Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1.Projít si celý jižní okraj mapy
(Tenebrae, Tmavé smrčiny, Prstové hory, zpěvné věže, Konec světa, Popelavá pláž, Miniaturní lesík, Eucalyptový les, Staré meandry, Tajemná louka, Slunečná pláž, Magický palouk, Mušličková pláž) 5/13

<< Zpěvné věže

Další území, které by se dalo přirovnat ke konci světa. Byly tu jen stopy po sudokopytnících, jinak skoro nic. Zamračil jsem se a zoufale vyštěknul. Měl jsem sto chutí se přidat mezi tu bandu duchů, kteří mě bezpochyby sledovali. “Bojíte se mě? Co? Bojíte?“ zavrčel jsem a scvakl zuby na prázdno. A doopravdy objevila se přede mnou silueta, která až děsivě připomínala Ninu. Ale nemluvila. Viděl jsem jí, jak kráčí a kouká přímo na mě. “Nino… Nino!“ vyjekl jsem a rozeběhl se za ní, ale silueta se rozeběhla semnou a držela se hodně velký kus přede mnou. Zdálo se, jako že je na ní sníh. Jak že to zemřela… Lavinou. Lavinou.
“Ne, ne, ne, prosím, proč si musela umírat. Proč se mi prostě nevrátíš, proč si nenajdeme smečku a neusadíme se tady. Proč, Nino?“ zastavil jsem se, ale silueta se zastavila až po několika dalších krocích. Než si jen povzdychla a zmizela úplně. Projela mnou vlna zoufalosti a já nakonec poskládal několik kamenů do tvaru kruhu, než jsem se vydal dál. “Asi odpočívej v pokoji, nebo tak něco…“

Popelavá pláž>>

1.Projít si celý jižní okraj mapy
(Tenebrae, Tmavé smrčiny, Prstové hory, zpěvné věže, Konec světa, Popelavá pláž, Miniaturní lesík, Eucalyptový les, Staré meandry, Tajemná louka, Slunečná pláž, Magický palouk, Mušličková pláž) 4/13

<< Prstové hory

S nově nabitým smyslem pro život jsem se vydal dál. Kolem věží, které způsobily, že vítr se o ně mlátil přesně tak, aby udělaly ten nejkrásnější tón, co jsem znal. Usmál jsem se nahoru a přivřel oči. “Kdybys to taky tak mohla vidět,“ špitl jsem si sám pro sebe a pak se zamračil. Musel jsem jít dál.
Takovýhle osamocený výlet už mi začal lézt do mozku. Zavrtávala se mi tam myšlenka, že jsem vlastně sám ani netušil, proč jsem to dělal. Proč jsem vlastně tak toužil po tom, mít vlastní království, vládnout tam tomu celému, když bych vlastně byl… Tak neskutečně osamělý. Jasně, byl bych obklopený celou družinou lidí, kteří mě musí poslouchat, ale by to to, o co jsem v životě stál? Bylo to, jako kdyby mě něco z čista jasna osvítilo. Najednou mi všechno připadalo tak neskutečně zbytečné? Proč jsem se tím vším vůbec zabýval? Proč pro to musel Ivan zemřít? Přišli jsme o bratra jenom kvůli touze po moci a neschopností se trošku pozastavit a nadechnout se. Vlastně jsem se hrozně naštval na matku, která ukázala kompletní neschopnost se postarat o vlastní děti. Vždyť nás hnala do záhuby!

Konec světa>>

1.Projít si celý jižní okraj mapy
(Tenebrae, Tmavé smrčiny, Prstové hory, zpěvné věže, Konec světa, Popelavá pláž, Miniaturní lesík, Eucalyptový les, Staré meandry, Tajemná louka, Slunečná pláž, Magický palouk, Mušličková pláž) 3/13

<< Tmavé smrčiny

Nad tím jsem se musel zamyslet o trochu víc. Patřil jsem do takové smečky? A byl jsem si tím opravdu jistý? Nepřišlo mi, že by mě v takovém místě přivítali zrovna s otevřenou náručí. Povzdychl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. V mé hlavě jsem si nezasloužil nic víc a nic míň než to, co jsem dostal. Byl jsem přeci princ, ale čím déle jsem se na Gallirei pohyboval, tím víc jsem o svém původu pochyboval a znejistěl v něm. Protože tohle bylo zlé. Nemohl jsem si být jistý, že bych nějaký boj o trůn vyhrál zrovna já. Třeba by to byla Nina, i když jsem si velmi brzo uvědomil, že Nina už není mezi námi. Tím pádem se stává další poraženou v boji o trůn. Jenže její smrt nebyla v rámci čestného boje. Byla způsobena naprostou kalamitou, která se vůbec boje o trůn netýkala.
A v tom mě napadl smutný, ale zároveň celkem milý nápad. Mohl jsem své sestře udělat hrobeček. Někde, kde by jí bylo pěkně. Pomalu jsem zapomněl, že se procházím podél moře, zjistil jsem to, až když jsem se konečně rozhlédnul. Ano, někde tady najdu místo, kde Nině udělám nějaké místo posledního odpočinku. Hezky s výhledem na moře.

Zpěvné věže >>

1.Projít si celý jižní okraj mapy
(Tenebrae, Tmavé smrčiny, Prstové hory, zpěvné věže, Konec světa, Popelavá pláž, Miniaturní lesík, Eucalyptový les, Staré meandry, Tajemná louka, Slunečná pláž, Magický palouk, Mušličková pláž) 2/13

<< Tenebrae

Mé kroky vedly od řeky do velmi… Chmurného místa, které se zdalo jako z nějaké špatné a tragické pohádky. Zježila se mi srst na zátylku a se jen sotva dokázal ubránit pocitu, že mi na tomhle místě něco nesedí a že mě něco pozoruje. “Jestli tam seš, tak se mi zjev, nemůžeš pořád být jen stydlivá nána,“ zavrčel jsem, ale jedinou odpovědí mi mohlo být zašustění veverek v nejbližším keři. Jinak nic.
A tak, abych odehnal zlé myšlenky, jsem se ponořil do jiného přemýšlení. Dobrá, utekl jsem od Ivy, ale co jsem dělal potom? Ach ano, potkal jsem Wizku. Pěkná nána. Nebo snad ne? Nemohl jsem se tak docela rozhodnout kam bych si ji ve svém žebříčku milovaných a nenáviděných vlků měl dát. Ze začátku to byla pěkná hysterka, která mi jen kazila už tak špatný den. Ale potom mě prakticky zachránila, ukázala mi mou magii a tím mi otevřela další vrátka. Rozhodně jsem nemohl zapomenout na to, že mi znovu potvrdila, že Borůvková smečka je plná velmi milých bytostí. Mezi které jsem ale nejspíš nepatřil…

Prstové hory >>

1.Projít si celý jižní okraj mapy
(Tenebrae, Tmavé smrčiny, Prstové hory, zpěvné věže, Konec světa, Popelavá pláž, Miniaturní lesík, Eucalyptový les, Staré meandry, Tajemná louka, Slunečná pláž, Magický palouk, Mušličková pláž) 1/13

<< Liliový palouk přes Kopretinovou louku

U řeky jsem znovu zpomalil a snažil se vstřebat co se mi to právě všechno dělo. Tak zaprvé, opustil jsem svou milou malou kamarádku Ivy. To jsem si hodlal vyčítat ještě hodně dlouho, obzvláště po tom, co jsme spolu nějakou tu chvilku cestovali. Měl jsem pocit, že jsme probíhali nějakými takovými územími. Moc se mi to líbilo, tenkrát jsem vlastně ještě moc netušil, co to znamená mít nějakého kámoše. Ale s Ivy jsem to poznal. Vlastně jsme spolu viděli i ty podivné dlouhokrké věci, které jsem viděl i před pár momenty v savaně. Moc jsem nedokázal pochopit, jak se tady na jihu drží takové vedro, když o několik honů dál už je poměrně zima. Jistě to musí nějakou dobu trvat, než jsem to studené počasí doputuje, ale až takhle dlouho? A ano, stěžovat si budu. Jak mě, tak mé kroky vedly dál, moc jsem si ani neuvědomil, že jsem na nejjižnějším jihu všech jihů. Asi bych se měl trochu vzpamatovat a uvědomit se.

Tmavé smrčiny >>

<< Savana přes Uhelný hvozd

Běžel jsem rychle jako blázen. Doopravdy jsem v žádném případě nečekal, že by na mě mohlo vyskočit něco takového. Něco tak… Neskutečně děsivého a nepříjemného. Zakňučel jsem a švihl ocasem. Brzy jsem se ale ocitl v bezpečí, na území, kde jsem už jednou předtím byl. Procházel jsem tudy. Tentokrát jsem si mohl prohlédnout, jak krásné místo tohle je. I když už květy nekvetly, mohl jsem zde vidět poslední stíny těch nádherných věcí. Jinak to byla poměrně obyčejná loučka a já neměl moc o co stát. A vůbec… Co se tak proběhnout?

Tenebrae přes Kopretinovou louku>>

5. Nechat se vyděsit slonem na Savaně.

<< Uhelný hvozd

Ať jsem chtěl jak jsem chtěl, ta mrtvá vlčice se mi neobjevovala. Vlastně jsem ale její přítomnost cítil, byla mi naprosto nepříjemnou a nebyl jsem si jistý, jak moc se mi líbí to, že jsem nyní věděl, že mě cokoliv sleduje. Švihl jsem ocasem a táhle zakňučel. Dostal jsem se na místo, které jsem už znal. Byli jsme tady společně s Ivy a já tudy tenkrát utíkal, protože jsem se velice zaleknul onoho tvora.
Teď když jsem si to tu mohl pořádně prohlédnout jsem viděl všechna ta zajímavá místa. Tolik podivných zvířat… Celkem mi z toho cestování vyprahlo, a tak jsem se přesunul k nějaké velké kaluži vody poblíž lesa. A měl jsem pocit, že jsem se pořádně ohlédnul kolem sebe, jestli tam na mě něco neskočí. Snad jsem ani nevnímal to dupání, které se blížilo z dálky. Jenže najednou nějaké zvíře neskutečně nahlas zatroubilo a já doslova vyskočil. Skočil jsem do vody a prudce jsem se otočil. Srdéčko mi divoce tlučelo a já stanul tváří v tvář tomu nějvětšímu tvorovi na světě. Mělo to uši jako plachty a dlouhatánský chobot. A řítil se přímo na mě. Celý zděšený jsem raději hodil nohy na ramena, protože jsem se nehodlal stát mňamkou nějakého zdejšího ušopleska!

Liliový palouk přes Uhelný hvozd>>

<< Kopretinová louka přes Liliový palouk

Ta magická vlčice mě zavedla do toho nejpochybnějšího lesa, který jsem kdy viděl. Ale… Tady jsem byl i s Ivy, ne snad? Vlčice se znovu objevila, tentokrát ale přímo přede mnou. “Cyrile, co se lekáš?“ Zasmála se a já se nestačil divit. “Ty jsi… Duch?“ Zalapal jsem po dechu a vytřeštil oči. “A co bych nebyla? Je to snad zločin? Spíš mě zajímá, jakpak, že mě dokážeš vidět, to je hodně divný, víš?“ zamračila se na mě a natáhla svůj krk až se mě skoro dotýkala. Zajímalo mě, jestli bych její dotek cítil… Ale nejspíš ne. Co jsem věděl. Pokrčil jsem rameny a raději jí obešel, musel jsem pryč. Musel jsem to rozdýchat. “Nevim! Jak to já mám vědět, ale ty nejsi tak barevná jako Nina, proč? To si nějaký… Pochybný duch? Nebo si jen vlk nabarvený na modro?“ zamručel jsem. Když jsem se ale otočil, vlčice už tam nebyla, zmizela. A já byl zase v tom nepříjemném tichu.

Savana >>>

<< Esíčka přes Tenebrae

Nedokázal jsem úplně pobrat co se mi to vlastně stalo. No každopádně jsem teď měl pořádnýho brouka v hlavě, že mě zase něco pronásleduje. A taky že jo. Když jsem vkročil na louku, najednou jsem poblíž v dáli uviděl modrou siluetu vlčice, která se na mě jenom smála. “Už mě vidíš?“ volala a já naprosto ztuhnul na místě. “Ale notak, prosím, copak jsi neviděl tu svojí sestru? Slyšela jsem, jak o ní mluvíš už předtím.“ Přibližovala se. A já šílel. Tak jsem asi fakt nebyl cáklej… Nebo byl? Rozhlédl jsem se kolem, jestli tam náhodou není ještě někdo, ale ne, byla tady jenom ta vlčice, která měla ošklivou jizvu na hrdle.
“Co seš a co chceš?“ zavrčel jsem po vlčici, pro ostatní to muselo asi vypadat šíleně, vrčel jsem na vzduch. “Ále to je jedno,“ jako by si tu konverzaci semnou rozmyslela, urychleně se vydala pryč. Ale to já už jsem si líbit nenechal! A tak jsem se rychle rozeběhl za ní.

Uhelný hvozd přes Liliový palouk>>

<< Vyhlídka přes Zarostlý les

Tady se mi to líbilo. Mohl jsem se konečně trochu víc uklidnit a nehrozil mi pád ze srázu přímo do rokle. Najednou jsem cítil, jak se mi zježily chlupy na zátylku, jako kdybych tu už nebyl sám. “Hej pst!“ ozvalo se zamnou, mezitím co jsem pil z toho malého potůčku nebo co to bylo. Byl jsem naprosto přesvědčený, že jsem tu sám, protože jsem tu necítil žadné jiné vlky, nikoho jsem tu neviděl, takže tu jistě nikdo nebyl. Jenže tohle jsem fakt slyšel. Hlava mi vystřelila nahoru a já se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. “Je tam někdo?“ zavrčel jsem, ale nikdo se už neozval. Asi čas jít pryč. Šplouchalo mi na maják.

Kopretinová louka přes Tenebrae

"Budu na to pamatovat," uchechtl jsem se a švihl ocasem. Možná, možná že se doopravdy vydám tou cestou. Poskočil jsem, když mě štípla. Prázdně jsem za ní ve vtipu scvakl zuby, ale to už byla černobílá vlčice pryč. A já byl zase sám. Nebo jsem si to myslel.
"Tak Borůvková smečka, jo?" povzdychl jsem si a postavil se zpátky na vyhlídku. Hleděl jsem na oba lesy a pak jeden dlouhý pohled věnoval rokli mezi nimi. Jako kdyby se tam na na mě něco koukalo... Tu myšlenku jsem ale honem rychle smetl ze stolu, zavrtěl hlavou a raději šel pryč.

Esíčka přes Zarostlý les>>

Zazubil jsem se na ní. “Děkuju,“ poděkoval jsem potichu a usmál se. Jemně jsem jí žďuchl čumákem do toho jejího. Bylo to za mě znakem toho, že je mezi námi všechno více než v pořádku. “Asi až se budu stavovat na návštěvu v tom Borůvkovym lese,“ zazubil jsem se, ale prakticky jsem jí propouštěl. Ať si slečna dělá, co chce. Protože já jsem teďka nutně potřeboval najít Varjargara, abych mu ukázal to, co jsem se naučil. To nezvládne! Pak už mi chyběly jenom pavučiny a byl jsem vlastně naprosto kompletní.

“Aha…“ řekl jsem trochu poklesle, protože by bylo fakt hustý, kdybych mohl jen tak procházet věcma. No jenže taky bych se mohl propadnout do středu Země a to jsem chtěl ještě míň. Tak jsem uznal, že už jen ta neviditelnost je doopravdy zajímavá záležitost.
Její postrčení mě donutilo si uvědomit, že jsem se na ní nalepil. Ale upřímně jsem se odlepil jen velmi nerad. Protože jsem se bál. “Dokázal jsem to,“ vydechl jsem a pousmál se. Tlapka se mi zase brzy objevila a mně se rozvrtěl ocas. “Promiň,“ stáhl jsem uši, ale nekoukal se na ní, to by bylo moc trapné. Místo toho jsem se soustředil na pomalé pokládání tlapky na zem.

3. Zjistit o existenci své magie neviditelnosti (od někoho kdo jí má taky) a zkusit si jí

“To určitě,“ upřímně jsem se chtěl převalit přes okraj a prostě to celé skončit. Třeba moje mrtvola padne právě do toho Borůvkového lesa a budu je tam moct strašit až do skonání světa. Spíš ani ne všechny ostatní, ale spíš Wizku. Chtěl jsem se jí nějak pomstít za to, že její slova dávaj zatracenej smysl.
“A… Můžu si skrz tebe sáhnout? Můžu ti vidět do krku nebo tak?“ špitnul jsem a položil jednu tlapku těsně vedle hlavy, abych se na ní mohl jedním očkem dívat. Zamračil jsem se na ní. Do toho mi ještě oplácela moje mužné ledové pohledy a… Aaaa! Nechtěl jsem jí dát za pravdu, že umím jen trucovat.
A tak jsem si doopravdy na tu duši sáhnul. Chtěl jsem si nechat zmizet hlavu, ale potom mě ta myšlenka zděsila natolik, že jsem rychle zpanikařil a nahlas fňuknul. Pokoušel jsem se vyčarovat něco ohnivého, ale to jsem rychle vzdal. A tak jsem se ve svém nitru snažil nahmatat něco jiného. Něco tam bylo, bylo toho víc, ale něco mi připadlao tak prázdného, až to bylo nepoužitelné… Ale to druhé- Chytl jsem se té druhé věci a najednou mi začala mizet ta tlapka, kterou jsem měl na druhém oku. Zprůhledňovala se postupně, až tam nebyla vůbec. Zalapal jsem po dechu a rychle vyskočil na nohy, byl jsem jako poplašená hysterka. Přiskočil jsem k Wizku a omylem se na ní celý nalepil, mezitím co jsem ve vzduchu držel jen… Kus své nohy bez tlapy. “JÁ NEMÁM TLAPU,“ vyjekl jsem. Hysterka.

Nevypadalo by to, že se někdy v blízký době budu chtít zvednout. Vlastně jsem se cítil naprosto nemožně a jako totální ničema. “Nebudu se zvedat!“ Zavrčel jsem a schoval si oči pod tlapy. “Neviditelnost? A co je zase to za blbost! A proč jediný cojá mám, je jen stupidní magie ohně, která umí naprostý… Nic!“ jako kdyby se to všechno pořád kupilo a kupilo. Takže já jsem nakonec byl zoufalejší a zoufalejší a zoufalejší, než jsem byl moment předtím. Raději jsem se vrátil k zoufalému popotahování než přemýšlení nad vším ostatním.
“A já nemám žádný panický ataky!“ věnoval jsem jí jeden ledový pohled, protože mi Wizku už vážně lezla na nervy. Dělala si ze mě srandu, do toho na mě zkusila snad všechny magie světa! A co já? Prostá nicka.