoň něco, a s podezíravou opatrností sobě vlastní se zařadil za hnědého vlka, který mě, podle jeho slov, patrně vedl k té jejich noře.

> Mechové dno

Rozhlédl jsem se po přilehlém lesíku a chvíli jen skenoval pohledem prostory mezi stromy. Nepřiznal bych to, ale docela se mi tu líbilo. Ačkoliv, snad všechno bylo lepší než to, co jsem nechal za zády. Věděl jsem, že domů už se nikdy nevrátím. Neměl jsem k tomu důvod. Nic tam nezbylo. Nikdo tam na mě nečekal. Tak proč se vracet na místo, kde zůstalo tolik bolesti?
Zatřepal jsem hlavou a znovu se otočil na Saturna. Vnímal jsem jeho slova, každičkou hlásku, zkrátka všechno. A zpracovával. Odpočinek zní hezky. Ale co pak? Na to mi hnědý vlk vzápětí odpověděl. Zůstat tady? V hlavě jsem si přebíral všechny možnosti. Mlčel jsem. A mlčel jsem dlouho. Snad by si jeden pomyslel, že jsem z té změti myšlenek nakonec usnul. Opak byl však pravdou – přemýšlel jsem. Jednotlivé nápady se mi míhaly před očima jako hbitá zvěř, skoro jsem cítil lehký vánek, jak mi vířily v hlavě. Když tu zůstanu, možná dostanu občas najíst... A možná nebudu muset spát ve vybydlených jámách. A možná... Nedomýšlel jsem, co všechno bych tu mohl dostat a zažít. Celé to totiž znělo až příliš dobře na to, aby to byla pravda. "V-vážně?" optal jsem se raději, abych se opravdu ujistil, a pokud mi Saturnus svá slova znovu potvrdil, jen jsem sklopil zrak a pomalu pokýval hlavou. "Tak... tak jo." Pravdou bylo, že jsem neměl co ztratit. A pud sebezáchovy mě ujišťoval v tom, že jsem zvolil správně.

Bylo možná až překvapující, že moje jméno nekomentoval, ani na něj nějak přehnaně nereagoval. Byl jsem z toho snad i trochu nesvůj, jak v klidu Saturnus zůstával. Pravda, byl jsem pravděpodobně v jiné zemi než v té, kde jsem se narodil. Ale stejně... copak to tu neznamená to samé? Zatřepal jsem hlavinkou a pak už jen pozorně sledoval, jak vlk loví. Jak ladně skáče po kořisti a ta mi leží před tlapkami, aniž bych pohnul byť jen špičkou ocasu. Bylo to tak vždycky, ale už jsem si na ten pocit jaksi odvykl.
Saturna zajímala moje inspekce kořisti. Zvedl jsem k němu světlé oči, a s tlamičkou od krve jen zavrtěl hlavou. "Je... v pořátku," kývl jsem následně, abych potvrdil jeho slova, a dál to nerozebíral. Nemělo cenu k tomu dodávat cokoliv dalšího. Už tak si musel myslet, že jsem blázen, když nechci jíst srny a nic tomu podobného. "Jen zvjedavost," dodal jsem ještě, abych tomu přidal nějaký důvod. Maminka mi říkala, že jsem zvjedavý, tak jakýpak copak, odůvodnil jsem si to v duchu a konečně se znovu pustil do jídla.
Brzy z bažantí slepice nezbylo skoro nic. Oblízl jsem si tlamičku a upřel pohled na Saturna, který seděl v mechu opodál, pozoroval mě a ptal se, jestli je to lepší. Pokýval jsem hlavou a na chvíli sklonil pohled, jak jsem hledal ta správná slova. "Děkuju. Za jídlo," dostal jsem ze sebe alespoň krátké poděkování a znovu přešlápl z tlapky na tlapku. Přišlo mi zvláštní, že je na mě hnědý tak milý. Co po mně bude chtít...?

Nakrčil jsem čenich a zkusil si v duchu zopakovat název toho zvířete, který jsem zkomolil. Žabanta... Bažbanta... Ba-žanta... "Ba-žanta," vyslovil jsem nakonec i nahlas, abych se ujistil, že už to říkám správně. Saturnus následně svolil, že můžu sledovat, jak bude lovit, a tak jsem se s mírně trhaným nádechem pomalu vydal za ním lesem. Ťapkal jsem v uctivé vzdálenosti, abych mu případně nepřekážel, a snažil se tvářit tak klidně, jak jen jsem dokázal. Ale když se na mě Saturnus ohlédl, div jsem nezakopl o vlastní tlapky. Jak mi říkají? Už mi nemá kdo jak říkat, uvědomil jsem si a zatřepal hlavou. "Daemon," pronesl jsem a s nonšalantním výrazem očekával, jak bude vlk přede mnou reagovat. Většinou to bylo o tom samém. Vlci se toho jména lekali, až mě to někdy nutilo přemýšlet, proč mě tak rodiče vlastně pojmenovali. Byl to trest? Nebo mě tím chtěli nějakým způsobem chránit? Nevěděl jsem. Pořád jsem nevěděl vůbec nic a hrozně mě to štvalo.
To už ale Saturnus pravděpodobně vycítil nějakou kořist, a když mi řekl, že mám počkat na místě, zalehl jsem do mechu a se skloněnou hlavičkou pozoroval, jak se plíží kupředu. Potom už to šlo ráz na ráz. Hups a chramst a bác! Bažant mi ležel před tlapkami. Překvapeně jsem zamrkal a několikrát pohledem přeskočil mezi kořistí a Saturnem. A potom jsem se pomalu, velmi pomalu, sklonil k jídlu a začal ho všelijak očichávat a prohledávat. Po nějaké době, která se mohla zdát až příliš dlouhá, jsem konečně seznal, že by snad mělo být všechno v pořádku, a pomaličku se zakousl do čerstvého masa. Stačilo však jedno sousto, abych si uvědomil, jak dlouho jsem nejedl a jak strašný hlad ve skutečnosti mám. Další sousta už do mě padala víceméně sama, jak jsem bažantí samici dlábil, až peří létalo.

Nemohl jsem si pomoct, stále jsem se cítil jako v pasti. Tolik ustavičné pozornosti mi ještě nikdo nikdy nevěnoval, a moje tělo nevědělo, jak na to všechno reagovat. Útočit? Poslechnout? Utéct? Možností bylo několik, ale já se nezmohl na nic jiného než jen zarytě postávat na místě, přešlapovat z tlapky na tlapku a očima pročesávat okolní les. A taky Saturna, který měl se mnou svatou trpělivost. Nejspíš bych mu měl děkovat, ale nějak jsem se k tomu neměl. Měl jsem spíš chuť na něj zavrčet, ohnat se po něm a utéct. Kdybych byl starší, tak možná. Ale takhle?
Saturnus poznal, že mu lžu. V bříšku mi kručelo a cítil jsem, že ani tlapky už mě nenesou s takovou lehkostí, jako dřív. Byl jsem unavený, a tušil jsem, že bez jídla už dlouho nevydržím. Když mi řekl, že srnu jíst nemusím, trochu jsem se uklidnil. Přesto ve mně však zůstával nepatrný trn pochybnosti. "Hm... žabanta," vybral jsem si nakonec jedno ze zvířat, které zmínil, a dovolil si přidat otázku: "Můžu se koukat?" Trochu jsem doufal, že to přičte vlčecí zvědavosti a nechá to být. Každý by to tak přece pochopil, ne? Nechtěl jsem mu vykládat, že prostě potřebuju vědět, že tomu zvířeti, které uloví, nic není.
Nedůvěra ve mně vyklíčila náhle a prudce. Nevěřil jsem už ničemu a nikomu. Každou jednu bobuli jsem prvně podstrčil nějakému hlodavci nebo jinému zvířeti, abych se přesvědčil o tom, že není jedovatá nebo otrávená. Ke každému jednomu jídlu jsem přistupoval opatrně, nedůvěřivě, pečlivě. Odmítal jsem cokoliv nechat náhodě. Věděl jsem totiž, co se stane, když se věci podcení.

"Mhm," zamumlal jsem jen a máchl ocáskem, až se bílá špička neposedně zavrtěla. Následoval jsem pohled Saturna nahoru do korun stromů, mezi kterými prosvítalo sluneční světlo. Zmítala se ve mně lítost a vztek. Opět. Nerozuměl jsem svým vlastním pocitům, nevěděl jsem, jak se mám cítit. Jak jsem to taky mohl vědět, nikdo mi to nikdy neřekl. Cítil jsem se prázdný a plný zároveň, myslel jsem, že se vytratím a zároveň z toho všeho puknu. Byl jsem zmatený, neznalý a... hladový.
To mi došlo až v momentě, kdy vlk přede mnou zmínil, že mi najde něco k jídlu. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a změřil si ho podezíravým, překvapeným a snad i trochu nevěřícným pohledem. Chce mi najít něco k snědku? A co když to bude taky otrávené? Nebo ještě hůř? Kníkl jsem a zavrtěl hlavou. "Ne... srnu ne..." opakoval jsem a vrtěl hlavou, načež jsem znovu instinktivně vycenil zuby. Od doby, co jsem opustil Farrghan, jsem toho moc nesnědl. Nedokázal jsem si nic ulovit a neměl jsem ani odvahu jíst něco, co zůstalo pohozené na zemi. Občas jsem chňapl po nějaké bobuli nebo jiném plodu, ale pravdou bylo, že jsem naposledy jedl... inu, vlkví kdy. Představa plného bříška zněla lákavě, ale přesto jsem ji odmítal. "Nemám hlat," snažil jsem se přesvědčit možná Saturna, ale mnohem pravděpodobněji sám sebe, jenže mé kručící bříško dávalo snad celému lesu najevo, že hlad opravdu mám. A obrovský.

Opravdu jsem nestál o potíže. Nechtěl jsem vlka naštvat nebo něco podobného. Většinu svého života jsem byl víceméně neviditelný, nikdo se o mě nestaral a všichni se věnovali spíše mým sestrám. Být najednou takhle ve středu dění, kdy mi Saturnus věnoval celou svou pozornost, bylo nové. A vlastně docela děsivé.
Pomalu jsem zavrtěl hlavou, když se mě zeptal, jestli mám kam jít. Jestli mám ke komu jít. Upřel jsem na něj světlé oči, které byly možná zdánlivě naprosto bez emocí, ale na pozadí zuřila bouře různých pocitů, která se neustále hlásila o slovo. Měl jsem pocit, jako by zmítala celým mým tělem, ačkoliv jsem se ani nepohnul. Ne, ještě se neprojevila. Snad jsem byl stále ve stádiu nějakého popírání, odmítání, otupění. Možná už to tak bude navždy. A možná zrovna ne.
"Bez-pečné?" zopakoval jsem po něm opatrně. To samé jsem si myslel i o naší smečce, vzpomněl jsem si a na jazyku se mi rozlila jakási trpká pachuť, po níž jsem jen nespokojeně zamlaskal. Myšlenky na události, které se ve Farrghanu odehrály, byly pořád až příliš čerstvé. Znovu jsem se instinktivně přikrčil u pařezu a sledoval Saturna, který sice stále nevypadal, že by mi chtěl ublížit, ale já už zkrátka nevěřil ničemu a nikomu. Možná bych měl opravdu jít dál, přesvědčoval jsem sám sebe, jakkoliv jsem podvědomě tušil, že sám dál už nedojdu.

Vlk přede mnou ustoupil, pomalu si lehl na mechové podloží a jakmile sklonil hlavu, snad bych ho na chvíli i převyšoval, kdybych vystrčil čumák trochu nahoru. To jsem ale neměl zapotřebí, místo toho jsem si hnědého prohlížel a velmi, velmi pomalounku odlepil zadek od pařezu, abych si mohl normálně stoupnout a následně se i posadit. Viděl jsem, jak máchá ocasem, a když promluvil, zastříhal jsem ušima. Jeho hlas byl tichý a klidný, naprostý opak toho, co bych od cizince čekal. Nutno však říct, že jsem na cizince za svůj krátký život moc štěstí neměl.
Opakoval, ať se nebojím, že mi neublíží. Nechtěl jsem být nějaké naivní malé vlče, které každému uvěří i ten největší blábol, ale přece jen... znělo to přesvědčivě. Instinkty mi však napovídaly něco jiného. Znovu jsem na chvíli vycenil zuby a naprázdno cvaknul čelistmi v gestu, které by u dospělého vlka možná budilo hrůzu, ale v podání vlčete vypadalo spíše komicky.
Vlk se představil jako Saturnus, a z jeho dalších slov jsem pochopil, že jsem se ocitl na území smečky. Na chvíli mě zachvátila panika a v hrůze jsem vykulil oči při představě, že tu někde opravdu číhají další vlci, kteří si mě společně podají. Jenže to už bych byl dávno mrtvý, ne? V tom aby se jeden vyznal, pomyslel jsem si a zatřepal hlavou, až mi ouška několikrát vtipně pleskla.
"J-jo," přikývl jsem nakonec, když se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Nebyl jsem, ne úplně, ale to jsem mu vykládat nechtěl. "J-já uš půjdu," dodal jsem vzápětí, aby pochopil, že jsem tu opravdu nepřišel slídit nebo vyzvídat. Tak či onak jsem plánoval jen projít a mířit dál, kam mě tlapky povedou. Neměl jsem žádný cíl, ačkoliv ten všudypřítomný mech tady byl pod tlapkami opravdu příjemný...

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo. Popravdě, mohlo to být pár minut nebo třeba několik hodin. Něco se mi zdálo... Ano, sen, krásný sen, ve kterém jsem spokojeně pobíhal po louce a sledoval luční kobylky, které mi poskakovaly před čumákem. Potom jsem slyšel hlas. Zmateně jsem se rozhlédl, protože se nestávalo, že by na mě táta volal. Hrozilo nám snad nějaké nebezpečí? "Tati...?" zamumlal jsem ještě v polospánku a konečně rozlepil očka. Chvíli mi trvalo si uvědomit, kde to jsem a co se vlastně děje. Můj pohled putoval od mechového pelíšku směrem ke stromům, načež se zastavil na něčem, co tam předtím nebylo. Nebo spíš na někom, jak jsem poznal vzápětí, když jsem si uvědomil, že přede mnou stojí vlk. Na chvíli jsem vycenil zuby, vyskočil jsem, jako by do mě uhodil blesk, a naježil se, abych se snad snažil vypadat větší, než jsem ve skutečnosti byl. Pravdou však bylo, že jsem byl oproti dospělému vlkovi, který stál v bezpečné vzdálenosti ode mě, pořád prcek. Mozek mi pracoval na plné obrátky, jak jsem se snažil vymyslet, co mám dělat. Prvním instinktem bylo utéct, ale tušil jsem, že bych se daleko nedostal. Úspěch by pravděpodobně neslavil ani pokus o útok.
V ten moment mi však svitlo. Malá, nenápadná myšlenka někde vzadu v hlavě, která konečně dostala prostor. Útok... Došlo mi, že kdyby ten vlk chtěl, zabil by mě hned, a pravděpodobně by nestál opodál a nesledoval mě pohledem, ve kterém se, alespoň nyní, žádná zloba neskrývala.
Pomalu jsem se zase narovnal a střihnul ouškem, načež jsem do čumáku nasál pachy okolí. Nezdálo se, že by někde v křoví číhaly posily, proti kterým by se z mých mizivých šancí staly rovnou šance nulové. Mávl jsem ocáskem a přešlápl z tlapky na tlapku. "Mhm... dobrý den," vymáčkl jsem ze sebe nakonec a nalepil se zadkem co nejblíže k pařezu, abych si vytvořil ještě o něco přijatelnější prostor. Nevěděl jsem, co se bude dít, ale uklidňoval mě alespoň fakt, že vlk naproti mě nevypadal, že by mi chtěl jít po krku. Kdyby totiž chtěl, jistě už by to udělal. Alespoň doufám...

Uvidíme, jak to všechno půjde, ale... proč ne. Hlásím Móňu na vlčecí úkoly, ať chudák zažije taky trochu legrace, haha!

< Sviští hůrky přes Sopku Fëlga’Tarátar

Hm, to už je lepší. Přes hory a kolem děsivě vypadajícího kopce jsem se konečně dostal do míst, které mi alespoň trochu připomínaly domov. Ačkoliv jsem věděl, že nic jako domov už ve světě nenajdu. Zelená barva se mi líbila, byla to příjemná změna po tmavých odstínech skal a hornin. Vešel jsem trochu hlouběji do lesa, a jakmile jsem pod tlapkami ucítil měkký mech, měl jsem chuť se přímo na místě rozplácnout a oddat se pohodlnému pelíšku. Ale už jsem věděl, že bych se měl prvně schovat a až potom odpočívat. Vlk nikdy neví, co ho potká. Nebo kdo na něj bezdůvodně zaútočí, pomyslel jsem si a vycenil zuby. Zase mnou projela vlna bolesti a vzteku, které jsem se nedokázal zbavit. Zlobil jsem se na celý svět, ale za celou tu dobu, co jsem byl sám, jsem ani jednou nebrečel. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem za to na sebe naštvaný ještě o to víc. Jako by mi snad nebylo líto, že byla celá moje rodina mrtvá. Že byla i celá moje smečka mrtvá. Jako bych neměl žádné emoce. Možná opravdu žádné nemám... Nedivil bych se. Jeden se časem otupí, jen to u mě přišlo dřív, než bych čekal.
Povzdechl jsem si a konečně zahlédl vhodné místečko. Na pařez jsem měl sice nehezkou vzpomínku, ale tento, obalený mechem, vypadal až příliš lákavě. Schoulil jsem se u něj do klubíčka, až mě bílá špička ocasu polechtala na čumáku. A pak jsem zavřel oči, abych si alespoň na chvíli odpočinul.