Příspěvky uživatele

< návrat zpět

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Líbilo se mi pozorovat, jak se ti dva snaží zdobit stromeček, mezitím co já jsem si hezky seděl a jen koukal. Taková čistě královská činnost. “Co ty víš? Nájezdníci jsou všude, to já vím! Já takových zažil,“ nezažil, ale chtěl jsem být zajímavější, než jsem doopravdy byl, protože jsem se za sebe možná kapičku styděl. “Jednou je matka musela odehnávat, no bez nás by to nedala, ale no, co už! Žiju,“ chtěl jsem říct, že žijem. Ale to mi došlo, že dva sourozenci to zabalili dřív, než museli. No, to trauma je alespoň řádná ozdoba.
Mezitím ale Erlend spustil fakt hustou věc. Všude kolem byla najednou mlha a o moment později se ten strom hezky zatřpytil. Brada mi spadla div ne až na zem. A taky jsem to chtěl zkusit. Soustředil jsem se, jestli bych třeba nemohl udělat rampouchy na nějaké větvičce. Soustředil jsem se co jsem jen mohl, sahnul jsem si hluboko do mysli, ale nic nepřicházelo a já zůstal zklamán. Povzdychl jsem si. Očividně nemám žádnou magii, která by dokázala takové věci. Takové, které asi uměl jenom Vlčíšek a Erlend. Vlčíškovo-Erlendova magie. Tak.
Do toho ale Varja začal ještě prozpěvovat. “Ty jsi takový nájezdník, ale to se Vlčíškovi asi moc líbit nebude,“ smál jsem se a trochu do něj drcnul. Nemyslel jse to zle. Pak jsem se ale pořádně protáhnul a následoval Erlenda. “Průvodce Erlend, je tu místo, které neznáš?“ což byla velmi důležitá otázka, kterou jsem myslel naprosto seriozně, jelikož kamkoliv jsme se vydali, Erlend vypadal, že přesně ví. A pak jsem tu byl já, který by se dal klasifikovat jako „passenger princess“, tedy vlk, který je přítomen, ale pouze se kochá výhledem. Sám bych sem netrefil.

Sopka přes Sviští hůrky>>

4. Zazpívej někomu koledu.

“Já taky ne, možná bychom měli vypadnout, než nás sežerou,“ špitl jsem, ale zavrtěl jsem hlavou. Pcohyboval jsem, že by se to na nás seběhlo. Ale kdo ví.
Mezitím jsem pozoroval, jak Varjargar zdobí stromeček. Do toho jsem se zapojovat zrovna nechtěl. Těžko říct, jestli jsem měl nějaký lepší nápad co dělat. Ale házet ozdoby na strom se mi fakt nechtělo. Protočil jsem očima a řádně si zívnul.
“My tři vlkové jdéme k vám,
Štěstí, zdraví vinšujem vám!
Štěstí, zdrav, dlouhá léta,
My jsme k vám přišli zdaleka.“
Smál jsem se, protože mi přišlo celkem vhodné Varjargarovi něco k tomu jeho zdobeníčku zazpívat. Chudák Erlend, který to musel poslouchat taky. Po něm jsem hodil omluvný pohled. Nebyl jsem zpěvák, to rozhodně ne. “Doufám, že se ti najednou pracuje o něco lépe, kámo,“ byl jsem šťastný, doopravdy šťastný. Bavil jsem se a taky jsem se necítil jako hlupák, když jsem dělal blbosti.
No jenže teď byla otázka, kam jít dál. Rozhlédl jsem se kolem a pokrčil rameny. “Nejde si tu někde vyplnit přání? Vlčíšek nebo něco takového?“ ptal jsem se a díval se spíš na Erlenda, který vypadal, že ví daleko víc věcí než já a Varja. Oproti němu jsem byl a nebo se i minimálně cítil jako pořádný mlaďoch a neznaboh. Bohuzel no. Co se dalo dělat. “Nebo nevím, můžeme jít spát, to by se taky dalo,“ plácal jsem pátý přes devátý a bylo mi jedno, že nic nedává smysl. Jen ať moji kamarádi trpí. Já jsem svoje návrhy už dal!

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

4/10 prosinec

Líbilo se mi být ve společnosti zrovna Erlenda a Varjargara, protože mi najednou připadalo, že jsem měl nějakou hodnotu v tomhle světě a nebyl jsem jen ztracený budiž k ničema.
Ale i tak, když jsem procházel nehostinnou zimní krajinou, jsem byl celkem samotný. Chtěl bych kámoše, který by semnou byl. Nebo kdyby si semnou popovídal někdo alespoň teď! “Celkem bych si přál, abych se měl komu vyzpovídat,“ vydechl jsem do vzduchu a obrátil hlavu vzhůru přesně v ten moment, kdy mi na hlavu spadla šiška. A ne. Nespadla jen tak. Byla to veverka, která slezla o několik větví dolejc a zírala na mě.
“Hej! To není moc fajn,“ zavrčel jsem a cvakl po veverce zubama. Ta se ale nehýbala a jen na mě čuměla. “No tak fajn. Frede. Budu ti říkat Fred. Taky se ti furt stává, že máš kamarády, ale ti se na tebe pak vybodnou? Asi ne co? Ale mně se to děje furt! Je to hrůza a děs,“ vyprávěl jsem veverce a u toho divoce gestikuloval tlapama, házel jsem jimi ze strany na stranu, do toho jsem vrtěl hlavou, div mi maska neupadla. “Ale Varjargar a Erlend vypadaj fajn… Nemyslíš? Nebo Ivy! Ale na tu jsem se vybodl zase já. Byla to taková moje mladší ségra, víš? Fajn holka… Myslíš, že bych jí měl zkusit najít?“ obrátil jsem na zvíře tvář. Ale ta nevypadala, že by se o můj monolog nějak zajímala. Nakonec se mi ale zdálo, jako kdyby přikývla. Jenže když jsem se nadechoval, abych něco dodal, veverka zmizela pryč. Ale já už jen tohle bral jako pořádné znamení.

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

<<Severní Galtavar

Nakonec se Erlend rozhodl, že se sveze. Kluk šikovná! A tak jsem Varjovi pomohl sáňky dotlačit až na vrchol nějakých hor, ve kterých jsem to vůbec neznal. Ale byl tu velmi příjemný výhled, kterému jsem nemohl odolat ani já. I když jsem na konci už pořádně funěl a sotva jsem se dokázal posouvat dál.
Ale i tak jsem následoval Erlenda, který nakonec seskočil. Nechal jsem se jím vést a tentokrát jsem dokonce byl i potichu. Ale moc dlouho mi to nevydrželo. “Slyšíte, kolik vlků vyje?“ špitl jsem, protože všude kolem nás se rozlévala nekonečná píseň vytí ostatních. Rozhlédl jsem se a některé vlky jsem i viděl z dálky. Raději jsem tedy přidal do kroku, abych se mohl pořádně držet své trojice. Nehodlal jsem se nechat zabít, jelikož jsem tušil, že nejsem zrovna nejsilnější hoch kolem.
Nakonec začal výt (nebo spíš mručet) Erlend. K němu se připojil i Varjargar. Já jsem oba vlky nejdříve jen sledoval, ale nakonec jsem se na ně usmál a z plna hrdla se přidal k nim. Doufal jsem, že se moje vytí rozezní, co nejdál. Že dosáhne i k Nině, která byla nejspíš někde zahrabaná v zemi pod lavinou. Nebo k ostatním sourozencům, nebo dokonce Ivy, která pořád zůstala někde zatracená uprostřed zimy. Už bych se pro ni měl stavit… Ale zatím jsem si doopravdy užíval jejich společnost. Byl jsem přímo šťastný, že jsem kolem nic mohl být. Měl jsem kamarády. A ačkoliv jsem nebyl jeden z těch sentimentálních bytostí, tohle by rozněžnilo všechny. A to se jednalo prakticky jen o společné vytí na měsíc uprostřed zimy.

<< Mahtae sever

Škoda, že jsem úplně nestihl rozněžněného Erlenda, ale nijak mi to asi nepřekáželo. Nebyl jsem zrovna na nějaké objetí. Stačilo mi, že mě jen tak popostrčil a já ho mohl popostrčit zpátky. Byl to fajn vlk. Málo mluvný, ale co se s tím dalo dělat? Srdíčko měl očividně fajn.
A byl taky rozumnější než Varjargar, který dostal zase totálně šiblý nápad. Zamračil jsem se na něj. “No… Když… Když trváte,“ řekl jsem a opatrně jsem se posadil na povoz. Vlastně se mi to hrozně… Líbilo. Protože jsem se nemusel tahat sám se svým zadkem a prostě jsem se nechal vozit. “Jo! Erlend by to měl taky vyzkoušet,“ smál jsem se a potom jsem vyskočil, kdyby si to Erlend doopravdy chtěl zkusit.

Ragar >>

5. Postav vlkuláka.

3/10 prosinec

No a moje milé malé rodeo pokračovalo dál. Očividně jsem se pasoval ne na rytíře, prince, nebo cokoliv takového, ale na samozvaného stavitele, který se vůbec nebál něčeho šíleného. Iglú, ozdoba stromečku a co ještě? Chtělo to něco do třetice. A co taková soška někoho jiného?
Ušklíbnul jsem a rozhodl se, že udělám vlkuláka, kdo bude vypadat jako Ivy! Ivy byla poměrně specifickou malou slečnou, která vypadala spíš jako kojot, než nějaký vlk. A tak jsem začal plácat sníh na sebe, dokud to nedávalo alespoň trochu smysl. I když nikdo by asi nepoznal, že se jedná o Ivy, neboj vůbec o vlka, nebo cokoliv co se přibližuje zvířeti. Byla to spíš taková pochybná hrouda sněhu.
To jsem ale nehodlal vzdát, poctivě jsem plácal dál, ukousával jsem kusy sněhu, aby to nějak vypadalo. Jediné, co bylo jasné, že náhradní Ivy je hodně pevná. Zkoušel jsem se o ní párkrát opřít a vlastně držela! Místo očí jsem jí napíchal kamínky a místo jednoho ucha – které mi odpadlo – jsem dal větvičku. A dílo bylo dokonáno.
Jediný pořádný sideeffect byl ten, že jsem si začal uvědomovat, jak moc mi ta slečna chybí a že jsem jí tam prakticky nechal kejsnout už nějakou dobu. Já jsem mezitím stihl pomalu zešílet, ale taky jsem se trochu změnit, získal jsem ozdobičky na obličej… A no… Nevěděl jsem, co se sebou. Až na to, že jsem si přál jít do Borůvky. Kam původně chtěla i Ivy. Ta tam ale nezůstala a já byl polovičně rád, ale i smutný. Jinak bych jí nepoznal, ale měla by zase svoje zázemí, svoji radost a svoji rodinu. Jestli jsem jí zrovna já měl nahradit rodinu, tak jsem byl teda pěkně na nic rodina.

16. Dováděj ve sněhu

“Ty a Erlend jste dost velký magnet na to, abych tam šel. I Wizku…“ zamyslel jsem se a pak se uvědomil. “Ale než se vydáme do borůvky, musím najít svou kamarádku, abych jí tam přivedl také!“ řekl jsem a přikyvoval hlavou. Trochu mě stresovalo, že jsem tam nechal Ivy samotnou. Asi jsem nebyl zrovna moc veliký kámoš.
Což Varja očividně byl, jelikož mi přinesl větvičku. Zamračil jsem se na něj a zatvářil jsem se trošku znechuceně. “No neflákne, ale bodne a proč bych to nejedl, copak jsem srab?“ hodil jsem jeden zoufalý pohled na Erlenda a kus větve i s kusem šišky jsem ochutnal. Bylo to… Suché. Poměrně. “No nevím, asi po tomhle netoužím,“ řekl jsem a mezi zubama jsem pořád měl kus šišky.
Mezitím Erlend vyvolal iluzi hor. Rychle jsem ustoupil, protože jsem si nebyl jistý, co to sakra má být. Ale pak jsem v tom poznal magii a bylo mi to o něco jasnější. Přikyvoval jsem a obrátil na něj pohled. “To je dobrý nápad, ale jdete první, naposledy co jsem byl v té části severu, tak se strhla lavina.“ A to jsem nechtěl riskovat.
Do toho byl ještě Varja… Sentimentální. A ačkoliv jsem to nedokázal úplně vrátit, protože jsem v tom nebyl zrovna dobrý, projevil jsem svoje nadšení tím, že jsem začal hopkat ve sněhu jako nějaký šílenec. Začal jsem pobíhat všude kolem. Asi to vypadalo, jakože jsem se z ničeho nic zbláznil. A taky že jo. Asi bych udělal všechno, než abych musel dávat najevo nějaké emoce ohledně lásky a přátelství… Tak jsem se na Varju jen usmál a pak dál poskakoval ve sněhu dál.

Severní galtavar přes VVJ

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

“Byl bych trvalá návštěva, lorde Varjargare,“ uchechtl jsem se a protočil očima. “To je od vás milé, ale nevím. Asi to zkusím, nic jiného mi nezbývá, celkem rád bych měl kde být, alespoň přes zimu,“ povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. Mezitím jsem se ještě mohl ujistit, že Erlend byl doopravdy v pořádku. Neměl jsem důvod mu to nevěřit, i když sám jsem se mnohokrát schovával za masku někoho, kdo byl silnější, než se zdá. Ale tak jsem jsem nevěřil, že by to Erlend mohl mít třeba stejně.
Nad slovech o převratu jsem se zazubil a přikývl. Erlendovi to potom budeme muset náležitě vysvětlit, ale líto mi ho bylo už teď. “To neříkám, jakože, jezte si co chcete, ale tohle já nemám rád,“ odfrkl jsem si a pozoroval, jak se Varja pustil do mojí rybky. Soudil mě i Erlend, ale za tímhle jsem si hodlal stát až do smrti. “U srnky mi to nevadí, u ryby jo. Stalo se ti, že by tě ryba po smrti flákla? Mně jo.“ To, že jsem to přiznal už bylo vítězství samo o sobě.
Sotva jsem něco mohl navrhnout, už se Varja pustil do hrabání nějaké hromady. Byla to jen chvilka, než se k němu připojil i Erlend a já na ně zíral jako hlupák, protože mi chvilku trvalo, jak jako chtějí postavit obydlí ze sněhu. Ale nehodlal jsem zůstat v pozadí a nezapojit se a tak jsem následoval jejich příkladu. Snažil jsem se to dělat rychle, ale bohužel jsem musel zpomalit, jestli jsem chtěl, aby byl příbytek využitelný a nezhroutil se mi na hlavu při první příležitosti. “To je fuška,“ zalapal jsem po dechu a pokračoval dál seč mi síly stačily. A když jsem měl svou hroudu uplácanou, udělal jsem do ní díru stejně jako ti dva. Perfektní malé místečko!
Erlend už měl i své místečko, stejně tak Varja. Vstoupil jsem do něho, schoulil se do klubíčka. Zjistil jsem, že mi tak trošku trčí hlava, ale to mi nevadilo. Takhle jsem měl krásný výhled na zimní krajinu a nemohl jsem být šťastnější. Zároveň jsem mohl pozorovat i Erlenda s Varjou a no... Zima mi přišla o dost krásnější než předtím.
Po vzoru Erlenda jsem se vysoukal ven a poodstoupil o pár kroků, aby si Erlend mohl prohlédnout můj výtvor, nijak mi to nevadilo. A výměna? Zamrkal jsem na Varju a pokrčil rameny. “Jakože si každý prohodíme náš přístřešek? Proti tomu nic nemám, vlezu se všude,“ nebyl jsem zrovna mohutný a jestli jsem byl veliký, byla to jen srst.

Prosinec 2/10

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

No dobře. To bych měl, nějaký ten bejvák jsem si tedy postavit dokázal, ale co to tu nějak přizdobit? Vlastně jsem nevěděl, co bych měl zdobit, když jediné, co tu v okolí bylo byl strom vedle stromu, semtam klacek a semtam nějaká stopa po cizím zvířeti. Co se z toho dalo dělat? Vlastně mi odpověď no tuhle otázku přišla sama, když mi pohled spadl na poměrně maličký smrček, který si přímo říkal o to, abych jej ozdobil. Ušklíbl jsem se a vstal.
Obešel jsem si několikrát ten mini stromeček a rozhodl se, že na něm nechám napadaný sníh, začal jsem taky sbírat nějaké šišky, zbytky listí, které nebyly ještě zapadané sněhem a nějaké další nerosty, které jsem našel. Včetně nějakého menšího kamení, protože komu by se nelíbil kamen na stromě, že ano?
A ačkoliv to možná byl nápad hloupý, stromeček unesl váhu i menšího kamení. A tak jsem skládal dál. Šišku vedle šišky a klacík zapíchnout přímo mezi ně. Zazubil jsem se a švihl ocasem, div se mi nepodařilo to celé převrhnout. Klacíky jsem do toho stromečku zapíchával tak podivně, že to vypadalo, jako kdyby ten strom sám rostl tahle zle, jelikož sníh to nutil vypadat, jako kdyby to rostlo přímo z jehličnatých větví. Ale musel jsem uznat, že jsem byl velmi spokojen sám se sebou.
Když bylo dílo dokončeno, ustoupil jsem dozadu a celé si to prohlédl, vlastně jsem zapomněl na jednu stranu, mezitím co zbytek stromu byl grandiozně nazdobený, druhá strana vypadala pořád stejně nudně a nijak. Tím jsem se ale už zabývat nehodlal, zas tak tolik mě to zdobení nebavilo a tak jsem se vrátil zpátky do svého příbytku pod sněhem.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Smál jsem se, protože Erlend s Varjou byli… Fakt dvojka. A možná, že jsem ji záviděl, protože jsem taky chtěl mít tu svoji dvojku. Tu bych ale mohl získat právě v borůvce! Nebo bych se mohl vmáčknout mezi tyhle dva. Já a Varja jsme rozhodně mluvili za deset vlků naráz.
Erlend mluvil řečí těla a postupně jsem se naučil ho koutkem oka sledovat, byl… povzbudivý bez toho, aby vůbec něco řekl. Pousmál jsem se a pak otočil hlavu na toho, který právě jel svůj krátký monolog. “Princ vás možná poctí svou návštěvou,“ zubil jsem se, “ale já prostě nevím. Je to… Složité…“ povzdychl jsem si. “Já nejsem jako ty,“ pokrčil jsem rameny a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Nebyl jsem tak… Milý. Viděl jsem se spíše jako nějakého podlého maniaka než někoho, kdo by se hodil do takové smečky. “Ale ten převrat zní fajn,“ uchechtl jsem se a mrknul na Erlenda. Nojo, hoch neví.
“Ále, já bych na to nějak přišel,“ smál jsem se dál a koukal, jak Erlend loví. Respektive mi přišel trošku… Váhavý. “Jsi v pohodě polární kožichu?“ zeptal jsem se a otočil na něj i uši. To už ale lovil, a tak jsem uznal, že mi to řekne kdyžtak později. Nebo předvede, nevěděl jsem, co němí vlci dělají.
“No… Ryby. Ale zrovna s láskou to nežeru,“ mumlal jsem a pustil se do ryby, ale vlastně jsem sežral jenom to, co jsem doopravdy musel abych neměl hlad. Vadily mi ty kosti v tom, zasekávaly se mi mezi zuby a celkově to ošklivě chroupalo. “Vem si to,“ řekl jsem a popostrčil zbytek ryby k Varjovi. “Se to ještě plácá, když to žereš, není to hrozný?“ postěžoval jsem si a bezmyšlenkovitě strčil tlapku do vody, abych zkusil to, co předtím právě Varja. A vydržel jsem celkem dlouho, hlavně kvůli tomu, že jsem se nehodlal jen tak jednoduše vzdát. Nakonec to skončilo tak, že jsem o tlapku jistě málem přišel. Protože když jsem ji vyndal, sotva jsem jí cítil. Oh well.

9. Ulov si kapříka

Erlend nebyl mluvný. To jsem pochopil hodně brzo. Očividně se nic nezměnilo a… Mně to ani nijak nevadilo. Dokázal jsem s tím žít. Varja mluvil dost za nás oba. Koulovačka pomalu vyšuměla a mezitím co Erlend pokukoval po Varjovi, ten už na něj tu koulovačku házel. “Chudák, za to ani nemůže,“ smál jsem se. To už se ale kamarád ptal na tu hlavní otázku. Pokrčil jsem rameny.
“Co já vím. Asi ano, potkal jsem Wizku, řekla mi toho o smečce celkem dost a no… já nevím, jestli se tam zrovna hodím,“ uchechtl jsem se a přešel blíž, abych mohl do Varji žďuchnout. Vlastně jsem rád byl někomu nablízku a cpal se jim do osobního prostoru. A Varja byl přítel. A Erlend? Až na tu spojitost s lavinou jsem s ním žádný problém neměl. “Taky že nemáš, tohle je čistě moje osobní rozhodnutí,“ smál jsem se, ale drcnul jsem do něj, abych ho ujistil, že to tak nemyslím.
Erlend se mezitím vypařil k řece, zajímalo mě, co to tam dělá a očividně i druhého vlka po mém boku. “Rybinu zrovna nemusím,“ ohrnul jsem nad tím čumák a sledoval, jak Varjargar loví kapra ve vodě. Doopravdy jsem nevypadal zrovna nadšeně, když jsem ještě pozoroval, jak se ryba pleská na povrchu. Odfrkl jsem si a pak přešel k vodě, abych počkal, až se to tu uklidní. “Dělám to jen proto, abych nevypadal jako suchar a že neumím lovit ryby, jo?“ řekl jsem a čekal, až se ryby zase naženou. Nemusel jsem čekat vůbec dlouho.
Rybama se to tu začalo přímo hemžit. Oblízl jsem si čumák a připravil se na kontakt s ledovou vodou. Hlava mi vystřelila dopředu a já scvaknul, ale naprázdno. Musel jsem ještě rychle scvaknout zubama o kousek vedle, než jsem nějakou ulovil. Když jsem rybu odhodil na zem, už jsem musel vykašlávat trochu vody. Ale po vzoru Varjargara jsem kapra rychle usmrtil a pak se zakřenil. “Nemám rád vodu ani ryby.“ What a statement.

Prosinec 1/10

21. Zkus postavit Iglú

Nudil jsem se. Jakože fakt jsem se solidně nudil. Zívl jsem si. Ležel jsem uprostřed lesa a byla mi zima. Byl to zrovna poměrně řídký les, a tak jsem nebyl zrovna efektivně chráněný proti větru, ale ani proti padajícím vločkám. “Kdybych tak měl nějakej pěknej bejvák,“ zamumlal jsem a rozhlédl se kolem sebe.
I když… Asi by to šlo! Rychle jsem vyskočil na nohy a dal se do práce. Vůbec jsem neměl tušení, jak bych takový sněhový bejvák měl postavit. A tak jsem začal tak, že jsem si nahrabal tu největší hromadu sněhu, kterou jsem mohl. Tu jsem se pokusil nějak uplácat. Pak jsem zjistil, že tím pádem je to… Trošku malé, a tak jsem nahrabal ještě víc sněhu. Pak jsem to zase uplácal a zkoušel vyhrabat nějakou díru, kam bych se vešel.
Tenhle pokus byl poměrně zoufalý a provádělo se to velmi komplikovaně. Zjistil jsem při tom, že mám poměrně tlustý zadek a tak… No… Musel jsem nahrabat ještě trošku sněhu a díru prohloubit. Jinak jsem byl hotový. A když jsem si do svého malého příbytku vlezl, tak jsem mohl spokojeně koukat ven, už na mě nefoukalo a ani na mě tolik nesněžilo. Jen párkrát na můj čumáček, ale s tím jsem byl ochotný se smířit.
Takhle mi bylo moc fajn. Přivřel jsem oči a nechal se unášet zvuky vzdáleného větru. Takhle dobře mi nebylo snad od dob, kdy jsem byl doma na severu. Tam by byli hrdí i na moje provizorní iglú! I když to spíš vypadalo jako ta nejpochybnější stavba světa-

13. Zúčastni se koulovačky

Vlastně jsem si vůbec nedával pozor na to, co se kolem mě děje. Jen jsem si pořádně zívl a hodlal se zvednout. Sotva jsem si všimnul, že se ke mně řítí vlk a hází po mně sněhovou kouli. Vypísknul jsem jako malá holka a vyskočil na nohy. “Co si nedáváš bacha ty chuligá…“ vyjekl jsem a prudce se otočil a tam? Tam velký méďa Erlend. V ten moment se mi do hlavy nahrnuly všelijaké vzpomínky a já jen překvapeně zíral. Z obličeje se mi vypařil jakýkoliv hněv. “Co ty tu děláš?“ zlobilo se mi těžko na někoho, kdo vypadal tak nešťastně.
Jenže pak se ještě objevil druhý vlk. Varjargar. A já se nestačil divit. “A jestli tohle není Lord Varjargar!“ vydechl jsem a z tlamy se mi vyřítil obláček páry, uchechtl jsem se a vytvořil sněhovou kouli, která neměla zrovna pevnou stavbu, ale mohla by udělat velkou paseku, kterou jsem mrštil po obou z nich sněhovou kouli, která se v letu ještě rozpadla, takže to bylo spíš sněhové zklamání. “Jste jak vlčata, fakt hrozný,“ protočil jsem očima a místo toho, abych Erlendovi řekl, že mu to vůbec nemám za zlé, jsem po něm taky hodil kouli a o kousek jsem si popoběhnul, vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se to sluší a patří. Vlastně jsem byl přímo nadšený z toho, že vidím známé tváře, otázka je, jestli něco nenarušuji.
“A já? No, ochutnávám sníh, házím po kolemjdoucích sněhokoule a čekám až se seberu dostatečně na to, abych se šel podívat do Borůvkové smečky,“ krčil jsem rameny a zahleděl jsem se směrem, kterým jsem odhadoval les. “A co vy?“

25. Ochutnej padající sněhové vločky

“Jak to vůbec chutná?“ zamumlal jsem z ničeho nic, mezitím co jsem čekal na… Úplné nic. Na co jsem tu vůbec č… Ah, až najdu tu kuráž na to, se sebrat a jít do té zatracené smečky a přihlásit se jim tam o členství. Švihl jsem ocasem a obrátil čumák k nebi, ze kterého padal nespočet sněhových vloček. Líbilo se mi to. Bylo to… Uklidňující? “Kdyby mi to alespoň vyvěštilo co semnou bude,“ povzdychl jsem si a vyhrabal se na nohy.
Přišlo mi vlastně trošku hloupé takhle chytat sněhové vločky, ale co už? Vypláznul jsem jazyk a čekal, až mi nějaká přistane na něm. A nemusel jsem čekat dlouho a jedna mi zastuděla hnedka na špičce. Chutnala… Jako nic, jako vodová jednohubka. Zamračil jsem se a pak začal cvakat po vzduchu, chytal jsem vločky jako šílenec a asi jsem tak musel i vypadat, protože kdo si jen tak chytá sněhové vločky na jazyk a do tlamy, aby zjistil, jak to asi chutná? Asi jen já. Cítil jsem se jako taková speciální sněhová vločka. Uchechtl jsem se a dál pokračoval.
Kdybych si dával při svém zběsilém skotačení pozor, asi bych i všimnul té díry, která mě málem poslala přímo do řeky. Byl jsem až moc zabraný do chytání sněhových vloček nato, abych si dával pozor na cestu. A tak jsem ochutnal spíše napadané vločky, než ty, které ještě absolvovaly svou cestu na zem. A no… Nechutnalo to zrovna špatně. Zmražená voda. A co bych za takovou pochutinu dal v léta? Huh? “Se na to můžu…“ pořád jsem ale nebyl nadšený, že jsem se ocitnul čumák daleko od řeky.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Jak jsem tu tak seděl a uvažoval, kam mě mé kroky zavedou dál, tak začal padat sníh. Napadlo ho celkem dost a já jsem si lehl a nechal ho padat na mě. Už jsem nebyl tak vyhublý a má srst vypadala také o dost lépe, než předtím. Takže mi nevadilo, že na mě sněžilo, bylo mi teplo i tak. Pomalu jsem mrkal a zamýšlel se. Jaké to bylo dřív?
Má první zima nebyla zrovna nejšťastnější, jednalo se o období hladu a násilí, jelikož o každý kousek masa jsem musel bojovat a starat se o to, abych vůbec přežil. Byl to každý za sebe, sourozenectví nebyla zrovna týmová hra a do dneška si vzpomínám na ty noci, kdy jsem jen hladověl a vlastně polovičně doufal, že něco ukončí mé trápení.
I přes tohle negativum jsem si dokázal vzpomenout i na to nefalšované vlčecí nadšení, když jsem poprvé spatřil sníh. Jako kdyby mě pálil. A sourozenci to viděli dost podobně. I teď, když jsem cítil, jak mi na čumák padají sněhové vločky, jsem nemohl přestat přemýšlet nad tím, jak krásné by vlastně bylo se vrátit zpátky. Do té nevinnosti a vlastně i touhy pokračovat dál. Takovou touhu jsem já už moc neměl. Měl jsem jenom chuť přežít do dalšího dne, ale nevěděl jsem, co se sebou. Oproti tomu dovádějícímu vlčeti, kterým jsem býval jsem byl nyní pouhou troskou nebo stínem toho, co dřív bývalo, ale teď už není.
Tohle vzpomínání na mou první zimu mě trošku zmohlo, moc mi to nelepšilo náladu, spíš jsem se cítil… Přemožen. Jakože už nic moc nemá smysl, mělo snad? Tím jsem si nebyl jistý, protože i tu malou změnu, jako dojít na území smečky? Ani to jsem nezvládl.