Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věcí se dělo hodně. V jeden moment jako kdybych fyzicky usnul a věci se pak děly… Tak trochu pomalu. Awarak se mi představil, ptal se na moje techniky lovu a jen pokrčil rameny. “Ale tak, ulovím si jídlo, s trochou tréninku bych zvládl asi i víc,“ ale v čem že jsem to vlastně byl dobrý? Byl jsem vůbec k něčemu? No. Tak trochu těžko říct. Proto jsem Ivy do úkrytu následoval tak trochu nervozně, nevěděl jsem, jestli mám co nabídnout. A jestli se to vůbec Borůvkový smečce bude líbit. Mhm. Alespoň jsem měl hodně věcí nad kterými přemýšlet v mém tranzu. A taky jsem měl to štěstí, že Ivy šla na řadu jako první. Byl jsem celkem hrdý na to, jak neohrožená vlastně byla.

>> Jeskyně

Březen 2/10 | Cynthia

Nějakého křoupajícího ledu už začalo být pomálu, alespoň na tom místě, kde jsem se nacházel, kompletně ponořen v myšlenkách. Mhm. Rozhlédl jsem se přes celé jezero, jestli by ještě někde nemohla být nějaká mělčina s ledem co mi půjde rozbít. Jak málo stačí k radosti a jak jsem se asi musel nudit, když jsem trávil volné chvíle rozbíjením zatraceného ledu.
A sotva co jsem se rozhoupal k tomu, že půjdu zase o kousek dál se zamnou někdo ozval. Nebylo to mírné pozdravení, tohle bylo přímo za účelem vyděšení! A také, že to účel splnilo. Naprosto jsem vyletěl z kůže a udělal 180° otočku, jen aby mi podjely zadní nohy a já komicky sjel do studené vody. Nakonec se mi ale podařilo se alespoň trochu zachytit, a tak jsem nesjel do vody celý, stala se ze mě tak třičtvrtě máčená sušenka. “Hej seš ty normální?!“ vyštěkl jsem a začal se škrábat nahoru, což mi úplně nešlo. Vlčici jsem ale poznával. Jen jsem v tenhle moment neměl dost na to, abych se tomu věnoval. Tahání svého těžkého kožichu a zadní části těla z vody mi stačilo asi dostatečně.

Březen 1/10 | Cynthia (I’m scared)

Konečně se oteplovalo. A ačkoliv byl můj kožich poměrně dobrý a vhodný do studeného počasí, nijak jsem ho nepreferoval. Jaro bylo prostě nejlepší a jeho příchod znamenal i návrat lovné zvěře a spoustu lesního ovoce. Mohl jsem jen odhadovat, že Borůvková smečka bude mít hodně borůvek-
Ale než se dočkám borůvčí, musel jsem zahnat nudu při čekání. Třeba křupání ledu na jezeře. Nebezpečná kratochvíle? Rozhodně. Ale zábava byla veliká. Dával jsem si pozor, aby mi náhodou nespadla maska do vody, přikrčil jsem se na břehu a tlapou máchal do křehkého ledu, dokud se nerozbil s hlasitým křupnutím. Občas se mi podařilo křup vyslat mnohem dál a zvuk, který byl naprosto nezvyklý za normálních okolností, se rozprostřel po blízkém okolí. “Jak kdyby tam pod tím něco žilo,“ pronesl jsem si sám pro sebe a dál jako malé vlče plácal tlapou po ledu a stále ledové vodě.

Kaya mě soudila, že jsem nic moc neudělal. Protočil jsem oči a pokrčil rameny. “Mohl jsem tý příšeře ukázat, jak krásně mi umí zmizet hlava, to by asi tak pomohlo,“ odfrkl jsem si. Chtěl jsem tím jenom říct, že nevím o žádné užitečné magii, co bych měl. Což mi asi nepomáhalo v mých šancích se připojit do smečky, ale co už.
Ještě tam byl další vlk, jehož jméno jsem asi úplně nepochytil. Nebo jo? Nekřičela na něj nějak ta bílá? Arwak? Awarak? Přikývl jsem a nechal ho jít, protože se nám začala věnovat jeho partnerka místo toho. O jeho jméně se ujistím později. Nechal jsem Ivy si vyměnit zdvořilosti s Kayou a ostatními a sám jsem jí tam byl oporou. Byla skvělá a svým způsobem jsem na ní byl neskutečně hrdý.
Pamatoval jsem si také, jak jsem Ivě její místo v borůvce vymlouval. Že jí tu nečeká nic dobrého. Přišlo mi to ironické, se teď připojovat, když jsem na to tolik nadával. Ale Ivy z toho byla tak nadšená a já už jsem tu byl. “Jasně, už tě nikde nenechám, fakt,“ drcnul jsem do ní a zazubil se. Už si budu muset dávat větší pozor na své přátele. “Byla bys hodná, kdybys nás tam zavedla, rádi se přidáme,“ obrátil jsem se na bílou vlčici a přikývl. Snažil jsem se působit mile, spořádaně, ne jako rozmazlené princátko.

//hlásím danteho :>

//filler post, Cyril nedělá nic zásadního

No tak tady se toho dělo moc. Kam jsem to přišel? Najednou jsem se ocitl ve změti bůh ví čeho, toužil jsem jít k Ivě. Ale teď bylo všechno moc komplikované. Bílá vlčice si o mě dělala starosti a Kaya do mě jela. “No nechtěl! Ale momentálně je hodně věcí, co bych nechtěl zažít. Máte tady často sněhová monstra, Kayo?“ zavrčel jsem, ale nebylo to ani výhružné, jako naprosto zmatený projev mé zmatenosti. Nevěděl jsem, co mám dělat.
“Nevím! Do úkrytu třeba!“ kdybych měl ruce, pohodil bych jimi. Do toho se sem přiřítil černobílý vlk, kterého jsem neznal už vůbec a já se raději uklidil víc do strany. Co jsem asi tak mohl udělat? Nechat se celý zmizet? Tak to by asi tak pomohlo! Jediné, co jsem vnímal bylo to, jak se Ivy neskutečně snaží. A no… Běžel jsem za ní, abych jí mohl udělat nějakou podporu. “Jde ti to skvěle Ivy!“ podpořil jsem jí a hleděl, jak se všichni snaží.

Lot 15 (1/5)

Ivy! “Nene!“ zalapal jsem po dechu a vyšel zpoza stromu. “Co tu děláš?!“ smál jsem se. Byla ještě s nějakou šedou vlčicí. Ale než jsem stihl cokoliv říct, tak se mi za zády objevila bílá vlčice, která mě vyděsila víc než cokoliv jiného. Překvapeně jsem nadskočil. “Já… Já bych se chtěl přidat, nechci způsobovat potíže,“ řekl jsem a snažil se co nejrychleji zkulturnit. Narovnal jsem se, abych působil víc královsky.
“Jsem Cyril z VětrnýýýÝÝ-,“ zbytek mých slov zmizel ve větru, protože varování bylo krátké a jen co jsem otáčel hlavu, abych zjistil, co se děje a kdo mě to zas volá, viděl jsem jenom kopu hnědočerných chlupů, jak se ke mně řítí. A pak už jsem letěl k zemi, než jsem vůbec stihl dokončit svoje jméno. “Kayo! Já se neplížím! Snažím se představit!“ procedil jsem mezi zuby a jen tak hloupě koukal nahoru.
To ale nemělo moc dlouhého trvání, protože jsem nechtěl vypadat jako slaboch. Rychle jsem se dostal zpod Kayi. Teatrálně jsem jí při tom plácl po čumáku a odskočil jsem pryč, celý od sněhu. “Takhle vítáš návštěvu?“ zazubil jsem se a zavrtěl ocasem.
No ale dobrý. Tak ještě čtvrté překvapení. Protože proč… Proč se támhle v dálce najednou začalo tak hrozně sněžit? “Hej co to je?“ zamumlal jsem a pak překvapeně uskočil, když se v dáli zjevila obří příšera. Automaticky jsem strnul, protože se sněžnými katastrofami jsem měl už tu radost se setkat. Vrhnul jsem zmatený pohled po Kaye, ale i bílé vlčici, šedé vlčici a Ivě. “Ivy, pojď se schovat, nestůj tam jak solnej sloup!“ vyštěkl jsem, protože o ní jsem se bál asi nejvíc.

Loterie 14 (5/5)

<< Východní hvozd přes Zrcadlovky

Nakonec se mi nějakým záhadným způsobem podařilo oba vlky ztratit. V jeden moment tam byli a ten druhý ne. Překvapeně jsem zamrkal, zrovna jsem totiž prohlížel nějaký blízký keř a snažil se zjistit, co to na něm visí za praskající bobule. Když jsem na ně totiž šloupnul, prasklo to. Ale žrát jsem to nechtěl.
Nakonec jsem tedy zbytek cesty podniknul sám. Překvapovalo mě, kolik blízkých kámošů a rodiny jsem dokázal ztratit. Začalo to Ninou, pak Ivy a teď Varja s Erlendem? Přesně moje štěstí! Zoufal jsem si odfrknul, než jsem zachytil pachy fakt hodně vlků. Borůvka. Nepochyboval jsem o tom ani vteřinu a v ten moment jsem se dokázal už jen rozeběhnout a doufat, že dorazím do cíle. Najednou jsem musel zrychlovat, abych si to nedejbůh nerozmyslel a dorazil. Letěl jsem jako střela, než jsem doběhl do lesa a hlasitým vytím oznámil svou přítomnost a že moje úmysly jsou čisté.
A pak jsem mohl jenom čekat. Opatrně jsem se ale přiblížil místu, kde jsem těch pachů cítil nejvíc. Jeden z nich mi byl velmi… Velmi povědomý. Pořád jsem ale nevykoukl zpoza svého stromu, který mi poskytoval jakousi skrýš, abych se ujistil, jestli moje podezření je správné. Trochu jsem se bál, že by mě tu někdo sejmul k zemi a zabil na místě. Ale co jsem věděl?

Loterie 13 (4/5)

<< gejzírové pole přes Midiam

Všechno se dělo poměrně rychle. Oba vlci mě uklidňovali a celkově se ke mně chovali až moc dobře. Bylo to… Fakt fajn. Usmíval jsem se a přikyvoval na Erlenda, který mi pak do mysli vkradl výjev Kayi. A najednou jsem chytl druhý dech. Oba vlky jsem pak dál následoval. Erlend mi doopravdy pomohl, stačilo mi vědět, že se do té smečky dostala i ta Kaya, která měla dost ostrý jazyk.
Jejich milá slova na mě měla fakt hodně velký vliv. A já nakonec už neremcal a utíkal kupředu směrem, který oni udali.

Borůvka přes Zrcadlovky>>

Lot 7 (2/5)

<< Zubatá hora přes Velehory,“

Viděl jsem, jak Erlenda překvapilo to, že by Varjargar toužil po vlčatech. Ale já to tam viděl. Občas dělal otce i mně a já tak nějak tušil, že bude naprosto skvělým otcem, po kterém bych toužil i já, kdybych byl pořád malý cafour. “Budeš dobrej táta,“ pokrčil jsem rameny, působilo to jako kdybych to celé řekl jen tak mezi řečí. “Hlavně, aby si byl spoko,“ dodal jsem k tomu a pak jen opatrně ťapkal za Erlendem tak, abych nevlezl do těch gejzírů.
“To jo no, ale co nadělám, moc ne,“ mlaskl jsem, ale taky mi to dělalo vrásky na čele. “Jo, já už bych rád měl jistý domov. Ale jste si jistí, že se budu té vaší alfě líbit? Nejsem vám moc povahově podobný, vy jste oba takoví… Medvídci,“ zamýšlel jsem se nahlas, tentokrát jsem to pokládal jako fakt, ne jako něco, co bych sám sobě vyčítal. Jen jsem se trošku obával, jestli medvídkovství není třeba jen povahový charakter, co musí vlci Borůvkoví mít.

Východní hvozd přes Midiam >>

Lot 4 (4/5)

Byl jsem rád, že si ze mě ani jeden nedělal srandu. Byla to příjemná změna. Švihl jsem ocasem a přátelské drcnutí Erlendovi oplatil. Vlastně se mi líbilo, že nemluví. I takhle mi přišlo, že toho namluvil hodně. A to jsem si to myslel v tom nejlepším slova smyslu, všechno to Erlend vyjadřoval, tak vyjadřoval tělem. Líp se mi v tom četlo, než v kdejakých slovesných kličkách. Tak jsem Erlendovi věnoval svůj nejhezčí úsměv. Ha.
A Varja dostal mé nejhezčí ušklíbnutí. "Hej já děcka moc nemusím. Tvoje bych možná ještě překousnul, ale víš... Moc bych se do toho nehrnul," podotkl jsem a pokrčil rameny. Doopravdy jsem se moc nehrnul. Nevěděl jsem se, jestli jsem se bál těch vlčat, nebo že bych je doopravdy mohl omylem hodit ze skály... Obojí bylo možné.
"Ani nevím. já nevím kde je, ale někde je. Odešel jsem ještě v létě, protože jsem potřeboval něco obhlédnout, ale pak se to všelijak zvrtlo a no... Já nevím." Krčil jsem rameny a díval se trošku provinile, nechtěl jsem Ivy jen tak opouštět, ale taky jsem nevěděl, jestli trefím zpátky k ní.
A dobře, asi v takových výšinách vlkulák jen tak neroztaje, v tom měli oba dva pravdu. A já jsem jí potichu uznal. Tady sníh netál. Globální oteplování na Gallireu ještě nepřišlo.
Nakonec jsem zůstal a čekal na Varuje, který se ještě rozhodl poklábosit s Vlčíškem. Nervozně jsem pohlédl i na Erlenda, který měltrošku náskok a hned jak to šlo, jsem ho následoval. Hlavně, aby nepřišla další ošklivá lavina.

//Gejzírové pole přes Velehory

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců (gods, im really doing it)

Tak trochu jsem se v tom plácal, můj mozek dělal hlasité plác plác. A co hůř, z těhle filozofických blá blá jsem měl chuť udělat bum bum o skálu. Ačkoliv to byla samozřejmě nadsázka. Jen jsem se necítil zrovna komfortně, protože jsem si nebyl jistý, jestli se mi Varjargar akorát tak nesměje. Jenže místo pobaveného hahaha! Varjargar zvážněl. “Tak vím, že udělat frrrr s vlčaty ze skály by nebylo zrovna fajn.“ Krčil jsem rameny. “Tuším. Ale nikdy nevíš, kdy mi rupne v bedně, jakože křř uááá aiiii křáp. Chápeš?“ Ten problém byl, že jsem to taky myslel naprosto vážně. Švihl jsem ocasem a dál krčil rameny. Asi jsem byl jen totálně nervozní.
A Varjargar taky svítil, což se mně moc nelíbilo, protože kdyby Varjargarova radost uměla dělat zvuky, tak by to znělo asi jako svííít svíít. A to byl fakt hlasitej zvuk i na mě. A jeho nadšení nebylo zrovna přenesené na mě. Jen jsem se přikrčil a mrkal, mrk mrk. “No asi bych mohl, Ivy z toho bude asi nadšená,“ ale dokázal jsme si představit její utrápené kňuk, až jí o tomhle povím. Pochyboval jsem, že se ohledně borůvky cítí stejně jako já. Tak jistě… Protože minule jsem jí přemlouval, ať tam raději nechodí a teď? Teď jse se jim tam chtěl nakvartýrovat celej.
“Víš, že to asi roztaje?“ oblízl jsem si čumák a krčil rameny. “Ale asi by vlastně ani nemuselo, myslíš, že tady někdy led taje?“ A jak by takový tající led dělal zvuky? Spíš jaké. Taj taj? To znělo hloupě. Švih švih ocasem a raději jsem se rozhlížel všude kolem.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Mezitím, co mi tu Varja vysvětloval ten svůj divnej kompas, jsem se trochu ztratil ve vlastních myšlenkách. Vlastně mě úplně fascinovalo, jak hezky mě oba dva přijali mezi sebe. Varja by se ještě pochopit dal, ale Erlend? Nic mi nedlužil, moc jsme se ani neznali, ale i tak se ke mně choval hrozně hezky. Pochyboval jsem, že si to zasloužím. Jak od jednoho, tak od druhého. “Takže… Hledáš cestu tak jako spirituálně nebo tak?“ uchechtl jsem se nakonec.
“Nevím jestli můj vnitřní kompas není poměrně rozbitej,“ smál jsem se a vrtěl hlavou. “Těžko říct, co já vim?“ krčil jsem dál rameny a vrtěl hlavinkou. Stále jsem nad tím ale přemýšlel a nakonec jsem si prostě kydnul do sněhu a podíval se na oba. “Hej, já vás mám rád, jste moji první kámoši! Kromě Ivy teda, to je moje první první kámoška,“ zubil jsem se na ně a zavrtěl ocasem. Nebyl jsme zrovna skvělý v takovýhle emocionálních projevech, ale chtěl jsem jim oplatit to jejich minulé přátelské tlachání, protože mě zajímalo, jak mi to bude sedět na jazyku. Nebylo to zrovna nic extra. To teda fakt ne. Ale celkem se mi ulevilo to takhle říct. I když jsem to neplánoval už nikdy říct znovu.
“Co to vůbec stavíš? To není uplně hrouda sněhu, eh?“ ušklíbl jsem se a přešel k Varjově výtvoru, který se mi moc líbil. Vlastně jsem si vzpomínal, že jsem něco podobného postavil taky, když jsem byl sám. Ale to bylo daleko a rozhodně to nevypadalo takhle hodně k světu, jako to Varjargarovo.

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

<< Sopka přes Sněžné hory

“Vegvisír? A cože to je?“ řekl jsem. Až teď jsem si pořádně všiml toho, co má Varjargar na noze. Natáhl jsem k tomu čumák a ťukl do toho. Moc jsem tomu nerozuměl, ale co se dalo dělat.
A… Na cože to Varja odpovídal Erlendovi? Moc jsem to nechápal, ale brzy jsem to nechal být, protože prostě… Všichni jsme občas byli trošku divní! Ne snad?
“To tak, celej život dělám totálně jen dobrý věci,“ zubil jsem se a protočil očima, mezitím co on vyprávěl příběhy – respektive to, jak to probíhalo u nich. Jak vyrůstal a kdo u nich přinášel dárky. U nás to byla taky entita, ale něco mi říkalo, že nám ty kosti nosila spíš matka, než Vlčíšek a jemu podobní. Ale co jsem já věděl? Pořád jsem byl mladý. “A jak přesně víš, že ty věci by tak měli být?“ zubil jsem se, protože jsem nedokázal udržet ten seriozní tón. Jenže to mi v hlavě promluvil Erlend. Zpočátku jsem nevěděl, odkud hlas jde. A o co jde. Viditelně jsem se polekal a vytřeštil oči. “Jak nad tím oba dokážete nepřemýšlet?“ vydralo se ze mě, když už jsem si uvědomil, že jde o Erlenda.
Nakonec jsme se dostali k Vlčíškovi. Který byl… No. Nebylo to nic, když jsem ho srovnal se Životem. “Tak co Cyrile? Zasloužíš si nějaký ten dárek?“ mrkl po mně a já se zděsil, protože znal moje jméno. Švihl jsem ocasem a natáhl k němu čumák. “No to já nevim, jak víš, jak se jmenuju?“ Ptal jsem se a raději jsem ustoupil, div jsem nenarazil do někoho ze svých vlčích společníků. “Mám svoje způsoby. Prý věříš na něco jiného? Nepřipadám ti dost… Reálný?“ smál se Vlčíšek a já pohotově vrtěl hlavou. “Ale vždyť já věřím! To se neboj, všechno dobrý!“ vydralo se ze mě a Vlčíšek vypadal, že je s tím nadmíru spokojen. Dostal co chtěl, mojí víru v něj.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Nějak jsem si nebyl zrovna jistý, co si o zdejším prostředí myslím. Ačkoliv tu byla doopravdy veliká kosa, nijak zvlášť mi to nepřekáželo. Bylo mi moc fajn. Zimní kožich se přes takové období velmi hodil. “Věřím spíš v Erlendovi schopnosti než tvoje,“ zubil jsem se a přátelsky do něj drcnul. Věřil jsem ve Varju i v Erlenda asi třikrát víc než sám sobě. Netušil jsem, jak někdo s tak velkým egem může být, tak… Takový, jako jsem byl já. Ale asi to patřilo k životu, to jsem nevěděl. A ani jsem netušil, jak o tom mluvit.
Erlend mezitím pochyboval o vlastních schopnostech toho, jak se v okolí vyzná. Pokrčil jsem rameny. Taky si nevěřil. Ale nepřipadalo mi, že by se nad tím v hlavě nějak pozastavoval. Třeba jsem byl já kapánek rozbit. “Já nevím, jestli jsem byl zrovna dobrý vlk, ale to se asi dozvím. U nás teda naděloval Děda vlkomráz, tak mě zajímá ten váš vlčíšek,“ zubil jsem se. A byl jsem upřímně překvapen tím, jak rychle se Varjovi jeho přání splnilo. Usmál jsem se a jednu vločku chňapl do zubů.
“Jak to děláte, že si tak věříte? Vy oba vypadáte tak sebevědomě a spokojeně, že vám to skoro ani nevěřím,“ vydralo se ze mě hnedka. Záviděl jsem jim. Protože… Jsem asi poprvé měl přátele, netušil jsem, jak se o takové přátelství starat a jestli to vůbec šlo s mou… Nezkušeností. Měl jsem být pořádný vlk, ne žádná trapná padavka! Ale to se dělalo teda pěkně těžko, když jsem kolem sebe měl zrovna tyhle dva.

Zubatá>>