Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle bylo možná ještě horší, zakňučel jsem a tentokrát její pomoc velmi ocenil. Rychle jsem se zase vyškrábal zpátky a zalapal po dechu. Pořád se mi z očí řinuly slzy a já měl očka dokořán. Dobře. Alespoň jsem zjistil, že se mám dostatečně rád na to, abych měl poměrně silný pud sebezáchovy. Ležel jsem tam rozpácnutý, dýchal jsem jako kdyby mi šlo o život (což šlo) a na Wizku jsem se raději ani nedíval.
“Jojojo, jen ti zmizela hlava, málem jsem se zabil, protože mi něco začalo mluvit v hlavě. Moje sestra je mrtvá, nenávidim svoje rodiče, nikdy nechci zpátky domů, neplnim svoje sliby a nemám kamarády. Totál v pohodě!“ vyhrkl jsem, až mi přeskočil hlas. Očividně jsem z toho kompletně neoněměl.

8. Vystrašit se tak moc, že nebudeš moct minimálně 4 posty mluvit. 4/4

Vůbec jsem nečekal, že Wizku přejde ke mně. Vlastně to bylo něco, co mě ještě víc rozhodilo a já pořád nemohl mluvit. Voněla krásně. Voněla jako klid a mír v duši, a to bylo přesně to co jsem potřeboval, ale nikdy nedostal. Vydralo se ze mě potiché zakňučení a poprvé za svůj život jsem si dovolil se uklidnit, mezitím, co jsem tiše vzlyknul. I když mi to přišlo hloupé. Neskutečně. Prostě jsem se leknul, že nemá hlavu. Ale místo toho to spustilo vodopád věcí, které se mi staly. Nina. Ivy. Celý můj život byl nanic. A já se cítil, jako že už s tím nikdy nic neudělám. Že jediný způsob, jak se přes to celé dostat bylo to prostě pustit. Nechat to být.
Jenže Wizku se zase rozhodla čarovat. Tentokrát se mi její hlas rozezněl v hlavě a já prudce ucuknul a rychle ustoupil tak moc, že mi noha sjela z kraje vyhlídky a já spadl na čumák s ostrým vyjeknutím. Ovšem větší problém byl se hlavně udržet na pevné zemi a nesjet ze skály dolů, a tak jsem se pořádně zapřel drápy do země a škrábal se nahoru.

8. Vystrašit se tak moc, že nebudeš moct minimálně 4 posty mluvit. 3/4

Elektřina nezpůsobila to, že jí chyběla hlava! Zavrtěl jsem hlavou ještě jednou, jenže pak jsem se začal bát, že si snad tu hlavu vykroutím. Tak jsem přestal. Jenže další problém byl můj pláč. Snažil jsem se ho potlačovat, ale samý strach mi nedovolil se vůbec pohnout, natož přestat brečet. Plakal jsem strachem nebo… Co byl za problém? To jsem nevěděl sám.
Jeden z mých problémů byla i Wizku, chovala se ke mně tak sladce, že jsem si myslel, že se z toho pozvracím. Byla asi tak ve věku, ve kterém mohla být i moje vlastní matka a tohle uvědomění mojí situaci moc nepomáhalo. Zavrtěl jsem hlavou a zamračil jsem se na ní. Jenže čím víc jsem na ní koukal, tím víc jsem v ní viděl svou matku, která bývala v podobných odstínech. Moje matka, ale bez hlavy. A znovu zpátky do toho strachu, kde jsem se snažil promluvit, ale mohl jsem jen hýbat tlamou jako leklá ryba. Ale blíž jsem jít naprosto odmítal. Copak nejsem chlap?

8. Vystrašit se tak moc, že nebudeš moct minimálně 4 posty mluvit. 2/4

V KLIDU? Zavrtěl jsem hlavou a zakňučel, když mi ještě zastoupila cestu. No očividně jsem neměl žádnou jinou možnost než tohle rozdýchat. A to jsem dělal. Hodně hluboce. Jenže to už mi ta šílená vlčice četla myšlenky, to by bylo ještě v pohodě, o tom jsem nevěděl, ale začala na ně odpovídat? To bylo na mě moc. Vytřeštil jsem oči a strnul ještě víc než předtím.
Byl jsem z toho celý vyděšený a začal jsem se rozhlížet všude kolem sebe, jestli by nebylo kam zdrhnout. Nejsem šílený? No cítil jsem se tak. To mi ještě umíš čumět do hlavy?! Zamrkal jsem a vrtěl hlavou. Všechno šlo teďka stranou a já se cítil, jako kdybych měl mít celej mentální kolaps. Všechno se na mě začalo sesypávat. Nina, Ivy, táta a máma… Všechno. Absolutně všechno a já popotáhnul.

8. Vystrašit se tak moc, že nebudeš moct minimálně 4 posty mluvit. 1/4

Všechny její hloupý kecy mi teďka byly ukradený. Protože jsem sotva mohl dýchat. Před mnou bylo jenom tělo bez hlavy. A ačkoliv jsem vlastně chápal, že je to magie. Tak vidět to na vlastní oči bylo hrůzný. A vlastně mě ještě dodělalo to, jak se jí ta hlava znovu vrátila. Chtěl jsem něco říct, ale když jsem se o to pokusil, tak se mi tlama jen tak otevírala a zase zavírala na prázdno.
Potichu jsem zakňučel na zavrtěl hlavou. Byla pravda, že jsem zatajil dech. Pořád jsem na ní měl vytřeštěný kukuč. Co jsem to viděl. To jí doopravdy zmizela hlava? Byla to magie? Viděla to taky? Halucinuju? Jsem šílený? Moje mysl si snažila domyslet úplně všechno, jen hlavně abych nebyl za totálního tupce. I když to už jsem možná byl. Nejistě jsem udělal krok zpátky. Jako kdyby pořád tu hlavu neměla. Měla jí? Nejistě jsem natáhl krk, abych se snad ujistil, že jí doopravdy hlava drží na krku a nezmizela. Viděl jsem jí do krku když tu hlavu neměla?

Doopravdy mi restart mysli dopřála. Ale já si myslel, že jí snad zapíchnu. Zamračil jsem se na ní a zavrčel. “Přestaň mě kopat elektrikou!“ odfrkl jsem si. A pak měl sto chutí jí pořádně jen ignorovat. “Takže podle tebe to tam mám zkusit? Uvidím, chci se ještě dozvědět něco o těch dalších smečkách,“ mlaskl jsem si a vlastně to celé nechal už být. Nehodlal jsem se teď socializovat s nějakými borůvkami v lese pode mnou.
“Ti bohové mě zajímají víc než fotosyntéza, dokud dýchám, nic zelenýho mě nějak netankuje,“ zamumlal jsem. A pak nějak čekal co dalšího by mohl umět. No jenže jsem nečekal, že uvidím něco… Něco takového a že mi teror projede celým tělem. Vytřeštil jsem na ní oči a strnul na místě.

“Já taky ne,“ uchechtl jsem se. Protože… Mně se to nelíbilo. Byl jsem věčně sám, byla mi zima a… no. Byl to hnus. “No nechci, ale očividně nemám jinou možnost. Mám pocit, že i v nějaký mírumilovný smečce by mě sežrali zaživa.“ Zamrmlal jsem a pak poslouchal další výklad.
Asgaar. Jasný. A Sarumen. Další kopa vlkumilných smeček. Ale chtěl jsem vůbec do nějaké drsné, nepřístupné? Chtěl? No. To jsem moc nevěděl. “Tady je to fajn, ne moc zima, ne moc vedro. Sever by se mi možná líbil víc, ale tam já nikoho už neznám,“ povzdychl jsem si a poohlédl se po celém okolí. Byl tu nádherný výhled. “Co dalšího ještě znáš?“

Aby nevznikl chaos? To smysl dávalo. Ale proč ten problém nevyřeší prostou autoritou? Moc jsem nevěřil, že by to tam doopravdy mohlo takhle fungovat. O tom bych se musel potencionálně přesvědčit sám, ale to jsem nějak nevnímal jako možnost. “Dává smysl,“ přikývl jsem a hodil ještě jeden pohled, tentokrát na ten druhý les. Ještě jsem ale nic neříkal. “To určitě. Někteří vlci prostě budou do smrti tuláky,“ pokrčil jsem rameny a když už jsem udělal krok pryč, ozvala se. “Ani ne. Jen jsem se chtěl dozvědět něco o tý Borůvkový smečce, když tu o ní všichni tak nadšeně mluví…“ uškrnul jsem se, “tak nějak jsem doufal, že bych mohl najít nějakou perfektní přímo pro mě.“ Povzdychl jsem si.
To jsem si ale vzpomněl na ten les naproti. A tak jsem se zase postavil na své předešlé místo a pohodil hlavou na druhou stranu rokle. “Máte sousedy?“ zeptal jsem se, protože to muselo být hodně nemilé, mít další smečku takhle blízko, ne? I když tam byla rokle.

2. Poznat vlky alespoň ze tří smeček a zjistit, která se mu líbí nejvíce 1/3

“Co by mi dá… Ah. Jasný,“ zamračil jsem se a raději obrátil pohled na ten lesík, kde se údajně skrývala ta její Borůvková smečka. Mohl by tohle být můj nový domov? Přemýšlel jsem nad tím.
“Tak to jsme dva, zároveň se to anuluje,“ uchechtl jsem se, ale mělo to uražený podtón. Pak spustila o té smečce. Už jsem se dozvěděl, že to jsou vlkumilové, sociální zvířata. A ač jsem si to pořád nechtěl přiznat, takový jsem byl i já. I když možná ne vlkumil. Zjistil jsem, že mají postavení, která se navzájem respektují. Toho bych se bál nejvíce. Protože odmalička jsem byl zvyklý na jasnou autoritu, která se musí za každou cenu poslouchat. Ti, co byli níže, jako třeba já a sourozenci, jsme takovou výsadu neměli. Nás nikdo neposlouchal. Možná by to byla dobrá změna od mého starého života se sourozenci a matkou.
“Na co jste pak rozdělení na pozice, když si všichni navzájem pomáháte?“ zeptal jsem se, očividně příliš ponořený do vlastních myšlenek. “Zní to fajn. A taky to zní, jako že bych tam horko těžko zapadnul,“ ušklíbl jsem se a postavil se. Nevěděl jsem, jestli chci na takovém místě setrvat dál, protože mi přišlo, jako kdybych nikdy neměl najít to svoje místo ve světě.

Překvapeně jsem na ní vyvalil oči a zamrkal. Na tu otázku jsem neodpověděl, protože jsem vlastně na ní neznal odpověď. V nitru jsem byl přesvědčený, že mě na tomhle světě nikdo nemá rád a nikdy rád neměl. A to, že si to dovolila vypíchnout tahle nána mě teda dost překvapilo. “Hej, stojí. Ty je taky moc soudíš. A abys věděla, Varjargar není nic jako já. Než ho budeš chtít zatáhnout do problému, nejdřív ho poznej sama,“ zamračil jsem se na ní. A o Ivy jsem se zatím bát nemusel…
“Byl jsem naštvaný! Protože si mě neposlouchala,“ odfrkl jsem si, ale raději jsem si sednul, aby bylo jasné, že v téhle hádce už pokračovat doopravdy nehodlám. “Přestaň mluvit o lásce, protože ještě mi řekneš, že si navzájem čistíte kožichy a běháte spolu nadšeně lesem… Lásku mi do srdce nevtloukneš,“f/b] protočil jsem očima. “Dvě? To jsou mi novinky,“ přikývl jsem. Ale bylo několik slov, na které jsem prostě odmítal odpovídat.
Jak jsem si tak seděl, něco mě ostře píchlo do boku. Vyletěl jsem na nohy a pak vrhl po Wizku zamračený pohled. “Tak se tak nechovej,“ zamumlal jsem a uráčil se opětovně sednout. “Jak to tam u vás chodí? To máte alfu a jeho slouhy? A pak nějaký, který poskakujou všem? Ty se staráš o vlčata, tak si nějaká místní chůva?“

Byla tupá. Nebo jsem byl já, protože očividně neumim vysvětlovat věci. “Panebože, tak jsem to nemyslel!“ zavrtěl jsem, “k tomu závěru jsem došel sám. Protože nevěřím tomu, že by někdo byl na cizího hodnej jen tak pro nic za nic, vždycky za to někdo chce. Radši bych, aby moje kamarádka, která se jmenuje Ivy mimochodem, byla semnou sama někde na mrazech, než aby jí zase někde šikanovali,“ chvilku jsem obnažil zuby, abych jí dokázal, že to myslím smrtelně vážně. “Varjargar mi o tý smečce řekl samý dobrý věci, ale tos asi trochu přehlídla. Krása. Jediný, co se ti touhle konverzací snažim předat je to, že mi to přijde až moc dobrý na to, aby to byla pravda!“ švihl jsem ocasem a vrtěl zběsile hlavou. Na její další štěkací monolog jsem raději nereagoval. I když to znělo moc fajn. Já bych svoje království takhle zběsile nebránil.
“Ještě abych věděl, nemám vlčata rád,“ zamumlal jsem. I když Ivy byla silná výjimka. “A já tě nepoučuju, jen ti sděluju informace a chci nějaký zpátky, nestojim si tvrdě za tim, že jste vrazi ty náno,“ povzdychl jsem si.

<< Zarostlý les

Povzdychl jsem si. Tyhle městský nány byly vždycky až moc ukňouraný. “Já ti jen říkám, co jsem slyšel,“ zavrtěl jsem hlavou. Ale dobře. Zase se jdeme hádat očividně. “A kdo tomu má věřit? Že jste nejhodnější vlci na světě? Kolik smeček doopravdy ty vlčata zabíjí? Lepší vzít nohy na ramena, než to nějak riskovat!“ vyštěkl jsem po ní a vlastně se tím málem ještě přiblížil její tlamě. No krása. “Jen říkám, že se tý vaší pohádce horko těžko věří! Tak mi řekni, jaký to tam podle tebe je.“ Dodal jsem ještě pohotově.
Jenže to už byla uražená. Nojo, princeznička jedna. “Tak smůla no,“ odfrkl jsem si, “pěkný že jste každá tuctová smečka.“ Snažil jsem se jí vyprovokovat alespoň k tomu, aby mi o tý smečce něco pověděla. Jasně, slyšel jsem toho dost od Varji a něco málo od Ivy. Ale takhle toho věděla asi víc. A měla velký pocity. Postavil jsem se vedle ní a hleděl dolů. Ten les byl… Les. Nic borůvkového na něm takhle z výšky samozřejmě nebylo. Protočil jsem očima a švihl ocasem. Oči mi ale přitáhla ta díra, která oddělovala dva lesy. “Celkem nebezpečný odchovávat vlčata poblíž rokle, ne?“ zamumlal jsem, ale ani jsem to už nemyslel zle.

<< Třešňový háj přes Hadí ocas

“Řekl jsem, co jsem řekl,“ protočil jsem očima a její zamračení s chutí ignoroval. I když jsem neměl moc důvod proč bych jí o té její slavné smečce nevyprávěl. “Nevěřím tomu, že to je u vás tak fajn ani na malou sekundu.“ Švihl jsem ocasem. Až tehdy jsem si uvědomil, jak stupidně to musí znít. Ale něco jsem říct musel. A byla to pravda. “Ivy k vám spadla a prý ji tam našla vaše alfa. Beztak jste jí chtěli jenom ublížit, nikdo není takhle přívětivý k někomu, kdo narušuje území, i když omylem,“ nařkl jsem jí a nahlas si odfknul.
Raději jsem pak chvilku pokračoval v úplném tichu, protože jinak se to ani nedalo. Cesta utíkala tak krátce! A měl jsem i tak pravdu, nehodlala se tohohle tématu pustit. “Neřekl jsem, že to je nezajímavý, jenom že ti to říkat nechci.“ Odvětil jsem, ale to neskutečné ticho mi začalo lézt do hlavy, hold jsem nebyl zrovna vlk samotář. “Pocházím z království a našim rodičům holt cákalo na maják, tak jsem tady,“ řekl jsem v té největší zkratce, kterou jsem znal a raději se ohlédl. Tohle by se asi Nině moc nelíbilo.

Vyhlídka >>>

Na její slova jsem radši mlčel. Protože své jméno jsem jí prozradil jenom kvůli tomu, aby mi přestala říkat Hrom. Celé mě to neskutečně uráželo a já úplně netoužil po tom, abych byl v její společnosti ještě víc urážen. “Neboj, po tom co jsem o vás slyšel po tom netoužím,“ a vlastně jsem se vůbec nechtěl ani přidávat do té jejich hloupé smečky, když jsem potkal tohle. Snažil jsem se držet skoro vedle ní, ale abych jí pořád měl na očích a mohl případně zakročit.
Švihl jsem ocasem. “Znám dva vlky, kteří o ní mluvili. Jedno vlče, které k vám zčista jasna spadlo a prostě… kámoše. Varjargar,“ řekl jsem a přivřel na ní oči. Jestli je třeba nezná. “To bys nedokázala pochopit a pak bych o tom celou cestu ještě slyšel, takže ne. To vědět nepotřebuješ. Proč seš tu ty?“ zeptal jsem se já. Protože Wizku se ptala na otázky, které vyvolávaly vzpomínky z kterých mi naskakovala husí kůže

>>> Zarostlý les přes Hadí ocas

Hrom? To měla být další urážka? Jakože jsem byl hrom do police? “Tak díky no,“ uškrnul jsem se a zavrtěl hlavou. Možná jsem doopravdy měl odejít. Ale to bohužel pro mě, měl jsem dostatek sebeúcty, abych se prostě jen nesebral a neodešel. Copak bych byl svému království k něčemu, kdybych takhle utíkal před problémem? I když tím problémem je tahle nána?
“Přestaň mi říkat hrom, pro pána boha. Jmenuju se Cyril,“ vyprskl jsem. “A klidně. Když mi ukážeš, kde je ten váš Boruvkový les.“ Mračil jsem se furt a ani to nevypadalo, že bych brzo měl přestat.