Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokus se někoho vyděsit
<< Sekvojový les přes Mahtae Jih

“No tak už mi to povíš, kam jdeme?“ dožadoval se duch vedle mě a já jsem byl čím dál nevrlejší. “Já nevim! Seš hluchá, já vim, ale čekal bych, že po smrti to bude trochu lepší. Jak víš, že se jmenuju Cyril, babi?“ obořil jsem se, pro ostatní to vypadalo spíš jako kdybych byl duševně nemocný, vrčel jsem totiž na vzduch. “Nejsem tak hluchá jak si myslíš, taky tě sleduju delší dobu než si myslíš,“ a tahle slova mi vzala všechen vítr z plachet. Zastavil jsem se na místě a upřeně na babičku zíral. “No nic, bylo to fajn, Cyrilku. Uvidíme se,“ mrkla po mě a pak jen tak, nonšalantně odešla do křoví.
A asi to tak bylo schválně. Protože zanedlouho jsem slyšel známý hlas, jak si pro sebe brouká. Netrvalo mi vůbec dlouho si spojit jednu a jednu, že se jedná o Ivy. Setřásl jsem ze sebe jakýkoliv hněv, nervozitu a bůh ví co všechno a připlížil se blíž. Koukala na nějakou sovu. Uculil jsem se a máchl ocasem. Dostal jsem nádherný, přímo skvělý nápad.
Najednou jsem se připravil ke skoku, zapřel jsem se zadníma nohama do země a odrazil se, letěl jsem nocí přímo na Ivy, chudinku jsem smetl od té její sovičky do dalšího křoví. Celé jsem to doprovázel velkým bojovým pokřikem. “Nazdar!“

Vydej se na strašidelnou procházku nocí

Otrapa utek a já nakonec skončil na ocet. No, ostatně tak jak vždycky. Tentokrát mi to ale moc nevadilo, mohl jsem si být naštvaný na svět a nevrlý jak jsem jen chtěl. Švihl jsem ocasem a vydal se na vlastní cestu. A musel jsem uznat, že les plný obřích stromů je v noci to nejděsivější, co by kdo mohl vidět. Neustále se kolem mě něco mihalo, neustále něco křupalo a já jsem si v jednu chvíli myslel, že se na mě řítí celý ten obří strom. Urychleně jsem ze sebe setřásl tu nehoráznou nervozitu, nadechl se, vydechl a pak cítil ten povědomý pocit.
"Cyrile, Cyrile," mlaskl zamnou duch, který se mi zjevil. Byl mi povědomý, ale nevěděl jsem, jestli jsem si to jen nevsugeroval. Každopádně děsivé atmosféře tahle postarší vlčice ještě pomáhala. "Kampak to jdeš? To se sám nebojíš?" Kráčela vedle mě, pomalu. A já místo toho, abych zrychlil, jak jsem to mohl udělat, jsem zpomalil, aby mi bez problémů stačila. Možná, že to bylo podvědomé, ale možná jsem ocenil tu přítomnost někoho jiného. "Jsem velkej kluk, babi, nestarej se a běž si po svejch," zavrčel jsem nevrle, to vlčici neodrazovalo. "Příště to řekni trochu víc... Jistěji, ty mi pověz, kam to jdeme takhle v noci? A jakto, že mě vůbec vidíš?" Ptala se na věci, na které jsem sám neměl odpověď.
Pohodil jsem kšticí a procházel se nocí, měl jsem taky pocit, že jsem se zachytil do pavučiny, protože v jeden moment jsem něčím prošel a pak jsem viděl přes otvor masky tenké, bílé čáry. "Co já vím, nevím nic. Ptej se na to, na co budu znát odpovědi, nejsem žádná vědma, spíš mě zajímá, jak vůbec znáš moje jméno. Tím bych začal, babi."

Mahtae sever přes Mahtae Jih >>

Otrapa. “Tak ty seš originální, ještě se opakuje, hlupák,“ bručel jsem nespokojeně, ale se vší upřímností mi byl hrozně fuk, já jen chtěl odpočívat. “Se ani nestaráš o svoje mazle co?“ zavrtěl jsem hlavou, jako kdyby mi na tom něco záleželo, což… Vůbec ne, jen horko těžko by mě něco mohlo zajímat míň než nějaká krysa nějakýho netopýra.
No jenže to se začal zvedat vítr a já neměl zrovna křídla na to, abych nonšalantně dolétl až dolů. Ani jsem vlka nepodezříval z použití magie a ani tak jsem mu nedal potěšení toho, že bych začal padat, byl jsem přeci jen celkem zaklenutý, kde jsem byl. Ale po chvilce, co to semnou jen tak mávalo se mi udělalo špatně a seskákal jsem s obtížemi zpátky dolů, ačkoliv to muselo vypadat teda hrozně. K tomu jsem se tvářil dost naštvaně, ale odhad byl takový, že to byl můj normální stav věci. “Hej víš ty co, vejtaho? Vypadni, já na tebe vůbec nemluvil a jestli se nehodláš bavit normálně, tak vodprejskni,“ vyprskl jsem mu do obličeje z ničeho nic.

Duch mi chtěl odpovědět, čekal jsem to, ale místo toho se tu zase vzal ten hroznej netopýr, kterej se za tu dobu ale naučil lítat. Málem mi z toho rámusu praskly ušní bubínky, hlavně že ten týpek byl na vyšší větvi a mohl tak uspokojit svoje ego. Já kdybych měl křídla, tak se taky hrnu na vyšší větev, ale měl jsem se celkem rád. “To taky nebylo na tebe vejtaho netopýří nešikovná!“ vyprskl jsem na něj a tentokrát se radši schoval celý do tmy, kterou mi strom poskytoval. “Kde máš toho přilnavýho mývala nebo co to je? Si ho někde zapomněl?“ zamručel jsem ještě, ale už jsem na něj nekoukal. Vejtahy nikdo neměl rád a netopýry, kteří opouštějí svoje mazlíčky už vůbec ne. A možná jsem si jen hledal další výmluvy proč tohohle vlka nemít rád.

Srpen 5/10 | lyeagS

Bylo mi fuk, že se princeznička borůvkového listí cítila uražená, já jsem stál jen o to, aby se taky něčemu přiučila a ve světě nebyla úplně k ničemu. Proto jsem neudělal nic pro to, abych jejímu smutku ulehčil. Jedinou mojí omluvou, nebo uznáním bylo to, že jsem dál už nepokračoval v jejím terorizování. Zbytek už byl její problém.
Ale otázek byla Sgaeyl plná a já jsem nebyl žádná encyklopedie, proto jsem nevrle nakrčil čumák a zavrtěl hlavou, ale beztak jsem odpověděl. “Tomu se bude říkat led, bude to klouzat a bude se po tom dát chodit. Ale když bude moc tenký, tak praskne a ty se utopíš. Sníh padá z nebe v zimě, poznáš ho až se objeví, coho se neboj,“ krčil jsem rameny a pozoroval jezero. Brzy z toho bude ledová plocha. A taky se brzy budu moct zase hezky zachumlávat do sněhu, kde mě nikdo nebude otravovat.
Otočil jsem na vlče hlavu a jen na ní koukal. Měl jsem sto chutí jí říct, že ne, že se bude muset zachránit sama. Ale možná, že na mě přeci jen Varjargar s Erlendem nechali nějaký ten vliv, nebo jsem nebyl zas takový hajzl. “Asi jo, zachráni.“ Řekl jsem, odvrátil pohled a nechal to být tak, jak jsem to nechal.

<< Roh hojnosti

Byl jsem tu? Nebyl jsem si tím zrovna jistý, ale okamžitě se mi tu zalíbilo. Takhle velké stromy bych si pamatoval, a byla to pravda. Jeden strom byl široký stejně jako tři vlci za sebou, mohl jsem do některých dutin i zalézt a schovat se. A ne že by tu bylo zrovna hodně světla, ale prosvítající sluneční paprsky působily i na mě naprosto nádherně a magicky. "Tady to bude fajn," přikývl jsem si sám pro sebe a vydrápal se do vyvýšeného úkrytu, který poskytl jeden strom. Měl jsem parádní rozhled po okolí a za tu námahu to stálo. Schoulil jsem se a nakonec bylo vidět jen mých červených očí prosakujíc skrz masku a černé tlapky na které doráželo ranní slunce.
"Co se schováváš? Myslíš si, že tě nenajdem?" ozval se povědomý hlas, rozhodně jeden z entit, které mě následují. Otráveně jsem zavrčel a očima hledal i siluetu, která ale nikde nebyla. "Buďto se ukaž, nebo drž hubu." Možná jsem fakt měl halucinace.

Esíčka přes Středozemku >>

Capkalo se mi teda pěkně ošklivě, totižto jsem se rozhodl, že se vydám uprostřed noci na procházku, místo toho abych na té rozlehlé pláni obrátil loď a šel směrem ke svému novému a pořádnému domovu. Odměnou mi ale byl nádherný východ Slunce, který jsem ovšem musel ocenit. Dokonce jsem se i zastavil uprostřed tohohle krásného místa, abych tu nádheru obdivoval. Musel jsem se pousmát. Taková nádhera v tak ošklivém světě. Ale náladu mi to i tak celkem zlepšilo. Oblízl jsem si čumák, švihl ocasem a kráčel v cestě dál. Celkem jsem měl chuť se podívat na moře. Loni když jsem tam byl, ještě jsem se vzpamatovával ze smrti své sestry. Teďka to bude zase něco jiného.

Sekvojový les >>

<< Třešňový háj přes Hadí ocas

Podařilo se mi tu cizinku setřást. Minehava. Dobré vědět pro příště, ale momentálně jsem po žádném kontaktu s obsesivní duchařskou bytostí netoužil. I když... Možná by bylo fajn si o tom s někým promluvit. Ale ten most jsem spálil hnedka co jsem přešel řeku, kterou jsem tu přecházel snad pořád. Odfrkl jsem si a otráveně švihl ocasem. "Šílá vlčice, prej myšákovej kožich, no to jo... Vypadám ti snad jako nějaká myš, dube?" hádal jsem se s ní dál, ačkoliv tu Minehava už dávno nebyla a já se opětovně ocitl sám, tentokrát ve velmi podivném mentálním rozpoložení, nutno podotknout. Ale cestování zdar a tak jsem neváhal se opětovně vydat na cesty. Tentokrát možná i zpátky do nového domova. Byl čas se pozdravit s Ivy a pořádně si popovídat. Nebo ne?

Roh hojnosti přes Středozemku>>>

Srpen 4/10| sgaelyygerzda

S nespokojením jsem nakrčil čumák, když odmítla plavat. “Tak to se klidně pro mě za mě utop,“ pronesl jsem stroze a místo toho abych jí přemlouval, tak jsem jí čapl a z vody jí vytáhnul zpátky na sucho. “Tak alespoň se nenachlaď, když už,“ zamručel jsem a nad jejíma dalšíma slovama jsem se zamračil. “Hele, bacha na jazyk, nebo ti ukážu špatný dětství,“ samozřejmě bych si nikdy nedovolil na ni používat taktiky jako moje matka nebo nedejbůh otec, který byl trošku… Drastický. Ale no, bylo by fajn, kdyby to nevytahovala. “Zmrzlá voda, bílá jako tvůj kožich, takže rodičům do něho nesmíš utíkat, nebo už tě nikdy nikdo nenajde a pak se roztaješ i s ním,“ postrašil jsem ji bez jakékoliv myšlenky, která by mě od toho zastavovala.
“Třeba je nechám, víšco. Aby ses naučila, že tě může unést kdokoliv a kdykoliv,“ krčil jsem otráveně rameny a nakonec, když mi došlo, že tady tuhle konverzaci budeme vést dlouho, jsem si sednul na zadek. “Se zeptej táty, ten ti poví.“

Srpen 3/10 | Sgaeyl

Mlasknul jsem, nakrčil jsem čumák a tím poodhalil řadu bílých zubů. Nebyl jsem zrovna spokojený, protože tohle na mě působilo akorát tak jako lenivost. “No a? Jindy se to nenaučíš. Otoč se a zkus plavat,“ řekl jsem, jako kdyby se nechumelilo. Ale byl fakt, že teď bude posledních pár teplých dní a pak? No. Zima zima. A sám jsem věděl, že zde jsou kruté i pro někoho, kdo vyrůstal v horách. “To tě nijak neomlouvá, já když jsem byl prcek tak jsem si dělal tunely ve sněhu abych se vůbec někam dostal,“ pravděpodobně reálný příklad-
A byl jsem rád, že moje slova si vzala ke srdci. Oblízl jsem si čumák a povzdychl si. “Pořád vidíš na borůvčí a trefíš domů? To je sice pěkný, ale kdyby tě někdo unesl, tak co pak budeš dělat?“ a tentokrát to nebyla řečnická otázka, ale doopravdová. Taky jsem čekal na odpověď. Stejně tak jako na její pokus o plavání.

Srpen 2/10 | Sgaeyl

Vyděsila se. Přesně jak jsem čekal. Nakonec se v jejích očích zalesklo poznání a já pomalu vystoupil z keře. “Kdybych nebyl strejda Cyril, tak nebudeš mokrá, ale mrtvá,“ oblízl jsem si čumák, nojo, moc kolem kaše jsem nechodil. Já nikdy. Ani s Ivy, ani s Odine a nehodlal jsem to dělat ani se Sgaeyl. “Máš mít vždycky jedno ucho natočené za tebe, tam kam nevidíš. A vůbec, umíš plavat?“ zamračil jsem se dolů na bělavé vlče, které očividně nebylo nadšené, že je celé promočené a švihnul ocasem. Bylo šílené, že tahle malá blecha byla dcerou kamaráda. Měla štěstí na rodinu ve které se narodila. Samozřejmě i z toho důvodu, že jsem v ní byl já. Jak jinak.
"Co tady vůbec děláš? Nemáš být... Nevím. Se sourozenci? S rodiči? Pořád někde couráte a pak se divíte, že je z toho matka vystreslá." Ale jediný kdo z toho byl momentálně vystreslý, i když by to nikdy nepřiznal? Strejda Cyril.

Srpen 1/10 | Sgaeyl

Asi to byl instinkt, nebo to, že Varjargar byl zdaleka mým skoro jediným a nejlepším přítelem. Měl jsem prostě pocit, že jsem na ty jeho caparty měl dohlížet. A taky jsem to dělal. Občas jsem se jen prohnal kolem a sem tam jsem je pozoroval z dálky, když ani jeden z rodičů nebyl na blízku. Zrovna dneska jsem měl v plánu jít k moři, ale no, stačilo když jsem zahlédl bílou šmouhu a s otráveným povzdychem jsem jí šel v patách. “Vévoda si moc nedává majzla na svoje vévodčata,“ zavrčel jsem si pod vousy a zastavil se v křoví za Sgaeyl.
Nebylo na místě, abych vlčata vyučoval něčemu, co se naučí sama nebo co je naučí rodiče. To vůbec. Pro mě to nebyla žádná výuka, když jsem se skryl v roští a zhluboka zavrčel. Bavilo mě vlčata zlobit. A možná jsem se chtěl přeci jen pojistit, že budou připravená na všelijaké nebezpečí a čekat ho vždy a všude. Tak jako já. Tak jako Varjargar. A… Snad i jako ta jeho týpka.

Trošku jo? Zamračil jsem se na ni a cukaly mi koutky. Ale ne zrovna smíchem. “Nejsou to šediny! Kde bych vzal šediny! Prostě jsem šedý vlk, jako ty seš dubová,“ odfrkl jsem si, samozřejmě, že se mi víc líbilo, že můj kožich bude nazývat myškaveckým a ne… Šedinami. Tak starý jsem zdaleka nebyl. “Drž klapačku,“ zavrčel jsem na vlčici a švihl ocasem.
“To máš blbý,“ doopravdy skvělé rozvíjení konverzace, že? Přesně takové, když se s nikým bavit nechcete. Přesně po tom jsem teď toužil. Společnost jsem měl i rád. Ale ta společnost se musela dát snést. A taky že jsem litoval, že jsem něco řekl, protože jasně, že se tahle pomatená, samozvaná lovkyně duchů chytla mého vidění duchů. “Jo,“ nenáviděl jsem se za to, že jsem to ještě přiznal. Ale i ona očividně měla esa v rukávu, protože jsem po ní hodil nejzmatenější pohled co jsem uměl. “Nene. Já někam jdu. Ty ne,“ a šel jsem dál, ale nevypadalo to na to, že bych se vlčice jen tak zbavil. Odfrkl jsem si a poraženě svěsil hlavu na cestě pryč z lesa. “Mluví, běhaj, skáčou, otravujou. Asi tak jako ty. Jen nevypadaj jak dub a jsou mrtvý. Když o tom tak přemýšlím, znám jeden způsob jak by ses s nimi mohla potkat-„ pokrčil jsem rameny a jen čekal, jestli jí něco napadne a tím jsem si sám vykouzlil úsměv na tváři. Nojo, život byl občas fajn.

Esíčka přes Hadí ocas >>

Zírala na mě jako kdyby nikdy neviděla živého vlka. Tak jsem se na ni pěkně zamračil, což asi přes masku nešlo úplně dobře vidět, ale doufal jsem, že to pochopí. “Odjakživa brebento.“ Střelil jsem okamžitě nazpátek a nakrčil jsem u toho čumák, co ona o tom věděla, HUH? Co ona o tom! Nic o tom! Jenže popis mého kožichu mě trošku dostal. Ještě jednou jsem se zamračil a prohlédl si vlastní kožich. Mhm. “Myškavecký? To ti připadám jak nějaká myš, krysa?! Ty dube jeden,“ odfrkl jsem si a ofina krátce vzlétla do vzduchu.
Ale tady slečna, nebo paní, nebo mladá stařena… Nevím? Očividně měla nálady na rozdávání. Kroutit očima jsem mohl jak jsem chtěl, ale ona se jen usmívala. Wow. “A kde to cejtíš, babičko? Protože já tady žádnýho ducha nevidim, a já bych to viděl, když je vidim,“ ale abych nebyl zase úplný suchar, tak jako debil jsem začal čmuchat vzduch. Třešně mi zrovna nevoněly, takže jsem nakrčil čumák a povzdychl si. “Co? Já lovit duchy nepotřebuju, ty je tady snad cejtíš? To je chutnáš nebo co? Už tak mi stačí, že mě votravujou furt,“ vyprskl jsem a raději se začal prodírat křovím pryč. Nic jsem nevysvětloval, jen jsem šel.

Červenec 6/10 | Alespoň mám nějakej domov-

“Potkal jsem už i příjemný vlčice,“ prsknul jsem zpátky. A výjimečně mě hnedka napadl i příklad, Ivy. Tu jsem potkal asi ve stejném věku, jako byla tady tahle. Ale povahově si vůbec podobný nebyly. Vůbec.
“Vlčátko? Já myslel, že jsi neohrožená mladá vlčice. Takže prostě tak, jak se ti to hodí co? Na někoho jinýho bys ukázala ty svoje velký kukadla, aby na tebe byl hodnej a na někoho jinýho ceníš zuby a chováš se jako ooo velká holka,“ uškrnul jsem se a udělal krok vpřed, tak abych do jí ramenem vrazil a v lepším případě jí donutil o krok ustoupit. “Mám víc možností v životě, než máš ty. Co máš navrch? Kromě toho, že jsi malá a hloupá?“ a to dupání? No, tím to ještě podtrhla a já se mohl jen zasmát.