Už na první pohled je všem zřejmé, že toto vlče není jedním z těch roztomilých nešiků, který si šlape po ocásku, neustále něco žvatlá a nezapomíná se u toho tvářit nanejvýš roztomile. Srst černá jako noc a pronikavé oči, které shlíží na svět s pohrdáním a nenávistí, byste totiž roztomilými rozhodně nenazvali. Ovšem, nebylo tomu tak vždy, ale k tomu později.
Daemon je vypočítavé, nesmlouvavé a velmi rozvážné vlče. Moc toho nenamluví, a když už, dává si opravdu záležet na tom, co říká. V těle mu bublá směsice křivdy a bolesti, která se ještě naplno neprojevila, ale nastávají situace, kdy k tomu chybí jen málo. Ačkoliv je nejmladší z vrhu, již podle stavby těla je patrné, že bude mohutným vlkem – však se tak také nosí, se sebedůvěrou sobě vlastní a přesně naplánovanými kroky svých (ještě maličkých) tlapek.
Je stále mladý, slova se mu občas na jazyku pomotají a proto raději mluví opravdu jen zřídka, až když si je stoprocentně jistý tím, co chce říct. Většinu času tedy spíše jen pozoruje, co se kolem něj děje, a na základě toho získává informace o okolním světě. Je velmi dobrým pozorovatelem, všímá si detailů a jen tak něco mu neunikne. Možná ostatním v daný moment přijde, že je spíše tiše soudí, a zcela upřímně, i to může být pravda. Daemon totiž rád vede konverzace sám se sebou, ve vlastní hlavě. Tam soudí a hodnotí všechno, co vidí, tam si řádně přebírá každou drobnou nuanci nebo odchylku od toho, co považuje za normální a obyčejné. Může se tak stát, že jej často zastihnete v hlubokém zamyšlení, a jakkoliv se budete snažit, v daný moment s ním řeč zkrátka nebude. To je také jedna z věcí, které se mu dají vytknout – jen málokdy je přítomen v okamžiku, mnohem častěji brouzdá vlastní myslí a přemýšlí nad věcmi, které s momentální situací, ve které se nachází, ani trochu nesouvisí.
Pokud hledáte někoho, kdo vám bude naslouchat, bude s vámi rád řešit vaše problémy a nabídne to nejlepší možné řešení, rovnou se porozhlédněte jinde. Daemon je sice stále ještě mladým a nezkušeným jedincem, avšak už nyní je zřejmé, že nepatří a ani nebude patřit mezi zrovna přátelské vlky. Události spojené s jeho rodinou ho poznamenaly natolik, že už nevidí smysl v tom být tím dobrákem, kterého z něj rodiče chtěli mít. Emoce prozatím skryté v jeho nitru mu to ani nedovolí. Podvědomě tuší, že ho přitahuje temnota. Hluboko uvnitř sebe je přesvědčen o tom, že jedinou možnou odpovědí je pomsta, ačkoliv ještě neví, co to znamená.
Co přesně z černého vlčete vyroste je prozatím v rukou osudu. Bude patrně záležet na tom, koho potká a jak na něj kdo zapůsobí. S největší pravděpodobností se však od své podstaty, kterou momentálně vidí ve stínech a špatných rozhodnutích, příliš neodchýlí. Nebojí se budoucnosti ani smrti, přece jen s ní má již bohaté zkušenosti. Ví, že i po smrti jakéhokoliv vlka je svět pořád stejně zkaženým místem. Strach obecně je mu cizí. Stejně jako radost nebo úsměvy. Jediné, co mu (trochu nevhodně) působí potěšení, je utrpení druhých. Vyvolává to v něm klid, že v té ukrutné a mnohdy až nezvladatelné bolesti není tak úplně sám.
Kam ho tlapky zavedou, to sám neví. Jak přežije bez matky a smečky, na které byl až doteď zvyklý a fixovaný. Budoucnost je jedna velká neznámá. A nezbývá, než se jí postavit čelem.
Daemon. Jméno, které v mnohých vzbudí strach. Snad jeho rodiče podvědomě tušili, jaký osud ho potká, když pro malou chlupatou kuličku, jediného samce z vrhu, zvolili takové jméno.
Spolu se třemi staršími sestrami se narodil do smečky, ve které jim nikdy nic nechybělo. Snad to bylo všechno až moc idylické, až moc klidné. Ticho před bouří, dalo by se říct. Ale bouře, nebo spíše hurikán, který měl následovat, na sebe nenechal dlouho čekat.
Daemonovi rodiče nepatřili ve Farrghanské smečce k vysoce postaveným vlkům, ale přesto si neměli na co stěžovat. Pár Alf, který smečku vedl, naslouchal hlasům všech členů, a příliš se tedy nestávalo, že by byl některý z vlků utlačován nebo diskriminován. Inu, opravdu to zní až moc dobře na to, aby to byla pravda.
Když se Daemon narodil, na světě už byly jeho starší sestry, které byly ve smečce už od začátku opatrovávány a opečovávány jako malé princezničky. Snad mu bylo z vrhu věnováno nejméně pozornosti, ale vlastně si na to nikdy nestěžoval. Mohl se válet, dumat nad vším, co ho napadlo, a nikdo ho příliš nevyrušoval. A navíc, u maminky se vždycky našlo místo, kde se mohl schoulit, kde dostal najíst a kde byl svým sestrám alespoň na chvíli roven.
Za svůj život ve smečce toho moc nestihl. Jistě, když už byl trochu větší, prozkoumával své nejbližší okolí a snažil se zapamatovat pachy jednotlivých vlků, avšak to se nakonec ukázalo být zcela zbytečným úsilím. Přesto ho to zajímalo. Tichý pozorovatel, který měl dokonalý přehled o všem, co se ve smečce šustlo (nebo alespoň o všem, čeho byl přímým svědkem). Přesně díky tomu viděl toho obrovského srnce, kterého dotáhli lovci jednoho dne. Bylo na něm dost masa pro všechny, od vůdců až po nejníže postavené vlky. Hostinu takového ražení nemívali často, a snad právě proto se do srnce všichni pustili s nevídanou vervou. Jen Daemon zůstal stát opodál, protože ačkoliv mu kručelo v žaludku a šťavnatá večeře vypadala opravdu lákavě, přece jen se mu na tom všem cosi nezdálo. Když si k masu přičichl, vonělo zvláštně. Snad spíše něčím zapáchalo. Možná to ostatním nevadilo, možná to ani necítili. Snažil se zatahat maminku za ocas a zeptat se jí, ale když se k němu ani napotřetí neotočila, vzdal to. Toho večera zůstal o hladu, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Začalo to hned dalšího dne ráno. Jakkoliv si Daemon vždycky rád pospal, toho dne vstával jako první. Všichni vlci leželi v úkrytu, slabí a malátní, viditelně nemocní. A uprostřed toho všeho malé černé vlče, které nevědělo, co si počít. Daemon strávil celé dopoledne neustálým přebíháním mezi horským potůčkem a úkrytem, kam nosil v tlamičce vodu pro zbytek smečky. Slunce se postupně šplhalo po obloze směrem k nejvyššímu bodu, a mladému vlčeti docházely síly. V tu chvíli však zafoukal vítr a donesl k jeho čenichu neznámé pachy. Pud sebezáchovy ho donutil schoulit se v malém vykotlaném pařezu, kam se tak tak vlezl, ale díky své černé srsti byl téměř neviditelný. Nezbývalo než pevně zavřít očka a doufat, že se mýlí.
Na území jeho smečky vtrhli cizinci. Moc jim nerozuměl, jejich řeč byl zbrklá a překotná, ale zaslechl slova, která zněla jako ‚naletěli‘, ‚otrávené‘, ‚zabijeme‘. Smysl mu prozatím nedocházel, ale vysvětlení přišlo vzápětí.
Zvuky, které mu následně dolehly k uším, se mu vryly do paměti natolik, že už je z hlavy nikdy nedostane. Bolestné úpění a vytí těch, které miloval, spolu se všemi ostatními členy smečky. Jen na moment se jeho oči blýskly ve skulině pařezu, aby viděl skupinu minimálně dvaceti vlků, kteří pobíhali po úkrytu Farrghanu a svými tesáky rdousili všechno, co jim přišlo pod tlapy. Vzduch byl nasycen pachem krve, který se vznášel nad celým místem jako kletba. Poslední výjev, který spatřil, byl pohled na jeho nejstarší sestru, Tayu, jejíž tělíčko jeden z narušitelů roztrhl vejpůl.
Nebylo na co čekat. Daemon vyskočil ze svého úkrytu a pelášil, co mu tlapky stačily. Byl zbabělec, ano, ale pohled na mrtvé vlky své rodné smečky by zkrátka nesnesl. Neutekl daleko, protože byl přece jen stále mládě, které nemělo potřebnou výdrž k tomu, aby dokázalo uběhnout delší vzdálenosti v kuse. Opět našel útočiště v přírodě, tentokrát mu azyl poskytl mohutný kmen stromu, naprasklý tak, že se do něj vlče pěkně vměstnalo a na místě usnulo.
Nevěděl, proč tomu tak bylo, ale vrazi jeho rodiny a smečky ho nepronásledovali. Vítr foukal proti němu, když se dalšího dne pomalu vysoukal ze svého pelechu a začal se pomalu vracet. Daleko ale nedošel. Vánek ho varoval před nebezpečím, pachy narušitelů byly stále čerstvé a patrně stále v místě jeho bývalého domova. Nemělo smysl se vracet. Snad proto se nakonec otočil zády k lesům, které znal, a vyrazil na opačnou stranu. Chvíli toulal sám, než se zatoulal na místo, které nikdy v životě neviděl. Co ho čeká dál, to nikdo neví. Jedno je však jisté. Už dávno není tím vlčetem, které se narodilo na území Farrghanské smečky. To vlče totiž zemřelo, stejně jako všichni ostatní, na kterých mu kdy záleželo.
Zajímavosti:
⸸ Až vyroste, bude opravdu velkým a mohutným vlkem.
⸸ Moc nemluví, ale když už, jeho hlas zní klidně, jakkoliv se uvnitř může třást.
⸸ Po zkušenostech ze smečky se už nikdy nedotkne srnčího masa.
