Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6. Přesvědčit alespoň 2 vlky, že v zrcadlových jeskyních straší 1/2

Nojo, viděl jsem ten úsměv, jak pochyboval. A najednou jsem se toho chytnul. Chtěl jsem, aby se toho místa vyděsil. “No fakt, co si myslíš, že ti mlžim? Mluvil jsem tady s duchem,“ vysvětlil jsem, tvářil jsem se naprosto seriozně a moje červené oči ho propalovali skrz na skrz. “Vejdeš a myslíš si, že je tam ozvěna, ale ne ne hochu. To není ozvěna,“ ušklíbl jsem se, “to jsou duchové, co ti chtějí pomstít, že tam lezeš. Od tý doby je vidim,“ pokrčil jsem rameny a zadíval se mezi své přední nohy a zavrtěl hlavou. “Ale co už, ty mi beztak věřit nebudeš,“ mávl jsem nad tím tlapou, ale očkem jsem pozoroval jeho reakci. Beztak už byl načatej.
A zasloužil si to, protože mi tady lže. “Myslim si co chci, Ninu jsem viděl se udusit v lavině, fešáku,“ oblízl jsem si čumák, bylo hrozné to takhle říct na plnou tlamu. “Takže do žádnýho Cedrovýho lesa nepůjdu, maximálně, abych se přesvědčil, že jsi šílenější, než jsem já.“ Dodal jsem, ale ta pauza před tím, než to dokončil? Třeba nevěděl, co říct. Každopádně se tomuhle těžko věřilo a ve mně to mrazilo a vřelo zároveň. Tahle rozporuplnost na mě rozhodně musela být jednoduše vidět.

“Tak to teda nevim,“ zamumlal jsem, “tak to samý můžu říkat o svým království, víš? Taky ideálka, tak proč bych neměl spíš táhnout odkud jsem přišel než se přidávat do nějakýho lesíka,“ prohlásil jsem, spíš jsem se ho jen chtěl pokusit předhonit v tom, kdo je lepší. Protože jsem prostě chtěl být nejlepší. Ale těžko říct.
Vanya ne? Šrotovalo mi to a šrotovalo. Než mi to cvaklo. A pak jsem se z plna hrdla zasmál, vrtěl jsem hlavou. “Tak tobě hrabe víc než mně,“ uchechtl jsem se a mávl nad tím tlapkou. “A víš, že v támhletěch jeskyních straší? O tom ti taky klidně povím,“ myslel jsem to jako vtip, ale vlastně to byl špatný nápad, si z něj trochu i vystřelit. “Jezevčího lesa? Tam jsem byl a tam přebývají mrtvoly. Obávám se, že ať si viděl, co si viděl, Nina je mrtvá, zaplavená pod severní lavinou a nenechám nějakýho alfáka z Cedru takhle mluvit o mojí sestře, které jsem ještě nedávno dělal hrob na jihu,“ odsekl jsem a pohoršeně švihl ocasem. Byl jsem z jeho chování naštvaný, protože jsem tomu odmítal věřit.

Říjen 1/10 | Odine

V poslední době jsem se cítil jako vyvrhel na okraji společnosti. Viděl jsem věci, co vidět nejspíš nemám a dokážou mi mizet končetiny. Pořádně jsem se protáhnul, než jsem se rozešel k jezeru nedaleko. Poprvé za dlouhou dobu jsem chtěl být sám, neprahnul jsem po cizí společnosti, chtěl jsem jenom žít a trochu přemýšlet. Prostě si užívat sladkého nic.
Jenže když jsem k tomu jezeru přešel, čekal tam na mě malej prcek. Vlčice, vlče, které jen tak zíralo do svého odrazu na vodní hladině. Nakrčil jsem nos a zavrtěl hlavou nad nápadem, že bych jí tam měl strčit. “Tam spadneš, nebo ti k to mu někdo pomůže, tak bych poodstoupil. Na podzim už to nebude příjemná koupačka,“ prohlásil jsem nahlas a stál ještě napůl skrytý keři a jen tak koukal a čekal co vlče udělá.

2. Poznat vlky alespoň ze tří smeček a zjistit, která se mu líbí nejvíce 3/3

Nelíbilo se mi, jak si mě neustále různě přeměřovat a čuměl na mě, bylo mi to nepříjemné a raději bych se zdejchnul. Očividně mě tahle země začala přetvařovat víc, než jsem si myslel. A než jsem vlastně chtěl.
Jenže pak začal mluvit o té Cedrové smečce a můj prvotní dojem nebyl zrovna nejlepší. Vzhledem k tomu, že tady na mě takhle vybafnul a pak se mi tady hrdě vypínal jako nějaký lev. Choval jsem se stejně, ale u ostatních jsem to neměl rád. “A jak jako víš, že ti, co si vybereš o to stojí?“ oblízl jsem si pysky, ale přemýšlel nad tím, co mi tu povídal. A dobře, shrňme si to. Borůvková smečka, vlastně jsem tu smečku bral jako skupinu vlkomilů a vůbec jsem netušil, jestli bych do takového místa zapadnul. Ale taky jsem tam měl už dva kámoše. A kdybych čapnul Ivy… Mohlo by to jít. Buková? Ta nepřicházela v úvahu, ta borka smrděla a já nehodlal žít v neustálém smradu. A Cedrová? Prozatím mým obrázkem byl tady Etney. Povyšoval se, bafnul na mě a pak povídal o bojovném duchu a síle. Nebyl jsem si jistý, jestli bych v něčem takovém byl příliš ochotný žít. Ale neznělo to tak zle… Pořád to ale vypadá na takové pomyslné vítězství Borůvky, leda by se stalo něco, co by moje rozhodnutí zvrátilo.
A teda, nečekal jsem, že moje jméno nově působí jako magická formule, kde na mě jeden zůstane prostě čumět. “Proč jen tak koukáš?“ švihl jsem ocasem a znervozněl, nevěděl jsem, jestli jsem ho nepobouřil a nezaútočí. Paranoidní jsem na to byl teda dost. A že mě rád poznává? Já jeho teda ne. Ale nahlas jsem to neříkal, cítil jsem, že z něj ještě něco vypadne a hej, byla to teda bomba. Teď jsem mlčky hleděl já. “Vanya?“ švihl jsem ocasem a zavrtěl hlavou. Jestli se v těhle krajích nachází i druhá, živá sestra, možná bych se cítil o poznání líp. Ale nelíbilo se mi, jak se o tom dozvídám. “A pěkně prosím, kde se nachází? Radši bych s ní mluvil sám, než skrz někoho. Roky jsme se neviděli,“ znovu jsem se narovnal a potlačil jakoukoliv sentimentálnost. To muselo počkat. Vlastně mě ani vůbec nenapadalo, že by Etney mohl myslet Ninu.

A ještě se na mě mračil, očividně byl stejně příjemný jako ta vlčice na té pláni. A já nehodlal nic riskovat, takže jsem pro jistotu zatnul drápy do země. “To se tady jako dělá? Vyrušovat ostatní? Jen tak,“ protočil jsem očima a pak na něj jen tak civěl, jako by spadnul ze stromu. Tomu šibe víc než mně,“ uchechtl jsem se, ale instinktivně jsem se narovnal. “Tak to nedává smysl,“ vrtěl jsem hlavou a raději se pořádně a zhluboka nadechnul.
“Víš co?“ zaskřípal jsem zubama, “nech to být.“ Mávl jsem nad tím tlapkou a raději jsem se ubránil tomu, abych se začal ohlížet všude kolem sebe. “Vidim věci, co vy smrtelníci asi nevidíte, beztak by sis nakonec myslel, že jsem jen šílenec,“ dodal jsem k tomu a odfrkl si, jako kdyby ten vlk měl být ten šílený a ne já. Zřejmě jsem si tím něco málo kompenzoval, protože jsem teď doopravdy netušil, jestli mi jen hrabe nebo ne.
Tak nějak jsem doufal, že tohle bude konec mého setkání, že prostě odprejskne, ale ne. To on ne. “Tak to se neboj, ty mi nevoníš a neznám tě. Plus všichni, koho bys znát mohl, tak jsou pod hlínou,“ švihl jsem ocasem, očividně velmi podráždění z jeho chování. Etney. Alfa. Cedrová smečka. Nevěděl jsem na co se soustředit dřív. V tenhle moment jsem jméno uznal jako nejméně podstatnou záležitost. “Cedr? Tady těch smeček je nějak moc, ne snad?“ dodal jsem a přimhouřil oči. A abych ho dorovnal, taky jsem se pořádně hrdě postavil. Neměl jsem se za co stydět, i když jsem nebyl tak masivní. “Cyril, princ Větrných strání, když už tady máváme s tituly,“ protože pro mě už moc neznamenaly.

Vlčice se kolem něho procházela, bylo mi z toho úzko. Pohledem mě ponoukla, abych jí konečně odpověděl a já povzdychnul. “Takže sis mě vyhlídla, protože jsem stejně sám jak ty? Moc dobrý,“ zamumlal jsem a ona se zasmála, takovým chraplavým a napůl přidušeným hlasem. Jako kdyby se v posledních sekundách jejího života topila. Jenže v ten moment, kdy chtěla promluvit, promluvil někdo jiný.
Polekaně jsem vyskočil na nohy a zavrčel na nově příchozího. “A co ti je do toho? Nemáš špetku soudnosti na to, aby ses nejdřív ohlásil?“ pořádně jsem se narovnal, protože nehledě na změny v mém myšlení, pořád jsem byl princ a hodlal jsem tak působit. Hodil jsem očko vedle sebe, jestli tam ta vlčice byla ale nakonec už ne a zmizela. Překvapeně jsem zamrkal, vlastně… Viděl jí? “Ty si jí neviděl?“ dodal jsem o dost méně napjatě než větu předtím, protože jsem potřeboval zjistit, jestli mi fakt už jen hrabe.

<< Středozemní pláň přes Esíčka

Dostal jsem se zpátky do těch hor, kde jsem našel tu podivnou jeskyni. Ale ta vlčice, co mi jí ukázala stále nikde. “Hej, je tu někdo?“ zavolal jsem. Už jsem nebyl pod efektem pšouků tý vlčice, takže mi bylo o něco líp. Byl jsem jenom neskutečně unavený. A nikdo mi neodpovídal. Povzdychl jsem si a lehl jsem si na zem, všude byla neskutečná mlha. Proto jsem si ani nevšiml, že se z keřů vynořila bledě modrá postava vlčice, identická té, kterou jsem viděl předtím. “Cyrile, co tu zase chceš?“ řekla a já jsem málem vyletěl z kůže. Vyskočil jsem na nohy a zavrčel, než se vlčice objevila v mém zorném poli a já se zase uklidnil, stále jsem byl ale zježený. “Spíš co ty tady chceš? Baví tě to? Lekat cizí vlky?“ “Ale ty mi nejsi cizí, víš jak dlouho jsem s nikým nemohla mluvit?“ smála se, ale v jejích slovech jsem cítil ten osten smutku. Zavrtěl jsem hlavou a odvrátil pohled. Nedokázal jsem být moc sentimentální nebo projevit lítost.

“No hej, hej, neboj, potáhnu,“ odfrkl jsem si a plácl tlapkou do země. “Seš naježená jak ježek,“ smál jsem se, ale pak mi postupně mysl střízlivěla a docházelo mi, že bych se mohl doopravdy zdejchnout. A jelikož jsem se měl hodně rád, kousek cesty pryč jsem jen tak couval, než jsem se rychle otočil a zmizel v porostu. Tahle vlčice se mi moc nezdála a táhlo to z ní, ten puch byl fakt hroznej, i když mi po něm bylo fakt k smíchu. Ještě jednou jsem se ohlédl, abych si byl jistý, že mě ta šílená buková vlčice nepronásleduje a když jsem jí stále viděl v dálce, zrychlil jsem a byl jsem brzo fuč o dům dál.

Zrcadlové hory přes Esíčka >>

2. Poznat vlky alespoň ze tří smeček a zjistit, která se mu líbí nejvíce

Ta vlčice najednou spustila o smečce, musel jsem si připomenout, že jsem se na to sám ptal. Protože jinak bych se tomu snad ještě začal chechtat. Takhle jsem byl nucen dokonce i poslouchat. A hej, Stín… Stín… To mi něco říkalo. Nebyl to ten o kterym mi říkal Varjargar? Hej asi jo. “No neboj, k vám lozit nebudu, nechci se kolem tebe moc motat,“ zamáchal jsem tlapkou, abych poukázal na celou její maličkost. Byla drsná a asi by mi dokázala pěkně zmatlat život.
Bohužel pro ni jsem se ale dokonce nad tou její smečkou zamyslel. Očividně tady moje společnice moc neměla cejtění pro magie, nebo je neměla ráda. I když ten puch jsem dokázal přisoudit jenom magii, protože moje hlava nedokázala úplně pobírat to, že by něco takového dokázal někdo vypustit jen tak pro nic za nic. A Stín měl doopravdy hustý jméno, takže toho jsem jednou rozhodně chtěl poznat. A co se toho dalšího týkalo… Moc jsem nechtěl, aby mi Stín vymáchal držku v hlíně, takže jsem návštěvu Bukového lesa odsunul na neurčito, v závorce hned za tím ještě dopsáno (nikdy). I v tomhle omámeném stavu jsem měl dostatek pudu sebezáchovy, abych si hezky ujasnil, že můj kožich je dostatečně pěkný na to, aby se nestal rohožkou před úkrytem.
“Hej, hele, asi moc netoužim po tý vaší bandě, ještě bys po mě skočila ty, a to já neci,“ pronesl jsem a pak raději začal couvat, tak, abych jí měl v dohledu, ale už jsem chtěl bejt pryč, co nejdál od tohohle smradu. A to i když jsem byl řádně vysmátý. Jen jsem si nebyl úplně jistý tím, co má potencionálně vlčice za lubem.

Překvapeně jsem ustoupil. Normálně by mi asi tohle stačilo natolik, abych po ní skočil a zkusil jí rozcupovat na cáry. Ale díky bohu, že si uprdla. Pomáhalo to. “Hej a já se snažim bejt milej,“ odfrkl jsem si, ale doopravdy mi úsměv na pyscích zůstával. I když se ten vítr začal dostávat pod kůži i mně, její slova o smečce v Bukáči mě velmi zaujala.
“Jo? To jste tam krvelační a všichni si tam společně prdíte? Co tam ještě provádíte? Silnou diktaturu?“ smál jsem se, protože mi to přišlo tuze vtipné, i když na tom nebylo vtipné vůbec nic. “Hej ani ne, ale ten tvůj je nějakej silnej,“ vrtěl jsem dál hlavou.

“Nečistých úmyslech?“ překvapeně jsem se zamračil a zasmál se. Možná to bylo tím nechutným plynem, ale co se dalo dělat? Byl jsem jím ovlivněn ať jsem chtěl nebo ne. A možná se mi tak i žilo trochu líp.
“Les co se tak jmenuje? To tam je nějaká smečka? Ale která by tě chtěla?“ smál jsem se dál a to bylo asi to nejhnusnější co ze mě vypadlo po tom plynu. A její vtip mi najednou přišel doopravdy vtipný! Nebo to byla urážka? Co jsem věděl. “Seš fakt vtipná holka, s tímhle bys měla někde vystupovat,“ smál jsem se dál. “Tasina přívuně? Co to je za název? Každopádně to má faktickou sílu, ženská,“ no bůh ví co by semnou udělala plná dávka tohohle pšouku. Už teď jsem byl celkem mimo.

Ucukl jsem, protože tahle vlčice byla podivnější, než jsem si předtím myslel. Překvapeně jsem zamrkal a protočil očima, protože byla tak neskutečně otravná a nemožná, smradlavá, a ještě mlela naprostý krávoviny. “Co to říkáš?! Vypadá to, že provádim nějaký magický křivárny? Ježiš, kdybych na tebe měl nějaký provést, tak už je dávno provedu a odstřelim tě tady nějakou ohnivou koulí, co bych se s tebou cimral?“ pohrozil jsem, ale doufal jsem, že jí vůbec nedojde, že tak silnou magii rozhodně nemám.
A ještě si myslela, že nesmrdí, jasně, že si nesmrdí, když v tom prakticky žije. Odfrkl jsem si. Ale vlastně mě zaujal ten buk. I když jsem to špatně pochopil. “Buk je strom, z buku si vyšla asi horko těžko,“ protočil jsem očima. Jenže to si pak vlčice upšoukla. Tak moc, že bych přísahal, že jí to nadzdvihlo ocas. A to byl smrad, až bych z toho pomalu omdlel. Ale překvapivě mě to naplnilo… O dost lepší náladou. Raději jsem o několik kroků ustoupil a několikrát si pšíknul. “Co to je?“ zamumlal jsem, ale už jsem se netvářil tak kysele, spíš až přátelsky.

Proč tak zatraceně smrděla?! Vůbec jsem netušil, co si s touhle vlčicí počít. Protože jsem nevěděl, jestli by mi neskočila po kejháku při první příležitosti, kterou by měla. A já nehodlal smrdět tak jako ona. “Magič? Co to meleš, mi chceš vyprávět, že žádnou nemáš?“ zamračil jsem se a zavrčel po ní zpátky. Ale místo kroku dopředu jsem udělal jeden dozadu. “Honí se mi v mojí pitomý magický hlavě to, že ses asi pěkně někde vyválela, protože co je to za puch?“ nakrčil jsem nos. Tohle prostě nebylo úplně setkání mých snů. Byl jsem z toho celý pobouřený, "kde ses to vzala? Si vyšla z močálů?" zamračil jsem se. Tohle bylo chování hodno prince, ale taky jsem měl preference. A věřte tomu, že vlčice jako tadyta šílená do nich nepatřily.

Zalapal jsem po dechu, protože to, co se přede mnou objevilo bylo hmotný. Byla to vlčice, která se ale chystala zaútočit, ještě si celá pomatená myslela, že to bylo na ní. “Kdybys uměla poslouchat, tak bys věděla, že to není na tebe, nemusíš hnedka bejt hysterická,“ zamračil jsem se, ale raději jsem se hezky pěkně vysoukal na nohy a o krok ustoupil. “Si myslíš, že tady skáču na cizince a nadávám jim, že nemaj zuby?“ odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Prostě další hloupá nána. Jako kdybych takových už neměl dost. Do toho to nebyla žádná upravená Wizku, ale spíš nějaký pobuda, která zrovna prošel kanálama. Skvělý.

<< Tenebrae přes Esíčka

Nakonec jsem se dožil svého návratu. Zívl jsem si a rezignovaně se svalil do trávy. Bylo mi z toho všeho tak na nic. Do toho všeho se kolem mě začal pohybovat nějaký vlčí duch. Ten kolem mě čmuchal a mě to začalo lézt na nervy, tak jsem po něm vystartoval. Jasně, že moje zuby duchovi ublížit nemohly, spíš jsem vypadal jako šílenec, co útočí na vzduch. Škoda, že ostatní moje duchy vidět nemohli, to jsem ale ještě vědět nemohl. Duch se nakonec urazil a zmizel, když jsem se na sekundu podíval někam jinam. Překvapeně jsem zamrkal. “Hej víš ty co? Ty seš fakt velkej srab, kdyby ses mi postavil jako vlk vlkovi, tak ti ukážu. Ale ty bys mi beztak neublížil, ani hmotný zuby nemáš!“ Vyštěkl jsem a vyletěl jsem na nohy. To mi ale došlo jak stupidně se chovám a tak jsem si raději znovu kydnul na zadek.