Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nikdo nemusel nic říkat, ale z pohledů Proximy i Nickolase bylo jasné, že jsem v této nedobrovolně utvořené skupince navíc. Kdybych mohl, vsákl bych se sám do sebe a úplně zmizel, ale to bohužel nešlo. Tak jsem jen přešlápl z tlapky na tlapku a sledoval krátký rozhovor, který mezi vlky proběhl, než se mě hnědavá zeptala, jestli půjdu s nimi.
Nechtělo se mi, vlastně bych se nejradši někde zahrabal a tam už zůstal. Jenže jsem měl neblahé tušení, že by mě začali přemlouvat, že bych s nimi měl jít, protože to řekl Saturnus. A jakkoliv se mi opravdu nechtělo, podvědomě jsem vůči hnědému vlkovi cítil nějaký respekt a cosi v hlavě mi napovídalo, že bych asi odporovat neměl. "Hm," zamručel jsem tedy s krátkým pokývnutím hlavy a když se oba vydali směrem k úkrytu, pomalu jsem je následoval.

→ Úkryt

Moc jsem nevnímal, o čem si povídá Saturnus s tím namodralým vlkem, ačkoliv jsem se po nich co chvíli ohlédl, jestli tam pořád stojí. Zmáhala mě lehká paranoia, že mě hnědý vlk jen nastrčil do nějaké pasti, teď odejde a nechá mě tu napospas osudu. I to, jak mě jeho dcera lákala do vody... Není to podezřelé? Neměl bych se mít na pozoru? Nakonec jsem do vody nevlezl, a mohl jsem za to být jedině rád, jelikož se vzápětí ozval hlasitý zvuk, který vyděsil všechno okolo (včetně mě). Poskočil jsem a naježil se, načež jsem velmi rychle zařadil zpátečku a utekl zase do své staré známé skrýše za Saturnovo tělo. Proxima nevypadá dobře... teda ne, že by byla škaredá, spíš... říkala cosi o tom, že na ni něco leze, a kdyby to byl třeba pavouk, tak ty já moc rád nemám... Fuj, pavouci... měli bychom odejít.
Saturnus se skutečně zvedl, ale to až poté, co uslyšel vytí. Já už jsem se začal aktivně řadit vedle něj, načež mi řekl, ať tu zůstanu a jdu raději s dvěma zbylými vlky do úkrytu. Než jsem stihl vyslovit protest (který by i po zformulování patrně stejně zůstal jen v mojí hlavě), byl pryč. A tak jsem tam zůstal stát jako vykotlaný strom, hledě na Proximu, která už byla z vody venku, a Nickolase, kterému se z teplé lázně asi moc nechtělo. ... A co teď?

Vlk s podivným modrým nádechem se najednou rozmluvil tak, že jsem stáhl ocas mezi nohy a ještě víc se skrčil za Saturnem, jako by mi snad slova toho vlka mohla ublížit. Jasně, že jsem věděl, že nemůžou, ale nelíbilo se mi, jak mluví. A že tak rychle... a překotně... Dobré bylo, že aspoň nemluvil na mě, jelikož bych takovou kanonádu pravděpodobně nezvládl.
Místo toho se na mě ale otočila Saturnova dcera Proxima. Věnoval jsem jí nepřesvědčený pohled, ale to už se ozval i hnědý vlk, který mě pobízel, ať jdu, jestli chci. Nebál jsem se toho, že by mi vlčice něco udělala, ale... za Saturnem mi přece jen bylo líp. Teplá voda však zněla taky lákavě. A jelikož mi chladný vítr cuchal kožíšek a teplota okolí se mi taky úplně nepozdávala, velmi opatrně jsem vykročil ze svého úkrytu a došel pomalým krokem až ke kraji vody, do které jsem opatrně ponořil tlapku. K ničemu dalšímu jsem se zatím neodhodlal, protože... té vody bylo hodně a jestli si někdy myslel, že tam skočím po hlavě, tak musel být zklamaný.

Proxima a Nickolas. Hm, zajímavá dvojice. Proxima je Saturnovi podobná, ale ten druhý... proč je modrý? A proč nemluví? Vždyť už je dospělý... měl by mluvit, ne? Vířilo mi to v hlavě otázkami, ale skutečně jsem nebyl až tak zvědavý, abych se ptal nahlas. Nebo abych nedejbože opustil bezpečný úkryt za Saturnovým tělem.
Ten mě následně ostatním představil, jakkoliv jsem se o to tedy moc neprosil, ale přesto jsem na chvíli vykoukl zpoza něj, ačkoliv jsem v tmavém zákoutí téměř splýval s okolním pozadím. Když zmínil Rybu, mírně jsem s sebou cuknul a zabořil pohled do vody, snad jako bych si myslel, že se z ní to ukecané vlče co nevidět vynoří. Nevynořil se, naštěstí, a tak jsem pokračoval v tom, co mi jde nejlépe – poslouchal jsem konverzaci dospělých a moc se k ní nevyjadřoval. Ostatně, co bych jim tak asi řekl? Mohli být rádi, že jsem ze sebe vyloudil alespoň pozdrav.

← Mechový les

Místo, kam jsme se se Saturnem následně dostali, bylo... pěkné. Jezírko vypadalo moc hezky, ačkoliv bych do něj tedy nevlezl, alespoň ne teď. Kolem a kolem to ale bylo docela pěkné zákoutí, a já jsem se snažil si cestu sem hezky zapamatovat, abych se sem případně mohl zašít, až budu chtít být sám. Zatím jsem se sice držel Saturna, ale věřil jsem, že i on bude mít časem své povinnosti a nechá mě tu o samotě. A vůbec, stejně jsem se ho držel jen proto, že jsem neměl nic jiného na práci a nechtěl jsem se bavit s Rybou. Ach, co si to nalhávám... prostě jsem jen nechtěl být sám. Nebo jako... chtěl, ale nechtěl. A když jsem s ním, tak jsem sám, ale nejsem... jo, to bude ono.
Když se hnědý vlk začal vítat se svou dcerou, zůstal jsem mírně stranou, ale pořád dostatečně blízko k Saturnovi... kdyby něco. Vzápětí se na mě otočil, pravděpodobně proto, že jsem dva neznámé vlky nepozdravil. Jen na chvíli mi v hlavě svitla vzpomínka na mé rodiče, kteří se na mě dívali úplně stejně. "Zdravím," hlesl jsem po vzoru Saturna a na chvíli vykoukl zpoza jeho těla, abych na Proximu a neznámého viděl. Potom jsem se však zase schoval a raději se tvářil, že tam nejsem.

Na malý okamžik mě v nitru cosi zahřálo, hodně, hodně hluboko v mém malém tělíčku jsem ucítil jakýsi závan tepla, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil. Bude mě... bránit? Saturnus si nemyslel, že by se mělo mělo dít, ale přesto mi slíbil ochranu. Ta pouhá věta ve mně vyvolala velmi zvláštní pocit, který jsem úplně nedokázal pojmenovat. Jednou věcí jsem si však byl jistý – nepamatoval jsem si, že bych někdy něco podobného cítil.
Hnědý vlk mi vzápětí začal vysvětlovat, jak fungují pachy. Vzpomněl jsem si, že i všechny moje sestry voněly podobně. A pravdou bylo, že jsem si to vlastně nikdy neuvědomil. Pokýval jsem hlavou a znovu nasál pachy, které byly ve vzduchu. "C-cítím ji," odvětil jsem, když ke mně doputoval pach, který se tomu Saturnovu nápadně podobal.
Bylo trochu obtížné určit, odkud pachy jdou, ale když mi hnědý vlk poradil správný směr, opravdu jsem je odtud cítil nejvíc. Vydali jsme se tedy tím směrem, já v těsném závěsu vlka, který mi sliboval, že mě ochrání.

→ Horký pramen

Nakonec jsme se Saturnem zůstali sedět u jezera, a když jsem si všiml, že hnědý vlk zívá, uvědomil jsem si, že vypadá hodně unaveně. Možná jsem neměl chuť se s někým vybavovat, nikdy jsem na to nebyl, ale i tohle mlčení bylo lepší než poslouchat ukecaného Rybu.
Saturnus se po chvíli natáhl do mechu, odpočinek nezněl zase tak špatně. Našel jsem si poměrně pěkně vypadající dolík, do kterého jsem se schoulil a s pokývnutím zamručel, když mi hnědý vlk děkoval za to, že jsem šel s ním. Nevěděl jsem, proč za to děkuje, a tak jsem na to ani nic neříkal. Stejně bych byl nejradši sám. Ale budu ještě někdy vůbec sám? A chci to opravdu? Občas jsem sám sobě nerozuměl. Sám sobě ani tomu, co se odehrává v mojí hlavě.
Samotnému se mi začaly klížit oči, a tak jsem si je na chvíli zavřel, ale ani jeden jsme neodpočívali příliš dlouho. Lesíkem se rozlehlo vytí, které mě donutilo se prudce posadit a rozrušeně švihnout bílou špičkou ocasu. Podíval jsem se po Saturnovi, i on už byl vzhůru a sám se pravděpodobně snažil zorientovat. Dcera. To slovo mi rezonovalo v hlavě, než jsem jen přikývl. Vrátila se a ne sama. To se mám zase seznamovat? Nemyslím si... Nezajímá mě to... Nechci.
"Půjdu," řekl jsem zase jen, co jiného jsem vlastně měl dělat. Sice nám asi nebezpečí nehrozilo, jinak by mě tam Saturnus přece nebral, ale stejně se mi z pohodlného dolíku nechtělo. Tiše jsem si povzdechl a pokýval hlavou. "K-kde jsou?" zeptal jsem se, jelikož jsem to z pachu zatím nedokázal poznat. Cítil jsem sice něco, ale nedokázal jsem určit co to je ani kde to je.

Byl jsem upřímně rád, když se slova znovu ujal Saturnus. Já se s mladým vlkem bavit nechtěl, a rozhodně jsem mu nechtěl vyprávět, jak to vypadá v úkrytu, protože jsem tam sám moc dlouho nepobyl. Vykročili jsme tedy k noře, ale Saturnus dovnitř nešel. Chtěl znovu obcházet hranice, což jsem trochu nechápal, když to se mnou dělal nedávno. Ohlédl jsem se po Rybovi, kterého úkryt docela zaujal, a rozhodl jsem se trochu přeskládat svůj původní plán. Pokud Ryba zamíří do úkrytu, tak já...
"Půjdu," hlesl jsem směrem k Saturnovi a zařadil se za něj. Dělal to samé, co předtím, a já jen pomalu kráčel za ním, protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci a s Rybou jsem trávit čas nepotřeboval. Nakonec jsme došli na kraj lesa, kde se hnědý vlk zastavil a začal se rozhlížet kolem. Došel jsem k němu a posadil se opodál, zíraje na vodu. Před námi se rozprostíralo jezero, a šplouchání vody mě svým způsobem uklidňovalo.
Nic jsem neříkal, jak bylo ostatně mým zvykem, jen jsem seděl vedle Saturna a občas střihl ouškem, když se odněkud ozval zvuk, který jsem úplně nedokázal identifikovat.

Hlásím se, může být sranda! (snad nikoho neurazím, když budu soudit jen podle prvních dojmů, nikoho tu moc neznám, haha)

Když mi vlče oznámilo, že ten kus mechu byl původně určený pro jeho ségru, trochu mě píchlo u srdce. Ale ne nějak ostře, vlastně to byla taková ta tupá bolest, jejíž příčinu jeden těžko najde. Ale já o ní věděl. Pořád to tam bylo, kdesi uvnitř mě. A vzpomínka na mé sestry mi zanechala v tlamičce nepříjemnou pachuť, až jsem musel nespokojeně zamlaskat. "Mhm," hlesl jsem v odpověď a moc nechápal Saturna, který se poněkud vzdálil z konverzace. Kam jde? Proč si s tím vlčetem nepovídá? Já se s ním bavit nechci... Trochu nepříjemně jsem se otřepal a stáhl uši k hlavě. Pryč, pryč, pryč... Bylo to jen zbožné přání, ale věděl jsem, že nemám kam jít. Proto jsem si jen povzdechl a chvíli těkal pohledem mezi Saturnem a Rybou. My jsme teda skupinka, fakt, div jsem nad námi neprotočil očima a jen zoufale hledal cestu z této nepříjemné situace. "N-neměli bychom... jít?" hlesl jsem směrem k hnědému vlkovi a posunkem hlavy naznačil směr, odkud jsme přišli a kde byla nora, kterou mi předtím ukázal. Líbila se mi představa, že bych se zahrabal někde tam a Saturnus by vzal Rybu... co já vím, na procházku. Jo, to by šlo, pokýval jsem si pro sebe hlavou a byl rozhodnutý přesně tohle zrealizovat.

Bylo zvláštní vidět tak sebevědomé vlče, které zdánlivě nemělo žádné zábrany. Jako bych před sebou znovu viděl své sestry, ty taky nevěděly, kdy zavřít tlamu. Ryba evidentně pocházel z nějaké prazvláštní rodiny, když kromě sebe představil i jména svých rodičů. Netvrdil jsem, že jména mě a mých sourozenců jsou kdovíjak světoborná, ale alespoň jsem se nejmenoval jako kámen. Za to jsem byl rád.
Ani Saturnus nevypadal jeho jménem a původem úplně přesvědčený, ale asi jsem se mu nedivil. Ani moje jméno nebylo zrovna obvyklé, a mohlo spíš vyvolávat hrůzu než zvědavost nebo nepochopení. Od hnědého vlka jsem se však nedočkal ani jednoho, což bylo trochu překvapující, ale vlastně svým způsobem příjemné. Někdy je změna dobrá, připomněl jsem si v duchu.
Mládě se nakonec přiznalo, že z lesa ukradlo kus mechu, takovou malou kuličku. Zvědavě jsem povystrčil hlavu zpoza Saturna. Hm, pěkná. Docela. To už však Ryba zmerčil mě a rozhodl se mluvit se mnou. Stáhl jsem uši k hlavě, když přiskočil blíž a zazubil se na mě, načež přede mě předsunul tu svoji mechovou kuličku, kterou ukradl. Kradené se rozdává snadno, co? Vzhlédl jsem k Saturnovi, který už malému zlodějíčkovi odpustil, a s pohledem zpět na Rybu jsem mírně pokýval hlavou. "D-děkuju," zamumlal jsem, opět jen aby se neřeklo, a párkrát si k mechu přičichl. Nevěděl jsem, co na něm Rybu tak zaujalo, mně přišel jaksi obyčejný, ale... darovanému mechu na detaily nehleď, že. "Ty... ho nechceš?" chtěl jsem se ještě ujistit, aby mě náhodou pak neosočil, že jsem mu něco vzal. To měly v oblibě mé sestry, a vždycky jsem za to dostával pěkně hubováno. Na mě nevyzraješ, ty... Rybo.

V situaci, ve které jsem se ocitl, se mi nelíbilo. Ale mně se obecně nelíbila spousta věcí, a tak na tom asi zas tak moc nezáleželo. Svým způsobem jsem obdivoval, jak se to vlče, které se představilo jako Ryba, baví se Saturnem. Mluvil s ním jako se sobě rovným, sděloval mu informace, které bych já jen tak někomu neprozradil. Na jednu stranu obdiv, na tu druhou pohrdání nad vlčkovou naivitou. Ale, kdo jsem byl já, abych soudil. Tedy, abych nahlas soudil.
Saturnus mě pohledem občas kontroloval, ale jinak se věnoval vlčeti, které stálo před námi. Alespoň tohle mi vyhovovalo – bavili se spolu a já mohl jen v klidu a tichosti pozorovat a poslouchat. Když se však počasí začalo zhoršovat, zamířili jsme hlouběji do lesa. Já v těsném zákrytu za Saturnem a to další vlče někde poblíž. Hnědý vlk se na mě otočil, ptal se, jestli jsem v pořádku a jestli se nechci seznámit. Na první otázku jsem pokýval hlavou, u té druhé jsem bojoval s nutkáním hlavou zavrtět. Nakonec jsem to však neudělal, místo toho jsem na šedé vlče pohlédl a střihnul ouškem. "Ahoj," hlesl jsem, aby se neřeklo, a znovu se ponořil do své mlčící přítomnosti, která mi přece jen byla nejbližší.

Jen jsem zavrtěl hlavou, jakože je to jedno, protože Saturnus přece nemohl vědět, odkud jsem byl a jak jsem žil předtím, než jsem se ocitl tady. Ani já to pomalu nevěděl, vždyť jsem tam byl tak krátce, že se to snad ani nemohlo počítat. Měl jsem vlastně domov? Když byl zničen dřív, než jsem se tam stihl pořádně rozkoukat?
Nevěděl jsem, a chtěl jsem se na to hnědého vlka zeptat, ale to už se před námi objevilo nové vlče. Konečně byla zase situace taková, na jakou jsem byl zvyklý. Já v pozadí a někdo jiný v popředí, komu někdo z dospělých – v tomto případě Saturnus – věnoval pozornost. Rázem se mi trochu lépe dýchalo a dovolil jsem si povolit mimické svaly, které byly přece jen poněkud strnulé. Vykukoval jsem zpoza hnědého vlka, který se mezitím bavil s tím vlčetem. Bylo mi komfortní, že se alespoň na chvíli věnuje někomu jinému než mně, ale nebylo mi komfortní, že ten někdo byl další neznámý vlk. Vlče, no budiž, ale stejně. Ze svého úkrytu jsem lehce vycenil zoubky, nelíbilo se mi to. Chtěl jsem utéct, ale nevěděl jsem kam. Ztratil bych se, tím jsem si byl jistý. Možná že ta hora se spícím ohněm by byla dobrým útočištěm...

< Mechové dno

"Byl," zněla krátká odpověď, když se mě Saturnus zeptal, jestli jsem nikdy nebyl ve smečce. Nevěděl jsem úplně, podle čeho soudil, možná jsem se nechoval jako smečkové vlče, ale... jak se vůbec mělo chovat správné smečkové vlče? "Farrghan," dodal jsem, jako by snad hnědý vlk mohl znát místo mého původu. Bylo to nepravděpodobné, přece jen už jsem byl od domova pěkně daleko. A navíc, Saturnus měl svou smečku tady. Proč by se toulal někam daleko za její hranice?
Když se prostorem najednou rozlehla rána, nadskočil jsem a až v tu chvíli si uvědomil, že mi na kožich tu a tam dopadne kapka vody. Stromy nad námi trochu brzdily příchozí déšť, ale... ano, začínalo pršet. Ťapkal jsem za Saturnem a snažil se s ním držet krok, abych tu v dešti nezůstal. Hnědý vlk mi zatím vyprávěl o tom, co znamená značkování, zatímco... no, asi značkoval. Sledoval jsem ho, jak se otírá o stromy, a občas taky bočkem o nějaký zavadil, jako bych mu chtěl pomáhat.
Během značkování se však začal zvedat vítr, který mi nepříjemně cuchal kožich. Přivřel jsem oči a díval se pouze směrem, kterým naznačoval Saturnus. Gejzíry, sopka... ah, sopka! To je ta divná hora, kterou jsem viděl. A že v ní spí oheň? Hm, to je zajímavé. Jak by to asi vypadalo, kdyby se probudil? Nahlas jsem tuhle otázku nepoložil, ale přesto mě nějakou dobu svrběla na jazyku.
Vtom se však Saturnus zarazil. A jen co jsem trochu začenichal, pochopil jsem proč. Přiskočil jsem k němu a schoval se za něj, zatímco jsem lehce vykoukl, abych zjistil, co to vlastně cítím. Vlče. Další vlče. A zrovna tady? Naklonil jsem hlavinku na stranu a následně s ní rázně zavrtěl, když se mě hnědý vlk zeptal, jestli se neznáme. Ne, nikdy jsem to vlče neviděl. A proto jsem raději zůstal ve skrytu Saturna, abych nezpůsobil víc škody než užitku.

16

Saturnus byl na mě pořád až podezřele milý, a jakkoliv už mi nějaká přirozená vlčecí naivita říkala, že bych mu opravdu měl začít věřit, nechtěl jsem. Nemohl jsem. Hluboko, hlouběji než jsem já sám tušil, jsem totiž věděl, že nikdy nebudu to typické naivní vlče. Vlastně jsem asi ani nikdy nebyl, ale po událostech ve Farrghanu bylo jisté, že ani v budoucnu nebudu.
Všiml jsem si, že se hnědý vlk na chvíli zamyslel, a tak jsem jen studoval jeho tvář, než potřásl hlavou a znovu se mi začal věnoval. Pokýval jsem hlavou, jakože rozumím, přece jen jsem netušil, co chce vlastně dělat, ale možná, opravdu jen možná, mě to docela zajímalo. "Tak dobře," přitakal jsem a následně zavrtěl hlavou. "Ne, značení hranic... n-ne." Snad jsem ani nevěděl, že se něco takového dělá. Byl jsem většinu času někde zalezlý a nebo se toulal po nejbližší louce... jak bych tak mohl vědět, jak takové značení hranic probíhá? A vůbec... dělalo se u nás něco takového? Kdyby ano, přece by ti narušitelé nepřišli... ne? Zadíval jsem se na Saturna, snad on by mohl znát odpověď na tuto otázku. Jenže... jak sesbírat odvahu a zeptat se?
"To... z-načení hranic..." začal jsem, zatímco jsem následoval hnědého vlka ven z nory. "P-proč... se to dělá?" Popravdě, byl první dospělý vlk, na kterého jsem narazil. A dospělí by přece měli znát odpovědi na všechno, ne?

> Mechový lesík