Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Než jsem se dokázal prorvat přes smrčiny, které byly dosti tmavým místem, objevil jsem se v horách, kde se mi to tolik nelíbilo při setkání s Ivy. A to mě zamrazilo. Ivy. Musel jsem jí najít hned, jak se odsud vymotám. Ale to mi beztak ještě nějakou dobu bude trvat. Chtěl jsem totiž zjistit, jestli všechny ty zvěsti o bohovi, který si říká Život jsou pravdivé. A hodlal jsem si z něho udělat dobrý den, i když čím blíže jsem byl těm horám, tak tím víc jsem si byl nejistý tím, jestli si z někoho takového chci dělat srandu. Aby na mě pak neseslal nějakou horší kletbu, než to, co mám už teď. Vidět mrtvé není zrovna sranda, ještě když občas vidím i vlastní sestru.

Vrchol Narrských kopců přes vršky >>

<< Vřesoviště přes Kierb

Podél řeky jsem se dostal do míst, kde jsem to už znal. Na to, jak moc jsem neměl rád jih jsem tu byl o dost častěji než na severu. Odfrkl jsem si. Zažil jsem toho za tenhle měsíc až příliš moc a byl jsem z toho akorát zoufalý, než aby mi to dalo nějakou radost. Pořádně jsem si zívl a přidal do kroku. Chtěl jsem něco očíhnout. A taky jsem se potřeboval ujistit, že toho Jerryho nepotkám a že mě nepronásleduje, i když to byla velká blbost. Proč by to dělal? Beztak až moc pěkne uvěřil tomu, že jsem posedlý.

Prstové hory přes Tmavé smrčiny>>

"Je to hrůza, děs," zazubil jsem se na vlka a švihl ocasem, jasně, že nějaké posednutí neznal. Nikdo normální nebyl každý den posedlý. Ani já ne, proto mě tohle tak bavilo. "Třeba jsi a tohle s čím mluvím nejsi ty," pronesl jsem, ale pomalu jsem se v tom začínal ztrácet a tak jsem uznal, že bude čas tenhle rozhovor co nejdříve opustit, než se do toho zamotám a začnu plácat pátý přes devátý.
Jerry. Celkem fajn jméno, asi mi to neříkalo nic o jeho možném šlechtickém postavení, ale nevypadalo by to, že by z nějakého byl... A... Chtěl jsem se já spojovat s těmi nesmysly o kterých jsem mu podíval? Hej, moc ne. "Princ z Větrných strání a Severních hor, prostě Princ," řekl jsem bezmyšlenkovitě. Sotva jsem dokázal přemýšlet nad tím, jak hloupě to muselo znít. Ale nebylo to moje jméno. Né tak docela. "A já tě nyní opustím, pamatuj na mojí radu," mrkl jsem a než by se vlk mohl stačit doptávat, můj ocas už zmizel v houští. Sorry kámo.

Tenebrae přes Kierb >>>

říjen 6/10 | Odine

“Bratry a rodiče? A ty budeš mít navždycky? Ne, ne. Jednou budeš tak docela sama. Nikdo tě už nebude mít rád a ten, kdo tě rád měl bude mrtvej,“ obořil jsem se, očividně jsem mluvil z vlastní zkušenosti, protože jsem do toho celého dal velkou váhu. “A starej asi nejsem, ale beztak tu dlouho nebudu,“ protočil jsem očima a hodil po ní pobouřený pohled, ještě jsem si jí přeměřil, aby jí bylo jasné, že si o její výšce myslím své.
Ale teda comebacky měla pěkný. Obočí mi vyletělo pomalu až k uším a já na tu malou opici shlédl a zubil se na ni. “Ale pořád toho vím všechno, tys sotva věděla, jak se skloňuje slovo zima,“ řekl jsem a přivřel na ní oči. Zmetek jeden pískovej. “Jojo, určo, nalhávej si to dál,“ zavrtěl jsem hlavou. Protože jsem odmítal věřit tomu, že by jim to vydrželo nějak dlouho. “A co jinýho? To je všechno, co umíš? Tak to je pěkně trapný,“ chtěl jsem ji vyprovokovat k tomu, aby se začala snažit. Možná jsem nebyl tak k ničemu
I když to, že by se nějaké vlče mělo řídit zrovna mými radami? Nooo. “Protože nezní tak pěkně a zvonivě jako ten tvůj,“ mávl jsem nad tím tlapkou, “a vůbec! Kdo je zvědavej, bude brzo starej,“ opáčil jsem.

Moc děkujem za fakt skvělou akci, užila jsem si to, úkoly byly skvělý a pořadatelka vstřícná

Cyril: 16 bodů -> Magie loukaře za 15b a 5 drahokamů za 1b
Wylan: 3 body -> 10 mušlí za 2b a 5 kytek za 1b
díky Krůli <3

Přidáno.

Tenhle vlček mi moc za nic nestál. Neprojevoval zrovna hodně emocí. Oblízl jsem si čumák a švihl ocasem. “Dějí, dějí. Už tam nikdy nechoď, jestli se máš rád,“ pronesl jsem tajemně a pak o krok zpátky ustoupil. “Ovlivňovali pravděpodobně tě ovlivňují ještě teď v tuhle chvíli, ale ty o tom nevíš. Jak ty můžeš vědět, že jsi posedlý?“ ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou. Doufal jsem, že tomuhle pevně věří a rozšíří to dál mezi ostatní. Stejně jako ten Etney… Kdo byl vůbec tohle? “Pomoci není třeba, jen mi pověz, s kým mám tu čest?“ naklonil jsem hlavu na stranu a trochu ji natáhl, jako kdybych nastavoval ucho, abych ho líp slyšel.

6. Přesvědčit alespoň 2 vlky, že v zrcadlových jeskyních straší 2/2

“No určitě,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe, tenhle vlk se mi nelíbil, připadalo mi, že mi něco skrývá, ale co já jsem o tom mohl vědět? Vůbec nic. Třeba už mi vážně hrabalo. “Nechtěl otravovat? Proto na mě tak zíráš a snažíš se mě obcházet?“ uchechtl jsem se, očividně jsem si úplně nedal říct s tím, že by na mě nekoukal. Dost očividně…
Ale ovšem, vlk začal na téma, které se mi moc líbilo. A najednou se mi změnil výraz v tváři a já se zamyslel. Hodlal jsem působit doopravdy důvěryhodně, i když jsem minutu zpátky měl mentální kolaps. “Jeskyně v horách nedaleko,“ řekl jsem a hlavou pohodil směrem, kterým jsem přišel, k Zrcadlových horám. “Jsou tam duchové, jeden z nich mě tam zavedl,“ vyprávěl jsem a pak začal pochodovat kolem. “Málem mě zabila, donutila jeden krápník, aby spadnul a já se málem nabodnul. Od té doby vidím mrtvé, chodí tam kam já a neustále mi šeptají do ucha ty zrůdnosti, co jsem slyšel v těch jeskyních,“ šeptal jsem a oči jsem měl upřené přímo na chudáka vlčka. “Myslel jsem si, že to je ozvěna mého hlasu, ale čím víc jsem se zaposlouchal, tím víc jsem rozeznával jednotlivé hlasy, jak mi šeptají, jak umírali, jejich křiky a bolest. Byl jsem tam moc dlouho, zůstalo mi to,“ povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou.
Následně jsem se dramaticky otočit a vzhlédl vzhůru k obloze. “Od té doby mě občas posednou, donutí mě křičet, řvát, brečet, zabíjet,“ hlavou jsem prudce ucuknul zpátky na mou oběť. Nic z tohohle se nestalo, ale mohl jsem si to přikrášlovat, jak jsem chtěl.

Zavrtěl jsem zběsile hlavou a najednou se přede mnou objevil vlk s fakt divokým zbarvením. Chvilku jsem na něj jen čuměl. “Co čumíš?!“ vyštěkl jsem, ale pak jsem se zhluboka nadechnul a pak to všechno vypustil. Hlavně klid. Vnitřní klid. “Bojíš se? Jsou jiný věci, kterých by ses měl bát, víš?“ oblízl jsem si čumák a jen tak jsem tam stál. Nevypadal jsem, že bych chtěl zaútočit, ale zrovna nadšeně jsem nevypadal taky. Tak 50/50. Nebylo mi zrovna fajn, měl jsem rozčepýřenou srst a očka mi svítila naštváním. Chaos v hlavě i mimo jí.
Ještě jednou jsem si toho cizáka prohlédnul, neznal jsem ho, nesmrděl jako žádná smečka, kterou bych znal, nebo mi to v tom spěchu nedošlo. Nevěděl jsem, jestli tady něco chce, nebo jestli se mě jen snaží obejít bez toho, abych ho sežral. Ale měl jsem chuť mu nahnat pořádný strach. To určitě.

Říjen 5/10 |Odine

“Zima! Chlad, to ti rodiče nevysvětlili? V zimě sama umřeš,“ prohlásil jsem, “budu mrtvej, pod drnem, zahrabanej. Protože se nedožiju tý doby, kdy ty nebudeš pískat a dokážeš něco ukosnout,“ zavrčel jsem na ní, protože mě ty nekonečné otázky otravovaly, ale asi jsem mohl být trochu… Vstřícnější. Ale nikdo mě nikdy nenaučil, jak se chovat k vlčatům.
“Jo, ve stádech, to je takovej hlouček jelenů a jejich nebo jeho holek, nevim jak se jim teďka říká, jelenic? Netuším,“ huhlal jsem, vlastně jsem se inteligenčně snížil na její úroveň. Perfektní. “No tak to máš smůlu, ten tvůj brácha s tebou nebude na furt, takže by ses to měla naučit. Co cítíš teď?“ zeptal jsem se, protože se mi ani nelíbilo to, že bych tady vypustil vlče, a to pak umřelo kvůli mně. A kvůli tomu, že jsem zadržoval informace. “Tady se tak nemluví. Jestli teda chceš, aby ti někdo rozuměl a nedělal si z tebe srandu,“ vlastně se mu líbilo, jak tvrdohlavě si stála za svými ideály, “ale když někomu budeš nadávat, tak to můžeš říct tim svým něčim.“ Přikývl jsem, “taky umim mluvit jinak než takhle, ale moc to už nepoužívám.“

<< Hadí ocas

Zastavil jsem se až na vřesovišti. Tohle místo se mi nelíbilo, působilo tak klidně a moje rozvířená nálada to moc nestíhala. Plácl jsem s sebou o zem a zavřel jsem oči. Nahlas jsem zaskuhral a o moment později jsem řval nadávky. "Tohle nedává smysl!" vyštěkl jsem, "a kde jste teď? Co? Děláte si ze mě dobrej den a pak mě prostě necháte, buďto se mi ukažte, nebo mi prostě někdo řekněte, že šílim!" Obořil jsem se a chňapl do vzduchu po ničem. Nic tam nebylo, žádnej duch, žádná živoucí bytost. Byl jsem tu naprosto sám, nebo nikdo v dohledu. A bylo mi z toho až do pláče, ale jakékoliv slzy, které jsem mohl mít byly pryč. Potlačil jsem to všechno v sobě a odmítal to pustit.

<< Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Štvalo mě to, celá existence toho týpka mě štvala. Iritovalo mě to. Nina prostě neexistovala, nežila, udělal jsem jí hrob. A ona si tady nabrnkne nějakýho macho vlka a takhle mě nechá? Ne, ne. To neznělo jako Nina, moje sestra by mě nejdřív našla a pak až by dělala takové rozhodnutí. Bylo mi z toho celého neskutečně špatně. Musel jsem proto pryč, co nejdál to jen šlo a doufal jsem, že nikoho mezitím nepotkám. Protože jinak zase budu vyprávět o těch jeskyních jen, aby vypadli co nejdál ode mě. Letěl jsem s větrem o závod, únava pro mě neexistovala, jen hněv a zoufalost, kterou jsem sotva dokázal potlačit.

Vřesoviště >>

říjen 4/10 | Odine

“Byl, ale to už je pár zim zpátky,“ mlaskl jsem a pak se zasmál té maličké, ještě jednou. “Tak to už já tady nebudu, takže mě to moc zajímat nebude,“ obořil jsem se na ní, pochyboval jsem, že by mi mohla udělat něco horšího, než mi dát kousanec, který se do druhého dne zahojí.
A moc inteligence nepochytila. Ale co já jsem s tím zmohl. Ani nadávat jsem jí za to nemohl. Kde tohle info mohla sebrat, hm? “Tak to ti nikdo neřekne, protože jeleni si chodí tam, kam chtějí. Musíš používat čumák, k čemu jinýmu ho máš? Na ozdobu? Ne, máš čenichat co kolem tebe je, jinak tě uloví liška ani nemrkneš,“ protočil jsem očima, jako kdyby mě celá její existence unavovala a otravovala zároveň. “Matky? Odkud je tvoje matka? Timhle se tady nemluví, až budeš někdy prosit o pomoc v tom jazyce, tak se dalšího dne nedožiješ,“ očividně jsem neměl moc dobrou náladu a jen jsem prskal všude kolem sebe jako malý dítě.

“Protože mě to lákalo, mám rád nebezpečí, holt jsem si ukousnul moc velký kus,“ ledabyle jsem pokrčil rameny, tohle se mi líbilo, takhle si z někoho utahovat, ještě když on si utahoval ze mě. “Ale co já vím, zkus si to sám, dokud to nezkusíš, nebudeš vědět,“ zubil jsem se a doufal, že to doopravdy udělá a upadne mu hřebínek. Protože kdybych byl stejně tak velký a silný jako on, už bych se do něj pustil.
A k Nině mi dál nic neřekl. Proto jsem jen ustoupil o krok, naštvaně si odfrknul a zavrtěl hlavou. “Jsem si myslel,“ zamumlal jsem, protože jeho ticho jsem bral jako uznání toho, že jsem tenhle malý souboj vyhrál já. “Tak se měj, Etney z Cedru,“ švihl jsem ocasem a než mohl kdokoliv co udělat, tak jsem zmizel v keřích, odmítal jsem se s tímhle náfukou dál bavit. Kdo si myslí, že je? Takhle mluvit o mé sestře?

Hadí ocas přes Východní hvozd >>

Říjen 3/10 | Odine

“Protože jsi vlče a já vlčata moc nemám rád, jsou otravný, pískaj a dělaj si co chtěj. A ty taky pískáš a taky si děláš co chceš, takže tě nemám rád,“ prohlásil jsem a švihl ocasem. Vlastně jsem s vlčaty moc zkušeností neměl, až na tu lavinu, kde hodně vlčat skákalo do rokle, což mi nepřipadalo zrovna inteligentní.
“A proč? Vidělas někdy jeleny žrát něco jinýho než trávu?“ smál jsem se a pobaveně švihal ocasem. “Protože jsou trochu inteligentnější než vy, víš? A brání si svoje území a cizím na ně nelezou,“ mračil jsem se na to malý děcko, který na mě ještě spustilo nějakou blábolatinou. “Sicuro?“ řekl jsem to ostrým severským akcentem, bohužel, tohle jsem neznal. “Jsem si myslel, že už jsi alespoň dostatečně velká na to, abys neblábolila nějaký náhodný žblepty,“ protočil jsem očima, a nakonec jsem se dramaticky posadil na kraji jezera nedaleko ní. Jako kdyby mi byla úplně fuk.

Říjen 2/10 | Odine

Uchechtl jsem se. Kdo asi? Ale bylo to ještě malé vlče, které nemělo ponětí, jak zákeřný tenhle svět byl. A možná jsem to téhle chtěl předvést, aby si dávala bacha. Ale vlastně jí to obratem došlo. “Nevím, to se dozvíš,“ prohlásil jsem a vyšel z keře, přibližoval jsem se a smál se nad tím, jak se mě snažila zahnat. “Holka milá, já, kdybych chtěl, tak scvaknu zubama a je po tobě,“ zavrčel jsem na ní a stál opodál.
“A vůbec, jeleni nežerou vlčata, proč by taky? Jen tě pokopou a jdou dál, oni jedí jen trávu, to tě máma s tátou nenaučili?“ pobaveně jsem se usmál. Chudák, tak neznalá a tak samotinká uprostřed ničeho.