Příspěvky uživatele

Prudce jsem ucuknul, když se Bard neskutečně rychle postavil na všechny nohy. Překvapeně jsem na něj zamrkal. Byl jsem v takovém šoku, že mi to co říká došlo až později. “Proč seš tak vyděšenej, viděl jsi mrtvolu, nebo co?“ zamračil jsem se na něj, ale taky jsem se postavil na nohy. Radši. Něco Bardovi očividně přeplo a nechtěl jsem, aby se na mě třeba z ničeho nic vrhnul, že? “Takjo, ale doufám, že to stihnem, než se to počasí ještě zhorší,“ zavrtěl jsem hlavou a připravil jsem se, že se spakuju a nechám se vést. I když se mi to taky nelíbilo, ale byla to ta nejlepší možnost. A zmrznout se mi tady nechtělo.
Jeho další otázka mi ale vytrhla vítr z plachet. Uraženě jsem zalapal po dechu, jako kdyby mi tady Bard dal tu nejhnusnější urážku, co mohl. “Co si o to o mně myslíš? Jasně, že ne! Vypadám na to?“ nad tou myšlenkou jsem se musel oklepat. Tak tohle fakt ne. “To že nechci zmrznout neznamená, že chci mít něco se samci,“ odfrkl jsem si.
Tam ale Bard nekončil, facka na jednu stranu a teď na druhou. Zůstal jsem tam chvilinku stát jako kůl v plotě, něco jsem si zamumlal a rozešel se za ním. “Nemusíš to říkat na plnou hubu,“ zaprotestoval jsem, ale v hloubi duše jsem uznával, že bohužel na tom něco málo pravdy asi bude. “Prostě jsem nebyl naučenej spolupracovat, tak proč bych se to měl naučit teď?“

Narvinij přes Mahar>>

No tak voda nám rozhodně nepomůže. Maximálně, že by si jí tu ohřáli, ale pochyboval jsem, že mám dostatečnou sílu to provést. “Tak to je skvělý, oba máme magie, který nám jsou úplně k ničemu,“ zamračil jsem se a odfrknul si. Rozhodl jsem se, že se co nejdřív na svou magii zaměřím a budu ten nejlepší z nejlepších. A všichni sourozenci i rodiče si kydnou na zadek!
“Nemáme moc možnosti,“ ušklíbl jsem se a úsměv jsem mu hned opětoval. “Můžem se tulit, běhat a nebo se přestěhovat na jih. Jestli cestou neumrznem,“ zavrtěl jsem hlavou. Ale pozoroval jsem jeho reakce. Chtěl jsem ho nějak dostat. Ale Bard byl na takovéhle věci až moc inteligentní. “Ty to tu očividně znáš líp, to tu nikde kolem není nějaká jeskyně, kam se dá schovat?“ byly jsme v tom dva. Ale moc naděje jsem do tohohle nevkládal, kdyby tu kolem nějaká byla, asi by nebyl tady, schoulený v křoví.
Protočil jsem panenkami. “Nikdy jsem si bardy nepředstavoval jako inteligentní jedince. Co je znám z vyprávění, tak jen pískaj, zpívaj a nikdo je moc nemusí,“ pronesl jsem, ale pak jsem se na něj zadíval. No, možná bych se mohl krotit. “Tak jsem rád, že si mě vyvedl z omylu,“ tohle je asi to nejbližší omluvě, co ze sebe dokážu dostat. Taky se mi to vůbec nelíbilo.
Ale Bard začal vyprávět. Musel jsem uznat, že mi toho řekl spoustu a všechno se dalo považovat za důležité. Chytrej Bard. “Přátelství a spolupráce mi teda moc nejde,“ zamumlal jsem si. Očividně. “Tak to dík. Takže ty jsi jeden z těch zalitých duhou? Nevypadáš na to,“ přeměřil jsem si ho očima. Třeba byl jako já. Přidal se ke smečce jen z nutnosti, ne kvůli tomu, že by se nějak extrémně ztotožňoval s jejich ideologií. Mně se nelíbila ani jedna z nich. Ale co? “Ne, že bych byl nějak extra nadšenej z toho, co tu máte, ale pracovat se s tím dá,“ povzdychl jsem si a na chvilku se odmlčel, "a zima je fakt krutá.“

Nad tímhle jsem se musel zamyslet. Nikdy jsem se na svojí magii nesoustředil, vždy jsem se musel věnovat spíš fyzické síle než té magické. Ale kdybych chtěl… “Asi bych něco mohl zvládnout, ale pochybuju, že by to fungovalo na tuto vzdálenost,“ čumákem jsem ukázal mezi ně. Vlastně mě to ani nenapadlo, že bych mohl využít vlastní magie. Ale pochyboval jsem, že bych potom byl schopný cestovat dlouhé vzdálenosti. “Tvoje magie nám asi taky nebude co k čemu, co?“ švihl jsem ocasem a zaujatě si ho prohlížel. Až teď mu došla spojitost mezi magiemi a barvou očí. Co ovládal on? Vodu?
Odfrknul jsem si skoro pobaveně. Tenhle skromný bard se mu možná začal líbit. “Nebudu se bránit ničemu, barde,“ zazubil jsem se, byl drzý. Až moc drzý, ale co jsem byl já? Příklad slušného chování? “Skládáš básně, jo? No tak to hádám budeš první, kdo o mně složí píseň až tedy skonám v nějakém boji,“ zavrtěl jsem hlavou. Byla mi zima, to jo, ale ještě jsem z toho umírat nehodlal. Taky jsem si byl vědom toho, že jsem asi nejlepší první dojem neudělal. No co, napravovat se mi nechtěl a nějakou tu potupu už asi přežiju.
“Očividně dost vzdělaný bard,“ v očích mi trošku zajiskřilo. Smečky. Vůbec mě to nenapadlo, mohl bych se někam přidat, přečkat zimu. Možná si trošku šplhnout a pak se vrátit do domoviny a štrádovat si to přímo za otcem. Byl by překvapený. A přesně to jsem chtěl. “Jsou to zajímavá jména, pojmenovaný podle toho, co tam roste?“ trochu jsem zavtipkoval, ale vůbec to nedávalo smysl. Co by tady byl Asgaar a Sarumen? Nakonec jsem si jen poraženě povzdychl. Nešlo mi to. Možná jsem ten kontakt s cizákama fakt zanedbal. “Nebo vlastně… To je fuk, ale žít vedle sopky musí být v zimě neskutečně výhodný.“
U téma smeček jsem ale ještě chtěl chvíli zůstat, možná když mu o sobě něco povím, on poví něco mně. Ale měl jsem smůlu, narazil jsem na někoho, kdo byl dost možná o drobeček vychytralejší a zkušenější, než jsem byl já. “Zajímá mě, jak to ve smečkách chodí, moc toho nevim,“ zamračil jsem se a dál si prohlížel Barda. Prostě mu budu říkat Bard. Prozatím bude muset být mojí obětí, dokud ho to nepřestane bavit a nevystartuje po mně. “Nějaká spolupráce nebo tak něco…“

“To ne,“ stál jsem si pěvně za svým, i když jsem už úplně netušil, čeho s tímhle kouskem chci dosáhnout. Neměl jsem úplně náladu na tahání informací. Byla mi zima, měl jsem hlad a vzpomínky byly pořád čerstvé v mojí hlavě. “Třeba sem tady, abych ti ten den zlepšil, co ty víš?“ protočil jsem panenkami a konečně jsem si kydnul na zadek.
To už začal o tom, že jako princ nevypadám. Rozhodně jsem neuvažoval o tom, že bych uznal, že má pravdu. “Já jsem ale doopravdický princ, přicházím z boje, fakt velký drama, ten tvůj lesní princ byl očividně nějaký podfukář“ pokrčil jsem rameny, “snažím se najít svoje sourozence, abychom se spojili před našim otcem, tyranem,“ zazubil jsem se, uvědomoval jsem si, že to zní jako šílený příběh, který nedává žádný smysl. Možná jsem to tak i chtěl. “A proč mrzneš venku ty? Máte tu nedostatek smeček?“ zamyslel jsem se nad tím. A pak ještě další chvilku jsem uvažoval, že bych se mohl zdejchnout. Ale dost pravděpodobně bude tenhle… Korunkový pán jediná sociální interakce, kterou budu mít.
“Jsem Cyril, kdybys to nějak nutně potřeboval vědět,“ odfrknul jsem si, ale doufal jsem, že mi i on poví, jak se jmenuje. Třeba se mi to bude někdy hodit. Zmíním to někde a zatáhá to za nitky! Šance toho byla asi mizivá, ale co za to dám?

Žil. A tak trochu jsem nevěděl, jestli se mi ulevilo, nebo jestli mi to bylo líto. Přiklánět se ke kanibalismu bylo ale pod mou úroveň, a tak jsem si jen povzdychnul. "Nebudu ti říkat dobrý den, protože co kdybych pak zjistil, že seš mrtvej mhm?" protočil jsem očima, byl pěkně přidrzlej, což jsem já byl taky. "A vůbec, mluvíš s princem, abys věděl," dodal jsem hrdě. Kdybych si ale sáhl dostatečně hluboko do mysli, došlo by mi, že jestli tu někdo vypadá jako princ, tak to bude ten vlk předemnou. Chvilku jsem jen tak hleděl na jeho korunku, líbila se mi. Dokonce jsem i přemýšlel, že bych mu ji ukradl, ale byl jsem podvyživený a moje snahy se udržovat už tolik nefungovaly.
"Tebe bych sežrat ani nechtěl, neboj," pokrčil jsem rameny a trochu ucouvl, když jsem viděl jak si tenhle vlk sedá. Asi na mně ta minulost něco nechala a vůbec se mi to nelíbilo. "Co tady vůbec děláš? Je taková zima, že jestli z tebe nebyla mršina doteď, tak brzo asi bude." A tím jsem se zapřemýšlel i já. Jestli si někde něco nenajdu, tak skončím jako potrava pro nějaké ptactvo, nebo pro větší trosky, než jsem já.

<< Jezevčí hájek přes Maharské močály

Cestou jsem přešel ještě přes nějaké jiné, podivné území. Upřímně, to se mi taky moc nelíbilo, a tak jsem se odtamtud snažil dostat co nejrychleji to šlo. Ovšem další území? To se mi líbilo víc. I když jsem se občas musel proměnit v nějakého zajíce a přeskočit, podlézt několik větví. Hlavně to tu bylo chráněnější než ostatní území, a tak jsem si mohl alespoň trošku oddechnout.
Když jsem se ale dostal hlouběji do lesa, neunikl mi pach vlka. Zamračil jsem se, dlouho žádného živáčka nepotkal, nemohlo být na škodu se alespoň podívat, oč tu běží, ne? A tak jsem šel, malé větvičky mi pořád lezly do obličeje a já se je neúspěšně snažil odstrkovat. Šel jsem do té chvíle, než mě pach přivedl k něčemu hnědému mezi malými stromečky. Zamračil jsem se a přišel blíž. Žije? Neměl jsem čas na to, kontrolovat dech nebo něco takového a tak jsem po něm tlapkou hodil trošku sněhu. “Žiješ?“ zeptal jsem se se zájmem, s mrtvolou jsem se zahazovat nechtěl už vůbec. Ale pochyboval jsem o tom, že by zrovna takhle vypadal neživý vlk. Nepříjemnou vzpomínku, která se drala na povrch jsem silně potlačil a snažil jsem se soustředit na to, aby na mě tenhle vlk nevyletěl. No, musel jsem uznat, že tu měl solidní domeček. Blbej nebude.

<< Tajga přes Kiërb

Tohle místo mimo ten ostrý pach zimy, páchlo i nějakým tvorstvem. Cítil jsem je tu. Švihl jsem ocasem a snažil se přijít na to, odkud ten pach jde. Přišel jsem to až mi tlapka sjela do díry, která byla zakryta sněhem. Tichým hájkem se ozvalo moje hlasité plácnutí o zem, mimovolně se ze mě vydralo podrážděné zavrčení a hnedka, jak jsem tlapku vytáhl, jsem se rozhodl, že tomu zvířeti tohle dám pěkně sežrat. Tlapa mě bolela, ale nebylo to nic, co bych nepřežil.
“Kdo si myslíš že seš, huh?“ vyštěkl jsem a tlapkou jsem práskl o zem. Jestli jsem něco vzbudil, mělo to smůlu. Protože jsem odcházel, nehodlal jsem trávit další cenné vteřiny svého života tím, že se budu zahazovat s nějakým… Díro kopem. Nejspíš za to zvíře ani nemohlo, ale co už? Měl jsem na to právo.

Třešňový sad přes Maharské močály >>

<< Minulost

Už to byla nějaká doba, co cestoval po světě. Doufal, že mezi něho a jeho otce dal dostatečnou vzdálenost. Klima tu bylo podobné, možná to bylo právě to, co Cyrila znervózňovalo víc a víc. “Je to bordel tohle,“ zamumlal, ještě nedávno snil o tom, jak se mu budou celé světy klanět a teď? Teď bude rád, až si zahřeje tlapky.
Jeho okolí se postupně proměnilo do krásné tajgy, v zimě působila kouzelně, ale nic to neměnilo na tom, že mu začínala být zima i v jeho krásném kožichu, a tak zkusil uhádnout, kudy by mohl být jih a vydal se tím směrem. Asi bude nejrozumnější, když půjde přes lesy. A toho se držel. Neměl v zájmu tady skončit dřív, než tady začne. Třeba tomu tady bude jednou vládnout? Kdo ví? Beztak mi to tu už patří, uchechtl se a přidal do kroku.
Krajina se kolem něj měnila, jednou dokonce musel překonat řeku, do které fakt spadnout nechtěl. Mokrý byl už od sněhu dost a nehodlal si to nijak zhoršovat. Postupně ale přešel do dalšího lesa, ve kterém se rozhodl trošku pozastavit.

Jezevčí hájek přes Kiërb >>