Příspěvky uživatele

< návrat zpět

B. chodba uprostřed byla tmavá a pravděpodobně dlouho (vytrvalost 10)

Takže Lilac si tím sama prošla… Jasně. Její slova mi dávala smysl, když už existuje magie, tak proč ne tohle? A já jsem se chtěl držet jakékoliv naděje, že se mi má sestra vrátí co nejdřív. “Budu muset doufat, že ji ještě někdy potkám,“ zamumlal jsem potichu a dál kráčel poměrně potichu. Smrt mi přišla děsivá, možná hlavně proto, že byla děsivá. Nevěděl jsem, co od ní čekat a hlavně mi teď z ničeho nic vzala sestru. Jednoho dne, až jí potkám, tak jí pěkně vypeláším kožich.
Dostali jsme se před tři chodby. Ani jedna mi nepřišla nijak lákavá, a tak jsem chvilku nechal každého zkoumat. Musel jsem souhlasit s Lilac, ta uprostřed se mi líbila nejvíc. Postavil jsem se vedle ní. Kaye se ale zrovna ta nelíbila. Což jsem chápal, ale já jsem nebyl zrovna nejlepší v nějakém obratném vyhýbání se krystalům… “Já bych se asi napíchnul, to už bych raději risknul tu temnotu, tam alespoň nebudu riskovat napíchnutí a to, že mi podjedou tlapy,“ povzdychl jsem si opatrně, měl jsem z tohohle místa respekt. Zemřelo tu spoustu vlků a já jsem nehodlal být jeden z nich. Byl jsem z toho nervní a možná tyhle emoce způsobovaly to, že jsem se prostě rozešel směrem do té temné chodby. “Já půjdu tudy, na jinou si netroufnu,“ švihl jsem ocasem, “jestli tu bude někdo čekat tak to zkusím trošku prozkoumat, něco zjistit a nějak se vrátit zpátky,“ ještě jsem řekl přes rameno a co nejopatrněji to šlo jsem začal našlapovat tmou. Srdíčko mi šílelo adrenalinem, nechtěl jsem se zrovna setkat se sestrou v posmrtném životě…

Star už se taky vzpamatoval, Erlend ho vytáhnul a upřímně… Možná bych byl radši, kdyby ho tam nechal. Měl tu čest s mojí sestrou strávit víc času než já a to jsem mu záviděl. Vyloženě mě s tím štval. “Nina je mrtvá,“ oznámil jsem mu a cukalo mi oko. Musel jsem si pořád dokola říkat, že on to vědět nemohl, že tomu nemohl předejít… Když jsem utíkal, měl jsem utéct s ní, jedině tak bych tomu dokázal předejít. Takže… Bych měl být naštvaný vlastně sám na sebe.
Star navrhl, že bychom měli jít domů. A hnedka na to se ta malá vlčice rozhodla, že odejde. Možná mi jí bylo i líto, naklonil jsem hlavu na stranu a povzdychl si. “Tak běž, ať má doprovod,“ zamumlal jsem a přešlápl z tlapky na tlapku. Hlavně že vlče žilo, vlastně jsem vůči ní nic neměl. Nevěděla, jak svět chodí a teď poznala hořkou pravdu. Stejně tak jako já a Nina.
Kaye se ale očividně slova Lilac nelíbila. Díval jsem se na ni a přemýšlel. Ta slova bolela, ale možná… Možná na tom něco bylo. “Možná máš pravdu, ale rozhodně nebudu ztrácet naději, že tam někde je,“ bylo mi pomalu zle z toho, jak vážně jsem to myslel. Tohle bylo moc milý, moc sladký, moc slabošský. “Třeba někam dojdu a zjistím, že je pryč navždycky, ale alespoň jsem to zkusil,“ dodal jsem. Ale moji pozornost už chytil Erlend. Tichý vlk, kterého jsem snad neslyšel pořádně promluvit. Zamračil jsem se na něj. Chtěl tam taky zapadnout?
K mému údivu se za ním vrhla i Kaya a já se nestačil divit. “Sebevrahové,“ zamumlal jsem potichu, ale přesto jsem se k nim přidal. Snažil jsem si dávat pozor na to, kam šlapu, hezky tlapka za tlapkou. Pořád jsem čenichal, kdyby náhodou nějaké tělo nezmizelo. Bylo to dobře, že to vlče odešlo pryč, ještě by tu uviděla něco, co nechce. “Třeba najdeme způsob, jak tohle zastavit,“ řekl jsem potichu, snažil jsem se o co nejmenší ozvěnu, další lavinu doopravdy nepotřebujeme.

Hrabal jsem pro někoho, na kom mi nezáleželo, i když jsem hrabat nechtěl. Chtěl jsem vyhrabat Ninu, ne Lilac. Ale nemohl jsem přestat. Tohle celé bylo pomatené. Štvalo mě to a naplňovalo mě to zoufalostí. Tělo mě zradilo. A já jsem takhle jednoduše mohl přijít o svoji sestru. Jak rychle jsem ji našel, tak rychle jsem ji mohl ztratit. Jediné, v co jsem mohl doufat bylo, že ji vykope někdo jiný. Nakonec jsem Lilac vykopal, ještě jsem jí rychle pomohl se pořádně ze sněhu dostat, pak jsem se ale spíš zajímal o Ninu.
Kaya se jí vydala hledat a díky bohu už to byl ten moment, kdy se mi zase vracela kontrola nad vlastním tělem. “Kde je Nina,“ vyhrkl jsem jako první. Už jsem mohl mluvit. Už jsem mohl komunikovat jako normální vlk. Zakňučel jsem a pospíchal tam kde hrabala Kaya. “Jak jako zmizela, vlk nemůže jen tak jako nic zmizet!“ zalapal jsem po dechu a zkusit ještě hrabat. Ale byla to pravda. Pach Niny nebyl tak silný jako předtím. Chvilku jsem tam jen stál, jako kůl v plotě. Zemřela mi sestra. Moje sestra. Zrovna jsem jí zase získal, už mi proklouzla mezi tlapkami.
Pohledem jsem střelil po Lilac. Už jsem se k ní nemusel chovat tak jemně a mile. Ale její slova mi překvapivě pomohla a já pomalu přikývl. V tuhle chvíli jsem byl ochotný věřit i šíleným věcem. “Takže… Takže nezemřela doopravdy?“ zeptal jsem se opatrně. Bylo to šílené. Padlé na hlavu. Dost pravděpodobně by se o to vůbec nezajímal, kdyby se nejednalo o jeho Ninu. Zavrčel jsem a zatřepal hlavou. “Tady je to magií prolezlý, celou dobu mě neposlouchalo tělo, vždycky když jsem chtěl udělat něco, tak jsem udělal něco jiného! Vždyť já se málem vrhnul do tý laviny! A teď mi to bere sestru,“ zavrtěl jsem hlavou a zahleděl se na místo, odkud ta lavina vlastně přišla. Žal si musím nechat napotom. Teď jsem tu měl jiné věci na práci, všechno jsem to narval do malé kuličky a tu zapečetil. Nebudu tu bulet před cizákama. Zhluboka jsem se nadechnul a řekl: “a co teď? Řvát do trhliny už nebudem…“

Pomocí čenichu vyčenichat jednoho vlka a zachránit ho výkonem (síla 4)

Ocitl jsem se pod sněhem. Možná jsem si chvilku i dusil. Nečekal jsem, že nás lavina vezme takhle silně. Asi hlavně kvůli tomu, že jsem žádnou nikdy předtím nezažil. Ale vydral jsem se na povrch a zprudka se nadechnul. No, tak tohle bylo pěkně drsný. Vyprostil jsem nohu zpod sněhu a hnedka zase ztratil rovnováhu. Jen tak tak jsem se udržel na všech čtyřech. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem Kayu a Erlenda. Pak jsem zbledl. Nina a Lilac. Na Nině mi záleželo a na Lilac ne. Ale Lilac se mě pokusila zachránit a to jsem nemohl jen tak nechat být. Pořád jsem cítil to místo, kde jsem měl její zuby.
“Lepší, než jsem čekal, yay!“ řekl jsem si spíš sám pro sebe. Původně to měla být nadávka o tom, jak hrozný to je. Ale to mi nějak nevyšlo. Moc dlouho jsem se svému prokletí nevěnoval a raději jsem se pokusil vystopovat Ninu. Lilac si pomůže sama. Ale až v polovině mé cesty mi došlo, že stopuji pach Lilac, to už jsem ale kopal. Proč někoho jiného než svoji sestru. Moje tělo se na mě prostě vybodlo a místo toho, abych šel zachraňovat svou krev, tak tady zachraňuju nějakou paninku, která doplatila na to, že ho chtěla zachránit. A bez ohledu na to, že jsem jí za to byl vděčný, byl jsem na ni taky pěkně naštvaný. Co si sakra myslela?

Únor 1/10 | Corvus

Byl jsem v poměrně dobré náladě, abych pravdu řekl. Sníh mi nevadil a bylo mi prostě fajn. Našlapával jsem si sněhem podél nějakého jezera a přemýšlel o tom, co budu dělat až potkám někoho ze sourozenců. Jestli někoho vůbec potkám. A poštěstilo se. V jednom momentě jsem ucítil pach vlka, ale ten pach nepatřil ani jednomu z mých sourozenců a byl doprovázen pachem, který bych mohl označit jedině jako krev. Oblízl jsem si tlamu a vydal se po pachu.
Černý vlk byl v bílém sněhu prakticky jako rána do tlamy, naklonil jsem hlavu na stranu. Šel pryč. Takže žádný žrádlo pro mě, maximálně že bych začal lovit jeho, ale na kanibalismus jsem nebyl dostatečně hladový. Ale pořád, chtěl jsem si s někým pokecat. A tak jsem štěkl, abych na svojí existenci poblíž upozornil. “Ty! Černý,“ dodal jsem k tomu hnedka, “kampak kráčíš, mhm? Měl jsem pocit, že zrovna tady na severu nic moc není, aby se tu jeden jen tak procházel,“ naklonil jsem hlavu na stranu a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Měl stejné oči jako on… Oheň? Nádhera!

D. pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Rozhodně bych raději odešel, kdybych mohl. Teďka by mojí reputaci asi nepomohlo si sbalit svých pět švestek a prostě odejít. Co? Na Lilac jsem se bez toho, abych o to nějak stál, moc pěkně usmál. Co se to semnou sakra dělo? Já jí nechtěl lézt až bůh ví kam. Nejhorší bylo, že jsem o svojí popletenosti tak tušil. Ale ať jsem dělal, co jsem chtěl, nikdy se mi nic nepovedlo tak jak mělo.
“Určitě se mu líbí, bejt rozplácnutej na dně díry,“ pronesl jsem, i když to vlastně nebylo vůbec to, co jsem říct chtěl. Místo zamračení jsem se ještě usmál a pak jsem to prostě už jen vzdal. Do toho mě ještě peskovala Nina a na to jsem náladu neměl už vůbec. Neironicky sladce jsem se na ni usmál a nechal ji být se svým princem, kterýmu taky pěkně cáklo. Básnil nějaké vlčici na dně nory.
Tak nějak jsem nepočítal s tím, že by naše chování mohlo mít nějaké velké důsledky. Ale mělo. Instinktivně jsem se podíval na horu, ze které se před mýma očima urval kus. Lavina. "Máme to ale štěstí!" prohlásil jsem. Jediné v co jsem mohl doufat, že to alespoň znělo ironicky. Přitom mě ale zaplavil mě chlad, mohl jsem skočit do díry, ale sotva jsem nad tím zapřemýšlel, nohy mě táhly pryč. Mohl jsem utíkat, ale už jsem cítil, jak mě to táhne směrem k lavině. A tak jsem tam stál a civěl. Dokud se ke mně nepřihnala Lilac, asi poslední vlk od kterého bych čekal pomoc. Z mého hrdla se vydralo popletené: “ještě si tu můžeme počkat.“ Byla to úplná blbost a možná díky bohu se mě Lilac chopila, vůbec jsem netušil proč, ale ve svém momentálním stavu jsem za to byl doopravdy rád. Snažil jsem se spolupracovat, ale nohy mě vůbec nevnímaly. Jako kdyby se mě snažily potopit. Byl jsem popletený, snažil jsem se kopat nohama co mi síly stačily, ale nebyl jsem si jistý, jestli to bude stačit. Miluju to tady, dobře jsem udělal, že jsem sem přišel. Fakt moc dobře. Lavina v prvním měsíci co jsem tu? Fakt úžasný!

Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím (vytrvalost 7)

Slyšel jsem to vlče. Světlo? No, tak to já fakt neměl. Rozhlédl jsem se po ostatních, nikdo z nás neměl žádný svítivý magický předmět, který by nám v tuhle chvíli mohl pořádně pomoct. “Ten názor sdílím a taky tam nehodlám skákat,“ zamumlal jsem směrem k Lilac. Sedět a čumět… Proč prostě neodejdem? Nikoho jsem tu neztratil, vlastně mi tu všichni byli úplně ukradení. Ať si klidně do tý díry skočí. Ale jestli jsem někdy chtěl mít království, asi by bylo fajn, kdyby mi nějaké zbylo. “Dobře, tak ptačí podpora ne,“ přikývl jsem, “asi je to blbost… Ale kdybychom k nim dostali nějaké to světlo, možná by stálo za to tam tu straku vyslat, co myslíš?“ na tohle jsem byl patřičně hrdý. Protože mi to doopravdy smysl dávalo. Ale teď sehnat to světlo… Sakra už.
Já jsem se k Erlendovi nijak nehnal, bylo jich tam už dost. Ale také jsem se přiblížil blíž. Celou situaci jsem pozoroval. Erlend očividně taky neměl moc mozkových buněk na to, aby si uvědomil, že skákat do temné díry fakt fajn není. Ten šedej ať se klidně proletí, to mi bylo fuk. Ale proč tenhle? Achjo. Popošel jsem o kus dál, abych nevypadal, že naslouchám tomu, jak Lilac mluví Erlendovi do duše. Ani mě to nijak nezajímalo. Co mě zajímalo byla Kayina poznámka, nad kterou jsem se uchechtnul. “Aby se to nerozšířilo tak moc, že i my budem fungovat jako zátka,“ pokrčil jsem rameny.
Nakonec mi pohled ale zůstal na vlčeti, které si to opět vesele štrádovalo k díře. Zavrčel jsem a přešel k ní (Seilah). “Kámošovi moc nepomůžeš, když z tebe bude placka na dně díry, vypal,“ zamračil jsem se a co nejopatrněji to šlo, jsem se jí tlapkou pokusil odstrčit dál od díry. “Přemýšlej,“ protočil jsem očima. “Žije i ten druhej?“ zavolal jsem co nejhlasitěji jsem mohl zpátky do díry. Třeba to to vlče uklidní, pak jsem ale přešel o kousek dál.
Bylo to asi v tu chvíli, kdy se mi něco… Stalo. Celým mým tělem projela jakási podivná vlna, která jako kdyby mi z mozku udělala fašírku. Najednou jsem byl celej… Obrácenej. Zavrtěl jsem hlavou a udělal krok do leva. Ale… Ale já chtěl udělat krok doprava. A do toho jsem byl celý polekaný z toho, že Nina tomu… Tomu barbarovi řekla milouši, tak to je moc. Ale místo toho, abych dal najevo své pohoršení, jsem se na ně láskyplně zadíval, jako kdybych párek naprosto obdivoval. Místo ty seš nána pitomá, ze mě vyšlo krásné: “ty jsi tak hodná, Ninko.“ Cítil jsem se tak odlišně, cokoliv co jsem dělal, tak jsem udělal přesně tak jak jsem nechtěl. A můj drsný zevnějšek byl nahrazený něčím kompletně jiným.

Zavolat do díry a počkat na odpověď (vytrvalost 7)

No tak tohle je akce. Ninu jsem raději ignoroval. Ještě jsem nebyl dostatečně rozhodnutý, jestli půjdu s ní nebo proti ní. To se uvidí. Zatím se hvězdy nakláněly jí a to asi jen kvůli tomu, že se jednalo o mou sestru. Věděl jsem jak funguje a mohl jsem jí alespoň trochu předvídat. Jak jsem přemýšlel, zrovna jsem se rozhlédl a pohledem jsem následoval celou trhlinu až na její vzdálený konec. Rozšiřovala se do hor. Až k těm horám dosáhne… Co se stane pak? To se asi brzy dozvíme.
Když jsem ale otevíral tlamu, abych něco řekl, nějaký buran vykřikl něco tak ohavného! Zavrčel jsem, abych ho okřikl, ale to za mě udělala Nina. A tak jsem jí jen věnoval souhlasný pohled. No, vlk ale nadával z důvodu, že narazil do vlčete, u kterého jsem před malou chvilenkou stál… “No to není možný,“ zamumlal jsem. Možný to ale bylo. Ne že by mě to nějak zatahalo za srdíčko, ale myslel jsem si, že naše skupina bude mít jistou úroveň. Vlče nakonec zahučelo do díry.
“Taky jsem si toho všimnul. Ale nemyslím si, že je to úplně chytrej plán to tam jít prozkoumat… Nemohla bys třeba kousek poslat svého ptáka? Třeba by zjistil něco užitečnýho,“ pokrčil jsem rameny směrem k Lilac. Pták se může držet ve vzduchu a takováhle díra ho nespolkne jako malinu. Pak jsem se otočil na Kayu a pomalu přikývnul. Měla pravdu. Mohla by to být obyčejná trhlina v ledu. “Mohla by to být jenom normální trhlina,“ pronesl jsem, ale jak jsem tak díru pozoroval i v dálce… No… “Ale ještě jsem neviděl trhlinu, která by se takhle hnala k horám,“ to byl můj další poznatek. Třeba to tu fungovalo jinak, ale o tom jsem dost pochyboval. Tohle nebyl jiný magický vesmír.
Možná bych i něco dodal, ale v tu chvíli se ale kus ode mě prohnal Erlend. No, tak ten je taky šílenej. Vlastně to teďka jelo jeden za druhým. A já jsem tomu jen přihlížel. Erlenda bych těžko zastavil, vlče se mi zachraňovat moc nechtělo a ani toho hrubiána. “To jste se snad všichni zbláznili!“ nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a švihl ocasem. Že to nebylo možný? Očividně to bylo možný. Opatrně jsem přešel ke kraji díry, poblíž Niny a zadíval jsem se do tmy. Byl jsem ale velmi opatrný, abych neskončil tam, kde oni. “Jestli nás slyšíte, zavyjte!“ zavolal jsem do díry. “Jestli teda vůbec žijete,“ řekl jsem si spíš pro sebe, ještě jsem Nině věnoval pohled, který jí nejspíš mohl říct něco jako jakej debil dobrovolně skočí do temný díry? Fakt to nechápu. Protože jsem tušil, že zrovna on bude můj názor sdílet. Pak jsem se znovu zvedl a pro jistotu od díry trochu odstoupil. “Doufám, že už nikdo neplánujete sebevražednou misi,“ rozhlédl jsem se po ostatních. Takhle jsme se rozdělili na dvě části. Zrovna u mojí jsem si byl skoro jist, že tam už nikdo skákat nebude. Chvilku jsem pohledem zůstal na Starovi. Ty bys tam mohl ještě skočit. Tuhle myšlenku jsem si ale nechal pro sebe. Druhá skupinka, jestli je vůbec živá se skládala ze dvou vlčat. Hromotluka a nějakého nevychovance. Erlenda mi bylo líto, a tak trochu jsem mu držel tlapky. “Bylo by fajn zjistit, jestli má Kaya pravdu a nemá to magickou příčinu, nebo jestli ji má… Protože s nemagickou věcí asi nic neuděláme.“

Zkusit tu díru prozkoumat z bezpečné vzdálenosti (taktika, 8)

Veškeré poznámky jsem se rozhodl ignorovat. Musel jsem zapůsobit dobrým dojmem. Otočil jsem se k černobílé vlčici a pokývl hlavou. “Jestli to způsobila magie, tak za magií musí něco nebo někdo stát, ne? Někdo by to měl způsobovat?“ zamyslel jsem se. Byl jsem trošku překvapený, že magii je zde naprosto normální věc i v přírodě. Ale pokaždé ji někdo přivolával. I já jsem musel vynaložit soustředění na to, abych svou magii použil. Ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, nic moc jsem neviděl. Jen nás uprostřed ničeho, jak se tady shromažďujeme kolem rozrůstající se díry.
Přikývl jsem, Lilac a Erlend, a už jsem otevíral tlamu, abych se také představil Ninka mi do toho pěkně skočila. Krásně jsem se na ní usmál a zavrtěl hlavou. “Jsem rád, že jsi mě představila, Nino,“ řekl jsem poměrně neutrálně, Nina chce mít nad situací kontrolu. Tak ať jí má. Nad tou přezdívkou jsem se ale ušklíbl. To proti ní ještě použije. Princezna? To myslí vážně? Mezitím se představila i Kaya a jen jsem přikývnul hlavou.
Lilac mezitím nechala nějakého podivného ptáka očíhnout situaci, Nina se do toho hrnula jako smyslů zbavená, ačkoliv všichni ostatní jen stáli opodál. Byla to ta nejrozumnější možnost. Nina toho z Ivana měla o dost víc, než si myslela. A taky si svého života dost očividně moc nevážila. Nemohl jsem ale říct, že mě to taky nenapadlo. Vlastně bych to i udělal, kdyby mi nebylo jasné, že to není úplně dobrý nápad. Jen ať si do tý temnoty čumí, teďka se s ní zrovna předhazovat nechci. Nejdřív jsem chtěl zjistit situaci kolem, jací ti vlci jsou a co jsou jejich přednosti, těžko říct, jestli na to vůbec přijdu a jestli se toho dožiju. Ale už jsem věděl, že Lilac má mluvícího ptáka, který ji poslouchá. To je jedna dobrá věc. A ten Star bude dělat dobrýho obětního beránka.
“Když budeme držet dostatečně dál, tak tady asi nepojdem, pokud na nás něco z ničeho nic nevyletí,“ pokrčil jsem rameny. A do toho měla Kaya pravdu, vlčata tu neměla co dělat. A tak jsem Zed věnoval pohled a trochu pokynul ať jde dál. “A led praská, ale ne nám přímo před očima a tak moc, ne?“ švihl jsem ocasem a prohlížel si díru z bezpečné vzdálenosti. Zkoumal jsem kraje a i to jak rychle se to rozrůstá. Postavil jsem se nedaleko Kayi, která vypadala, že s pár dalšími ten mozek nepostrádá. Tohle je ale vytříbená společnost… Sestra, která už si očividně našla protějšek (za který jsem ji pěkně soudil), dvě vlčice, které se rozhodně nebáli říct co si myslí a pak ještě zbytek. Šílené.

Celou cestu jsem přemýšlel nad tím vším, co mi Bard pověděl. Úplně jsem netušil, co si o tom mám myslet, ale postupně jsem si skládal obrázek toho, co chci provést a jak dál povedu život v této zemi. Musím být opatrný, spolupracovat, nebo to alespoň předstírat.
Z dálky už jsem viděl velkou skupinu vlků, kteří byli shromáždění kolem nějaké… Díry? Zamračil jsem se a rozklusal jsem se za nimi. Společnost mi nevadila a ti vlci nevypadali, že by tvořili nějakou smečku, která by mě hnedka rozdrásala. A jak jsem dlouho uvažoval nad tím, co se stalo s mými sourozenci, Niny jsem si ze začátku ani nevšimnul. “Co se tu děje?“ zeptal jsem se nahlas a tím jsem zároveň oznámil svou přítomnost, když jsem se blížil k vlčeti. Vlčata jsem zrovna rád neměl. Ale hodlal jsem to přetrpět.
Pak mi ale pohled padl na někoho, kdo se na to vlče tak pěkně, usmíval. Zastavil jsem se a jen jsem zíral. Jako tele na nový vrata, rychle jsem se z toho ale vzpamatoval a rozhodl jsem se, že zatím nic dělat nebudu. Rozhodně se nesnížím na úroveň toho, abych tu začal scénu před všemi ostatními. A jestli ona udělá scénu? Líp pro mě. “Díra, co roste?“ svou pozornost jsem obrátil k díře. Protože bych přísahal, že když jsem ji viděl před chvilkou, byla menší. Nebál jsem se. Obzvláště když kolem sebe mám vlky, kteří snad poslouží jako obětní beránci, kdyby šlo do nejhoršího.
V hlavě se mi ale formoval plán, co udělám s Ninou. Nijak jsem se s ní hádat nechtěl, možná, že jsem vypadal klidně, ale srdíčko mi bušilo jako o život. A mezitím co ona volila přístup si tady všechny podmínit, já jsem tyhle taktiky znal. Vyrůstal jsem v nich. Což mi dávalo výhodu, nevýhoda byla ta, že i ona znala moje. Takže to je férový boj. Pohled mi padl na vlče, vedle kterého jsem se nakonec postavil. “Ty tam hlavně nespadni.“ Předstírej spolupráci.

“Moje matka,“ zamračil jsem se, možná jsem byl uražený. Ale nad tímhle jsem přemýšlet moc nechtěl. Nestál jsem o Bardův názor na to, že je to princ. Beztak mi jen záviděl. “Nemám žádný důvod tomu nevěřit,“ prskl jsem ještě a porovnal si kožich.
To už jsem se ale ohlížel směrem k úkrytu. “Tak to je hlavní důvod pro smečky, ne? Lovit, nažrat se, pokecat si, jít dál,“ v tom případě jsem smečky asi moc nechápal. O žádnou jsem zrovna nestál, znělo to jako pěkná nuda. Ačkoliv… Možná bych si na tom mohl vyzkoušet něco, co mi řekl tady Bard. Nakonec jsem si ale povzdychl, zavrtěl hlavou a pomalu zamířil k východu. “Já se zdejchnu. Ale dík za ty tvoje rady,“ sám jsem si nebyl jistý tím, jestli to myslím vážně nebo ne, “tak se tu měj. Užij si tu svou duhovou smečku,“ zamumlal jsem, ale to už jsem se dral ven, a tak jsem si nebyl jistý, jestli to bylo slyšet.
Hned co jsem ale vyšel, mě do kožíšku trefil mráz, že jsem se z toho málem zase začal klepat. Ale nějak jsem to překousl a vydal se na další cestu neznámým krajem. Přímo za nosem. A také spousta času přemýšlet nad tím, co mi to Bard vlastně pověděl. Jestli nenarazí na dalšího zpěvného pomatence.

Ledová pláň přes Kiërb >>

Už mi bylo o dost lépe než předtím. Hlavně, že mi bylo teplíčko. Položil jsem si hlavu na tlapky, ale oči jsem z Barda nespouštěl. Možná jsem byl hloupý, ale ne tak hloupý. “Nebyl, nemám tušení. Jediný, co vím, je, že jsem princ a že mám vládnout,“ tak teď jsem se cítil jako naivní vlče. Ještě když jsem to řekl takhle. “To je o tvé chvalozpěvy takový zájem? Dělbu práce bych si představil, jako nějaké společné lovy,“ pokrčil jsem rameny a zapřemýšlel se nad tím. Takže když udělám minimum, ale bude to ostatním stačit, tak se na tom můžu pěkně svést. Využít stupidity ostatních ve svůj prospěch. Ačkoliv jsem si nebyl zrovna jist, zda-li to jsou mé ambice.
“Já bych smečce šéfovat chtěl, otrava to musí být, ale myslím si, že je tam víc výhod než nevýhod,“ nad tím jsem přemýšlel často. “Jen zařizuješ věci, občas se někam připojíš, ale řekneš ostatním, co udělat a oni to prostě udělají. Jen je donutit poslechnout,“ to byl jediný můj problém. Ale pomalu jsem se zvednul a protáhl se. Byl jsem zahřátý, plný nového pohledu na tenhle svět. I když to už je asi moc dramatické. “Jsi zajímavý vlk, Barde,“ švihl jsem ocasem. Třeba se o něm ještě někdy něco dozvím, ale momentálně jsem se už viděl na dalších cestách.

//Hlasím se!

<< Narvinijský les

Tak nějak jsem se zamyslel nad tím, proč tohohle Barda vůbec následuju tak ochotně. Jasně, chtěl jsem z něho vypáčit co nejvíc, bohužel, byl jsem velmi nezkušený a někde jsem se to naučit musel. Ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že mě to vlastně bude zajímat. Asi jsem potkal toho pravého.
Byl jsem ale poměrně skeptický, když jsem viděl kam nás táhne. Málem jsem se proti tomu i ohradil, ale to bylo zrovna ve chvíli, kdy objevil nějakou noru. No. Přesně do té nory bych asi zahučel, kdyby se před ní Bard nezastavil. Očichal jsem vchod a rozhlédl se kolem. Nikdo nikde. A tak jsem vlezl za ním. Okamžitě mi bylo lépe. Až tady mi došlo, jaká zima mi skutečně byla. Oklepal jsem se a lehl si na zem, kus dál od Barda, aby si nemyslel, že jsem nějakej ten jeho úchyl.
“Kdybys to řekl tak před hodinou, asi si myslím, že ti jen něco přelítlo přes nos,“ uchechtl jsem se a položil si tlapky na ocas, pak jsem si rychle uhladil srst, aby mi přestala lítat na všechny strany. “Jako otrhanej nuzák fakt nevypadáš, fakt bych neuhodl, že jsi dobu nelovil,“ uznal jsem. “To jim v tý smečce šéfuješ, aby pro tebe lovili? Armáda poskoků?“ hlavu jsem natočil na stranu, možná jsem si začal spojovat nějaké souvislosti. “Chtěl bych se naučit si někoho prostě obmotat kolem tlapky,“ povzdychl jsem si. Možná jsem byl hlupák, že jsem to řekl na plnou tlamu. Ale s tímhle vlkem to nemělo cenu ani zkoušet. A já jsem byl už patřičně unavený.

<< Třešňový háj přes Mahar

Za to, jak bezproblémově jsme močály přešli, jsem byl doopravdy rád. Přes ně jsem už předtím procházel, trošku jsem se i bál, že to Bard vzal po jeho pachu a jde ho vyhodit z tohohle místa. To ale změnil trasu a vešli jsme do jiného lesa. “Tak alespoň si můžu bejt jistej, že ty mezi ně taky nepatříš,“ trochu jsem se pousmál. Na takové věci jsem moc ani názor neměl, ale rozhodně něco muselo být na tom, že se toho Bard tak zděsil. A rozhodně to nic dobrého neznačilo. A tak jsem se toho rozhodl chytit. Byl starší a možná taky moudřejší, ačkoliv bych to nahlas nikdy nepřiznal.
“Životní rady, jo?“ zamyslel jsem se nad tím, dávalo to smysl. Ještě když začal mluvit o té vlčici, kterou svedl. Našpicoval jsem uši a poslouchal. “A jak to… Předstíráš? Vždyť skrz tu fasádu ti to musí každá hnedka prokouknout, ne snad?“ naklonil jsem hlavu na stranu a pokračoval dál v cestě. Choval jsem se jako nějaké nezkušené vlče, ne budoucí král. Ale možná právě v tomhle to bylo. Předstírat, že jsem slabší, než se zdá, získat informace a pak udeřit. Ještě z toho budu profitovat!

Kopce Tary >>