Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jižní Galtavar

Vrátil jsem se zpátky k řece, přes kterou jsme s tím otrapou šli. Měl jsem nové cetky, na které jsem se snažil zvyknout a kupodivu mi to šlo poměrně krásně. Nijak mi maska nebránila v zorném poli, jediné co, tak mě občas vlasy nepříjemně píchaly v očích. Zamručel jsem a odfoukl je pryč.
Pomalu jsem se ale dostal k území, které mi Wizku ukazovala z vyhlídky. Borůvková smečka. Že by to byla moje nová budoucnost? Trochu jsem o tom pochyboval, obzláště teď, když jsem stál přímo na jejich prahu. "Ještě mě tam sežerou," zamumlal jsem. Jaká byla moje jiná možnost? Mohl jsem tu stát, čekat až přijde zima a mrznout tak jako loni. Nebo najít ten slavný Cedr, přesvědčit toho machra, že Nina je doopravdy mrtvá a přidat se tam... Nebo využít té nejbližší smečky, kde jsem někoho znal a kamarádil se. I když jsem trochu pochyboval, že Wizku je zrovna doma...

<< Mahtae Sever

"Očividně," tím jsem zase já narážel na svého společníka, protože mě pěkně štval a vlastně už jsem přemýšlel, kde se odpojím a kam moje kroky půjdou dál. Jenže to už jsem čumákem ležel na zemi, ošklivě jsem dopadl, ale víc mě dorážela ta bolest, co se mi prohnala nohou. A dle toho, jak mu to bylo totálně jedno, jsem si mohl jen domyslet, odkud to pochází. "Pěknej debil," zamumlal jsem, ale jak jsem tak padal, na zemi opodál jsem viděl nějakou podivnou věc. Naklonil jsem hlavu na stranu a přešel k tomu.
Byla to maska, která jako kdyby se tu zčista jasna objevila. "Třeba jí tu ztratil ten otrapa, dobře mu tak," zamumlal jsem a nějakým způsobem se mi podařilo tu věc zachytit o srst. I když to byl nadvlčí výkon. Jenže problém byl takový, že už jen těžko něco takového sundám. Pokusil jsem se o to, ale moc mi to nešlo. I když... Seklo mi to. A s tou myšlenkou, opětovně napravenou náladou jsem se vydal pryč.

Mahtae sever >>

Hlásím se 2x (go big or go home)

<<< Tenebrae

Postupně jsme se dostaly do míst, kde jsem poznal toho otrapu Etneyho, který si očividně myslel, že ví víc než já. Pohoršeně jsem nad tou myšlenkou švihl ocasem, ale nesl jsem se dál. Bylo zajímavé, kolik se toho může změnit. Ještě v té době jsem byl rozklepaný vším. “Tady jsem namluvil vlkovi, že ve zdejších jeskynních straší, skočil mi na to i nějakej druhej Jerry,“ pronesl jsem, abych kompletně zamluvil jeho sarkastické a nemístné poznámky.
No dobře, teď to ten vlk obrátil na dobrý list. Dokonce i na něco, co mě zajímalo. “Kmotra? Takže máš od ní nějaké magie nebo něco takového?“ nazdvihl jsem obočí, protože jestli tenhle týpek má nějakou skrytou moc, rád bych o tom věděl. “Tak jestli se někdy potkáme, tak mi řekneš proč, zajímá mě to, proč by po tobě zrovna Život něco takovýho chtěl,“ krčil jsem rameny a ťapkal dál.

Jižní Galtavar >>>

<< Smrčiny

Tuhle část o té mývalici jsem přešel, protože mě to přestalo zajímat. Ať si ten podivín dělá, co chce. Mezitím jsem si všiml, že moje ofinka byla další, ale její růst se pomalu, ale jistě zastavil.
A taky mi tenhle podivím nepřišel jako zrovna bojovník, i když tak vypadal. Vypadal jako každá druhá cácorka, akorát, že tahle měla něco mezi nohama. “Jojo, pochybná léčitelka, si myslela, že ti odpadne polovina obličeje? Asi ti to řekla jen proto, aby ses pak musel bát o svůj život a panikařil,“ protočil jsem očima. Neskutečně dramatickej.
“Tak to je zajímavý no,“ odfrkl jsem si, ale trochu mě to překvapilo. I když… Byl malej, choval se jak cácora. Asi mi to i sedělo. Jen mě zajímalo, koho by něco takovýho připadalo. Asi někoho podobnýho jako je on. Malý, chlupatý a umluvený.
I když tohle bylo taky umluvený, polovinu z toho jsem ani nevnímal. Vlastně jsem hrozně zone outnul a vypadalo to, že vůbec nevnímám to, co mi právě řekl. Chvilku jsem zůstal ticho. Snažil jsem se rozpomenout, jaká byla pointa. “Se bojíš Smrti?“ nazdvihl jsem obočí, křídla zněla lákavě. Ale nechtěl jsem se ptát ještě víc, protože hrozilo, že by ten vlk pokračoval v monologu o něčem, co mě moc netankuje. “To prostě zajdeš za bohy, řekneš si o křídla a jdeš o dům dál? Já jsem si o tohle ani říkat nemusel, Život si vzal peníze a poslal mě dál,“ pokrčil jsem rameny. Na tohle jsem se ještě doptat musel.

Esíčka >>

“Ty toho nahulákáš a naplácáš, ale nic z toho,“ protočil jsem očima a sledoval, jak se zvířátko rychle plazí zpátky za majitelem. Málem jsem z toho pošel. Protože předtím se na mě obořovala a máchala tlapama. “Copak ji nedokážeš kontrolovat?“ mračil jsem se zpátky, jasně, že jsem si to přemotával na svou stranu. Ale upřímně mi doopravdy ten vlk přišel jako tupec. To, že ho neposlouchá ani jeho mazlík? Wau.
“Proč ne? Já se klidně poperu, je mi to jedno,“ oblízl jsem si čumák a pobaveně se na vlka zakřenil. Klidně bych se popral a klidně bych mu udělal jizvu i přes to druhé oko. “Jo? Kus obličeje? A kam by ti upad? Jediný, co by ti mohlo upadnout je oko, a to se zdá, že je v pořádku, nebuď dramatickej, buď trochu vlk,“ pronesl jsem a mávl nad vlkem tlapou. Jenže on se ještě zajímal, proč si myslím, že je to hezký. Pokrčil jsem rameny. “Je vidět, že si bojoval a že asi nejsi taková slečinka, jak se zdáš. Vlci si na tebe pak dávaj bacha a myslím, že kdejaká by ti na to skočila,“ zubil jsem se, samozřejmě, že jsem nemohl vědět, že vlk nemá úplně zájem o partnerky…
Ten mýval mě štval. A jakmile po mně hodila ten pohled, rázně jsem na ní zavrčel. “S tebou se už nebavim,“ a pak se můj pohled zase uklidnil, když jsem se obrátil zpátky na vlka. Bejvalej brácha? Jak… Mhm? Ale je to cool, dvojče, které se pokusilo zabít druhé dvojče. “Dostatečně cool asi jo, ne každej den se poperou dvojníci,“ ušklíbl jsem se a když se rozešel, následoval jsem ho. Protože mě zmínka o křídlech zaujala. “Křídla? Co to meleš?“

Tenebrae přes Smrčiny >>

No hou hou. Vlček byl najednou celkem utrápený a já vlastně moc nechápal proč. Byla to hustá jizva, co bych já za takovou fešnou jizvu dal?! Mlasknul jsem a zavrtěl hlavou. Jenže to zvířátko si to ke mně začalo štrádovat a já se na ní zamračil. Necítil jsem se zrovna ohroženě, ale když na vás něco začne ječet z takové blízkosti, není to úplně příjemné. A tak jsem stáhl uši dolů a švihl ocasem.
“Prdelí tchoře? Upřímně jsem si myslel, že ty jsi tchoř, když jsem tě poprvé viděl,“ zachechtal jsem se, protože jsem se necítil, jakože je můj život v ohrožení. Tohle zvíře bylo drama queen a ten vlk ještě větší, když na svoji obranu musel posílat mývala, a ještě holku k tomu. Jsem se nedivil, že tu jizvu dostal. Mávala přede mnou prstem, pak dokonce i pěstmi, které bych mohl urvat jediným scvaknutím zubů. Oblízl jsem si nad tou myšlenkou tlamu. Ale každopádně jsem toho měl dost, a tak jsem po zvířeti vyjel, ale naštěstí měla dost štěstí. Vlk si jí totiž odtáhl zrovna ve chvíli, kdy mé zuby scvakly na místě, kde předtím byla. Podrážděně jsem švihl ocasem. “Ty seš hrozná slečinka, ti tady chválím jizvu na obličeji a ty na mě pošleš lesního strážce?“ mračil jsem se. “Se k sobě náramně hodíte, očividně.“ Vrtěl jsem hlavou a pořádně se narovnal. Od návštěvy Života jsem se zase cítil jako princ z Větrných strání. “A když ti to teda neudělal ten mýval, tak co teda? Tohle nezískáš jen tak někde.“

<< Vrchol kopců přes kopce

Moje návštěva kopců byla… Zajímavá. Nakonec jsem se pořádně svalil a do konce jsem se už jenom skutálel jako šiška. Chyběl mi Život. Jeho sladká slova se mi dostala do mozku a já toužil jít zpátky. I když čím dál jsem se nacházel od pískových kopců, tím méně mi to chybělo. Protože jsem se pomalu navracel do hnusných, ponurých a deštivých částí země.
Mezitím, co mě něco tak divně šimralo na čele jsem opodál zaslechl hlasy. Nějaký malý, pisklavý a pak ještě jeden, který rozhodně patřil nějaké vlčí bytosti. Pohodil jsem hlavou, abych dostal ten šimr z očí. A to mi došlo, že mám na hlavě… Vlasy?! Překvapeně jsem ucouvl, zakopl se dopadl na místo nedaleko vlka. A nestačil jsem se vůbec divit. Mýval?! Co mluví? Tak to jsem toho měl už dost. Rychle jsem se vyškrábal na nohy, odhodil si ofinku na stranu, aby nepřekážela, protože tohle byl trošku větší problém. “Další maniak, co mluví s lesním zvířátkem?“ odfrkl jsem si a prohlížel si vlčka. Byl malý. Titěrný. Rozhodně ne princ ani nic takovýho. I když ránu přes obličej měl celkem hustou. “To ti udělala ona? Tu hroznou jizvu, co máš přes celej obličej?“ oh well.

Listopad 2/10 | Straka

Byl jsem v klidu. Vlastně jsem i usínal, ale v tom se skoro přímo přede mnou začalo ozývat rytmické klapání. Zamračil jsem se a otevřel oči, které jsem mezitím stihnul zavřít. A nestačil jsem se divit, nějaká nána tam stála a jako hloupá požírala kapky vody. Co to sakra dělá? Chvíli jsem na ní jen tak zíral, protože měla doslova jezero po své pravé tlapce, tak proč žrala déšť. “Hej ty, jsi v pořádku? Bojuješ s nějakými duchy dešťů nebo co máš za problém?“ zvolal jsem a trochu jsem se pohnul, aby věděla, kde jsem. I když moje červené oči byly asi do očí bijící v tak tmavém prostředí a počasí.
Teď, když jsem ale na sebe upozornil jsem si vlčici mohl projet od hlavy až k patě. A v ten moment mi do hlavy stouply rady od toho Barda, prvního, koho jsem tu potkal. No uvidí, jestli se na ně dostaneme. Každopádně jsem musel uznat, že tahle vlčice v sobě má nějaký ten princeznovský potenciál a možná by se líbila i Nině.

Listopad 1/10 | Straka

Pohodil jsem ocasem a prodíral se hustým křovím kolem jezera. Nastražil jsem uši, jestli kolem někdo, nebo něco není. Ale zatím to tak nevypadalo a tak jsem se prorval ven, abych se mohl pořádně napít. Celý den hnusně pršelo a já měl pocit, jako kdybych se s každým krokem propadal do nějakého bláta. Země byla nepříjemně vlhká a já se při tom pohledu znechuceně zakřenil. "Kdo to vymyslel, podzimní deště, panebože," zamumlal jsem si sám pro sebe a švihnul ocasem ze strany na stranu. Chtěl jsem se ale zdržet a trochu nabrat síly. Proto jsem se rychle napil a pak si našel suché místečko opodál pod stromy a skoro pod křovím.

Říjen 9/10 | Odine

Blahblah blah, mluvila o tom jako kdyby o tom něco věděla. Ale co věděla? Vůbec nic. Nelíbilo se mi to. Ale co jsem s tím měl dělat, pořád se s ní hádat? “Jsi nesnesitelná, nejsem starej sakra! To jsem říkal jen tak, protože jsem věděl, že ty se toho chytneš, protože seš malý vlčisko,“ vyštěkl jsem naprosto otráveně. Tohle se totiž nedalo.
“Nějaks nad tím váhala, to slyšim, ne? Odine,“ zahuhlal jsem, “titul, jako máš alfy, bety, tak jsem princ,“ vysvětlil jsem urychleně a možná bych k tomu něco dodal, kdybych neměl o moment jiné problémy. Třeba to, že se netopila. Když se objevila nad hladinou, musel jsem si odfrknout. Zase hloupý kecy. “Seš nějaká lehká, že nejdeš ke dnu,“ zamumlal jsem a čapl jí za zátylek, abych jí pořádně v té studené vodě vymáchal. Nakonec jsem ale asi dostal výčitky svědomí a položil jí na břeh, stál jsem nad ní jako sudička. “A ty seš hloupá nána, troufat si na dospěláka, příště tě hodim doprostřed jezera, hlupačko!“

Říjen 8/10 | Odine

“Matky právě říkaj až moc, alespoň ta moje,“ zamumlal jsem, ale taky se mi nelíbilo, že mám něco společného s takovýmhle pískletem, vždyť se na to podívejte! “MoJi BrAtŘi JsOu NeJlEpŠí,“ imitoval jsem její hlas, posměšně. Protože to byla lež, nalhávala si to a upřímně mě jí bylo celkem líto. “Vyrostete. Ještě jsi moc malá, abys to chápala,“ mávl jsem nad tím tlapou.
Odine. Ale proč nad tím tak zatraceně váhala? Zamračil jsem se. “Copak nevíš, jak se jmenuješ?“ smál jsem se a pak přemýšlel, jestli si z ní vystřelit. Ale ona by to nechápala, a tak jsem si povzdychnul. “Cyril, princ z Větrných strání,“ pronesl jsem hrdě a ušklíbl se. Beztak tomu nebude rozumět. “Netěší mě, upřímně.“ Prohlásil jsem, jako kdyby tohle bylo pod moji úroveň.
“Ty seš mravenec, kterýho stačí lehce odpinknout,“ dodal jsem, “jojo, tak otec se o tom nemusí dozvědět.“ Protočil jsem očima, mohl jsem jí prostě zabít, než by se sem ten její fotr dostal. I když na to jsem zrovna stavěnej nebyl. Ale tím zvířetem mě nakrkla. Copak jsem nějaký prase? A tak jsem se naštval, rychle k ní přešel a tlapou jí žďuchl přes okraj přímo do jezera. Jestli to teda nějak nezvrátila. Whoops.

říjen 7/10 | Odine

“Jojo, takže otce ty moc nemusíš, jo?“ zamračil jsem se, ale chápal jsem to. “Taky svého nějak moc nemusim, otcové jsou k ničemu, to si pamatuj taky! Matky ujdou, ale taky je nepotřebuješ. Sourozenci se na tebe jednoho krásnýho dne obrátí a budeš sama, takže se spoléhej hlavně na sebe, víc nezáleží.“ Pronesl jsem svoje moudra, protože jsem si za nimi stál. Vlastně jsem si myslel, že jsem kdo ví jak moudrej. A ta vlčice? Vracela úder. “Místo těch chytrejch řečiček mi radši řekni, jak se jmenuješ ty cácoro,“ mračil jsem se dál.
Jel… Tohle byla šikana! Útok! “Skoro, ale vypadám mrtvě? Abys brzo nebyla mrtvá ty,“ pohrozil jsem a vstal jsem a udělal krok k ní. “Jo? Je taky tak malej jak ty? Protože stačí majznout tlapkou a budeš prosit o to, ať tě z toho jezera zachránim,“ přivřel jsem oči a švihl ocasem, očividně jsem svou hrozbu myslel vážně. “A nějaký zvíře necítíš? Ježiš, ztracenej případ, nic víc,“ zamumlal jsem si spíš pro sebe. “Tvůj jazyk je bello, jo? Doufám, že to bello znamená, že je hroznej,“ vlastně byl krásný, ale to jsem nehodlal přiznat. “A ty budeš následovat, ty náno.“

// objednávka

ID - Mo2/oheň/1* = 30 květin
ID - B10/ofinka = 20 křišťálů 250 mušlí (Naceněno Styx) - Nakreslím si

Cyrilovi na kontě zbyde: 5 květin, 0 křišťálů a 4 mušle

<< Prstové hory přes vršky

Nakonec se mi podařilo vyšplhat se do těch kopců. Měl jsem pocit, že mi někdo říkal, že se tu ukrývá nějaký bůh. Ale chtěl jsem to vědět sám, nebo takhle – bylo mi to naprosto fuk, ale pod tím kopcem mě to sem začalo lákat a já se cítil, jako kdyby na mě někdo promlouval, šeptal mi do ucha. A já tomu nedokázal uniknout. Když jsem se ale konečně vyhrabal nahoru, nikoho jsem neviděl, jen jsem cítil cizí přítomnost kolem mě. Viděl jsem vchod do nějaké jeskyně, ale sotva jsem nakročil směrem tam, ozval se zamnou ten nejnádhernější hlas. Nebo taky nejotravnější, ale upřímně jsem neměl moc myšlenek na nějaké hněvání se.
“Cyrile, copak nevíš, že do cizích jeskyň se nechodí?“ smál se, očividně to nemyslel nijak zle a je ze mě měl dobrý den. Chtěl jsem se na něj obořit, ale jen co jsem se otočil, jako kdyby se moje tělo podvolilo a uklidnilo se. A najednou mi bylo… Lépe. Zíral jsem na něj a ten vlk s tak nádherným kožichem nic neříkal, stál tam s milým úsměvem a nechal mě, abych si srovnal myšlenky a prohlížel si ho. Byl jsem zmatený, protože už několik měsíců jsem cítil hněv a strach, byl jsem naštvaný na všechno, na vše jsem útočil a všechny osočoval. Bál jsem se, že tu další zimu skončím přesně tak jako Nina, pod lavinou sněhu a mrtvý. Do očí se mi vehnaly slzy. “Ale notak, nečekal bych, že mi tu bude brečet takový chlapák, princ. Větrné stráně, že ano? Pověz mi o nich něco málo,“ pobídl mě a několika rychlými kroky ke mně přešel a dovolil mi, abych zabořil svůj čumák do jeho srsti. Voněla jako podzim. Nedokázal jsem mu vzdorovat, říkat mu o tom, jak o jeho pomoc nestojím ať táhne pryč. Ani jsem to nechtěl udělat, byl jsem naprosto zlomený.
“Není to tam tak pěkné jak-jako tady,“ popotáhl jsem, “ale je to můj domov… Byli jsme tam všichni, pospolu, víš? A co jiného mi na světě zbylo, když už nemám ani rodinu? Vidím duchy, ale nevím jestli tam jsou, slyším hlasy. Vždyť já šílím!“ postěžoval jsem si. Očividně mě Život nechával, ať ze sebe nejdříve vypustím to špatné. Uklidňoval mě a já postupně cítil, jak se mi zase do kožichu navrací ten život, který jsem ztratil. “Je to doma. Ale co ty víš, třeba nejsi sám, a to na čem záleží ti teprve do života přijde. Jsi příliš ztracený v minulosti, co takhle si užívat života?“ pronesl Život, očividně hrdý na poslední větičku jeho monologu. A to byl moment, jako kdyby Život pořádně popustil uzdu své auře.
Ta byla pozitivní a do mě se vlila dobrá nálada, i když stále trochu pokřivená. Pousmál jsem se a lehce zavrtěl ocasem, “děkuju.“ K ničemu jinému jsem se už ani nezmohl. Vlk se posadil a já nakonec udělal to samé. Přehrával jsem si svůj život, ale jako kdyby to Život věděl, upřel na mě můj pohled a já se tomu musel zasmát, ale přestal jsem se utápět v čase minulém. Bylo mi 100x lépe. “Co kdybych ti něco dal? Výměnou za pár kamínků a kytek, rád bych se připravil na zimu,“ zazubil se a šibalsky na mě mrknul, jako kdyby jich neměl dost. Ale fungovalo to na mě, “a co myslíš? Vždyť já nic nechci… Co myslíš? Mám tohle,“ řekl jsem a posunul k němu křišťály, květinky a mušle. On se na to podíval, chvíli přemýšlel a pak si skoro všechno vzal k sobě. “Taková silnější magie by se ti nelíbila? Ale mhm, moc toho tu nemáš, z toho nebude nic velkého, asi z toho vykřešeš jen pár jiskřiček navíc,“ zazubil se a já na něj koukal jako na hlupáka, protože očividně tím na něco narážel, ale já to v momentálním stádiu nedokázal úplně přelouskat, a tak jsem jen pitomě koukal, “a ten zbytek nech na mně. Věř mi.“ A já jsem mu doopravdy věřil, proto jsem přikývnul. “Snad mi nenaroste další noha,“ zubil jsem se na něj, očividně v daleko lepší náladě. Život na to nic neřekl, očividně si ze mě chtěl udělat srandu, trochu jsem se toho polekal.
A přišlo mi, že by byl dobrý čas odejít. Když jsem se ale chtěl zvednout, zůstal jsem sedět, jen jsem neochotně koukal dolů z kopce. Život to očividně cítil, vstal a otřel se o mě. „Ale co bys šel? Zůstaň tu semnou, není ti tu lépe? Všechno, co tě trápilo se postupně rozplynulo, nejsi šťastnější?“ Ptal se a já přikyvoval. “Je mi líp, je mi o dost líp… Ale já chci vědět, co mi má přijít do života,“ obrátil jsem se na něj a zakňučel, jak rád bych zůstal tady, v pečujícím obětí a v přítomnosti někoho, kdo se doopravdy zajímá bez jakýchkoliv kliček a podlostí. Život tentokrát ale nic neříkal, jen čekal. A tak jsem se zvednul a bez rozmyšlení se rozešel pryč, ale hodil jsem jeden pohled za Životem, který na mě mávl tlapkou. Už už jsem si to chtěl rozmyslet a vrátit se, tak mi na písku podjela tlapka a já byl nucen se urychleně stáhnout dolů, pokud jsem netoužil to vzít po hlavě.

<< pryč